Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Jak už jsem psal mnohokrát, jsou vývojáři a vývojáři. Ty, pro které není jediným cílem hru prodat, ale chtějí jejím prostřednictvím v první řadě pobavit (jakkoliv to tak může vypadat, není to bohužel jedno a totéž), poznáte mj. i podle toho, že do svých her zabudovávají nejrůznější bonusy. Ne vždy ale jde o nedílnou součást hratelnosti a mnohdy jsou takové bonusy nedokumentované a naopak více či méně úspěšně skryté. Říká se jim (netuším proč) easter eggy, neboli v překladu velikonoční vajíčka. Zamyslete se - pokud někomu stojí za to trávit dlouhé hodiny či dny implementací bonusu, který spatří pár promile nebo procent hráčů, pak je jeho vztah k vývoji hodně úctyhodný.

Je příznačné, že firmy ve svých produktech easter eggy často nevidí rády, snaží se důsledně kontrolovat obsah kódu a mnoho takových bonusů je tedy vytvořeno z iniciativy jednotlivých vývojářů. Jako třeba vůbec první easter egg z roku 1980, který je přičítán Warrenu Robinettovi. Warren nebyl spokojen s tím, že Atari žádným způsobem neuvádí na obalech hry ani ve hře jména jejich tvůrců. Zatímco řada ostatních vývojářů rovnou odešla (včetně Jobse a Wozniaka, zakladatelů Apple), Robinett vymyslel mnohem lstivější pomstu. Jeho hra Adventure (tehdy se hry fakt mohly jmenovat jakkoliv) totiž obsahovala tajnou místnost s frází "Created by Warren Robinett", o které Atari pochopitelně nemělo tušení. Místnost na 2k cartridge s hrou zabírala celých 5% prostoru, ale Robinett značně zkomplikoval její nalezení. Přesto prý už pár týdnů po vydání nějaký hráč napsal do Atari hrdý dopis, ve kterém se chlubil, že nápis odhalil. Robinett už ale Atari naštěstí opustil. Hůře prý dopadl jistý programátor Maxisu, který byl po odhalení easter eggu v Sim Copter vyhozen.

Jiné easter eggy jsou zcela záměrné a řada her je jimi prošpikovaná skrz naskrz. Příkladem budiž adventury, ale vlastně i všechny další hry Lucasarts, které byly plné odkazů na jiné hry nebo filmy, a také se tu dalo najít značné množství skrytých vtípků. Vzpomínám například na tajný exit do světa Monkey Island ve hře Indiana Jones and the Infernal Machine, kde se z Indyho stal Guybrush. V sérii Monkey Island bylo ostatně easter eggů také mnoho, i když bylo vzhledem k humoru občas docela těžké definovat co je easter egg a co je součást hry. Nejraději vzpomínám na podvodní sekvenci v prvním díle, kde Guybrush "zemře" (navzdory tomu, že v adventurách LucasArts jinak zemřít nešlo), pokud jste zůstali pod vodou přes deset minut. A vzpomenout musím i Day of the Tentacle, kde bylo v jednom počítači možné spustit celý první díl Maniac Mansion (sice v něm pokud vím nešlo ukládat, ale dohrát šel). Úžasné! Můj nejoblíbenější easter egg byl ale v Doomu II, kde měl poslední level zajímavé řešení. Museli jste se prostě ve správný okamžik z výtahu trefit do mozku finálního bosse, což ve skutečnosti znamenalo trefit se do malé místnosti, kde byla na kopí nabodnutá hlava Johna Romera. Odhalit to šlo dvěma způsoby - za prvé s použitím "noclip" cheatu (ubohé) a za druhé při analyzování výkřiku bosse. Pokud jste totiž v nějakém editoru zvuk přehráli pozpátku, uslyšeli jste Romerův hlas říkající "To win the game you must kill me, John Romero." Geniální nápad a klobouk dolů před tím, kdo to odhalil (zde je insiderská historka o vzniku tohoto easter eggu, tady si můžete oba zvuky přehrát). Stejný nápad později použil Gearbox v Half-Life: Opposing Force, kde je pro změnu slyšet věta "To win the game you must kill me, Randy Pitchford." Randy byl fanoušek Doomu a chtěl mu tak vzdát poctu - což byla mimochodem pointa mnoha takových "vajíček".

Easter eggů jsou tisíce a nejsou zdaleka jen doménou her (viz památné primitivní bonusové hry v Excelu), i když je občas docela obtížné říci co je vlastně běžný feature, co je obyčejný cheat a co je skutečný easter egg. Docela dobrou databázi easter eggů naleznete na www.eeggs.com. Podělte se v diskuzi o svá vlastní "vajíčka", které si vybavujete. A veselé velikonoce!

Tak nám SCi koupila (skoro) 20% Eidosu. O tom, že herní branže není klidný byznys, už si asi nikdo neděláme iluze - firmy (zejména vývojářské) krachují jedna za druhou a neuběhne týden abychom se nedozvěděli zprávu o nějaké akvizici. Tahle britská výměna je ale důkazem, jak malý je v herním průmyslu rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem: SCi byla ještě v roce 2001 v červených číslech (viz pětiletý přehled zisku a ztrát) a na pokraji krachu, ovšem jedna jediná úspěšná herní série (Conflict) a několik dalších dobrých rozhodnutí jí dokázalo během několika let "vyléčit" a dokonce i umožnilo myslet na expanzi. Zde je třeba pro pořádek dodat, že 76 milionů liber, které těch 20% údajně stálo, není hotovost, ale hodnota nabídnutých akcií. To ale nijak nesnižuje úspěch SCi - hodnota jejich akcií zkrátka dosáhla v průběhu let takových hodnot, že se s ní mohla podobně velkolepá operace uskutečnit. Otázka je co bude s těmi zbylými 80% a zda si bude SCi moci pořídit i je.

Ale zpátky ke srovnávání - Eidos byl naproti tomu dlouhá léta štikou herní branže a vlastní řadu špičkových IP, které nejen že firmě přinesli milionové zisky, ale mají samy o sobě obrovskou hodnotu (Tomb Raider, Championship Manager, Commandos, Deus Ex, Hitman, Soul Reaver, Thief...). Přesto stačilo několik kardinálních neúspěchů (poslední Tomb Riader byl hlavním fiaskem), nějaké ty ne zcela šťastné investice (ION Storm) či odložení důležitých titulů a výsledkem je provozní ztráta 30 milionů liber za druhou polovinu loňského roku - o zoufalosti Eidosu v tomto období svědčí fakt, že se nejprodávanější hrou firmy stal Shellshock: Nam ´67 s 900 tisíci kusy. Kdysi jsem nějaký čas koketoval s myšlenkou, že si koupím pár akcií mých oblíbených herních firem - z legrace, ze sportu nebo z čirého fanouškovství, říkejte si tomu jak chcete. Teď už vím, že nic takového nikdy neudělám. Pro spekulanta a zkušeného investora je to možná ideální "hřiště", ale já se raději v klidu vyspím.

Jen pro pořádek - sledujete-li internetové zpravodajství této kauzy, určitě víte, že je to trochu složitější. Eidosu nabídla odkoupení akcií ještě jedna firma a pokud vím zatím neni nic definitivně rozhodnuto. Na uvedené "houpačce" to ale příliš nemění. Jednou jsi dole, jednou nahoře.

Konečně jsem našel čas na dohnání filmových restů! Nejprve vám ale sdělím jednu smutnou zprávu - Sin City nebude v kinech v dubnu, ale až 18.8. (v květnu bude promítán na festivalu v Cannes, kde mohou soutěžit jen filmy, které byly do té doby uvedeny jen v zemi vzniku). Snad vám trochu spraví náladu druhý teaser trailer na War of the Worlds, což má být zřejmě největší film tohoto roku (Tom Cruise, Steven Spielberg a katastrofický žánr - není divu). Teaser je slibný a jsem rád, že v něm je docela dost akce, ale zároveň navzdory tradicím neodhaluje příliš mnoho (i když v závěru traileru je jeden rychlý záběr, který něco naznačuje). Skvěle nastříhaný a vypointovaný je i trailer na Red Eye, novinku režiséra Vřískotů Wese Cravena, i když ten film asi nakonec za moc stát nebude. A nakonec ještě trailer na The Island, nový "matrixovský" thriller od Michaela Baye s hned třemi mými oblíbenými herci - Ewanem McGregorem, Scarlett Johansson a Michaelem Clarkem Duncanem. Však ono v těch kinech i letos bude na co koukat.

Třeba ještě dnes už ale můžete jít na Million Dollar Baby (recenze v Cinemě a v Premiere). Ano, to je ten oskarový snímek (film roku, režie, herečka v hlavní roli, herec ve vedlejší roli), který si zaslouží vaši pozornost ať už jste fandové náročnějších filmů (zas tak náročné to není), nebo filmů ze sportovního prostředí (Rocky to také není). Čekal jsem asi ještě o chlup více, ale jsem spokojen - Hilary Swank výborná, Clint Eastwood jakbysmet, jen ten Freeman mi tam neseděl a jeho role mi až příliš připomínala Shawshank. Natočené je to hodně staromódně a to já rád. Druhý film, který bych rád doporučil je Život pod vodou (opět recenze v Cinemě a v Premiere), velmi originální a surrealistická komedie se skvělým Murrayem.

Historicky prvním vítězem mého soukromého ocenění pro nezávislou hru týdne se stává závodní hra Turbo Sliders (zjevně už je několik měsíců stará, nicméně já jí objevil teprve nedávno), která znovu potvrzuje, že mají závodní hry typu Mashed nebo Micro Machines v tzv. "party multiplayer" žánru hodně slušnou pozici. Turbo Sliders je arkádová závodní hra podobná automatovému Super Sprintu z roku 1986. Trať sledujete z hodně vysokého pohledu, auta jsou miniaturní a okruhy poměrně jednoduché a krátké. Pointa je v tom, že ovládání vozů není úplně primitivní a chcete-li okruh projet co nejrychleji, musíte se pečlivě naučit smykovat a projíždět zatáčky tzv. ideální dráhou. V demoverzi jsou k dispozici tři tratě, které můžete po neomezenou dobu vyzkoušet i po internetu v tuším až deseti hráčích. Za pouhých 13 dolarů (300 korun, co to dnes je) získáte přes 20 zabudovaných tratí, budete si moci stahovat i další a závodit až ve dvaceti. Zábava se tu opravdu odvíjí od snahy projet každou zatáčku co nejlépe, což značně ztěžuje fakt, že nejrychlejší typ auta se také hůře ovládá. Zkuste to sami, já z toho byl pár dní celkem vydřený, i když internetoví soupeři jsou na můj vkus trochu moc ostřílení. Holt jsem k tomu přišel pozdě.

Z dalších her vřele doporučuji geniální remake Privateera, hodně mě zaujal i Zzed (zajímavý mix arkádové střílečky a Puzzle Bobble) a Heavy Weapon (nový titul indie králů PopCap Games). Jinak ale příliš času nebylo a neměl jsem zatím ani čas vyzkoušet novou českou adventuru Pět kouzelných amuletů, o které se teď hodně mluví. Grafika mě vůbec nezaujala, ale soudě podle ohlasů by se to mohlo hrát dobře (snad nejsou pozitivní jen proto, že jde o freeware projekt), takže je-li libo...

Nedávno se v redakci natáčela krátká reportáž do pořadu Game Page a mezi řečí padla ze strany produkce nenápadná zmínka o potížích kvůli jakési stížnosti. Na stránkách Rady České televize lze ze zápisů z jednání dohledat, že si skutečně jakýsi Jan Bárta na pořad postěžoval dopisem z 14. ledna, který byl poté postoupen k vyjádření generálnímu ředitele České televize. Posléze pak bylo rozhodnuto, že se panu Bártovi také podle návrhu generálního ředitele odpoví. To je zatím vše, konkrétní způsob jakým s dopisem Rada ČT naložila zřejmě bude možné dohledat ve zvukových přenosech z jednání, které jsou na zmíněném webu také k dispozici, ale ty jsou tak nepřehledné, že už se jimi věru nehodlám prohrabovat (jen náhodou jsem tam ovšem narazil na zmínku o stížnosti na stejný pořad z pera někoho jiného - ta ale v zápisu z jednání není, snad jde tedy o omyl). Úryvek z dopisu pana Bárty se ovšem dostal i na diskuzní fóra k pořadu Game Page (mimochodem, zajímavá je i zdejší zmínka, že se připravuje online vysílání Game Page). Zde jej přetiskuji:

 "Píši Vám proto, že jsem po shlédnutí zmíněného pořadu došel k přesvědčení, že je zde porušován zákon o veřejnoprávní televizi, zákon o reklamě, ale především jde o zřejmé porušování trestního zákoníku ČR, neboť v tomto pořadu nepochybně dochází k ohrožování mravní výchovy mládeže propagací nejhrubšího násilí navíc masově prostřednictvím veřejnoprávní televize. Po shlédnutí zmíněného pořadu jsem se hlouběji zajímal o jeho obsahovou náplň v minulosti a ke svému naprostému zděšení jsem například zjistil, že hned v několika říjnových vydáních z loňského roku byla propagována hra Hitman, ve které je hráč nájemným vrahem s úkolem za peníze zavraždit nejrůznějšími způsoby své oběti!!! Dámy a pánové, obracím se na Vás jako na orgán, který má možnost, ale i povinnost po mém oznámení zasáhnout a zabránit další propagaci této úpadkové, nemorální a vysoce škodlivé zábavy. Věřím, že trestní oznámení, které vážně zvažuji, nebudu muset podat, protože využijete svých kompetencí k tomu, aby televize veřejné služby nebyla dále zneužívána lidmi ( z mého subjektivního pohledu s psychopatickou poruchou osobnosti) k tomu, vsugerovat nejmladší generaci myšlenku, že lidský život je bezcenný, zabíjet je normální a učí je dokonce za peníze někoho o život připravit."

Nechci se příliš vyjadřovat k samotnému pořadu Game Page a neuslyšíte ode mne co si o něm myslím - rád bych se na svém blogu vyhnul jakýmkoliv tendenčním příspěvkům nebo i těm, které by za ně mohly být považovány (asi se tomu úplně nevyhnu, ale můžu se o to alespoň snažit), nicméně zřejmě nikoho nepřekvapí, že se mi nelíbí. Jenže to ještě neznamená, že bych pořádal demonstrace za jeho zrušení. Je to jediný český pořad o hrách a to je mnohem lepší, než kdyby tu nebyl žádný. Pokud jde o dopis, patrně ho psal klasický potížista (v diskuzi je zmíněno, že stížnost zaslal doktor ze Středních Čech) a o škodlivosti her a jejich "úpadkovosti" si všichni jistě myslíme své, ale na druhou stranu - proč v pořadu určeném pro mládež a vysílaném o víkendovém dopoledni na veřejnoprávní televizi recenzovat/propagovat hru, která je určena hráčům od 18 let? Nemá pan doktor náhodou tak trochu pravdu? Neznám obsah odpovědi pana generálního, ale doufám, že nejhorší možné řešení bude, že z pořadu zmizí násilné hry, nebo alespoň záběry se strunou na krku. Což by ostatně bylo podle mého názoru rozumné. Proč dráždit hada bosou nohou?

Ne tak docela, ale bylo to o fous. V průběhu posledních týdnů jsem se totiž na nátlak řady kolegů (a rovněž i na nátlak vlastní zvědavosti) rozhodl vyzkoušet World of Warcraft. Došlo k tomu v pátek krátce po uzávěrce - hrál jsem dlouho do noci, v sobotu pak hru nevypnul nějakých 18 hodin a skončil dnes před pátou ráno. Něco takového nepamatuju už zatraceně dlouho. Konečně jsem pochopil (i když asi ne úplně - jsem zatím koneckonců jenom na 13. levelu a neseznámil se zdaleka se vším) v čem je kouzlo MMORPG her. Od běžných "off-line" her se zas tak moc neliší (nebo alespoň WoW ne), probíhají ale v realtime čase a bez možnosti ukládání pozice za každým rohem. Přičtěte bezbřehé možnosti interakce a spolupráce s ostatními hráči, unikátní ekonomiku nebo široký herní potenciál tisíců různých questů, činností či vůbec náplně hry a je jasné, že mají proti klasickým hrám hodně trumfů.

Je to moje první MMORPG (pár hodin před lety v Ultimě Online nepočítám a krátkou epizodku v 2D onlinovce Maple Story raději také ne) a příznávám, že také jedno z vůbec prvních RPG. Na úvod jsem proto zvolil Warriora a zatím to opravdu nemá chybu, i když v posledních hodinách začíná řádně přituhovat a moje naprostá neznalost systémů kouzel a dalších principů RPG je trochu znát. O to úžasnější je ale pocit, když najednou narazíte na týpka z Dánska a tři hodiny s ním společně plníte questy. Člověk si nemá čas ani odskočit, raději ale nedomýšlím jak to bude vypadat na raidech s dvaceti dalšími čechy. V každém případě vřele doporučuji všem začátečníkům, které MMORPG svět Warcraftu láká - bavit vás to bude určitě královsky, otázkou je pouze zda máte dostatek času. Je to totiž do slova a do písmene droga.

V hraní pokračuji, v psaní bych rád také. Uvidíme co bude vítězit v nejbližších dnech.

U příležitosti GDC se v San Franciscu od středy do pátku souběžně konal i IGF, neboli Festival nezávislých her. Šlo již o sedmý ročník a za ta léta si stihl vydobít solidní prestiž na scéně nezávislých her i pozornost hráčské veřejnosti. Vedle řady přednášek a dalších doprovodných akcí se i letos vyhlašovaly nejlepší nezávislé hry. "Bojovalo" se ve dvou skupinách (ve Web/Downloadable soutěží hry do 15 MB velikosti, ostatní spadají do kategorie Open) a ze všech přihlášených titulů se v každé z nich nakonec o ocenění ucházelo deset nominovaných her - jejich seznam najdete třeba tady. Na serveru Gamasutra naleznete kompletní výsledky. V kategorii Open dominovaly Gish a Alien Hominid, v kategorii Web/Downloadable pak získal tři ceny Wik and the Fable of Souls. Výsledky jsou to docela zasloužené, opravdu jde asi o nejlepší indie hry uplynulého roku a už jsem je tu tuším všechny zmínil. V případě geniální Gish bych se jen stále dokola opakoval (hlavní designér a grafik prý při přebírání ceny z pódia požádal svou přítelkyni o ruku - úspěšně), Alien Hominid je skvělý příklad hvězdné kariéry, kdy se malému týmu podařilo úspěšnou flashovou hru portovat na PS2, GC i Xbox a Wik je zajímavá arkáda s unikátním ovládacím systémem (která mne ale, přiznávám, zase tak moc nebavila).

Za zmínku ale stojí i další ceny - Steer Madness získal ocenění za zvuk v kategorii Open (bohužel není k dispozici demo, takže jsem nezkoušel), Global Defense Network v kategorii Web/Downloadable, RocketBowl získal cenu za "technickou dokonalost" a starý známý N bodoval u publika. Vesměs zcela zaslouženě.

Doporučuji ale zkusit všechny nominované hry a vlastně se můžete porozhlédnout i v kompletním seznamu desítek přihlášených titulů. Když nic jiného, najdete tam zajímavý a mnohdy překvapivý údaj o době vývoje a nákladech, který je pro našince často hodně nepochopitelný. Každopádně berte tento článek jako odstartování pravidelných příspěvků - indie hrám se tu věnuji už celkem dlouho, od této chvíle se ale pokusím pravidelně každý týden vyhlásit "indie hru týdne" a zároveň vás informovat o všech novinkách, které jsem v této oblasti zaznamenal. Věřím, že to pro vás budou stejně zajímavé články jako všechny ostatní, ale pokud máte něco proti, samozřejmě se ozvěte...:-).

Tento článek jsem sliboval už několikrát, ale nějak to bohužel dosud nevyšlo. Dostal jsem se k němu až v den premiéry a snad bude pro vás určitou kompenzací jeho rekordní délka. Řeč bude o konzoli Nintendo DS, která se právě dnes dostává do prodeje v Evropě a tedy i u nás. Nejprve fakta. Pořídíte jí za 4990 korun, hry stojí od 1000 do 1500 korun - oficiální stránky českého Conquestu, který sem podobně jako dosud nový výrobek Nintenda dováží, najdete na www.nintendods.cz, webshop který ho prodává (na DS oproti doporučeným cenám sleva 500, na hry cca 150, což je slušné) se jmenuje Gamehouse. Až na pár výjimek (mrzí mě zejména absence Zoo Keeper, což je logická hra totožná se zde již mnohokrát zmiňovanou Bejeweled) jsou tu v prodeji všechny hry z evropského launche. Z konkrétně 11 her si dovoluji vyzdvihnout zejména Super Mario 64 DS, WarioWare Touched!, Project Rub, Mr Driller: Drill Spirits, Rayman DS a Asphalt Urban GT - k jejich kvalitě se ještě krátce vrátím.

Pokud jde o design DS, ve srovnání s PSP je na tom zhruba podobně jako běžná televize Panasonic a televize od Bang & Olufsen. DS má solidní a bezchybný design, ale není to takový "state of art" jako PSP, na to se raději připravte. Nemyslím, že na světě může existovat někdo, komu se design DS líbí více než design PSP a není to vůbec chyba DS - PSP je jen zkrátka příliš dobré. Je asi zbytečné dodávat, že se tento rozdíl samozřejmě promítá v cenovém rozdílu, i když Sony podstatně vyšší výrobní náklady do značné míry vymazala dotováním přístroje, zatímco Nintendo svůj DS nedotuje vůbec. A když už jsem se pustil do kritiky, rovnou zmíním o podstatně nižší výkon DS - zatímco u PSP se hovoří o výkonu "zhruba na úrovni PlayStation 2", DS se srovnává spíše s N64, tedy konzolí o celou generaci starší.

Jenže DS nebylo od samotného počátku myšlené jako nástupce Gameboye a tedy další "tradiční" přenosné herní zařízení. Nintendo DS od první tiskové zprávy koncipovalo jako revoluční herní přístroj, který má a) dva displeje z nichž ten spodní je dotekový, b) mikrofon pro ovládání her hlasem a c) podporu bezdrátových technologií a s tím související důraz na multiplayer. Pochopitelně, že v současné době nejvíce potenciálu skrývají dva displeje, ale ani zbylé dvě funkce bych nepodceňoval - právě včera prezident Nintenda Satoru Iwata zveřejnil plány na bezplatnou Wi-Fi službu pro majitele DS (zatím pouze v Americe a upřímně řečeno nevěřím, že by se něco takového dalo zrealizovat u nás) a především prezentoval zajímavé možnosti DS pokud jde o technologie rozpoznání hlasu (více viz tisková zpráva). Zkrátka a dobře, zatímco PSP vyznává tradiční cestu "lépe a více" (je ale třeba říci, že řada ohlášených PSP her vypadá nadějně), DS se vydalo relativně neprobádaným směrem a jde na to "jinak". Přiznávám, že je mi tento přístup sympatický, ačkoliv je nutné jedním dechem dodat, že ze současných her tuto "revoluci" potvrzuje jediný titul (WarioWare Touched!) a zbytek buď nepokrytě razí tradiční principy (např. The Urbz), nebo je spíše příslibem toho, čeho se můžeme od DS dočkat v budoucnosti.

Ještě ale na okamžik k přístroji - už to není tak skladný a sympatický přístroj jako GBA SP. Až vezmete poprvé DS do ruky, budete designem zřejmě trochu rozčarovaní, protože vám nafoukne náprsní kapsu u bundy ještě o něco více než PSP. Je ale třeba si znovu uvědomit, že DS není nástupce GBA a není tedy zdaleka tak snadno přenosný - ne snad pokud jde o obtížnost hry (právě naopak!), mám na mysli spíše fakt, že nutnost držet v ruce stylus a v druhé svírat přeci jen trochu rozměrnější DS, téměř zcela vylučuje nějaké "seriózní" hraní ve stoje, např. při čekání na autobus. DS si zkrátka nejlépe užijete pokud ho položíte na stůl, nebo ho budete mít alespoň vsedě na klíně. Nemyslím, že je to chyba, pokud tedy nepatříte mezi lidi, kteří budou rádi dávat na odiv svou výlučnost - pak raději sáhněte po PSP a chlubte se s ní na zastávce, ve výtahu i ve frontě. Vaše volba. Já jsem přesvědčen, že potenciál handheldů (jakkoliv zní přesný překlad tohoto výrazu) není jen v přenosnosti, ale i v přístupnosti. DS sice budete přenášet v tašce a těžko ho vytáhnete na ukrácení pár desítek vteřin, ale bude připraven kdykoliv budete mít trochu více času a zároveň i trochu klidu. Ať už při cestování v autě, na dovolené nebo o přestávce ve škole, v takový okamžik se naplno projeví herní přednosti DS.

Jak jsem už naznačil, počátky hratelnosti DS rozhodně nejsou tak pozitivní, jak se nám Nintendo snaží namluvit. Řada her má trochu problematické ovládání (Super Mario 64 DS a také demo Metroid Prime: Hunters, které je u hry zdarma přiloženo, se ovládají ne zrovna intuitivně a v lepším případě si na ně budete několik hodin zvykat) a je otázkou, zda Nintendo (natož third-party výrobci) vůbec někdy vyřeší ovládání podobných složitějších 3D her pomocí dotekového displeje tak, aby bylo intuitivní. U jednodušších her nicméně dotekový displej přináší daleko lepší možnosti než klasické tlačítkové ovládání, popřípadě je alespoň jeho použití mnohem rychlejší. WarioWare Touched! (další díl kompilace miniher) je pro DS jako stvořený, logické hry Mr. Driller, Project Rub, Polarium a Zoo Keeper jsou hodně podařené a také tituly jako Rayman, The Urbz a Spider-Man 2, ačkoliv nevyužívají dotekového displeje tak, jak by bylo možné, mají co nabídnout. Zároveň je tu ale pár velkých průšvihů - Pokémon Dash je nehratelné fiasko a Ping Pals nepochopitelně nenabízí prakticky nic navíc proti zabudovanému Pictochatu. Zkrátka, tak jako všude i na DS je třeba vybírat - není to mekka originality, ale pokud víte po čem sáhnout, může DS hodně co nabídnout právě "nám", hráčům znuděným dlouhými lety v podstatě stereotypní hratelnosti. V budoucnu vypadá pár titulů skutečně fantasticky (brzy vyjde Yoshi´s Touch & Go, nadějný je Pac ´n Roll, Kirby a Nintendogs a ve vývoji jsou i hry jako Castlevania, Advance Wars, Mario Kart nebo Animal Crossing, o tajemných projektech typu Another Code ani nemluvě) a musím říct, že mě line-up DS rajcuje o něco víc než PSP. Pokud budou vývojáři dostatečně šílení a nápadití, máme se nač těšit.

DS je tedy skvělá hračka - nečekejte od ní zázraky a "konečné řešení" upadající hratelnosti zatím nenabízí. Slaví ale několik dílčích úspěchů, budoucnost vypadá hodně zajímavě a také razí přeci jen trochu odlišný přístup. Pokud jste se v tom našli, DS doporučuji - pět tisíc korun není moc. Zde ale musím znovu kritizovat děsivý přístup Nintenda k Evropě - poté co si nedávno Iwata při návštěvě Paříže sypal popel na hlavu a poté co jsem se na základě několika rychlých releasů (Metroid Prime 2 vyšel prakticky současně tady i v Americe) těšil na zlepšení, nám Nintendo zasadilo nikoliv políček, ale pár ran bičem rovnou na holou. Pominu fakt, že přístroj v Evropě stojí 99 liber / 149 euro / 4990 korun, zatímco v Americe ho pořídíte za 149 dolarů (3200 korun) a v Austrálii 199 dolarů (3450 korun). Těžko však přehlédnout fakt, že hry v US stojí 30 (to většinou) až 40 dolarů (to zřídka), zatímco v Evropě většinou 30 (to zřídka) až 40 (to většinou) euro. Když uvážím absenci regionálního kódování a stále klesající kurz dolaru, nemůžu se dočkat návštěvy Ameriky - na jedné hře ušetříte i 500 korun!

Pro zájemce o další informace - oficiální evropská stránka, oficiální americká stránka, české dojmy na Doupěti, specializovaná sekce na IGN, recenze všech evropských launch her, velmi detailní téma o DS na GameSpotu a nakonec tradičně evropská reklama na DS.

Na konci srpna (je vůbec možné, že už můj blog běží přes půl roku?) jsem tu napsal příspěvek o Xybots a hodlal jsem z těchto vzpomínek na mé oblíbené retro hry udělat tradici. Nepodařilo se a teď to tedy zkouším podruhé - snad mi to vydrží. Jediným pravidlem je, že musí jít alespoň o pět let starou hru, musí pro mne být nějakým způsobem výjimečná a nezapomenutelná (znáte to, po pár letech tohle můžete říct o lecčems) a zejména musí jít o hru, která není všeobecně považovaná za kultovní a nebývá zařazována mezi nejlepší hry všech dob (vzpomínat tu na Dooma mi už totiž s prominutím připadá jako ztráta času). Tak uvidíme.

I na podruhé jsem sáhl do šuplíku s automatovými hrami, na které má člověk (nebo alespoň já) přeci jen trochu odlišné vzpomínky. Ona "automatová kultura" se totiž od domácího hraní značně liší - jednak má určité kouzlo hraní za peníze (o odlišné motivaci nemluvě) a samozřejmě je důležitý i společenský charakter takového hraní, kdy se snažíte být v dané hře lepší než ostatní, kteří vás neustále sledují přes rameno - nejde o to, kolik pětikorun máte v kapse, ale o to kolik podpisů máte v high-score žebříčku.

Moje druhá oblíbená automatová hra se jmenuje Shadow Dancer (viz automatový leták, historická stránka hry nebo fanouškovská stránka) a pokud mě pamět neklame, strávil jsem u ní dost možná celý rok. Každý den po škole jsem neomylně zamířil na Vyšehrad, kde byla v Paláci Kultury na tehdejší poměry nebývale velká a moderně zařízená herna (sem tam jste v nějakém obchoďáku narazili na jeden nebo dva automaty, v Praze bylo i pár specializovaných heren, ale nikde nebylo zhruba padesát nových automatů, tak jako tady). Shadow Dancer od Segy (vyšel v roce 1989), který je volným pokračováním Shinobi, měl geniální nápad - hlavní postava ninji měla psa, který pomohl vyřešit jakoukoliv komplikovanou situaci. Stačilo jej poslat na nebohého nepřítele a pokud šlo všechno jako po másle, bez rizika jej zlikvidovat. Ve čtyřech kolech hra měla celkem 15 úrovní, přičem každá byla zasazena do jiného prostředí a postupem času obsahovala stále zapeklitější situace.

Na Shadow Dancerovi byl ale nejlepší princip, který vás efektivně motivoval k stále lepším výkonům a vyšším bodovým ziskům. Za normálních okolností nebylo dohrání hry zas tak těžké - stačilo z dálky a z bezpečí každého nepřítele pacifikovat shurikeny a v případě sebemenších komplikací vyslat psa. Jenže pokud jste v celé úrovni nepoužili jedinou hvězdici a všechny soupeře zlikvidovali "na blízko" (v takovém případě ninja automaticky použil meč), získali jste stotisícový bonus. Dokázat tímto způsobem absolvovat některé z komplikovanějších úrovní (jejich variabilita byla na svou dobu také neuvěřitelná - mj. se odehrávaly na letišti,vrakovišti, ve vlaku, ve stoce nebo třeba u vodopádu) znamenalo pohybovat se opatrně krok za krokem, analyzovat prostředí a postupovat ve správný okamžik naprosto precizně. Nakonec jsem pokud vím s výjimkou poslední úrovně tímto způsobem dohrál všechny levely a je asi zbytečné dodávat kolik peněz mě to tehdy stálo. Těžko vyprávět, pokud jste to nehráli, nepochopíte. Hra byla portována na všechny domácí počítače počínaje ZX Spectrum a konče Amigou (16-bitové konverze byly relativně kvalitní) a vyzkoušet si jí pochopitelně můžete i na emulátoru MAME. Ale kouzlo té doby už asi nezažijete - koneckonců, váš počítač nemá zdířku pro vhazování pětikorun...

Během už více než třicetileté historie videoher se stala spousta velkých chyb, přehmatů a osudových omylů. Každý z nás je vidí jinak a nejrůznější události chápeme všichni trochu odlišně. Nedělal jsem si s tím velkou hlavu, zalovil v paměti a vybral deset takových zajímavých okamžiků. Nemusíte se mnou souhlasit (ostatně - jistě mi něco důležitého uniklo), ale pokud se tak stane (ať už byste změnili pořadí, nebo vás napadá jiný podstatnější omyl), napište to pod článek společně s vlastním názorem. Chybovat je lidské a kdo nic nedělá...

10. Bludr chce dát Unrealu 11

Možná je to jen moje vlastní trauma a všichni ostatní na to už dávno zapomněli. Ale před lety jsem opravdu chtěl udělit Unrealu jedenáct z deseti a teď tedy konečně nastal ten pravý čas uvést vše na pravou míru. Unreal si opravdu více než 10 nezaslouží. Díky, Karle!

9. Velký ovladač Xboxu

To není špatná vizitka Microsoftu ? ještě před pár lety byl mu leckterý analytik prorokoval, že se v seznamu jako je tento dostane s Xboxem na první místo. Místo toho udělali "jen" pro normální ruce nezvykle velký ovladač. Chybu rychle napravili, ale stejně by mě zajímalo - testoval tehdy Xbox vůbec někdo?

8. Konektivita GC a GBA

Ačkoliv má GameCube jiné a snad i zajímavější přednosti, Nintendo se ho snažilo (už od toho podle všeho upustilo) ?prodat? pomocí možnosti jeho propojení s Game Boy Advance. Pár her konektivitu využilo opravdu zajímavě, ale revoluce to přes všechno co se nám Nintendo snažilo vnutit rozhodně nebyla.

7. Cartridge v N64

A znovu Nintendo. Pomineme-li první místo tohoto žebříčku, které lze přejít s omluvou, že fakt nemohli něco takového tušit, v tomto případě je vina jednoznačná. Japonský gigant se rozhodl místo levnějších disků s větší kapacitou použít ve svém Nintendu 64 rychlejší, ale také podstatně dražší staromódní cartridge. Právě tady někde to s velkým N začalo jít z kopce.

6. Ludvík vydává Hráče

Tady to působí trochu zcestně, přiznávám, ale pro mě je to opravdu půvabná vzpomínka. O vydavateli Excaliburu se mezi českými herními novináři zcela vážně hovoří, že je mimozemšťan. Noviny s týdenní periodicitou? A o počítačových hrách? Vážně se někdo diví, že vydržel jen dvě čísla? Otázka je jasná - Mars nebo Venuše?

5. Daikatana a ION Storm

John Romero v roce 1996 opouští id Software a u nohou mu leží celý herní svět. O čtyři roky jeho nová hra konečně vychází a zanechává za sebou spoušť - rekordně negativní recenze, milionové dluhy, naštvané zaměstnance, podvedené hráče a dnes už i zkrachovalé vývojové studio. O značně pochroumaném Eidosu (který to rozdýchává dodnes) ani nemluvě. Romero se přesto usmívá, vždyť si našel životní lásku v Rumunsku! Gratulujeme...

4. Dreamcast

Průserových konzolí je celá řada a ačkoliv si oproti Dreamcastu mnohé zaslouží spíše opovržení (Jaguar, 3DO, Virtual Boy...), tohle byl další důležitý historický mezník - Sega končí s hardware. Dalo by se říci, že jedinou chybou Dreamcastu bylo, že předběhl čas. Přišel moc brzy, nabídl příliš dobrou grafiku a jako první zpřístupnil hru přes internet. Konkurence ho přesto brzy rozebrala do posledního šroubku.

3. N-Gage

Třetí místo je možná kruté, ale nemůžu si pomoct, tenhle přehmat byl hodně zbytečný. Fakt, že Nokia přichází s "herním telefonem" je celkem pochopitelný a jako nápad je to hodné potlesku. Proč ale při telefonování musíme vypadat jako idioti a proč trvá i těm nejrychlejším výměna hry více než minutu? Má to snad být slavný návrat do 8-bitové éry štelování kazeťáků? Nová verze je už sice mnohem lepší, ale přišla pozdě. Vedle DS, PSP a SP vypadá směšně.

2. Atari ukazuje záda Nintendu

V roce 1984 mělo Nintendo i přes japonský úspěch strach ze Severní Ameriky. Vážně uvažovalo o distribuci svého NESu s pomocí společnosti Atari, to se ale nakonec místo výhradních práv na konzoli Nintenda rozhodlo pro výrobu své vlastní konzole 7800. Nintendo se brzy rozhoupalo, založilo vlastní pobočku a revoluce byla na světě. Co na to Atari 7800? Že se ptáte!

1. Nintendo ruší partnerství se Sony

Lahůdka nakonec, i když už o ní pravděpodobně víte. V roce 1992 Sony připravovalo speciální CD-ROM periferii pro konzoli SNES. Nintendo o ní nějaký čas přemýšlelo, aby pak dalo poněkud nečekaně přednost podobnému zařízení od Philipsu. Nejen že se ani tato dohoda nedočkala realizace, ale Sony se brzy rozhodla, že to s hrami zkusí na vlastní pěst. A zbytek už znáte!

Začátek roku nepatří mezi čas, kdy vychází kvalitní hry, ale letošní březen lze označit za "druhé vánoce". Trochu tomu určitě napomáhají velikonoce (letos připadají na 27.3.), svátek, který je pro křesťany důležitější než vánoce - zatímco u nás s tím žádné komerční šílenství (jistě k velké nelibosti obchodníků) spojené není, na západě je to z hlediska prodeje her docela významné období, takže není divu, že se dočkáváme tři skutečně zásadních titulů, které zastiňují i předvánoční line-up. Přes význam vydání MGS3, RE4, GT4 (na PC bohužel nic zásadního, ale prvních dvou zmíněných bychom se snad mohli po nějakém tom čekání dočkat) je ale největší evropskou událostí launch Nintendo DS. Ten sem ze svého pravidelného měsíčního přehledu mnou očekávaných titulů vynechal, protože mu chci věnovat zvláštní prostor (do premiéry 11. března to určitě stihnu, slibuji).

• Metal Gear Solid 3: Snake Eater (PS2, 4.3.) - Tohle není moc třeba komentovat. První díl patří mezi nejlepší hry všech dob, dvojka se mi taky líbila (i když už mnohem méně) a trojka je z toho co jsem hrál z americké verze někde mezi. Což je hodně slibné! PALová verze bude mít řadu bonusů, takže i když už jste to třeba dohráli z NTSC, stojí to za úvahu.
• Oddworld Stranger´s Wrath (Xbox, 4.3.) - U EA se kreativita moc nenosí, ale tohle má být výjimka potvrzující pravidlo a navrch ještě solidní hra. Fanoušci starých Oddworldů budou asi zklamaní velkou změnou hratelnosti (videa vám prozradí více, ale je to taková plošinovková 3D akce), nicméně originálních prvků je tu stále habaděj (třeba unikátní zbraň).
• Gran Turismo 4 (PS2, 9.3.) - V Edge sice GT4 dostalo pouhých 7/10 (pikantní je, že o bod více dostalo PCčkové GTR) a argumenty byly docela rozumné (zbytečný B-Spec režim, stále bídné AI, stále bez poškození atd.), přesto je tohle povinnost pro všechny závodníky. Já sice tenhle žánr dvakrát nevyhledávám, ale čtvrtý díl mě celkem baví. Městské okruhy jsou fajn a stovky speciálů i sériových modelů taky, to holt jinde není.
• Resident Evil 4 (GC, 18.3.) - Přiznávám, že mě tahle série nikdy příliš nebavila, stejně jako celý hororový žánr, i když pár výjimek bylo a jsem za ně rád (Eternal Darkness například). Na čtvrtý díl se ale chystám, protože má fantastické recenze (i fantastické reklamy) a přichází prý s novým ovládáním (které mě dosud štvalo).
• Conker Live and Reloaded (Xbox, 18.3.) - Conker je jeden ze zapomenutých hitů Nintenda. Britský Rare hru vydal na N64, nicméně protože se tak stalo krátce před klinickou smrtí téhle platformy, hra se už k mnoha hráčům nedostala. V Rare si to uvědomili a předělali jí pro Xbox, navíc s velkou podporou multiplayeru. Ten mě zas tak moc neláká, ale single-playerovou část spadající do žánru "plošinovky pro dospělé" si rád zopakuji. Je sice poměrně krátká, ale zato excelentí a vtipná, což je dnes ve hrách vzácnost.

Z dalších her vypadá docela slušně Cold Fear, Project Snowblind, Brothers in Arms, Devil May Cry 3, Mario Party 6 (připomínám, že tentokrát s podporou mikrofonu), Rainbow Six 4, EyeToy: Monkey Mania a několik dalších. Zkrátka skvělý měsíc!