Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Pod vedením Martina Kallera byl dnes spuštěn nový web GamePro, který si určitě zaslouží (na rozdíl od jiných "sranda" projektů, které se objevují jako houby po dešti, aby záhy stejně potichu zmizely) vaši pozornost. Ani ne tak proto, že jeho provoz zaštiťuje IDG (a má tedy mnohem lepší šanci na úspěch než nadšenecké weby), jako spíše proto, že je věnovaný herním konzolím všech platforem. A něco takového tu zatím citelně chybělo, i když třeba konzolová sekce Bonuswebu špatná rozhodně není. Martinovi i ostatním autorům přeji hodně sil a doufám, že mají s projektem ještě velké plány - zatím to na mě totiž moc velký dojem nedělá. Když nic jiného, za pozornost v každém případě stojí skvělý článek o nakupování v zahraničí!

Včera jsem vyrazil na Válku světů, abych nakonec (vzhledem k obrovským frontám a mé stále větší nechuti riskovat, že bude v plném sále přítomen debil - asi není třeba nic vysvětlovat, jejich vynalézavost v tom, jakými způsoby zkazit zážitek ostatním, je neuvěřitelná) skončil na Jarmuschově snímku Kafe a cigára (místy nudné, místy inspirativní, místy i geniální). Mám to tedy stále před sebou a docela se těším - líbila se Fukovi, líbila se Spáčilové, takže to snad nemůže být špatné! Co na Válku světů říkáte vy?

Faktem je, že je letošní léto opět napěchované skvělými filmy - 14.7. Batman Begins, 21.7. Sin City, 4.8. Fantastic Four, 1.9. The Island a mezi tím prakticky každý týden alespoň jeden další snímek, který bych rád viděl ještě v kině (namátkou The Jacket, Noční hlídka, nebo Unleashed). Uf! Pravda je ale taková, že po dnešku považuju za největšího adepta na titul film roku King Kong. Objevil se totiž oficiální trailer (a tady pak i dva hi-resové snímky), který se mi hodně zamlouvá a vzhledem k osvědčeným kvalitám Petera Jacksona (a mé velké slabosti pro charismatického Jacka Blacka) se domnívám, že to zkrátka nemůže být nic jiného než absolutní špička. 15. prosince!

Venku je příliš hezky na to, abych tady ztrácel čas, sorry! Užívám si zasloužené volno - bez počítače, bez her, bez internetu. Ale k jedné události minulého týdne se vrátit musím. Sice se zpožděním, ale co. Sonic mi k mým rovněž nedávným narozeninám nepopřál vůbec, takže může být rád, že jsem si já vzpomněl na jeho. Jenže upřímně, na to moc zapomenout nejde! Kolik dalších tak zásadních herních postaviček existuje? Odpověď známe všichni - jedna jediná. A ne, nebudu ho tentokrát jmenovat, protože 23. června oslavil své 14. narozeniny právě Sonic!

Mohl se psát rok 1993 nebo 1994 a já si hodně užíval 2D plošinovky, zpravidla ty sharewarové třeba od Apogee. Monster Bash, Commander Keen, Cosmo´s Cosmic - pamatuje si na ně ještě vůbec někdo kromě mě? Zhruba někdy v té době jsem si do počítače pořídil svou první zvukovou kartu a všechny dohrané hry rozehrál znovu - potřeboval jsem vědět jak zní. A po letech absolutní hluchoty (to v lepším případě, v tom horším se z PC speakeru ozývaly hodně nepříjemné zvuky) zněly samozřejmě skvěle. Hezká vzpomínka. Někdy v té době se mi ale do ruky také poprvé dostal kamarádův Master System (8-bitová konzole Segy), mj. s hrou Sonic the Hedgehog (je to trochu paradox, ale hra vyšla nejprve na 16-bitovém Mega Drive a teprve po obrovském úspěchu byla konvertovaná na starší Master System - navíc šlo o dvě odlišné hry, takže pokud jste dohráli MD verzi, vyplatí se najít i verzi pro MS). Nebudu to protahovat, hrál jsem jí samozřejmě několik týdnů dokola. Neskutečně rychlá plošinovka se svižnou a stylovou grafikou i špetkou velmi nenápadně přimíchaných puzzle prvků. Zakrátko jsem Sonica zakusil i na 16-bitu a zůstal mu věrný i v dalších dílech a mnoha jiných hrách, které později na různé platformy včetně PC vyšly. Dokonce jsem si koupil skvělou retro kolekci Sonic Mega Collection, přestože samozřejmě můžete velmi snadno veškeré staré hry emulovat na PC.

Není vůbec překvapením, že řada lidí právě o Sonicovi mluví jako o hře, která je přesvědčila, že i na konzolích mohou existovat špičkové hry. Ať už jste byli PCčkáři nebo Amigisté, Sonic nás tehdy všechny postavil do jedné řady - tak moc byl tehdy napřed. Jak si první setkání vybavujete vy? Každopádně happy birthday - tady je jakási oficiální "tribute" stránka v podání Segy, doporučuji však spíše tuhle neoficiální fan-stránku!

Update 28/6: Shodou okolností český McDonald´s právě teď nabízí v Happy Meal sérii šesti digitálních her od Segy, většinou s postavami právě ze Sonica. Jaký další důkaz o jeho proslulosti potřebujete?

Zatímco někteří (včetně mě) neustále přemýšlí, jak ke hrám přitáhnout přítelkyni a jen v nejtajnějších snech si u her představují své rodiče, Boston Globe přináší zprávu o 79-leté Američance Doris Self, která nejenže ve svém požehnaném věku zarputile paří hrací automaty, ale (a teď se raději podržte) v roce 1984 (tedy ve svých 58 letech) vytvořila světový rekord v automatové hře Q*Bert. Doris o rekord později přišla, ale právě letos se jej na speciální akci pořádané asociací Twin Galaxies pokusila vrátit do svých rukou. Sice neúspěšně, ale soudě podle reportu na oficiálním serveru asociace jí to příliš nevadí - prý to zkusí zase za rok, vždyť jí ještě není ani osmdesát! Dle stejného článku je v současné době nejstarším rekordmanem jistý John Lawton, který světový rekord ve hře Depthcharge ustanovil ve svých 72 letech.

Úžasné. O Twin Galaxies jsem tu psal už vloni a myslím, že ani teď to není naposled - tenhle fenomén si zaslouží mnohem více. Pokud jde o mne, ve svých čerstvých 28 letech cítím poměrně značný pokles herních schopností, zejména pokud jde o reflexy a přesnost (i když může jít jednoduše o nedostatek tréninku, protože věnovat několik týdnů jediné hře je dnes už příliš velký luxus). Jak na tom budu v 58-mi, natož v 79-ti, na to raději nechci myslet!

Při psaní recenze na Area 51 (mimochodem, lehce nadprůměrná FPS) jsem kvůli vložené tabulce vzpomínal a pátral po zajímavých hrách s tématikou UFO nebo mimozemšťanů a u dvou takových her jsem narazil ne velmi zajímavé kuriozitky - nelze se nepodělit. První hrou s touto tematikou, na kterou jsem si vzpomněl (ano, dokonce ještě před sérií UFO), byl slavný automat Space Invaders, jehož symbol mi ostatně zkrášluje i tyto stránky. Space Invaders vyšel už v roce 1978 a společně s Pac-Manem a Pongem je jednou z nejznámějších her vůbec a myslím, že nebudu přehánět když řeknu, že se staly ikonami herního průmyslu.

Space Invaders byl ve své době tak úspěšný, že během prvního roku po svém vydání zaznamenal obrat ve výši několika stovek milionů dolarů (což bylo v té době zatraceně hodně). Většinu této částky do hry "investovala" mládež a mánie byla natolik masivní, že v té době děti a teenageři údajně v mnohem větší míře žebrali na ulici o čtvrťáky. Fenomén měl za následek také protesty dospělých, kterým se nelíbil negativní vliv na děti. Zajímavé ovšem je, že si nestěžovali na násilný charakter hry, ale na skutečnost, že hru nelze dohrát a hráč může jen oddálit porážku. Kritici se domnívali, že hra učí poraženectví a dokonce se objevily názory, že šlo o záměr japonských výrobců hry (v té době panovala mezi zeměmi obrovská ekonomická rivalita), kteří chtěli podkopat soutěživý duch americké mládeže (více o tom na Wikipedii). Směšné, co? V Japonsku na tom ovšem nebyli o moc lépe a podle stránky na serverku KLOV (link viz výše) tu dokonce obrovská popularita (prý se otevírali celé herny věnované výhradně Space Invaders) způsobila nedostatek mincí, takže Japonsko muselo jejich výrobu zečtyřnásobit!

Druhým titulem s tématikou UFO, jehož historie je snad ještě kouzelnější (a osud přesně opačný), je ET Mimozemšťan vytvořený v roce 1983 pro tehdejší nejpopulárnější konzoli Atari 2600. ET je všeobecně považovaný za nejhorší hru všech dob. Hru přitom pro Atari vytvořil úspěšný designér Howard Warshaw, autor Yar´s Revenge, která je naopak považovaná za jednu z nejlepších her na Atari 2600. Problém byl v termínu - aby se hra včas dostala na vánoční trh, měl Warshaw na její dokončení pouhé dva měsíce (některé zdroje hovoří dokonce o čtyř nebo šesti týdnech). Atari vzhledem k úspěchu filmu očekávalo od ET obrovský úspěch a rozhodlo se za licenci zaplatit tehdy nevídaných 20 milionů dolarů (Wikipedie pro srovnání uvádí, že Wing Commander z roku 1990 stál pouhý milion a ačkoliv šlo o úspěšnou hru, bez pomoci pokračování a datadisků by ani on neměl šanci vydělat). A teď přijde můj nejoblíbenější "fakt" - Atari prý vyrobilo více kusů her, než v té době existovalo konzolí Atari 2600. Tomu říkám víra v úspěch! Hra se nicméně prodávala velmi špatně a velká část lidí, kteří si hru koupila, jí pak navíc vrátila zpátky. Atari se pokusilo neúspěch zamaskovat tím, že pohřbilo skladové zásoby v poušti v Novém Mexiku, ale to už byl průšvih na světě, bankrot Atari v dohledu a potažmo se blížil i proslulý krach videoher v roce 1983. Kouzelné příběhy, co?

Jedna z novinek psaná pro nové SCORE se hodí i sem a byla by škoda jí nevyužít - je to koneckonců relativně aktuální téma. Odbory dokáží být nepříjemné na celém světě a před pár týdny se rozhodly na herní branži vystrčit své ostré růžky dvě americké asociace sdružující herce - konkrétně Screen Actors Guild a American Federation of Television and Radio Artists. Celá kauza se táhne již několik měsíců, přesněji od doby, kdy skončila dlouholetá smlouva mezi herními vydavateli a hereckými svazy. Odbory se nyní rozhodly, že by měli herci participovat na stoupajících ziscích herní branže, a začaly požadovat systém, který je běžný ve filmové a televizní branži ? u úspěšných her (prý nad 400 tisíc prodaných kusů) by se měly platit hercům podíly ze zisku. Vydavatelé her trvali na pokračování současného systému jednorázových odměn a odbory začaly záhy hlasitě hovořit o stávkách.

Na první pohled to tak možná nevypadá, ale špičkoví herci se na výplatních páskách herních vydavatelů objevují stále častěji ? jen v sérii Grand Theft Auto jsme mohli slyšet Samuela L Jacksona, Dennise Hoppera nebo Petera Fondu, dobrým příkladem budiž i chystaný Godfather, kde kromě již zesnulého Marlona Branda svým herním postavám namluví hlasy mj. James Caan a Robert Duvall. Ač je z pohledu samotných herců podobný požadavek relativně oprávněný (podíly ze zisku jsou ve filmovém průmyslu běžné), z pohledu herní branže je naprosto šílený. ?Postavím se za herce, ale nejprve by tantiémy museli získat samotní vývojáři,? řekl Mark Long, šéf týmu Zombie Studios. ?Jsou to blázni, pokud si myslí, že si zaslouží podíly za půldenní práci. Vývojáři dřou na jednom projektu dva roky.? Podobně se k požadavku staví (viz příspěvek na jeho blogu) i slavný herní designér Ron Gilbert: ?Proč by měli herci dostat podíl a vývojáři nikoliv? Hollywood funguje na systému bonusů, ze kterého dostane svůj podíl každý. Herní branže funguje na naprosto odlišném ekonomickém modelu.? Zástupci hereckých svazů naopak tvrdí, že jsou peníze placené dle dosavadní smlouvy směšné (běžná cena za hodinové nahrávání byla prý 275 dolarů, což se samozřejmě netýká hvězd, jejichž smlouvy jsou podstatně výhodnější) a zároveň soudí, že dopad podařeného dabingu na kvalitu hry je zásadní, a tak je požadavek na podíl zcela oprávněný. Další informace naleznete třeba v článku z Wired.

Po pravdě řečeno, nelze s tím příliš nesouhlasit, ale v situaci, kdy má herní branže obrovské potíže s férovým jednáním s vlastními vývojáři (viz nedávné zprávy o neplacených přesčasech), je podobný požadavek doslova nestoudný. Nakonec to zřejmě uznaly i odbory, když přistoupily na kompromis, a podepsání dohody oznámily shodou okolností v den, kdy mělo původně dojít k hlasování o podpoře stávky mezi členy obou organizací. Válka byla zažehnána, nová smlouva bude platit tři a půl roku a je v ní zakotveno postupné zvýšení ceny za práci herců až o 36%. Není to ale paradoxně špatně? Kdyby totiž pravidlo začalo platit pro herce, neodvratně by něco podobného muselo čekat i vývojáře, nebo ne? Jenže za těmi bohužel nestojí tak silné odbory.

Jedním ze "svatých grálů" herního designu je Tetris - nejeden vývojář touží po vynalezení konceptu, který se mu svou jednoduchostí a návykovostí vyrovná. Osobně si myslím, že už tu pár podobně zábavných logických her bylo a sám za sebe stavím například Bejewelled (respektive Zoo Keeper na NDS) téměř na stejnou úroveň (mnohými je podobně oceňován Bust-A-Move, ale ten mne bůhvíproč nikdy tak nebavil). Jedním z úspěšných projektů let minulých byla hra Devil Dice, která vyšla už v roce 1998 na PlayStation pod záštitou japonské Sony (existuje i PALová verze) a v mnoha recenzích byla s Tetrisem srovnávána - koncept otáčení 3D kostek a řazení stejných symbolů vedle sebe (musíte vedle sebe umístit čtyři čtyřky, pět pětek atd.) je od klasických rychlíků dostatečně odlišný, ale zároveň má něco z jejich instantní hratelnosti. Řekněme taková kombinace Tetrisu a Rubikovy kostky. Devil Dice vyšel bohužel pouze na PS1, ale Lewey Geselowitz vytvořil amatérskou PC verzi (k dispozici je i port pro Pocket PC) s trefně modifikovaným názvem Evil Dice. Je ZNAČNĚ zjednodušená a obsahuje jen jednoduchý režim "získej co nejvíce bodů za tři minuty", ale ten koncept je tak geniální, že i s takovým málem to na titul Indie hra týdne s přehledem stačí. Faktem ale je, že by si takový koncept zasloužil trochu pozornější "zacházení" a od věci by nebyla verze s různými režimy, obtížnostmi či úrovněmi (a třeba i multiplayerem, který v původní verzi mimochodem byl). Hodně by se mi líbila nejen na PC, ale také na Nintendo DS, kam by se skvěle hodila. Co takový Capcom, který zrovna vloni vydal vynikající Bombastic postavený na stejném konceptu? Nebyla by v rukávu konverze?

Z dalších indie her doporučuji tři roky starou humornou adventuru Eye of the Kraken, kterou před pár týdny kanadský nezávislý tým Absurdus vydal jako freeware. Za peníze to sice nestálo, ale zadarmo už to za pozornost stojí! Více v recenzi na Bonuswebu (starší hodnocení ještě odpovídá komerčnímu statutu), tamtéž si můžete plnou verzi stáhnout (pozor, přes 150 MB).multiplayerové FPS Nexuiz zaměřené na old-skoolový deathmatch (je zcela zdarma a běží na technologii Darkplaces, která vychází z Quake 1), v souvislosti s vydáním San Andreas stojí za zmínku Steer Madness o "aktivistovi" za práva zvířat, tradiční japonskou vnímavost a smysl pro grafický styl znovu dokazuje arkádová střílečka Normltest a abych vyjmenoval (skoro) všechny žánry, zmíním i podařené RTS Titan Assault od Goldbotu (na rozdíl od ostatních her jde o komerční projekt, ale demo je velké, takže se nenechte odradit). A aby vám to v práci při čtvrtku nebo pátku uteklo, co takhle zkusit ještě dvě skvělé flashovky? Arkádová "postřehovka" Poom (můj rekord 37 odrazů) i kroužení dodávkou Thump s nebývale přesnou fyzikou (easy je moc snadné a hard zas příliš těžké) snad zaujme i vás!

Herní branže to nevidí ráda, ale hráči jsou nadšení. Často tu doporučuji slevové akce a výprodeje na britském serveru GamePlay (znají vůbec slova "sleva" a "výprodej" herní obchody v České republice?), tentokrát se ale zbláznili pro změnu v britské pobočce Amazonu a přišli s rozsáhlou nabídkou desítek úžasně levných her. Ještě než začnete jásat, je tu bohužel jedno "ale" - Amazon na rozdíl od GamePlay nezasílá hry do České republiky (zřejmě ještě nezaznamenali náš vstup do EU) a je tedy nutné trochu krkolomně zneužít strýčky/známé/kolegy v západní Evropě - použít můžete svou vlastní platební kartu, ale adresa na zaslání zkrátka musí být jinde (přesný seznam zemí viz podmínky Amazonu). Vyřešeno?

Zde je úplný seznam produktů nabízených ve slevové akci. Ta se týká všech platforem, i když i tentokrát se v případě PC her příliš zajímavých cen neurodilo (v tomto směru je to na našem trhu přeci jen vzhledem k častému lokalizování a větší konkurenci docela pozitivní) - Commandos 3 za 3 libry, Medal of Honor: Pacific Assault za 10 liber, noví Settlers za 12 liber nebo jen pár týdnů starý NHL Eastside Hockey Manager za 6 liber ( u nás vyjde v české verzi až po prázdninách) by ale snad někoho zviklat mohly. U konzolí je to snad ještě lepší, protože tu za vynikající ceny pořídíte i špičkové tituly - řada ještě skoro "horkých" novinek (včetně Halo 2, Metroid Prime 2 Echoes nebo Oddworld Stranger´s Wrath) je tu za dvacku, MGS3 za 14, Splinter Cell Chaos Theory za 15, OutRun 2 dokonce za 8 a u řady her také s novou cenou určitě rádi přehlédnete pár chybek či neduhů - třeba u Killzone za 8 liber. Amazon potěšil i pár retro maniaků, Blackthorne port na GBA (to je ta stařičká PC hra od Blizzardu, vzpomínáte?) za 7 mi zní jako skvělá nabídka a je tu i v podobných akcích často zmiňovaný Midway Arcade Treasures 2, tentokrát ale dokonce za 6 liber. Vybere si prostě každý, navrch můžete přihodit pár DVD filmů (pozor na to, aby měly českou podporu, ale třeba Forrest Gump za 7 liber jí má), hudbu nebo i knížky, dušička má pokoj a Amazon bude také spokojený, protože tam nakonec rádi necháte hezkých pár tisíc korun. Nejlepší položky z nabídky už jsou dávno pryč (raději ani nebudu říkat, co jsem odpoledne objednal), takže pokud máte zájem, jednejte rychle!

PS: Na otázku v úvodu zní ve skutečnosti odpověď "ano" - když jsem byl posledně v Electroworldu, měli tam pár nehorázně levných novinek pro Xbox. Jinak ale bída!

Je to neuvěřitelné, ale byly časy, kdy 8-bitové počítače a konzole nebyly ničím jiným než pouhou představou v mozcích několika géniů a ti šťastnější (a starší) z nás si teprve hráli s tzv. televizními hrami. Řada dnešních hráčů si asi nedokáže představit, že někdy existovaly přístroje (navíc docela drahé) s často jedinou zabudouvanou hrou. A je to ještě neuvěřitelnější, ale právě nyní se podobné přístroje dostávají znovu do módy! Pointa je samozřejmě v tom, že už nestojí stovky dolarů, ale třeba pouhou dvacku. Ať už jde o Atari Flashback (kolekce dvaceti her z Atari 2600 a 7800), Activision 10-in-1 (10 starých her Activision rovněž pro Atari 2600), EA Sports (NHL a Madden edice 95) nebo jakoukoliv z dlouhé řady jiných podobných produktů (třeba od výrobce Jakks, který je zjevně nesměřuje jen na pamětníky, ale i na děti), zdá se, že je stále spousta hráčů, kteří raději než po emulaci nebo obyčejné retro kolekci sáhnou po autentické verzi s původním ovladačem. Jen s ním se zkrátka cítíte skutečně jako s originálem.

Ačkoliv to vidím stejně, ještě nevyšla kolekce, která by mne motivovala k zaplacení oněch dvaceti nebo třiceti dolarů. Přesto jsem měl náhodou před pár měsíci přiležitost zkusit Commodore 64 kolekci s třicítkou starých her z 8-bitového C64. Téměř všechny jsou od Epixu nebo Hewsonu, najdete tu mj. slavné Cybernoid II, Paradroid nebo International Karate, ale i pár "podvodů", kdy je za hru vydávaná pouhá disciplína z World Games nebo California Games - tady se někdo inspiroval v čínské tržnici! A dojmy? Kutily jistě zaujme fakt, že přístroj obsahuje původní C-64 Basic ROM a je tedy možné jej hacknout a připojit různé add-ony jako klávesnice nebo disketové jednotky. To je ale spíše specialitka pro několik vyvolených, většinu z nás zajímá samotný produkt a jeho kvalita je bohužel průměrná. Nevím jestli je to případ všech podobných novodobých "televizních her" (nízká cena by tomu nasvědčovala), ale ovládání je pomalé a už výběr hry v menu je líný (pro pořádek je nicméně třeba dodat, že u některých her to moc nevadí). Nemám tušení, zda se tato nebo jiná "televizní hra" dostala či dostane do prodeje i u nás (vím, že se o tom uvažovalo), ale pokud ano, buďte raději ostražití. Není to úplné fiasko a od podobného zboží vás rozhodně neodrazuji, ale ne všecho s nápisem "retro" stojí automaticky za potlesk.

Při psaní téhle zprávičky poslouchám skladbu ze Starcraftu. Až za chvíli skončí, čeká mě nejnovější verze profláklého Metal Gear intra z třetího dílu a pokud se budu loudat, zřejmě si ještě stihnu vychutnat outro hudbu z R-Type ve verzi pro Genesis. To všechno díky nové radiové stanici Gaming FM, která bohužel nevysílá na vlnách FM, ale na vlnách internetu, konkrétně na adrese www.gamingfm.com. Což však díkybohu pro ty, kdo jsou vybaveni broadbandovou připojkou (nebo zkrátka rychlým internetem), není vůbec žádný problém.

Neříkám, že je to převratný nápad, podobných radiostanic vysílajících přes internet hudbu z videoher je zřejmě celá řada, ale já narazil právě na Gaming FM a po pár dnech jsem docela nadšený. Není nutná žádná registrace, stačí vám Winamp a jedno kliknutí na položku Tune In (dobře - a pak ještě jedno). Na výběr máte ze čtyř "stanic" - jedna vysílá výhradně hudbu ze starých 8-bitových a 16-bitových konzolí, druhá je zaměřena na nové konzole, třetí výhradně na PC a čtvrtá je mixem všeho dohromady. Jsou tu i další příjemné možnosti jako "hit na přání" nebo komunitní fóra. Prima! Musím říct, že se mi při téhle hudbě skvěle pracuje a není nic lepšího než několik hodin poslouchat hezké, ale víceméně neznámé skladby a pak najednou zaslechnout první tóny main theme z Double Dragonu či jiné "srdcovky". Zkuste to!

Vyšlo už v roce 1995, ale to jsem byl beznadějně ztracen v područí 3D akcí. O pár let později jsem se ale k Bolu dostal (tuším, že mě k němu přivedl tehdejší kolega Karel Papík) a bylo zaděláno. Nikdy to nebyl "vztah" příliš intenzivní a nikdy jsem tu hru neřadil mezi své nejoblíbenější (na rozdíl od Karla, co si tak pamatuji), ale když tak nad tím přemýšlím, vracel jsem se k ní v posledních deseti letech v pravidelných intervalech celkem často a opakovaně s ní zažíval příjemné "románky". A to prosím hovořím o hře, o které (aniž bych chtěl někoho podceňovat, chraň bůh!) velká část z vás dost možná nikdy neslyšela. Také proto jsem ji vybral do svého seriálu retro pokladů.

Bolo a Oxyd (plus několik jeho pokračování) jsou produkty německé firmy Dongleware (před třemi lety bohužel ukončila svou herní činnost), kterou budete daleko spíše znát díky skvělé arkádové střílečce Tubular Worlds. Na grafice (ale nejen na ní) zmíněných her je zřetelný vliv 16-bitové éry a Dongleware skutečně tvořili primárně pro Atari ST a Amigu, i když ve všech zmíněných případech naštěstí existují i PC verze. Možná je to jen moje děravá paměť, ale takhle detailní a uhlazená SVGA grafika (o špičkové hudbě nemluvě) nebyla běžná ani v roce 1995, přičemž Oxyd je ještě o pár let starší. Začněme tedy jím - velmi vzdáleně jej lze přirovnat ke staré automatovce Marble Madness a i když se v jeho souvislosti používal výraz arkádová puzzle, důraz byl kladen spíše na "skill" s myší. Pohybem myši jste ovládali malou černou kuličku s propracovanou fyzikou, takže se kulička odrážela od zdí či různě klouzala. V každé úrovni bylo třeba najít kameny stejné barvy, vyhnout se překážkám a později i protivníkům - občas bylo nutné aktivovat různé přepínače, využívat speciálních předmětů a brát v potaz různý druh povrchu. Naštěstí nebylo třeba nikam spěchat, časový limit tu nebyl a před soupeři bylo vždy možné se schovat. Nevím jak přesně jsem to popsal, ale nic podobného jsem nikdy nehrál - Oxyd byl skutečně unikátní a zřejmě i úspěšný, jak jinak si ostatně vysvětlit existenci řady pokračování (Oxyd Extra, PerOxyd nebo Oxyd Magnum). Zmíněné Bolo bylo v mnohém podobné, jen bylo (hodně) říznuté Arkanoidem (tady najdete pár větších obrázků) a řekl bych s mnohem propracovanějším fyzickým enginem a pravidly. Prakticky každá z padesáti úrovní (Oxyd jich měl tuším dvakrát více) obsahovala nějaké překvapení, navíc si vybavuji zajímavý příběh a výrazně vylepšenou grafiku. Zkrátka, Bolo bylo ještě lepší!

Obě hry si můžete stáhnout z uvedených stránek na Home of the Underdogs a měly by i přes svůj DOSový původ více či méně spolehlivě fungovat pod Windows bez použití DosBoxu (který je beztak nepodporuje). Ať už je znáte nebo ne, určitě to zkuste, jde o unikátní hry, které díky svému jednoduchému konceptu ani za deset let neztratily nic ze svého kouzla. Přesto by bylo skvělé, kdyby je nějaký zkušený indie vývojář typu Popcap Games předělal do nových verzí - jsem přesvědčen, že by byly ohromně úspěšné (a když jsme u toho, od věci by určitě nebyla ani konverze pro Nintendo DS)! Dosud se o to pokusili snad jen autoři freewarového projektu Enigma, kteří si vzali za předlohu právě Oxyd a celkem se jim to podařilo, takže pokud snad nejste schopni původní verze rozchodit, zkuste Enigmu - ta půjde každopádně. A na úplný závěr jedna prosba - Bolo se v roce 1997 dočkalo pokračování nazvaného Diabolo, které se mi bohužel nikdy nedostalo do rukou. Google vrací jen několik málo relevantních výsledků, takže nezbývá než se obrátit na vás - slyšel jste někdo o téhle hře? Nebo ještě lépe - máte jí?

Téměř tři týdny po skončení výstavy je tu konečně i můj poslední E3 příspěvek - v sekci Fotogalerie najdete pár fotek z cesty (jen zlomek z nich je přímo z E3) i s krátkým průvodním komentářem. Přiznám se, že se sám sobě trochu divím, že je tu takhle veřejně publikuji. Nejsem zrovna extrovert (natož exhibicionista) a původně jsem tuto sekci základal kvůli odborným fotkám ze zákulisí různých akcí, které by nabídly alternativu stereotypním reportážím, ale čert to vem...

Nějaké to bilancování na závěr. Od letošní E3 jsem očekával hodně "nej", ale nakonec byla více či méně stejná se třemi ostatními, které jsem navštívil už dříve. Herní branže už se přes všechna pesimistická (i optimistická) prohlášení stabilizovala a jen těžko nám dnes nabídne něco skutečně šokujícího. Sám za sebe bych byl rád, kdyby se trochu změnila pravidla pro návštěvníky (dav byl letos znovu o poznání větší a neprůchodnější a bylo evidentní, že kdokoliv opravdu chtěl se dovnitř dostal i přes omezení pro odbornou veřejnost), i když na druhou stranu není nezajímavá ani myšlenka skutečně veřejné výstavy podobného rozsahu. Rozhodně by E3 prospěla větší výstavní plocha (ale na druhou stranu - kdo to má stihnout všechno obejít?), třeba v jiném městě - je to sice nepravděpodobné, ale v letech 1997 a 1998 se E3 konala v Atlantě, takže proč ne? A konečně, byl bych rád, kdyby nějaká podobná výstava přežila i v Evropě. Bohužel, psolední vývoj tomu nenasvědčuje, po tradiční ECTS a veřejné GameStars to pokud vím zabalila i vloni úspěšná EGN. Opravdu budu jako anglofil muset jezdit do Lipska?

Na první pohled to vypadá, že by se moc nestalo, kdybych červen vynechal, ale překvapivě také v tomto měsící pár hodně atraktivních her vychází! Battlefield 2, Tekken 5, Medal of Honor: European Assault, Juiced, Area 51, Destroy All Humans, Still Life a další zajímavé nebo očekávané tituly mne sice příliš neoslovují, ale na čtyři další hry naopak čekám s otevřenou náručí. Doufám, že se meteorologové mýlí a já budu mít o důvod víc proč zůstat doma a hrát. Tak tedy, zde je moje volba:

• GTA San Andreas (PC, Xbox, 10.6.) - Pokud jste to vydrželi, teď je čas slíznout smetanu a vychutnat si zlepšení, která budou mít proti PS2 dvě nové verze! Víc k tomu asi nemá význam dodávat. Jen se obávám, že se k téhle hře z časových důvodů nedostanu. Měl bych, na PS2 jsem se dostal sotva do půlky.
• Conker Live and Reloaded (Xbox, 24.6.) - Jsem velkým fanouškem Rare a jejich N64 produkci (GoldenEye, Banjo, Perfect Dark aj.) považuji za  svého času bezkonkurenčí, ovšem následující léta potvrdila, že Nintendo udělalo hodně dobrý byznys, když tým prodalo Microsoftu (za svůj 50% podíl získalo neuvěřitelných 375 milionů dolarů). Od té doby Rare vydalo na Xboxu jediný titul (špatný). Conker je jiná káva - jde o hru, která už byla před lety vydaná na N64, ale v době, kdy už konzole mlela z posledního a tak většině hráčů unikla. Teď se vrací, navrch s propracovaným multiplayerovým režimem, který ale mě osobně nezajímá. Jediné co chci je ta stará dobrá single-playerová hra, kterou dohrajete za víkend, ale úžasně se u ní pobavíte a zasmějete.
• God of War (PS2, 24.6.) - V Severní Americe vyšla už v březnu, u nás teprve za tři týdny. Slyšel jsem o ní moc hezké věci už vloni na E3, ale přeci jen se na obálky časopisů (alespoň těch evropských) nedostala a lepší to nebylo ani s prostorem uvnitř. Rozhodně neprávem, jde totiž o špičkovou záležitost - důkazem budiž třeba recenze na Gamecenter nebo první dojmy na Bonuswebu. Mytologie už mám sice po krk, ale tenhle příběh mě zaujal a filmová akce (přitom s originálním bojovým systémem) pohltila. Zabugovaným review kódem jsem si nechtěl kazit dojem, takže napjatě čekám na ostrou.
• Another Code: Two Memories (NDS, 24.6.) - Jsem trochu skeptický k datu vydání, ale uvádí jej samotné Nintendo, tak to snad vyjde! Another Code (na E3 se hra jmenovala Trace Memory, ale to zřejmě platí jen pro Ameriku) je adventure, tedy konečně trochu odklon od všech těch skvělých, ale přeci jen trochu omezených DS "hříček". Dotekový displej, stylus a mikrofon jistě zajistí řadu vynalézavých logických hádanek (autoři mají ostatně na svědomí hodně originální Glass Rose na PS2) a i příběh a grafika vypadají slibně.

V pátek mne chřipka nemilosrdně upoutala na lůžko, víkend jsem tedy alespoň využil na dlouho plánované přečtění Šifry mistra Leonarda Dana Browna. O knize v redakci docela dlouho básnil Mikoláš a vloni o ní koneckonců básnila i celá Amerika, takže jsem byl zvědavý. Bylo to hezké, téměř "jednodeché" čtení (vadila mi jen lehká užvaněnost, průměrný překlad a strašný obal), ale proč ten humbuk? Důvod vydávání nespočtu vysvětlovacích knih (Pravda o Šifře mistra Leonarda apod) a smysl dohadů o historické akurátnosti (v češtině třeba zde) mi uniká. Solidní beletrie, nic víc! Pokud jste četli, jak se vám líbila? Mimochodem, několikrát mne v průběhu čtení napadlo, že by z toho byl dobrý film a hle, bude už příští rok (a s hezkým obsazením, více informací zrovna před pár dny zveřejnil FilmPub)!

Z titulku ale můžete mít pocit, že jsem chtěl psát o něčem jiném - a máte pravdu. Ještě jednou jsem se chtěl vrátit k výletu na E3. Návštěvy Los Angeles jsem využil také k návštěvě jednoho výjimečného obchodu s hrami. Pro Acme Game Store by se hodilo označení "concept store". Tak zpravidla různé firmy označují své nádherně vyvedené obchody, které navrhují špičkoví interiéroví architekti, abyste pak uvnitř na obrovských pultech našli všehovšudy patery boty. Acme je nicméně (podle všeho) soukromý podnik Jasona Jonese, bývalého "head visual directora" u Armaniho, který se rozhodl dokázat, že hry už nejsou podivínskou zábavou. Na 750 metrech čtverečních obchodu Acme jsem si po zkušenostech z českých herních obchodů připadal trochu jako v jiném světě. U příležitosti E3 se tu navíc konala výstava I am 8bit, která vzdávala poctu starým hrám docela obyčejným, ale v našem oboru neobvyklým způsobem - přes 100 umělců tu prezentovalo své grafiky, malby a jiná "tradiční" umělecká díla s retro herní tématikou. Bylo to moc pěkné, jen moje naivní touha koupit si nějaký originál pro obrovský zájem a vysoké ceny selhala. Netruchlete, web je docela detailní včetně rozsáhlé galerie a online shopu.

Mimochodem, když jsme u obchodů - Nintendo začátkem května otevřelo svůj concept store v centru New Yorku v Rockefellerově Centru. Byl jsme i tam, ale kromě pár triček nebo čepic s motivem Nintenda (nebo Pokémonů) to nestojí za řeč. Přítelkyni jsem tam koupil triko "I love videogames" s obrázkem Maria - řeknu vám, nebyla nadšená.