Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Máte-li pocit, že se teprve nyní, téměř čtyřicet let po svém vzniku, videohry pomalu začínají zbavovat stigmatu zábavy pro úchyly, podívejte se na tuhle úchvatnou kolekci zhruba dvou stovek fotografií (resp. jejich scanů) z let 1977 až 1984. Zachycují genius loci moderních amerických heren z doby před velkým krachem, kdy automaty nejen udávaly směr videoher jako takových, ale hýbaly celou americkou společností. Musela to být úžasná éra a pro nás jsou fotografie o to zajímavější, že jsme tu stejné věci zažívali zcela odlišně - o pár let později na poutích. Jisté věci byly samozřejmě podobné (maje doma osmibitový počítač, stejně jsme všichni s plnou kapsou dvoukorun stoupali po schodech do maringotky za hezčí grafikou), ale opravdu si nevybavuju, že bych tam pravidelně potkával dospělé, natož ženy, jak je zhusta vidět na těchto fotkách. A ty nablýskané originální automaty? Nádhera. Prosil bych stroj času.

Desktopography je exkluzivní wallpaperový projekt zaměřený zejména na přírodu a s ní spojená témata - vybere si určitě každý, v letošní bohaté nadílce mě zaujal tenhle photoshopový zázrak od Microbota nazvaný Blue Moon. Po kliknutí na obrázek níže si můžete stáhnout největší verzi (widescreen v 1920x1200), tady je k dispozici množství dalších formátů.

Patříte-li mezi hráče, kteří hry poctivě nakupují v obchodech, sami nejlépe víte, že otázka jejich výběru není jednoduchá. Nejde jen o to, zda je ta která hra dobrá nebo špatná, ale také zda je dost dobrá za peníze, které stojí. Tohle je mimochodem poměrně zásadní rozdíl mezi filmovou a hudební branží, kde lidé nakupují mnohem impulzivněji. Hry ovšem stojí několikanásobně více a pokud zrovna nechcete čekat rok nebo dva na zlevněnou verzi (což je ostatně často velmi rozumné rozhodnutí a znám celou řadu hráčů, kteří "žijí" výhradně na budgetových edicích), pečlivě se rozhodujete, zda to za to stojí. Právě tohle je hlavní důvod, proč herním médiím dominují rozsáhlé recenze a proč je tu ve srovnání s filmem a hudbou nesrovnatelně větší poptávka po podrobném popisu, detailním hodnocení a kvalitním informačním servisu jako takovém. Piráti tento pohled zcela logicky nemohou pochopit.

Zpět k tématu. I velmi dobrá hra může propadnout, pokud hráči mají pocit, že za své peníze nedostanou dostatek zábavy, popřípadě že za stejné peníze dostanou té zábavy více někde jinde. Nemusí se vám/nám to líbit, ale lidé zkrátka tyhle základní měřítka typu "kolik hodin zábavy dostanu?" používají a zajímá je, jak dlouho jim hra za 50 dolarů ve srovnání s jinou hrou za 50 dolarů vydrží. Domnívám se, že právě tohle je hlavní příčina komerčního neúspěchu Boom Bloxu (můžeme-li tak nazývat prodejní výsledky po prvním měsíci) v Severní Americe, kde se ho v květnu prodalo pouhých 60 tisíc kusů. Přes své kvality (namátkou: Tiscali 8+/10, Hrej 8/10, Bonusweb 80%, Eurogamer 9/10) hráči zřejmě měli pocit, že to za těch 50 dolarů (u nás mimochodem doporučená cena 1699 korun!) nestojí. A nedivil bych se, kdyby v tom pocitu hrál svou roli i rozmach služeb jako Live Arcade nebo WiiWare, kde lze velmi podobné hry pořídit za čtvrtinu ceny. Příplatek za Spielberga? Ne, děkuji.

Můj osobní dojem z Boom Bloxu byl podobně rozporuplný, ač musím přiznat, že jsem za hru nezaplatil ani korunu. Ta hra má vynikající nápad, velmi přesné ovládání, poctivý design se stovkami úrovní a příjemný bonus v podobě šikovného editoru. Jenže po prvních třech hodinách (nutno uznat, že uběhly hodně rychle a že jsem se také během nich dostal až kamsi do půlky hry) jsem náhle ztratil zájem. Nic mě už netlačilo dopředu. Ta hra prostě po opadnutí počáteční zvědavosti a zaujetí ovládáním postrádá jakoukoliv výzvu, je velmi snadná (obzvláště pokud se spokojíte s bronzovou medailí) a nijak hráče nemotivuje. Marná sláva, nejsem už ve věku Spielbergových dětí a své peníze hodlám utratit jinak. A neodpustím si jízlivou poznámku - v poslední době to s investicemi do Wii her vypadá všelijak. Jsem zvědav, s čím Nintendo vyrukuje na E3.

Update: V EA jsou s prodejními výsledky spokojení.

Kdyby měl Jewel Quest 3 podtitul, určitě by se jmenoval nějak takhle. Match-three hry jsou v poslední době na casual scéně v určité recesi, snad i proto, že jejich autoři zcela rezignovali na jakoukoliv inovaci (naposledy třeba Jewels of Cleopatra 2). Jistou výjimkou je díkybohu iWin, jehož Jewel Quest mám rád od prvního dílu - třetí díl sice od vloni vydané dvojky změn nedoznal pokud jde o multiplayer (stále je to stejně anonymní režim Tournament s jakýms takýms ratingovým systémem a matchmakingem), ale v hlavním režimu tu pár dobrých nových nápadů (pravda, občas vykradených z Puzzle Questu) bezesporu je. Každé další slovo je zbytečné.

Koncem minulého týdne se objevila nenápadná zpráva, podle které Leonardo DiCaprio obsadí roli Nolana Bushnella ve filmu Atari. Skvělá zpráva, samozřejmě. Dramatické zpracování skutečných událostí v historii videoher je něco nesmírně lákavého nejen pro všechny vášnivé příznivce her, ale zároveň i pro herní branži jako takovou - možná by to jejímu renomé pomohlo podstatně více, než všechny Resident Evily, Silent Hilly a další Hollywoodské herní blockbustery. Je otázkou, nakolik ambiciózním projektem Atari (jak zní pracovní název fimu a pevně doufám, že u něj tvůrci zůstanou) bude, ale zainteresování DiCapria zní slibně - je to špičkový herec a sám prý náruživý hráč. A vzhledem k tomu, že bude snímek pro Paramount realizovat jeho produkční společnost, nemuselo by to ani vyšumět do ztracena.

Přesto mám určité pochybnosti - je opravdu historie Atari a postava Nolana Bushnella zárukou kvalitního mainstreamového filmu, obzvláště pokud se má scénář držet faktů (velmi stručně mimochodem historii Atari shrnují na Moviezone)? Uvidíme, v tomhle směru jsem trochu skeptický - ačkoliv je Atari nedílnou součástí americké popkultury a celosvětově velmi dobře známou značkou, se zápletkou by to bylo možná trošku horší. Daleko slibněji zněl před lety záměr realizovat filmovou adaptaci knihy Masters of Doom (krátce jsem o ní psal tady) o id Software - jejich "success story" měla myslím všechny rysy kvalitního filmového příběhu. To měl být podstatně skromnější projekt v podání placené kabelovky Showtime, ovšem po třech letech mlčení si zřejmě o jeho realizaci můžeme už jen nechat zdát.

Které další životní příběhy v herní branži by si zasloužily převést na filmové plátno? Moc mě jich už nenapadá, snad ještě příběh o vzniku Tetrisu, Alexeji Pajitnovovi a právních tahanicích. Možná vykutálená kauza ION Storm (i když tu by šlo snadno zpracovat jako pokračování Masters of Doom)... Nějaké nápady?

Update: Zajímavý článek na MTV Multiplayer informuje o Bushnellově radosti z toho, že jej ve filmu zahraje právě DiCaprio, ale především správně dodává, že bude nutné získat od Atari práva na značku a logo - ta Bushnell nevlastní.

"Naším cílem není hovořit ke hráčům pomocí tiskových zpráv. Hovoříme s nimi prostřednictvím nového obsahu. ... Čím blíže mám ke svým zákazníkům, tím snáze spolu můžeme komunikovat a tím lepší budou moje budoucí rozhodnutí," říká hlavní designér Team Fortress 2 Robin Walker v tomto skvělém článku a mě na jeho vyjádřeních fascinuje zejména slovo "zákazník". Orange Box vyšel už před půl rokem a Valve jeho hráče stále považuje za své zákazníky? Nemám slov, něco takového je bohužel v herní branži hodně výjimečné. Dle článku vyšlo prý už 53 updatů TF2 (cca dva týdně?) a pokud jen trochu sledujete velkolepé plány Valve s touto hrou, je na místě otázka, kde tohle může skončit? Můžete si o Team Fortress 2 a rozhodnutích myslet cokoliv, (vynikající kritika, to jen na okraj), ale samotný fakt, že se někdo snaží dávno po vydání hry radikálně proměnit bez jakéhokoliv (byť třeba výhledového) zpoplatnění její podobu a design, je úctyhodný (obzvláště když vezmete v potaz i cenu Orange Boxu).

A jestliže kovaní PCčkáři vzpomínají na éru, kdy tohle bylo zcela obvyklé, konzolisté neví, o čem je řeč a kupují si dodatečně odemčený obsah, který už byl zabudován v koupené hře. Pointu si domyslete sami.

Tak nám zítra naši hoši vyběhnou poprvé na zelený pažit evropského šampionátu. Možná trochu překvapivý úvod, což? Hledáte-li tu jen herní postřehy, promiňte mi to. Inu, dějou se různé věci a Bludr má sport rád. Na fotbal se moc těším, Česku držím palce a světe div se, jsem dokonce na rozdíl od tradičně nedůvěřivého národa mírný optimista. Ale abych pravdu řekl, ještě víc se těším na neděli, až si ve tři odpoledne na Eurosportu zapnu finále Roland Garros. Mezi Rogerem Federerem a Rafaelem Nadalem půjde o velmi vyhecovaný souboj, který se nebojím označit za zápas roku - a i když letošní přeci jen lehce slabší forma Rogera, Rafaelovy neskutečné aktuální výkony na French Open a zejména vzájemné zápasy na antuce vítěze naznačují (kurzy Betwin jsou celkem jasné: 3,69 proti 1,19 ve prospěch Nadala), pevně doufám, že Federer antukového šampiona potrápí a případně sesadí z trůnu. Každopádně to bude fantastický zápas.

Tenis v televizi náruživě sleduju řadu let, hraju ho čas od času už odmalička, ale v posledním zhruba půl roce jsem se k němu vrátil naplno. Na kurtu jsem několikrát týdně a teprve teď doceňuju, jak neuvěřitelně zábavný a výjimečný sport to je. Z řady důvodů. Na rozdíl od kolektivních sportů se nehraje na čas a nelze vypustit jediný míček. Kvůli unikátnímu počítání může jeden vítězný bod otočit do té doby jednoznačný zápas - a skutečně se to velmi často děje. Různé povrchy činí z tenisu diametrálně odlišnou hru (typicky antuka a tráva). Psychika je možná stejně důležitá jako fyzický výkon (viz letošní pařížský konec Berdycha). A konečně, jakkoliv se to může laikovi zdát jako "zaháněná" přes síť, tenis si v taktice občas nezadá ani se šachy. Pokud jde o rekreační úroveň, umí být tenis svými nároky na správnou techniku hodně nepříjemný, ale je to tak trochu jako v golfu - když se vám pak úder povede a zahrajete nádhernou výměnu, připadáte si jako na centr kurtu ve Wimbledonu.

Nejpozoruhodnější je ale na tenisu (z pohledu hráče, nikoliv diváka) prvek interakce na kurtu a marně přemýšlím nad druhým podobným sportem. Pokud hrajete a nepatříte zrovna mezi elitu, jistě to znáte - dobrým úderem "namažete" soupeři, kterému se míček daleko lépe vrací. A naopak, vysoký pomalý míč od soupeře se vrací obtížně, obzvláště chcete-li jej vrátit razantně (což zpravidla chcete, věřte mi). V důsledku je pak slabší tenista bez tréninku občas schopen navzdory všem papírovým předpokladům porazit pravidelného hráče, který "za to umí vzít". Znám to z vlastní zkušenosti a je to jeden z důvodů, proč tenhle sport miluju. Další viz výše, snad to stačí.

Ještě ale maličkost, když už tu takhle výjimečně píšu o sportu. Jako kulisa k práci se na televizní obrazovku vedle počítače ideálně hodí právě sport. Mám všechny stanice, které jsou běžně dostupné v českých kabelových sítích a i když se fotbalu, tenisu nebo hokeje těžko lze kdy nasytit, v poslední době vyhledávám nejrůznější specialitky. Třeba sumo nebo australský fotbal na Eurosportu, nebo americký fotbal a lakros na skvělém NASN. Vůbec nejraději jsem měl ale ESPN Classic, kterou mi bohužel zrušili - nepřipadám si ještě jako starý dědek, ale bůhví proč hrozně rád sleduju desítky let staré přenosy. Je to asi ještě trochu úchylnější než hrát dvacet let staré hry, přiznávám, ale zkuste si stáhnout z P2P nějaké staré zápasy (třeba McEnroe vs. Borg nebo Foreman vs. Holyfield, moc se toho bohužel najít nedá) a třeba vás to chytne taky. Jsem přesvědčen, že by se z retro sportovních přenosů dal udělat úspěšný sportovní kanál, navíc s relativně nízkými náklady. Jak rád bych znovu viděl fotbalové derby Sparty ze Slavií někdy z poloviny 80. let, Jágrovy krůčky za Stanley Cupem v jeho prvních letech v Pittsburgu, Mečíře v Davis Cupu za Československo, Šebrleho svěťák, slavné zápasy Muhammada Aliho, Věru Čáslavskou v Mexiku, celé EURO 1976, éru rivality mezi Celtics a Lakers s Larry Birdem a Magicem Johnsonem nebo třeba Migela Induraina v Tour de France. Za takový placený kanál bych byl ochoten zaplatit několik set korun měsíce, prozatím si musím vystačit se Štěpánem Škorpilem ve starých Brankách, bodech, vteřinách, které občas dávají na ČT.

Po Tomáši Pluhaříkovi a Martinu Klímovi je tu další zvuková nahrávka v seriálu Postmortem. Tentokrát z trochu jiného soudku - místo ryze vývojářských vzpomínek jsme si s Františkem Fukou zavzpomínali třeba i na počátky počítačů v Československu. Můj rozhovor s tradičně ukecaným Fuxoftem si můžete stáhnout odsud (130 MB, cca 70 minut). Pro jistotu znovu upozorňuju, že nejde o seriózní rozhovor, ale neformální interview u večeře, či v tomto případě spíše vyprávění. Vyprávění myslím zajímavé nejen pro pamětníky, ale i pro mladší hráče, kteří budou možná žasnout, na čem se daly také programovat a hrát hry.

V prvních minutách František hovořil právě o svých počítačových začátcích a kromě TI 58 se také lehce dotkl tématu papírového počítače, který vyšel v polovině 80. let jako vystřihovánka v ABC (více o něm v tomhle vzpomínkovém článku). Posléze došla řeč na Městskou stanici mladých techniků a pak už přišel na řadu VIC 20, Sinclair, Golden Triangle a programování vlastních her - v téhle souvislosti doporučuji k prostudování starší článek ze Živlu. Na počátku 43. minuty jsme se od vývoje přesunuli k herním časopisům, Františkovým knihám (viz tady) a také ke znechucení současným stavem herní branže, zejména hrami na počítačích. V závěru mě Fuxoft překvapil tím, že stále uvažuje o vývoji nějaké menší kreativní hudební hry (na jistém větším projektu mimochodem aktuálně "na zakázku" pracuje). Tak kdo ví, třeba to F.I.R.E. nebo Tetrisem 2 neskončilo...

Také máte rádi historky z vývoje her? Můžu se po nich utlouct a pokud jde o "retro", platí to dvojnásob. V parádní vzpomínce na začátky Bullfrogu jich najdete až až. Sepsal je Alex Trowers, jeden z prvních zaměstnanců firmy, který v ní vydržel až do samotného konce (převzetí EA). V první části (druhá bude publikována příští týden) svých pamětí Alex vzpomíná na celofiremní hru s pistolemi na kuličky, popisuje noční brainstorming při vývoji Syndicate a vzpomíná na vývoj Hi-Octane, který byl na enginu Dungeon Keepera vytvořen od konceptu (!) po finální verzi (!!) za neuvěřitelných sedm týdnů (!!!).

Teď už se nedivím, že mi Hi-Octane po všech těch parádních hrách Bullfrogu připadal trochu jako z jiné galaxie. Takový obyčejný. Při pohledu na výčet titulů téhle firmy (a myslím teď včetně EA éry) jde ostatně o jedinou slabší hru, všechno ostatní jsou prvotřídní (a co je zajímavější, rovněž nadčasové) hity. Bullfrog prostě uměl. Nechci tu klišovitě vzpomínat a oslavovat doby minulé, ale když tak čtu to vyprávění o uvolněné atmosféře ve firmě a zároveň ohromném nasazení jejích zaměstnanců, vkrádá se myšlenka, zda vůbec můžeme od dnešního korporátního prostředí herní branže očekávat nějakou invenci.

Navštívil jsem řadu vývojářských studií počínaje největším hernim studiem na světě EA Sports ve Vancouveru a konče třeba svobodomyslným Valve. Je zřejmé, kde jsou větší předpoklady pro tvůrčí přístup. Ale to vám pravděpodobně nemusím vyprávět, kdokoliv kdo někde pracoval, tyhle zákonitosti dobře zná. Ačkoliv, je pravdou, že aplikovat "hippies" přístup ve firmě s dvěma stovkami vývojářů snadné asi nebude.