Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Gumboy Tournament sice na nedávno konané IGF neposbíral žádné ceny (i když si myslím, že už nominaci v kategorii "Technical Excellence" lze považovat za úspěch), ale na indie scéně je to vedle Jets´n´Guns druhá česká hra, kterou lze v této kategorii považovat za absolutní špičku, minimálně co do úrovně production value. Což je dvojnásob potěšující vzhledem k tomu, jak celý svět rýžuje na nestydatých casual klonech a na nebohé hráče toužící po arkádovém odreagování nezbývá pro samý restaurační management čas. I když, zaslechl jsem i cosi o jistém ambiciózním českém casual vývojáři, který to chce rozjet ve velkém. Jsou to ale tajnůstkáři a kromě jistého propojení s Mindware Studios nevím nic. Tak uvidíme.

Gumboy Tournament vyjde až za pár týdnů, dostal jsem ale od Cinemaxu speciální verzi na recenzi (viz poslední SCORE) a teď si ho v klidu dohrál. Ačkoliv, v klidu - je mi záhadou, jak se autorům podařilo z tak neuvěřitelně frustrujícího konceptu vyždímat opravdu zábavnou hru. Gumboy (pokud jste hráli první díl, víte o čem hovořím) bych přirovnal k hokeji na ledu v teniskách. Víte co chcete udělat, ale pohyb s kuličkou (nově můžete mimochodem skákat) je dosti krkolomný a často náhodný. Gumboy je tady svým způsobem obětí svého úspěchu. Unikátní ovládání a realistická fyzika jsou na jednu stranu důvodem, proč hru hrajeme, zároveň ale věc do značné míry komplikují a občas činí i nezvladatelnou. Seznam všech novinek a vylepšení najdete na oficiálním webu (je tam i demo), hlavní je samozřejmě zaměření na multiplayer včetně split-screenu až pro čtyři hráče. I s boty je to ale docela slušná sranda a 80 úrovní ve čtyřech režimech a 20 lokacích (zejména ty s malými planetkami s vlastní gravitací byly hodně podařené) mi vydrželo překvapivě slušných šest až osm hodin. A ještě jsem si přitom procvičil slovník sprostých slov.

Cinemax chystají s Gumboyem mnohem víc: Deluxe remake prvního dílu (inovované ovládání, přidané úrovně), speciální singleplayerovou hru Jewels zaměřenou na sbírání diamantů (obě zmíněné mají vyjít ještě letos!) a přemýšlejí také nad využitím technologie pro úplně jiné hry (snad prý cosi ve stylu Incredible Machine a Little Big Planet). A to nemluvím o konzolích - jako už kdejaké československé studio jsou certifikovaní vývojáři na Wii i DS a rádi by Gumboye dostali i na Live Arcade. Držím palce, i když za tu 78. úroveň by zasloužili...

Poslední epizodu Sopranos jsem viděl už před několika týdny, ale zatím ze mě nevyprchala ani špetka vzrušení - stále si dokola pouštím své oblíbené scény (včetně té závěrečné, o které po premiéře vloni v červnu hovořila celá Amerika), pročítám si dodatečně nejrůznější internetové zdroje nebo rozhovory s tvůrci a divím se, jak málo populární tenhle seriál u nás je. Je to proto, že se nevěnuje nějakému cool tématu jako je útěk z vězení nebo válka superhrdinů? Mafiánská tématika přitom bývá oblíbená a je vlastně i důvodem, proč jsem na Sopranos sám začal koukat (koneckonců, do mého soukromého filmového TOP 10 patří Kmotr, Zjizvená tvář i Mafiáni). Jenže ono je to mnohem víc než obyčejný gangsterský seriál!

Sopranos mafii "povyšují" na obyčejné řemeslo. Je to seriál o lidech, jejich rodinách a běžných problémech. Zamilujete si je, ale přesto ani na okamžik nebudete pochybovat, že jsou zločinci. Dejte tomu šanci a udělejte si obrázek sami, pro mě to je srdcová záležitost, které se v míře nadšení při sledování vyrovná snad jen Lost a 24 a v jakémsi uměleckém dojmu je nepochybně ještě výše - tak vysoko, jak asi televizní zábava vůbec může být. Skvěle napsané, skvěle zahrané, skvěle natočené, s nespočtem silných momentů, chytrého humoru a kvalitní hudby. Sopranos osobně "zazlívám" jediné - vynikající James Gandolfini se rolí Tonyho Soprana proflákl a jen těžko bude v Hollywoodu shánět práci, kterou by si zasloužil. Chápu to, kdekoliv bych ho viděl, měl bych před očima Tonyho v županu, jak po ránu vykrádá vlastní ledničku.

Produkce HBO je zkrátka zárukou prvotřídní kvality (viz už dříve vychválený Entourage). Mimochodem, před pár týdny začala americká HBO pětkrát týdně vysílat seriál In Treatment, ve kterém Gabriel Byrne v roli psychoterapeuta pomáhá čtyřem pacientům, aby pak pátý den navštívil svojí terapeutku. Je to velmi minimalistická záležitost postavená výhradně na dialogu dvou lidí, ovšem emocí tu je více než v kdejakém epickém spektáklu. Vřele doporučuju, možná se k tomu ještě vrátím.

Na nový díl Alone in the Dark se vcelku těším, i když je to spíše takové chladné očekávání. Struktura inspirovaná televizními seriály (úrovně ve stylu epizod, tedy s vlastním vývojem příběhu a zvraty na konci) mi přijde vcelku zajímavá, ale rozhodně to samo o sobě neudělá ze hry hit. Myslím, že to nakonec bude vcelku normální akční adventure, rozhodně podstatně akčnější než předchozí díly série (jak je dnes ostatně zvykem). V rozhovoru v Oficiálním Xbox Magazínu mě nicméně jedna pasáž hodně zaujala: "Chceme, aby hru mohl dokončit každý, takže jsme jako jednu z našich novinek přidali možnost přeskakovat herní sekce s použitím menu podobného těm u DVD přehrávačů. Vždy ovšem za jistou cenu a achievementy jsou jedním ze způsobů jak odměnit hráče, kteří přeskakovat nebudou."

Na první pohled docela nevinná poznámka, ve skutečnosti je to ale hodně odvážné rozhodnutí. Nejprve jsem si říkal, že se vývojáři zbláznili a že to je další krok k naprosté degeneraci počítačových her. Jenže čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se mi ta myšlenka zamlouvá - není to nápad vhodný do úplně každé hry a nemělo by to vývojáře odradit od snahy co možná nejlépe obtížnost vyladit, ale jinak si takovou funkci v mnoha hrách dokážu dost dobře představit. Neumím spočítat, kolikrát už jsem byl donucen přestat hrát nějakou zajímavou a zábavnou hru kvůli nějaké obtížné pasáži, kterou jsem nebyl schopen odehrát (z poslední doby si vybavuju třeba GTA San Andreas nebo Tomb Raider Anniversary). Rád bych slyšel jediný důvod, proč bych neměl dostat možnost přeskočit například obtížného bosse v půlce hry - za hru jsem si zaplatil a je na mém rozhodnutí, jak s ní naložím. Pokud jsem tak pošetilý a během minuty přeskočím až k finálnímu souboji, pak je to jen můj problém.

Je tu samozřejmě několik méně kontroverzních řešení - řada her (například Bioshock) umožňuje změnit obtížnost v průběhu hraní, jiné zase (například Resident Evil 4) náročnost překážky při každém dalším pokusu postupně snižují. Šikovné, ale ani jedna varianta ale nezaručuje, že si s tím poradí každý a pokud alespoň trochu tušíte, jak diametrálně odlišné může být hraní nějakého teenagera, který u her tráví pět hodin denně a zaneprázdněného čtyřicátníka, který si na ně udělá čas dvě tři hodiny týdně, pak určitě oprávněnost funkce přeskakování chápete. Koneckonců, není to nic proti ničemu - těm kdo mají s obtížnosti her problémy to pomůže, ostatním to může být fuk. Co myslíte vy, je to dobrý nápad, nebo je to špatný nápad?

Japonské studio Level-5 nepatří mezi elitní vývojáře, ale jeho hry jsou mezi fajnšmekry ceněny poměrně vysoko (např. Rogue Galaxy nebo Dark Cloud). Dosud to byly většinou RPG, na DS ale v Japonsku vloni Nintendo vydalo jejich kouzelnou kreslenou puzzle adventuru Professor Layton and the Curious Village. Teď došlo i na USA a... bylo na čase, Layton je pro mne osobně totiž bez debaty jedna z nejlepších DS her. Kawashimův Brain Training byl skvělý koncept, mám ty hry hodně rád, ale pro mozek to není nic jiného než jakési škádlení. Brain Training měl řadu (oficiálních i neoficiálních) následovníků, které se svezly na vlně zájmu o trochu pochybné trénování mozku a stavěly na naprosto stejných principech. Je s podivem, že nikoho nenapadlo udělat kolekci skutečných rébusů a seriózních hádanek, které by byly uzpůsobeny pro dotekový displej.

Až Level-5. Cynik by mohl namítnout, že si ty rébusy může levněji a v mnohem větším počtu (ve hře jich je 120, další lze stahovat přes internet - k dohrání hry jsem vyluštil stovku a trvalo mi to přes 11 hodin, což je velmi solidní herní doba) koupit v knížce. Jistě, stejně jako si můžete na papíře koupit Sudoku. Rébusy v Laytonovi můžete řešit (zpravidla) stylusem, je tu chytrý systém nápovědy (tři stupně pro každou hádanku) a navíc je to celé zabalené do poutavého detektivního příběhu, o nádherné kreslené grafice nemluvě. Adventure část (dá-li se to tak vůbec nazvat) je tu "degradována" víceméně pouze na prostředek k vyprávění příběhu, vedle cestování po tajemné vesničce do značné míry skutečně jen luštíte rébusy. Jejich obtížnost, zaměření i námět jsou hodně rozmanité - některé budete pravděpodobně znát (převoz vlků a oveček přes řeku nebo přelévání vody mezi různě velkými sklenicemi), ale většinu ostatních nikoliv. Obvykle je do řešení nějakým způsobem zapojen stylus, ale není to pravidlem a některé hádanky jsou čistě textové. Jedna ukázka, ať máte představu. Mladá dívka vám sdělí: "Pozítří mi bude 22, ale minulý rok na Nový rok mi bylo ještě 19." Kdy přesně má narozeniny? A ještě druhá, pro pobavení.

Professor Layton je plánovaný jako trilogie (dvojka už v Japonsku vyšla) a já se dalších dílů nemůžu dočkat. Kvalitních herních hlavolamů není nikdy dost a tohle je pro milovníky rébusů naprostá povinnost. Vydání v Evropě je bohužel zatím nejisté, ale odhaduji, že Nintendo po prodejním úspěchu v Severní Americe nebude dlouho váhat.

Jen taková maličkost pro všeobecné pobavení - napsal jsem ve volném čase pro jisté vydavatelství jistý článek (abychom se vyhnuli případným spekulacím, článek ani vydavatelství nemá nic společného s hrami). Kolegy z branže to patrně nepřekvapí, ale ostatní možná ano. Obvykle v takovém případě podepisujeme smlouvu, ve které se vzdáváme veškerých práv na cokoliv a předáváme příslušnému vydavateli exkluzivní a časově neomezenou "licenci" na autorské dílo. Často je to hodně podivná smlouva, ale zřejmě nijak nevybočuje z běžného vztahu jednotlivce a velké společnosti. Zkrátka, patří to k věci. Tentokrát jsem se nicméně ve smlouvě dočetl následující: "Licence je poskytována bez množstevního omezení, pro území celého světa a vesmíru a pro celou dobu trvání majetkových práv k dílu." Inu, podepsal sem, ale vrtá mi to hlavou - co to sakra znamená? Co to je za zadní vrátka? Je to snad běžná právnická klauzule nebo byl právník fanda sci-fi?

K chytré, výstižné a unikátní neziskové kampani "Meet the World" (šířené řetězovými e-maily) od mladého brazilského copywritera Icaro Dorii není třeba nic dodávat, na místě je snad jen se nad ní zamyslet. Klikněte pro větší verzi, další vlajky i podrobnější detaily o projektu hledejte tady. Nalezeno na FFFFound.

Už dávno před Guitar Hero si hráči na konzolích mohli u her podupávat do rytmu a nemyslím teď nutně taneční sérii Dance Dance Revolution. PaRappa the Rapper, Vib Ribbon, Rez, Amplitude, Frequency nebo Elite Beat Agents představují svébytný žánr a lze je do značné míry označit i za úspěšné a populární. Na PC je situace trochu odlišná, ale začíná se blýskat na lepší časy - nedávno vznikl PC port Lumines a nyní přichází i Audiosurf, nezávislý projekt Dylana Fitterera, který jej přes Steam prodává za pouhých deset dolarů, přičemž v ceně zdarma získáte soundtrack k Orange Boxu!

Princip je jednoduchý - Audiosurf funguje s jakoukoliv vaší hudbou, ať už originálním hudebním diskem nebo mp3 souborem. Hra data během pár vteřin analyzuje a předloží vám unikátní level, ve kterém létáte raketkou, tak trochu ve stylu Wipeoutu. V létání ovšem nic složitého nehledejte, cílem je z cesty sbírat barevné kostičky a tak trochu jako v stařičkém Klaxu je sestavovat do skupin různých tvarů, načež zmizí. Upřímně, nic světoborného to není a konzolové hry jako Frequency se mohou při pohledu na Audiosurf v klidu z uctivého odstupu potutelně usmívat. Nicméně je to příjemná arkáda na poslech vaší oblíbené hudby a s trochou (dosud skrytého) nadšení pro hudební žánr tomu můžete nepěkně propadnout. Orange Box se k tomu sice vůbec nehodí (zkuste raději nějakou elektroniku nebo rock, i když to samozřejmě funguje s čímkoliv, třeba i mluveným slovem), ale zase z Audiosurfu při zmíněné ceně činí neodolatelnou nabídku. A pokud snad stejně odoláváte, zkuste alespoň demo z oficiálních stránek. Jen víc takových her na PC!

Před pár týdny došlo v produkci Game Page k poměrně nenápadné, ale velmi důležité změně. Novým dramaturgem pořadu se stal Ondřej Broukal, kterého znáte jako jednoho z moderátorů pořadu (dříve tuším recenzoval v GameStaru a také produkuje recenze pro Tiscali). Tato personální výměna by měla mít za následek proměnu pořadu Game Page a i když nelze čekat okamžité a radikální změny (hovoříme tu přece o České televizi), myslím, že můžeme být optimisté. Koneckonců, Ondřej hrám rozumí a to je velká změna proti jeho předchůdci.

Game Page si změny zaslouží, není to příliš kvalitní pořad, byť ve svém věku nejsem jeho cílovou skupinou. Možná víc než cokoliv jiného mě na něm irituje naprosto tragická grafika (ani ne tak virtuální studio jako předpotopní titulky) a často neuvěřitelně laciné a trapné prostředí. Když jsem byl v Game Page jako host naposledy (hovořit se mělo o nejočekávanějších hrách nového roku), točilo se před starou CRT televizí na níž běžela titulní obrazovka z Mario Galaxy, přičemž šlo o jakýsi sklad kostýmů, takže za námi stály stojany s hadry (takhle to vypadalo). Skvělé prostředí pro herní pořad z roku 2008! Do zákulisí nevidím, ale mám takový dojem, že je Game Page v rámci České televizi zapsaný jako ten "směšně levný pořad, který ale sleduje čtvrt milionu diváků, což je dobrý a navíc nám to ušetří peníze na něco jinýho, takže si to dělejte jak chcete, nám je to fuk." Je otázkou, co se dá změnit z pozice dramaturga, pokud se něco nestane s tímto přístupem. Jisté totiž je, že Česká televize kvalitní pořady dělat umí - jen musí chtít. S Ondřejem jsem si před pár dny vyměnil několik e-mailů a v příštím SCORE vyjde rozhovor - změn naznačil celou řadu, ale bylo znát, že v rámci ČT není snadné cokoliv prosadit a on samozřejmě není neomezeným pánem Game Page. Uvidíme, držím palce.

Tvůrci Game Page by se měli snažit o to víc, že už to není jediný televizní pořad o hrách. Hudební stanice Óčko před dvěma týdny poprvé odvysílala týdeník Cheat. Viděl jsem první dva díly a zatím jsem vcelku spokojen. Minimálně grafika je o šest světelných let před Game Page. Nápad natáčet vstupy dvěma kamerami je prima, jen mi to neustálé problikávání a nejrůznější rušivé efekty trhají oči. Počítám, že na vině je opět můj požehnaný věk, který nemá nic společného s běžným divákem herního pořadu - těm ten zmatečný klipový střih určitě připadá cool. Moderátoři jsou zatím trochu nemastní, ale to se jistě časem podá, nemám s tím problém. Snad se také ještě něco udělá s obsahem - ukázky mobilních her jsou v takovém pořadu absurdní (nicméně vazbu na sponzora chápu), vedle tradičních recenzí a preview by to chtělo třeba svižné video novinky (na rozdíl od Game Page tu Cheat může díky své flexibilitě nabídnout určitou aktuálnost), reportáže, rozhovory a podobně.

Za nejlepší nápad nicméně považuju zřejmou inspiraci ve Špatném vlivu, starém britském pořadu o hrách, který v 90. letech běžel nějaký čas i na Nově (bohužel s ročním zpožděním, o zaměření na u nás tehdy mizivě rozšířené konzole nemluvě). Odtud tvůrci Cheatu vykradli fantastického Nam Rooda a vytvořili vedlejší postavu Rudu Retrofila, která vede jakýsi retro koutek - kopie sice není zdaleka tak zábavná jako originál (na postavu nadutého znalce a šíleného pamětníka je příliš mladý), ale stejně mě Ruda svým výstupem docela pobavil. Asi hlavně proto, že jsem si zase po letech božího Nam Rooda vybavil. Můžete i vy - tenhle uživatel zatím hodil na YouTube celou třetí sérii Špatného vlivu, podívat se můžete i přímo na krátký klip jednoho Nam Roodova vstupu. Nesmějete se? Inu, to byla 90. léta a můj věk tehdy odpovídal průměrnému věku diváka herního pořadu.

A ještě maličkost - dnešní videorecenze Mario Galaxy na Tiscali mi odhalila existenci zbrusu nového projektu GameTV, za kterým stojí opět Ondřej Broukal. Je to zjevně česká verze GameVideos nebo GameTrailers. Zda časem nabídne nějaký původní obsah s českým komentářem je otázkou (soudě dle videorecenze a zatím prázdné rubriky Showtime předpokládám, že ano), ovšem už jen šikovná možnost zapnout si u videí české titulky je hodně užitečná - ty navíc fungují externě nezávisle na videu (podpora klasických formátů sub/srt), což výrazně zjednodušuje provoz (není nutné zdlouhavě renderovat každé video) a navíc to umožňuje zapojení uživatelů do překladu. Hodně zajímavý projekt, šup s tím do bookmarků.

Tip pro retro maniaky, konkrétně příznivce ZX Spectrum. Už zhruba před rokem vyšla kniha The ZX Spectrum Book: 1982 to 199X, jako svou první publikaci jí vydalo malé vydavatelství Hiive. Já se rozhoupal až teď a mohu tedy z vlastní zkušenosti doporučit. Text se věnuje výhradně hrám - co strana, to detailní informace o jednom dobovém titulu (klikněte na velký obrázek pro příklad, her je v knize přes 200 a jsou řazeny chronologicky, další podrobnosti a ukázky na výše zmíněném webu) včetně obrázků a dalších relevantních údajů. Trochu mi chyběly podrobnosti o samotném počítači, pár stránek k jeho historii a vývoji, ale nedá se svítit. Cynik namítne, že tu není nic, co by se nedalo poměrně snadno nalézt na internetu, ale pravověrní fanoušci 8-bitové éry jistě pochopí, že investice nelituju - už kvůli té nádherné obálce! Nic na tom nemění ani dosti vysoká cena cca 900 korun včetně poštovného (bůhví proč se zasílá z USA). Kupujte, dokud jsou, prý už zbývá posledních pár kusů!

Těsně před dokončením je mimochodem stejně koncipovaná kniha o C64 (v prodeji od konce února) a do budoucna vydavatelství Hiive Books zřejmě plánuje díl věnovaný Amize a ST.

Nemám teď moc času, ale tenhle rozhovor hodit do placu musím - vyšel v posledním čísle Edge a teď ho v rámci spolupráce přetiskl web Next-Gen.biz. Zpovídaným je Warren Spector, slavný autor System Shocku, Wing Commanderu, Ultimy Underworld, Thiefa a především Deus Exu. Spector před půl rokem zahájil spolupráci s Disneyem (lépe řečeno mu prodal svou firmu a teď pro něj pracuje) a rozhovor se tomu docela hodně věnuje - žádné konkrétní informace tu nejsou, jen pár náznaků ohledně jeho nadšení pro Disneyovy grotesky, konkrétně i u nás oblíbené Duck Tales. A hlavně hodně zajímavé názory. Spector do jedné věty (no, skoro) skvěle shrnul názor na Manhunt 2 ("Ta hra je nepodstatná, hloupá a zbytečná. Ale to si myslím i o spoustě filmů a nemusím na ně koukat nebo je dělat. A hrát. Pro tyhle věci zjevně existuje publikum a já nevěřím, že by mohly napáchat nějakou škodu, tedy kromě zhrubnutí kultury, což se děje i díky násilným hloupým filmům a násilné hloupé hudbě."), uctivě chválí Mass Effect za jeho realistické ztvárnění postav a věnuje se i tématu závislosti vývojářů na obchodnících a výhodách práce ve velké nebo naopak malé firmě. Zkrátka, nezbytné čtení.

Na druhou stranu, tak trochu kontroverzní myšlenka k diskuzi - spousta herních celebrit mezi vývojáři možná až příliš ráda poskytuje rozhovory. Poslední Spectorův velký projekt byl první Deus Ex před osmi lety. Pod jeho pokračováním (beztak slabším) a pod Thief: Deadly Shadows je (podle Mobygames) podepsaný jen jako "studio director". Nechci tím snižovat jeho schopnosti a zásluhy, ale je v herní branži veřejným tajemstvím, že se řada vývojářských celebrit ve skutečnosti na vývoji svých her nepodílí zásadním způsobem. Spector toho má za sebou opravdu hodně, o to raději bych ale viděl něco dalšího. Osm let je příliš.

PS: Ještě dodatek, zase protiargument. Ono ve skutečnosti někdy opravdu stačí, když nějaký zkušený vizionářský génius na vývoj dohlíží a je jakýmsi gejzírem nápadů a konzultantem designérů. Z vlastní zkušenosti se ostatně domnívám, že tvůrčí jedinec obvykle není dobrý v organizaci práce a vedení týmu. Takhle nějak to je možná se Shigeru Miyamotem, který vystupuje jako hlavní mozek her Nintenda a skoro mám místy pocit, že je to jeho PR maskot. Spousta lidí se asi domnívá, že tenhle génius sám ve vlastní hlavě kompletně vymýšlí všechny ty jejich úžasné hry (a Nintendo tuhle představu pochopitelně nijak neuvádí na pravou míru), ve skutečnosti je ale podle dostupných materiálů spíše konzultantem vývoje first-party her, který dokáže ze skvělého nápadu udělat nápad geniální a pomoci inspirací. Například pod Super Mario Galaxy je podepsán pouze jako autor "konceptu herního deisgnu" a skutečnými designéry a producenty "jeho her" už je řadu let někdo úplně jiný (viz rozhovor, shodou okolností opět z Edge). Je to asi v pořádku, otázkou pak ale zůstává, nakolik je na místě zbožné uctívání těchto lidí v médiích. To mimochodem kdysi dávno vtipně glosoval i u nás často medalizovaný Dan Vávra, který sám sebe označil jak Sagvana Tofiho české herní branže...

Vždycky mě dopálí, když jsou hráči počítačových her nazýváni gamblery. Gambler je karbaník nebo hazardní hráč, nejde mu jen o radost a zábavu. Ale u mně to vlastně celkem sedí - občas si totiž výherní automaty zahraju. Dnes už jen jako povyražení (většinou v podnapilém stavu), před dávnými lety (paradoxně na prahu plnoletosti, tehdy se to tak nekontrolovalo) ale poměrně často. Když tak nad tím přemýšlím, možná v tom faktor zábavy nějakou roli přeci jen hraje, protože mě osobně "vyléčily" nové moderní automaty, které jsou proti těm starým děsivě nudné. Dnes už prostě jen mačkáte tlačítko a čekáte na tři stejné symboly. Nikdy samozřejmě nešlo automaty nijak ovlivlit a skill nehrál roli, ale hráč měl před dávnými lety na přístroji větší výběr možností a hazard byl zkrátka rozmanitější. Jen si představte, že by na ruletě nebyly čísla, ale pouze barvy - i to by byla nuda. A tak jsem je zkrátka přestal hrát.

Nedávno jsem narazil na server, kde se fanoušci výherních automatů (ano, i takoví lidé existují) zabývají emulací. Je to překvapivé, ale podobně jako MAME emuluje prakticky všechny staré hrací automaty, existují i emulátory přístrojů výherních - viz server FruitEmu. Jen to bez peněz není taková "zábava", samozřejmě.

Také jsem na stránkách českého odborného serveru Trh zábavy našel unikátní seriál čerpající z vzácné knížky Výherní automaty, kde se tenhle byznys probírá od píky počínaje historickými informacemi z konce 19. století (včetně úžasných fotografií) a konče fakty o počátcích automatového hazardu u nás. Úryvky z knihy na pokračování (je rozdělena na cca 25 dílů) začínají tady a bohužel je tam místy dost velký zmatek a občas nefungují odkazy na další pokračování. Poprvé a podruhé v takové situaci stačí změnit v URL hodnotu 1000 na 1100 resp. na 1200, potřetí (u titulku "Z evropské mapy výrobců výherních automatů: Jac van Ham Nizozemí") použijte tento odkaz, počtvrté (u titulku "Poznámka přímo patentová") přeskočte sem, popáté (to už jsme v etapě 1990-2000 a titulek zní "Nahoru a dolů") se na další díl dostanete tudy a pak už se můžete konečně bez problému pročíst až do konce. Je to nepříjemná obstrukce, ale pokud jste ve forbesech také utopili nějakou tu korunu, možná vás to bude zaujme. Koneckonců, s hrami to tak trochu souvisí. Vybral jsem několik pasáží, pokud to nemáte čas číst celé. Klikněte na titulek nebo odkaz na Celý článek.

V poslední době od různých lidí často slýchám, že televizi nesledují, popřípadě ji vůbec nemají. Je to "in". Já se bez mučení přiznávám k opaku. Na skutečné televizi se sice dívám jen na sportovní přenosy a zpravodajství, ale když vezmu v potaz pořady, které si stahuju z internetu, řekl bych, že jsem podstatně větší konzument televizní zábavy než běžný český "Novák". A vůbec teď nemyslím seriály a filmy, mluvím o nejrůznějších talk show, dokumentech a reality show. Navykl jsem si je sledovat na počítači jako kulisu k práci a je to docela nebezpečný koníček, kterému věnuji (jistě, je to kulisa, ale stejně...) několik hodin denně. Nehodlám marnit váš čas vyjmenováváním oblíbených pořadů, beztak vás to nezajímá, ale neodpustím si krátkou agitku.

Reality show je žánr, kterým lidé často opovrhují, zpravidla z neznalosti. On jde totiž i ten hloupý Big Brother udělat podstatně atraktivněji, než se tak dělo u nás a stačila by průměrně inteligentní a vynalézavá produkce - ne nadarmo ve Velké Británii a USA vloni skončily už osmé série. A pak, i v tomhle "pokleslém" žánru existuje řada fantastických pořadů se skvostným konceptem nebo třeba jen charismatickým moderátorem. S velkým zaujetím sleduji nejrůznější dokumentárně pojaté reality show jako například Dirty Jobs, Mythbusters nebo Kitchen Nightmares, ale také klasičtější reality jako Kid Nation nebo The Apprentice. Vyprávět bych o nich mohl dlouho, ale je to ztráta času - buď tím opovrhujete, nebo vás to zaujalo, zjistíte si detaily na Wikipedii a eventuálně zkusíte jeden díl. Popřípadě alespoň sledujte Panáčka, nadšeně a erudovaně psaný blog.

Ale k věci. Patrně se shodneme na tom, že české reality show za moc nestojí (i když ta dnešní na ČT24 se celkem povedla). S jednou výjimkou - nikdy bych nevěřil, že to napíšu, ale musím pochválit skvělé Peklo s Landou, které vzniká v produkci Stream.cz. Daniel Landa na mém žebříčku nejneoblíbenějších osob zaujímá jedno z předních míst, a tak jsem k tomuhle projektu přistupoval s velkým despektem a považoval ho za další z nekonečného zástupu sraček, kterými nás neúnavně zásobuje. Jenže Peklo je jiné. Podařené! Snad i proto, že v něm Landa nehraje hlavní roli a ani na sebe nestrhává pozornost. Ta po právu patří pěti "soutěžícím", obyčejným ztroskotancům, kteří se chtějí dostat zpátky do života pomocí (někdy více, někdy méně) extrémního tréninku. Hlavní zásluhu má ale podle mého názoru režisérka Miriam Landová, pod jejíž citlivou taktovou vzniká nečekaně emotivní, svižný a zábavný sestřih. Miriam má výborné pozorovací schopnosti a často i v podstatě nudnou realitu dokáže zaznamenat v poutavém dokumentárním stylu. Peklo má momenty slabé i velmi silné, občas tvůrce podezíráte ze zaujatosti a kalkulu, ale tak už to u tohoto žánru bývá. A ano, nemalou část atraktivity přičítám internetovému formátu, kdy si krátké sotva čtvrthodinové díly můžete pustit kdy sami chcete. Peklo s Landou je pořad typu "love or hate". Pro mě osobně je důkazem, že i u nás může vzniknout zajímavá reality show. Díky bohu.

Můj skeptický názor na Duke Nukem Forever už znáte a i přes dnešní "upřesnění" uvažovaného data vydání stále odhaduju, že to 3D Realms nakonec letos nestihnou. Aby bylo jasno, doufám, že to stihnou a ještě více doufám, že se z toho vyklube špičková hra. Pravda je ale taková, že se momentálně daleko víc těším na stahovatelnou verzi Duke Nukem 3D v rámci Live Arcade. Jeho existenci ve výše linkovaném článku potvrdil Scott Miller a když jsem si to přečetl, poskočil jsem na židli, protože se mi najednou vrátily všechny ty úžasné vzpomínky, které s hrou mám.

Miller specifikoval, že by hru rádi vydali ještě letos a že bude remake podporovat online žebříčky, achievementy, ale hlavně online multiplayer včetně coopu! Upřímně, nic jiného ke štěstí nepotřebuju, obzvláště kdyby navíc Duke Nukem 3D na Xboxu 360 běhal v jakž takž aktualizované HD grafice (alespoň tak jako Doom). Online žebříčky pomohou s adrenalinem v single-playeru (mám s nimi dobré zkušenosti z Doomu, kde jsou vynikající motivací), hlavně ale existence multiplayeru na nové platformě pomůže znovu se vrátit do oblíbených úrovní a decimovat soupeře Shrinkerem. Občas (zhruba jednou za dva roky) si starého Duka prolétnu na PC, což je díky skvělému XP portu s hi-res texturami (JFDuke3D) hodně příjemný zážitek - s multiplayerem je to ale bez lidí trochu potíž. Tady jich budou najednou zástupy.

Znám pár adeptů na tuhle čestnou funkci, ale hrát 10 hodin denně a dohrávat všechno včetně Contra 4 na Hard (btw, pokud jste to hráli, kam jste se dostali?) nestačí, stejně jako šílené investice do obrovských sbírek a utrácení nesmyslných částek za nejrůznější herní relikvie. Je třeba víc - co třeba známý kutil Ben Heck s jeho mobilními verzemi konzolí (zrovna před pár dny jsem ve zprávičkách linkoval jeho nejnovější kousek, Xbox 360 Elite ve formě notebooku)? Ano, ten by to mohl být. A nebo Peter Hirschberg, který si doma (resp. ve velké stodole u svého domu, speciálně postavené pro tento účel) vytvořil regulérní hernu jako vystřiženou z 80. let. Pěkný článek o něm napsal Washington Post, ale podívat se musíte hlavně na jeho vlastní stránky s úžasnou fotogalerií (zajímavý je také blog s historií stavby). Peterova herna obsahuje přes 60 automatů, které si (pokud si to vyžádal jejich stav) sám rekonstruoval do prvotřídního stavu, takže vás už pouhé fotografie přenesou o dvacet let zpátky. Dobová stylová dekorace i hudební kulisa, stařičké přístroje na rozměnění dolarů - všechno je jak má být. Jo, Peter Hirschberg by tím největším a nejšílenějším herním fanouškem klidně mohl být. Nějací další adepti?

Roba Sheridana jsem objevil vloni o vánocích díky jeho fantastickému vánočnímu přání s kouzelným názvem Presents Opening Children. Rob je art director Nine Inch Nails a také velmi nadaný ilustrátor s úžasnou imaginací - viz jeho portfolio, účet na Flickru a především skvělý SketchBlog. Sheridanův nový wallpaper se jmenuje Headache (k dispozici je i widescreen verze) a autor k němu dodává: "tohle jsem já po přílišném hraní Q-Berta." Ten pocit znám.

Tomáš Pluhařík v českých vývojářských kruzích rozhodně není neznámou postavou, znát jej můžete i pod přezdívkou Sep. V Illusion Softworks se podílel na Hidden & Dangerous (první díl, datadisk a do jisté míry i pokračování, v průběhu jehož vývoje musel firmu po neshodách opustit), posléze v pražském studiu Mindware vedl vývoj her Cold War a Painkiller Overdose (plus samozřejmě projekty, které tam nebyly dokončeny). Tomáš je pro své nekompromisní a často kontroverzní názory mnohými považovaný za jakéhosi enfant terribla českého vývoje, zároveň je však na místě zmínit i jeho zásluhy v oblasti osvěty a podpory nezávislých vývojářů (viz například projekt Storm Mill, jeho aktivity na GDS nebo současné přednášení na berlínské univerzitě atp.). Z pohledu mého profesního zaměření tedy velmi pozoruhodný "objekt zájmu", a tak když jsem se před pár týdny dozvěděl o jeho záměru opustit po bezmála deseti letech herní branži (byť jako konzultant s Mindware nadále spolupracuje), požádal jsem ho o rozhovor.

Vznikl z toho myslím docela zajímavý formát v podobě velmi neformální diskuze u večeře. Bezmála padesátiminutový rozhovor je mi velmi líto prznit přepisem a jakkoliv jej upravovat, nabízím ho tedy ve formě mp3 ke stažení/přehrání ZDE (cca 53 MB). Tomáš v něm velmi poutavě vypráví o svých začátcích v Illusionu Softworks, o strastiplném boji o přežití v Mindware, jednotlivých projektech, největších chybách, nejrůznějších pikantnostech, názorech na (nejen českou) herní branži nebo velmi komplikovaném vztahu s vydavatelem - včetně zajímavých věcí, které zatím nikde na internetu dostupné nejsou. Konkrétně jde zejména dosud zcela neznámý nedokončený projekt Mindware (vyvíjený souběžně s Voodoo Nights, Tomáš o něm mluví jako o "Heroes" a zmiňuje podobu s KotORem) a také o předběžnou dohodu na vývoji plnohodnotného pokračování Painkillera, kterou si ovšem Jowood později pikantně podmínil odkupem studia, což se naštěstí Mindware podařilo ustát a v současné době vyvíjejí zcela jiný (zatím tajný) projekt.

Jako bonus si samozřejmě vyslechnete nějaké to mlaskání a pár rušivých okamžiků, ale to už zkrátka k dobré večeři a autentickému záznamu patří. Považujte to za start nového nepravidelného seriálu, rád bych v tomto modelu pokračoval i s jinými osobnostmi.

Konečně. Po nějakých dvěstěpadesáti dnech půstu se Lost ve velkém stylu vrátil a premiéra čtvrté série je minulostí. Dobrá, možná to nebylo v tak velkém stylu jako start druhé série (Desmondův parádní budíček), ale stejně jsem nadšený. Horší zpráva je, že už tím pádem máme celou osminu série za sebou, ale čert to vem. Jak už to bývá, ani tenhle nový díl na mnoho otázek neodpověděl a bude kvůli tomu možná předmětem kritiky. Mě je to celkem fuk, já na tuhle hru přistoupil už dávno a užívám si každou vteřinu. A ano, nemalá část zábavy pramení právě z hledání odpovědi na vznesené otázky (následují spoilery z epizody 401): proč se Desmond nepřidal k Lockově skupině? Jaké šílené prášky si sakra zapomněl vzít Hurley? A především, kdo jsou zbylí tři přeživší letu Oceanic 815, kteří se dostali z ostrova? A znamená ten Charlieho vzkaz "they need you", že ostatní stále žijí a šestice, které se říká Oceanic 6 je nechala na ostrově? Tak zase za týden.

PS: Existuje optimista, který od herní verze Lostu čeká, že bude povedená?