Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Wii Fit se u nás doma po třech týdnech zapíná už jen sporadicky (viz moje kritika). Kromě občasného zvážení bývá jedinou výjimkou slalom (jeho lehčí varianta), ve kterém se přes e-mail trumfujeme s jistým sjezdařem z českého Nintenda. Michale, teď je míč zase na tvojí straně! Podotýkám, že 18.78 už je skutečně vynikající čas, i když tam je ještě zhruba půlvteřinová teoretická rezerva na zlepšení. Viz video na Youtube, kde mám ovšem pochybnosti ohledně regulérnosti výkonu (při použití opory je sjezd podstatně snazší). Za čas přítelkyně naproti tomu ručím. Chudák holka, zase po letech si něco zahrála.

PS: Můj rekord je někde kolem 24 vteřin. Slabé, vím. Ve Family Ski (vychází za dva týdny) to snad bude o něco lepší. Musím si ale zvykat na novou konkurenci.

Phil Harrison v rozhovoru pro Videogaming247: "I think the single-player, disconnected console game is probably in its dotage. Now, that doesn’t mean that those games aren’t relevant going forwards, but they will be enhanced by community features being embedded in them, or downloadable content becoming an inherent part of the experience, or some kind of user-generated content will be part of the experience. All of the things we see in other games, the things that we can point to in compelling games." No nevím, jsem v tomhle směru dost skeptický. Možná jsem se dneska probudil s cynickou náladou, ale přijde mi to, jako kdyby Ota Černý tvrdil, že fotbal jak ho známe končí - že začne hřiště snímat šedesáti kamerami, do televizního přenosu zařadí hlas rozhodčího a hráčům bude měřit tep. Fajn věc, pomyslím si, ale bude to pořád jenom fotbal. A když budou hrát borci na hřišti tužku, sebelepší Otův vynález (nebo Mírův komentář) to nezachrání.

Phil Harrison zřejmě neslyšel o BioShocku. Já jo, já ho vloni s nadšením dohrál a zvolil si ho svojí nejoblíbenější hrou roku. Nepochopte mě špatně, nemám nic proti komunitním funkcím nebo stahovatelnému obsahu, ale je to jen třešnička na dortu. Vím, že Atari v tomhle není zdaleka samo a řada vydavatelů má strach pustit na trh ryze single-playerovou hru zcela bez multiplayeru, ale BioShock je důkazem, že to jde a že to hráčům nechybí. A není zdaleka jediný, co takové Uncharted? Pro mě je alfou a omegou příběh, design a hratelnost jako taková. Pokud tohle nedokážete udělat dobře, jděte si se svým online obsahem k šípku, pane Harrisone. A ano, s Alone in the Dark Vám držím palce (ještě před pár měsící jsem byl skeptický, ale gameplay videa z posledních týdnů mě zaujala)...

Jsem mimochodem docela zvědavý na tu novou strategii Atari. Phil Harrison už dříve prohlásil, že firma po vydání Alone in the Dark udělá za svou minulostí tlustou čáru, skončí s velkorozpočtovými projekty a single-playerovými hrami s výrazným příběhem. Asi sem nebyl sám, kdo při pohledu na tu zprávu nevěřícně zakoulel očima. Je pravdou, že Atari nějaký pořádný průvan ve vlastních řadách potřebujete. Nicméně tohle smrdí, taky to cítíte? Představuji si Harrisona jak přišel poprvé do Atari, našel firmu v dezolátním stavu a bez kvalitních vývojářů schopných navrhnout špičkovou single-playerovou hru (o penězích nemluvě). Řešení? Jak snadné - budeme tvrdit, že jsou špičkové single-playerové hry mrtvé!

Retro poklad! Po půl roce znovu oprašuji dávno zapomenutou rubriku, ve které vzpomínám na dávno zapomenuté hry. Takové hry, o kterých toho na internetu moc nenajdete, které nejsou oslavovány a na které bohužel sedá prach! Tentokrát jsem si při hraní Toki Tori na WiiWare (je to mrška těžká, dává mi zabrat) vzpomněl si na jeden úžasný klon Lost Vikings, který vydal Monolith už v roce 1999. V rámci jejich her do jisté míry pochopitelně zapadl (Blood, No One Lives Forever, Aliens vs. Predator 2 a nejnověji F.E.A.R., to jsou těžké kalibry), ale to neznamená, že je to špatná hra. Naopak, Gruntz byla hra vynikající a zejména unikátní - klasickou lost-vikingovskou premisu kombinování schopností jednotlivých členů týmu totiž dovádí k dokonalosti obrovskou nabídkou power-upů, předmětů, překážek či pastí, přičemž hra používá pohled shora. Ten jí už z podstaty radikálně odlišuje od klasických klonů Lost Vikings, největším trumfem je ale ovládání myší inspirované realtime strategiemi. Víc dodávat netřeba, do jisté míry infantilní námět odlehčuje parádní humor a pro šílence je tu neskutečně chytlavý bojový multiplayer, který už toho ale s jinak docela tuhou puzzle hratelností nemá mnoho společného.

Kdyby Gruntz někdo optimalizoval pro současné Windows, nemusel by na hratelnost ani grafiku vůbec sáhnout a udělal by s tím jako s indie casual projektem díru do světa. Takhle asi nezbývá než si to sehnat pokoutně (já naštěstí opatroval jako oko v hlavě CD z GameStaru 15 s plnou verzí), nebo zkusit alespoň demo (viz link na oficiální stránky). Je to sice klišé, ale po tuctu odehraných úrovních si nemůžu pomoct - tahle hra za těch deset let neztratila ani pixel svého kouzla. Upřímně, o kolika hrách tohle můžeme říct?

Mistři retro remaků Retrospec se pár let po fantastickém portu Head Over Heels konečně vrací do ráje 8bitových "isometrovek" - sice ani tentokrát nesáhli po Knight Lore (je mi záhadou, proč tahle klasika stále nemá kloudný remake), alespoň se ale pustili do jeho nástupce, Alien 8. Ultimate ho vydali o rok později (v roce 1985) a i když je to tématicky úplně něco jiného (místo vlkodlaka tu ovládáte robota), herní koncept je s Knight Lore prakticky totožný. Jde prostě o isometrickou plošinovku, víc tu toho k vysvětlování není. Nová freewarová verze Alien 8 má sice vizuální kvalitou daleko od pixelového skvostu Head Over Heels a herně zase neobstojí proti Mr. Robotovi, nicméně přesto je to i dnes solidně zábavné. Což samozřejmě hodně závisí na ročníku vašeho narození. A na tom, zda zapomenete na možnost, že byste to snad mohli dohrát - Alien 8 je ještě složitější a méně lineárnější než Knight Lore.

Mimochodem, pokud máte vývojářské ambice, zkuste si pohrát s Isomotem - tenhle engine byl vytvořen na míru isometrickým hrám a Alien 8 je jeho první vlaštovka. Tak teď už fakt chci ten Knight Lore (Retrospec na něm pracují a dle dnešního záznamu v project logu se konečně blíží dokončení)!

Jako malý kluk jsem si rád pročítal ilustrované knížky ze série Už vím proč..., které dětem zábavnou formou vysvětlovaly často velmi složitá témata. Dozvěděl jsem se tam například jak funguje auto, proč prší a padají blesky, nebo jak se vaří pivo. Samé užitečné věci, ale o počítačových hrách nikdy ani ň. A vidíte, právě o nich byla podobná ilustrovaná kniha Usborne Guide to Computer and Video Games: How They Work and How to Win, která vyšla už v roce 1982 ve Velké Británii. Tehdy mi bylo pět let a kdyby se mi dostala do ruky (lhostejno zda v angličtině), nepochybně by se okamžitě stala mojí biblí a urychlila můj "vývoj" o řadu let. Scany najdete na serveru Pointless Museum a i dnes, o čtvrt století později, je to výborné, místy samozřejmě nechtěně zábavné, ale většinou kupodivu stále poučné (!) čtení s nádhernými ilustracemi. Jak hraje počítač šachy? Jaké budou hry v budoucnosti? Jak počítač ví, co má dělat? Učiněný poklad!

"Letos si štáb dal záležet a vybral hodně barvitou skupinu lidí, najdeme zde třeba 52letou babičku Terri, prostoduchou blondýnku Brigitte, zedníka Roryho, vesnickou zvěrolékařku Alice, potomka původních obyvatel Dixie, 1 metr vysokou liliputánku Rimu, studenta práv Bena, ovšem zatím nejvýraznější postavou je hubený Travis, jehož zvláštností je jeho nezvykle vysoko posazený hlas (jeho fistuli ve změti hlasů ostatních soutěžících identifikujete opravdu snadno)."

Nikdy bych nečekal, že sem budu psát o reality show, ale po přečtení tohoto příspěvku na Panáčkovi (mimochodem skvělý blog) si nemůžu pomoct. Inu, nebudu si tady honit triko a tvrdit, že jsem české reality show nikdy nesledoval. Lhal bych. Jsem na tom asi jako většina - náruživý divák první řady Vyvolených, který odmítl všechno co následovalo jako trapný plagiát bez nápadu. Nicméně když si tak čtu tenhle výčet účastníků australského Big Brothera, mám na takovou reality chuť! S podobnou partičkou bych to více než nadšeně sledoval i u nás. Považte - mladý rom, 60letý děda/komunista, chudá studentka odněkud z Karviné, profesionální fotbalista, lesbická feministka, uhrovitý student Matfyzu, úspěšná manažerka ve středním věku, vysokoškolský profesor a...ehm, herní novinář (o jednom ideálním adeptovi bych věděl)... no řekněte sami, kdyby to ještě produkce řádně okořenila nečekanými twisty a nápaditými úkoly (viz odkaz), nekoukali byste se?

Podle čeho se rozhodujete, za co utratíte své peníze? Přemýšlejte o tom, alespoň malou chvilku. Jakkoliv je vliv reklamy v podstatě neměřitelný (některé odvážné odhady dokonce tvrdí, že má reklama pouze 10% účinnost - ať už to znamená cokoliv, přesto to inzerentům stojí za to), nejrůznější výzkumy potvrzují jisté nasycení (jinými slovy: reklama je všude) a zdůrazňují rostoucí význam tzv. "world of mouth" marketingu. Tedy zjednodušeně řečeno - doporučení samotných zákazníků. Zkrátka šeptanda (detailně na Wikipedii). Samozřejmě to neznamená, že firmy prodávající zboží a poskytující služby rezignovaně odevzdaly svůj osud do našich rukou. Nikoliv, šeptandu se snaží aktivně a mnoha různými způsoby ovlivnit, mnohdy daleko za hranicí etiky.

Že se tak zhusta děje i u nás je samozřejmé. Existují první seriózní výzkumy, první odhalené případy a existuje samozřejmě Radek Hulán, který si na tom založil živnost. Na tom by ale ještě nebylo nic špatného - můžeme si o tom myslet své, ale takový člověk je soukromou osobou a jeho činnost je v souladu se zákonem. U zadavatelů už ovšem můžeme spekulovat minimálně o otázce etiky - v případu zmíněného falešného blogu odhalené PR agentury a zadavatel nejprve zapírali, aby nyní skandálně odmítali připustit, že podobný způsob propagace není v pořádku. A budou v tom pokračovat, dokud to jen půjde...

Zpátky k otázce - dáte na názor přátel? Nebo dokonce na doporučení cizích lidí z oblíbených internetových diskuzí? Jsou pro vás názory ostatních lidí (recenze teď stranou) relevantnější než například inzerce? Zcela jistě ano, nebo si to alespoň myslíte. Otázkou ovšem je, jestli i za tím nadšeným doporučením na fórech není člověk, jehož taková činnost živí. Nejde už totiž jen o falešné blogy (vzpomínáte na fiasko Sony s jeho netradiční PSP kampaní?), ale i o obyčejné diskuzní příspěvky. Herní byznys byl vždycky extrémně kompetitivní a výrobci konzolí odnepaměti dokázali příznivce ke svým produktům citově připoutat, ale to co se s rozvojem internetu rozpoutalo v poslední generaci konzolí, nad tím zůstává rozum stát. Osobně ani na vteřinu nepochybuji, že na tom mají nemalou zásluhu samotní výrobci konzolí a jejich guerillový marketing. Jak rafinovaně to funguje, si můžete přečíst v tomhle starším článku v magazínu The Escapist, kde získali výpověď jednoho z těch vykutálených tajných "prodavačů". Takže příště až budete surfovat internetem, mějte se na pozoru. Ať už jde o neškodné vtipné video na YouTube, osobní blogísek s autentickými názory nebo o seriózní dojmy z hraní na fórech, možná za tím je něco něco úplně jiného. A je jedno, jestli je na konci URL com nebo cz.

S nemalým zpožděním se Nintendo právě dnes připojuje ke své konkurenci a spouští vedle online prodeje retro her také službu stahování malých originálních titulů. Říká jí WiiWare a podle vyjádření Nintenda je to velká šance především pro nezávislé vývojáře - v tiskovkách padají slova jako "riziko" nebo "inovace" a kromě technického schvalování prý vydavatel nijak neovlivňuje obsah her. Což je na první pohled sympatická příležitost, ale teprve čas ukáže, nakolik je to skutečná výhoda a nakolik jen blábol. Kapacita nabídky je jistě omezená, takže nějaká forma výběru nepochybně probíhat musí, na druhou stranu je pravdou, že jsou náklady na vývoj proti XBLA a PSN nesrovnatelně nižší. Nintendo každopádně jak známo příliš nešťourá ani do obsahu "velkých" a začíná za to být v poslední době kritizováno - nejsem už zdaleka sám, kdo vzpomíná na jejich památný Seal of Quality. Ale to je na jiný příspěvek.

Přehled prvních osmi titulů (šest je k dispozici už dnes, dva zbylé přijdou na řadu později) najdete kupříkladu na Eurogameru. A jako kdovíjak velká šance pro nezávislé vývojáře to zatím nevypadá - Final Fantasy Crystal Chronicles od Square Enix, Dr. Mario od Nintenda, dále tituly od Hudsonu a Gameloftu, samá velká jména. Nic proti, je to dobrý mix a já budu jen rád, pokud Nintendo vytvoří nějakou menší plošinovku přímo pro WiiWare. Spíše jsem zklamán (nikoliv překvapen) cenovou politikou, hry stojí s výjimkou ještě dražšího Final Fantasy zpravidla 8 až 10 Euro, zatímco u konkurence je tomu často trochu méně. Sice o chlup, ale u titulů jako Super Stardust HD nebo Geometry Wars to potěší dvojnásob. Všechno je ale otázkou úhlu pohledu - pro člověka zvyklého platit za casual věci na PC dvacet dolarů, to je vlastně láce.

Z první WiiWare nabídky jsem vybral Toki Tori (oficiální stránky, wikipedia), což je příjemný mix Lemmings a Lost Vikings. Zatím se bavím, i když to není nic převratného. Každopádně se Nintendo musí hodně snažit. Má co dohánět - nabídka online her je u Microsoftu i Sony špičková.

PS: Podrobné recenze najdete na specializovaném serveru WiiWare World.

Ještě maličko na téma Wii Fit. Myslíte, že to je první herní fitness periferie v historii videoher? Ani zdaleka - Sony už před třemi lety vydala v rámci EyeToy série díl Kinetic, který má mimochodem v jistých směrech ve srovnání s Wii Fit navrch. Ale ani to nebylo prvenství. Neuvěřitelnou cestu od nikdy nevydaného Atari Joyboardu (rok 1982) až do současnosti vám představí skvělý retrospektivní přehled na Boing Boing. Highlight? Řekněme, že souvisí s Ultimou 7 - více už v článku, nebudu vám kazit překvápko. Překvapením pro mnohé (včetně mě) asi bude i existence odborného názvu pro tento žánr. Říká se jim Exergames (spojení slov "exercise" a "gaming") a stránka na Wikipedii je povážlivě dlouhá. Cvičme v rytme!

Ano, také já už vypadám před televizí jako idiot! Držím jogínské postavení Vrksasana, kývu se ze strany na stranu snažím se alespoň na deset vteřin udržet balanc. Nebo poskakuji na místě s Wiimotem v kapse a podél běžecké trati potkávám mávající postavičky Mii, které jsem si před časem vytvořil a uložil. Paroubek, Hitler, Ježíš nebo Nedvěd... je to věru surreální podívaná! Ale dost. Chtěl bych tu nabídnout trochu odlišný pohled na Wii Fit. Většina recenzí více či méně přesvědčivě představila Wii Fit jako svého druhu domácí posilovnu a tento image produktu cíleně buduje také samotné Nintendo. Podle mého názoru to je přitom značně zavádějící označení. Ze tří důvodů:

1. První a nejdůležitější výhrada spočívá ve způsobu měření, na kterém je Wii Fit postaven. BMI je tu kalkulována výhradně na základě výšky a hmotnosti, což je metoda, kteoru odborníci už dlouhá léta považují za nedůvěryhodnou. Nebere v potaz stavbu těla, svalů a kostí, používá se pouze jako orientační výpočet pro běžnou populaci a má pramalou vypovídající hodnotu zejména u sportovců (svalovce například šmahem označí za tlusté) a dětí. Odtud všechna ta nedorozumění a celkem pochopitelná zklamání mladých zdravých dívek, které program mylně označí za obézní. Při poměrně vysoké doporučené ceně 2600 korun bych u Balance Boardu očekával adekvátní měření tělesného tuku, vody i svaloviny, jak je to dnes běžné u daleko levnějších přístrojů - ani to samozřejmě není v téhle cenové kategorii zdaleka přesné, ale vypovídací hodnota je nesrovnatelně vyšší a případné navýšení ceny bych s radostí akceptoval. Pak by totiž měření mělo skutečně význam.

2. Za druhé je to systém hodnocení hráče. Podobně jako u DS série Brain Age i tady Nintendo používá jako výchozí informaci váš věk. Zadáte datum narození, hra si vás pak proklepne v několika testech a vyhodí na základě výsledku jedno číslo, které má v porovnání se skutečným věkem hráči prozradit, jak je na tom s fyzičkou. Bez ohledu na to, že celé základní hodnocení spočívá jen v balancování, tohle vázne (stejně jako u Brain Age) už ze samé podstaty - opravdu je rozdíl mezi tím, jak na jedné noze balancují dvacetiletí a třicetiletí lidé? Ostatně, tady se odkopalo samo Nintendo, které publikovalo rozhovor s patronem Wii Fit, trenérem Václavem Krejčíkem. Ten v něm konstatuje: "I já jsem byl překvapený, kdy můj Body Mass Index nebyl ideální, rozložení váhy mého těla bylo docela smutné a virtuální věk byl stanovený na 54 let." Sakra, tak kdo jiný by měl být ve formě, než osobní fitness trenér? Daleko vhodnější by podle mého názoru byl obyčejný bodovací systém, který by nemátl svým zavádějícím kontextem s věkem.

3. A konečně mám problém se samotným tréninkovým režimem Wii Fit. Hra totiž ve skutečnosti žádný nemá - proti nabídce jednotlivých cvičení nemám výhrady, je docela rozmanitá a v rámci možností snad i účinná (triceps bez činky nemá smysl trénovat, ale jinak si tu své najde každý). Potíž je v tom, že si jednotlivé cviky vybíráte sami. Peskuje vás v nich otravný trenér/trenérka a znovu a znovu opakuje techniku jednotlivých cviků, místo aby poradil, jak je dohromady sestavit do účinného tréninku. Takže si namátkou střihnete něco z jógy na rozehřátí, pak dva tři fitness cviky a nakonec nějaké aerobní cvičení - a druhý den znova, zcela dle chuti, bez jakékoliv organizace a tedy efektu. Je to škoda, nějaký propracovanější systém kombinace cviků by se dal jistě vytvořit celkem snadno. Místo toho vám hra umožňuje zadat nějakou jinou pohybovou aktivitu - zadal jsem tedy svojí pondělní hodinu tenisu a dozvěděl se, že to je podle Wii Fit těžká aktivita a místo hodiny mi započítá rovnou dvě! Čtvrteční dvouhodinový zápas už jsem raději nepřiznal, možná by mě varoval, abych se nepřepínal. Podíval jsem se místo toho na seznam lehkých pohybových aktivit ("vaření, praní, hraní na piano") a konečně pochopil, odkud vítr vane.

Takže tak. U Wii Fit jsem strávil (a zřejmě ještě strávím) dlouhé hodiny a je to jedna z mála her, které vzala na milost moje přítelkyně. To samo o sobě není málo, klobouk dolů. Je ale otázkou, nakolik je Wii Fit zábavou a nakolik skutečnou domácí posilovnou a tělocvičnou. Mám neodbytný pocit, že selhává v obou aspektech, resp. že s trochou snahy mohla být mnohem lepší. Minihry jsou fajn, ale jediné, co mě u nich po pár dnech drží, je motivace překonávat rekordy - přitom se ani nelze střídat s ostatními hráči a je nepochopitelně nutné zdlouhavě opustit profil a aktivovat druhý. Proč proboha takové absurdnosti ještě dnes ve hrách jsou? To ví snad jen Shigeru. A fitness část? Tu jsem už kritice podrobil výše - neříkám, že je to úplná zbytečnost, některým lidem to možná pomůže, ale když si odmyslím užitečnou zpětnou vazbu, připadá mi to zhruba podobně efektivní, jako nějaké DVD s cvičením Olgy Šípkové. Pokud chcete opravdu zhubnout a dostat se do formy, u televize to rozhodně nedokážete a chtě nechtě budete muset nasadit nějakou "těžkou pohybovou aktivitu" - běh, kolo, posilovnu, nebo alespoň ten tenis.

Nad balance boardem hůl rozhodně nelámu a těším se na další hry, které jí využijí (ve vývoji jich je už přes deset a především o We Ski se hovoří v superlativech). Prozatím mi to ale připadá jako trochu drahá a zbytečná sranda.

Tento obrázek nepotřebuje komentář - klikněte pro větší verzi, sem pro oficiální sajtu s dalšími obrázky. Je to něco neskutečného, pět minut na to koukám a jenom valím oči. Víc takových her, víc! V této souvislosti také doporučuji výstavu Amanita Design, která se do konce května koná v Českých Budějovicích.

K dispozici je nový článek (původně publikovaný ve SCORE 170) o vývoji prvního dílu Mafie s myslím poměrně zajímavými a  dosud nezveřejněnými informacemi ze zákulisí této slavné české hry. Extrémně zajímavý je podle méhou soudu především původní návrh Mafie, který sepsal Dan Vávra už 4. ledna 1998, tedy více než čtyři roky před vydáním hry. Povšimněte si dále concept artů, které myslím až překvapivě přesně odpovídají výsledné podobě hry (aktuálně je mimochodem začala zveřejňovat i tato fanstránka). Případné komentáře směřujte pod článek.

Tuhle unikátní reklamu navrhli studenti New Yorské školy vizuálního umění a uspěli s ní na prestižní soutěži v kategorii netradiční reklamy. Nápad samozřejmě nebyl realizován a patrně asi nikdy nebude. Alespoň ne na US Open, u nás by to jistě šlo - stačí si vybavit jak vypadá třeba ledová plocha při zápasech české extraligy. Tak či onak je to geniální nápad!

S Rake in Grass (české indie studio, autoři Jets ´n´ Guns) jsem v úzkém kontaktu, s jeho "producentem" (dá-li se to tak říci, tým je dvoučlenný a mají to zařízené hodně "nezávisle") jsem dokonce už před pár měsíci udělal rozhovor pro blog, ale nedostal jsem se k jeho úpravě. Tímto se tedy veřejně kaji a slibuji, že to během několika týdnů napravím. I tak už asi bude trochu neaktuální, protože Rake in Grass začátkem týdne nenápadně vypustili betaverzi své nové hry (teď už je k dispozici i verze finální), Larva Mortus. Jak sami tvrdí, je to "oddechový projekt" před něčím větším, takže v tomhle případě nečekejte nečekejte něco tak ambiciózního jako Jets ´n´ Guns. Larva Mortus je akční hororová vyvražďovačka tak trochu ve stylu Gauntlet nebo ještě lépe Smash TV. Hratelnost je hodně arkádová, ovšem je tu i upgrade postavy, rozsáhlý arzenál, artefakty a jakýs takýs příběh - za zmínku také určitě stojí fakt, že je celá hra kompletně generovaná. Ne že bych z toho byl nekriticky nadšený, ale na pár chvilek pobavilo a oko potěšilo. Zkuste to.

Ještě si ale neodpustím krátkou noticku o kompilaci map do Portalu, která by rozhodně neměla uniknout vaší pozornosti - jde o čtyřicet map, které se původně objevily v povedené flashové verzi a teď je její autoři předělali do skutečného Portalu. Převod z 2D do 3D samozřejmě neproběhl zcela hladce, ale celkově to je bezpochyby zdaleka nejlepší amatérský content do Portalu, který je k dispozici (a patrně i největší - vydrží vám minimálně dvě hodiny). Jsem mimochodem docela zklamaný z toho, kolik modifikací a map pro Portal vzniklo - hodně jsem na tohle spoléhal a těšil se na nejrůznější šílenosti, ale je to bída. Časy desítek naprosto fantastických modů pro Quake jsou už asi opravdu nenávratně pryč.

A ještě do třetice, už jenom telegraficky - mrkněte na Harvest: Massive Encounter, další pozoruhodný indie kousek z žánru akčních strategií.

Ve volných chvílích se odreagovávám u Mario Kart na Wii (Trackmania si nějak nerozumí s mým počítačem, pořád mi padá), hraju online závody a účastním se soutěží, ale není to už ono a potřebuju pořádnou motivaci. Chce to pár přátel (nebo i nepřátel, prostě lidí z masa a kostí, kteří jsou blíž než v Japonsku nebo Americe), s nimiž si to občas rozdám a porovnám soutěžní časy, které budou pokud možno z této planety nebo alespoň galaxie (například teď tam je soutěž na trati, kterou jsem zajel lépe než většina světa za solidní 1 minutu a 50 vteřin, světový rekord je ovšem o dalších dvacet vteřin lepší). Anyway, můj friend code k Mario Kart je 4253 4174 7307 (nelekněte se nicku, jezdím jako HonzaCzech), do komentářů (případně do mého mailu) napište svůj, pak se všichni navzájem zaregistrujeme a můžeme se tam občas sejít a utkat se, případně alespoň po očku vzájemně sledovat svoje výkony.

Závodní simulátory prakticky nehraju, ale GT5 Prologue jsem si zkusil a s velkou chutí se propracoval až někam do poloviny závodů kategorie A (tady už mě obtížnost pokořila). Je to velmi povedená hra, kterou bohužel degraduje absence poškození vozů, respektive jejich realistického chování při kolizích - je všeobecně známo, že tu závod daleko snadněji vyhrajete tak, že v plné rychlosti narazíte do soupeřů a pomůžete si tak při projíždění zatáčkami. Taková kolize vás totiž nijak nepenalizuje, srážku odnese druhý vůz a vy jen zpomalíte, což je přesně to, co jste chtěli. Tahle autodromová hratelnost jde proti filozofii celé série ("The Real Driving Simulator") a díky bohu, že se pro ostrou verzi pátého dílu konečně poškození plánuje (taktéž formou updatu k Prologue edici).

Zmínit se chci ale o jiné featuře GT5 Prologue, o které se bohužel moc nemluví. Jmenuje se Gran Turismo TV a jde o naprosto fantastickou (zatím vesměs bezplatnou) "on demand" službu zejména pro hardcore příznivce motorismu. Postupně se tu totiž objevují (a pozor, po čase také mizí) nerůznější dokumenty, promo videa nebo motoristické magazíny (včetně například starší série populárního Top Gearu), které jsou pro hráče závodních her určitě více než příjemnou třešničkou na dortu. Ostatně, podívejte se sami, na GameTrailers je už pár týdnů k dispozici třídílný dokument GT-R: Inside Story (HD verze: první, druhý a třetí díl). V dohromady zhruba 40 minutách se podíváte na testování Nissanu GT-R (to je to auto, které je na obalu Prologue a jehož předchůdce byl podle producenta Polyphony zásadní inspirací pro vznik Gran Turisma). Mimo jiné i v podání Kazunori Yamauchiho, který se s ním v nepříznivých podmínkách pouští na obtížný Nürburgring a rovněž se s ním na dálnici za běžného provozu pokouší o překonání rychlosti 300 km/h (oboje je ve třetím dílu). Zajímavá podívaná.

Tohle video mě mimochodem přivedlo ke vzpomínce na doby minulé, kdy automobilky hrami pohrdaly. Nejen že z naprosto absurdních důvodů neposkytly svolení k realistickému poškození svých vozů ve hře (to se mění teprve v poslední době), ale dokonce v nich vůbec nechtěly být, nebo trvaly na tom, že ve hře žádné jiné značky nebudou (například Ferrari). Časy se mění a jestliže Polyphony Digital museli před deseti lety (ve čtvrtek oslavíme desetileté výročí evropského vydání prvního dílu!) výrobce automobilů přemlouvat a platit jim drahé licenční poplatky, dnes je situace diametrálně odlišná. Průzkumy prokázaly, že má hra vliv na prodej skutečných vozů (Gran Turismo se také údajně svého času postaralo o razantní nárůst importu japonských sportovních modelů) a automobilky se nyní nenechávají dvakrát přemlouvat a práva poskytnou obvykle bezplatně. Existuje řada speciálních reklamních verzí Gran Turisma obsahujících určitý konkrétní druh auta (Toyota Prius, Nissan 350Z aj.) a vůbec bych se nedivil, kdyby na tom nakonec Polyphony Digital ještě něco trhli. Jak ovšem dokazuje výše zmíněný dokument, spolupráce neprobíhá jen v oblasti PR - tvůrci hry se totiž podíleli na designu multifunkčního digitálního ukazatele v novém GT-R. Kdo ví, třeba za pár let navrhnou svoje vlastní auto.

Před pár hodinami spuštěný server TN.cz bude v nejbližších dnech nepochybně jedním z hlavních témat české blogosféry (update: už se stalo) a já se k němu zatím nemám chuť nějak podrobně vyjadřovat. Je na to trochu brzy, tak snad jen, že mi jeho koncept připadá slabý a aktuální obsah tragický. Herní sekce se zbytkem zatím drží basu a já doufám, že má Lukáš Bašta v rukávu pár trumfů. O tom, že je video obsah budoucností internetu asi není sporu, ale chce to původní materiály, což momentálně TN citelně chybí (paradoxně na rozdíl od Tiscali nebo Hrej). Ale věřte nebo ne, o Nováckém serveru jsem vůbec psát nechtěl, ve skutečnosti je to jenom dobrá záminka zmínit něco, co už mám na srdci hezkých pár měsíců...

Původní herní video pořady se na hlavních zahraničních serverech etablovaly už poměrně dávno. Jedním z nejznámějších je 1UP Show, ale mě osobně jeho neformální uvolněné pojetí zaměřené především na pobavení příliš nesedí. Je to dobře odvedená práce, ale upřímně řečeno, spíše než o obsah jde autorům o formu a moc zajímavého jsem se tu vlastně nikdy nedozvěděl. Daleko raději mám produkci GameTrailers, konkrétně magazín Gametrailers TV a především vynikající diskuzní pořad Bonus Round. Předně si musím postěžovat, že už se tu jen velmi sporadicky objevuje moje oblíbená moderátorka Amanda MacKay (z cca osmdesáti tisíc shlédnutí osmého dílu jejího bývalého pořadu GT Weekly je možná tak třetina z mého počítače - mrkněte a pochopíte, tuhle "formu nad obsah" můžu!), ale nutno uznat, že také Geoff Keighley je velmi schopný moderátor a koneckonců i uznávaný herní novinář. A právě jeho Bonus Round je pořad podle mého gusta, protože si do něj zve vesměs zajímavé hosty (Jade Raymond, Uwe Boll, Michael Pachter, David Jaffe ad.) a protože volí vesměs ohromně zajímavá témata počínaje významem analytiků v herní branži a konče třeba aktuálním zamyšlením nad herními trailery.

Zrovna tohle téma by si rozhodně zasloužilo vlastní příspěvek (trochu to souvisí s mým zamyšlením nad falešnými screenshoty), ale to zase jindy, stejně jako pár dalších odkazů na herní pořady (třeba X-Play z americké kabelovky G4 se dá občas sehnat na torrentech). Máte-li ale nějaký tip, sem s ním, místa na PSP memory sticku je vždycky dost.

Nevím, jestli už o sobě můžu říct, že jsem pamětník, ale když jedna z vašich nejoblíbenějších her slaví šestnácté narozeniny, rozhodně k němu máte minimálně nakročeno. Právě 5. května 1992 vyšel Wolfenstein 3D - hra, která v podstatě etablovala žánr first-person stříleček a i když její jasnou záři o rok později (jó, tehdy ten vývoj odsejpal!) zastínil slavnější Doom, dodnes na Wolfa vzpomínám s láskou. Na Hitlera dojemně se loučícího s Evou na konci třetí epizody, na úctyhodně rozsáhlý arzenál čítající přesně tři střelné zbraně nebo na nekonečné klepání do zdi a hledání tajných místností...

Gratuluju a jdu to zapít. To zas bude v álejích nablito.

Tenhle parádní obrázek od Travise Pittse si můžete koupit ve formě trička. Boží.

Už jsem to tu možná psal - návštěvu kina pečlivě rozvažuji. Letos jsem byl zatím čtyřikrát (Já, legenda, Východní přísliby, Občan Havel a Rambo, novinářskou projekci Iron Mana nepočítaje) a vesměs jsem odcházel nadšený, byť to ani v jednom případě nebyla "stovka". Spoustu dalších skvělých filmů jsem viděl doma (namátkou Gone, Baby, Gone nebo V údolí Elah), takže s letošní filmovou nabídkou zatím u Modráků panuje spokojenost. Hollywood navíc zdaleka neřekl poslední slovo: je tady letní sezóna, ve které filmový průmysl tradičně chrlí nejslibnější snímky. Upřímně řečeno nechápu, proč je právě léto obdobím nejočekávanějších premiér, ale naštěstí nemusím všechno chápat, zkrátka to tak je. Tohle je pět filmů, na které se v následujících čtyřech měsících těším nejvíc...

• 1. Indiana Jones a království křišťálové lebky (22.5.) - Vítěz je celkem zřejmý. I když nejsem hardcore fanda Jonese (je to už hodně let, co jsem ho naposledy viděl a mám ty díly trochu pomotané, budu to muset před premiérou znovu zkouknout), Spielberg je bůh a tohle naprostá povinnost. Stále trochu lituju, že nezfilmovali Fate of Atlantis (vím, naivka), ale nepochybuju, že mě lítost v kině přejde. Jen jsem zvědav, jak úspěch filmu ovlivní masivní očekávání fanoušků - nedopadne to jako Star Wars?
• 2. Hancock (3.7.) - Will Smith je můj oblíbený herec už od prvních Mizerů a v posledních letech je v Hollywoodů extrémně úspěšný. Zcela zaslouženě, umí vážné (dvě oskarové nominace za Aliho a Štěstí na dosah) i komediální role (Hitch). Hancocka vám nejlépe představí skvělý trailer a já bych se vůbec nedivil, kdyby v tržbách zaostal jen těsně za Indym. Will Smith + superhrdina = jasný kasovní trhák. Věřím, že po právu.
• 3. Stalo se (12.6) - Tady možná trochu riskuju, přiznávám. Shyamalan sice točí parádní věci a za Šestý smysl to má u mě do smrti dobrý, ale je fakt, že to s ním jde postupně z kopce a poslední Žena ve vodě už byla nekoukatelná. Nicméně premisa je rozhodně zajímavá a Wahlberg je můj další herecký favorit, takže by to mohl být černý kůň letní filmové sezóny.
• 4. Temný rytíř (7.8.) - Superhrdinských filmů si v létě užijeme habaděj (kromě dvou zmíněných a Iron Mana ještě Hellboye a Hulka), ale Temný rytíř má v rukávu žolíka. Doslova, z nového Batmana udělala popkulturní událost už smrt Heatha Ledgera, který se s rolí Jokera (soudě podle trailerů a různých vyjádření) porval dost svérázně (což je trochu eufemizmus). Ještě víc než na něj ale spoléhám na Christophera Nolana, jeho minulý Batman byl parádní a taky další jeho režijní počiny (Memento!) jsou příslibem kvality.
• 5. VALL-I (14.8.) - Pixar. Dalších komentářů netřeba, mrkněte na teasery.

Úžasné na tom je, že jsem měl s výběrem docela problém a je minimálně dalších deset filmů, které v létě budou stát za pozornost. Incredible Hulk, Wanted, War Inc, Hellboy 2, Mirrors, Bangkok Dangerous... raději je nebudu jmenovat, určitě bych na něco zapomněl. Ostatně, i ten Bollův Postal údajně není úplně marný. Na co se do kina těšíte vy?

Od úterý jsem GTA IV dal dohromady tak hodinku, takže ještě nechci předjímat, ale za chvíli usedám k PlayStation 3 (mám obě verze, ale bůh ví proč jsem zvolil tuhle) a pouštím se do intenzivnějšího hraní. V průběhu dne (a v průběhu několika dalších dní) sem přidám nejrůznější nesouvisející dojmy a také postřehy z internetu, kde to kolem hry podle očekávání hodně vře (což je samozřejmě dáno i tím, že si teď nikdo jiný netroufne vypustit nějakou zásadní informaci). Berte to s odstupem, nejsem kdovíjak zaujatým fanouškem série (San Andreas jsem hrál snad jen dvě hodiny, nejlepší bylo jednoznačně Vice City) a hlavně nejsem vůbec úspěšným hráčem série (nedohrál jsem ani jediný díl). Ale to všechno se s GTA IV může změnit...

• Každý stý občan Velké Británie si zakoupil (nebo předtím předobjednal) GTA IV v první den prodeje. Poměr prodeje PS3 a X360 verze je zde téměř vyrovnaný, zhruba 45:55.
• Výborný rozhovor s producentem hry Leslie Benziesem v The Times. Pár čísel: 1000 stran scénáře, 1000 lidí se nějak podílelo na vývoji, 100 milionů dolarů náklady na vývoj.
• Dvě kouzelné reportáže v mainstream médiích: tahle má fantastické intro (ten chlapík moc inteligence nepobral), skvělá je i tradičně trefná satira Jona Stewarta v Daily Show.
• Tři hodiny hraní a 10% hry za mnou. Začátek byl v GTA vždycky hodně rychlý - čekám, kdy půjde do tuhého (zatím jsem opakoval jenom jednou). Zřejmě dost brzy. Podle Tiscali se to brzy herně hodně zlepší, ale já jsem vcelku spokojen, i když jsem se zatím originálních úkolů v misích nedočkal.
• Oceňuju perfektní dialogy, je to skvěle napsané a místy dost vtipné. Nikův sidekick Roman je hodně vykutálený a připomíná mi Joea z Mafie 2 - jsem zvědav, jak moc se jim ta podoba za rok bude vyčítat.
• Postavu druhého bosse Michaila namlouvá Karel Roden a poznáte ho tam už tak po druhé větě - jeho český přízvuk zní jak pěst na ucho. Ale do role se moc pěkně položil ;-).
• S auty zatím dost válčím, plavou a poměrně špatně se ovládají (hlavně při brždění). Mezi různými modely jsou velké rozdíly (brzdná dráha atp.), hodně jsem si oblíbil Hummera - hodně vydrží.
• Sedm hodin hraní a 20% hry, pro dnešek končím - "Roden" to má za sebou a právě jsem aktivoval druhý safehouse v nové části Liberty City. Při přesunu už jsem (je-li to možné) prakticky přestal jezdit autem a používám taxi - je to jednoduché a rychlé. Obtížnost lehce přituhuje, i když stále poměrně plynule pokračuju bez zákysů.
• Euphoria engine je místy neviditelný, některé pohyby jsou hodně směšné, ale faktem je, že je tu hodně práce odvedené jaksi "za oponou". Parádní je ovšem třeba takový běh ze schodů, které postavy sbíhají bokem!
• Mám na PS3 velký problém s viditelností. Abych vůbec viděl kolem sebe, musel jsem si vytáhnout jas a kontrast (a to i po setmění bez rozsvícených světel) a texty na mobilu jsou extrémně špatně čitelné. Jsem jediný?
• Minihry - některé jsou dětsky snadné (šipky), jiné mi moc nejdou (bowling). Prakticky všechny jsou ale nudné (platí i o automatech) a hrál jsem je zatím jen jednou. Lepší je zajít na zábavné vystoupení do divadla.
• Je zajímavé, že si aktivisté stěžují i na jízdu v opilosti. Když jsem to v GTA IV zkusil poprvé (rozostří se grafika a zhorší ovládání), okamžitě mě napadlo, že to má pozitivní výchovné poselství. Už jsem to neopakoval.
• V pátek jsem přidal dvě další hodiny (jsem na devíti) a mám za sebou 25% hry. Objevují se první komplexní a alespoň trochu vynalézavé mise. Například si přes internet dáte rande s buzíkem, kterého pak (v rámci jakési pomsty) v restauraci rozstřílíte. Na řadu už přišla i oblíbená odstřelovačka.
• Také Conan O´Brien si vzal na paškál nové GTA IV. A s (nechtěným) humorem si na herní bestseller posvítili i v CNN. Je nutné něco dodávat?
• Konečně jsem shlédnul video, o kterém se tak moc mluví. Nutno uznat, že Ladies of Liberty City je dost hustá "dokumentace" vztahu GTA IV (a zjevně i autora videa) k ženám. Ani se moc nedivím, že si v IGN nafackovali a video odstranili.
• Na Tiscali je hodně trefný článek o vadách GTA IV. Ne že bych úplně se vším souhlasil a některé výhrady jsou puntičkářské, ale obecně to podepisuju. Kdosi tam v komentářích psal, že by takovou věc designér "konkurenční" hry neměl psát, osobně si to ale nemyslím - není to recenze, je to názorový článek a to je v pořádku. Naopak, autor nese kůži na trh, řada kritizovaných věcí je problém nejen GTA, ale her jako takových, tak jsem zvědav, jak se s tím popere Mafia 2.
• Co se týče hry, jsem na dvanácti hodinách. Stále spokojený, ale dávám přestávku. Práce dost vázne a tohle je neskutečný žrout času. Pokračování za týden...