Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Alespoň to tedy tvrdí Electronic Arts. Konkrétně v Německu, kde EA spustila hezkou virální kampaň Holland Stoppen. Šampionát vyhraje Nizozemí a jen vy to můžete změnit - samozřejmě jen pokud si koupíte hru a přepíšete dějiny. Videa jsou sice pěkná (kromě televizního spotu na stránce najdete tři další), ale pokud si vzpomínám, není to zrovna originální a prakticky totožnou kampaň EA zkusila už před čtyřmi lety. V reklamě nazvané "Only you can prevent this" natočila fanoušky z Německa, Francie, Itálie a Anglie jak slaví vítězství a pustila je se zmíněným titulkem vždy v jiné zemi. Opravdu EA musela kopírovat svou minulou kampaň?

Snažil jsem se najít reklamní akce, které probíhají v Anglii nebo u nás, ale bez úspěchu - tak uvidíme, třeba EA ještě vytáhne z rukávu něco nápaditého. Narazil jsem ale při této příležitosti na nechtěně vtipný popis hry na českých stránkách. Bez komentáře.

PS: Když jsme u té reklamy, viděli jste tyhle spoty? Že je Ivan Zachariáš kanón už určitě víte dávno, ale tohle je fakt špička i v jeho bohatém repertoáru. Zejména "holubářský" spot C je fakt povedený!

Tedy, on tak docela nový není. Jen je nový pro mě. Hustle je seriál britské BBC, který je vedle Lost a Prison Breaku momentálně mým třetím velkým favoritem. Není to taková seriálová "revoluce" jako Lost ani to většinou není tak napínavé jako Prison Break (ten už mě mimochodem začínal hodně nudit, ale poslední dva díly - 18. a 19. - byly opět parádní), ale je to výborná podívaná z britské školy. Námět? Parta profesionálních podfukářů si vydělává na živobytí ne zrovna legálním způsobem. Nejde však o obyčejné loupeže a oběti do poslední chvíle netuší, že se na ně chystá bouda. Pokaždé jiná a zpravidla velmi originální bouda. Pokud máte rádi filmy jako je Podraz, Dannyho parťáci nebo třeba aktuální Spojenec, pak se vám bude Hustle hodně líbit - více na oficiálních stránkách nebo na Wikipedii. Mě se líbil do té míry, že jsem se rozhodl jeho první epizodu (zatím jsou natočeny tři série po šesti dílech, pokračování je v plánu) přeložit - překlad najdete tady (zbylé díly musíte zatím zvládnout v původním znění). Byla to poměrně nudná práce na několik hodin, ale nelituji. Konečně alespoň trochu chápu obrovské zapálení nadšenců, které bez nároku na zisk překládají titulky nebo samozřejmě i hry. A konečně jsem také mnohem více tolerantní k jejich chybám v překladech. Respekt! Jo... a na ten Hustle se vážně podívejte, nebudete litovat.

V nových příspěvcích ruším možnost komentářů - asi tušíte, co mě k tomu vedlo, takže detaily není nutné vysvětlovat. Neříkám, že je to definitivní rozhodnutí, ale momentálně bohužel nevidím jiné řešení. Tedy kromě úplného zrušení blogu - psaní mě ale stále baví, takže i když nebyla splněn moje původní snaha o vznik určité komunity čtenářů, pokračuji zatím v této omezené podobě dál.

V ideální světě by tahle zpráva pochopitelně neměla nikoho překvapit, ale skutečnost je trochu jiná. V branži, která je stále považovaná za "chlapskou", je to docela zajímavá zpráva. Prestižní britský magazín Edge po třech letech mění vedení a Tonyho Motta u kormidla střídá Margaret Robertsonová. Viz tisková zpráva, kde je k vidění i fotka Margaret, která vypadá překvapivě mladě. Příběh Margaret je úctyhodný - během tří let se z řadové redaktorky (pravda, na počátku jí pomohl náhlý odchod celé redakce - tyhle věci se zjevně nestávají jen u nás) vypracovala až na samotný "trůn" britské herní žurnalistiky a to navíc v období pro Edge velmi podařeném - od poslední změny designu se prodeje zvedly o několik tisíc, čímž se mnoho tamních herních časopisů chlubit nemůže. Já si ale Margaret pamatuji spíš jako "obyčejnou" členku komunity na starých diskuzních fórech Edge (za poměrně nechutných podmínek byla zrušena a ta nová už za moc nestojí) a už tehdy měly její postřehy hodně do sebe. V Edge pokud vím až donedávna vedla sekci recenzí a právě min-úvodníky u recenzí (předpokládám, že z jejího pera) patřily mezi moje oblíbené stránky. Takže... hodně štěstí, Margaret! Snad to dopadne lépe, než když byla v Británii Margaret u kormidla naposledy.

Ještě trochu odbočím - žen v české herní branži je myslím málo. V médiích vím o čtyřech, ve vývoji znám osobně dokonce jen jednu (byť tady je to určitě lepší, protože řadu studií vůbec neznám). Je ale zajímavé, že jsou vesměs ve svém oboru hodně zkušené a za muži v žádném případě nezaostávají.

Update: Kdosi se mi ozval, že se šeredně pletu, že přece "editor in chief" (nová pozice Tonyho Motta) znamená "šéfredaktor". Nu, je to trochu zamotanější. A ne, nepletu se, i když slovník tvrdí opak. Zatímco v Americe je "editor in chief" skutečně šéfredaktor, v britském významu se jim říká editor a redaktorské pozice mají nejrůznější názvy, od obecných (např. staff writer) až po konkrétní, ze kterých je zřejmé přesné zaměření dané osoby - feature editor nebo reviews editor. Britský výraz "editor in chief" chápu jako jakéhosi vedoucího redakcí - ostatně, i v tiskové zprávě je uvedeno, že se bude Tony zabývat nejrůznějšími projekty vydavatelství.

Je to tu! Konečně! Lamentujete nad stavem herní branže, dlouhá léta si stěžujete na kvalitu her a marně čekáte na takovou, která vás zase chytne za srdce. A víte co? Tak si to sakra zkuste sami! Díky téhle skvělé aukci na eBay si můžete na tři měsíce pořídit svůj vlastní tým vývojářů o sedmi až patnácti krcích, který vám bude plně k dispozici, připraven splnit jakékoliv přání. Stačí maličkost - 200 tisíc dolarů. Stop! Možná právě teď nastala ta pravá chvíle, jak poznat zda jste do her opravdu tak zapálení, jak si o sobě myslíte. Pokud jste si pomysleli, že je to nějaký nesmysl nebo bláznivý nápad, pak to patrně nebude tak horké. Pokud jste se ale okamžitě zasnili a přemýšleli nad tím, jak byste ty tři měsíce využili, kdybyste těch přibližně 5 milionů korun měli, pak hry opravdu musíte milovat.

Podle jistých indicií (píše Edge) jde o studio Tesseraction Games (ex-Dynamix). Rozumné vysvětlení by vám řekl každý vývojář obeznámený s obtížnou situací nezávislých studií - patrně teď nemají na mzdy a potřebují zacelit interval mezi dalším projektem. Tak zvolili tenhle originální způsob. Kdo ví, třeba to vyjde a někdo se během šesti zbývajících dnů chytne. A mimochodem, pobavily mě některé otázky a odpovědi u aukce:

Otázka: Budu vás jako vítěz aukce moci zapřáhnout v 16 hodinových šichtách, abychom to všechno stihli?

Odpověď: 16 hodin by bylo velmi vítaným zkrácením naší běžné pracovní doby.

Tetris DS splnil moje očekávání (tato). Nezní to moc povzbudivě, že? Tedy, čekal jsem od něj opravdu hodně, takže to je dobré znamení, na druhou stranu ale mám i pár výhrad. V následujícím hodnocení se na ně zaměřím trochu detailně, takže to bude možná vypadat nevyváženě, ale s tím se už musíte vypořádat sami - Tetris DS je skvělý kousek, který si ale rozhodně zaslouží i kritiku. Ještě než se do toho pustím, musím říct, že jsem poslední tetrimánii na vlastní kůži zažil u Tetrisu DX (pro GBC) a The New Tetris (N64) nebo Tetris Worlds (všechny platformy) jsem hrál jen velmi zběžně, takže některé novinky možná pro vás nebudou úplně novinky.

To ostatně platí i pro hlavní výhradu, která se týká tzv. "nekonečného otáčení". Jde o součást nových pravidel Tetrisu, tak jak je diktuje majitel práv (viz tento rozhovor, o kterém jsem psal v minulém příspěvku) a která minimálně v Tetris Worlds už fungovala. Jedná se o to, že kostku můžete po dopadu libovolně dlouho otáčet - stačí dostatečně rychle mačkat tlačítko (samozřejmě se musíte nacházet na "ploše", která otáčení kostky daného tvaru umožňuje) a můžete v podstatě nekonečně dlouho přemýšlet nad další strategií. Dokud na chvíli nepolevíte, kostka zkrátka není umístěna a podle mého názoru se tak geniální koncept logického "rychlíku" značně zpomaluje. Protože hra pochopitelně zaznamenává vaše rekordy, dosahování stále lepších výsledků je velkou motivací a výsledkem pak je často velmi pomalá hra, kdy zdlouhavě přemýšlíte nad umístěním každé kostky. Což už bohužel není ten pravý Tetris (nemluvě o tom, že přijdete o prsty). Dalšími poměrně zásadními inovacemi (obě se už také objevily v Tetris Worlds) je zobrazení "fronty" šesti následujících kostek místo jediné a především feature nazvaný "hold" - stisknutím postranního tlačítko aktivní kostku jednoduše umístíte do zásoby a až se vám bude hodit, pošlete si jí zase zpátky. Obě tyto novinky hodnotím vcelku pozitivně, protože hratelnost obohacují potřebnou dávkou strategie a hloubky. Jen bych uvítal možnost jejich vypnutí, takhle totiž vlastně nemáte šanci zahrát si klasický Tetris v původní ryzí podobě. Vypnout už si naštěstí můžete dvě nové vychytávky v ovládání - konkrétně okamžité umístění hrací kostky stisknutím tlačítka nahoru a viditelný "stín" kostky dole v herním poli už v průběhu jejího pádu. Obě mám aktivní a zvykl jsem si na ně, mnohým lidem však nevyhovují, takže možnost jejich vypnutí uvítají (což bohužel nejde udělat s hudbou). Ovládání jako takové je jinak velmi precizní a rychlé - i v nejvyšší rychlosti máte nad kostkami relativní kontrolu a jestli něco nestíhá, nejsou to vaše prsty, ale hlava. A tak je to správně.

Nové režimy. Je jich tu dost - některé mě baví hodně, jiné mě naopak (zatím) nechaly chladným. Po pár dnech je nechci definitivně hodnotit, nicméně asi nejzajímavější se mi kromě tradičních pravidel jeví režim Push, kde kostky posouváte stylusem na dotekovém displeji. Všechny tyhle single-playerové režimy jsou ale jen tak trochu nepodstatným doplňkem multiplayeru, který se záhy stane vaším hlavním zájmem. Obzvláště máte-li Wi-Fi připojení. Dominuje tu podle očekávání starý známý souboj, kdy úspěšným vymazáním dvou, tří nebo ještě lépe čtyřech linií "pošlete" nadílku na dno soupeřova hracího pole. Je to dosti jednoduché a účinné - navíc tu ale můžete (nepovinně) využít i šest různých power-upů, které buď pomohou vám, nebo trochu zatopí ostatním. Mutliplayer jsem zatím zkoušel jen ve dvou, je to ale úžasná zábava, které se toho moc nevyrovná. A vůbec nevadí, když je jeden z hráčů lepší - pět stupňů handicapu zajistí působivá klání i mezi rekordmanem a úplným začátečníkem.

Tetris DS je povinnost pro každého majitele DS. A dokonce si myslím, že stojí za úvahu i jako důvod k jejímu pořízení - jinou hru dost možná potřebovat vůbec nebudete. Chybky tu jsou, naštěstí ale nic fatálního a nepřekonatelného a protože multiplayer funguje excelentně, nezbývá než s úlevou konstatovat - Tetris je ve skvělé formě. Vlastně asi v nejlepší, v jaké kdy byl!

Game Innovation Database je nový zajímavý projekt, jehož účelem je shromáždit co možná nejucelenější informace o inovacích ve videohrách. Je vytvářen v kolaborativním systému Wiki (takže se může na jeho tvorbě podílet kdokoliv) a i když je v začátcích, už nyní v databázi najdete několik set článků. Dobře je to vidět na konkrétním seznamu inovací.

Herní průmysl si lže do kapsy - zajímavý (a zatraceně dlouhý!) článek o podivných praktikách herní branže. Nepřesné prodejní žebříčky, úplatní recenzenti, vykutálení vydavatelé. Jeden příklad za všechny: Sony oznámí, že prodala 100 milionů konzolí PS2. Hezké číslo, jenže slovo "shipped" neznamená, že je prodala, ale pouze že je vyexpedovala z výroby. A nejen, že jich velké množství leží ve skladech, také sem patří tzv. "replacement units", tedy náhradní konzole při reklamaci (a že PS2 rozhodně nepatří mezi nejspolehlivější přístroje...). Přidejte hráče, kteří si svou starou PS2 nahradili novým "slim" modelem a penetrace PlayStation 2 je podstatně nižší, než nám tvrdí Sony. Podobných příkladů je v článku více než dost (i když rozhodně nesouhlasím se vším). Čtěte!

Link dne - The Ocean Experience. Ocean byl na přelomu 80. a 90. let tím, čím je dnes EA. Vedle řady tragických filmových konverzí dal ale vzniknout i nespočtu fantastických her (Head Over Heels, Robocop, Chase HQ...) a vzpomínky na tuto vydavatelskou firmu jsou tedy alespoň v mém případě spíše pozitivní (mimochodem, logo firmy považuji za jedno z nejvydařenějších). Zmíněný web je tvořen bývalými zaměstnanci Oceanu a je jakousi poctou tehdejšímu zaměstnavateli - vynikající jsou zejména dobové fotky!

Vzpomínáte si na Threshe? Byl pravděpodobně vůbec první progamingovou celebritou - chlapík, který už bezmála před deseti lety vyhrál Carmackovo Ferrari na jednom z prvních velkých e-sport turnajů. Více o Threshovi najdete na Wikipedii, pamětníky bych ale rád odkázal na tenhle nový remix jednoho z jeho slavných zápasů. Thresh v roce 1998 čerstvě začínal s Quake 2 a na turnaji Quakedelica se postavil tehdejšímu vítězi UK turnaje (!!) Billoxovi. Zarathustra Studios nyní znovu sestříhalo záznam do velmi hezkého videa - shlédněte buď celý záznam, nebo alespoň dvouminutový sestřih. Moc hezká podívaná!

Není mnoho míst, kde se dozvíte o nových "casual" hrách (což je mimochodem termín, který se podle mého názoru stále více liší od "indie hry" - byť tu samozřejmě určité společné rysy jsou). Jedním z takových míst je poměrně nový blog Logler, kde se v pravidených aktualizacích dozvíte o nových titulech, jejichž vyhledávání na samotných herních portálech by vám nějaký čas zabralo. Což je ostatně další přínos - v jednom z příspěvků tu autor nabízí seznam všech herních portálů. A do třetice tu je i zajímavý žebříček nejprodávanějších casual her, který údajně vzniká na základě čísel získaných z hlavních portálů. Nepamatuji se, že by někdo něco podobného zveřejnil. Když nic jiného, najdete tam pár her, které dost možná neznáte a které pravděpodobně stojí za zkoušku.

• Producent oficiální hry od EA k MS ve fotbale píše blog na 1UP. Celkem mě zaujal jeho popis fungování penaltových kopů ve hře, kde EA chtějí napodobit nervozitu a tlak ve vypjaté situaci. Bylo na čase!
• Na Lupě se objevilo krátké shrnutí nedávného setkání v rámci série Polygoly, které se zabývalo hrami a jejich sociálním aspektem. Nic převratného, ale pěkné shrnutí her, které mají jiné poslání než je finanční zisk.
• Zajímavá puzzle hra ve stylu Sokobana se jmenuje Cubrius. Navíc je tu ale několik různých tipů kostek a zejména excelentní grafika. Cubrius je k dispozici v downloadu i ve browser verzi.
• Berte to jako předkrm před hodnocením Tetris DS, které bude brzy následovat: Rozhovor s Henkem Rogersem, jedním z vlastníků licence. O budoucnosti Tetrisu, ale třeba i o podmínkách, které musí splnit každý zájemce o licenci.
• Scany (nevelkého a rozhodně nijak převratného) rozhovoru se Shigeru Miyamotem v novém čísle Edge. Zajímavé je, že ve stejném čísle jsou rozhovory s Harrisonem a Moorem. Kde jsou jejich scany? Že by nikoho nezajímaly...?

V angličtině se tomu říká "episodic content" a dle vyjádření mnoha vývojářů jde o nový trend, který má "zachránit" herní branži. Je to jen další nafouklá bublina nebo skutečně životaschopný prodejní model? Začněme od začátku. Ve skutečnosti nejde o nic nového a stařičký sharewarový model byl postavený na velmi podobných principech. První epizoda byla vždy zdarma, další pak bylo možné dokoupit najednou či po částech (zásadní rozdíl proti dnešnímu pojetí epizodického modelu byl snad jen v tom, že byly obvykle všechny epizody v prodeji od samotného počátku). Shareware (a obzvláště ten herní) posléze z řady různých důvodů ustoupil "retail" produktům, v posledních letech se ale díky stále lákavější vyhlídce na efektivní distribuci přes internet vrací do myšlenek herních vizionářů. Už před pěti lety se koneckonců epizodický formát pokusil oživit samotný 3D Realms (dřív pod jménem Apogee vůbec největší distributor shareware her), z uvažovaných dílů Duke Nukem: Manhattan Project ovšem nakonec sešlo. A dnes? Telltale Games před pár dny vydali druhou epizodu Bone a chystají se epizodicky vydávat Sam & Max, Ritual Entertainment za necelý měsíc vydá první ze zamýšlených devíti epizod k Sin: Episodes, zhruba ve stejné době vydá Valve Episode One k Half-Life 2 (přičemž už nahlas hovoří o vývoji dalších třech) a zaujetí tímto modelem v souvislosti s novým Xboxem přiznal i Microsoft.

Předně je třeba říct, že digitální distribuce objektivně funguje už dnes a vedle Steamu je v provozu slušné množství zavedených internetových "heren" jako je Metaboli (funguje na principu měsíčního předplatného, kterým získáte přístup k desítkám různých her), Direct2Drive (tady najdete i horké novinky a i z České republiky si tu můžete koupit kupříkladu Oblivion) nebo třeba EA Downloader (zatím v plenkách, ale EA má v tomto směru velké plány). Osobně mám za to, že je v současné době internetová distribuce vhodná zejména pro menší projekty (Introversion Software například přiznali, že za pouhé tři týdny přes Steam prodali více kusů Darwinia než za devět měsíců přes svůj web, S2 Games zase prozradili, že sice prodali přes internet pouhých 20% hry Savage, ovšem tato pětina jim vydělala více peněz než retail distribuce) a i když i to se během pár let změní, momentálně se právě projekty jako je Bone nebo Sin: Episodes, jeví jako stvořené pro prodej přes internet. Říkám to proto, že teď můžeme směle hodit za hlavu debatu na téma "internetová distribuce ano či ne" a koncentrovat se na výhody a nevýhody epizodické formy.

Upřímně řečeno, nemám zatím na toto téma vyhraněný názor. Jde koneckonců o "boj" na několika frontách. Začněme třeba tvůrčím přínosem - jako člověk, který nedávno objevil kouzlo televizních seriálů, jsem velmi zvědavý na formu tohoto druhu her a nezastírám, že je pro mne představa projektu třeba o deseti dílech, který bude vytvořen ve stylu seriálu 24 (tj. jeden souvislý příběh, který je ale velmi chytře rozdělen, přičemž je na konci každého dílu neskutečný cliffhanger), hodně lákavá. Jenže v rozhovorech u zmíněných her často čtu vyjádření typu "vůbec nevadí pokud začnete u třetího dílu, nic vám neuteče" a to moje nadšení trochu ochlazuje. Navíc je tu zřejmý problém v tom, že zatímco jsou televizní seriály vysílány týden co týden nebo alespoň v předem stanovených intervalech, u her jsou data vydání velmi nespolehlivá a interval 3 až 6 měsíců (o kterém mluví Ritual v souvislosti se Sin: Episodes) navíc poměrně dlouhý na to, aby udržel můj zájem. Když už tedy nebudou tvůrci jednotlivé díly přímo a neoddělitelně navazovat (a scénárista tedy nebude mít promyšlený příběh na deset dílů dopředu), snad alespoň využijí ony dlouhé měsíce na adekvátní zpracování feedbacku od hráčů.

Dalším důležitým argumentem je pochopitelně cena. Možnost vytvářet kratší hry je pro malé vývojáře mimořádně výhodná - nemusí riskovat dvouletý vývoj a své investice mohou zúročit v kratším časovém horizontu. Risk tak ale v podstatě přenášejí na hráče. Nemá-li televizní seriál sledovanost, produkce ho často nemilosrdně zruší v polovině vysílané série. Je zřejmé, že totéž udělá herní výrobce s neúspěšnou hrou a hráči z toho rozhodně nebudou nadšení (koupili si tři epizody a konec příběhu nikde). A co si budeme namlouvat, devět epizod Sin je hodně optimistický plán. Pokud jde o samotnou cenu, asi všichni tušíme, že na epizodických hrách neušetříme. V lepším případě (velmi výjimečném) bude jejich hodnota přibližně stejná, v horším si budeme muset něco připlatit. Toto hledisko pro mě osobně není tak důležité, protože za dobrou hru ochotně zaplatím, nicméně uznávám, že bude u mnoha hráčů rozhodující. Každý z nás má jinou představu, co by měl za svých 10 dolarů dostat, není tomu ale stejně i u běžných her, které si kupujeme v krabicích (viz například miliony lidí platící 10 až 15 dolarů měsíčně za online hry)? A nakonec tu je ještě jeden zajímavý aspekt. Kolik her, které si zahrajete, nakonec skutečně dokončíte? Třetinu? Pětinu? Zlomek? V tomto směru budou epizodické hry nesporně přinosné a nakonec tak ve skutečnosti možná opravdu ušetříme.

Na otázku v titulku jsem zjevně odpovědět nedokázal a dost možná jsem vám ono dilema ještě více zkomplikoval. Na epizody Sin, Half-Life i Sam & Max se ovšem upřímně těším a jsem zvědav, jak využíjí tvůrčích možností nového konceptu - byla by škoda, kdyby nabídly pouze méně muziky za více peněz. A na samotný závěr ještě pár článků, ve kterých jsem se inspiroval a které doporučuji k přečtení - dvoudílný článek (první díl, druhý díl) na serveru Next-Gen, úvaha ze série Resident Cynic na serveru GameSpy a ještě článek na 1Up (o Sin a HL2, ale s velmi zajímavými myšlenkami).

Lemmings, Choplifter, Worms, Rescue Raiders - to jsou hry, které byly inspirací pro indie studio Pedestrian Entertainment, autory Steam Brigade. Čímž rozhodně nechci říct, že je to plagiát - právě naopak. Sami autoři svůj projekt docela trefně definují jako "2D plošinovkovou realtime strategii" a už z toho je jasné, že to musí být hodně zajímavý kousek. Je! Předně musím říct, že jsem dosud nehrál nezávislou hrou s tak poutavým a elegantním vizuálním stylem (počínaje nádhernými artworky až po stylovou in-game grafiku) a podobně vypiplaných her je velmi málo i mezi komerčními projekty.

Jiné to není ani s hratelností a originalitou - 2D realtime strategií koneckonců věru mnoho nemáme. Steam Brigade je podobně jako Worms hodně říznutý akcí, je tu ale navíc důležitý strategický element. Na nevelké mapě se pohybujete v balónu (jeho pomalejší ovládání je mou jedinou výhradou), vyrábíte jednotky (vojáky, tanky...), bojujete o bunkry, likvidujete střelecké věže a snažíte se dosáhnout hlavního cíle, kterým je likvidace nepřátelské základny. Hratelné demo (cca 22 MB download) není malé, ale přeci jen neobsahuje zdaleka vše, co najdete v plné verzi (především mnoho nových jednotek a úrovní). A vzhledem k zajímavým plánům pro další verze (mj. multiplayer a editor úrovní) je Steam Brigade hrou, která si vaše peníze patrně zaslouží. Ostatně, když zaujala i mě, proslulého strategického analfabeta...

Another World jsem tu už glorifikoval v souvislosti s vydáním GBA verze. Teď mám ještě lepší zprávu - Eric Chahi vytvořil verzi kompatibilní s Windows XP, která nejen že na tomto systému běží zcela bez problémů, ale dokonce vypadá ještě podstatně lépe (rozlišení až 1280x800, detail, grafika...). Od dnešního dne by měla být ke stažení na těchto stránkách. Zatím není, ale snad bude!

Umíte opravdu dobře Counter-Strike nebo Battlefield 2? Pak se podívejte na britský server Prize Fight, kde můžete za hraní vyhrát skutečné peníze. Systém je jednoduchý a divím, se že to ještě nikoho nenapadlo - každý účastník zaplatí skromný poplatek, odečte se nepatrný příspěvek provozovatelům a zbytek schrábnou vítězové. Prima nápad, co takhle něco podobného rozjet u nás?

Hudební off-topic. Po několika dlouhých měsících konečně vyšlo několik hodně zajímavých desek! Hodně se mi líbí noví Placebo (Meds), tradiční kvalitu přináší deska Zero 7 (The Garden) a na chuť jsem vcelku přišel i Davidu Gilmourovi (On An Island). O "best off" Massive Attack asi ani není třeba mluvit. Mimochodem, zaznamenal někdo informace o serveru All of MP3? Má prý jít o ruský server (což ale není navenek vůbec znatelné) s legálním online prodejem hudby. Jenže vás tu celé album přijde na zhruba 40 korun! Nabídka je skutečně obrovská, takže se ptám - kde je ten háček?

Spojenec, poslední film Spike Leeho, který je právě v kinech, nejen že je skvělý, ale je zajímavý i svým poselstvím ohledně násilí ve videohrách. Nechci spoilovat, takže pokud jste jej viděli (pak jistě víte o čem mluvím - daný okamžik jednoduše nejde přehlédnout), čtěte tento rozhovor, kde se Spike Lee ke scéně vyjadřuje trochu obšírněji .

• Jedna z mála her, u které se člověk skvěle baví už při pohledu na hráče, je Dance Dance Revolution. Co ale tenhle chlapík, kterému to skáče také skvěle, ale má jen jednu nohu?
• Indie hra týdne? Jednoznačně Eets, akční plošinovka s logickými prvky, stylovou grafikou a možností tvořit vlastní úrovně.

Tohle téma už tu proběhlo. Dokonce několikrát (psal jsem tady a tady). Jenže teď si na něj posvítil Edge a jeho pohled je tradičně hodně zajímavý. Co víc, kompletní článek si nyní s nepatrným zpožděním můžete přečíst na internetových stránkách časopisu. Autor tématu přiznává, že je humor ve hrách stejně vzácný jako romance nebo tragédie a zároveň poznamenává, že ve skutečnosti není vůbec málo her, které vás rozesmějí. Jenže ani pak hry nejsou na humoru postavené, jako tomu bylo před lety u adventur od LucasArts. A to je také pointa článku - jak je možné, že jsou i po bezmála dvaceti letech právě tyto hry symbolem humoru ve hrách?

Na článku se podílel i Ron Gilbert a asi nepřekvapí, že jsou jeho komentáře na celém textu nejzajímavější. Volný překlad jednoho z nich: "Vývojáři podceňují způsob, jakým humor funguje - nejdůležítější věcí je u něj načasování. Pokud se zeptáte komika, potvrdí vám to. Humor je o budování očekávání a nevyzrazení pointy, kterou lidé očekávají. U her je problém v tom, že načasování nemá ve své moci autor, ale hráč, takže pro provedení humoru nemůžete použít řadu metod, které jsou umělci zvyklí v komediích používat. Důvod, proč spousta věcí ve hrách nevyzní vtipně, tedy není v tom, že by to nebylo směšné, ale že se to stalo ve špatnou chvíli. V tomto směru to měly adventury snazší, protože byly mnohem pomalejší a navíc byly narativní, takže byl hráč ochoten nechat se vést příběhem." Také vám to dává smysl? Článek si určitě přečtěte...

Byl jsem na horách a teď jsem zahlcen povinnostmi, takže se na blog nedostává moc času (ne že by bylo o čem psát). Docela se těším na uzávěrku, abych pak mohl konečně v klidu a pořádně vyzkoušet Kmotra, Oblivion (čtete správně) a Tetris DS. V jednom případě jsem ale neodolal - nahrával jsem do SCORE Live nějaké záběry z nového Tomb Raidera a už jsem u něj zůstal. Ta hra mi učarovala a nemůžu se od ní odtrhnout. Je to takový nenáročný kousek, který má daleko k dokonalosti - střílecí části mě docela nudí, jízda na motorce je doslova ubohá a příběh vlastně taky za moc nestojí. Přesto zafungovala jakási chemie, díky které mě hra intenzivně přitahuje. Ostatně, na Laru je moc hezký pohled - nepamatuji si, že bych se v nějaké hře sám od sebe zastavil, kochal se okolím a hledal ideální úhel jak do něj natočit svou postavou. Někdy je to až kýč. Ostatně, posuďte sami:

Tenhle obrázek pochází ze samotného počátku hry (jen jsem Laru převlékl) a s víceméně průměrným nastavením grafiky. Nádhera, co? Když tak nad tím přemýšlím, ta zmínka o chemii má něco do sebe. Tomb Raider: Legend (mimochodem vůbec první díl, který jsem dohrál dál než do první úrovně) mě kromě jiného okouzlil svou atmosférou. Má své chyby, ale prostě si nemohu pomoci. Je to jako s ženami...