Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Ačkoliv to někdy může podle internetu vypadat, že platí vzorec "zlatá éra kreslených adventur = LucasArts", není tomu tak. Těch her bylo mnohem víc a patří mezi ně i Broken Sword. Asi nebudu sám, kdo má ze série nejraději první dva klasické díly, minimálně si to spolu se mnou určitě myslí i amatérská parta Mind Factory, která řadu let poctivě pracovala na neoficiálním Broken Sword 2.5: The Return of The Templars. A právě včera ho konečně vydala, haleluja! Příběh je zasazen do období mezi druhý a třetí díl a na dvojku navazuje i vizuálně a herně. Alespoň se to tedy tvrdí, teprve stahuju. A moc se těším.

Je sympatické, že těchto amatérských freewarovek na motivy legendárních adventur vzniká poměrně velké množství (nedávno to byl například remake Quest for Glory II). A je dvojnásob sympatické, že obvykle vznikají se souhlasem původních tvůrců (pokud samozřejmě nejde o LucasArts, jejichž radikální reakce je smutná, obzvláště v případě takové lahůdky jako Maniac Mansion Deluxe, která byla dokonce počeštěná). Takže jen houšť a víc takových - stále čekám na anglickou verzi Zaka 2, po očku sleduju DOTT 2 a samozřejmě se moc těším na dokončení Indiana Jones and the Fountain of Youth (pokud k němu vůbec někdy dojde), jehož demo bylo poměrně slibné.

K Warheadu těžko dodat něco chytrého - je to zkrátka standalone datadisk pro ty, kterým se líbilo původní Crysis. Mě se původní Crysis líbilo náramně a líbil se mi i Warhead. Je to už sice podstatně větší "koridorovka" než Crysis nebo původní Far Cry, ale pokud hrajete na obtížnost Realistic (a to byste tedy měli), jen tak se prostřílet chumlem korejců prostě nelze a musíte improvizovat. Právě to je pro mě stále největší deviza Crysis Warhead, ačkoliv tu v tomhle směru nic převratného nezažijete. Je to prostě chutný nášup pro hladové fanoušky uvařený podle stejného receptu.

Docela mě potěšil i příběh - koncept alternativního děje z pohledu jiného vojáka byl asi lehce svazující, ale i když tu nejsou žádné vysloveně kulervoucí momenty, fantazie autorům nechyběla a odrazilo se to i na zápletce, která dokonce nepostrádá ani emotivní momenty a vtipné dialogy ("I am british, you muppet!"). V rámci her rozhodně lepší průměr a upřímně řečeno, víc než klasické pokračování by mě momentálně bohatě uspokojil další datadisk z pohledu Propheta.

Jak těžké nebo naopak snadné by hry měly být? Co člověk, to názor, každý bychom si to představovali trochu jinak a chudák vývojář se v tom má vyznat. Měl by udělat hru, která bude bavit nejen úplného začátečníka, ale i ostříleného harcovníka. Skutečnost bývá ovšem trochu jiná - se stále stoupající popularitou her bohužel začínají dominovat příležitostní hráči a tomu se přizpůsobuje i náročnost her. Je to ale nutné? Po dlouhé době přetiskuji další téma psané původně pro SCORE. Uznávám, že je to poněkud otřepaný námět, ale text bude snad alespoň trochu inspirativní. Komentáře prosím pod článek.

Tohle je úžasná kolekce padesáti koncertních plakátů z několika posledních let. Srovnejte s tím, co u nás (alespoň tedy v Praze) ilegálně ve třiceti vrstvách vlaje na sloupech, v podchodech a zastávkách. Slov netřeba, jen tip: pokud se vám nějaký plakát líbí, na webu autora (viz linky) toho zpravidla najdete víc.

Zhruba po čtyřech měsících jsem si opět zapnul Wii, vyšel totiž nový díl mé oblíbené plošinovkové série Wario Land (homepage, povedené YouTube promo) - naprosto geniální hry na GBC a GBA (jedné z nejlepších), nyní poněkud překvapivě i na Wii, ovšem díkybohu ve starém 2D aranžmá, tedy se zaměřením na oldskool hráče. S tím nemám nejmenší problém, animace jsou kouzelné a grafika prostředí detailní (navíc co level, to zcela nová lokace!), horší už je to s designem. Wario nikdy nebyl svižnou "hopsačkou", vždycky to bylo hodně logické, pátrací, hledací a chytré. Právě to jsem měl ostatně na sérii nejraději. Shake Dimension v tomhle trendu sice pokračuje (mrkněte na gameplay footage), ale level design je prostě o třídu horší - hru místo in-house týmu Nintenda vyvíjelo malé nezkušené externí studio a v některých aspektech herní mechaniky autoři zjevně trochu tápali. Do hry například přidali originální koncept, kdy na konci úrovně osvobodíte zajatce, načež musíte v časovém limitu (tj. co nejrychleji) proběhnout zpátky na start. Zajímavý nápad, pomyslíte si, ale hře vůbec nijak nepomáhá, naopak je díky tomu design trochu zmatečný. Podobně to autoři prokaučovali s obtížností, která je na jednu stranu hodně benevolentní (v průběhu hry stoupá jen velmi pozvolna), na stranu druhou dva tři poslední bossové dají hodně zabrat.

Když jsem se tedy po zhruba šesti hodinách (a podotýkám, že minimálně jedna padla na final bosse - sráč jeden!) dostal k závěrečným titulkům, uznal jsem že mě to docela slušně bavilo, ale že zároveň nemám nejmenší chuť potýkat se s bonusy, hledat skryté úrovně, nervovat se u dalších bossů a plnit speciální úkoly (je tu toho pro zájemce více než dost). Navíc by mi bylo na místě Nintenda trochu žinantní požadovat za tuhle hru plnou palbu, obzvláště v době, kdy si můžete koupit za zlomek peněz hry jako Braid nebo Bionic Commando Rearmed. V obou případech lepší, to zcela bez diskuze. Wario Ware by to prostě více "slušelo" na Wii Ware.

A tak se Wii po příjemném víkendu zase vrátilo do skříně a padá na něj prach. Do konce roku už mě z jeho line-upu nezajímá vůbec nic (možná si ze zájmu vyzkouším Wii Music a třeba najdu konečně čas na Metroid Prime 3, ale tuším, že spíš ne) a tak se nezbývá než zeptat: co se to v Nintendu zatraceně děje? Jeho vývojáři jsou v poslední době neuvěřitelně pasivní a skoro to vypadá, jako by nenápadně vyvíjeli hry pro nástupce Wii (minimálně HDTV a HDD by si zasloužil). Kdo ví, možná na něj dojde už na konci října (i když se spekuluje spíše o novém DS). Nebo alespoň na ty tajně vyvíjené hry. A teď už zase ke Crysis Warhead...

Tady je každé slovo zbytečné - vyšlo pokračování loňského casual hitu Peggle s názvem Peggle Nights. Neobsahuje žádné novinky v hratelnosti, jde jen o kolekci nových úrovní, ale stejně za těch dvacet amerických babek stojí (což ovšem znamená počkat do října, až bude hra v prodeji na Steamu - na stránkách PopCapu by vás to přišlo na dvacet evropských). K tématu: Making of Peggle.

Ještě někdy před rokem bych si sám sebe nedokázal představit jako vlastníka čehokoliv od Apple. Chápal jsem jejich produkty jako objekty touhy, rozuměl jsem jejich komerčnímu úspěchu, promyšlený čistý design se mi samotnému hodně líbil a úspěch firmy s vizionářských Stevem Jobsem (jeho keynoty je radost sledovat) jsem respektoval, nicméně doma jsem ty věci jako kovaný PCčkář zvyklý na otevřenou architekturu (pokud jde o software i hardware) a ústrky Microsoftu (ale zároveň i jeho a nejen jeho standardy využívané všude kolem mě) prostě nechtěl. Cenový argument do značné míry padl vzhledem k mým návštěvám Ameriky (kde je Apple minimálně o polovinu levnější), nesmělý zájem pak vznikl na jaře tohoto roku, kdy jsem se rozhodl začít pravidelně běhat a rozhodl si k tomu konečně pořídit mp3 přehrávač.

V první fázi jsem o iPodu vůbec neuvažoval, pak jsem si ale všiml produktu Nike Plus a bylo vymalováno. Tahle úžasná hračka - malý pedometer umístěný do boty - ve spolupráci s iPodem a webovým rozhraním zvládá skvělé věci a pro začátečníka je fantastickou motivací. Víc o tom brzy ve speciální příspěvku o běhání, nicméně právě tohle mě přesvědčilo k pořízení malého iPodu Nano. Pár týdnů jsem válčil s iTunes (to opravdu není nejintuitivnější a "nejsvobodnější" program - nesčetněkrát jsem ho proklínal), ale nakonec jsem tomu přišel na chuť a teď si ho nemůžu vynachválit a používám ho skoro častěji než torrenty. 17 korun za písničku? 50 za půjčení filmu? Sranda.

Fascinovat mě ale začaly především podcasty, u kterých mi to běhání "utíká" tak nějak rychleji - oceňuju především Český rozhlas, který na svůj web (a prostřednictvím importu i do iTunes) umisťuje zvukový archiv svých pořadů (skvělé jsou například aktuální rozhovory Host Radiožurnálu, večerní Nad věcí nebo cestovatelské Světem křížem krážem), vybrat si ale můžete z nekonečné nabídky stovek (!!) herních podcastů počínaje Hrej přes GFW Radio, PC Gamer, Retronauts až třeba po Game Theory. A to jsem ještě nemluvil o video podcastech jako je Boing Boing TV, Comedy Central Stand-Up, X-Play´s Daily, Best Week Ever, Diggnation nebo samozřejmě 1UP Show. Ať už jste z jakéhokoliv oboru a ať už je váš zájem jakýkoliv, je to bezedná studna informací, i když to konkrétně s českými podcasty zatím není žádná sláva. Máte-li nějaký tip na zajímavý podcast z jakéhokoliv oboru (český dvojnásob!), sem s ním!

Možná namítnete, že tohle všechno můžete mít i bez iPodu, ať už na počítači nebo na kdejakém mp3 přehrávači. Můžete. Netvrdím, že je Apple a jeho iPod právě na tohle nejlepší (i když název "podcast" leccos naznačuje), jen tvrdím, že já osobně jsem právě s ním objevil tuhle úžasnou dimenzi internetu, která je mimochodem jako stvořená na cesty - sebelepší rozhovor nebo i video podcast si doma na počítači prostě nepustím (a předpokládám, že stejně i vy nakládáte se zvukovými nahrávkami, které sem dávám - byť bohužel nemám tušení, jak z nich vytvořit import do iTunes). A možnost labužnicky se přehrabovat v nových podcastech, mazat ty nezajímavé (rozhovor s Martinem Stropnickým, děkuji pěkně) a vybírat ty zajímavé, načež si je všechny nahrát do té maličké krabičky a vyběhnout s ní do lesa... snad mě trochu chápete.

Tohle je zkrátka můj život s Applem. Půl roku po prvním iPodu jsem přítelkyni koupil druhý, vážně uvažuju o nákupu iTouche (displej Nana je přeci jen příliš malý) a taky jsem si koupil MacBook Air. Možná to byl do jisté míry impulsivní nákup, ale ani tohoto rozhodnutí zatím po měsíci nelituju. Ostatně, historie se opakuje - původně jsem na něj chtěl okamžitě instalovat Visty, ale během pár dní jsem si na Mac OS zvykl a teď už na něj nedám dopustit. O tom ale zase jindy.

Ještě poslední dozvuk GDS - Jarek Kolář v rámci své přednášky pustil jedno zajímavé "making of" video z éry vývoje Vietcongu 2, které pokud se nepletu nikdy nebylo publikované (a pokud ano, pak upadlo v zapomnění). Pterodon tato videa produkoval půl roku od ledna do června 2004 a během tří až pěti minut v nich každý měsíc poměrně konkrétně shrnul činnosti, kterým se v daném období věnoval - je to zajímavé a poučné, jen je škoda, že s tím pak sekli a videodeníček utnuli téměř rok před dokončením hry. Jarek mi všechna videa laskavě poskytl a já je obratem publikoval na YouTube ve snaze uchovat tyto cenné informace pro budoucí generace. Nebo tak nějak, znáte to. První díl z ledna 2004 vidíte níže, další najdete tady: únor/březen, duben, květen a červen.

A úplně naposledy z letošní GDS. Do už publikovaných článků jsem doplnil odkazy na zvukové nahrávky (konkrétně Design realistických her Dana Vávry a Postmortem Aquadelic GT Martina Procházky), v článku o přednášce Jarka Koláře přibyly dva screenshoty z jeho ranných her a odkaz na zip s dalšími obrázky - vřele doporučuju, ty z adventury Do pekla a zpět rozhodně stojí za shlédnutí! A nakonec ještě přednáška Igora Staňka (90 MB, 75 minut), tak nějak obecně o PhysX, 3D brýlích a novinkách nVidie.

Stručné hodnocení - zkrácení na jediný den mi vyhovovalo (jel jsem na otočku z Prahy), přesun do kvalitních prostor jakbysmet (škoda že odpoledne spadla wifi, reporty by byly aktuálnější). Z přednášek jsem upřímně řečeno trochu rozpačitý - odborné pro grafiky nebo programátory hodnotit nemohu, ale ty zaměřené na design nebo vývoj obecně se mi zdály poněkud povrchní (třeba i ve srovnání s loňskou přednáškou Jarka Koláře). Velká škoda že nakonec nedošlo na slibované zahraniční hosty, snad to vyjde příště a třeba dojde i na více "case studies", postmortem (minimálně jedno hodně atraktivní visí ve vzduchu, pokud už tedy bude co bilancovat), workshopů, praktických přednášek nebo zásadnější zapojení pražských studií. Ne všechno je ale v rukou pořadatelů, kteří dohánějí nedostatek prostředků nadšením - i proto je jim třeba za letošní ročník poděkovat a popřát hodně elánu do ročníku příštího.

Jak dnes vyšťoural Vreco, novým vlastníkem JRC se stala britská společnost Game Group, která v Británii a řadě dalších zemích provozuje síť herních obchodů Game. Až tedy příště (spíš tedy někdy příští rok, letos už k rebrandingu zcela jistě nedojde) vstoupíte do tohoto herního obchodu, bude možná vypadat nějak takhle. Růžová, skoro jako od T-Mobile! Nepředpokládám, že čtenáři tohoto blogu nakupují pravidelně v JRC, takže jen stručná poznámka - nesdílím Vrecovu "obavu" ohledně dovozu her z jiných teritorií. Ceny už jsou u nás z velké části srovnatelné se zbytkem Evropy a často dokonce i nižší (zrovna nedávno zlevnila i EA), nabízet anglickou verzi i když je u nás v prodeji česká považuji za poněkud krátkozraké a konečně - firma by se dovozem připravila o "dotace" na marketing, které jinak distributoři obchodníkům solí. A že v případě takové dominantní sítě kamenných obchodů nejsou nezajímavé.

Spíše jsou na místě obavy z nástupu bazarů. Psal jsem o nich zrovna nedávno a právě Game hry z druhé ruky ve svých obchodech tlačí stejně jako GameStop v Severní Americe - není tedy důvod se domnívat, že stejnou strategii nezavede i u nás. Jinak si nemyslím, že by Game mohl nabídnout výrazně lepší služby než JRC, bude to i nadále síť kamenných herních obchodů těžící ze své dominantní pozice a zaměřená na zcela jiný typ zákazníka než jsem já a vy.

Mimochodem, v JRC jsem pár let nebyl, ale vybavuji si úděsnou zkušenost z několika londýnských poboček Game, kde se mi mnohokrát pokoušeli prodat rozbalenou originálku (kdo ví jestli vůbec byla nová) s poukazem na ochranu před zloději. A tak jsem odkráčel vedle do HMV, kde měli stejnou hru o tři libry levnější a hezky zabalenou v původním celofánu s ochrannou značkou. Asi je to jen moje úchylka, ale těch pět minut, kdy se zoufale snažím hru rozbalit rukama, načež rezignovaně sáhnu po nůžkách a s úlevou se konečně propracuju dovnitř k disku... tohle k tomu prostě patří!

Richard Vavruša pracoval jako grafik šest let v Pterodonu na obou dílech Vietcongu a poté se rozhodl zkusit štěstí v Německu - svůj příběh popsal v zajímavé přednášce, která je ovšem spíše než inspirací nebo návodem pro případné další vývojáře opravdu hlavně tím životním příběhem. Například proto, že tam Richard začal ve firmě, která svou neprofesionalitou hravě strčila do kapsy většinu českých studií (kdo by to byl čekal). Dopadlo to dobře a momentálně Richard Vavruša ve Frankfurtu spokojeně vyvíjí hry pro DS a Wii. Stáhněte si zvukovou nahrávku (43 minut, 52 MB).

Na přednášku Jarka Koláře jsem šel naopak s vědomím, že se nic moc nového nedozvím (historie Pterodonu je zdokumentovaná poměrně důkladně), ale před rokem se ukázal být velmi zábavným a poučným řečníkem, takže mi to nevadilo (i když upřímně řečeno trochu lituju, že si raději nedal práci s nějakou zajímavou odbornou přednáškou třeba o designu - vloni to bylo vynikající). V tomhle směru očekávání samozřejmě splnil a ještě mě velmi příjemně překvapil tím, že zmínil věci, o kterých jsem dosud netušil, zejména z "německé" éry, kde pracoval na několika nedokončených nebo neznámých projektech. Je trochu škoda, že není k dispozici obrazový záznam zachycující ukázky a obrázky, které Jarek pouštěl - naštěstí mi je dodatečně poskytl a kromě dvou níže uvedených si je můžete v zipu stáhnout tady. Zejména ty z nikdy nedokončeného Do pekla a zpět rozhodně stojí za shlédnutí, nevím jestli tehdy kluci něco hulili, ale podle screenů to tak vypadá - fakt paráda. Kompletní přednášku najdete ve zvukovém záznamu (48 minut, 55 MB).

Do pekla a zpět - poměrně megalomanský projekt (200 obrazovek, 10 kapitol, tehdy brutální rozlišení 800x600) vyvíjený Jarkem Kolářem a Petrem Vlčkem na zakázku pro jistou německou firmu (nejprve externě z Brna, později přímo v Německu) na základě jejich scénáře. Nebylo dokončeno.

Hesperian Wars - po Akte Europa druhá strategie týmu, vyvíjená už zpátky v ČR pod hlavičkou Pterodonu. Fantasy RTS vyvíjená v pěti lidech sedm měsíců. Vyšla bez úspěchu pouze v Německu, ale dle slov Jarka obsahovala některé prvky, které se pak objevily až mnohem později například ve Warcraftu 3.

Přednáška Dana Vávry (jasně ovšem nejnatřískanější, jinak asi návštěva zůstala za očekáváním pořadatelů) pro mě osobně byla trochu zklamáním - pokud dlouhodobě sledujete Danovy názory, čtete jeho rozhovory nebo sloupky v Levelu, nedozvěděli jste se mnoho nového. Všechny hlavní teze, kritikou herní branže (tvorba plagiátů, nevěrohodné příběhy atd.) počínaje a osobními názory na realistické hry (umělá inteligence, uvěřitelný design, in-game animace atd.) konče už jsem od něj slyšel nebo četl mnohokrát. Na druhou stranu - stále se nic nezměnilo, v řadě věcí nelze než souhlasit, je to věc, kterou je třeba znovu a znovu připomínat a především - objevily se tu i návrhy, jak situaci řešit. Tady je celá přednáška ke stažení (70MB, 60 minut), zde jsou moje poznámky...

Začátek - české hry mají společnou snahu o realismus. Flashpoint, Vietcong, ArmA, Hidden Dangerous a další, všechny byly úspěšné a všechny realistické. Ne ve smyslu toho, že jde o simulátor, realistická může být i fantasy, sci-fi nebo historická hra. Co to znamená - jsou zasazeny do uvěřitelného prostředí, obsahují uvěřitelné situace, věrohodné chování postav a snaží se zachovat logiku. Tyto hry se tradičně dělají nejen u nás, ale v celé Evropě (příklady: Stalker, Far Cry, Crysis, Witcher, Medieval). Většina evropských her, které prorazí do zahraničí, jsou právě realistické - Evropa má v tomto směru potenciál a těchto her je stále nedostatek, protože se stále více her vyvíjí v zámoří. Naopak, občas se tu snažíme o americký styl a to často končí fiaskem (pokus udělat arkádový Medieval skončil tragicky). Švec by se měl držet svého kopyta!

Konkrétně několik zažitých nesmyslů: a) v reálném prostředí nejde vytvořit zajímavá hratelnost, b) ve hře se pořád musí něco dít, hráč se musí bavit každou vteřinu, každý krok musí následovat nějaký konflikt - výsledkem je stále dokolečka totéž, přitom v Bondovi jsou tři akční scény (i když chápu co chtěl básník říct, vidím v tomhle směru velký rozdíl mezi filmem a interaktivní hrou, kterou sami hrajete, nadto mnohem déle), c) příběh je velmi často podceňovaný, hra není film nebo kniha, slouží jen k tomu, aby hra držela pohromadě. K příběhu: I příběh, který je ve hrách považovaný za kvalitní, by neměl ve formě knihy nebo filmu naději: důkazem je Metal Gear, kde byl ve třetím díle na DVD film sestříhaný z animací, nedalo se na to koukat, nefungovalo to jako film, byla to nuda. Existuje jen velmi málo pokusů (Metal Gear, Shenmue, některé další obvykle japonské hry) udělat hratelnost jinak, než je zažité. Často to nevyšlo z jiných důvodů - například u Alone in the Dark byly fantastické nápady, ale autoři udělali několik nepochopitelných omylů a ačkoliv nemají souvislost s designem, producenti kvůli tomu budou tyto směry odmítat. Jinými slovy pokud to někdo jednou zkusil špatně, stačí to všem jako důkaz, že to nejde. S touhle logikou bychom neměli letadla a jezdili bychom stále na koních.

Dnešní hry jsou plné klišé - opravdu chceme vybuchující barely, rozbíjecí bedny s překapením, lékárničky, dveře otevírající se po zastřelení všech nepřátel, mokro s elektrickým drátem, oheň šlehající z trubek, zaplavené místnosti s velkými kohouty, lávu, led a džungli? Je tragické, že jsou všechny hry deriváty něčeho stávajícího a všude najdete alespoň tři výše uvedené věci - od dob Half-Life jsou v každé střílečce zaplavené místnosti, které vypustíte pomocí kohoutů. Kolikrát jste něco takového viděli ve skutečnosti?

Dalším problémem jsou plagiáty. Typické je to u válečných her. Je jich ohromné množství, přesto všechny kopírují několik populárních předloh (Zachraňte vojína Ryana a Nepřítel před branami nebo jiné válečné filmy). Většina opravdu zajímavých situací, které se za války děly, v žádné hře zatím nebyla. Ryan a Nepřítel před branami jsou originální filmy založené na reálných zušenostech veteránů a skutečných událostech a na rozdíl od her šokovaly diváky tím, co dosud neznali. Takových možností je celá řada - Dan zmiňuje, že přečetl hodně o vylodění na Sicílii včetně briefingů z války a moc rád by to viděl ve hře (neviděl to ani ve filmu). Bohužel, designéři asi většinu času hrají jiné hry a pak je kopírují.

Co je tedy potřeba k vytvoření realistické hry? Studium tématu, dostatek znalostí o prostředí a chování postav, dostatek podkladů a talent (nadšení typu "baví mě Call of Duty, tak ho udělám taky" nefunguje). Dan sám postupuje tak, že si zjistí fakta, ponoří se do tématu a snaží se poznat o něm maximum věcí. Přečte si několik knih o válce, najde zajímavá fakta. Dále je nutné znát prostředí a vše okolo - vojenskou techniku, jak to vypadalo na bojišti, co dělali vojáci atd. A znovu, je třeba talent - dělat hry podle příruček nebo šablon je nejhorší: porušování pravidel je součást procesu a vede to často k lepšímu výsledku (toto je moc hezká teze, byť idealistická).

Prostředí by mělo být reálné, funkční, logické, nelineární a také krásné. V první řadě musí být atraktivní - je nutno si vybrat hezké prostředí, který bude zajímavé, byť třeba neodpovídá zcela skutečnosti. Také by to neměl být koridor, aby to nebylo lineární, čímž se ovšem práce pro designéra značně komplikuje. Typický příklad - když se dělá továrna, měla by to být skutečná továrna "na něco", která sloužila nějakému účelu a vypadá realisticky (to nebývá zvykem, velká pravda). Hráč si toho sice okamžitě nevšimne, ale lépe to působí jako celek a časem při hraní zaznamená, že všechno má nějakej smysl. Reálné prostředí také vývojáře samo inspiruje k netradičním řešením tradičních situací - napadnou vás nové věci, které by vás jinak nenapadly. Zmínka o první Mafii: při tvorbě posledního levelu Mafie si zvolili skutečné muzeum, které ve hře vypadá prakticky stejně jako ve skutečnosti. Když zkoušeli vymyslet vlastní muzeum, tak to bylo nezbytně horší, protože nejsou architekti.

Dále postavy. Musí mít motiv k tomu co činí (touhla zničit svět není motiv), musí se chovat smysluplně a mít plán, vždy se musíme dívat na hru i z pohledu nepřátel, potažmo dávat panáky ne tam, kde budou hezky vypadat, ale kam byste si sami stoupli. Design levelů je dělán z pohledu hráče - dostat se z bodu A do bodu B a překonat překážky. Ty jsou vystavěny v co nejatraktivnějším pořadí, které ale nemá logiku - ve většině případů by nepřátelé ve skutečnosti udělali naprostý opak. Viz stealth hry - jdete koridorem, za rohem stojí panáček, sejmete ho. Jdete dál, jsou tam dva, zastřelíte je, za dalším rohem opět další nepřítel, který hraje karty jako by předtím neslyšel žádný výstřel. A tak dokola. Hráčům to sice vadí, ale jsou na to klišé tak zvyklí, že nad tím už nepřemýšlí. Je to herní zákon. Zákon který nemá opodstatnění. Podle Dana musí být ve hře neustále logika a pokud třeba nepřítel není zalarmován, tak vymyslet důvod. Je nutné se na hru podívat z pohledu nepřátel. Co udělám, kam se postavím. Trochu brát s rezervou (v praxi by člověk nedokázal vyvraždit budovu plnou nepřátel), musí to být trochu nadsázka, ale dát do toho určitou dávku uvěřitelnosti.

Udělat hratelnost méně hloupou není zas takový problém a nikdo to přitom nedělá. Další příklad je AI, která se v 99% her chová stejně. Největší hit poslední doby Crysis - hodíte vojákovy pod nohy granát, on zařve "granát!" a stojí, občas k němu ještě druhý přiběhne! I když tam jsou jinak dobré prvky AI, tenhle základní aspekt to kazí. Čím víc AI podvádí, tím víc se připravujeme o zajímavé situace. V současnosti jsou tyto hry jako šachy hrané podle pravidel dámy. Máte krásné figurky se kterými se dá hodně dělat, ale vy s nimi chodíte jen šikmo a přeskakujete ostatní. Důvod - strach a nedostatek času? Přitom se to podle Vávry dá ošetřit vcelku jednoduše a je to věc designéru, kteří by to měli oprogramátorech chtít. Většina AI je momentálně agresivní - když vás někdo vidí, tak vás jde zabít. To se v realitě nemůže stát - když vlezete do místnosti která nemá další východ a nepřátel vás tam uvidí zacházet - ve které hře za vámi nikdo nechodí (zmíňuje výjimku, nový Stalker: Clear Sky)? A ve které hře za váma budou chodit jeden za druhým? Snad ve všech. Čím blbější AI a lehčí hra, tím více musí být nepřátel a tím nesmyslnější a nudnější všechno je. Pak je třeba přidávat v kvantitě - deset mechů, pak atomovka, pak spadne měsíc. Když si zahrajete jakýkoliv level v Mafii, počet nepřátel v levelu většinou nepřekročí deset a pokud ano, je to událost. Podle Dana tedy jde docílit, aby hratelnost měla realistické měřítko a přesto byla zábavná. Jen je třeba mít lepší AI a mít nachystané nějaké situace, které to zpestří.

Celkově k příběhu: pokud je příběh jen vložka mezi jednotlivými přestřelkami, je to špatně. Typický příklad je Stalker, vejdete do obchodu, prodavač se zeptá, co děláte v Zóně: odpověď je na dvě stránky a nemá souvislost s hrou. Nikdo to nebude číst a výsledkem je, že pak nebudou číst ani zásadní věci důležité pro příběh. Na GDC prestižní vývojáři často tvrdí, že by měl být příběh vytvářen hráčem, hry s příběhem bychom měli nechat filmům. To je blbost! Existuje několik způsobů jak komunikovat příběh: first-person animací, pasivní animací v enginu (typ Half-Life, kde ale můžete při animaci rozbíjet páčidlem bedny), textové animace nebo klasické animace - ty jsou nejlepší, můžou emociálně zasáhnout. Napětí a intenzita se musí stupňovat, proto musí být ve hře i situace, kdy se NIC neděje a musí jich být víc než těch, kde se něco děje - stejně jako v každém akčním filmu. Viz Rambo nebo Vetřelec. Je třeba budovat napětí, čekáte kdy začne přestřelka a akce je paradoxně intenzivnější, než kdyby byla neustále. I balast je důležitý!

Jaké tyto metody způsobují problémy? Hráč si nemůže dělat co chce, musíme ho omezovat. Lineární hra jako Mafie už ale nemá budoucnost, byla by to nuda (nejsem si jist, mě by takové hry nevadily - a když může podle Dana ve hrách tak dobře fungovat typický filmový příběh, proč by nemohla fungovat i lineární tj. filmovější hratelnost? Navíc, lineární hru si představuju jinak než Mafii). Dan se snaží dělat hry svobodnější a zjistil, že to jde. I u nelineární hry jde udělat dobrý příběh a i když má více způsobu řešení, jde to. Hráče je sice nutné omezovat, ale logicky! Hezký příklad: hráč jede v autě, nalepí se na něj policie. Co může následovat? V běžné hře bude honička, pak přestřelka a jede se dál. Nebo může hráč zastavit, policajty ukecat, uplatit, zmlátit, zastřelit, utéct nebo koneckonců i zaplatit pokutu. Samotná možnost udělat více věcí dodává hře punc reality.

Hlavní vize Dana Vávry a 2K Czech: plagiátorství není cesta, snažíme se to dělat jinak a sháníme lidi. Máte-li chuť to zkusit, ozvěte se!

Text je přepisem poznámek sepsaných přímo při přednášce na GDS 2008, omluvte prosím gramatické a stylistické chyby. Později zveřejním kompletní zvukovou nahrávku.

Příběh studia začal někdy v roce 2005, kdy se začalo pracovat na hře Yaga, což měla být "hra na babu" s použitím motorových člunů. Stal se z toho freewarový projekt Aquadelic vytvořený pro soutěž Becherovka Game 2005 - byl to úspěch (vítězství v kategorii simulátorů, těsně druhé místo celkově), podle zdokumentovaných downloadů se ke hře dostalo více než milion hráčů. Úspěch byl důkazem, že je to atraktivní téma a Hammerware se rozhodli v něm pokračovat. Vytvořili techdemo (arkádovější koncept - v určitém smyslu litují, že se později pustili do realističtějšího stylu), které se nabízelo potenciálním partnerům, nakonec se rozhodli pro 3D People, který plnil roli jakéhosi vydavatele - producenta.

V roce 2006 byla podepsaná smlouva - obsahovala 16 milestonů s přesně specifikovaným obsahem (ten se příliš neměnil, někde byl lehce rozšířen, naopak online multiplayer byl vypuštěn). Záměrem bylo udělat kratší hru, dohratelnou za tři hodiny, díky čemuž by bylo možné dosáhnout kvalitu. Důležitou roli hrála společnost iHobo zabývající se konzultací v oblasti herního designu - ti na základě prvotního konceptu vytvořili komplexní design dokument a později poskytli feedback (Hammerware si spolupráci velmi pochvalují).

K prodeji vydavatelských práv došlo ještě před koncem vývoje. V CZ/SK/HU to bylo SevenM, v Rusku 1C, celosvětová práva kromě zmíněných zemí získal Jowood. Nejprofesionálnější ze zmíněných bylo 1C - když měli problémy s multiplayerem kvůli dualcore CPU, právě oni žádali, aby v případě, že nebudou schopni problém odstranit, odebrali ze hry celou feature, protože si nemohou dovolit vydat nehotovou hru (to mě u Ruska překvapuje). To se u 7M a Jowoodu nestalo - příliš se o vývoj nezajímali, což platí i o lokalizacích (hra se pomocí lokalizačního kitu překládala do devíti jazyků, zajišťovali si to sami vydavatelé), kde dělali řadu chyb - Španělé část vůbec nepřeložili, Francouzi nedodrželi délku atd. Vůbec nejhorší zkušeností bylo vyhnání kontrastu na krabici obalu v Evropě od Jowoodu - krabice byla vybledlá, ošklivá.

Díky feature Web album, kde je možné foťákem ve hře nafotit snímky a uploadovat je spolu s herními statistikami na web, mohou vývojáři monitorovat jak moc se hra hraje, kde se hraje a jaký je přibližně poměr pirátství. Celkově soudí, že je hra více pirátěná než kupovaná - hraje se i v regionech, kde nebyla vůbec v prodeji (prý zrovna včera se objevila lokalizace, o které vůbec nevědí), oblíbenější je americká varianta Powerboat GT, která je na torrentu častější a má ji většina lidí na světě, ačkoliv se prodává jen v USA a Kanadě. Tento název si tam mimochodem vyžádal tamní distributor na přání obchodníků, kteří požadovali trefnější název - Hammerware uznávají, že je lepší.

Dále hovořil Vladimír Semotán, hlavní programátor - Aquadelic byl vytvořen v jazyce Turbo Delphi, což není standardní herní nástroj, ale hodnotí to pozitivně. Ukázalo se to jako silný nástroj a pro vývoj na PC by o něm uvažovali znovu - dobře se optimalizuje, dobře se hledají chyby, snadno se tvoří externí nástroje. Editor pro engine vytvořili během pár týdnů a hodně projektu přinesl. Velkou nevýhodou Turbo Delphi je, že kvůli němu nešlo hru portovat pro konzole. Engine je s drobnými obměnami funkční dodnes. Dalším navazujícím projektem je nyní WaveRace, závody vodních skůtrů. Bude v nich nová generace vody a vzhledem k její HW náročnosti s jejím dokončením nespěchají. Přemýšlejí jak hru dostat ven, vážně uvažují o reklamním obsahu. Zajímavé povídání bylo o vývoji vody - z finální podoby mají radost (blíže o tom později ve zvukovém záznamu).

Drobky:
- Testování zajistila rumunská firma QuanticLabs (na popud Jowoodu), bez něj by vývojáři nebyli schopni otestovat hru na dostatečném počtu konfigurací. Odhalila se spousta chyb, dobrá zkušenost.
- Vedle tří in-house vývojářů se externě spolupracovalo s 2D a 3D grafiky, soundtrack dělalo Pump Audio (byl hodně rozmanitý a hráči to ocenili, spokojenost), zvukaře si vypůjčili z Altaru.
- Jako pozitivum hodnotí Martin Procházka neexistenci dema (slyšíte správně), dle zkušeností (i vzhledem k úspěchu freewarovky s jedinou tratí) se domnívá, že by si lidé u tohoto žánru s demoverzí často vystačili.
- Přestože se hra vejde na 1 CD a má 400 MB, v Rusku chtěli rozdělení na 2 CD, protože pak mohou požadovat více peněz. Řešení - prostě si to sami rozsekli a předělali instalátor.
- Tajwanská společnost Imon si Aquadelic sama přeportovala na automatovou verzi včetně kabinky pro dva lidi a podpory síťové hry. Nyní pro ní vyvíjejí projekt Heavenly Battles.

Resumé:
+ Atraktivně vypadající závodní hra, dobře vybalancovaná mezi arkádou a realismem.
+ Netradiční téma, solidní přijetí v recenzích (průměr kolem 70%).
- Přehnané ambice, vytvořili až příliš funkcí (např. možnost zalétat si v letadle), které přitom hře mnoho nepřidávají. Bez nich by se mohli lépe soustředit na vyladění jádra hry.
- Nemožnost portu na konzole.

Text je přepisem poznámek sepsaných přímo při přednášce na GDS 2008, omluvte prosím gramatické a stylistické chyby. Zvukovou nahrávku přednášky si můžete stáhnout tady (30 MB, 26 minut). Další zdroje: oficiální stránky studia, oficiální stránky hry, postmortem rozhovor (s Peterem Nagy z 3D People), recenze.

Na Tiscali se už zhruba před týdnem objevila novinka o negativnímu vztahu EA k půjčování her. Byla poměrně vyčerpávající a strhla se pod ní náruživá diskuze (nijak překvapivě, na tomhle serveru to občas bývá dost o život), kde prakticky všichni čtenáři začali Electronic Arts nadávat, vyhrožovat a vyzývat k jejímu bojkotu. Je to do jisté míry pochopitelné, ačkoliv jsem to z pozice EA chápal spíše jako smutné konstatování (koneckonců, i kdyby chtěla, moc s tím neudělá) a snahu o pozitivní motivaci hráčů online obsahem, na čemž přece není nic špatného. Nicméně to chce trochu objasnit způsob, jakým funguje v Severní Americe kamenný prodej her. Mám s GameStopem jisté zkušenosti, koneckonců jsem jich jen v uplynulých dvou týdnech navštívil asi deset (sháněl jsem jistou vzácnou hru) a nemyslím si o jejich byznysu nic hezkého.

Jakoby nestačilo, že si z celkové ceny hry ponechají přibližně třetinu. To je běžná praxe, tak zkrátka funguje svět obchodu (Tesco také dře výrobce jogurtů a ukousne zdaleka největší část koláče) a těžko s tím něco uděláme. Horší je, když vám při zájmu o koupi nějaké hry aktivně doporučuji nákup hry z druhé ruky a pokud si jí opravdu vyberete, na účtence si pak přečtete vítězoslavný text: "Gratulujeme, právě jste proti nákupu nové hry ušetřili tři dolary!" Ano, čtete správně - pokud dáte na radu prodavače a koupíte si použitou verzi, ušetřite v průměru tři dolary (někdy i pět, ale to už musí být hodně poškrábaná), ačkoliv jí GameStop vykoupil přinejlepším za polovinu ceny nové zabalené hry. Že na to řada hráčů přesto slyší, je zřejmé - a jakkoliv je tato volba výsostným právem zákazníka, mám pochybnosti o její morálnosti. GameStop si tímto způsobem přijde na velmi slušné peníze a vydavatel spolu s výrobcem mají příjem pouze za onen první prodej. A to je něco co mě štve, protože pokud je mi někdo v potravním řetězci herní branže v podstatě ukradený, je to právě prodejce a pokud by měl někdo dostat moje peníze, je to výrobce a do jisté míry i ten vydavatel.

Podobná praxe je běžná i v Británii (specializované obchody Game, opět vykupující hry běžně za 20-30% ceny nové hry a následně je prodávající za 90%) a dalších zemích. Takže ano, v tomto směru stojím za EA a těším se na nástup digitálního downloadu, který tuhle záležitost šmahem vyřeší. V téhle situaci mě mimochodem hodně pobavilo tvrzení šéfa GameStopu, který sebevědomě tvrdí, že bude fyzická distribuce her hrát důležitou roli  minimálně po dobu následujících dvaceti let. To je mi vtipálek...

Celý dny teď trávím v autě a protože jsme tři a můžeme se vystřídat, je dost času i na PSP. Kromě Indyho jsem se pustil do Vice City Stories (na handheldu to není ono, těžkopádně se to ovládá) a Space Invaders Extreme (je to fantastický - arcade režim jsem pokořil, ale stage jaksi nechápu, nedokážu odemknout alternativní levely 3B atd.), koupil jsem si (hry za 15 dolarů, já to žeru!) Ultimate Ghosts ´n Goblins a N+ (oboje vynikající, ale taky hodně těžké, až frustrující), ale především jsem konečně dohrál God of War.

S často kritizovanou délkou jsem problém neměl (odolávala přes pět hodin čistého času), spíš mi vadilo... no, že je to prostě pořád stejné! Když vyšel první díl, z quick time eventů (to jsou takové ty ikonky tlačítek, které se objevují na obrazovce u bossů a vy je musíte rychle a správně zmačknout) byli všichni odvaření, ale teď už mi to zkrátka jako zásadní prvek hratelnosti připadá otřepané, jakkoliv jsou jinak někteří bossové docela originální (to už ovšem nemluvím o QTE sekvencích). Také zbytek hry je poměrně "typický" - boj, průzkum, sem tam nějaký ten puzzle. Je to všechno dobře vymyšlené a realizované, ale... já vím, je to PSP hra a těžko po ní můžu chtít zásadní inovace, ale u takhle zásadního titulu jsem od Sony a Ready at Dawn čekal přeci jen o špetku víc než solidní souboje a s výjimkou jednoho nebo dvou nápaditých okamžiků v podstatě banální překážky. Takže jo, slušná hra, ale nečekejte zázraky. A pro třetí díl na PS3 už to bude chtít něco hodně jiného.

Dnes vyrážíme do Portlandu, dále Olympic national park, Seattle a Mount Rainier. To vše zřejmě už s DSkem v ruce, mám v plánu konečně rozjet Zeldu, Ace Attorney: Apollo Justice a Soul Bubbles...

Krátké video s bizonem z dnešního výletu do Národního parku Yellowstone (podotýkám, že je to tu patrně zcela normální záležitost, na YouTube najdete podobných videí desítky). Zdravím domů, detaily později. Stálo to za to...