Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Nevím o nikom, kdo hraje hry pomaleji než já a dost bych se divil, kdyby někdo takový vůbec existoval. Obvykle si dávám po každé odehrané úrovni krátkou přestávku "na vstřebání" a hry hraji tak, aby mi nic neuteklo, takže rozvážně prozkoumávám všechny slepé chodby. Dohrát hru za víkend je pro mne (i při trendu rychle klesající délky průměrné hry) utopie a většinou se s nimi potýkám několikanásobně déle. Není to vlastně ani tak proto, že bych byl špatný hráč (i když už to samozřejmě není co bývalo...), spíš se nedokážu souvisle koncentrovat. Nedávno jsem se ale do jedné (raději nejmenované) hry dokázal zažrat tak, že přes víkend (a tedy nějakých 8-10 hodin čistého času) padla a já si říkal, že to vůbec nebyl špatný výkon. Letmý pohled na Speed Demos Archive mě nicméně utvrdil v tom, že jsem stále stejné máslo. Kdosi tam stejnou hru dohrál za necelé dvě "čisté" hodiny.

Co si pamatuji, o první razantní rozmach "rychlostního hraní" (Twin Galaxies se zabývají spíše bodovými rekordy) se postaral Doom - vedle své vysoké obliby také tím, že v něm jako v tuším vůbec první hře šlo ukládat herní nahrávky. Zakrátko vznikla dobře organizovaná soutěž Compet-N, kde se bojovalo v několika kategoriích (včetně kuriozní Pacifist s úkolem dohrát úroveň co nejrychleji bez jakéhokoliv zabitého monstra). Compet-N překvapivě funguje dodnes a je docela zajímavé, že tam aktivně (a velmi úspěšně - v národech jsme druzí!) působí řada českých doomerů (mají koneckonců vlastní českou soutěž Czech-N). Tak, zamáčkněme slzu a přesuňme se o deset let dopředu, kdy už je Speed Demos Archive (aktualizace několikrát týdně) dostatečně profláklý na to, aby někomu stálo za to dohrávat za skoro 8 hodin San Andreas a nahrávat z toho video.

Je to často zajímavá podívaná a designéři příslušných her musí trnout nad tím, jaké chyby ve hrách zanechali (nebo snad byla možnost dohrát Morrowind za 7 a půl minuty plánovaná?) a co všechno dokáží hráči přeskočit a obejít. Posledních pár dní jsem si pro zajímavost pár záznamů postahoval a zjistil jsem, že existuje ještě jeden mnohem zábavnější druh "speed runů". Jsou to videa z her, které běžný smrtelník absolutně nemá šanci dohrát (třeba kultovní shmupsy Gradius V, Ikaruga nebo Radiant Silvergun - viz tady), nebo na to potřebuje tisíc životů (Metal Slug bez continue tamtéž). Klipový remix nejlepších nahrávek v Super Monkey Ball (download - 90 MB) vypadá jak z jiného světa a působil na mne jako umělecké dílo (tedy kromě toho, že si budete nadávat, jak jste jen mohli přehlédnout tlačítko pro skok - jenže ono tam fakt nebylo, to jen ti šikulové s koulí dokáží chytře vyskočit pomocí obrubníků). Ale to už jsme se z rychlostních pokusů dostali do kategorie průzračného "skillu". Nevadí, pamětníky určitě zaujme MAME Action Replay Page, kde si můžete stáhnout rekordní nahrávky (k přehrání potřebujete speciální verzi MAME) ze stovek starých automatových her, takže se jakékoliv vaše představy o vlastních schopnostech ("jó, to za mého mládí jsem dokázal...") velmi rychle rozplynou. Mimochodem, partička Čechů a Slováků se na emux.esero.net už několik let navzájem překonává rovněž pomocí MAME v arkádách - záznamy sice nejsou k dispozici, ale pravidla jsou docela věrohodná, takže pokud vás téma zajímá (a máte čas trénovat), můžete se přidat.

Ale ještě k odkazům na videa - aby byl výčet užitečných linků na parádní výkony kompletní, musím zmínit i Video Game Ownage, Superplay Temple nebo Game Videos na Internet Archive (další určitě přibudou do komentářů). Snad jsem vás alespoň trochu navnadil - za normálních okolností nepatří sledování někoho jiného při hraní zrovna mezi mé oblíbené kratochvíle, ale těmto nahrávkám jsem přišel na chuť. Koneckonců, stejně jako je rozdíl sledovat náš prvoligový fotbal a finále MS, je obrovský rozdíl ve sledování hraní obyčejného hráče a někoho, kdo pět let nehraje nic jiného a zvládne finálního bosse třeba levačkou a poslepu. A ještě jeden postřeh - je zajímavé jak přímá úměra je mezi stářím hry a atraktivitou nahrávky. Jistě jsou výjimky, ale obvykle platí že čím starší hra, tím pohlednější je pohled na rekord. Důvod všichni známe, obtížnost dnešních her je nesrovnatelně nižší...ale o tom zase jindy.

PS: Angličan Crispin Jones si vytvořil speciální zařízení ZXZX, díky kterému je schopen dosáhnout rekordů ve hrách, které vyžadují co nejrychlejší opakované tisknutí stejných tlačítek (konkrétně atletickou arkádu Track & Field). Určitě se podívejte na fotky a na video. Také si pamatujete, jak se podobná zařízení (elektrické zubní kartáčky) používala v maringotkách už před lety? Zlaté české ručičky.

Rozhodl jsem se lehce změnit koncept svého blogu a začít tu trochu více prezentovat své osobní názory - snad to nebude na úkor "běžných" zpráv, protože tím mám na mysli také věci, které nemají nic společného s hrami. Můj hudební vkus nebo názory na podobu ideální sestavy Sparty asi nebude zajímat úplně každého, ale někoho snad ano a mohly by z toho být zajímavé diskuze. Uvidíme. Začnu doporučením jedné vynikající a nepříliš známé série hudebních kompilací - Back to Mine.

Podtitulem Back to Mine (který jí zároveň docela přesně charakterizuje) je "personal collection for after hours grooving". Nenapadá mne žádný úderný a bryskní překlad - jde jednoduše o kompilace (resp. DJ sety) hudby, kterou posloucháte ráno po pařbě, když se vrátíte z klubu domů, hodíte sebou na pohovku a nechce se vám spát. Dalo by se říct, že jde o chillout, ale není to úplně přesné a je to skutečně všehochuť různých stylů, které jsou ale obvykle vzhledem k umění autorů propojeny do úžasně kompaktního celku. Ano, pointou Back to Mine je fakt, že kolekci nesestavuje nějaký vychytralý producent z aktuálně nejprofláklejších skladeb, ale více či méně proslulý a respektovaný interpret. S kompilací tedy dostáváte reprezentaci jejich vkusu, hudbu která je inspiruje a kterou milují. Což vzhledem k vytříbenosti jejich uší znamená, že drtivou většinu vybrané muziky nebudete znát a dokonce jen výjimečně narazíte na známého interpreta (samozřejmě pokud se tedy nejmenujete Sedloň). A přesto se to téměř bez výjimky poslouchá vážně skvěle!

Dosud už bylo vydáno jednadvacet dílů (první v roce 1998), mj. od kapel Morcheeba, Groove Armada, Orbital, Underworld nebo i Pet Shop Boys, ale třeba i od oblíbených DJů jako je MJ Cole, Carla Coxe nebo posledního Adama Freelanda (v lednu vyjde číslo #22 v podání Liama z Prodigy). Neslyšel jsem úplně všechny, ale většinu ano. A všechny do jednoho se mi líbily - některé jednotlivé skladby vás třeba neosloví, přesto ale oceníte jejich místo v kompaktním celku. Co si budeme namlouvat, pokud je někdo deset let fanouškem Underworld, pak ho určitě zajímá také jejich osobní hudební vkus - a je to často zjištění docela překvapivé, protože se kompilace od hudby samotných autorů mnohdy liší hodně výrazně (viz třeba reggae od Orbital). Přes dvě tři oblíbená jména (Underworld, MJ Cole a Groove Armada) jsem se takhle dostal i k výběrům interpretů, které jsem příliš neznal nebo je nemám v oblibě - a líbily se mi i ty! Koneckonců je to také skvělá cesta za poznáním nové hudby, jíž byste jinak hledali jen obtížně.

Pokud vás to alespoň trochu oslovilo, pak si něco sežeňte - vyberte si oblíbeného interpreta na oficiálních stránkách (za poslechu kvalitních ukázek) a pak zamiřte do libovolného online shopu. Pokoutně přes internet to bude trochu složitější (až na pár nejprofláklejších dílů nepatří Back to Mine na výměnných hubech zrovna mezi "bestsellery"), ale něco málo snad najdete a nakonec třeba také propadnete a budete si je chtít postupně koupit (u nás jsou v prodeji třeba v Radosti FX). Ostatně, nemalé kouzlo mají nádherně nakreslené obaly Tommy Pentona a hodnotné jsou i booklety, ve kterých se autoři obšírně vyjadřují ke svému výběru.

Jinak ovšem žádná diskuze - MP3 of the day!

Nintendo muselo mít z těch nekonečných spekulací o podobě nového ovladače pro konzoli Revolution pořádnou švandu. Objevovaly se rozumné, vtipné i hodně utopistické teorie (mnohdy včetně poměrně věrohodných obrázků), ale všechny do jednoho byly zcestné a dokonce se ani nijak nepřibližily skutečnému ovladači, který Nintendo odhalilo světu tento pátek. Čekalo se něco skutečně revolučního až šokujícího a v tomto ohledu je možná na místě nesmělé zklamání. Čím více se ale nad novinkou zamýšlím, tím více mi to dává smysl. Všechno do sebe perfektně zapadá....

Protože české herní weby ovladač pro Revolution ignorují (alespoň jsem tedy nenašel žádný podrobnější popis, který by si určitě zasloužil), dovolím si na úvod krátkou sumarizaci, i když samozřejmě doporučuji obsáhlejší reportáže - začněte třeba základními informacemi z oficiálních stránek, pokračujte hands-on dojmy na IGN a pak si tamtéž přečtěte zajímavé zamyšlení nad tím, jak bude možné využít možností ovladače v různých žánrech. Jak vidíte z obrázku, hlavní inspirací nového ovladače (který díky bohu nebude jediným způsobem jak ovládat hry - potvrzena je kompatibilita s tradičním ovladačem pro GameCube) bylo běžné dálkové ovládání k televizi a že design vypadá jako z dílny Apple. Zatímco tento ovladač držíte v jedné ruce, v druhé můžete mít druhou část s analogovou páčkou (nebo něčím jiným, co bude možné připojit). Pointou ovladače je ale zejména zabudovaný senzor pohybu, takže funguje vlastně jako myš, ovšem ve 3D! První dojmy naznačily, že je ovládání ještě intuitivnější než počítačová kombinace myš/klávesnice, takže bychom se mohli konečně dočkat precizního ovládání u konzolové střílečky.

První co mě napadlo bylo, že to je fiasko. Představa, že budu po dvaceti letech s normálním joypadem ovládat hry "televizním ovladačem", byla děsivá. Ale jakmile si začnete uvědomovat, že to je vlastně 3D myš (a že je navíc modulární, takže se z ní snadno může stát úplně něco jiného - kupříkladu ve tvaru na obrázku se najednou "promění" do tradičního ovladače s D-padem a dvěma tlačítky pro hraní retro her), začne vám to připadat mnohem méně šílené. Navíc je zřejmé, že jednoduchý tvar zabere u lidí, kteří dosud neměli ke hrám důvěru právě kvůli složitým ovladačům - dálkové ovládání k televizi je pro ně něco naprosto přirozeného a tak se nebudou obávat vzít do ruky jeho herní variantu. Zatímco tedy mají Sony a Microsoft svou evoluci, Nintendo se skutečně snaží o revoluci (pokud jde o mne, vychutnám si samozřejmě v klidu všechny tři konzole). I k DS hráči zpočátku přistupovali nedůvěřivě a dotekovou obrazovku považovali za zbytečnou komplikaci. Totéž se bude opakovat s Revolution, ale první dojmy skutečně naznačují, že by to mohlo fungovat více než dobře.

Neumřel jsem, jen jsem měl výjimečně náročný týden a na blog nezbyl čas - v následujících dnech to napravím. Mám také zase po nějakém čase období, kdy hodně a rád hraju. Dohrál jsem Chameleon (poslední level v Afghánistánu byl prima, ale naplno odhalil jak daleko má hra ke kvalitám Call of Duty), rozjel Brothers in Arms: Earned in Blood a Total Overdose (velmi příjemné překvapení) a při cestování srdnatě postupuji na žebříčku ve Virtua Tennisu na PSP.

Než se propracuji k tradičním příspěvkům, doporučuji sloupek Cyrila Hoschla v minulém čísle Reflexu.

Ačkoliv jsem tu ve čtvrtek psal, že jsem recenzování Chameleona (hra od slovenské ex-pobočky Illu...ech, pardon, Silver Wish Games - vychází v říjnu za 799 korun) přenechal povolanějším a ačkoliv jsem nebyl příliš spokojen s některými pasážemi, nedalo mi to a ve hraní jsem pokračoval. Před víkendem jsem to "zapíchl" pár levelů před koncem a protože jde o zcela nemedializovanou hru (situace s vydáním v západní Evropě je prý stále nevyjasněná, ale přesto nechápu jak je možné, že se první informace dozvídají hráči až z dojmů redaktorů, kteří mají review kód), možná vás budou zajímat mé pocity. Protože, aby bylo jasno - čas, který jsem hře věnoval vzhledem k vysoké hromadě nerozbalených obalů čekajících vedle monitoru poslušně na můj volný čas a vzhledem k mému aktuálnímu zaneprázdnění, o něčem svědčí. Rozhodně například o tom, že si mě Chameleon přes všechny své chyby získal. A že jich je - řadu "stealth" pasáží, kdy se musíte komplikovaně proplétat mezi strážemi a kamerami, můžete jednoduše proběhnout, mnohé nepřátele můžete "klasicky" likvidovat zpoza rohu stylem "já tě vidím, ty mě ne", občas se budete plazit metr od nepřítele a divit se jak je ksakru možné, že vás nevidí a jindy zase vyvolaný poplach přežijete tak, že se (světe div se) na půl minuty někam zašijete (načež vojáci, které vám předtím koukali do očí, odkráčí s hláškou "asi to byl planý poplach"). Nepřidává to autentičnosti, stejně jako jí nepřidává třeba policejní stanice v Baltimore plná policajtů hovořících britskou angličtinou.

Čert to ale vem, když to má celkem poutavý příběh a rozmanitou hratelnost. Jsou tu i slabší mise, podíváte se ale do různých koutů světa a designéři se snažili každý level zaměřit trochu jinak. Docela úspěšně! Některé úrovně (třeba ta v letadle nebo ve vlaku) jsou celkem krátké, v jiných chvilku vydržíte. K hernímu systému mám mnoho výhrad, ale znovu musím konstatovat, že jsem se bavil a o to jde - snad za to může dokonale zvládnuté ovládání (vzhledem k relativní složitosti herních principů příkladně intuitivní) a perfektní interface (počínaje přehlednou mapou a konče souhrnem misí prezentovaném jako postupný zápisník stop), sympatická grafika (až na některé hnusné textury jsem naprosto spokojen, i když se raději vyhnu srovnání, hrál jsem to na nové mašině, kde jsem žádnou "velkou" hru zatím nezkoušel) a třeba i smysl pro detail (cameo role Petra Vochozky nebo vizitka teroristy vytvořená podle vizitek Illusion Softworks). Tohle mě baví! Více se dozvíte jistě již brzy z recenzí ve vašich oblíbených časopisech.

V předminulém SCORE jsem se v úvodníku zamýšlel nad tím, jak se občas přihodí, že máte rádi hru, která drtivé většině ostatních do oka nepadla. Jsou lidé, kteří mají rádi Daikatanu, najdou se i tací, kterým se líbil Driv3r a s trochou trpělivosti byste možná narazili i na fanoušky Dominionu, Postal 2 nebo Trespasseru. Neříkám, že to je případ Chameleona (i když to ani nevylučuji - přiznávám, že jsem trochu zmaten z toho, jak negativně o hře mluví přímo lidé z firmy, která jí vyvinula), ten ale rozhodně není prototypem špičkové a po všech směrech povedené hry. Ano, má spoustu chyb, ale přesto si mě něčím získala. Jsou lepší hry plné chyb, nelogičností a bugů, které vás přesto baví a tlačí dopředu, nebo hry bezchybné a řemeslně zvládnuté, ale zároveň ploché a nudné?

Soudní pře jsou i v herní branži na dením pořádku - vezměte si třeba jen pár dní staré obvinění vývojářů Spark, kteří tvrdí, že Activision nemá právo vyvíjet pokračování Call of Duty - a co víc, že jim ukradl nápady, zaměstnance, nezaplatil peníze a mnoha jinými způsoby porušil kontrakt (zde je opravdu dlouhá novinka, ale stojí to za to, je tam hodně špíny - zdůrazňuji ale, že se jedná jen o konzolovou verzi hry). V této souvislosti ale spíše doporučuji relativně nový server Patent Arcade se (stále doplňovaným, aktualizovaným a velmi detailním) soupisem patentních sporů ve videoherní historii. Spousta srandy!

Po dvou úspěšných novinkách (2003 EyeToy, 2004 Singstar) chystá Sony nový mainstreamový "zázrak" také letos. O úspěchu není sporu, takže mě překvapuje, že jsem na českém internetu nenalezl ani zmínku - jde o Buzz Music Quiz, což je na první pohled další z mnoha kvízových titulů s několika tisíci otázkami. Jenže tentokrát budou součástí balení čtyři jednoduché ovladače s velkým červeným tlačítkem pro "přihlášení" a čtyřmi malými pro zvolení správné odpovědi. Vzhledem k tomu, že bude v ČR k dispozici v lokalizované verze (jen je škoda, že jde pouze o překlad a samotné otázky nebudou upraveny do českých podmínek), není sporu o to, kterou hru budu večer na Šědrý den sjíždět s rodiči a babičkou. Více v anglickém preview na Eurogamer.

I když stále testuji PSP (například venku na ulici se mi podařilo propojit se maximálně na 50 metrů, což je podstatně méně, než tvrdí Sony - jaké máte zkoušenosti vy?) a na PS2 konečně dohrávám výtečný God of War, před pár dny moje oko upoutal Chameleon. Hrát české hry je z pohledu herního žurnalisty trochu odlišné - cítím větší zodpovědnost a snažím se více pochopit proč jsou věci tak jak jsou. Odsoudit šmahem nějakou vlastnost hry není ideální nikdy, u českých her to ale platí dvojnásob. Její autoři si totiž recenzi většinou přečtou. Chameleon mi zpočátku nepřipadal vůbec špatný, v druhé misi jsem se ale prostřílel a "proběhal" sekcemi, které předpokládám měly být řešeny poklidnou "stealthovou" metodou - raději jsem tedy recenzi přenechal povolanějším, tohle není tak úplně můj šálek. Fakt, že si věhlasný brněnský vývojář kvůli hře vymyslel jiný název (nebo jsem jen něco nepochopil?), ale něco naznačuje. Ještě tomu nicméně dám šanci!

• Sami jsme to nezažili, ale stejně je to nostalgie jako řemen. Díky Yahooligans si můžete legálně přehrát osm půlhodinových epizod seriálu (částečně hraného!!) Super Mario Bros Super Show z 80. let. V hlavní roli ex-wrestler Lou Albano.
• Také vám chybí staré dobré akční vtipné filmy typu Smrtonosná zbraň či Poslední skaut? Radujte se, jejich scénárista Shane Black se po mnohaleté absenci vrátil, napsal scénář ke snímku Kiss, Kiss, Bang, Bang a pro jistotu ho bude i režírovat. Hi-res trailer zde!
• Nintendo otevřelo před půl rokem obchod v centru New Yorku poblíž Times Square (psal jsem), Microsoft má zdá se podobné plány. Hry jsou opravdu lukrativní byznys a napříště bude bitva probíhat "přes ulici".
• PSP je od dnešní půlnoci oficiálně v prodeji! Na úterní tiskové konferenci české Sony nebylo řečeno nic převratného. Tedy alespoň nic v souvislosti s PSP - neoficiálně a předběžně však bylo naznačeho, že je konečně v plánu spuštění oficiální podpory online PS2 a to ještě v letošním roce!!
• Logická hra Polarium pro Nintendo DS je jedním z nemnoha originálních konceptů v tomto žánru za posledních několik let. Tady si můžete zahrát (okleštěnou, ale 100 úrovní není málo) verzi i bez DS. Cílem je jedním "tahem" změnit barvu kostek tak, aby všechny řady byly jednobarevné.

Letošní prázdniny v tomto ohledu bohužel nevyšly podle našich (nebo alespoň mých) představ. Ale právě teď je docela horko (minimálně v mé kanceláři je zrovna k nevydržení) a pustit si v takovém počasí zápas v NHL 2005 je poněkud nepatřičné. Chce to nějakou "tropickou" hru. Něco, co lépe odpovídá vaší zpocené náladě. Hru prosluněnou a pozitivní. Jenže ouha, kolik takových je? To mne napadlo při hraní Xboxového Out Runu 2, který má skutečně výjimečnou letně pozitivní atmosféru od první vteřiny, kdy ho spustíte (jen se podívejte - a to prosím z obrázku neuslyšíte tu nádhernou hudbu). Ať jsem přemýšlel sebevíc, vzpomněl jsem si na jedinou podobnou hru - Super Mario Sunshine pro GameCube, kde je Mario se svou vodní "pumpou" vržen na tropický ostrov Delfino, jehož atmosféra je neméně prosluněná. A vlastně ještě jednu - první okamžik, kdy jsem vstoupil v pravé poledne do Thunder Bluffu ve World of Warcraft měl také hodně do sebe (jen tam nesmíte lézt v půlnoci). Ale dál? Boktai na GBA, protože pro jeho hraní potřebujete sluníčko? Dune II kvůli všudypřítomnému písku? Ostrovní Far Cry? Nebo Zoo Keeper pro DS, který je momentálně asi nejlepší hrou na dovolenou u mořské pláže? Tropico? Beach Life? Nic proti nim, ale něco jim v tomhle směru chybí. Máte lepší paměť a poradíte nějakou Tropickou hru s velkým T? Každopádně se asi shodneme, že jich je málo a třeba u zimy bych toho vymyslel víc...