Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Na pražském výstavišti jsem dnes navštívil výstavu Svět zábavy (koná se ještě zítra a pozítří), která má sice podtitul "Mezinárodní výstava zábavního průmyslu", ale je úzce specializovaná na zábavní techniku. Na tom není nic špatného, v podobném duchu se ostatně uskutečnily i předchozí ročníky. Bohužel už se ale zcela vytratily hrací automaty, výstavě dominují výherní přístroje a nevýherní segment reprezentují většinou jen stolní fotbálky. Vloni jsem na výstavě nebyl, ale ještě před dvěma lety tu bylo možné zdarma zahrát hrací přístroje a seznámit se s novinkami. No more - letos už můžete vynechat!

Vcelku to samozřejmě reflektuje situaci s hracími automaty na světovém trhu - domácí zábava je dávno převálcovala a nikdo nemá příliš chuť vhazovat mince do automatu, který si v prakticky stejné verzi (a navíc v naprostém pohodlí) může zahrát doma. Přesto se automaty stále těší značné oblibě například v Japonsku (nejrůznější obskurní bojovky a arkádové střílečky typu R-Type tu vycházejí jako na běžícím pásu) a občas se zprávy o nějakém "velkém" titulu objeví i v Evropě - v poslední době to byl zejména skvělý Out Run 2 (pokud budete v Londýně, najdete ho v populárním Trocaderu - je o třídu lepší než verze na Xbox) nebo teprve připravovaný Mario Kart Arcade GP. Situace u nás je pochopitelně bídná a trefně jí ilustruje jedna z mála větších heren u Palace Cinemas v centru Nový Smíchov (vybavení už je bohužel postarší) - většinou tam není ani noha. Znáte nějakou větší nebo zajímavou hernu kdekoliv v České republice? Podělte se s ostatními v komentářích. A celkem by mne také zajímalo, zda ještě funguje nějaký provozovatel maringotek s automaty. Občas na nějakou pouť narazím, ale automaty už z nich zmizely. Rád bych tu atmosféru ještě jednou zažil...

Na GameCenter jsem si s překvapením přečetl o průzkumu hraní her v české populaci. S překvapením proto, že jsem o ničem takovém netušil! Podobný průzkum je pochopitelně úžasná věc a je dobře, že se po letech odhadů a nepřesných "anket" něco takového konečně uskutečnilo v jakž takž přesné metodice (náhodně vybraný vzorek tisíce respondentů ve věku 15-79 let). Na výzkumu spolupracovaly společnosti ProGamers s GfK Praha a bohužel jej poměrně úzce orientovaly na srovnání obecné a internetové populace a jejich herních "návyků". Tiskovou zprávku si můžete prohlédnout zde. Za nejzajímavější považuji fakt, že počet hráčů na konzolích je zhruba čtvrtinový proti počítačovým hráčům - očekával jsem, že už se to bude blížit polovině. PlayStation v tomto ohledu v posledních letech udělala obrovský kus kupředu, ale má evidentně stále hodně co dohánět. Zajímavý je i graf obliby žánrů, kde v obecné populaci poměrně s přehledem vítězí sportovní hry, zatímco v internetové populaci (tj. předpokládám o něco "odbornější" hráči) vedou strategie před akčními hrami, ovšem bezprostředně následované sportovním žánrem!

Snad ještě zajímavější je ze stejného soudku pár dní stará statistika uživatelů Steamu, ze které se dozvídáme hardwarové vybavení vzorku více než milionu hráčů Half-Life 2 (viz související analýza na Tiscali). Kromě několika pozoruhodných extrémistů (přes tisíc hráčů je připojeno rychlostí 14,4 Kbps, 27 jich má systém s procesorem pomalejším než 200 MHz a čtyři tisíce prý používají HDD o velikosti do 10 Gb) z ní pro vývojáře vyplývá jedno hlavní ponaučení - vybavení počítačů mezi hráči není zdaleka tak kvalitní, jak si možná malují. Jenže zároveň je tato statistika hráčů Half-Life 2 také důkazem toho, že nám problémy s rychlostí moc nevadí a hrajeme náročné hry i na našich pomalých sestavách.

V posledních dnech a týdnech se toho na odborných herních webech poměrně dost napsalo o reklamě ve hrách - aktuálně třeba Za oponou na Tiscali nebo poměrně zeširoka v New York Times. Ale to není vše, kalkulačky si vzali do ruky v Reuters a v New Yorku dokonce uspořádali konferenci. Přesto to není téma zdaleka tak čerstvé, jak by se mohlo zdát! Začnu ale zeširoka a ušetřím si na úvod trochu práce. Zde je článek, který jsem už v září loňského roku napsal pro Score:

Také jste si už někdy ve hře všimli reklamy na nějaký skutečný produkt? Takové propagaci se říká ?product placement? a poté co se už léta běžně používá ve filmech (viz přehlcené Bondovky), se začíná stále razantněji uplatňovat i ve hrách. Jistě, není to nic nového a skrytou reklamu, resp. skutečné produkty či značky vložené do her jsme už mohli vidět třeba ve Wipeoutu (Red Bull) nebo Crazy Taxi (Fila, Levi nebo KFC). A vlastně bychom mohli jít ještě o pár let dále a vzpomenout na Zool (Cupa Chups), Cool Spot (7Up) nebo dokonce Tapper (Budweiser). Jenže v poslední době je podobných případů přeci jen poněkud více. Důvodem mohou být výsledky nedávného výzkumu, podle kterého sledovanost televize především mezi mužskou populací ve věku 18-35 klesá právě na úkor her. A toho si firmy, jejichž produkty jsou zaměřeny právě na tuto cílovou skupinu, nemohly nevšimnout. Electronic Arts tak mají nyní údajně již osmičlený tým prodejců reklamy a očekávají v této oblasti za rok 2004 tržby ve výši 7 milionů dolarů (o 60% více než vloni). Zájemců o reklamu v Need for Speed: Underground 2 bylo údajně tolik, že si vydavatel vybíral například ze tří restauračních řetězců - a je asi jasné, jak asi takový výběr probíhal.

 

Způsobů propagace je celá řada a jsou poměrně vynalézavé - často najdete ve hrách jen billboardy, jindy jde však o skutečné propojení s produktem. Například ve Splinter Cell: Pandora Tomorrow hrdina po vzoru Jamese Bonda operuje s mobilním telefonem Ericsson a dokonce jím musí v jednom okamžiku vyfotografovat nepřítele, aby ho mohl identifikovat. Další možností je pak tzv. adver-gaming, kdy si firmy zaplatí vývoj vlastní propagační hry, kterou pak zdarma rozdávají. To je běžné především u automobilek, daleko zajímavější je ovšem případ Americké armády, která již několik let investuje miliony dolarů do vývoje profesionální hry America?s Army, aby jí pak ve snaze rekrutovat více vojáků nabídla zdarma ke stažení z internetu.

Ale evoluce pokračuje. Agentura Nielsen Entertainment pracuje na vývoji "people-meterů", které by měly být schopny změřit kolik lidí hraje hry, jak dlouho je hrají a jaké reklamy při tom viděli. A abychom byli pod dostatečně silnou palbou reklamy, společnost Massive zase připravuje systém, díky kterému budou reklamy ve hře dynamicky měněny nejen podle období (takže budou firmy moci zařadit reklamu do her v rámci svých kampaní), ale třeba i země, ve které se hráč nachází (tenhle systém ovšem pochopitelně vyžaduje permanentní připojení k internetu) - a tohle prosím není žádný šarlatánský projekt, účast už přislíbilo Atari či Ubisoft! Takže pokud budete (čistě hypoteticky) hrát NHL 2007 z Ameriky, na mantinelech či ledu uvidíte třeba reklamu na limonádu Dr. Pepper, pokud například ze Zlína, pak na vás budou dost možná blikat paštiky Hamé.

Celá tahle záležitost má pochopitelně jeden háček. Za hry si poctivě platíme a nehodláme akceptovat, že budeme při jejím hraní zahlceni reklamou, natož že se dočkáme desetiminutového přerušení hratelnosti reklamním blokem. A soudě podle diskuzí na internetu nejsme zdaleka sami. Pokud to bude nenásilné, nebo to bude alespoň trochu zapadat do příběhu, pak je to v pořádku ? jen ať si firmy přivydělají. Ale všeho moc škodí. Faktem totiž je, že stejně jako u filmů je product placement pouze ?melouchem? navíc a hlavní příjmy budou vydavatelům vždy plynout z prodeje her, takže budou muset dbát na to, aby nás neodradili. To také řekla Julie Shumakerová, ředitelka prodeje v EA: "Ať uděláme cokoliv, nesmíme zapomenout, že hráč je naším bohem." Konečně to někomu došlo!

O tom, co se změnilo, se dozvíte třeba už ve zmíněném komentáři na Tiscali nebo v NY Times. Kromě toho, že společnost Massive Entertainment se svými plány značně postoupila a oficiálně je světu představila v plné parádě (do konce roku bude systém implementovaný do 40 her a podepsána je reklama firem jako je Coca Cola, Intel nebo Dunkin´ Donuts), je tu ale jedna docela zajímavá skutečnost. Do stejného byznysu prý hodlá vstoupit všem dobře známý herní portál IGN! Není to ale trochu střet zájmu? Jak budou recenzenti čelit nařčením, že svými pozitivními recenzemi pomáhají zvýšení příjmu zaměstnavatele? Úsměvné. Mimochodem, když jsme u IGN, Wall Street Journal před pár dny zveřejnil zprávu, podle které uvažuje o nákupu portálu IGN mediální gigant News Corp. - za cenu mezi 600 a 800 miliony dolarů. Slušná pálka. Obzvláště na tu bídu, jakou IGN v poslední době předvádí.

Úvodní hru svého adventure maratonu mám úspěšně za sebou. A první hra byla... prostě první! Maniac Mansion je už téměř dvacet let stará (vyšla v roce 1987) a nemá cenu si nic namlouvat, zub času se na ní podepsal a ze svého původního kouzla hodně ztratila. I když možná nejde jen o zub času - už v prvním čísle Excaliburu Maniac Mansion recenzoval Lukáš Ladra s verdiktem pouhých 68%! Lukáš tehdy nicméně pochválil střihové scény, které do té doby ve hrách chyběly, ocenil filmové zpracování a za atmosféru udělil jedničku. V každém případě jde o první adventuru LucasArts, kde se autoři svůj slavný rukopis zjevně teprve učili. Například tu na rozdíl od později základního pravidla všech adventur této firmy můžete zemřít nebo se dostat do situace, ze které (kromě restartu hry) není úniku. Systém tří postav, mezi kterými musíte přepínat, hru rovněž komplikuje a obrovské množství předmětů (z nichž velká část je zbytečná) plynulému řešení také nepomáhá.

Spíše vás čekají bezesné noci. Já u hry strávil téměř tři večery a přiznám se, že jsem se několikrát podíval do návodu. Na svou dobu bylo používání předmětů poměrně logické, nicméně jejich počet a nutnost řešení v přesném pořadí a často ve velmi rychlém sledu, byla nad mé síly (a nad můj volný čas). S návodem jsem to ale samozřejmě překonal a konce se dočkal (takřka bez gratulačky - jo, to byly časy). Nuda to rozhodně nebyla, spíše než vše zmíněné mi ale chyběl humor. Postav je tu minimum a kromě animací mezi nimi neprobíhá žádná konverzace, takže jsem se v průběhu celé hry zasmál zhruba třikrát. Vzpomínky jsou někdy hodně milosrdné a já si Maniac Mansion ještě před pár dny "maloval" úplně jinak. Ale je to jen začátek a teď už to bude lepší a lepší!

Na konec jednu radu. V případě Maniac Mansion spíše než přes Scumm VM doporučuji hru hrát pomocí Maniac Mansion Deluxe, což je bezplatná freewarová verze vydaná s tichým svolením LucasArts. Hra je prakticky totožná, tato edice má ale výrazně vylepšenou grafiku a zejména zjednodušené rozhraní převzaté z pozdějších her, takže je ovládání plynulejší (více v recenzi). A ještě něco - je mi celkem záhadou, že při tak rozšířené scéně amatérských češtin MMD ještě nikdo nepočeštil, ačkoliv její autoři tvorbu lokalizací sami podporují. A tahle "výzva" mimochodem platí i pro všechny ostatní hry LucasArts. Pokud vím, existuje celá řada editorů Scumm her (například), které jsou schopny ze hry dostat texty - a přitom snad žádná "klasická adventura" z mnou vybrané desítky (na rozdíl třeba od Simon the Sorcerer) přeložena nebyla! Nebo ano? Je to obrovská škoda, protože právě tyto hry bychom měli co nejvíce zatraktivnit novým generacím hráčů a jsem si jist, že by mladší hráče právě česká verze hodně motivovala. Jistě, překlad by to byl náročný, ale s tím nikdy zdejší amatérští překladatelé problém neměli. A kdyby snad ano, rád pomůžu - v tomto případě je to otázkou cti.

10 tisíc, 20 tisíc nebo dokonce 50 tisíc? Hrajeme na příliš malém hřišti. Podle všeho největší herní časopis na světě (situaci v Číně neznám) má náklad přes 2,6 milionu kusů! To je jakoby jej četla celá populace Jamajky. Nebo každý čtvrtý Čech včetně kojenců, popřípadě každý druhý Slovák včetně slepců. Ehm. Jmenuje se Game Informer, vychází už přes deset let a zmíněný výsledek jej v současnosti řadí na 26. místo všech amerických časopisů. Daleko před Rolling Stone, daleko před Vogue a předaleko před druhým největším herním časopisem Electronic Gaming Monthly (154. místo). Pochopitelně je v tom malý háček - vydavatelem Game Informeru je velká americká obchodní síť GameStop (téměř 2000 obchodů ve Státech), ve kterém je magazín nabízen včetně velmi výhodné nabídky předplatného, se kterou jsou spojeny nezanedbatelné slevové výhody. Nicméně přesto je to skvělý výsledek a jeho smetana je hodně sladká - běžná stránková inzerce uvnitř časopisu stojí bez slev 48 tisíc dolarů, tedy v přepočtu hodně přes milion korun (zdroj). Ouch! Více o Game Informeru v zajímavém článku z Washington Post, kde se můžete dozvědět i pár nudných informací ze života redakce. Pro srovnání také pár dat z Evropy - podobně úctyhodných je i 300 tisíc prodaných výtisků německého GameStaru (rok 2004) nebo náklad 385 tisíc výtisků britského Oficiálního PlayStation Magazínu v jeho nejlepší éře (rok 1999). Ještě máme co dohánět, kolegové!

Ale zpátky za oceán. Amerika je ráj pro čtenáře časopisů, protože předplatné tu stojí pakatel - ačkoliv většina herních magazínů stojí přes pět dolarů, roční předplatné získáte třeba už za 12 dolarů, tedy pouhých 250 korun! Důvody jsou dva. Jednak americké časopisy žijí z reklamy a nízkou předplatitelskou cenu dokáží těmito příjmy kompenzovat (kdo někdy viděl americký časopis a frekvenci reklamy v něm, ten ví o čem mluvím - úvodník je za spoustou reklam často třeba až na 20. straně) a za druhé je výhodnější zasílat časopis poštou než používat neuvěřitelně složitou a drahou americkou distribuci. Jen škoda, že cena předplatného platí jen pro Státy a zasílání do Evropy už stojí běžný obnos. Jako náruživý čtenář časopisů jsem ale vlastně docela rád - vedle novin, Reflexu a zhruba čtyř anglických předplacených časopisů už bych toho moc přečíst nestihl. Rád bych si totiž alespoň občas přečetl nějakou knihu - a to ještě z druhé strany útočí Game Boy a DS...

Do posledního SCORE jsem psal téma o adventurách (autor, který ho měl původně napsat, mi zhruba dva dny před uzávěrkou smutně sdělil, že má nevyléčitelnou nemoc, při sebekratším pohledu na monitor téměř umírá a nemůže mi poslat rozpracovanou verzi článku - někdy svou práci opravdu nenávidím). Výsledkem sice bohužel zdaleka není zázračný článek, ale vzhledem k podmínkách snad mohu být spokojen. Podstatné nicméně je, že jsem si při přípravě a psaní tématu vybavil skvělé chvíle, které jsme před více než deseti lety zažíval u adventur LucasArts. A vybavily se mi tak úžasné věci, že jsem si to rozhodl celé znovu prožít a po vzoru Game Wars 2004 (tři hráči si vybrali 32 retro her a pustili se do závodu - soudě podle aktuálního stavu je to přestalo hodně brzy bavit) zvolil ten nejlepší možný způsob. Dle data vydání (1987 až 1995) jsem sestavil pořadí deseti klasických adventur, které nyní postupně hezky jednu po druhé dohraju:

1. Maniac Mansion
2. Zak McKracken and the Alien Mindbenders
3. Indiana Jones and the Last Crusade
4. Loom
5. The Secret of Monkey Island
6. Monkey Island 2: Le Chuck´s Revenge
7. Indiana Jones and the Fate of Atlantis
8. Day of the Tentacle
9. Sam & Max Hit the Road
10. Full Throttle

Pro pořádek: do výčtu klasických adventur ještě řadím The Dig (1995), ale ten jsem dohrál před necelými dvěma lety a nechce se mi ho zatím opakovat znovu. Další adventury jsou sice neméně skvělé (třetí díl Monkey Island a zejména Grim Fandango snesou srovnání s tím nejlepším z výše uvedeného), ale už to prostě není ona stará dobrá klasika a pro účely mého maratonského "pokusu" se nehodí. Cílem není dohrát hry co nejrychleji, ale všechny si je znovu vybavit v jejich čisté kráse od začátku do konce a napsat na tyto stránky mé dojmy. Samozřejmě není nic lepšího než si to vyzkoušet na vlastní kůži, takže pokud se chce někdo přidat a maraton si "proběhnout" se mnou, je vítán! Stačí se v komentáři zmínit a vymyslíme nějaký společný postup, popřípadě můžete jen anonymně komentovat mé osobní dojmy s vlastním názorem. Kdo ví, možná se pokus osvědčí a příště se vrhneme třeba do adventur Sierry, 3D akcí nebo něčeho jiného.

Hry budu pochopitelně hrát pomocí enginu Scumm VM (umožňuje na nových systémech hrát staré DOSové adventury nejen od LucasArts), kde to je možné zvolím VGA edici a pochopitelně "talkie" verzi s namluvením postav. Na kterou z her se těším nejvíce? V podstatě na všechny - některé z oněch deseti her jsem vlastně vůbec nehrál (Zak), jiné jsem nikdy nedohrál (Loom), ale všechny do jednoho si nevybavuji tak, jak bych si představoval. Kdybych měl přeci jeden titul nějak vyzdvihnout nad ostatní, bude to možná překvapivě Indiana Jones and the Last Crusade - právě to byla totiž, pokud si dobře vzpomínám, moje vůbec první adventure. Jistě ne nejlepší, ale zkrátka první. Některé věci prostě nejsou úplně racionální.

K již dávno aktualizované sekci Odkazy tento týden přibyly dvě poměrně revoluční novinky na Play Forever. Tou první je možnost konečně přehledně hledat v archivu příspěvků podle data a měsíce - kliknete-li na sekci Archiv v horním pruhu, můžete zvolit výpis všech příspěvků v určitém měsíci, nebo jít na jisto na konkrétní den. Druhou změnou je pak sekce Fotogalerie, kterou jsem po dlouhé přípravě konečně sprovoznil s použitím programu JAlbum. Je to velmi intuitivní program, o čemž svědčí fakt, že jsem to s ním zvládl - je tak jednoduchý, že jsem si dokonce relativně přesně upravil skin do ladící kombinace barev, a také se mi podařilo přeložit těch pár anglických slov v navigaci. Jediné co systému v současné době chybí, je zobrazení názvu jednotlivých galerií na hlavní stránce. Nevím proč to tento konkrétní skin neumožňuje, ale prozatím můžete alespoň přejet myší na ikonku - v tu chvíli se název galerie zobrazí. V současné době tu najdete v jakémsi testovacím režimu jen několik soukromých fotek a staré fotky z loňské ECTS a EGN. Další budou doufejme přibývat rychlejším tempem. Jedním z důvodů pro zprovoznění archivu byla ostatně blížící se E3, snad se mi odtamtud podaří publikovat.

Jinak už jsem s podobou Play Forever v podstatě spokojený. Kromě několika maličkostí chybí vlastně jen dvě zásadní věci - vyhledávání podle zadaného výrazu (pracuje se na něm) a možnost publikování delších článků, které by se objevily v nějakém přehledném seznamu v sekci Články. S diskuzním fórem zatím není kam spěchat, komentářů tu není příliš a nikdo ho tedy zřejmě nepostrádá. Za možnost použít publikační systém EDEN a za jeho neustálý vývoj dle mých velmi náročných požadavků musím znovu poděkovat Petrovi Hotovi!

Update: Pracuje se i na RSS, podpora je připravena, ale je třeba ještě řadu věcí doladit a to chvíli potrvá. Díky za strpení.

Říkáte, že se ty dvě slova v titulku vylučují? Máte pravdu. Daikatana je symbol všeho špatného v herní branži - v průběhu téměř čtyřletého vývoje (ION Storm byl založen v listopadu 1996, hra nakonec vyšla v dubnu 2000) firmu opustilo zhruba milion zaměstnanců, Eidos do ní napumpoval zhruba miliardu dolarů (chcete-li vidět jak s nimi ION naložil, podívejte se do tohoto archivu fotografií Johna Romera včetně jeho komentáře), ION Storm se definitivně ztrapnil pořádáním party u příležitosti vydání hry (uskutečnila se čtyři měsíce před dokončením hry) a samotný Romero se pak ztrapnil reklamní kampaní "John Romero´s about to make you his bitch". Co je ale vůbec nejpodstatnější, výsledkem byla přinejlepším průměrná hra.

Zvláštní ale je, že byla později Daikatana portována na Nintendo 64 (stalo se nemožné - byla ještě horší než na PC) a zejména na Game Boy Color, kde (a tady se konečně dostávám k tomu o čem chci mluvit) šlo o překvapivě kvalitní hru ve stylu slavné série Legend of Zelda (viz screenshoty). A protože se na rozdíl od Evropy (kde se jí mimochodem dostalo poměrně pozitivních recenzí) v Severní Americe vůbec neprodávala, John Romero jí zdarma umístil na své stránky - tady si můžete o případu Daikatana z úhlu Romera přečíst více, tady je pak link přímo na soubor s hrou. Nevadí-li vám nízké rozlišení displeje GBC (160x144), rozhodně doporučuji vyzkoušet v emulátoru, například BGB nebo NO$GMB.