Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Cybernoid je srdcovka. Srdcovka, ze které ale hrozí kvůli vysoké obtížnosti infarkt. Britský vývojář Raffaele Cecco byl v 8-bitové éře jednou z prvních vývojářských celebrit a jeho hry (namátkou Equinox, Exolon nebo Stormlord) patřily v druhé polovině 80. let mezi nejlepší. A nejobtížnější, za což se Raffaele před pár lety všem hráčům pikantně omluvil. Cybernoid jsem měl ze všech jeho her asi nejraději, a tak jsem před pár lety s nadšením hrál vynikající remake druhého dílu (herně zcela totožný, jen s nádherně updatovanou grafikou). Nyní neméně nadšeně ujíždím na třetím dílu od Spacetime Games, který je už jakýmsi volným pokračováním, jež navazuje na oba díly a staví na totožné hratelnosti. Pro pamětníky povinnost!

Jediné je třeba mít se na pozoru před zmíněnou obtížností. Sním gumovou klávesnici svého ZX Spectra, pokud napoprvé projdete bez ztráty života do čtvrté obrazovky! Cybernoid není vysloveně nehratelný a stačí vám vlastně jen jistá porce trpělivosti a pochopení základních pravidel (zpočátku zejména používání bomb), takže si hru i přes nekompromisní design nakonec docela užijete. Téměř v každé obrazovce musíte párkrát zemřít, než pochopíte její princip, načež už to na další pokus zpravidla zvládnete hravě a vlezete do další, kde to celé začíná nanovo (přičemž budete vzhledem k malému počtu životů začínat celou hru mnohokrát od začátku). Inu, takové už ty hry před lety byly, i když nezastírám, že bych si ty dnešní remaky (narážka na Contra 4) raději zahrál v "lidštější" obtížnosti. Stahujte na homepage nebo na Hrej, kde je i krátká recenze.

Nemám rád Game Rankings. Z mnoha důvodů a tenhle obrázek je vystihuje nejlépe. V herních médiích se autoři často pokoušejí o obligátní výchovu čtenářů a apelují na to, aby nebrali v potaz jen výslednou známku, ale celý text recenze. Od média, které hodnotí jakkoliv jinak než řekněme stupnicí jedné až pět hvězdiček, je to trochu pokrytecké (tudíž i ode mne), nicméně pravda to zkrátka je. Jako by to nestačilo, do toho pak přichází statistici z Game Rankings a hodí do jednoho pytle GamesTM, GameSpot a jakýsi Jive Magazine, přičemž přitom (a to je ještě mnohem horší) splácají dohromady jakákoliv hodnocení, ať už jde o hvězdičky, o procenta nebo třeba o školní C+ (což mimochodem dle nových pravidel prý odpovídá 70%). Proboha, jakoby pět hvězdiček nutně muselo znamenat 100%!

Dobrá, je to zkrátka maximálně zjednodušený statistický výpočet a lépe to asi vymyslet nejde, ovšem horší je, jaký význam se pak Game Rankings přičítá. Firmy s onou kouzelnou číslicí (je-li dostatečně vysoká) operují ve svých tiskových zprávách a hráčům často právě tahle jediná hodnota bohatě stačí a považují ji za reprezentativnější než sebepodrobnější text recenze. Reprezentativní nejen pro posouzení jejích kvalit, ale i pro srovnání s libovolnou jinou hrou. Vůbec nejhorší ovšem je, že se do téhle pasti následně chytají i samotní herní novináři - ti nezkušení (a asi nejen oni) totiž začínají proces recenzování právě na Game Rankings, aby tu zjistili, jaké hodnocení té konkrétní hře mají dát. Když to před nimi udělalo třicet jejich kolegů, musí to být správné! V důsledku pak většina recenzí dopadá prakticky stejně, přičemž já osobně po těch letech v branži oceňuji právě rozmanitost. Nejvíce mě baví situace, kdy například v našich českých magazínech udělíme stejné hře diametrálně odlišná hodnocení a vůbec to neposuzuji tak, že by měl mít pravdu jen jeden. Výše popsaná situace má ale ještě jeden závěr - ohromně záleží na první (nebo několika prvních) recenzi a pokud jen trochu sledujete jednotlivá herní média, jistě jste tohle železné pravidlo také vypozorovali. Ostatně, toto je pointa celé kauzy Kane & Lynch - nešlo tam zdaleka jen o tu jedinou recenzi na GameSpotu, nýbrž současně i o všechny následující.

Game Rankings je zlo. Na vině je do značné míry vlastně někdo jiný, ale bez tohoto serveru by mi zkrátka bylo mnohem lépe. Mimochodem, uvažoval jsem o tom, jak hodnotit hry tady na blogu. Momentálně tu vlastně obšírněji píšu jen o hrách, které jsem dohrál, což ve většině případů znamená, že se mi líbily - rád bych to změnil a referoval také o méně povedených zážitcích. Přemýšlel jsem současně i o nějakém symbolickém hodnocení a zatím vede myšlenka jakýchsi tří stupňů. Hru buď doporučit nebo nedoporučit a v některých výjimečných případech udělit nějaké speciální ocenění za skutečně špičkovou kvalitu. Co o tom soudíte? A jak by tohle asi rozkódoval Game Rankings?

Nejprve k mé loňské předpovědi, která mi myslím s jistými výhradami relativně vyšla (rozhodně tedy více než kolegům z PC Gameru, kteří ale upřímě řečeno dost riskovali a také vtipkovali): odhad mi překazil zejména Blizzard, který v květnu ohlásil StarCraft II, solidně jsem se naopak trefil s úspěchem Wii, i když to už se před rokem vcelku dalo předpokládat. Ale čert už vem rok 2007, tady jsou moje tipy na herní události letošního roku a aby to bylo trochu zábavnější, budu konkrétnější a také zariskuji - pokud bych se trefil alespoň v 50%, byl bych spokojený. V komentářích očekávám vaše vlastní prognózy!

• Duke Nukem Forever letos rozhodně nevyjde a na rok 2009 bude možná odložena Mafia 2 (vzhledem k posunu GTA IV). Naopak vyjde Spore.
• Wii Fit bude obrovsky úspěšná na celém světě a Nintendo v průběhu roku oznámí další zajímavou a inovativní periferii pro Wii. Možná něco s hudbou?
• Electronic Arts oznámí překvapivé množství nových IP a nějaké velmi zajímavé remaky/pokračování. Potvrdí se jeho akvizice licence na F1.
• Blizzard pravděpodobně stihne vydat StarCraft II a na konci roku oznámí Diablo III. Půjde o singleplayerovou hru se zajímavými MMO elementy.
• Metal Gear Solid 4 a GTA IV vyjdou až v říjnu resp. na podzim tohoto roku. Budou úspěšné, ale věhlasem se nevyrovnají svým předchůdcům.
• Nintendo ohlásí Wii verzi Animal Crossing, novou Zeldu ve výtvarném stylu Wind Wakera a především nový handheld. Možný návrat brandu Game Boy.
• Bídná third-party podpora Wii i přes obrovský počet vydaných her pokračuje (nízká kvalita), vysoké prodeje ale díky zlevnění konzole také.
• WiiWare se v konkurenci XBLA rozjíždí jen pozvolna, ale také tady mu pomáhají hry od Nintenda, konkrétně zbrusu nová 2D plošinovka s Mariem.
• Prodeje PS3 se díky Killzone 2, Gran Turismu 5, Resistance 2 a Metal Gear Solid 4 konečně trochu rozhýbou, úspěšný bude také projekt Home.
• Xbox 360 po silném začátku roku přibrzdí (a vzhledem k olympiádě a Euru možná nejen on), ale závěr roku bude mít opět excelentní. Alan Wake!
• Vánočním hitem bude Call of Duty 5 (Activision se s ním vrátí do 2. světové války), střílečky budou již tradičně dominovat celému roku.
• Atari to letos už opravdu zabalí (alespoň tedy v dnešní podobě). Eidos a možná i Take Two budou pohlceny, stejně jako některá nezávislá studia.
• Dozvíme se první informace o Mass Effect 2, Assassin´s Creed 2, Bioshock 2, God of War 3 a překvapivě také Halo 4. Žádná z nich ale letos nevyjde.

Po skvělém dokumentárním filmu King of Kong nabízím další fantastický dokument, tentokrát ovšem trochu jiného ražení. Narazil jsem na více než dvacet let starý půlhodinový pořad Commercial Breaks britské stanice BBC, který je věnován tehdejší herní branži. A protože je řeč o prosinci 1984, dokážete si už asi představit, jak úžasná podívaná to je. Televizní štáb navštívil společnosti Imagine Software a Ocean, dva z tehdejších největších herních vydavatelů a zajímal se o jejich plány na ovládnutí předvánočního trhu s 8-bitovými počítači ZX Spectrum nebo Commodore 64. Commercial Breaks byl pravidelný pořad zaměřený na ekonomickou stránku věci, a tak spíše než programátory poznáte obchodníky. A je to myslím docela překvapivé - v obecné představě o tehdejším vývoji her zpravidla nechybí pubertální vývojář se sídlem ve vlastním obýváku, ale tady najednou (vedle toho pubertálního vývojáře, pochopitelně) sledujeme rozlehlé kanceláře, kde zaměstnanci diskutují nad designem her, pečlivě plánují jejich marketing, promyšlenou distribuci a jiné dnes dávno samozřejmé součásti herní branže, které bych ale v roce 1984 nečekal, nadto (alespoň tedy v případě Oceanu) v tak profesionální podobě. Znalci dobových poměrů i dění v těchto konkrétních firmách se na britských fórech dušují, že byly některé záběry (konkrétně ty designové seance) předem připravené a neodpovídaly zažité praxi, přesto je to rozhodně fascinující podívaná.

Ostatně, je tu ještě jeden aspekt - tvůrci se do pořadu pustili s ambicí představit divákům novou prosperující branži na vzestupu a patrně ani sami netušili, čeho budou svědky. Společnost Imagine Software totiž prakticky přímo před kamerami BBC zkrachovala. V roce 1984 byla i 8-bitová herní éra teprve v plenkách a Imagine v té době patřila mezi nejúspěšnější vydavatele - většina pamětníků si jí dnes asi vybaví díky arkádovým hrám Green Beret, Renegade nebo Arkanoid, ale to už šlo jen o brand ve vlastnictví Oceanu (viz samotný závěr dokumentu) a jako nezávislý vydavatel má na svém kontě tituly jako Arcadia, Alchemist nebo Stonkers (jedna z prvních RTS!). Zájemcům o celou kauzu doporučuji tenhle podrobný článek z Crashe v roce 1985, ale to hlavní se dozvíte i z dokumentu. Imagine udělala celou řadu chyb, ale vaz jí zřejmě zlomil záměr vytvořit tzv. "megahry", které by jí zajistily obrovské zisky. Jedna z nich se měla jmenovat Bandersnatch a firma do tohoto projektu dle zmínky v dokumentu investovala dva miliony tehdejších liber (!!) - měla totiž obsahovat speciální hardwarový addon s rozšířenou pamětí a v plánu byla prodejní cena ve výši stěží uvěřitelných 40 liber. Prakticky od samotného začátku natáčení bylo s Imagine zjevně leccos v nepořádku a tak je dokument plný úžasných okamžiků - nervózně přešlapující věřitel čekající na přijetí v kanceláři Imagine, pohádky marketingovým partnerům, marné čekání na telefon oznamující nezbytnou investici a nakonec také nezbytná strkanice před vchodem do kanceláří, kam nebyli zaměstnanci vpuštěni po polední přestávce. Život zkrátka píše ty nejúžasnější zápletky.

Pořad Commercial Breaks si můžete prohlédnout tady na Google videu, pokud toužíte po kvalitnější verzi k downloadu, na několik dní jí dávám k dispozici přímo odsud (téměř 500 MB), později budete muset využít pomalejší Megaupload.

Hra roku: BioShock! Po dlouhém přemýšlení a váhání mezi Orange Boxem a Super Mario Galaxy jsem se rozhodl pro BioShock, který mě odrovnal příběhem a výtvarným stylem (rozepsal jsem se o tom tady). Bylo to ale vítězství tzv. na cílovou fotografii, obě dvě další zmíněné hry nebyly o mnoho horší, pokud se to tak dá vůbec říci. Znovu opakuji, letošní rok osobně hodnotím jako herně nejlepší a nejplodnější za hodně dlouhou dobu a tyto tři hry se o toto ocenění zasloužily zdaleka nejvíce.

Nejlepší indie/freeware hra: Peggle Deluxe. Dlouho jsem uvažoval o vynikajícím Puzzle Questu nebo Hurricanu, ale nakonec dávám přednost téhle arkádové "pachinko" návykovce od PopCapu (odkaz). Fakt, že jsem ho tehdy nevyhlásil jako "indie hru týdne" je neomluvitelný, takže ho s nadšením rehabilituji a vyhlašuji jako "indie hru roku". Těším se na pokračování!

Nejlepší XBLA/PSN/VC hra: Mám tenhle žánr stále raději - nevyžaduje velkou časovou investici a je to voda na mlýn mému pozitivnímu vztahu k retru. Hodně jsem se pobavil u Prince of Persia remaku na XBLA nebo u Super Stardustu na PSN, prvenství ale patří arkádové střílečce Sin and Punishment původem z N64, která v Evropě poprvé vyšla díky Virtual Console. Brzy o ní napíšu více!

Nejlepší starší hra, kterou jsem hrál až letos: Canis Canem Edit. Poslední last-gen hra, kterou jsem hrál a dohrál nepochybně patří mezi moje nejlepší letošní herní zážitky - Rockstar prostě umí a tohle mě bavilo více než jejich GTA. Mimochodem, v březnu jsem tu zavzpomínal na SimGolf a pokud se nemýlím, hezkých pár týdnů mě tehdy nepustil téměř k ničemu jinému. Mizera jeden!

Největší žrout času: Slither Link. Co dodat? Když už jsem se konečně dostal ze závislosti na Sudoku, totálně mě pohltil Slither Link v podobě japonské Puzzle Series 5 na DS - primitivní hlavolam mi vzal několik týdnů života a já dodnes nechápu, že tuhle kultovní božánru zatím nikdo nevydal v Evropě. Více jsem o tom psal tady, je tam i link na skvělou flashovou verzi.

Největší zklamání: Sim City DS. Odklady některých velmi očekávaných her, obě verze Sonica (DS i Wii), third-party podpora Wii - zklamalo mě toho hodně, ale na přenosnou verzi Sim City jsem se těšil skoro rok, abych zjistil, že je prakticky nehratelná. Tenhle žánr (budovatelské strategie) by si přitom kapesní verzi zasloužil, je pro ní jako stvořený. Theme Park byl naštěstí lepší.

Největší překvapení: Portal. Hlavní důvod úspěchu této hry je samozřejmě fakt, že je fantastická. Nemalou část jejího kouzla ale připisuju také skutečnosti, že nikdo netušil, co od ní čekat a že kolem ní prakticky neexistoval hype. Takových her už dnes moc není a Portal ukázal, jaká škoda to je. Velmi příjemně mě překvapila i nová FIFA, alespoň tedy next-gen verze.

Nejlepší hra, kterou jsem ještě nehrál: Mass Effect. Je jich fakt hodně (namátkou zmíním ještě Zeldu DS, už zmíněný Stalker, ale třeba také Halo 3, které jsem měl několik týdnů v mechanice svého Xboxu, ale přesto jsem z něj neviděl více než hlavní menu). Něco asi doženu, něco rozhodně nestihnu, ale na nový skvost od Bioware si rozhodně čas udělám, i když to je asi pěkný macek.

Nejlepší hra, kterou nikdo nehrál: Crackdown. Neprávem přehlížený a podceňovaný zázrak, který si zasloužil mnohem větší pozornost, než se mu dostalo. I já jsem mu věnoval jen pár hodin a považuju to za jeden ze svých největších restů. Snad se k němu ještě vrátím, je to lahůdka, která si zaslouží dohrát. Být trochu dál, nerozpakoval bych se jí zařadit mezi nejlepší letošní hry.

Nejhorší hra, kterou jsem dohrál: Pokud mohu věřit svým záznamům tady na blogu, dohrál jsem letos dvacet let. Není to mnoho, ale jsem celkem spokojen - chtěl jsem to původně dotáhnout na 24, ale koncem roku jsem dal přednost lenošení u knih. A nejhorší? Jednoznačně PSPčkový Medal of Honor Heroes. Patrně proto, že jsem to zvládl za dvě hodiny.

Před dvěma týdny vyhlášená anketa o nejlepší letošní hry čtenářů tohoto blogu je uzavřená a zde jsou výsledky. Celkem se ve vašich nominacích objevilo 28 různých her (včetně poněkud překvapivých hlasů jako je Infernal nebo Need for Speed) a nejčastěji byl uveden s přehledem BioShock (16x) následovaný balíkem Orange Box (10x), Stalkerem (9x) a Zaklínačem (7x). Vzhledem k tomuto náskoku je zajímavé, že byl v obsazení prvního místa BioShock těsně poražen Orange Boxem (8x resp. 7x následované pětinásobným vítězstvím Zaklínače). Většina uvedených her byla původem z PC nebo jde o multiplatformové hry, což evidentně souvisí s vaším zájmem, navzdory tomu, že se velká část mých zdejších příspěvků věnuje spíše konzolím. Zde je pořadí osmi nejlepších her, které získaly alespoň pět bodů (při rovnosti bodů rozhodoval vyšší počet prvních míst):

• 1. místo: BioShock (36 bodů)
• 2. místo: Orange Box (27 bodů)
• 3. místo: Zaklínač (18 bodů)
• 4. místo: Stalker (18 bodů)
• 5. místo: Crysis (11 bodů)
• 6. místo: Call of Duty 4 (9 bodů)
• 7. místo: Super Mario Galaxy (6 bodů)
• 8. místo: Mass Effect (6 bodů)

Komentář? Velmi příjemně mě překvapilo vysoké umístění Stalkera, kterého jsem osobně ještě nehrál - čekal bych, že leckdo na dubnovou hru pozapomene, ale nestalo se a já tak musím tenhle rest rozhodně dohnat. Jinak vzhledem k dominanci PC her asi nelze považovat nízké umístění exkluzivních konzolových her za překvapivé, i když mě jedinkrát nominované Halo 3 a naprostá absence PS3 her minimálně zarazila. Daleko víc mě překvapuje úplná absence jakýchkoliv strategií, jež jedinou nominací čestně zastupuje vynikající World in Conflict, který by si asi zasloužil daleko větší pozornost. Nicméně jsou to vaše hlasy a asi těžko očekávat, že budou náruživí příznivci RTS číst tenhle blog. A poslední postřeh - zajímavé je srovnání s průběžným hlasováním na Tiscali (jen na okraj, tamní výběr her v některých kategoriích a jejich rozdělení považuji za něšťastné), kde v tuto chvíli místo BioShocku a Orange Boxu jasně dominuje dvojice Call of Duty 4 a Crysis. Každému co jeho jest. Všem zúčastněním děkuji za hlasy!

PS: Ještě dodávám, že některé z hlasů nebyly započítány z důvodů, které už jsem zmínil v komentářích u ankety.

Pokud za vrchol herní invence posledních let považujete sérii Guitar Hero (případně nový Rock Band) a uznáváte jí jako žánrovou revoluci, vězte že jde ve skutečnosti o kopii automatových her Konami, jejichž vznik se datuje už někam do roku 1998. Souhrně se tento žánr nazývá Bemani (viz velmi podrobný článek na Wikipedii) a Konami s ním v podstatě resuscitovalo (nejen) japonské automatové herny. Díky bohu za to! Právě před pár dny Konami představilo zcela nový přírůstek do Bemani rodiny - jmenuje se Jubeat a zajímavá na něm je skutečnost, že vlastně nikdo netuší, o co jde. Projekt je ve finální fázi vývoje (ve vybraných hernách v Japonsku už proběhlo krátké testování), přesto jsou informace mizivé, což je ve spojení s exotickým vzhledem (všimněte si, že podle všeho vůbec nemá klasický displej) přístroje hodně přitažlivé.

Podívejte se na obrázky, které jsou k dispozici (přední a zadní strana manuálu nebo malý grab z oficiálních stránek) a hádejte sami, o co půjde. Nějaká kombinace šíleného japonského bušení s ujetým "hudebním nástrojem" Tenori-On od Yamahy? Kdo ví...

Podívejte se pozorně na následující obrázek a pokuste se najít chybu. Netušíte? Malá nápověda - hry od jedné firmy se liší od všech ostatních. Necháte se podat? Inu, hry od CD Projektu (pochopitelně jen ty lokalizované, vyráběné v České republice) mají titulek na hřbetu obalu opačně než všechny ostatní hry. Pro někoho prkotina, ale mě to štve. Chci mít své hry přehledně zorganizované v regálu podle vlastních představ a nehodlám je rozdělovat podle vydavatelské firmy. CD Projekt jsem na to upozorňoval už před více než rokem, ale nic se nezměnilo a možná jsem nakonec opravdu jediný, komu to vadí. Pokud tedy chcete mít všechny hry klasicky vyrovnané podle růžku se značkou platformy, máte smůlu - budete muset kroutit hlavou ze strany na stranu, jako v nějakém špatném knihkupectví.

Na konzolích by se něco podobného stát nemohlo - ty mají přesné standardy (koneckonců, hry se zde vyrábějí výhradně v lisovnách výrobců konzolí a s obalem to bude dost možná stejné) a pokud vím, na hřbětu je název hry vyveden vždy stejným způsobem a jediným fontem bez jakéhokoliv obrázku (podobně jako to dělá například EA i u PC her - viz fotka). Otevřenost PC platformy má spoustu výhod, ale tohle je bohužel opačný příklad. No, alespoň že jsme se po letech dostali k více či méně standardní velikosti obalu (DVD krabička). Skříňka s hrami z 90. let vypadá úplně jinak, určitě si ten zmatek dokážete sami představit. Uznávám, měly jisté kouzlo a na některé vzpomínám moc rád, ale byly nesmírně nepraktické a neskladné.