Postřehy a aktuality
Právě hraju
Viděl jsem
Slyšel jsem
Četl jsem
Koupil jsem na iOS
Anketa
Login
Vyhledávání
Rubriky
Články
RSS
Nejčtenější
Co je Play Forever?
Retro poklad #2: Shadow Dancer
Na konci srpna (je vůbec možné, že už můj blog běží přes půl roku?) jsem tu napsal příspěvek o Xybots a hodlal jsem z těchto vzpomínek na mé oblíbené retro hry udělat tradici. Nepodařilo se a teď to tedy zkouším podruhé - snad mi to vydrží. Jediným pravidlem je, že musí jít alespoň o pět let starou hru, musí pro mne být nějakým způsobem výjimečná a nezapomenutelná (znáte to, po pár letech tohle můžete říct o lecčems) a zejména musí jít o hru, která není všeobecně považovaná za kultovní a nebývá zařazována mezi nejlepší hry všech dob (vzpomínat tu na Dooma mi už totiž s prominutím připadá jako ztráta času). Tak uvidíme.
I na podruhé jsem sáhl do šuplíku s automatovými hrami, na které má člověk (nebo alespoň já) přeci jen trochu odlišné vzpomínky. Ona "automatová kultura" se totiž od domácího hraní značně liší - jednak má určité kouzlo hraní za peníze (o odlišné motivaci nemluvě) a samozřejmě je důležitý i společenský charakter takového hraní, kdy se snažíte být v dané hře lepší než ostatní, kteří vás neustále sledují přes rameno - nejde o to, kolik pětikorun máte v kapse, ale o to kolik podpisů máte v high-score žebříčku.
Moje druhá oblíbená automatová hra se jmenuje Shadow Dancer (viz automatový leták, historická stránka hry nebo fanouškovská stránka) a pokud mě pamět neklame, strávil jsem u ní dost možná celý rok. Každý den po škole jsem neomylně zamířil na Vyšehrad, kde byla v Paláci Kultury na tehdejší poměry nebývale velká a moderně zařízená herna (sem tam jste v nějakém obchoďáku narazili na jeden nebo dva automaty, v Praze bylo i pár specializovaných heren, ale nikde nebylo zhruba padesát nových automatů, tak jako tady). Shadow Dancer od Segy (vyšel v roce 1989), který je volným pokračováním Shinobi, měl geniální nápad - hlavní postava ninji měla psa, který pomohl vyřešit jakoukoliv komplikovanou situaci. Stačilo jej poslat na nebohého nepřítele a pokud šlo všechno jako po másle, bez rizika jej zlikvidovat. Ve čtyřech kolech hra měla celkem 15 úrovní, přičem každá byla zasazena do jiného prostředí a postupem času obsahovala stále zapeklitější situace.
Na Shadow Dancerovi byl ale nejlepší princip, který vás efektivně motivoval k stále lepším výkonům a vyšším bodovým ziskům. Za normálních okolností nebylo dohrání hry zas tak těžké - stačilo z dálky a z bezpečí každého nepřítele pacifikovat shurikeny a v případě sebemenších komplikací vyslat psa. Jenže pokud jste v celé úrovni nepoužili jedinou hvězdici a všechny soupeře zlikvidovali "na blízko" (v takovém případě ninja automaticky použil meč), získali jste stotisícový bonus. Dokázat tímto způsobem absolvovat některé z komplikovanějších úrovní (jejich variabilita byla na svou dobu také neuvěřitelná - mj. se odehrávaly na letišti,vrakovišti, ve vlaku, ve stoce nebo třeba u vodopádu) znamenalo pohybovat se opatrně krok za krokem, analyzovat prostředí a postupovat ve správný okamžik naprosto precizně. Nakonec jsem pokud vím s výjimkou poslední úrovně tímto způsobem dohrál všechny levely a je asi zbytečné dodávat kolik peněz mě to tehdy stálo. Těžko vyprávět, pokud jste to nehráli, nepochopíte. Hra byla portována na všechny domácí počítače počínaje ZX Spectrum a konče Amigou (16-bitové konverze byly relativně kvalitní) a vyzkoušet si jí pochopitelně můžete i na emulátoru MAME. Ale kouzlo té doby už asi nezažijete - koneckonců, váš počítač nemá zdířku pro vhazování pětikorun...
