Postřehy a aktuality
Právě hraju
Viděl jsem
Slyšel jsem
Četl jsem
Koupil jsem na iOS
Anketa
Login
Vyhledávání
Rubriky
Články
RSS
Nejčtenější
Co je Play Forever?
Chameleon - moje dojmy
Ačkoliv jsem tu ve čtvrtek psal, že jsem recenzování Chameleona (hra od slovenské ex-pobočky Illu...ech, pardon, Silver Wish Games - vychází v říjnu za 799 korun) přenechal povolanějším a ačkoliv jsem nebyl příliš spokojen s některými pasážemi, nedalo mi to a ve hraní jsem pokračoval. Před víkendem jsem to "zapíchl" pár levelů před koncem a protože jde o zcela nemedializovanou hru (situace s vydáním v západní Evropě je prý stále nevyjasněná, ale přesto nechápu jak je možné, že se první informace dozvídají hráči až z dojmů redaktorů, kteří mají review kód), možná vás budou zajímat mé pocity. Protože, aby bylo jasno - čas, který jsem hře věnoval vzhledem k vysoké hromadě nerozbalených obalů čekajících vedle monitoru poslušně na můj volný čas a vzhledem k mému aktuálnímu zaneprázdnění, o něčem svědčí. Rozhodně například o tom, že si mě Chameleon přes všechny své chyby získal. A že jich je - řadu "stealth" pasáží, kdy se musíte komplikovaně proplétat mezi strážemi a kamerami, můžete jednoduše proběhnout, mnohé nepřátele můžete "klasicky" likvidovat zpoza rohu stylem "já tě vidím, ty mě ne", občas se budete plazit metr od nepřítele a divit se jak je ksakru možné, že vás nevidí a jindy zase vyvolaný poplach přežijete tak, že se (světe div se) na půl minuty někam zašijete (načež vojáci, které vám předtím koukali do očí, odkráčí s hláškou "asi to byl planý poplach"). Nepřidává to autentičnosti, stejně jako jí nepřidává třeba policejní stanice v Baltimore plná policajtů hovořících britskou angličtinou.
Čert to ale vem, když to má celkem poutavý příběh a rozmanitou hratelnost. Jsou tu i slabší mise, podíváte se ale do různých koutů světa a designéři se snažili každý level zaměřit trochu jinak. Docela úspěšně! Některé úrovně (třeba ta v letadle nebo ve vlaku) jsou celkem krátké, v jiných chvilku vydržíte. K hernímu systému mám mnoho výhrad, ale znovu musím konstatovat, že jsem se bavil a o to jde - snad za to může dokonale zvládnuté ovládání (vzhledem k relativní složitosti herních principů příkladně intuitivní) a perfektní interface (počínaje přehlednou mapou a konče souhrnem misí prezentovaném jako postupný zápisník stop), sympatická grafika (až na některé hnusné textury jsem naprosto spokojen, i když se raději vyhnu srovnání, hrál jsem to na nové mašině, kde jsem žádnou "velkou" hru zatím nezkoušel) a třeba i smysl pro detail (cameo role Petra Vochozky nebo vizitka teroristy vytvořená podle vizitek Illusion Softworks). Tohle mě baví! Více se dozvíte jistě již brzy z recenzí ve vašich oblíbených časopisech.
V předminulém SCORE jsem se v úvodníku zamýšlel nad tím, jak se občas přihodí, že máte rádi hru, která drtivé většině ostatních do oka nepadla. Jsou lidé, kteří mají rádi Daikatanu, najdou se i tací, kterým se líbil Driv3r a s trochou trpělivosti byste možná narazili i na fanoušky Dominionu, Postal 2 nebo Trespasseru. Neříkám, že to je případ Chameleona (i když to ani nevylučuji - přiznávám, že jsem trochu zmaten z toho, jak negativně o hře mluví přímo lidé z firmy, která jí vyvinula), ten ale rozhodně není prototypem špičkové a po všech směrech povedené hry. Ano, má spoustu chyb, ale přesto si mě něčím získala. Jsou lepší hry plné chyb, nelogičností a bugů, které vás přesto baví a tlačí dopředu, nebo hry bezchybné a řemeslně zvládnuté, ale zároveň ploché a nudné?
