Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

A zase po měsíci o nových filmech. Komedie Hitch nebo V dobré společnosti (Scarlett je do-ko-na-lá) byly solidní, velmi příjemně mne ale překvapil zejména Constantine - je úžasné když člověk čeká průměrný thriller a dočká se jednoho z nejlepších filmů roku. Přítelkyni se mě také podařilo nějakým nepochopitelným způsobem vytáhnout na Román pro ženy. Ehm. To, že jsem byl v podstatě příjemně překvapený tím, že to není úplná sračka, ale "jen" špatný film, je celkem příznačné - o české kinematografii si toho totiž nemyslím moc hezkého. Tedy alespoň o té porevoluční. Neumí vyvolat emoce, neumí najít příběh, u kterého bych půl hodiny před koncem neznal rozuzlení (natož v něm ocenil jakýkoliv zvrat) a dělá základní filmařské chyby, kterým se směju i já, pouhý lehce náročnější filmový divák. Z tuzemské produkce posledních 15 let se mi vysloveně líbil snad jen Akumulátor, Kolja a zejména Jízda. Nuda v Brně ušla, Hřebejk vlastně také, ale nadšený jsem z toho tedy nebyl. Nevím čím to je. Nedostatkem peněz? Nedostatkem špičkových režisérů? Nebo snad nedostatkem kvalitních scénáristů? Zřejmě od všeho trochu. Slýchám to kolem sebe docela často a i pro mne je záhadou, jak je možné, že v 70. a 80. letech vzniklo tolik výtečných komedií. Nebo je to stejné jako s hrami, kdy hudrujeme nad klesající kvalitou, abychom pak ty staré nezapomenutelné hry konečně zkusili a zjistili, že už dnes za nic nestojí? Kdo ví. Jedno vím jistě - nejúspěšnější loňský český film Snowboarďáci nesahá ani po kotníky o dvacet let starším Sněženkám a machrům.

Ostatně - podívejte jak se do toho umí opřít Rusové - jejich Noční hlídku jen velmi těžko rozeznáte od Hollywoodské produkce a přitom to stálo jen 4 miliony dolarů, tedy dvakrát méně než náš Tmavomodrý svět (více o projektu zde). A když už jsme u trailerů, určitě si nenechte ujít jen pár dní starý trailer na Batman Begins. Hodně slibné! A ještě jedno video... nepříliš slibné...

Britský webshop Gameplay (jako jeden z mála zasílá hry i k nám, navíc za výhodné ceny a s nízkým poštovným) pořádá další ze svých tradičních výprodejů. Mezi PC hrami toho moc zajímavého není (i když, Resurrection of Evil za 810 korun není vůbec špatný), u konzolí už je to zajímavější (Mario Golf pro GBA za 600, Silent Hill 4 pro PS2 taktéž za 600 nebo Midway Arcade Treasures 2 pro PS2 a Xbox za 360 korun). Spojit to můžete s nákupem novinek - třeba takovou Guild Wars u nás budete shánět hodně složitě (zde za nějakých 1100 korun a v prodeji je i speciální edice). Gameplay je zkrátka No.1 obchod pro fajnšmekry, které neuspokojí tuzemská nabídka. Pozor, výprodeje jsou zpravidla časově omezené a i tento by měl být ukončen dnes o půlnoci.

Nikde jsem nečetl hodnocení evropské ceny PSP, takže se toho ujmu - je fajn, že už víme na čem jsme. PlayStation Portable se v Evropě (a tedy i u nás) objeví 1. září tohoto roku za cenu 249 euro (zpočátku bude k dispozici pouze Value Pack, takže navrch dostanete nějaké to příslušenství včetně 32MB Memory Stick). Cena v korunách bude obdobná, vzhledem k přesnému přepočtu dle dnešního kurzu 30,5 korun za euro si dovoluji prorokovat 7490 korun. Plus minus pár stovek. Jenže! V Americe stejný PSP Value Pack pořídíte za 250 dolarů a tedy o téměř dva tisíce korun méně. Takže znovu stejná pohádka - Sony se samozřejmě odvolává na nákladnější evropskou logistiku a vyšší zdejší DPH ("This is not a case of rip off Britain."), jenže rozdíl je to příliš velký. Za tak kvalitní přístroj je to slušná cena, ale dobrá vizitka to rozhodně není a kurz 1:1 při přepočtu dolaru a eura hodně krutý (stejnou kalkulačku ovšem používají v Nintendu). A to nemluvím o téměř půlročním zpoždění proti Americe, kdy chtěla Sony uspokojit "obrovskou" poptávku, aby nakonec neprodala zdaleka všechny přístroje v obchodech. I mistr tesař...

Když vyšel Another World (v Americe jako Out of This World), psal se rok 1991 a herní design si vychutnával svá nejlepší léta. Tato sci-fi akční adventure od francouzských Delphine Software nad svou konkurencní přesto vysoko čněla - šlo možná o první hru, v jejíž souvislosti šlo použít slovo "umění". Nádherné animace (tehdy vzácné a nevylučuji ani, že se poprvé objevily právě zde), úžasně hratelné a dokonale dotažené; takový byl Another World, jehož pokračování Flashback je paradoxně známější, byť nejde o zdaleka tak dobrou hru (přesto stále výtečnou!). Nebudu ztrácet čas popisem jak geniální Another World s 2D vektorovou grafikou byl. Vlastně stále je, můžete si ho totiž zahrát přes DOSBox a pokud jste ho ještě nehráli, místo "můžete" si dosaďte "musíte".

Právě včera se však jako blesk z čistého nebe objevila upravená verze pro GBA v podání amatérských vývojářů FoxySoft a také samotného Erica Chahiho (ten kromě zvuků a hudby vytvořil kompletní původní hru včetně obalu na krabici). Originál se na počátku devadesátých let objevil prakticky na všech tehdejších formátech (Amiga, Atari ST, PC, SNES, 3DO, Mega Drive aj.) a téměř po 15 letech se k nim tedy přidává i GBA. Zadarmo! Stránky autorů jsou pouze ve francouzštině, link na Another World však naleznete v levém pruhu dole (a nezapomeňte si povšimnout třech dalších podařených GBA konverzí starých her - Nebulus, Airball a Deflektor). Konverzi  můžete pochopitelně hrát i na emulátoru, ale mnohem větší radost budou mít z téhle novinky majitelé flashových cartridge, kteří si Another World budou moci pustit přímo na displeji GBA. Nevím co víc jsem si před nekonečným letem na E3 do LA mohl přát...

Update: Skutečným pokračováním Another World byl prý titul Heart of the Alien, který se v roce 1994 v podání Interplay objevil exkluzivně na MegaCD. Zná to někdo? Jaké to bylo? A jde to zprovoznit přes emulátor?

Na konci března jsem tu psal o problémech, se kterými se potýká Game Page. Zdá se, že komplikacím stále není konec. Poté co Rada České Televize odpověděla panu Bártovi dopisem generálního ředitele (obsah není známý), se patrně stejný člověk obrátil na soud (viz příspěvek na oficiálních fórech pořadu z 21.4. v 13:46) a podal na Českou Televizi trestní oznámení pro mravní ohrožení dětí a mládeže. A nenechal nic náhodě, ozval se i Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, která vyzývá ČT k vyjádření (viz zápis Rady). Zde stojí za připomenutí, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je oprávněna udělit pokutu ve výši až 10 milionů korun, což je sice v rozpočtu veřejnoprávní stanice pakatel, ale jistě by to mělo nepříjemné důsledky na budoucnost pořadu. Poměrně pikantní je také obsah této žádosti - a teď se raději něčeho podržte. Plné znění sice není k dispozici, ale dle důvěryhodných zdrojů Rada pro rozhlasové a televizní vysílání označila za násilné i záběry z her The Incredibles (hodnocení Pegi 7 let a více), Jak 3 (12+) a dokonce i Sonic Heres (3+)!

Nechci předbíhat, stále je řeč "jen" o trestním oznámení a žádosti o vyjádření (stále věřím, že to dopadne dobře), ale cítím to jako velký krok zpět v tom, jak jsou hry vnímány českou veřejností či úřady. V lecčems to koneckonců připomíná starou kauzu Radovana Holuba Kultura kryplů (Reflex v roce 1999). Znovu opakuji svůj názor (viz první zpráva) - je otázkou zda v pořadu, který je zřetelně směřován na mládež, prezentovat hry jako GTA nebo Hitman, jejichž věkové omezení bylo stanoveno na 18 nebo 16 let. Kritizovat ale záběry z ryze dětských her jen proto, že je tam zobrazená zbraň, je směšné. Pak totiž nechápu vysílání grotesek typu Tom & Jerry, které jsou v tomto směru bezesporu mnohem škodlivější.

Ještě na okamžik k hodnocení Pegi (evropský ratingový systém). V současné době je pokud vím situace stále stejná jako v prosinci loňského roku (viz moje tehdejší Za Oponou na Tiscali) - čeští vydavatelé nejsou stále povinováni uvádět na obalech her jakékoliv věkové doporučení a záleží jen na jejich vlastní aktivitě. Celoevropský systém Pegi přesto uvádějí například Playman nebo Seven M a v plánu to má CD Projekt. Vlastně mne to vůbec nepřekvapuje - tak nějak měl náš stát vždycky blíže k represi než k prevenci.

Na pražském výstavišti jsem dnes navštívil výstavu Svět zábavy (koná se ještě zítra a pozítří), která má sice podtitul "Mezinárodní výstava zábavního průmyslu", ale je úzce specializovaná na zábavní techniku. Na tom není nic špatného, v podobném duchu se ostatně uskutečnily i předchozí ročníky. Bohužel už se ale zcela vytratily hrací automaty, výstavě dominují výherní přístroje a nevýherní segment reprezentují většinou jen stolní fotbálky. Vloni jsem na výstavě nebyl, ale ještě před dvěma lety tu bylo možné zdarma zahrát hrací přístroje a seznámit se s novinkami. No more - letos už můžete vynechat!

Vcelku to samozřejmě reflektuje situaci s hracími automaty na světovém trhu - domácí zábava je dávno převálcovala a nikdo nemá příliš chuť vhazovat mince do automatu, který si v prakticky stejné verzi (a navíc v naprostém pohodlí) může zahrát doma. Přesto se automaty stále těší značné oblibě například v Japonsku (nejrůznější obskurní bojovky a arkádové střílečky typu R-Type tu vycházejí jako na běžícím pásu) a občas se zprávy o nějakém "velkém" titulu objeví i v Evropě - v poslední době to byl zejména skvělý Out Run 2 (pokud budete v Londýně, najdete ho v populárním Trocaderu - je o třídu lepší než verze na Xbox) nebo teprve připravovaný Mario Kart Arcade GP. Situace u nás je pochopitelně bídná a trefně jí ilustruje jedna z mála větších heren u Palace Cinemas v centru Nový Smíchov (vybavení už je bohužel postarší) - většinou tam není ani noha. Znáte nějakou větší nebo zajímavou hernu kdekoliv v České republice? Podělte se s ostatními v komentářích. A celkem by mne také zajímalo, zda ještě funguje nějaký provozovatel maringotek s automaty. Občas na nějakou pouť narazím, ale automaty už z nich zmizely. Rád bych tu atmosféru ještě jednou zažil...

Na GameCenter jsem si s překvapením přečetl o průzkumu hraní her v české populaci. S překvapením proto, že jsem o ničem takovém netušil! Podobný průzkum je pochopitelně úžasná věc a je dobře, že se po letech odhadů a nepřesných "anket" něco takového konečně uskutečnilo v jakž takž přesné metodice (náhodně vybraný vzorek tisíce respondentů ve věku 15-79 let). Na výzkumu spolupracovaly společnosti ProGamers s GfK Praha a bohužel jej poměrně úzce orientovaly na srovnání obecné a internetové populace a jejich herních "návyků". Tiskovou zprávku si můžete prohlédnout zde. Za nejzajímavější považuji fakt, že počet hráčů na konzolích je zhruba čtvrtinový proti počítačovým hráčům - očekával jsem, že už se to bude blížit polovině. PlayStation v tomto ohledu v posledních letech udělala obrovský kus kupředu, ale má evidentně stále hodně co dohánět. Zajímavý je i graf obliby žánrů, kde v obecné populaci poměrně s přehledem vítězí sportovní hry, zatímco v internetové populaci (tj. předpokládám o něco "odbornější" hráči) vedou strategie před akčními hrami, ovšem bezprostředně následované sportovním žánrem!

Snad ještě zajímavější je ze stejného soudku pár dní stará statistika uživatelů Steamu, ze které se dozvídáme hardwarové vybavení vzorku více než milionu hráčů Half-Life 2 (viz související analýza na Tiscali). Kromě několika pozoruhodných extrémistů (přes tisíc hráčů je připojeno rychlostí 14,4 Kbps, 27 jich má systém s procesorem pomalejším než 200 MHz a čtyři tisíce prý používají HDD o velikosti do 10 Gb) z ní pro vývojáře vyplývá jedno hlavní ponaučení - vybavení počítačů mezi hráči není zdaleka tak kvalitní, jak si možná malují. Jenže zároveň je tato statistika hráčů Half-Life 2 také důkazem toho, že nám problémy s rychlostí moc nevadí a hrajeme náročné hry i na našich pomalých sestavách.

V posledních dnech a týdnech se toho na odborných herních webech poměrně dost napsalo o reklamě ve hrách - aktuálně třeba Za oponou na Tiscali nebo poměrně zeširoka v New York Times. Ale to není vše, kalkulačky si vzali do ruky v Reuters a v New Yorku dokonce uspořádali konferenci. Přesto to není téma zdaleka tak čerstvé, jak by se mohlo zdát! Začnu ale zeširoka a ušetřím si na úvod trochu práce. Zde je článek, který jsem už v září loňského roku napsal pro Score:

Také jste si už někdy ve hře všimli reklamy na nějaký skutečný produkt? Takové propagaci se říká ?product placement? a poté co se už léta běžně používá ve filmech (viz přehlcené Bondovky), se začíná stále razantněji uplatňovat i ve hrách. Jistě, není to nic nového a skrytou reklamu, resp. skutečné produkty či značky vložené do her jsme už mohli vidět třeba ve Wipeoutu (Red Bull) nebo Crazy Taxi (Fila, Levi nebo KFC). A vlastně bychom mohli jít ještě o pár let dále a vzpomenout na Zool (Cupa Chups), Cool Spot (7Up) nebo dokonce Tapper (Budweiser). Jenže v poslední době je podobných případů přeci jen poněkud více. Důvodem mohou být výsledky nedávného výzkumu, podle kterého sledovanost televize především mezi mužskou populací ve věku 18-35 klesá právě na úkor her. A toho si firmy, jejichž produkty jsou zaměřeny právě na tuto cílovou skupinu, nemohly nevšimnout. Electronic Arts tak mají nyní údajně již osmičlený tým prodejců reklamy a očekávají v této oblasti za rok 2004 tržby ve výši 7 milionů dolarů (o 60% více než vloni). Zájemců o reklamu v Need for Speed: Underground 2 bylo údajně tolik, že si vydavatel vybíral například ze tří restauračních řetězců - a je asi jasné, jak asi takový výběr probíhal.

 

Způsobů propagace je celá řada a jsou poměrně vynalézavé - často najdete ve hrách jen billboardy, jindy jde však o skutečné propojení s produktem. Například ve Splinter Cell: Pandora Tomorrow hrdina po vzoru Jamese Bonda operuje s mobilním telefonem Ericsson a dokonce jím musí v jednom okamžiku vyfotografovat nepřítele, aby ho mohl identifikovat. Další možností je pak tzv. adver-gaming, kdy si firmy zaplatí vývoj vlastní propagační hry, kterou pak zdarma rozdávají. To je běžné především u automobilek, daleko zajímavější je ovšem případ Americké armády, která již několik let investuje miliony dolarů do vývoje profesionální hry America?s Army, aby jí pak ve snaze rekrutovat více vojáků nabídla zdarma ke stažení z internetu.

Ale evoluce pokračuje. Agentura Nielsen Entertainment pracuje na vývoji "people-meterů", které by měly být schopny změřit kolik lidí hraje hry, jak dlouho je hrají a jaké reklamy při tom viděli. A abychom byli pod dostatečně silnou palbou reklamy, společnost Massive zase připravuje systém, díky kterému budou reklamy ve hře dynamicky měněny nejen podle období (takže budou firmy moci zařadit reklamu do her v rámci svých kampaní), ale třeba i země, ve které se hráč nachází (tenhle systém ovšem pochopitelně vyžaduje permanentní připojení k internetu) - a tohle prosím není žádný šarlatánský projekt, účast už přislíbilo Atari či Ubisoft! Takže pokud budete (čistě hypoteticky) hrát NHL 2007 z Ameriky, na mantinelech či ledu uvidíte třeba reklamu na limonádu Dr. Pepper, pokud například ze Zlína, pak na vás budou dost možná blikat paštiky Hamé.

Celá tahle záležitost má pochopitelně jeden háček. Za hry si poctivě platíme a nehodláme akceptovat, že budeme při jejím hraní zahlceni reklamou, natož že se dočkáme desetiminutového přerušení hratelnosti reklamním blokem. A soudě podle diskuzí na internetu nejsme zdaleka sami. Pokud to bude nenásilné, nebo to bude alespoň trochu zapadat do příběhu, pak je to v pořádku ? jen ať si firmy přivydělají. Ale všeho moc škodí. Faktem totiž je, že stejně jako u filmů je product placement pouze ?melouchem? navíc a hlavní příjmy budou vydavatelům vždy plynout z prodeje her, takže budou muset dbát na to, aby nás neodradili. To také řekla Julie Shumakerová, ředitelka prodeje v EA: "Ať uděláme cokoliv, nesmíme zapomenout, že hráč je naším bohem." Konečně to někomu došlo!

O tom, co se změnilo, se dozvíte třeba už ve zmíněném komentáři na Tiscali nebo v NY Times. Kromě toho, že společnost Massive Entertainment se svými plány značně postoupila a oficiálně je světu představila v plné parádě (do konce roku bude systém implementovaný do 40 her a podepsána je reklama firem jako je Coca Cola, Intel nebo Dunkin´ Donuts), je tu ale jedna docela zajímavá skutečnost. Do stejného byznysu prý hodlá vstoupit všem dobře známý herní portál IGN! Není to ale trochu střet zájmu? Jak budou recenzenti čelit nařčením, že svými pozitivními recenzemi pomáhají zvýšení příjmu zaměstnavatele? Úsměvné. Mimochodem, když jsme u IGN, Wall Street Journal před pár dny zveřejnil zprávu, podle které uvažuje o nákupu portálu IGN mediální gigant News Corp. - za cenu mezi 600 a 800 miliony dolarů. Slušná pálka. Obzvláště na tu bídu, jakou IGN v poslední době předvádí.

Úvodní hru svého adventure maratonu mám úspěšně za sebou. A první hra byla... prostě první! Maniac Mansion je už téměř dvacet let stará (vyšla v roce 1987) a nemá cenu si nic namlouvat, zub času se na ní podepsal a ze svého původního kouzla hodně ztratila. I když možná nejde jen o zub času - už v prvním čísle Excaliburu Maniac Mansion recenzoval Lukáš Ladra s verdiktem pouhých 68%! Lukáš tehdy nicméně pochválil střihové scény, které do té doby ve hrách chyběly, ocenil filmové zpracování a za atmosféru udělil jedničku. V každém případě jde o první adventuru LucasArts, kde se autoři svůj slavný rukopis zjevně teprve učili. Například tu na rozdíl od později základního pravidla všech adventur této firmy můžete zemřít nebo se dostat do situace, ze které (kromě restartu hry) není úniku. Systém tří postav, mezi kterými musíte přepínat, hru rovněž komplikuje a obrovské množství předmětů (z nichž velká část je zbytečná) plynulému řešení také nepomáhá.

Spíše vás čekají bezesné noci. Já u hry strávil téměř tři večery a přiznám se, že jsem se několikrát podíval do návodu. Na svou dobu bylo používání předmětů poměrně logické, nicméně jejich počet a nutnost řešení v přesném pořadí a často ve velmi rychlém sledu, byla nad mé síly (a nad můj volný čas). S návodem jsem to ale samozřejmě překonal a konce se dočkal (takřka bez gratulačky - jo, to byly časy). Nuda to rozhodně nebyla, spíše než vše zmíněné mi ale chyběl humor. Postav je tu minimum a kromě animací mezi nimi neprobíhá žádná konverzace, takže jsem se v průběhu celé hry zasmál zhruba třikrát. Vzpomínky jsou někdy hodně milosrdné a já si Maniac Mansion ještě před pár dny "maloval" úplně jinak. Ale je to jen začátek a teď už to bude lepší a lepší!

Na konec jednu radu. V případě Maniac Mansion spíše než přes Scumm VM doporučuji hru hrát pomocí Maniac Mansion Deluxe, což je bezplatná freewarová verze vydaná s tichým svolením LucasArts. Hra je prakticky totožná, tato edice má ale výrazně vylepšenou grafiku a zejména zjednodušené rozhraní převzaté z pozdějších her, takže je ovládání plynulejší (více v recenzi). A ještě něco - je mi celkem záhadou, že při tak rozšířené scéně amatérských češtin MMD ještě nikdo nepočeštil, ačkoliv její autoři tvorbu lokalizací sami podporují. A tahle "výzva" mimochodem platí i pro všechny ostatní hry LucasArts. Pokud vím, existuje celá řada editorů Scumm her (například), které jsou schopny ze hry dostat texty - a přitom snad žádná "klasická adventura" z mnou vybrané desítky (na rozdíl třeba od Simon the Sorcerer) přeložena nebyla! Nebo ano? Je to obrovská škoda, protože právě tyto hry bychom měli co nejvíce zatraktivnit novým generacím hráčů a jsem si jist, že by mladší hráče právě česká verze hodně motivovala. Jistě, překlad by to byl náročný, ale s tím nikdy zdejší amatérští překladatelé problém neměli. A kdyby snad ano, rád pomůžu - v tomto případě je to otázkou cti.

10 tisíc, 20 tisíc nebo dokonce 50 tisíc? Hrajeme na příliš malém hřišti. Podle všeho největší herní časopis na světě (situaci v Číně neznám) má náklad přes 2,6 milionu kusů! To je jakoby jej četla celá populace Jamajky. Nebo každý čtvrtý Čech včetně kojenců, popřípadě každý druhý Slovák včetně slepců. Ehm. Jmenuje se Game Informer, vychází už přes deset let a zmíněný výsledek jej v současnosti řadí na 26. místo všech amerických časopisů. Daleko před Rolling Stone, daleko před Vogue a předaleko před druhým největším herním časopisem Electronic Gaming Monthly (154. místo). Pochopitelně je v tom malý háček - vydavatelem Game Informeru je velká americká obchodní síť GameStop (téměř 2000 obchodů ve Státech), ve kterém je magazín nabízen včetně velmi výhodné nabídky předplatného, se kterou jsou spojeny nezanedbatelné slevové výhody. Nicméně přesto je to skvělý výsledek a jeho smetana je hodně sladká - běžná stránková inzerce uvnitř časopisu stojí bez slev 48 tisíc dolarů, tedy v přepočtu hodně přes milion korun (zdroj). Ouch! Více o Game Informeru v zajímavém článku z Washington Post, kde se můžete dozvědět i pár nudných informací ze života redakce. Pro srovnání také pár dat z Evropy - podobně úctyhodných je i 300 tisíc prodaných výtisků německého GameStaru (rok 2004) nebo náklad 385 tisíc výtisků britského Oficiálního PlayStation Magazínu v jeho nejlepší éře (rok 1999). Ještě máme co dohánět, kolegové!

Ale zpátky za oceán. Amerika je ráj pro čtenáře časopisů, protože předplatné tu stojí pakatel - ačkoliv většina herních magazínů stojí přes pět dolarů, roční předplatné získáte třeba už za 12 dolarů, tedy pouhých 250 korun! Důvody jsou dva. Jednak americké časopisy žijí z reklamy a nízkou předplatitelskou cenu dokáží těmito příjmy kompenzovat (kdo někdy viděl americký časopis a frekvenci reklamy v něm, ten ví o čem mluvím - úvodník je za spoustou reklam často třeba až na 20. straně) a za druhé je výhodnější zasílat časopis poštou než používat neuvěřitelně složitou a drahou americkou distribuci. Jen škoda, že cena předplatného platí jen pro Státy a zasílání do Evropy už stojí běžný obnos. Jako náruživý čtenář časopisů jsem ale vlastně docela rád - vedle novin, Reflexu a zhruba čtyř anglických předplacených časopisů už bych toho moc přečíst nestihl. Rád bych si totiž alespoň občas přečetl nějakou knihu - a to ještě z druhé strany útočí Game Boy a DS...

Do posledního SCORE jsem psal téma o adventurách (autor, který ho měl původně napsat, mi zhruba dva dny před uzávěrkou smutně sdělil, že má nevyléčitelnou nemoc, při sebekratším pohledu na monitor téměř umírá a nemůže mi poslat rozpracovanou verzi článku - někdy svou práci opravdu nenávidím). Výsledkem sice bohužel zdaleka není zázračný článek, ale vzhledem k podmínkách snad mohu být spokojen. Podstatné nicméně je, že jsem si při přípravě a psaní tématu vybavil skvělé chvíle, které jsme před více než deseti lety zažíval u adventur LucasArts. A vybavily se mi tak úžasné věci, že jsem si to rozhodl celé znovu prožít a po vzoru Game Wars 2004 (tři hráči si vybrali 32 retro her a pustili se do závodu - soudě podle aktuálního stavu je to přestalo hodně brzy bavit) zvolil ten nejlepší možný způsob. Dle data vydání (1987 až 1995) jsem sestavil pořadí deseti klasických adventur, které nyní postupně hezky jednu po druhé dohraju:

1. Maniac Mansion
2. Zak McKracken and the Alien Mindbenders
3. Indiana Jones and the Last Crusade
4. Loom
5. The Secret of Monkey Island
6. Monkey Island 2: Le Chuck´s Revenge
7. Indiana Jones and the Fate of Atlantis
8. Day of the Tentacle
9. Sam & Max Hit the Road
10. Full Throttle

Pro pořádek: do výčtu klasických adventur ještě řadím The Dig (1995), ale ten jsem dohrál před necelými dvěma lety a nechce se mi ho zatím opakovat znovu. Další adventury jsou sice neméně skvělé (třetí díl Monkey Island a zejména Grim Fandango snesou srovnání s tím nejlepším z výše uvedeného), ale už to prostě není ona stará dobrá klasika a pro účely mého maratonského "pokusu" se nehodí. Cílem není dohrát hry co nejrychleji, ale všechny si je znovu vybavit v jejich čisté kráse od začátku do konce a napsat na tyto stránky mé dojmy. Samozřejmě není nic lepšího než si to vyzkoušet na vlastní kůži, takže pokud se chce někdo přidat a maraton si "proběhnout" se mnou, je vítán! Stačí se v komentáři zmínit a vymyslíme nějaký společný postup, popřípadě můžete jen anonymně komentovat mé osobní dojmy s vlastním názorem. Kdo ví, možná se pokus osvědčí a příště se vrhneme třeba do adventur Sierry, 3D akcí nebo něčeho jiného.

Hry budu pochopitelně hrát pomocí enginu Scumm VM (umožňuje na nových systémech hrát staré DOSové adventury nejen od LucasArts), kde to je možné zvolím VGA edici a pochopitelně "talkie" verzi s namluvením postav. Na kterou z her se těším nejvíce? V podstatě na všechny - některé z oněch deseti her jsem vlastně vůbec nehrál (Zak), jiné jsem nikdy nedohrál (Loom), ale všechny do jednoho si nevybavuji tak, jak bych si představoval. Kdybych měl přeci jeden titul nějak vyzdvihnout nad ostatní, bude to možná překvapivě Indiana Jones and the Last Crusade - právě to byla totiž, pokud si dobře vzpomínám, moje vůbec první adventure. Jistě ne nejlepší, ale zkrátka první. Některé věci prostě nejsou úplně racionální.

K již dávno aktualizované sekci Odkazy tento týden přibyly dvě poměrně revoluční novinky na Play Forever. Tou první je možnost konečně přehledně hledat v archivu příspěvků podle data a měsíce - kliknete-li na sekci Archiv v horním pruhu, můžete zvolit výpis všech příspěvků v určitém měsíci, nebo jít na jisto na konkrétní den. Druhou změnou je pak sekce Fotogalerie, kterou jsem po dlouhé přípravě konečně sprovoznil s použitím programu JAlbum. Je to velmi intuitivní program, o čemž svědčí fakt, že jsem to s ním zvládl - je tak jednoduchý, že jsem si dokonce relativně přesně upravil skin do ladící kombinace barev, a také se mi podařilo přeložit těch pár anglických slov v navigaci. Jediné co systému v současné době chybí, je zobrazení názvu jednotlivých galerií na hlavní stránce. Nevím proč to tento konkrétní skin neumožňuje, ale prozatím můžete alespoň přejet myší na ikonku - v tu chvíli se název galerie zobrazí. V současné době tu najdete v jakémsi testovacím režimu jen několik soukromých fotek a staré fotky z loňské ECTS a EGN. Další budou doufejme přibývat rychlejším tempem. Jedním z důvodů pro zprovoznění archivu byla ostatně blížící se E3, snad se mi odtamtud podaří publikovat.

Jinak už jsem s podobou Play Forever v podstatě spokojený. Kromě několika maličkostí chybí vlastně jen dvě zásadní věci - vyhledávání podle zadaného výrazu (pracuje se na něm) a možnost publikování delších článků, které by se objevily v nějakém přehledném seznamu v sekci Články. S diskuzním fórem zatím není kam spěchat, komentářů tu není příliš a nikdo ho tedy zřejmě nepostrádá. Za možnost použít publikační systém EDEN a za jeho neustálý vývoj dle mých velmi náročných požadavků musím znovu poděkovat Petrovi Hotovi!

Update: Pracuje se i na RSS, podpora je připravena, ale je třeba ještě řadu věcí doladit a to chvíli potrvá. Díky za strpení.

Říkáte, že se ty dvě slova v titulku vylučují? Máte pravdu. Daikatana je symbol všeho špatného v herní branži - v průběhu téměř čtyřletého vývoje (ION Storm byl založen v listopadu 1996, hra nakonec vyšla v dubnu 2000) firmu opustilo zhruba milion zaměstnanců, Eidos do ní napumpoval zhruba miliardu dolarů (chcete-li vidět jak s nimi ION naložil, podívejte se do tohoto archivu fotografií Johna Romera včetně jeho komentáře), ION Storm se definitivně ztrapnil pořádáním party u příležitosti vydání hry (uskutečnila se čtyři měsíce před dokončením hry) a samotný Romero se pak ztrapnil reklamní kampaní "John Romero´s about to make you his bitch". Co je ale vůbec nejpodstatnější, výsledkem byla přinejlepším průměrná hra.

Zvláštní ale je, že byla později Daikatana portována na Nintendo 64 (stalo se nemožné - byla ještě horší než na PC) a zejména na Game Boy Color, kde (a tady se konečně dostávám k tomu o čem chci mluvit) šlo o překvapivě kvalitní hru ve stylu slavné série Legend of Zelda (viz screenshoty). A protože se na rozdíl od Evropy (kde se jí mimochodem dostalo poměrně pozitivních recenzí) v Severní Americe vůbec neprodávala, John Romero jí zdarma umístil na své stránky - tady si můžete o případu Daikatana z úhlu Romera přečíst více, tady je pak link přímo na soubor s hrou. Nevadí-li vám nízké rozlišení displeje GBC (160x144), rozhodně doporučuji vyzkoušet v emulátoru, například BGB nebo NO$GMB.

K dispozici jsou videa z prakticky všech přednášek i panelových diskuzí na letošní GDC v Brně, takže můžete dohnat svou absenci. Shlédnutí zhruba třiceti videí (často mají více než 100MB) vám sice chvíli potrvá, ale stojí to za to. Více než panelové diskuze, které jsou spíše smrští nesourodých (byť občas velmi zajímavých) myšlenek, bych doporučil některé přednášky, i když tady hodně záleží na vaší odbornosti a zájmech - většina přednášek se spíše než teorií vývoje zabývala konkrétními expertními otázkami a zaujme tedy především samotné vývojáře (tohle pochopitelně není výtka - už z názvu akce koneckonců vyplývá, že byla určena právě pro vývojáře). Laikům tak doporučuji zejména páteční představení konkrétních projektů - ani ne tak proto, že se v některých případech dozvíte o chystaných projektech (El Matador nebo UFO: Aftershock), ale spíše proto, že je hodně poučné poslechnout si vizi samotných vývojářů, jejich motivace, překážky, které museli překonat a cíle, kterých chtějí dosáhnout. Z ostatních doporučuji třeba výtečnou přednášku "Vztah mezi filmovou a herní tvorbou", jejíž autor se na rozdíl od pražského workshopu v Roxy nesnažil glorifikovat vliv filmu na hry, ale spíše se věnoval konkrétním věcem, které hry ovlivnily a také určitým společným jmenovatelům, se kterými se obě branže "potýkají". Zaujala mne i přednáška Jana Krejčíře "Děj, animace, střih a kompozice", ale určitě by se toho našlo mnohem více. Ještě jsem neviděl zdaleka všechno, snad se k tomu někdy vrátím.

Z podobného soudku doporučuji blog Pavla Dobrovského, který až v dalekém Egyptě dokázal přeložit výtečnou přednášku Rapha Kostera Theory of Fun for Games z GDC (neplést s brněnskou akcí, tahle v březnová GDC konference v San Franciscu byla přeci jen "trochu" větší), která je jakýmsi výcucem nové Kosterovy knihy Theory of Fun for Game Design. Koster možná není celebritou, ale za sebou toho má více než dost - byl hlavním mozkem Ultimy Online a také Star Wars Galaxies. Překlad Lukeho je kvalitní, ale znalci angličtiny si možná raději přečtou originální přepis (i když je asi na místě dodat, že nejde o doslovný záznam přednášky). K obsahu Kosterovy přednášky mám jen jednu velmi obecnou poznámku jíž však rozhodně nechci útočit na jeho teorii a snižovat jeho zásluhy - zajímalo by mne, jak velká část tvůrců her bere vývoj tak akademicky. Myslím tím, kolik vývojářů věnuje velkou část svých sil výzkumu lidské psychologie a fungování lidského mozku a snaží se tyto poznatky aplikovat při designu svých her. Soudě podle obsahu řady ostatních přednášek letošní GDC (mimochodem, za pár dní by měla být k k dispozici videa i z některých přednášek americké GDC - je však otázkou zda to bude zdarma, protože už teď si můžete na Gamasutře objednat DVD s deseti přednáškami) to úplně vzácné není. Neříkám, že to je špatně, ale myslíte, že tvůrci her Tetris, Diablo 2, Dungeon Master nebo Fallout nad něčím podobným přemýšleli? Ne. Je to o talentu. Kdybych vzal sto největších hudebních hitů posledních dvaceti let, pečlivě je analyzoval, zjistil v čem je jejich kouzlo, proč jsou tak chytlavé a co mají společného, možná budu schopen složit úspěšnou skladbu s působivou melodií a třeba se i dostanu na vrchol hitparád. Ale určitě se s ní nezapíšu do hudebních análů a zcela určitě to nebude skladba, kterou změním svět populární hudby tak, jako se to řadě interpretů bezesporu podařilo. Možná to není nejpřesnější příměr, ale víte co tím myslím - ten kdo opravdu umí, se nemusí ohlížet doleva, doprava a dozadu. Moc se těším na přednášku Keity Takahashiho z Namca, který hovořil o vývoji úžasné hry Katamari Damacy (jedna z těch, u kterých by dle uvedených stránek za pár dní mělo být k dispozici video). Myslím, že řadě vývojářů otevře oči.

Abych na závěr také alespoň trochu přispěl se svou troškou k téhle vítané herní osvětě (o to smutnější je nedávná zpráva o zrušení evropské GDC), předkládám několik odkazů na další zajímavé přednášky z americké GDC včetně několika citátů.

• "Pirátství mi nikdy nevadilo a každý komu vadí, je hlupák. Ten kdo si vaší hru zkopíruje by si jí stejně nekoupil." Warren Spector (Burning Down The House - Game Developers Rant)
• "Jedním  z nových způsobů podání příběhu je svět, který reaguje na hráče. V HL2 lidé reagují na hráče - ahoj, ty seš Gordon! - a ve Fable jste byli středem světa! Síla této metody je v tom, že je velmi nenápadná." Greg Zeschuk (Storytelling across genres: BioWare´s perspective)
• "Jsem otrávený z existujících žánrů. Je to stále dokola totéž - realtime strategie, akční hry, znovu a znovu. Musíme přemýšlet odlišně a příští generace bude o nových konceptech. Snažíme se na to připravit, ale zároveň musíme čelit tomu, že se herní průmysl pomalu stává masovou záležitostí. Hodně lidí už není ochotna věnovat čas tomu, co jsme po nich dříve chtěli. Nechtějí se učit, chtějí rovnou hrát." Peter Molyneux (Next Generation Game Design)
• ?Jedna věc se nezměnila a nezmění ? naše přirozenost jako zdroj zábavy. Abychom uspěli, musíme vzbudit emoce. Smích ... strach ... radost ... vztek ... lásku nebo překvapení.? Satoru Iwata (The Heart of a Gamer - přednášku lze stáhnout i jako video ve třech částech na Eurofiles)
• "Dnešní děti si všechno upravují. Počínaje svými těly (tetování, piercing) až po svá auta. ... Jak se mohl byznys s vyzváněcími melodiemi během čtyř let dostat k hodnotě 4 miliardy dolarů? ... To je další z nových trendů a jako tvůrci her se musíme naučit jak toho využít." J Allard (The Future of Games: Unlocking the Opportunity - přednášku lze stáhnout i jako video na Eurofiles)

Vyhlašovat každý týden (nebo alespoň přibližně každý týden) nejlepší nezávislou hru zřejmě nebude žádná legrace. Nejen proto, že každý týden není čas na hraní nových projektů a pátrání po nich, ale i proto, že těch zajímavých novinek zas tak moc nevychází. Prozatím to tedy vyřeším tak, že nebudu vyhlašování omezovat na aktuální hry, ale budu se v mých doporučeních vracet i do doby minulé. Tentokrát by to totiž z novinek byla bída - vyzkoušel jsem logickou hru Asianata, což je "kuličkový" puzzle rychlík (zmiňoval jsem jich tu už několik), který ale postrádá návykovou hratelnost a i když přichází s hodně originálním přístupem, více než hodinu hry, kterou nabízí bezplatná demoverze, u ní asi nestrávíte. Vyzkoušel jsem také novou arkádovou střílečku Absolute Blue, která je však sotva průměrná, otestoval jsem i nové demo slavného Breakquestu (pokud jste ještě nekoupili plnou verzi, sáhněte po něm, je tam místo pěti osm úrovní), který je sice skvělý, ale také příliš starý a hlavně mnohokrát zde omílaný a vyzkoušel jsem také Generally, které mi jeden čtenář SCORE doporučil jako lepší hru než minule oceněný Turbo Sliders. Podle mne neprávem, i když úplně špatné to také není.

Zalovil jsem tedy v paměti a vytáhl z ní freewarový Baktinet. Jeho němečtí autoři se zjevně inspirovali úspěšným, stále populárním a nutno podotknout i mnohem lépe zvládnutým Tetrinetem, ale místo Tetrisu zvolili logický rychlík Dr. Mario známý z Game Boye a posléze dalších platforem Nintenda (pochopitelně se v mnoha modifikacích objevil i na počítačích). Dr. Mario sice není zdaleka tak "ultimátní" puzzle rychlík jako Tetris nebo Bust-A-Move, ale rozhodně má něco do sebe a Baktinet navíc jeho pravidla trochu upravuje, byť je sporné, zda jejich zkomplikováním neudělal spíše krok zpátky. Baktinet můžete hrát sami, ale to hlavní se odehrává v multiplayerovém režimu až pro šest hráčů. Menší trhlinou na kvalitě je absence serverů, nebo jsem na ně alespoň neměl štěstí - musíte to tedy zkusit v exponovanějších večerních hodinách, popřípadě se domluvit jednorázově s kolegy či přáteli (lze hrát i po lokální síti). Každopádně doporučuji, zřejmě to na rozdíl od Tetrinetu nebudete mít na harddisku několik let, ale na občasné odreagování je Baktinet ideální. Obzvláště v multiplayeru.

Jsem zpět. Uzávěrka, World of Warcraft, alkohol a pár dalších "koníčků" způsobilo krátké zaneprázdnění a na blog se nedostalo - jak už jsem dříve upozornil, nebude to výjimečná situace a občas se to prostě přihodí. Tečka. V průběhu následujících dní se pokusím dohnat všechny resty a dnes začnu shrnutím nejzajímavějších dubnových her. Tentokrát to nebude vůbec dlouhé, většina vydavatelů vynesla své jarní trumfy o velikonocích na konci března a na duben tedy zbyly pouze tři hry, které mě osobně eminentně zajímají.

• Splinter Cell: Chaos Theory (PC, Xbox, PS2, GC 4.4.) - Na internetové poměry neobvykle kvalitní a propracovaná recenze na Tiscali vám "jakost" téhle hry vysvětlí dostatečně podrobně. Každopádně je to nejlepší stealth hra vůbec, na které mě hodně potěšil kooperační režim. Hrál jsem sice jen první díl, ale do tohohle se rozhodně pustím. Ubisoft získává body!
• Doom 3: Resurrection of Evil (PC, 8.4.) - Po dlouhé době docela povedený datadisk, naprosto nesrovnatelný například s Call of Duty: United Offensive. Přesto - jakkoliv je podařený (skvělé jsou zejména nové zbraně), na radikálním názoru hráčů nic nezmění: pokud se vám Doom 3 líbil, užijete si i RoE, pokud jste Doom 3 nenáviděli, nemá to vůbec význam zkoušet.
• Jade Empire (Xbox, 22.4.) - Jedna z nejlepších Xboxových her vůbec, na IGN dali dokonce 9,9/10! A divíte se když jde o RPG od Bioware? Nicméně RPG s bojovým uměním a RPG podle všeho relativně přístupné, takže mám velkou chuť to zkusit. Uvidím jak bude čas, podle nepotvrzených informací by snad v budoucnu měl být vytvořen PC port, takže žádný spěch...

Z dalších důležitých her připomínám Starfox: Assault na GameCube (prý hodně pokažený), Doom 3 pro Xbox (prý hodně podařený), Midnight Club 3 - Dub Edition (není to prý zlé, ale americký styl vizuálního tuningu mě moc neláká, raději počkám na Juiced), Unreal Championship 2 na Xbox (má být fajn, ale bez podpory Live nemá smysl a pro PCčkáře zcela zbytečný) a také Lego Star Wars, SWAT 4, Matrix Online, Empire Earth 2, Freedom Force Vs. The Third Reich, Cold Fear a s trochou štěstí i Dungeon Lords, i když ten to spíše nestihne. Ale tohle všechno se na můj HDD patrně nedostane. Takže zase za měsíc, květen by měl být povedený hlavně na Xboxu - konečně Forza Motorsport a Conker Live and Reloaded!