Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Co přesně rozhoduje o tom, že se vám některý seriál (nebo i film) líbí? Originální námět? Poutavý a věrohodný příběh? Kvalitní herecké výkony? Řemeslně dokonalá kamera a režie? Je to samozřejmě složitější a obvykle je dost obtížné to nějak jasně definovat, někdy ale stačí málo a někdy jste také ochotni hodně odpustit. Vysvětlování netřeba, každý ví, o čem je řeč. Jedním z takových případů je právě sitcom 30 Rock, který má k dokonalosti hodně daleko, ale bohatě mi v něm stačí charismatická postava macho šéfa televizního stanice Jacka Donaghyho v podání výborného Aleca Baldwina. Nemohu se počítat za odborníka tohoto seriálového žánru, ale zejména díky Baldwinovi jsem ukoukal celou první sérii během pár dní a zase si trochu vylepšil názor na sitcomy, nad kterými už jsem dříve několikrát zlomil hůl. Pochválit mohu sice i hlavní roli Tiny Fey (kromě hraní seriál také píše, režíruje a produkuje!) a docela atraktivní (a vzhledem ke stávce i aktuální) námět tvorby televizní show, ale je to právě skvělý Baldwin, který mě do seriálu uvrtal a jehož role bohatě vynahradila hluchá místa. Patrně mi doporučíte řadu dalších sitcomů (pravděpodobně i lepších) a to je právě ono - díky 30 Rock mám do nich zase chuť.

A mimochodem, co se týče té stávky, obvykle jsem velmi radikální odpůrce odborů a jakýchkoliv stávkových nátlaků, ale v tomhle případě jsem tak nějak na vážkách a některé požadavky WGA mi připadají zcela legitimní. Nicméně hlavně jsem znechucen současným stavem, kdy řada rozjetých sérií podle všeho nebude letos (a dost možná nikdy) dokončena a osud těch chystaných (pro mě zejména Lost a 24) je ve hvězdách. Sakra, dohodněte se!

Všem čtenářům přeji příjemné prožití vánočních svátků a šťastný Nový rok 2008. Nechť se dočkáme alespoň stejně kvalitních her jako letos, plus samozřemě obligátní zdraví, štěstí, peníze a osobní i pracovní úspěchy. Bez stresu!

Včera jsem náhodou potkal v nákupním centru Jindru Rohlíka a příjemně jsme si u kafe popovídali bez zášti z toho, jak nízké hodnocení jsme Mutantovi ve SCORE udělili (28%). Po jeho nadšeném vyprávění o hře jsem si řekl, že jí musím vyzkoušet, ale bez mučení přiznávám, že více než první level (tj. cca 30-40 minut) jsem nezvládl. Nemám problém s technickým zpracováním, to nakonec nevypadá vůbec špatně, problematický je spíše design. Tak předně, nemám potuchy, co je cílem hry. Bez jakéhokoliv intra, úvodu nebo tutorialu (obligátní nicneříkající odstavec k příběhu nepočítaje) jsem se objevil na nějakém dvorku a začal v ulicích střílet vetřelce. A to je vlastně vše, až do konce úrovně. Umřel jsem při tom asi desetkrát (zpravidla kvůli nedostatku munice) a hlavně jsem se nebetyčně nudil, navzdory tomu, že jinak oldskoolové střílečky docela můžu.

Dle nejrůznějších indicií soudím, že Mutant nabízí více - střílím zatím ze dvou rukou, ale hrdina má čtyři. Sbírám nějaké artefakty, ale nevím co s nimi. Stavový pruh obsahuje řadu položek (různé druhy munice a schopností), pro které nemám použití. Jenže co naplat, když to v nekonečné úvodní úrovni ještě nelze použít a já se kvůli naprosté nudě prostě do druhé nedokopu? Druhá varianta je, že některé z inovací Mutanta použít už v samotném úvodu jde, ale i když jsem notnou chvíli studoval možnosti nastavení ovládání, na nic jsem nepřišel. Designér hry by možná prohlásil, že jsem hlupák, ale opak je pravdou - je to přece on, kdo musí zajistit, aby do hry bez problémů pronikl každý. A to je tady problém, hra postrádá jakýkoliv help nebo tutorial (takže například vůbec netušíte, že když potkáte NPC postavu, máte stisknout G) a já jsem přesvědčený, že pokud tam někde vzadu nějaké zajímavé vlastnosti jsou, většina hráčů se k nim vůbec nedostane. Čemu se ale divím, když jsou v titulcích mezi betatestery uvedeni stejní lidé jako mezi designéry?

Tady musím přiznat, že absenci tutorialu jako nedostatek uznal sám Jindra a dodal, že uvažuje o jeho dodatečném zařazení. Pokud to mám tedy nějak zakončit, počkejte s případnou koupí na eventuální patch (pokud tedy vyjde). Neříkám, že s ním půjde o nezapomenutelný zážitek (pořád to bude jen bezmyšlenkovitá likvidace stovek nepřátel a upřímně, ty peníze jde utratit i lépe), ale snad aspoň budete vědět, co máte dělat, co můžete dělat a jak to máte dělat. To bude pro začátek příjemná změna a pokud by se něco ze zábavných vychytávek objevilo už v první části, také bych se nezlobil. Ostatně, k čemu je (hypoteticky) skvělý nápad ve dvanáctém a geniální boss v patnáctém levelu, když se k tomu neprosekám?

Ale jednu věc musím Mutantovi uznat - díky němu jsem si vzpomněl na jinak dávno pozapomenutou hru. Silmarils jí v roce 1991 vydali pod názvem Metal Mutant a byla to hodně chytlavá a také velmi obtížná akční puzzle "chodička" s mutací hlavní postavy do tří různých podob. A hele, tady je ke stažení! Tak nakonec ten Štědrý den snad fakt strávím s mutantem...

Na Boulder Dash Rocks! jsem se moc těšil. Stařičkého Boulder Dashe jsem měl hodně rád (viz článek o nejlepších logických hrách nebo podrobný záznam na Wikipedii) a DS mi odjakživa připadalo pro remake jako stvořené. Bohužel, je to typický příklad hry, jehož tvůrce postrádá úctu k originálu nebo mu zkrátka chybí schopnost navrhnout kvalitní hru. Popřípadě oboje najednou. Že nová verze nejde ovládat stylusem (pominu-li nadbytečný bonusový režim), na to jsem si kupodivu zvykl. Zvykl jsem si i na infantilní grafiku a ozvučení - věřte nebo ne, vlastně se mi nakonec docela líbí.

Ale co sakra vedlo vývojáře k rozhodnutí přeplácat hru nespočtem nových funkcí (přepínačů, teleportů, řady druhů střel atd. atd.)? Kde vzali jistotu, že je třeba změnit osvědčený recept (tj. důraz na jednoduchost a svižné hraní)? Že je zle, jsem poznal okamžitě, když jsem proběhl pod prvním kamenem - než spadl dolů, uběhla celá věčnost, jakoby to nebyl kámen, ale klubko z bavlny. Fyzika je tragická a na obyčejný přesun v teleportu jsem čekal snad tři vteřiny. Mohl bych pokračovat - povětšinou nudné úrovně (alespoň tedy v první půlce hry, pak to začalo být krutě obtížné a hra vyžaduje milimetrově přesnou realizaci, takže jsem to zabalil), nesmyslně zazoomovaný pohled (tudíž nemáte příliš přehled o okolí) a... však se podívejte na trailer, ono to stačí. Tohle zkrátka není Boulder Dash!

Ne že by to byla úplná tragédie, ale s původní hrou má pramálo společného. A to je škoda. Takže zpátky k PC remakům, které ctí originál a držme palce, aby nějaký šikovný hacker udělal amatérský DS port. Nechcete-li to tedy pouštět přes emulátor C64. Ještě že máme homebrew!

Následující text je značně spekulativní. Je poněkud předčasné hodnotit kvality hry podle krátkého teaseru, obzvláště když je podle tvůrců ranný a nereprezentativní. Nemohu si ale pomoci - na Duke Nukem Forever se po shlédnutí teaseru těším podstatně méně a ve skutečnosti se vlastně modlím, aby to nebyl úplný průser. Proč? Inu, začnu tím, co pro mě znamená Duke Nukem. Tři věci: a) kultovní hlavní hrdina se superhrdinským charismatem, b) zasazení hry do skutečných lokací a obalení do béčkového popcornového příběhu s nespočtem vtipných hlášek a sexistických narážek a c) interaktivní hratelnost, která přetéká nápady a před realismem dává přednost zábavě. Trochu jsem to zjednodušil, ale tak nějak to vidím a snad z toho je dostatečně zřejmé, že Duke Nukem 3D patří mezi moje nejoblíbenější hry.

Také promo video lze shrnout do tří bodů: a) směšná technická kvalita s nekvalitními modely a ubohými efekty, b) nudné lokace, které se ničím neodlišují od klasických alienských stříleček Doom 3 nebo Prey a c) Duke zcela postrádající jakékoliv charisma. Zejména první dva body je opravdu předčasné hodnotit (osobně nepovažuji za pravděpodobné, že by hra mohla vyjít už v roce 2008), ale obsah traileru je pro mě věrohodnou indicií schopností a záměrů autorů. Pokud jim totiž tohle bylo dost dobré na veřejné vydání (původně mělo jít jen o interní video), pak se asi skutečnost nebude příliš lišit. Nemluvě o tom, že prý byly použity skutečné in-game scény. Ale čert to vem, to nejhorší co mě trápí, je nová Dukeho podoba. I jako naprostý laik si dokážu představit, jak obtížné je vytvořit klasický 3D model, který by byl na jednu stranu realistický, ale také trochu nadsazený a komiksový, až trochu kýčovitý. Kde jsou křiklavé barvy (platí i pro prostředí), kde je drsný ksicht (tohle je první, na co jsem si při pohledu na novou podobu vzpomněl), kde jsou věrohodné proporce?

Osobně bych pro hrdinu a celou hru zvolil nějakou výraznou výtvarnou stylizaci - neříkám rovnou Team Fortress 2 (i když proč ne, nějaká "cel-shade" grafika by se ke hře vcelku hodila), ale zkrátka něco výrazného, stylového, křiklavého a barevného. Tak si ostatně pamatuju starou verzi DN3D. Podobně měl DNF ostatně vypadat i dříve, soudě alespoň podle obou předchozích trailerů z let 1998 a 2001. Ten druhý se mi mimochodem líbí dodnes a přesně takového bych chtěl nového Duke Nukema mít. Nejsem na 3D Realms příliš tvrdý? Možná ano, nicméně nezapomínejme, že posledním interním projektem firmy je dnes už deset let starý Shadow Warrior, takže těžko říct, co od nich dnes čekat (tedy kromě toho, že s penězi fakt problém nemají). Nemyslím, že bych měl přehnané očekávání - nečekám FPS revoluci ani pokořitele Half-Life 2, spíše nějakou solidní střílečku s důrazem na zábavu a humor a hlavně s charismatickým hrdinou. Jenže podle teaseru to vypadá, že to bude další Prey a i když se mi ta hra docela líbila, ambice Duke Nukem Forever by měly být přeci jen o úroveň výš. Nezbývá než doufat. Víru jsem sice ztratil, ale naději nikoliv.

PS: Hodně se těším na "making of" dokumenty a rozhovory o vývoji. Minimálně to by mělo být hodně zábavné a humorné. Do té doby můžeme alespoň pročítat seznam věcí, které se stihly rychleji než vývoj DNF. Tak třeba americký program dobytí měsíce od ohlášení prezidentem až po přistání...

Tyhle návraty... Po čtyřech dnech bez internetu mám čistou hlavu, což sice znamená, že jsem odpočatý, ale také zcela nedotčený událostmi posledních dní. Stalo se něco zásadního? Celkem určitě ne, ale beztak mě čeká perná noc s RSS čtečkou a stovkami mailů. Však to znáte. Každopádně to stálo za to, tak perfektní podmínky (super počasí, kvalitní sníh, ubytování, málo lidí, předsezónní ceny) jsem nečekal, o úniku z vražedné předvánoční Prahy nemluvě. Nicméně dvě návštěvy stejného resortu jsou až až, pro příště musím najít něco jiného. Nějaký tip?

Mimochodem, docela mě potěšila novinka v podobě integrace permanentky do speciálního internetového systému. Tahle drobná statistika (velká verze po kliknutí na obrázek) je jen začátek, na webu se lze zaregistrovat a sledovat svůj výkon dlouhodobě (systém navíc pracuje s řadou různých rakouských center), nechat si poslat přímo na svahu do mobilu aktuální data, nebo se třeba srovnat s ostatními (zatím nejpilnější letošní lyžař mimochodem zvládl za den bezmála dvojnásobné převýšení než já - to asi nebude jen tou polední přestávkou na řízek)! Jistě, šlo by to ještě vylepšit, například data přehledně zobrazit přímo na mapě, ale tohle pro začátek příjemně překvapilo. Internet vládne.

Herní chillout. To byl první pocit, který jsem měl z hraní demoverze nového indie hitu Aquaria, který vydala před několika dny dvojice nezávislých vývojářů (říkají si Bit Blot). Jenže to by bylo velké zjednodušení, Aquaria má do jednoduché hříčky daleko a i z demoverze je to záhy zřejmé. Rychlý výčet: interakce pomocí hudby (podobně jako v Loomu), jakési magické formy s různými schopnostmi, editační nástroje a tedy příslib modů, fantasy příběh, krásné podvodní prostředí a úchvatná hudba. Podvodní 2D svět je skutečně nádherný a za obrovskou přednost hry považuju intuitivní ovládání myší. Hodně napoví krátký trailer na YouTube. Musím přiznat, že jsem zatím do plné verze nešel, ale jakmile doženu pár herních restíků, rozhodně tak učiním. 30 dolarů není na poměry indie scény málo, ale tohle je lahůdka a při dnešním kurzu...