Postřehy a aktuality
Právě hraju
Viděl jsem
Slyšel jsem
Četl jsem
Koupil jsem na iOS
Anketa
Login
Vyhledávání
Rubriky
Články
RSS
Nejčtenější
Co je Play Forever?
Dohráno: BioShock
Konečně se dostávám ke zhodnocení BioShocku! Od dohrání už utekl více než měsíc a já to odkládal jak to jen šlo - ze tří důvodů. Za prvé, je to hra, o které je nejlepší nevědět vůbec nic, natož číst detailní recenze a podrobná hodnocení druhých (teď už předpokládám, že máme všichni dohráno). Za druhé, BioShock je jedna z mála her (nebo filmů), které člověka (resp. alespoň mě) tzv. zasáhnou - i po dohrání o nich přemýšlíte a názor si neustále dotváříte, třeba i dlouhými diskuzemi s přáteli. A za třetí jsem to chtěl pojmout trochu podrobněji, protože si to BioShock zaslouží. Kde začít?
Třeba tím, že BioShock k zármutku řady pamětníků není System Shock. To jistě není konec světa, ovšem BioShock také rozhodně není dokonalá hra. Má několik kontroverzních prvků hratelnosti (zejména tolerantní oživování ve Vita Chambers a dost stereotypní hackování), nad kterými jsem místy kroutil hlavou a musím říct, že pokud bych měl hodnotit samotnou hratelnost, pak bych s trochou nadsázky slovy zdegenerovaného recenzenta konstatoval, že je to "poctivá osmička". V samotném jádru hratelnosti je BioShock dokonce veskrze průměrná akční hra, kterou do výšin kvalitního osmičkového zážitku vynášejí jen dílčí nápady: například fotografování, plazmidy a především velkej taťka se sestřičkami.
Patrně teď nesouhlasně kroutíte hlavou. Je paradoxem, že důvodem pro vše, co jsem zmínil v předchozím odstavci, jsou komerční ambice. Záměrně je vydáván za střílečku a záměrně jí do jisté míry i je. Ještě daleko větším paradoxem je ale skutečnost, že jsou výše zmíněné výhrady podle mého názoru hlavním důvodem, proč se BioShock většině lidí tak líbí, přičemž to ostatní je pouze prostředkem k "poctivé hratelnosti". Já za sebe musím po těch týdnech přemýšlení překvapivě přiznat, že pro mě byla největším hnacím motorem při hraní naopak forma, tedy podmanivý příběh a úchvatné zpracování. Hratelnost jsem pak chápal spíše jako prostředek k vnímání podivuhodného světa Rapture. Uznávám, že tohle možná není definice dokonalé hry s hodnocením 10/10 nebo 100%, ale rozhodně to je definice úžasného a ve hrách naprosto mimořádného zážitku. Pro mě byl BioShock rozhodně jedním z vrcholů herní kariéry a zatímco ty ostatní byly spíše "spielbergovské", tenhle jediný točil Kubrick. Teď se to pokusím popsat trochu konkrétněji.
Příběh. Navzdory názoru Bonuswebu tam je. A skvělý! Pominu neskrývanou inspiraci (mimo jiné!) knihami Ayn Randové, která je autorkou filozofie tzv. objektivismu (viz česká Wikipedie nebo ještě lépe specializovaný server), jehož myšlenky se ve hře prostřednictvím Andrewa Ryana zřetelně odrážejí - ještě jsem je bohužel nečetl, ale Fountainhead u nás vyšla pod názvem Zdroj a o Atlas Shrugged zase brzy uslyšíme odjinud. Kolik her může říci, že se inspirovalo podobnými knihami? Kolik her řeší zásadní filozofické otázky směřování lidstva? Tohle je přitom docela nepodstatné - důležitější je samotný zcela originální příběh a především nesmírně strhující způsob jeho vyprávění. Tady je zajímavá skutečnost, že je sice strhující, ale jeho expozice zároveň neuvěřitelně pozvolná - po dlouhou dobu hraní BioShocku jsem vůbec nevěděl která bije a jen velmi pomalu jsem odkrýval genezi Rapture, důvody zkázy tohoto unikátního světa a poznával jednotlivé postavy. Protože to je špičkově napsané, bavilo mě poslouchat každou jednotlivou nalezenou kazetu (srovnání s Doomem 3 by bylo ztrátou času - škoda slov) a skládat složitou mozaiku příběhu, o zvratech a překvapeních nemluvě. Pokud by to vyšlo jako román, na paperbackovou reedici bych rozhodně nečekal.
To je tedy jeden pilíř. Druhým je vizuální zpracování. Nemám na mysli technickou stránku - i v té je BioShock skvělý, ale na to si za rok nikdo nevzpomene. Řeč je o stylu hry. Medaili si tvůrci zaslouží už za rozhodnutí zasadit hru pod hladinu oceánu. Hra je díky tomu prosta jakýchkoliv vizuálních klišé a prostředí je zcela originální, což je v záplavě stále stejných válečných (a jiných) stříleček skutečný balzám na duši. Mírnou nevýhodou je riziko určitého stereotypu, ale v mém případě to tak daleko nikdy nedošlo (tak dobrá, někde ke konci hry možná trochu ano). Nepotřebuji, abych se v každé hře po vzoru Tomb Raidera podíval na pět různých světadílů a BioShock na mě zapůsobil celistvým a uvěřitelným dojmem (tak jak může být podvodní svět vůbec uvěřitelný). Jednotlivé mise jako Medical Pavilon, Neptune´s Bounty, Arcadia nebo nejkrásnější Fort Frolic geniálně a pokaždé svým osobitým způsobem vyobrazily klaustrofobní prostředí pomořského světa Rapture, navíc v úžasném retrostylu padesátých let. Čímž se dostávám k architektuře, což není věc, která se v souvislosti s hrami zmiňuje často - chodbami Rapture jsem se s otevřenou pusou dlouhé hodiny procházel i poté, co už byly dávno zcela prázdné. Kochal jsem se každým detailem, art deco mě prostě nadchlo. Během pár dní už jsem obdivoval art deco v Praze (doporučuji mapu z Galerie Kubista), záhy jsem o něm s nadšením prolezl celý internet a při příští návštěvě Londýna určitě neopomenu zajet k továrně Hoover. To co jsem do té doby vnímal spíše jen podvědomě (například u Empire State Building v New Yorku), o tom teď vím díky BioShocku možná více než leckterý student architektury. Toliko pro ilustraci kvalit vizuálního zpracování, i když samozřejmě uznávám, že jsem v tomto směru hodně extrémní případ.
A konečně třetím pilířem, který je ale spíše důsledkem kvalit příběhu a grafiky (a vlastně i hratelnosti) je úžasná hororová atmosféra. Tady už se zdržím dlouhých popisů, předpokládám že dobře víte, o čem hovořím. Kdybych měl totiž vybrat jen jednu věc, která pro mě symbolizuje BioShock, je to vztah Velkýho taťky se sestřičkami. Zpracování jejich důvěrné vazby je fenomenální a každý sebemenší pohyb sestřičky (jen se například podívejte, jak zalézá zpátky do díry) je emotivnější než 99,9% všeho, co jsem kdy ve hrách zažil. Dokonalá návštěva v úkrytu doktorky Tennenbaumové (jeden z nejlepších okamžiků v historii mého hraní) je pak už jen pověstnou třešničkou na dortu. Kéž by takových her bylo víc!
Na závěr ještě pět odkazů pro ty z vás, kterým BioShock učaroval jako mě, dohráli jej a chtějí vědět "více": 1) Ohromně zajímavý rozhovor s Kenem Levinem odhalující řadu skutečností zejména ohledně příběhu. 2) V BioShock artbooku najdete nejen ranné artworky a například vývoj loga, ale i popis tvorby jednotlivých členů vývojového týmu. 3) Ještě jednou link na seznam věcí, které Ken Levine uvádí jako největší inspiraci pro vznik BioShocku. 4) Server Rock, Paper, Shotgun zveřejnil dvě velmi inspirativní kritiky - v první najdete 5 důvodů proč BioShock není dokonalá hra, druhá pak kriticky hodnotí některé aspekty příběhu BioShocku. Vše povinná četba!
