Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Prvotní myšlenka Portalu (pokud jste o hře ještě neslyšeli, stačí shlédnout toto video) mě na rozdíl od řady přispěvovatelů v českých diskuzích hodně zaujala. Překvapil mě vysoký počet skeptických názorů (kupříkladu tady), jejichž autoři podle mého soudu nepochopili, že jedna věc je (tak jako v Prey) obohatit pomocí nápadu s portály hratelnost střílečky a druhá věc je na jejich svobodném vytváření celou hru postavit a stvořit tak nefalšovaný logický titul, kterých - jak uznáte - v roce 2007 příliš není. Na druhou stranu je faktem, že jsem letos na E3 odcházel od počítače s Portalem trochu zklamaný. Pustili mi tam úroveň zhruba v polovině hry a nechali mě se v ní několik minut bez výsledku plácat, načež přišel designér, řekl udělej tohle a tamto a během dvaceti vteřin jsem byl v cíli. Měl jsem vztek na ně i na sebe a obával jsem se, že udělají klasickou hardcore logickou hru, kde se člověk s běžnou inteligencí dostane přinejlepším do dvacátého ze sta levelů.

Tyhle obavy mi vydržely zhruba deset minut. Je totiž nezbytné projít úvodním tutorialem, kde nejde ani tak o to pochopit ovládání a herní systém, ale přistoupit na fyzikální pravidla hry a naučit se s nimi "pracovat". Pak hrou prolétnete možná až příliš rychle a řekl bych, že se to bude Portalu rozhodně vyčítat. Já musím za sebe říci, že i když byl v některých okamžicích (zejména v první půlce) skutečně extrémně jednoduchý, i tehdy byl nesmírně zábavný a ty zhruba tři hodiny herního času nejsou s ohledem na cenu a zejména originalitu vůbec špatné. Obzvláště když tu jsou bonusové mise, které hru prodlouží alespoň o jednu hodinu, spíše dvě (viz obrázek, část misí můžete posléze absolvovat s cílem použít co možná nejméně portálů, udělat co nejméně kroků, nebo to celé zkrátka stihnout co nejrychleji).

Pro některé hráče bude možná překvapením skutečnost, že má Portal příběh, který je navíc integrovaný do světa Half-Life. Nechci moc předbíhat (více viz SCORE), takže jen naznačím, že je ono propojení prozatím jen nepatrné (mnohem zásadnější to bude asi v Episode Three). Samotný příběh Portalu je pro mě ovšem asi největším šokem - věřte nebo ne, patří totiž mezi to nejlepší, co je dnes ve hrách k vidění počínaje svěžím smyslem pro humor až po překvapivé rozuzlení v závěrečné třetině hry. Portal je v důsledku univerzální hra, které by měl přijít na chuť prakticky každý, bez ohledu na preferovaný žánr, pohlaví nebo frekvenci hraní her. A při tom všem ještě musím dodat, že mě spíše než vysoká kvalita samotné hry ohromuje obrovský potenciál onoho jednoduchého nápadu do budoucna - těším se na amatérské úrovně (ty už samozřejmě extrémně obtížné) a moc rád bych si to někdy zahrál v multiplayeru.

PS: Včera jsem zapomněl dodat, že při předobjednávce Orange Boxu na Steamu dostanete navrch zdarma ještě Peggle Extreme, speciální verzi dnes už proslulého casual hitu, která byla vytvořena na počest vydání Orange Boxu.

Poslední týden jsem strávil v Seattlu a ve Valve Software zuřivě recenzoval trojici jejich her, Half-Life 2 Episode Two, Portal a Team Fortress 2. Musím říct, že to byl patrně nejlepší novinářský trip, jaký jsem kdy zažil a těžko říct, co by ho mohlo ještě někdy překonat. O Portalu jsem sice předem nevěděl co si myslet, nakonec ale předčil veškerá očekávání a protože TF2 a E2 potvrdily předpokládanou kvalitu, prožil jsem čtyři nádherné dny u tria senzačních her. Kolikrát za život se něco takového podaří? Cílem byly samozřejmě recenze ve SCORE (v tuto chvíli už je v tiskárně), takže na velké texty si musíte počkat, ale tradiční krátké hodnocení snad neuškodí. Mimochodem, dvě z těch tří her dostaly hodnocení 90% a více - hádejte jaké?

K Portalu a druhé epizodě se dostanu později v průběhu týdne a přidám snad i něco k samotnému Seattlu, začnu ale Team Fortress 2 - už proto, že bude pro předobjednatele od zítřka k dispozici betaverze. Sám jsem si svou kartou zaplatil celý Orange Box hned po příletu, těch 45 dolarů (plus daň) je totiž za balík pěti her (z nichž dvě jste už patrně hráli, ale stejně...) nehorázně nízká cena. Samozřejmě za to může i výhodný kurz dolaru, ale především to je prostě jeden z nemnoha případů, kdy tu máme šanci nakupovat za americké ceny - takhle levné je tam zkrátka všechno. Ještě se k tomu vrátím.

Team Fortress 2 si mě získal během deseti minut a okamžitě jsem si ho zamiloval, navzdory tomu, že jsem byl vždycky spíše na bitvy trochu menšího kalibru (nejraději jsem měl deathmatch 1 on 1 nebo týmové souboje maximálně do 4 on 4). Je to paradox, TF2 totiž boduje stejnými zbraněmi jako všechny ty hry, které mě nikdy moc nebavily. Je komplexní, komplikovaný a staví na týmové spolupráci - jenže mi nějak sedl. Asi tím, že je každá postava úplně jiná (v čele s extrémní trojkou inženýr, špion a medik) a přitom dohromady tvoří neuvěřitelně vyvážený tým. Docela dlouho jsem hledal svou "osobní" třídu a vystřídal samozřejmě úplně všechny a je určitě k dobru TF2, že mě každá svým způsobem bavila. Nakonec jsem skončil u medika, který sice jen výjimečně někoho zastřelí, ale díky schopnosti uzdravovat ostatní má v týmové strategii klíčovou a váženou roli. Vidíte ho na obrázku, kde zrovna se soldierem tvoří na deset vteřin nesmrtelnou dvojici. Šikovně je vyřešená možnost kdykoliv si medika zavolat, což je také vidět na obrázku - vlevo dole vidíte jméno "postiženého" a před sebou bublinu s červeným křížem, která vás k němu navádí.

S chutí jsem si zahrál i se sniperem (šikovné je, že se sniperka po zoomu "nabije" do maximální efektivity až po třech vteřinách, díky čemuž není sniper v rukou elitního hráče příliš smrtící) a bavil mě svižný scout i kempovací demoman, i když ze všech "klasických" postav mi asi nejvíce sedl pyro (můj černý kůň). Naopak jsem ani po těch čtyř dnech nedokázal zcela "ovládnout" špiona, ale něco mi říká, že se to ještě změní. Jen zkrátka potřebuje více času - je to jasně nekomplexnější postava hry a od zbytku týmu se nejvíce liší. Mapy se taky povedly, i když to se pochopitelně těžko hodnotí dříve než po pár měsících. Nejmenší a nejprofláklejší 2Fort jako jediná staví na klasickém CTF, ve většině ostatních jde o získávání kontrolních bodů. Hlava kolem mi šla z dokonale navržené mapy Hydro - pro člověka, který je zvyklý na to, že zná začátek a cíl hry, je to naprostý šok. Hydro je pokaždé jiná a moc jí to svědčí.

Nakonec musím ocenit ohromný smysl pro detail autorů. Devět let vývoje je devět let vývoje a nejrůznějšími prkotinkami je Team Fortress 2 doslova prošpikovaná. Líbily se mi specifické taunty pro každou ze tří zbraň každé z postav, líbil se mi skvělý osobní ratingový systém nebo třeba docela komplikovaný způsob jak se hra snaží zabránit remíze (pozvolna zvýhodňuje jeden tým rychlejšími respawny aj.). Když už k ní dojde, následuje režim Náhlé smrti, kdy má každý jeden jediný život. V tu ránu se strategie mění a všichni hrají mnohem opatrněji. A když i pak skončí hra nerozhodně? Hra nemá vítěze a na obrazovce se objeví: "You´re all loosers!"

Takže nezapomeňte, od zítřka je k dispozici betaverze pro předobjednatele! Jsem tam jako Bludr a těším se na výzvy k zápasu!

Další daleká cesta letadlem = další hrátky s PSP (plus trénink myslivny a Sudoku v Brain Age 2 na DS, samozřejmě). Rok a půl po vydání původní verze jsem dojel Godfathera, byť jen PSP port, který je do jisté míry odlišný. PC verzi jsem zkoušel několikrát, ale po pár misích jsem to vždycky vzdal - hlavní příběh mě bavil, ale nesedla mi moc ta otevřenost světa a především nudné nepovinné mise, které přitom bylo alespoň trochu třeba řešit kvůli vylepšení vlastností postavy. PSP verze mě v tomhle zaujala tím, že je prosta otevřenosti a obsahuje výhradně hlavní příběhové mise. Jsou kapku osekané (vůbec se například nedostanete za volant) a poněkud stereotypní, ale příběh to celkem táhne kupředu - je to takový ten typ hry, co dohrajete, aniž byste ve skutečnosti vědeli proč. Čistý průměr a to ještě s přimhouřenýma očima.

Jako alternativa k otevřenému světu tu má sloužit speciální "turn-based" režim Mob Wars, ve kterém bojujete o jednotlivá území New Yorku a snažíte se zlikvidovat ostatní rodiny. Ten je z hlediska designu naprosto katastrofální a brzy celý princip hracích karet a strategického přesunu svých gangsterů začnete přeskakovat, abyste se dostali přímo do terénu. Hře (mimochodem dost jednoduché) přidá slabou hodinku v životnosti navrch (celkem bych to viděl tak na 4 až 5) a to je tak vše. Godfather je zkrátka vrchol průměrnosti a vedle obou portů GTA vypadá dost zoufale. Co já bych dal za PSP verzi Mafie, byť třeba také striktně lineární pouze s hlavním příběhem? To je samozřejmě nesplnitelný sen (i když u příležitosti dvojky by to nebylo marné, co ty na to, Petře?) a mě nezbývá než mafiánské choutky zkusit ukojit s PSP verzí Scarface. Na psp-news.cz se mimochodem zrovna před týdnem objevila recenze na PSP verzi Godfathera - "líbila se" zhruba stejně jako mě.

Přečetl jsem Formanovu nedávno rozšířenou autobiografii Co já vím? (ke koupi například na Kosmasu) a nemohu se nepodělit - je to jedna z nejlepších biografických knížek, které mi kdy prošly rukama! Nepřečetl jsem jich sice stovky, takže to není úplně reprezentativní názor, ale opravdu jsem z Formanova životního příběhu nadšený a myslím, že jeho osudové a emotivní vyprávění ocení nejen obdivovatelé jeho tvorby, mezi které se řadím. Autor navíc úžasným způsobem popisuje vznik svých filmů a věřte, že je to místy hodně neuvěřitelné čtení. Jen mě překvapilo, že Miloš Forman sám není příliš spokojen se svým předposledním filmem Muž na měsíci, který mám já osobně po Přeletu asi nejraději. Mimochodem, Forman tu velmi trefně popisuje podle mého názoru jednu z největších bolístek současného filmu - předvídatelnost a mizivou věrohodnost scénářů:

Jak já to vidím, psaní scénáře vychází z několika málo základních principů. Jsem přesvědčený o tom, že ve filmu musí každé slovo, každá reakce obsahovat psychologickou pravdivost. Rámec může být jakkoliv imaginativní a fantaskní, ale všechno, co je na plátně vidět a slyšet, musí být lidsky přesvědčivé. Všelijaké ty naoko efektní krkolomnosti v chování nebo motivacích divák prokoukne jako podvod a odvrátí se.

Jenomže pravda sama nestačí. Je-li servírovaná ve velkých dávkách, stane se příliš zřejmá a začne nudit. Proto je nesmírně důležité, aby byl divák neustále překvapován něčím novým. Dobrý scénář si s divákem tak trochu pohrává. Na něco ho navnadí, pak jeho očekávání zklame a posléze naplní zcela nečekaným způsobem. Jako by scénárista s divákem stále tak trochu ironicky rozmlouval. Druhou základní ingrediencí scénáristického řemesla je tedy určitá duchovní lehkost.

Forman ovšem vzápětí uznává, že něčeho podobného není jednoduché dosáhnout. Vypráví, jak se snažil z Wericha vymámit klíč k úspěchu, způsob, jakým Werich s Voskovcem psali své hry tak, aby zapadly do celistvého celku. Werich mu prý odpověděl: "Blbost. U nás to bylo vždycky akorát, kdo otevře dveře a co řekne." Bez talentu to zkrátka nejde.

PS: Forman nyní připravuje snímek Amarillo Slim o stejnojmenném slavném hráči pokeru. V hlavní roli má prý hrát Nicolas Cage - nevím jestli je to dobrý nebo špatný vtip, ale faktem je, že Cage by ten kamenný ksicht zvládnout mohl.

Realita dokáže být někdy mnohem šílenější než sebepodivnější fikce. Nejlepším důkazem je nový dokumentární film King of Kong: A Fistful of Quarters režiséra Setha Gordona, který měl letos v lednu premiéru na filmovém festivalu Slamdance a který byl před třemi týdny uveden do velmi omezené distribuce ve Spojených Státech. Nebojím se tvrdit, že jde o jeden z nejlepších filmů, které jsem letos viděl a nemá to kupodivu ani mnoho do činění s tím, že jde o dokument s tématikou videoher. Je to zkrátka úžasný příběh o americkém snu, etice či charakteru, lidské posedlosti a pochopitelně i o šílených přívržencích videoher. Je to příběh, u kterého občas nebudete vědět, jestli se smát nebo plakat.

Postavy z dokumentu by snad nedokázal napsat žádný scénárista a protože je to zároveň i velmi chytře natočené a sestříhané, výsledek je na tento žánr neobyčejně podmanivý. Nechci chválit více, než je třeba a nechci také prozrazovat více, než je nutné, protože o to lepší bude i váš zážitek - tak snad jen tolik, že snímek sleduje osudy dvou hráčů, kteří se snaží překonat světový rekord v Donkey Kongovi. Jedním z nich je patrně nejznámější herní rekordman staré éry Billy Mitchell, druhým nováček v herní komunitě, Steve Wiebe. Více hledejte na oficiálních stránkách (zejména trailer) nebo na Rotten Tomatoes (skvělé skóre 98%) - samotný film pak nezbývá než hledat na torrentech, distribuce v Evropě je velmi nepravděpodobná (u nás myslím zcela vyloučená).

Dovolená skončila rychleji než začala. Cílem bylo strávit jí naprostým lenošením a to se víceméně podařilo. Nakonec jsem ani těm hrám nedal tolik, jak to možná z předminulého příspěvku vypadalo (nikoliv na výzvu čtenáře Iceho, i když z autorství jeho komentáře tajně podezírám "chudinku" přítelkyni). Dohrál jsem vlastně jen jednu jedinou, ale zato jsem toho dost rozehrál. Zoufale průměrný Godfather (PSP) asi padne během pár dní, takže se k němu brzy dostanu. Brain Age 2 (DS) ničím nepřekvapil, ale některé minihry jsou hodně nápadité a díky Sudoku je to spolehlivý zabíječ nudy. Glory Days 2 (DS) zklamal ovládáním a hratelností, kterou bych definoval jako "střídavě oblačno a zataženo" - moc dlouho mě neudržel. Vzal sem si i stařičký Touch Golf na DS, se kterým jsem se chtěl dostat do varu před novým dílem Everybody´s Golfu na PS3 (brzy dorazí z Japonska) a tenhle účel hra po nějakých deseti hodinách čistého času rozhodně splnila. Chili Con Carnage (PSP) bych popsal jako "střílečkový Burnout", ale skutečnost je oproti očekávání bohužel mnohem méně atraktivní a po třech misích jsem neměl ani nejmenší chuť pokračovat a prostě to vypnul. Zbytek minule zmíněných her jsem si nechal na jindy a kromě toho ještě dohnal pár filmových restíků a dokoukal druhou sérii House. Díkybohu za směšně levné Memory Sticky!

Ještě než se propracuju k Ratchetovi - nevím jakou máte zkušenost vy, ale mě celkem překvapilo, že je na ostrém přímém slunci hraní na PSP dost obtížné, v případě nějakých tmavších lokací prakticky nemožné. Nejen díky reflexnímu displeji je viditelnost mizivá a mnohem lépe v tomhle směru funguje DS (řeč je samozřejmě o nové verzi DS a starém PSP), i když za běžných "pokojových" podmínek je kvalita displeje PlayStation Portable subjektivně lepší.

Pokud jde o Ratcheta a jeho PSP verzi Size Matters (viz oficiální stránky), není moc co řešit - je to rozhodně jedna z nejlepších PSP her. Osobně musím říct, že mě Daxter (psal jsem tady) zaujal o chlup více, především díky vtipnějším dialogům a celkově plošinovkovější hratelnosti. Akčnější Ratchet je hodně o střílení (což není výtka, spíše otázka osobní preference - stejně tomu ostatně bylo i na PS2), i když i on má skvělé plošinovkové momenty (například část v útrobách Clanka) a pár velmi intenzivních okamžiků (kupříkladu bossové). Zaujal tradičně špičkovým designem zbraním, velmi šikovným interface a na poměry PSP skutečně fenomenálním zpracováním. Více v českých recenzích na Bonuswebu (88%), Hrej (9/10) a Doupěti (9/10) - zřejme nejen podle mě jedna z pěti nejlepších her na tuto platformu. Sakra, už aby vyšel na PS3!

PS: Byl jsem na Malorce a pingl v hotelu dost záviděl, že už jsem dohrál Bioshock. V půlce pobytu nadšeně přiběhl, že má skvělé novinky - prý ohlásili Mafii 2, pokračování jeho nejoblíbenější hry všech dob. NDA je mrcha, ale dýžko dostal slušný...

Po nějaké době se opět urodilo několik sympatických tiskových reklam na hry - pochopitelně v amerických magazínech, nikoliv v Evropě, natož u nás. Vivendi docela vtipně propaguje World in Conflict rozkládací reklamou, kdy nejprve vidíte toto a po rozložení stránky toto (reklama existuje v několika variantách), v Electronic Arts je ale trumfli s touhle reklamou na Hellgate London (klikněte pro větší verzi a odhalení pointy). Pochybuju, že to běžný čtenář zcela pochopí (navíc na první pohled není zřejmý propagovaný produkt), ale mě se moc líbí!

Celý týden budu v čudu. Bioshock jsem dohrál už ve středu, ale nestihl jsem o něm bohužel nic napsat - částečně kvůli GC, částečně kvůli tomu jak komplikovaná to je hra a kolik toho mám na srdci. Na můj názor si tedy musíte ještě počkat a myslím, že to nebude vůbec na škodu. U téhle hry je škoda každé předem přečtené věty, čím méně budete vědět, tím lépe. Pokud vás Bioshock teprve čeká, vyhněte se jakýmkoliv textům, byť třeba vypadají neškodně.

Anyway, beru s sebou PSP i NDS a jen tak pro zajímavost, tohle je výběr her, které balím do kufru - skoro samé staré resty, na které jsem zatím neměl čas. Ideální na dovolenou! Za týden se dozvíte, co mě vzalo, co jsem dohrál a co jsem znechuceně zahodil jako žabku do moře. Mimochodem, neměla by být hlavní sezóna PSP a DS her místo tradičních vánoc spíše o prázdninách, kdy lidé jezdí na dovolené? Na podzim vyjdou skvělé hry, ale nevím nevím, jestli si je v konkurenci velkých her stihnu letos koupit - mnohem víc by se mi hodily teď v srpnu...

Brain Age 2 (DS) - Beru hlavně kvůli Sudoku, ale krátký trénink na okysličení mozku rozhodně každý den zvládnu. Těžko něčím překvapí či zklame.
Chili Con Carnage (PSP) - Total Overdose se mi líbilo, ale nebyl na to tehdy čas. Tahle lineárnější handheld verze by mohla myslím spolehlivě zabodovat.
Godfather (PSP) - Původní Godfather se mi naopak nelíbil vůbec, ale z nějakého důvodu (láska k filmu?) jsem na PSP port docela zvědavý. Snad potěší.
Glory Days 2 (DS) - Málo známá lahůdka pro fanjšmekry, kteří si pamatují stařičký Choplifter. Recenze jsou rozporuplné, ale já tomu přesto hodně věřím.
GTA Vice City Stories (PSP) - Další ostudný dluh. LCS jsem si užil vrchovatě, tohle bůhví proč stále odkládám. Ale týden je na to skoro málo, nebo ne?
Ratchet & Clank: Size Matters (PSP) - Mám solidně rozehrané, ale navzdory skvělým ohlasům ostatních mě to za srdce nevzalo. Dostane druhou šanci.
Scumm VM (DS) - Zaručená jistota pro případ, že zklame všechno ostatní! Monkey Island 2, Indy 4, Day of the Tentacle, Simon 2 a Kyrandia to jistí!
Theme Park (DS) - Sim City mě na DS příliš neoslovilo, tohle bylo na první pohled (stihl jsem jen tutorial) o poznání zajímavější. Ideální k bazénu.