Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Musím se ještě vrátit ke hře, kterou jsem sice dohrál už někdy před měsícem, ale je tak dobrá, že je o ní třeba mluvit a její slávu šířit. New Super Mario Bros (skvělé oficiální stránky) na Nintendo DS je onen relativně vzácný příklad ostře sledované a napjatě očekávané hry, která pak do puntíku splní veškeré představy většiny hráčů. Podařených, hratelných a zábavných plošinovek je více než dost, NSMB má ale něco navíc. Zde jsou věci, díky kterým si (alespoň tedy v mých očích) hra zaslouží pět hvězdiček z pěti.

1. Naprosto přesné ovládání. Může se zdát, že stačí přiřadit tlačítka k příslušným aktivitám, naanimovat hezky postavu a je vyhráno. V NSMB máte ale nad hlavním hrdinou absolutní kontrolu a nad ovládáním nemusíte vůbec přemýšlet - co mozek řekne, to prsty vykonají a co je ještě důležitější - co prsty nařídí, to Mario provede. Pouhá dvě tlačítka (běh a skok) zdánlivě neposkytují příliš možností, ale opak je pravdou. Postavu můžete ovládat ve vzduchu, délkou stisku tlačítka lze provést různě vysoký skok, můžete se odrážet od zdí, díky běhu skákat do větší dálky či výšky a lze také využívat několika rafinovaných pohybů jako je trojskok. Pointa je, že vše působí naprosto přirozeně a ovládání je příkladně citlivé.
2. Rozmanitost. New Super Mario Bros není příliš inovativní a ve svých bezmála 100 úrovních přináší jen velmi málo skutečně nových nápadů. Jedním dechem ale musím dodat, že to není ani na okamžik nuda. Každá situace je trochu jiná a každý level vám předkládá nové zajímavé výzvy. V podvodních úrovních vás honí obrovská ryba, u sopky musíte velmi obratně uhýbat před padajícím kamením, na rychle jezdících plošinách musíte hbitě reagovat na bludiště před vámi, pomocí tlačítek obracíte lokace vzhůru nohama, díky pružinám rychle unikáte před stoupající hladinou lávy... a ještě mnohem víc. Neříkám, že tu nenarazíte na slabší místa (bossové rozhodně mohli být zajímavější), ale na ty díky variabilitě brzy zapomenete, protože jste okamžitě znovu vrženi do akce.
3. Se zmíněným souvisí jedna důležitá věc, pro kterou se vžilo hnusné anglické označení "learning curve". NSMB má geniálně nastavenou obtížnost, pro kterou se zase vžil (hezký) anglický výraz "easy to learn, hard to master". Tohle je podle mého názoru vysoká škola designu - navrhnout hru tak, aby byla dostatečně snadná a jednoduchá, ale zároveň hráče neustále motivovala a poskytovala mu výzvy. New Super Mario může zpočátku připadat obtížný, ale když se pak do prvních úrovní vrátíte, zjistíte, že jsou najednou dětsky snadné.
4. Zmínit musím i vynikající strukturu hry, kdy hru vcelku bez potíží dohrajete za jediný víkend - to ale řadu tajných úrovní a dva kompletní světy (celkem téměř polovinu hry) minete a abyste je pokořili, budete se muset hodně a dlouho snažit. Ani při hledání té nejlépe skryté a nejhůře přístupné hvězdy navíc nebudete frustrovaní. Nebo jsem alespoň nebyl já - a říká vám to člověk, který nedohrál jediné GTA, protože mu už před půlkou přišlo moc obtížné. NSMB mám na 100% a i když mě to stále hodně úsilí, ani na chvíli to nebolelo!

Co ještě dodat? Snad jen to, že je New Super Mario Bros (přidám ještě obsáhlý záznam na Wikipedii) prakticky stejný jako staré legendární díly ze SNESu, což nesvědčí o ubohé kvalitě letošní novinky, ale naopak neuvěřitelné nadčasovosti her tehdejších. Miliony hráčů si v 90. let užívaly do posledního pixelu vypiplaný design, který z hráčů nedělal hlupáky, ale naopak je respektoval. Dnes se to opakuje a působí nečekaně svěže. O čem to, proboha, svědčí?

Všimli jste si toho? Kolik nejrůznějších poradců a průzkumníků se přiživuje na herní branži a radí svým bohatým ovečkám, jak na tom svět her je, proč na tom tak je a především jak na tom bude za rok či za deset (příklad). Dnes a denně čteme jejich zaručené odhady - jeden tvrdí, že Wii nemá proti mohutné síle polygonů konkurenčních konzolí nejmenší naději, druhý naopak radí, že schopnosti Nintenda není radno podceňovat. Jeden je přesvědčen o neporazitelnosti Sony, druhý nad PlayStation 3 dávno zlomil hůl. Když jde o fanouškovskou stránku (a že jich je také dost), člověk se pousměje, na těchto studiích je ale pikantní skutečnost, že stojí stovky či tisíce dolarů (nevěříte?) a jsou určeny pro bohaté podnikatele, kteří o herní branži nic netuší a chtějí se rychle dozvědět ?o tom super byznysu, který mi tak náruživě doporučoval vnuk?. Jenže, když se nad tím zamyslíme, ani to není tak docela radostná představa ? kolik špatných věcí v herní branži vzniklo právě na základě mylné představy různých pomýlených investorů? O co lépe by nám bylo bez analytiků, kteří tvrdí, že není radno podporovat Wii, protože dnes lidi zajímá realistická grafika nebo že World of Warcraft je úspěšný především (!!) díky slavnému IP. Cha!

Možná se pletu a ?lidé od peněz? podobným analýzám nevěří zcela bezmezně ? jenže když jsou za ně ochotni zaplatit takové peníze, opak bude pravdou. K několika jsem se pokoutně dostal a místy se člověk opravdu nestačí divit. Například v jedné, věnované hernímu trhu ve východní Evropě, je zcela seriozně uveden následující počet českých aktivních uživatelů daných platforem pro rok 2003 (ano, je trochu starší a ne, prognózu pro letošní rok nechtějte slyšet): Xbox ? 2000, GameCube ? 300, PC ? 30 tisíc. O téhle větě uvedené v kapitole o pirátství raději ani nemluvě: According to local sources, it is already possible to buy pirated GameCube discs, although we did not see any evidence of this and Sony has not identified any GameCube chips to date.  Za to fakt někdo platí?

Jsou samozřejmě i výjimky. Například tahle studie úspěchu World of Warcraft je při své stručnosti podle mého názoru vlastně docela přesná. Studie postavené výhradně na analýze nejrůznějších čísel, prodejů a výsledků bývají v pořádku, stejně jako jsou poučné "focus group" výzkumy. Ale jakmile si nějaký chytrák udělá živnost ze svých povrchních znalostí, dopadá to zle.

Tentokrát jen stručně, ale tady není moc o čem mluvit - Lexaloffe (tvůrci skvělé logické hry Zen Puzzle Garden) vypustili novou freewarovou hru Swarm Racer a opět potvrdili, že má jejich produkce špičkovou kvalitu. Swarm Racer je arkádová hra, která by snad šla zařadit do kategorie závodních, ovšem s významnou inovací - bludištěm totiž místo nějakého vozidla prolétáváte s hejnem vos, které musíte udržet pohromadě a zároveň co nejrychleji sbírat diamanty. V osmi úrovních závodíte proti času a snažíte se získat zlatou, stříbrnou či bronzovou trofej. Na čtvrt hodiny nenajdete lepší zábavu. Doufám, že autoři vytvoří podobně jako v případě předchozích her placenou verzi s desítkami dalších úrovní a třeba i jejich editorem.

Psali jste někdy vývojářům? Měli jste někdy z nějaké hry tak dobrý (nebo naopak tak špatný) pocit, že jste se o něj rozhodli podělit s jejími autory? Možná jsem blázen, ale čas od času se mi to stává ? jednou nebo dvakrát do roka se mi nějaká hra zalíbí natolik, že prostě neodolám, najdu si nějaký ten anonymní mail na webových stránkách studia a zatepla jim pošlu pochvalu. Nemá to žádná jasná pravidla, bývá to pocit dosti impulzivní a samozřejmě to nejde vždy (například mi přijde zhola zbytečné psát do Nintenda). Spíše se mi to stává u projektů menších či začínajících týmů, kde tuším, že někdo bude mojí zprávu číst a potěší ho. Takhle to naposledy ?odnesli? Avalanche Studios:

Ahoj. Před pár minutami jsem dokončil Just Cause a cítím potřebu vám napsat svůj názor na hru, protože to pro mne byl jeden z nejzábavnějších a nejsvěžejších herních zážitků za několik posledních let. Byl jsem u vás ve Stockholmu před rokem a už tehdy jsem cítil něco výjimečného, výsledný produkt ale předčil veškerá moje očekávání. Dokážu si představit určitou kontroverzi, která hru čeká v mediích i na veřejnosti ? ne každý možná zkousne unikátní styl hry ve smyslu jejího přístupu k realismu a hráči ji možná budou znovu a znovu škatulkovat a porovnávat s jinými hrami podobného typu. Je to hra, kterou lze buď milovat, nebo nenávidět. Věřím ale, že většina hráčů tak jako já váš herní koncept akceptuje a ocení řadu skvělých nápadů, přitažlivý příběh i celkově kompaktní hratelnost. Jsem vaším oddaným fanouškem, těším se na další vaše projekty a pevně doufám, že se Just Cause stane natolik úspěšnou hrou, že bude jedním z nich její pokračování. Děkuji!

Tak to vidíte. Skoro jsem se u toho tehdy rozbrečel. A proč to tu teď všechno píšu? Především proto, že vám chci Just Cause doporučit. Demo je venku, plná hra vychází za pár týdnů a podle mě jde o skutečně výjimečný titul - jen prostě budete muset akceptovat pravidla určitá hry. Je to na vás.

Ještě doplněk. Berte to jako začátek nového nepravidelného ?seriálu? příspěvků, ve kterých se budu věnovat hrám, které jsem dohrál. Inspiroval mě šílený kronikář Storm, jemuž upřímně závidím jeho pečlivý přístup k zaznamenání své herní historie. Škoda, že jsem si podobné záznamy nedělal i já, byly by to teď zajímavé vzpomínky. Tak alespoň teď ? pozdě, ale přece...

Crysis, The Darkness, Kane & Lynch, UT 2007... zajímavých her bylo na Games Convention habaděj a někdy dokonce vydavatelé ukázali i více než na E3. Pokud jde o mě, vítěz je jednoznačný. Valve se kupodivu místo do Los Angeles vypravilo do Lipska (k vidění byl i nepřehlédnutelný Gabe Newell) a prezentovalo luxusní trojici Half-Life 2 Episode 2 (bohužel odloženo na příští rok), Portal (už to nebyla jen prezentace engine, ale dostávalo to rysy hodně unikátní hry) a Team Fortress 2. Skvělé byly všechny tři části prezentace, kouzelné je ale zejména video Team Fortress 2 (kamerou snímané, ale v dobré kvalitě stahujte zde), ve kterém autoři během tří minut vtipně představují všechna povolání ve hře. Nikdy jsem nebyl fanoušek týmových multiplayerových FPS, ale tomuhle propadnu. Vím to! Konečně místo realismu někdo zvolil stylizovanou komiksovou grafiku ve stylu The Incredibles. Nádhera.

Pokud jde o minule zmíněná konzolová oznámení - Nintendo své karty ještě neodkrylo a na potvrzení data a ceny musíme bohužel ještě počkat. Microsoft potvrdil Xbox na český trh na 3. listopad za cenu 11499 korun (resp. 8999 korun za Core Edition). To je prima, ještě zajímavěji zní lokalizace některých her do češtiny, o které se docela nahlas spekuluje, ale já bych byl zatím opatrný. Konec roku bude z hlediska konzolových fanoušků každopádně hodně "zábavný".

Pokud tuhle hru z roku 1994 neznáte, patrně si budete ťukat na čelo a nepochopíte, jak ji mohu zařadit mezi další své retro poklady (objevily se tu už například Shadow Warrior, NHL 95 nebo Crusader: No Remorse). Jenže právě to je pointa - všeobecně známé a respektované hry jako Doom tu probírat nechci, protože to už udělalo sto jiných lidí a lépe. Wacky Wheels nejlépe popíšu jako počítačovou verzi Super Mario Kart, proslulé (a z hlediska vyváženosti a doladěnosti patrně dodnes nejlepší) motokárové hry na SNES. O dva roky mladší Wacky Wheels se konzolovou předlohou nepochybně inspirovala a jistě se i svezla na její popularitě, o tom nepochybuji, ale tehdy mi to plagiátorství rozhodně nevadilo. Vlastně jsem o něm ani nevěděl, série Mario Kart mi až do N64 verze unikala.

Wacky Wheels (viz také vzpomínka Bonuswebu, záznam na Wikipedii nebo stále aktivní fan stránka s návodem na editaci!) je stejně jako Mario Kart hra jednoznačně zaměřená na multiplayer, ale co si tak pamatuju, zhruba čtyři desítky tratí a na tehdejší dobu nebývale kvalitní kód počítačem řízených soupeřů (umělou inteligencí bych to ještě nenazýval, ale na vyšší obtížnosti to bylo napínavé až do poslední zatáčky) dokázaly zaujmout i jednotlivce. Osobně se mi Wacky Wheels zalíbily natolik, že jsem si registrovanou verzi zakoupil oficiálně u českého distributora Apogee (Jimaz, pamatuje někdo?). Dodnes tu disketu někde mám a možná to byla moje vůbec první PC originálka. Samozřejmě ale i já Wacky Wheels nejvíce docenil až v multiplayeru, kde o přízeň našeho tehdejšího herního gangu vcelku úspěšně bojoval s neméně kvalitními Micro Machines (o těch zase jindy). Kromě závodů na okruzích tu byl totiž trumf v podobě bojových arén, kde bylo cílem zlikvidovat nepřítele s pomocí svých střel či power-upů. Třešničkou na dortu je pak trefování kačenek. Wacky Wheels (fungují jen s použitím DosBoxu, ale ze svého kouzla dodnes mnoho neztratily) by si rozhodně zasloužily důstojné pokračování a jistě nebudu sám, koho by tento volnější žánr pobavil i dnes. Ideální jako nenáročný indie projekt! Svou dětskou grafikou zaujme omladinu, svou vypiplanou hratelností spoustu jiných - to platilo v roce 1994 a platí to i dnes.

Na závěr ještě perličku z vývoje Wacky Wheels - konkurenční shareware firma Copysoft vydala zhruba ve stejné době velmi podobnou hru Skunny Kart. Jak to dokázala? Nějaký čas zaměstnávala programátora Wacky Wheels a po jeho odchodu "využila" rozpracovaného enginu z jeho pracovního počítače. Více o tom v i jinak zajímavém rozhovoru s Andy Edwarsonem.

Pod čarou - ráno odjíždím do Lipska na Games Convention (zítra pro novináře, od čtvrtka do soboty i pro veřejnost). Jsem přesvědčen, že to bude stejně jako minulý rok vynikající show a protože to jsou z Prahy jen tři hodiny autem, doporučuji návštěvu. Kromě prezentace prakticky všech nových her bychom se letos mohli/měli dočkat také ohlášení ceny a data premiéry v případě Nintendo Wii a především detailních informací o české premiéře Xboxu 360. Třeba se tam uvidíme!

Přes víkend jsem si trochu hrál s preview verzí Killzone: Liberation, PSP verze úspěšné (a vynikající!) first-person střílečky z PS2. Obsahuje sice jen pár úrovní, ale mám skvělé zprávy - zavání prvotřídní kvalitou a to je něco, co momentálně PSP potřebuje jako sůl! V posledních několika týdnech a měsících jsem PSP používal výhradně jako přehrávač filmů a seriálů - cena paměťových karet povážlivě klesla, takže přiznávám, že se k tomuto účelu hodí a je šikovná, ale přeci jen raději vidím novou nadějnou hru. Z poslední doby mě totiž většina PSP her i přes dobré recenze moc neoslovila (výjimkou budiž Syphon Filter a pochopitelně Loco Roco), o totálních zklamáních jako v případě Gangs of London raději ani nemluvě.

Konečně to někdo pochopil a místo tvorby většinou nemastných first-person a third-person stříleček vzal do úvahy platformu, na kterou je hra vyvíjena. Isometrická 3D grafika se na PSP hodí naprosto dokonale - může díky ní vyniknout velmi detailní grafika a zároveň i hratelnost je zcela bez kompromisů a optimalizovaná pro přenosnou platformu. Zprvu mě zaskočilo trochu složité ovládání, ale brzy si zvyknete a volba zbraní, umisťování výbušnin, házení granátů i zadávání příkazů spolubojovníkům je poměrně intuitivní. Hra nenabízí příliš svobody a je lineární a skriptovaná (i když se to snaží maskovat), mě to ale rozhodně nevadilo - alespoň může být scénář misí rozmanitý (jízda v tanku, osvobozování rukojmích...). Není to zároveň ani bezmyšlenkovitá střílečka a svůj postup musíte vzhledem k pestrému a složitému prostředí docela rozvážně plánovat, nemluvě o možnosti nést zároveň jen jednu zbraň (plus granáty nebo miny, naštěstí jde ale zbraně často střídat).

Nejzajímavější je ale na hře to, že dokáže stejně jako PS2 hra působit na vaše emoce - od první vteřiny vás omráčí svou atmosférou. Tak pohlcující válečnou vřavu jsem na malém displeji PSP věru nečekal. Nadšení byli z Liberation i na Bonuswebu (preview), ještě lépe vám hru představí pohyblivé obrázky na IGN (videa). V prodeji bude v listopadu.

Citace z recenze na oficiální stránce adventure Barrow Hill:

"Na tak malý tým začínajících vývojářů s omezeným rozpočtem působivý počin..."

Skutečná citace ze zmíněné recenze v PC Gameru (výsledná známka 51%):

"Na tak malý tým začínajících vývojářů s omezeným rozpočtem působivý počin, ale i když to bude vypadat jako kopání do štěňat, rozhodně to není hra, která stojí za vaše peníze."

Zdroj: the thoughts of a mind (blog Johna Walkera, recenzenta PC Gameru UK)

Pokud jde o "casual" hry, mám v poslední době pocit, jakoby kopírovaly branži "velkých" her. Vezměte si třeba PopCap Games, tvůrce komerčních casual hitů Bejeweled a Zuma Deluxe. Je to jakýsi ekvivalent Electronic Arts. Ve smyslu kvality svých her (z hlediska production value je to skutečně absolutní špička), ve smyslu fungování (vyvíjejí in-house, ale některé tituly pro ně vytváří nezávislá studia) i ve smyslu určité prestiže, kdy je produkce firmy všeobecně respektovaná. Potud nic proti. Horší je, že casual hry i přes určité výjimky začínají stagnovat v inovaci a hratelnosti a nestydatě kopírují několik úspěšných herních modelů jako je právě Zuma Deluxe nebo Bejeweled. Obě hry už mají minimálně deset klonů, které se mnohdy ani nesnaží přinášet cokoliv navíc. Jistě, v žánru logických her není snadné přijít s novým typem hry, který by byl tak podmanivý jako evergreeny Tetris, Puzzle Bobble nebo právě Bejeweled a jde koneckonců o nejprodávanější hry, takže tvůrci vlastně jen plní přání trhu, ale stejně. Chybí opravdu svěží a originální casual hry, tedy něco, co jsme si právě od tohoto segmentu dlouho slibovali.

PopCap nicméně před dvěma týdny vydal novou hru Talismania Deluxe, která velmi příjemně překvapila, protože v ní nenajdete kameny různých barev. Je to chytrá logická hra vzdáleně postavená na základech Pipe Mania - naštěstí ale jen velmi vzdáleně. Musíte tu natáčením kamenů tvořit co možná nejdelší souvislou cestu ze dvou či více "konců". Moc podařené! Stahujte hodinové demo a nakupujte...

PS: Pro pořádek. Zatímco Bejeweled je podle všeho skutečně vynálezem PopCapu a Zoo Keeper pro DS je jejím klonem, se Zuma Deluxe je to naopak. Navzdory tomu, že je považovaná za originál a vyvolala smršť dalších her stejného zaměření, skutečným originálem je automatová hra Puzz Loop z roku 1998 od Mitchell Corporation. Puzz Loop brzy vyjde v DS verzi pod názvem Magnetica. A je prý skvělý!