Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Slíbený stručný přehled dalších nových seriálů v produkci hlavních amerických televizních stanic - je toho dost, i tak mi ale určitě mnohé uteklo (například jsem vůbec nezmiňoval sitcomy). Chuck je počítačový šílenec, kterému do hlavy americká tajná služba nahrála veškerá svá tajemství. Víc nepotřebujete vědět (video), možná místy vtipné, ale počítám, že více než pár epizod ten koncept nevydrží. Také Reaper má poměrně dementní premisu (obyčejný kluk při 21. narozeninách zjistí, že rodiče prodali jeho duši ďáblu, kterému tak musí sloužit). První díl zase tak beznadějně nevypadal, ale jsem spíše skeptický. Sarah Connor Chronicles je spin-off Terminátora, takže se na to čeká s velkým napětím, ale pre-air byl (nejen) pro mě obrovským zklamáním. Premiéra bude ovšem až příští rok, třeba s tím ještě něco svedou udělat. Journeyman je detektivka, ve které hlavní postava cestuje zpátky časem. Pilot vcelku ušel, ale těžko soudit. Cane je rodinné drama sledující osudy bohaté rodiny kubánských imigrantů na Floridě - možná z toho něco bude, ale z traileru mám pocit, že už jsem viděl všechno. Svérázně natočený Pushing Daisies (tentokrát jde pro změnu o oživování mrtvých lidí) jistě zaujme všechny fandy Tima Burtona, což já ovšem dvakrát nejsem. Life je o policajtovi, kterého neprávem zavřou za vraždu, načež ho po dlouhých letech pustí, aby se stal...ehm, znovu poldou. Užívá si odškodné, poznává nové technologie, řeší obyčejné případy a snaží se najít lidi, kteří to na něj před lety hodili. Pilot vcelku pobavil, vypadá to nadějně.

Big Shots je o čtyřech úspěšných chlapících, kteří řeší práci, golf a ženy. Hlavně ženy. Pilot venku není, takže těžko soudit, ale kritiky jsou hodně pozitivní a ukázka je prima, takže rozhodně vyzkouším. V Moonlight (trailer) hraje hlavní roli soukromý detektiv - vampír. Nic dalšího jsem už nezjišťoval, nezájem. Women´s Murder Club - policajt, koroner, právník a reportér. Čtyři postavy, čtyři ženy. Společnými (ženskými) silami (a zbraněmi) chytají vrahy. Nic pro mě. Viva Laughlin (produkuje a hraje Hugh Jackman) spadá do žánru "dramedy" (komediální drama), ovšem navíc je to muzikál (trailer). Vůbec nevím co si pod tím představit, tohle může dopadnout buď fantasticky nebo tragicky. Life is Wild (trailer) je o rodince veterináře, která se z New Yorku přestěhuje do jihoafrické buše - zjevně rodinná záležitost. A nakonec se můžeme těšit na Private Practice, což je spin-off Chirurgů (v originále Grey´s Anatomy), ve kterém jedna z postav opouští nemocnici a zakládá privátní praxi. Už jen ten původ je velkým příslibem, navíc pilot byl super, takže pohoda - jen těch doktorských seriálů je až až i bez tohoto.

Tento týden začíná v americké televizi po prázdninovém režimu podzimní sezóna, což se (podobně jako u nás) projevuje novou podobou programu - po přestávce se vrací úspěšné staré seriály a náhradou za ty neúspěšné se začíná vysílat řada nových, od kterých si stanice slibují vysokou sledovanost (a často během jediného týdne poznají, jak byli naivní). Mám sice ve hře několik oblíbených hitů (minulý týden začal Prison Break, dnes půjdou Heroes, zítra House...), ale dva nejoblíbenější seriály (Lost a 24) se vrací až příští rok, takže se volné místo na nějakou zajímavou novinku ještě určitě najde. Prostudoval jsem program (můžete to zkusit sami - tady je šikovný průvodce na EW.com) a zvolil tři nadějné projekty, kterým věřím asi nejvíc. Nebylo to vůbec jednoduché, jednak je u seriálu obzvláště obtížné předem odhadnout kvalitu (i když v některých případech už tradičně unikly pilotní díly na torrenty), jednak je materiálu opravdu ohromné množství. Nepočítaje zpravodajské, vysílá v Americe alespoň pět hlavních stanic (ABC, CBS, NBC, CW a FOX). To si vynásobte sedmi dny, třemi vysílacími sloty a navrch připočtěte kabelovky jako je HBO. Tohle jsou z oné záplavy moje tři volby, zítra ještě přidám telegraficky něco málo k ostatním.

Dirty Sexy Money (ABC) - Největší želízko v (mém) ohni. Idealistický advokát Nick (hraje ho Peter Krause z Odpočívej v pokoji a mého oblíbeného Lost Roomu) se neochotně stává rodinným právníkem bohatého newyorského klanu Darlingů (rodině vládne Donald Sutherland). Promo ukázky jsou nadějné, vypadá to na "moderní Dallas" říznutý humorem a záhadou. Něco mi říká, že se tohle hodně vydaří!

Bionic Woman (NBC) - Remake sci-fi seriálu ze 70. let. Slova "sci-fi" a "remake" mi k sobě moc nepasují, ale přesto jsem hodně zvědavý. Pre-air release první epizody mě docela zaujal - je to dobře napsané, je to trochu temné, jen s tou hlavní rolí si nejsem úplně jistý. Promo ukázka vám odhalí vše podstatné: obyčejná dívka je po vážné dopravní nehodě "upravena" a získává speciální schopnosti. Klasické superhrdinské klišé? Čert to vem, hlavně že umí skákat po střechách.

K-Ville (Fox) - Víceméně standardní policajtské drama, navíc plné klišé. Jeden černý polda, jeden bílý polda, oba si s ničím neberou servítky, ale každý na to jde trochu jinak a pochopitelně jim velí drsný kapitán. Už to tu bylo mockrát, ale možná právě to se mi v té záplavě superhrdinů a špiónů líbí. Navíc se to odehrává ve stále zputošeném New Orleans! Neříkám, že to bude hit, ale na pár dílů se určitě mrknu.

Super Mario World je považovaný za nejlepší 2D plošinovku všech dob a pravidelně se objevuje na prvních příčkách žebříčků nejlepších her jako takových. Je prvním SNES dílem v nekonečné sérii, prodalo se ho 20 milionů kusů... no, to myslím pro představu stačilo. Ani po více než patnácti letech SMW neztratil mnoho ze svého kouzla, jen musíte počítat s docela vysokou obtížností. Ostatně, zkuste to sami - přes emulátor, na GBA (vyšel tam jako Super Mario Advance 2) nebo třeba Virtual Console na Wii (za 250 korun fakt láce). Ale o tom jsem psát nechtěl, řeč má být o tzv. rom hackingu.

Všelijaké editační nástroje jsou nedílnou součástí mnoha PC her už nějakých patnáct let. Na konzolích je ale trochu jiný případ - tam si fanoušci usmyslí, že chtějí upravit svou oblíbenou hru, aniž by na ní existovaly jakékoliv editory nebo dokumentace. Editování textu (existují desítky amatérských překladů konzolových her) je jen začátkem, následuje úprava grafiky, designu úrovní, ale i celého kódu. Postup je ohromně komplikovaný a přesto existuje nemálo případů, kdy se něco takového podaří. Prozatím zpravidla pro starší 8-bitové nebo 16-bitové hry (v budoucnu nás patrně čekají i hacky PlayStation a N64 her), ale i to je úctyhodný počin, který si zaslouží velké uznání. Jedním z případů je právě Super Mario World, pro kterého existuje editor Lunar Magic, v němž si můžete s použitím existující grafiky vytvořit v podstatě celou novou hru.

Je to jen pár měsíců, co si toho povšiml pravděpodobně samotný ďábel a vytvořil tzv. Kaizo Edition, která je populární zejména na YouTube. Není těžké pochopit proč - cílem autora bylo totiž vytvořit co možná nejobtížnější modifikaci s nejpodlejšími překážkami a nejobávanějšími nepřáteli. Buď si to stáhněte a vyzkoušejte na vlastní kůži (klasický ROM pro běžný emulátor SNESu), nebo se podívejte na pokusy jiných. Sám bych sice zůstal trčet na první překážce, ale řada hráčů se s Kaizo porvala úspěšně (jen pro pořádek - v moderních emulátorech SNESu lze používat quick save a quick load, což úkol hodně zjednoduší) a na YouTube už jsou k vidění první úžasné nahrávky. Genialita Kaizo Edition spočívá v tom, že ačkoliv bylo cílem vytvořit co nejtěžší hru, každá situace je nějakým více či méně šíleným způsobem řešitelná. Podívejte se sami: všech patnáct levelů odehrál a umístil na YouTube tenhle chlapík (začněte od konce) a začít můžete třeba začít můžete první úrovně. Někdo má asi hodně volného času!

Že mají hry příliš málo bonusového obsahu a že by si v tomto směru měly vzít příklad z filmových DVD, to je dostatečně známý fakt, na kterém se hráči shodují (inu, aby taky ne, hráči se obvykle shodují na tom, že by měli dostat více čehokoliv). Sám jsem bonusům už skoro před rokem věnoval poměrně dlouhý příspěvek, tak nebudu ztrácet čas - přečtěte si jej. Ve Valve jsem ale měl docela dost času na poslech kompletních komentářů ve všech třech hrách, tak k tomu chci pár vět napsat. Moc se mi totiž líbil a zdaleka tu nejde jen o nezištný servis hráčům - komentáře mi pomohly lépe pochopit řadu věcí, které jinak člověk vidí úplně jinak (ať už jde o některé technologické překážky nebo třeba konkrétní poznatky o vývoji příběhu či motivech autorů) a v důsledku mám díky tomu samozřejmě lepší pocit i ze hry jako takové.

Možná namítnete, že kolem toho není třeba dělat takový humbuk a stejně by posloužil nějaký zajímavý rozhovor či filmový dokument vytvořený speciálně pro hráče, kteří už hru dohráli. Jasně, máte pravdu a mě je celkem jedno jakou formou se ty věci dozvím. Důležité je, že se je dozvím. Někdo to možná zná už z Episode One, ale pro pořádek - komentář v E2, Portalu i TF2 namlouvají různí členové týmu a v různých situacích ve hře naleznete ikonky, jejichž aktivací daný komentář (obvykle se nějakým způsobem vztahující k danému místu) spustíte. V prvních dvou případech je to při běžné hře, u TF2 při offline spuštěné mapě. Odhadem jich je u každé hry několik desítek a dlouhé jsou řekněme od dvou do deseti vět. Jeden večer na ně bohatě stačí a opravdu je to přínosné, byť tu je jedna důležitá podmínka. Stejně jako si nepustíte komentář režiséra po shlédnutí průměrného filmu, i tohle oceníte jen pokud se vám hry budou hodně líbit. Díky otitulkování jsem mohl típnout pár příkladů a podělit se (nebojte, nejsou tam žádné spoilery): tady je první, druhý, třetí, čtvrtý a pátý. O co mi šlo? To je jednoduché. Až ty hry dohrajete, pusťte si to. Stojí to za to!

Měl jsem konečně příležitost pořádně si během týdne osahat a vyzkoušet novou verzi PSP, která už se na počátku září dostala i do našich obchodů. Pár dobře známých skutečností - prodává se tu za 4990 korun a pokud je mi známo, měla by být k dispozici ve třech barvách - klasické Piano Black, bílé Ceramic White a stříbrné Ice Silver. Opravte mne pokud se mýlím, ale v Evropě by měly být k dispozici před vánoci dva různé bundly - jeden s hrou Spider-Man a Blu-Ray filmem Spider-Man 3, druhý s The Simpsons Game. PSP bude v obou variantách k dispozici ve speciálních edicích s červenou, respektive žlutou barvou. Toliko fakta.

Co se týče designu, na první pohled to (zejména z fotografií) vypadá, že se mnoho nezměnilo a opravdu lze Slim & Lite označit spíše za facelift než za redesign. Na druhou stranu 33% snížení váhy (z 280 na 189 gramů) a 19% snížení tloušťky (z 23 na 18,6 milimetrů) není vůbec málo a "grip" je teď o dost lepší - hodně to pomohlo a starý přístroj vám okamžitě začne připadat tlustý a těžký. Jinak se velikost nezměnila, zřejmě kvůli zachování stejně velkého a kvalitního displeje. Další designové změny jsou spíše kosmetického rázu - odstraněn byl zbytečný infraport, změnilo se umístění malých reproduktorů a Wi-Fi přepínače a trochu se změnil také způsob uložení UMD disků a paměťových karet (stará metoda mi v obou případech vyhovovala více, ale asi jde o zvyk, je to jen detail). Tlačítka i analogová páčka se mi jeví zcela stejná, D-pad je ovšem pocitově přesnější. Displej je podle všeho také totožný s původní verzí.

Životnost baterie je (navzdory její menší velikosti a kapacitě) přibližně stejná jako u staré verze, takže je PSP trochu úspornější a tady stojí za zmínku, že nově lze nabíjet i při připojení k PC přes USB. Se spotřebou baterie souvisí i trochu upravené nahrávání z UMD, což má (ve spojení se zvětšenou interní pamětí z 32 na 64 MB) ale za následek především vyšší rychlost - u některých her a v některých situacích je to znatelné, jinde je změna mizivá. Je logické, že první nahrání dat bývá zhruba stejně dlouhé (i když i tady jsem například u Burnoutu pár vteřin ušetřil) a zlepšení je zřetelné spíše v situaci, kdy opakovaně nahráváte například stejnou úroveň. Funkcí, která se mě osobně líbí opravdu hodně, je možnost připojit novou PSP k televizi a sledovat na ní videa, přehrávat hudbu a samozřejmě také hrát hry (hrajete na PSP, sledujete na TV). Bohužel jsem to neměl šanci vyzkoušet, příslušný kabel není v základním balíku a je to myslím škoda - chápu že by to cenu nezanedbatelně navýšilo, ale pak by Sony mohla tvrdit, že je PSP nejen handheld, ale vlastně i klasická televizní konzole. Mimochodem, v Japonsku už prodávají TV Tuner a kupodivu hodně levně.

To je ze změn prakticky vše. Problematická je funkčnost některých starých periferií nebo nejrůznějších obalů jako v mém případě přídavné externí baterky - sice funguje, ale už nejde pevně nasadit (podobně jako větší baterie ze starého PSP, kterou sice nasadíte a zprovozníte, ale nezaklapnete za ní už víčko), což vzhledem k změnám v rozměrech asi nelze Sony zazlívat. Někdo je možná zklamaný, že Sony nepřidala zabudovanou paměť popřípadě HDD (rozhodně by se to promítlo na ceně), nepřidala na výkonu nebo se zcela nevykašlala na UMD disky (vzhledem k nezbytnosti zachování kontinuity nesmysl), ale já jsem vcelku spokojen - PSP má z hlediska her stále co říci a je jasné, že při zachování velmi zajímavé ceny (i když amerických 169 dolarů je při současném kurzu ještě zajímavějších) jsou zmíněné úpravy a změny přínosem. Konkrétně tedy TV konektivita, ale především menší velikost. Pro další informace viz FAQ na oficiálních stránkách, krátké dojmy slovenského hráče na Console-Forum, vcelku zevrubný test GameSpotu nebo Wikipedia. Asi není třeba někam spěchat a zahazovat kvůli novému PSP to staré (které se pochopitelně přestává prodávat) a těžko předpokládat, že by nová verze nějak sama o sobě zvýšila prodejnost PSP (to dokáží daleko lépe nové kvalitní hry), ale... inu, povedlo se.

Frank Gehry je jeden z nejuznávanějších a také nejkontroverznějších architektů současnosti, přičemž označení "moderní architektura" je pro jeho tvorbu zhruba tak přesné, jako když o Řepkovi řeknete, že je to "docela nervák". Gehryho stavby mám jako laický příznivec architektury moc rád a samozřejmě nejen na fotkách - daleko raději na vlastní oči. Gehry se spolupodílel i na návrhu pražského Tančícího domu, který ovšem podle mého názoru patří mezi jeho konzervativnější budovy. Mnohem zajímavější je například koncertní sál Walta Disneye v Los Angeles (na obrázku), Weismanovo muzeum umění v Minnesotě nebo zřejmě nejslavnější, Guggenheimovo muzeum v Bilbau. Nádherná Gehryho budova je i v Seattlu (oficiální stránky) a prohlídka jeho exteriéru i interiéru pro mne byla ohromným zážitkem.

Jak už to u géniů bývá, Gehryho tvorbu mnoho odborníků z různých důvodů kritizuje - některé z nich jsou směšné, na jiných je docela hodně pravdy. Bydlet v jeho budově (nebo i vedle ní) by mi možná z různých důvodu nevonělo, ale ta ohromná kreativita je mi nesmírně sympatická. Jako velmi praktickému a materialistickému člověku mi dělá docela problém vnímat krásu některých jiných forem umění, ovšem pro architekturu (a obzvláště tu Gehryho) to z nějakého důvodu neplatí. Moc si jí užívám a zjevně nejsem sám - při vší té kritice je zřejmé, že se jeho práce lidem líbí. Zmíněné Guggenheimovo muzeum například podle jistých studií (zdroj) dokázalo přes ohromné náklady na výstavbu dostat Bilbao na turistickou mapu a samo o sobě přilákat statisíce turistů. Slavný architekt a jeho práce je velmi podrobně popsána na Wikipedii (včetně fotografií), vážným zájemcům pak doporučuji zhruba rok starý dokument Sidneyho Pollacka Skici Franka Gehryho.

Ačkoliv je Half-Life, jeho pokračování i Episode One všeobecně respektovanou sérií, na renomé, které má (podle většiny herních médií jedna z nejlepších her všech dob), je také nečekaně hodně kontroverzní a určitá část hráčů už další díly s takovým nadšením nepřijala. Osobně jsem velkým příznivcem celé série a uznávám jí jako geniální příklad dokonale zvládnuté naskriptované a striktně lineární hry, jakkoliv to není jediná správná cesta v rámci tohoto žánru. Na zmíněnou kontroverzi mám nicméně takovou teorii, která vychází z faktu, že většina kritiků uznává kvality prvního dílu - připadá mi zkrátka, že všichni čekají stále další a další revoluci, ačkoliv Valve každý díl poctivě zasazuje do stejného světa a staví na podobných pilířích. Je to trochu jako nějaká filmová série (řekněme Matrix nebo Vetřelec), kde jsou všechny díly vynikající, ale pokračování se logicky nemohou vyrovnat originálu. S jistými výhradami to chápu a akceptuji.

Episode Two do této teorie samozřejmě podle očekávání zapadá a ani ona není revolucí. Je to přece "epizoda", tak ani nic jiného čekat nelze! Řeknu to raději rovnou, aby bylo jasno - avizovaných osm hodin hratelnosti se rozhodně nekoná, byť je druhá část epizodické trilogie viditelně delší než první (řekl bych tak o dvě hodiny). A nekoná se ani slibovaná svobodná a nelineární hratelnost, tedy až na jednu Výjimku s velkým V. Hra je napěchovaná nejrůznějšími nápady, které jsou občas docela originální a občas i trochu otřepané, ale vždycky více či méně zábavné. Je zřetelné, že je tu vše podřízeno příběhu a ten hru do značné míry táhne kupředu, i když nebudu zastírat, že je to místy i kapánek nudné, někde na úrovni standardní podařené střílečky s hodnocení kolem 80%. Pak ale přijde závěrečný boj s Huntery se Stridery (bylo z něj i nějaké video, ale raději si nekažte překvapení), kterým se Episode Two vrací ke kormidlu žánru FPS. Kvůli podobným intenzivním okamžikům hry hraju a tato sekvence bohatě ospravedlnila na poměry Half-Life řekněme trochu obyčejnou hratelnost. Opravdu nepamatuji, kdy jsem ve střílečkách prožil tak intenzivních dvacet minut a věřte, že ta tolik očekávaná svoboda je to poslední, co tu oceníte.

Ještě musím pochválit úžasný "herecký výkon" Alyx, která je díl od dílu sympatičtější, jakkoliv to vždycky vypadá, že už to víc nejde. Nechápu jak je možné dosáhnout tak věrohodných animací zcela bez použití technologie motion capture (potvrzeno Valve). Holt kdo umí...

OK, je venku pár hodin, ale už to můžu říct. Ráno jsem se probudil (resp. v jednu odpoledne, stále mám jetlag), pustil Steam a teď ve čtyři odpoledne zjistil, že ještě sedím u počítače v trenkách, hladový a neumytý. Je to mor. Moje výzva padla na úrodnou půdu, takže jsem hned od první vteřiny hrál se třemi čtenáři blogu a bylo to hodně podařené - lidé zatím zkouší postavy, takže bývá sestava trochu nevyvážená, ale to se počítám podá během pár hodin. Skvěle jsem si užil s Demomanem a mapa Hydro je prostě boží! Komunitní systém Steamu je mimochodem dalším důležitým prvkem hry. Stačí v průběhu hry stisknout SHIFT+TAB a můžete psát přátelům. Nebo lze při hledání serveru zvolit záložku Friends a vyhledat jen servery, kde je někdo známý. Experimentálně jsem založil skupinu Play Forever CZ/SK, ve které srdečně uvítám každého hráče (nejen, ale v tuto chvíli především) Team Fortress 2. Kdo ví, možná se nám podaří vytvořit komunitu "normálních" hráčů s pravidelnými setkáními na vlastním serveru. Ten je dalším cílem a tady bych požádal o radu někoho zkušenějšího - jaký komp je třeba pro běh serveru pro 24 hráčů? Může někdo pomoci s jeho umístěním nebo dokonce se samotným počítačem? Dejte vědět, předem díky!

Do komunitního systému Steam je samozřejmě integrované i osobní ratingové hodnocení z TF2. Je to velmi podrobná statistika včetně souhrnu nejrůznějších rekordů a také seznam achievements jak je známe z Xbox Live. Pro lepší představu se podívejte na obrázek (klikněte pro větší verzi). Na rozdíl od řady jiných her není pořadí stanoveno jednoduše podle fragů, ale na základě komplikovaně stanoveného skóre, díky čemuž má šanci dostat se na vrchol i takový Medik, který toho zpravidla moc nezabije (přiznávám, že v praxi se mi to příliš nedaří). Do skóre se speciálně započítávají například headshoty, asistence, aktivní účast na získání vlajky nebo ovládnutí kontrolního bodu a podobně. Zajímavý je také systém "osobních nepřátel" - pokud vás někdo zabije několikrát po sobě, stanete se pro něj tzv. Nemesisem (což je při hraní zobrazeno speciální ikonkou nad hlavou), načež má možnost se vám pomstít a získat bonusové body do žebříčku. Funguje to i naopak, já například v dané chvíli dominoval hráči Nano (viz obrázek). Není to jen chytré rozšíření bodovacího systému, ale také šikovný způsob, jak v hráči vzbudit emoce. Kromě toho, zatímco dosud jste se na internetu většinou dobře poznali jen s vlastním týmem, tady se "osobně" seznámíte i se soupeři. Hodně tomu pochopitelně přidává i detailní záběr kamery na postavu, která vás právě zabila.