Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Hra roku: BioShock! Po dlouhém přemýšlení a váhání mezi Orange Boxem a Super Mario Galaxy jsem se rozhodl pro BioShock, který mě odrovnal příběhem a výtvarným stylem (rozepsal jsem se o tom tady). Bylo to ale vítězství tzv. na cílovou fotografii, obě dvě další zmíněné hry nebyly o mnoho horší, pokud se to tak dá vůbec říci. Znovu opakuji, letošní rok osobně hodnotím jako herně nejlepší a nejplodnější za hodně dlouhou dobu a tyto tři hry se o toto ocenění zasloužily zdaleka nejvíce.

Nejlepší indie/freeware hra: Peggle Deluxe. Dlouho jsem uvažoval o vynikajícím Puzzle Questu nebo Hurricanu, ale nakonec dávám přednost téhle arkádové "pachinko" návykovce od PopCapu (odkaz). Fakt, že jsem ho tehdy nevyhlásil jako "indie hru týdne" je neomluvitelný, takže ho s nadšením rehabilituji a vyhlašuji jako "indie hru roku". Těším se na pokračování!

Nejlepší XBLA/PSN/VC hra: Mám tenhle žánr stále raději - nevyžaduje velkou časovou investici a je to voda na mlýn mému pozitivnímu vztahu k retru. Hodně jsem se pobavil u Prince of Persia remaku na XBLA nebo u Super Stardustu na PSN, prvenství ale patří arkádové střílečce Sin and Punishment původem z N64, která v Evropě poprvé vyšla díky Virtual Console. Brzy o ní napíšu více!

Nejlepší starší hra, kterou jsem hrál až letos: Canis Canem Edit. Poslední last-gen hra, kterou jsem hrál a dohrál nepochybně patří mezi moje nejlepší letošní herní zážitky - Rockstar prostě umí a tohle mě bavilo více než jejich GTA. Mimochodem, v březnu jsem tu zavzpomínal na SimGolf a pokud se nemýlím, hezkých pár týdnů mě tehdy nepustil téměř k ničemu jinému. Mizera jeden!

Největší žrout času: Slither Link. Co dodat? Když už jsem se konečně dostal ze závislosti na Sudoku, totálně mě pohltil Slither Link v podobě japonské Puzzle Series 5 na DS - primitivní hlavolam mi vzal několik týdnů života a já dodnes nechápu, že tuhle kultovní božánru zatím nikdo nevydal v Evropě. Více jsem o tom psal tady, je tam i link na skvělou flashovou verzi.

Největší zklamání: Sim City DS. Odklady některých velmi očekávaných her, obě verze Sonica (DS i Wii), third-party podpora Wii - zklamalo mě toho hodně, ale na přenosnou verzi Sim City jsem se těšil skoro rok, abych zjistil, že je prakticky nehratelná. Tenhle žánr (budovatelské strategie) by si přitom kapesní verzi zasloužil, je pro ní jako stvořený. Theme Park byl naštěstí lepší.

Největší překvapení: Portal. Hlavní důvod úspěchu této hry je samozřejmě fakt, že je fantastická. Nemalou část jejího kouzla ale připisuju také skutečnosti, že nikdo netušil, co od ní čekat a že kolem ní prakticky neexistoval hype. Takových her už dnes moc není a Portal ukázal, jaká škoda to je. Velmi příjemně mě překvapila i nová FIFA, alespoň tedy next-gen verze.

Nejlepší hra, kterou jsem ještě nehrál: Mass Effect. Je jich fakt hodně (namátkou zmíním ještě Zeldu DS, už zmíněný Stalker, ale třeba také Halo 3, které jsem měl několik týdnů v mechanice svého Xboxu, ale přesto jsem z něj neviděl více než hlavní menu). Něco asi doženu, něco rozhodně nestihnu, ale na nový skvost od Bioware si rozhodně čas udělám, i když to je asi pěkný macek.

Nejlepší hra, kterou nikdo nehrál: Crackdown. Neprávem přehlížený a podceňovaný zázrak, který si zasloužil mnohem větší pozornost, než se mu dostalo. I já jsem mu věnoval jen pár hodin a považuju to za jeden ze svých největších restů. Snad se k němu ještě vrátím, je to lahůdka, která si zaslouží dohrát. Být trochu dál, nerozpakoval bych se jí zařadit mezi nejlepší letošní hry.

Nejhorší hra, kterou jsem dohrál: Pokud mohu věřit svým záznamům tady na blogu, dohrál jsem letos dvacet let. Není to mnoho, ale jsem celkem spokojen - chtěl jsem to původně dotáhnout na 24, ale koncem roku jsem dal přednost lenošení u knih. A nejhorší? Jednoznačně PSPčkový Medal of Honor Heroes. Patrně proto, že jsem to zvládl za dvě hodiny.

Před dvěma týdny vyhlášená anketa o nejlepší letošní hry čtenářů tohoto blogu je uzavřená a zde jsou výsledky. Celkem se ve vašich nominacích objevilo 28 různých her (včetně poněkud překvapivých hlasů jako je Infernal nebo Need for Speed) a nejčastěji byl uveden s přehledem BioShock (16x) následovaný balíkem Orange Box (10x), Stalkerem (9x) a Zaklínačem (7x). Vzhledem k tomuto náskoku je zajímavé, že byl v obsazení prvního místa BioShock těsně poražen Orange Boxem (8x resp. 7x následované pětinásobným vítězstvím Zaklínače). Většina uvedených her byla původem z PC nebo jde o multiplatformové hry, což evidentně souvisí s vaším zájmem, navzdory tomu, že se velká část mých zdejších příspěvků věnuje spíše konzolím. Zde je pořadí osmi nejlepších her, které získaly alespoň pět bodů (při rovnosti bodů rozhodoval vyšší počet prvních míst):

• 1. místo: BioShock (36 bodů)
• 2. místo: Orange Box (27 bodů)
• 3. místo: Zaklínač (18 bodů)
• 4. místo: Stalker (18 bodů)
• 5. místo: Crysis (11 bodů)
• 6. místo: Call of Duty 4 (9 bodů)
• 7. místo: Super Mario Galaxy (6 bodů)
• 8. místo: Mass Effect (6 bodů)

Komentář? Velmi příjemně mě překvapilo vysoké umístění Stalkera, kterého jsem osobně ještě nehrál - čekal bych, že leckdo na dubnovou hru pozapomene, ale nestalo se a já tak musím tenhle rest rozhodně dohnat. Jinak vzhledem k dominanci PC her asi nelze považovat nízké umístění exkluzivních konzolových her za překvapivé, i když mě jedinkrát nominované Halo 3 a naprostá absence PS3 her minimálně zarazila. Daleko víc mě překvapuje úplná absence jakýchkoliv strategií, jež jedinou nominací čestně zastupuje vynikající World in Conflict, který by si asi zasloužil daleko větší pozornost. Nicméně jsou to vaše hlasy a asi těžko očekávat, že budou náruživí příznivci RTS číst tenhle blog. A poslední postřeh - zajímavé je srovnání s průběžným hlasováním na Tiscali (jen na okraj, tamní výběr her v některých kategoriích a jejich rozdělení považuji za něšťastné), kde v tuto chvíli místo BioShocku a Orange Boxu jasně dominuje dvojice Call of Duty 4 a Crysis. Každému co jeho jest. Všem zúčastněním děkuji za hlasy!

PS: Ještě dodávám, že některé z hlasů nebyly započítány z důvodů, které už jsem zmínil v komentářích u ankety.

Pokud za vrchol herní invence posledních let považujete sérii Guitar Hero (případně nový Rock Band) a uznáváte jí jako žánrovou revoluci, vězte že jde ve skutečnosti o kopii automatových her Konami, jejichž vznik se datuje už někam do roku 1998. Souhrně se tento žánr nazývá Bemani (viz velmi podrobný článek na Wikipedii) a Konami s ním v podstatě resuscitovalo (nejen) japonské automatové herny. Díky bohu za to! Právě před pár dny Konami představilo zcela nový přírůstek do Bemani rodiny - jmenuje se Jubeat a zajímavá na něm je skutečnost, že vlastně nikdo netuší, o co jde. Projekt je ve finální fázi vývoje (ve vybraných hernách v Japonsku už proběhlo krátké testování), přesto jsou informace mizivé, což je ve spojení s exotickým vzhledem (všimněte si, že podle všeho vůbec nemá klasický displej) přístroje hodně přitažlivé.

Podívejte se na obrázky, které jsou k dispozici (přední a zadní strana manuálu nebo malý grab z oficiálních stránek) a hádejte sami, o co půjde. Nějaká kombinace šíleného japonského bušení s ujetým "hudebním nástrojem" Tenori-On od Yamahy? Kdo ví...

Podívejte se pozorně na následující obrázek a pokuste se najít chybu. Netušíte? Malá nápověda - hry od jedné firmy se liší od všech ostatních. Necháte se podat? Inu, hry od CD Projektu (pochopitelně jen ty lokalizované, vyráběné v České republice) mají titulek na hřbetu obalu opačně než všechny ostatní hry. Pro někoho prkotina, ale mě to štve. Chci mít své hry přehledně zorganizované v regálu podle vlastních představ a nehodlám je rozdělovat podle vydavatelské firmy. CD Projekt jsem na to upozorňoval už před více než rokem, ale nic se nezměnilo a možná jsem nakonec opravdu jediný, komu to vadí. Pokud tedy chcete mít všechny hry klasicky vyrovnané podle růžku se značkou platformy, máte smůlu - budete muset kroutit hlavou ze strany na stranu, jako v nějakém špatném knihkupectví.

Na konzolích by se něco podobného stát nemohlo - ty mají přesné standardy (koneckonců, hry se zde vyrábějí výhradně v lisovnách výrobců konzolí a s obalem to bude dost možná stejné) a pokud vím, na hřbětu je název hry vyveden vždy stejným způsobem a jediným fontem bez jakéhokoliv obrázku (podobně jako to dělá například EA i u PC her - viz fotka). Otevřenost PC platformy má spoustu výhod, ale tohle je bohužel opačný příklad. No, alespoň že jsme se po letech dostali k více či méně standardní velikosti obalu (DVD krabička). Skříňka s hrami z 90. let vypadá úplně jinak, určitě si ten zmatek dokážete sami představit. Uznávám, měly jisté kouzlo a na některé vzpomínám moc rád, ale byly nesmírně nepraktické a neskladné.

Co přesně rozhoduje o tom, že se vám některý seriál (nebo i film) líbí? Originální námět? Poutavý a věrohodný příběh? Kvalitní herecké výkony? Řemeslně dokonalá kamera a režie? Je to samozřejmě složitější a obvykle je dost obtížné to nějak jasně definovat, někdy ale stačí málo a někdy jste také ochotni hodně odpustit. Vysvětlování netřeba, každý ví, o čem je řeč. Jedním z takových případů je právě sitcom 30 Rock, který má k dokonalosti hodně daleko, ale bohatě mi v něm stačí charismatická postava macho šéfa televizního stanice Jacka Donaghyho v podání výborného Aleca Baldwina. Nemohu se počítat za odborníka tohoto seriálového žánru, ale zejména díky Baldwinovi jsem ukoukal celou první sérii během pár dní a zase si trochu vylepšil názor na sitcomy, nad kterými už jsem dříve několikrát zlomil hůl. Pochválit mohu sice i hlavní roli Tiny Fey (kromě hraní seriál také píše, režíruje a produkuje!) a docela atraktivní (a vzhledem ke stávce i aktuální) námět tvorby televizní show, ale je to právě skvělý Baldwin, který mě do seriálu uvrtal a jehož role bohatě vynahradila hluchá místa. Patrně mi doporučíte řadu dalších sitcomů (pravděpodobně i lepších) a to je právě ono - díky 30 Rock mám do nich zase chuť.

A mimochodem, co se týče té stávky, obvykle jsem velmi radikální odpůrce odborů a jakýchkoliv stávkových nátlaků, ale v tomhle případě jsem tak nějak na vážkách a některé požadavky WGA mi připadají zcela legitimní. Nicméně hlavně jsem znechucen současným stavem, kdy řada rozjetých sérií podle všeho nebude letos (a dost možná nikdy) dokončena a osud těch chystaných (pro mě zejména Lost a 24) je ve hvězdách. Sakra, dohodněte se!

Všem čtenářům přeji příjemné prožití vánočních svátků a šťastný Nový rok 2008. Nechť se dočkáme alespoň stejně kvalitních her jako letos, plus samozřemě obligátní zdraví, štěstí, peníze a osobní i pracovní úspěchy. Bez stresu!

Včera jsem náhodou potkal v nákupním centru Jindru Rohlíka a příjemně jsme si u kafe popovídali bez zášti z toho, jak nízké hodnocení jsme Mutantovi ve SCORE udělili (28%). Po jeho nadšeném vyprávění o hře jsem si řekl, že jí musím vyzkoušet, ale bez mučení přiznávám, že více než první level (tj. cca 30-40 minut) jsem nezvládl. Nemám problém s technickým zpracováním, to nakonec nevypadá vůbec špatně, problematický je spíše design. Tak předně, nemám potuchy, co je cílem hry. Bez jakéhokoliv intra, úvodu nebo tutorialu (obligátní nicneříkající odstavec k příběhu nepočítaje) jsem se objevil na nějakém dvorku a začal v ulicích střílet vetřelce. A to je vlastně vše, až do konce úrovně. Umřel jsem při tom asi desetkrát (zpravidla kvůli nedostatku munice) a hlavně jsem se nebetyčně nudil, navzdory tomu, že jinak oldskoolové střílečky docela můžu.

Dle nejrůznějších indicií soudím, že Mutant nabízí více - střílím zatím ze dvou rukou, ale hrdina má čtyři. Sbírám nějaké artefakty, ale nevím co s nimi. Stavový pruh obsahuje řadu položek (různé druhy munice a schopností), pro které nemám použití. Jenže co naplat, když to v nekonečné úvodní úrovni ještě nelze použít a já se kvůli naprosté nudě prostě do druhé nedokopu? Druhá varianta je, že některé z inovací Mutanta použít už v samotném úvodu jde, ale i když jsem notnou chvíli studoval možnosti nastavení ovládání, na nic jsem nepřišel. Designér hry by možná prohlásil, že jsem hlupák, ale opak je pravdou - je to přece on, kdo musí zajistit, aby do hry bez problémů pronikl každý. A to je tady problém, hra postrádá jakýkoliv help nebo tutorial (takže například vůbec netušíte, že když potkáte NPC postavu, máte stisknout G) a já jsem přesvědčený, že pokud tam někde vzadu nějaké zajímavé vlastnosti jsou, většina hráčů se k nim vůbec nedostane. Čemu se ale divím, když jsou v titulcích mezi betatestery uvedeni stejní lidé jako mezi designéry?

Tady musím přiznat, že absenci tutorialu jako nedostatek uznal sám Jindra a dodal, že uvažuje o jeho dodatečném zařazení. Pokud to mám tedy nějak zakončit, počkejte s případnou koupí na eventuální patch (pokud tedy vyjde). Neříkám, že s ním půjde o nezapomenutelný zážitek (pořád to bude jen bezmyšlenkovitá likvidace stovek nepřátel a upřímně, ty peníze jde utratit i lépe), ale snad aspoň budete vědět, co máte dělat, co můžete dělat a jak to máte dělat. To bude pro začátek příjemná změna a pokud by se něco ze zábavných vychytávek objevilo už v první části, také bych se nezlobil. Ostatně, k čemu je (hypoteticky) skvělý nápad ve dvanáctém a geniální boss v patnáctém levelu, když se k tomu neprosekám?

Ale jednu věc musím Mutantovi uznat - díky němu jsem si vzpomněl na jinak dávno pozapomenutou hru. Silmarils jí v roce 1991 vydali pod názvem Metal Mutant a byla to hodně chytlavá a také velmi obtížná akční puzzle "chodička" s mutací hlavní postavy do tří různých podob. A hele, tady je ke stažení! Tak nakonec ten Štědrý den snad fakt strávím s mutantem...

Na Boulder Dash Rocks! jsem se moc těšil. Stařičkého Boulder Dashe jsem měl hodně rád (viz článek o nejlepších logických hrách nebo podrobný záznam na Wikipedii) a DS mi odjakživa připadalo pro remake jako stvořené. Bohužel, je to typický příklad hry, jehož tvůrce postrádá úctu k originálu nebo mu zkrátka chybí schopnost navrhnout kvalitní hru. Popřípadě oboje najednou. Že nová verze nejde ovládat stylusem (pominu-li nadbytečný bonusový režim), na to jsem si kupodivu zvykl. Zvykl jsem si i na infantilní grafiku a ozvučení - věřte nebo ne, vlastně se mi nakonec docela líbí.

Ale co sakra vedlo vývojáře k rozhodnutí přeplácat hru nespočtem nových funkcí (přepínačů, teleportů, řady druhů střel atd. atd.)? Kde vzali jistotu, že je třeba změnit osvědčený recept (tj. důraz na jednoduchost a svižné hraní)? Že je zle, jsem poznal okamžitě, když jsem proběhl pod prvním kamenem - než spadl dolů, uběhla celá věčnost, jakoby to nebyl kámen, ale klubko z bavlny. Fyzika je tragická a na obyčejný přesun v teleportu jsem čekal snad tři vteřiny. Mohl bych pokračovat - povětšinou nudné úrovně (alespoň tedy v první půlce hry, pak to začalo být krutě obtížné a hra vyžaduje milimetrově přesnou realizaci, takže jsem to zabalil), nesmyslně zazoomovaný pohled (tudíž nemáte příliš přehled o okolí) a... však se podívejte na trailer, ono to stačí. Tohle zkrátka není Boulder Dash!

Ne že by to byla úplná tragédie, ale s původní hrou má pramálo společného. A to je škoda. Takže zpátky k PC remakům, které ctí originál a držme palce, aby nějaký šikovný hacker udělal amatérský DS port. Nechcete-li to tedy pouštět přes emulátor C64. Ještě že máme homebrew!

Následující text je značně spekulativní. Je poněkud předčasné hodnotit kvality hry podle krátkého teaseru, obzvláště když je podle tvůrců ranný a nereprezentativní. Nemohu si ale pomoci - na Duke Nukem Forever se po shlédnutí teaseru těším podstatně méně a ve skutečnosti se vlastně modlím, aby to nebyl úplný průser. Proč? Inu, začnu tím, co pro mě znamená Duke Nukem. Tři věci: a) kultovní hlavní hrdina se superhrdinským charismatem, b) zasazení hry do skutečných lokací a obalení do béčkového popcornového příběhu s nespočtem vtipných hlášek a sexistických narážek a c) interaktivní hratelnost, která přetéká nápady a před realismem dává přednost zábavě. Trochu jsem to zjednodušil, ale tak nějak to vidím a snad z toho je dostatečně zřejmé, že Duke Nukem 3D patří mezi moje nejoblíbenější hry.

Také promo video lze shrnout do tří bodů: a) směšná technická kvalita s nekvalitními modely a ubohými efekty, b) nudné lokace, které se ničím neodlišují od klasických alienských stříleček Doom 3 nebo Prey a c) Duke zcela postrádající jakékoliv charisma. Zejména první dva body je opravdu předčasné hodnotit (osobně nepovažuji za pravděpodobné, že by hra mohla vyjít už v roce 2008), ale obsah traileru je pro mě věrohodnou indicií schopností a záměrů autorů. Pokud jim totiž tohle bylo dost dobré na veřejné vydání (původně mělo jít jen o interní video), pak se asi skutečnost nebude příliš lišit. Nemluvě o tom, že prý byly použity skutečné in-game scény. Ale čert to vem, to nejhorší co mě trápí, je nová Dukeho podoba. I jako naprostý laik si dokážu představit, jak obtížné je vytvořit klasický 3D model, který by byl na jednu stranu realistický, ale také trochu nadsazený a komiksový, až trochu kýčovitý. Kde jsou křiklavé barvy (platí i pro prostředí), kde je drsný ksicht (tohle je první, na co jsem si při pohledu na novou podobu vzpomněl), kde jsou věrohodné proporce?

Osobně bych pro hrdinu a celou hru zvolil nějakou výraznou výtvarnou stylizaci - neříkám rovnou Team Fortress 2 (i když proč ne, nějaká "cel-shade" grafika by se ke hře vcelku hodila), ale zkrátka něco výrazného, stylového, křiklavého a barevného. Tak si ostatně pamatuju starou verzi DN3D. Podobně měl DNF ostatně vypadat i dříve, soudě alespoň podle obou předchozích trailerů z let 1998 a 2001. Ten druhý se mi mimochodem líbí dodnes a přesně takového bych chtěl nového Duke Nukema mít. Nejsem na 3D Realms příliš tvrdý? Možná ano, nicméně nezapomínejme, že posledním interním projektem firmy je dnes už deset let starý Shadow Warrior, takže těžko říct, co od nich dnes čekat (tedy kromě toho, že s penězi fakt problém nemají). Nemyslím, že bych měl přehnané očekávání - nečekám FPS revoluci ani pokořitele Half-Life 2, spíše nějakou solidní střílečku s důrazem na zábavu a humor a hlavně s charismatickým hrdinou. Jenže podle teaseru to vypadá, že to bude další Prey a i když se mi ta hra docela líbila, ambice Duke Nukem Forever by měly být přeci jen o úroveň výš. Nezbývá než doufat. Víru jsem sice ztratil, ale naději nikoliv.

PS: Hodně se těším na "making of" dokumenty a rozhovory o vývoji. Minimálně to by mělo být hodně zábavné a humorné. Do té doby můžeme alespoň pročítat seznam věcí, které se stihly rychleji než vývoj DNF. Tak třeba americký program dobytí měsíce od ohlášení prezidentem až po přistání...

Tyhle návraty... Po čtyřech dnech bez internetu mám čistou hlavu, což sice znamená, že jsem odpočatý, ale také zcela nedotčený událostmi posledních dní. Stalo se něco zásadního? Celkem určitě ne, ale beztak mě čeká perná noc s RSS čtečkou a stovkami mailů. Však to znáte. Každopádně to stálo za to, tak perfektní podmínky (super počasí, kvalitní sníh, ubytování, málo lidí, předsezónní ceny) jsem nečekal, o úniku z vražedné předvánoční Prahy nemluvě. Nicméně dvě návštěvy stejného resortu jsou až až, pro příště musím najít něco jiného. Nějaký tip?

Mimochodem, docela mě potěšila novinka v podobě integrace permanentky do speciálního internetového systému. Tahle drobná statistika (velká verze po kliknutí na obrázek) je jen začátek, na webu se lze zaregistrovat a sledovat svůj výkon dlouhodobě (systém navíc pracuje s řadou různých rakouských center), nechat si poslat přímo na svahu do mobilu aktuální data, nebo se třeba srovnat s ostatními (zatím nejpilnější letošní lyžař mimochodem zvládl za den bezmála dvojnásobné převýšení než já - to asi nebude jen tou polední přestávkou na řízek)! Jistě, šlo by to ještě vylepšit, například data přehledně zobrazit přímo na mapě, ale tohle pro začátek příjemně překvapilo. Internet vládne.

Herní chillout. To byl první pocit, který jsem měl z hraní demoverze nového indie hitu Aquaria, který vydala před několika dny dvojice nezávislých vývojářů (říkají si Bit Blot). Jenže to by bylo velké zjednodušení, Aquaria má do jednoduché hříčky daleko a i z demoverze je to záhy zřejmé. Rychlý výčet: interakce pomocí hudby (podobně jako v Loomu), jakési magické formy s různými schopnostmi, editační nástroje a tedy příslib modů, fantasy příběh, krásné podvodní prostředí a úchvatná hudba. Podvodní 2D svět je skutečně nádherný a za obrovskou přednost hry považuju intuitivní ovládání myší. Hodně napoví krátký trailer na YouTube. Musím přiznat, že jsem zatím do plné verze nešel, ale jakmile doženu pár herních restíků, rozhodně tak učiním. 30 dolarů není na poměry indie scény málo, ale tohle je lahůdka a při dnešním kurzu...

Pokud se mě někdo zeptá na budoucnost počítačových her s ohledem na dotírající konzole, odpovídám zpravidla, že je všechno v nejlepším pořádku. PC hrám se daří skvěle (stejně dobře jako kdykoliv dřív) a mají podle mého názoru jeden jediný problém - velký podíl pirátství. S tímhle tématem vstupuji na tenký led a nechci rozhodně iniciovat tradiční diskuzi s příspěvky typu "auto neukradneš, tak proč software" nebo "ne všichni kdo si hru stáhnou, by si jí koupili" nebo "vždyť ty hry nestojí za nic, tak proč je kupovat" nebo "všechno si vždycky vyzkouším a ty dobré pak koupím" nebo "vývojářům bych zaplatil, ale obchody a vydavatele podporovat nehodlám" nebo.. no však to znáte. Ostatně, sám nemám čisté svědomí. Nicméně je neoddiskutovatelným faktem, že zatímco na konzolích jde v celosvětovém měřítku o spíše okrajové komplikace, na PC vnímají tuto problematiku vývojáři a vydavatelé úplně odlišně a dobře vědí, že nejen "tady na východě", ale i ve vyspělých zemích přicházejí o velké peníze.

Proč to vůbec říkám? Inu, herní průmysl dobře ví, že bitvu s piráty nemůže vyhrát - prohru může jen odložit. Řada vydavatelů své PC verze vydává záměrně později než konzolové verze (důvodů je více, ale pirátství je jedním z hlavních) a každý den, který hra stráví v obchodech, aniž by existoval crack, je pro vydavatele výhrou v loterii. Nemám v ruce žádné důkazy či konkrétní čísla, ale troufám si tvrdit, že rozdíl mezi situací Crysis (pirátská verze vychází pět dní před datem vydání) a Bioshock (plně funkční pirátská verze vychází až několik dní po datu vydání) je obrovský. Zástupci 2K se vůbec nerozpakují přiznat, že všechno co chtěli dosáhnout svou otravnou ochranou, bylo zdržet piráty o pár dní (což se podaří jen velmi zřídka). Uvědomují si komplikace, chápou znepokojení svých zákazníků, mrzí je to, omlouvají se jim, ale příště to udělají znovu. Tak trochu jim rozumím, stejně jako rozumím naštvaným hráčům (vím, že je to irelevantní, ale zajímalo by mě kolik z těch hlasitých kritiků skutečně vlastní originál). Protipirátská ochrana nás otravuje odjakživa (pokud vám ještě nebylo dvacet let, ani na to neklikejte - nebo si alespoň předtím přečtěte toto) a mně osobně na tom ani tak neštve ten fakt samotného zdržení, jako spíše pocit, že to mají piráti jednodušší než já. Po instalaci legitimně zakoupení hry ostatně zpravidla hned instaluji crack, abych nemusel mít originální disk v mechanice.

Ale k věci. Pokud se k tomuto tématu vyjadřuje vydavatel, jeho argumenty lidé pouští okamžitě druhým uchem ven. Pokud to ale udělá samotný vývojář, nadto nezávislý a s úspěšnými hrami na kontě, má to jistou váhu. Velmi zajímavý názor na svých fórech zveřejnil Chris Delay (mimochodem, pro vývojáře parádní jméno!), hlavní mozek Introversion Software, autorů her Uplink, Darwinia a Defcon. Chris se zamýšlí nad tím, jak efektivně chránit hry, aniž by obtěžovali své zákazníky. Od člověka, který ví, že jen zhruba 10% kopií jejich posledních her je legitimních (jednoduše zjištěno díky počtu stažených patchů), je to nečekaně férový a umírněný názor - staví se proti DRM ochraně singleplayerových her a soudí, že omezení v podobě nefunkčnosti multiplayeru je dostatečné. Piráty zkrátka nazývá jako "zákazníky, které jsme ještě nepřesvědčili". Rozhodně si Chrisův článek přečtěte, Introversion ostatně nad touto problematikou přemýšlejí dlouhodobě - sami například vydali na p2p sítě pirátské verze své hry (osekanou, samozřejmě) a pokud vím, jejich hry nevyžadují vložený disk. Na druhou stranu, ani tenhle článek nepředkládá nějaké elegantní řešení složité situace. Těžko říct jestli takové řešení vůbec existuje.

Sociální sítě typu MySpace nebo Facebook mě zatím neuhranuly, před pár dny jsem ale narazil na fantastický server zaměřený na fotografie a obrázky jako takové. Podobných serverů není málo (říká se jim "photo bookmarking"), ale vysokou kvalitu není snadné udržet - i takový Flickr byl zpočátku "hip", ale s masovým rozšířením se stal jen dalším anonymním úložištěm fotek. Server FFFFOUND! naopak slibuje vysokou úroveň obsahu zachovat a to právě díky své uzavřenosti. Registrace totiž záměrně není veřejná a každý nový uživatel může poslat jednu jedinou pozvánku. Velká část přitažlivosti serveru Ffffound (mimochodem, tohle je web autora serveru, flashového kouzelníka Yugo Nakamury) pro mě spočívá v jeho jednoduchosti - design je strohý a i registrovaným uživatelům nabízí jen velmi základní funkce.

Na server se můžete dívat i jako na obyčejný obrázkový blog a jako běžným návštěvníkům webu vám vlastně ani nic jiného nezbyde. Kvalita obsahu je ale viditelná na první pohled. Každý den vás čeká několik desítek nových inspirativních fotografií a obrázků mnoha různých zaměření a druhů, které vyštrachali jednotliví uživatelé. Pokud vás tyhle věci tedy zajímají, mrkněte na to. Pokud možno pravidelně, stačí pár minut denně a nálada jde nahoru!

Je poměrně dost věcí, které lze současným hrám vyčítat. Tak třeba překvapivě bídnou podporu Wii a DS třetími stranami (z hlediska kvality, nikoliv kvantity). Nebo nedostatek originálních her a nových IP a s tím související velký počet nejrůznějších pokračování. Ale pokud tyhle věci hodíte za hlavu a začnete se zajímat výhradně o to, zda je co hrát a jak dobré to je, pak se nelze na letošní rok dívat jinak než na zlaté období historie elektronické zábavy. Neříkám, že vůbec nejlepší (nejsem tak starý, abych to mohl tvrdit a navíc si už fakt nepamatuju, co vycházelo o vánocích před deseti lety), ale rozhodne jeden z nejlepších roků. Vlastně jinak - jedny z nejlepších herních vánoc v historii videoher. Letmý pohled na nejrůznější prodejní žebříčky a seznamy recenzí ze čtvrtých kvartálů několika posledních let je naprosto výmluvný a opak může tvrdit jen hlupák.

Nechci vyjmenovávat jakékoliv konkrétní tituly, protože pak by se případná diskuze zvrhla v názory na jejich kvalitu, ale jen na PC jsem v posledních třech měsících roku napočítal šest neoddiskutovatelných hitů, kterým asistuje další šestice špičkových her. Srovnejte kvalitu tohoto tuctu titulů s hrami, které vyšly v posledních třech měsících několika uplynulých let (přehledný je třeba chronologický seznam recenzí na Tiscali) a myslím, že se není o čem bavit - rozdíl je obrovský. Podobná situace je také u konzolí a hlava z toho jde kolem především multiplatformově smýšlejícím hráčům. Další "důkaz" nabízí britský magazín Edge, který se během posledních tří měsíců vytasil hned se třemi desítkami (Halo 3, Orange Box a Mario Galaxy), zatímco do té doby od roku 1996 udělil všehovšudy čtyři! Zkrátka a dobře, přes všechny pesimistické názory a nejrůznější (často i oprávněné) kritické výhrady zažíváme skvělé vánoce.

Čemu za tenhle úžasný čas vděčíme? Inu, hlavním důvodem jsou podle mého názoru definitivně rozjeté konzole, se kterými se svezlo i PC. Vydavatelé si dobře uvědomují, že teprve s nynější penetrací mají slušnou šanci na návratnost svých investic do vývoje a vydání od začátku směřovali až na letošní vánoce. Cílová skupina je ovšem současně stále dostatečně specifická na to, aby se mohli pokoušet přivádět na svět nová IP, což díky bohu zhusta činí. Tady malá odbočka - tyhle plány vzhledem k délce vývoje skutečně vznikají s velkým předstihem a bude tedy zajímavé sledovat, jak si vydavatelé poradí s nečekaným úspěchem Wii (mohli bychom poznat už příští rok) a naopak s relativním neúspěchem PlayStation 3 (jisté náznaky už jsou viditelné, naplno ale důsledky snížení zájmu o tuto platformu očekávám až v roce 2009). 

Určitým negativem je samozřejmě fakt, že většina skvělých her vychází v předvánoční sezóně, tedy během nějakých devíti týdnů. Jako hardcore hráč z toho nemám velkou radost a byl bych raději, kdyby bylo vydání her rovnoměrně rozděleno do celého roku, ovšem takhle zkrátka herní branže funguje. Otázkou spíše je, jak dopadnou hry v druhé linii. Typicky třeba takový BlackSite - kdo si proboha tuhle víceméně průměrnou hru může koupit namísto Call of Duty 4? Tato a nepochybně i řada jiných her zpláče nad výdělkem a to i s ohledem na mnohem vyšší marketingové náklady v drsné předvánoční konkurenci. Na jaře by jim bylo lépe.

Jako hráč jsem samozřejmě nadšený, jako pozorovatel herní branže musím občas nevěřícně kroutit hlavou. A teď si představte, že do toho všeho ještě původně mělo vyjít GTA IV...

Člověk se na okamžik neubrání pocitu, že se v Nintendu flákají. Zatímco například Naughty Dog nebo Insomniac dokáží chrlit své plošinovkové série v ročních intervalech, Super Mario Galaxy je teprve třetím dílem (spin-offy samozřejmě nepočítaje) za neuvěřitelných jedenáct let. Jenže jakkoliv je celá řada skvělých, zábavných a nezapomenutelných plošinovek, Mario je jenom jeden. Nintendo s Mario Galaxy po relativně slabším dílu Sunshine tenhle zákon potvrzuje a činí tak se sobě vlastní samozřejmostí a grácií. Jednotlivé složky (chytlavý orchestrální soundtrack, kouzelná výtvarná stránka, přesné ovládání...) do sebe milimetrově zapadají, ale hlavní zásluha samozřejmě směřuje designu.

Několik desítek galaxií a stovek planetek vás nekompromisně odzbrojí smrští skvělých nápadů a neutuchající kreativitou. Že je to obyčejná hopsačka, kde vlastně jenom běháte a skáčete? Je, jenže v jedné malé úrovni tu narazíte na více invence, než kolik nacpe většina běžných designérů do celé hry. Ani ta bezkonkurenční variabilita ale není to, čím si mě Mario Galaxy získal především - tím je jakási zázračně instinktivní hratelnost, díky které jsem se při hraní cítil jako malý kluk. Kluk, který se u něčeho úžasně baví, nevnímá okolí a daný okamžik by nevyměnil za nic na světě. Říká se, že tohle v dospělosti nezažijete. Omyl.

Vyjmenovávat byť jen část úžasných nápadů se mi nechce - není dost místa a u takhle skvělé hry je každá sebemenší informace spoilerem (probrat dojmy můžeme třeba v komentářích), takže si to užijte na vlastní pěst. Zmínit ale mohu pár chyb, které se nevyhnuly ani SMG - ano, je tu několik málo frustrujících okamžiků (v rámci tak napěchované hry jsou ospravedlnitelné), překvapivě nudný finální boss (po tom uragánu variability jsem čekal mnohem víc), už tradičně trochu příliš infantilní příběh (byť jej většinou recenzentni chválí, já ho přeskočil - a je jen ku dobru hry, že vás zápletkou příliš neobtěžuje a její vyprávění je volitelné) nebo drobné potíže s kamerou (systém planetek hodně pomohl, ale navzdory tomu co jsem psal minule, se problematickým okamžikům úplně nevyhnete), nic z toho ale nemůže nic změnit na stovkách fantastických minut, které jsem s hrou zažil. Že to s tím hypem přeháním? I tohle můžeme probrat v komentářích, ale pouze pokud jste Maria hráli.

Jinak musím uznat, že mi dal Mario Galaxy celkem zabrat - na možnost pustit se do křížku s finálním bossem už po získání šedesáti hvězdiček jsem dobrovolně rezignoval (přece se dobrovolně neochudím o polovinu tak skvělé hry!) a vrhnul se na pečlivé sbírání úplné sestavy 120 hvězd. Po nějakých 35 hodinách čistého času (!!) se to podařilo, i když mě to stálo hodně nervů. Některé úkoly (zejména bonusové mise se sbíráním fialových mincí) byly opravdu drsné a určité hvězdy odolávaly i přes půl hodiny. Za odměnu jsem ovšem viděl úplné 100% zakončení a mohu hrát Super Luigi Galaxy, tedy stejnou hru s Luigim - pokud bych získal 120 hvězd znovu, mohl bych navrch získat speciální 121. hvězdičku. To ale možná až za pár let, pro tento okamžik jsem si s novým Mariem užil až až.

Stále kolem sebe cítím zřetelný despekt (nejen ze strany PCčkářů) k Wii konzoli jako takové a k Mariovi jako postavě a herní sérii. Jako by těch 15 milionů konzolí a 200 milionů prodaných her byl jen jeden velký omyl. Přitom by stačilo jediné - zkusit si to. Mistrovské dílo!

"Režisér, houslista a majitel sexshopu v zajetí virutálního démona. Dokumentární horror nové doby." Toliko synopse absolventského filmu Jakuba Sommera z roku 2002. Získal několik cen, pozitivní recenze a Radovan Holub se jím zaštítil ve čtvrtečním vysílání Radiofóra jako důkazem závislosti počítačových her. To je dost důvodů k tomu, abyste si půlhodinový snímek Maj kompjůtr stáhnuli (divx verze má lehce posunutý zvuk, ale dá se to přežít). Nevím jaký byl záměr tvůrce, já vnímám Maj kompjůtr jako hraný dokument, který se k tématu závislosti na počítačových hrách vyjadřuje s velkou nadsázkou a je silný zejména v tom, že neukazuje tradiční partu teenagerů, ale starších chlapů, kteří jsou ve svých oborech úspěšní. Nestotožňuji se se vším, co v dokumentu padlo, ale to asi od člověka, který hrami žije a živí se jimi těžko čekat. Každopádně je to zábavný dokument a i když Igora Chauna dvakrát nemusím (Česká televize - věc veřejná atp.), tady podává jako jeden ze tří závisláků skvělý výkon. Mrkněte na to!