Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Chápu, že to z mých úst bude znít hodně subjektivně, ale od toho koneckonců blogy jsou. Diskuze na téma internet vs. papír není zdaleka tak průzračná jako hádka o tom, zda je lepší Sparta nebo Slavie, ale i tady je podle všeho svět rozdělený na dva tábory. Každý má vlastní důvody a existuje řada rozumných argumentů pro to, že je výhodnější číst z monitoru, stejně jako jsou legitimní argumenty pro papír (a ne, nemyslím jen to klišé o čtení na záchodě). Já sám trávím na internetu nemálo času, ale když na to přijde, rád se vrátím k papíru. Důvod? Ukážu to na příkladu - v posledním vydání Edge byl znamenitý desetistránkový článek o historii Nintenda, jeho vzestupu, pádu a opětovném vzestupu plus velmi přehledná sumarizace highlights z každého roku. O podobě tohoto článku si můžete udělat představu z obrázku, čte se to jedna radost! Před pár dny článek (v rámci jakési nové úzké spolupráce) přetiskl server Next-Gen.biz. Rozdělil ho do dvou článků (rok za rokem a hlavní text) a každý je ještě rozdělen na několik menších stránek - sami se podívejte jak neuvěřitelně nepřehledné to je.

Uznávám, že jde o hodně extrémní případ a existují i podstatně sympatičtější weby. Jenže například takové stránky Wired jsou přehledné, dobře strukturované a nezahlcené reklamou, přesto i v jejich případě (i když je kompletní obsah brzy po vydání časopisu k dispozici na internetu) dávám přednost předplatnému a staré dobré papírové verzi. Jde mi zkrátka kromě obsahu i o formu, o možnostech, které mám oproti počítači s papírovým časopisem ani nemluvě. Snad časem s nástupem nové generace webu (říkají tomu Web 2.0) najdu štěstí i na internetu. Ostatně, také se na to těším, ušetřím velmi slušné peníze na těch často nekřesťansky drahých předplatných. 

Když nic jiného, berte tento článek jako tip na prima článek. I když si jej třeba nevychutnáte tak jako já, rozhodně stojí za přečtení.

Nemohu se počítat přímo za znalce série Turrican, protože jsem nikdy nevlastnil Commodore 64 a uniklo mi tak to slavné šílenství kolem vydání originální verze prvního dílu - bez výjimky všichni byli tehdy (v roce 1990) šokovaní z toho, co všechno jde z 8-bitového počítače vyždímat. Technické zpracování ve spojení s úchvatnou hudbou (Chris Hülsbeck) a senzační hratelností způsobilo nevídaný poprask, který pak s větším či menším efektem následoval i na všech jiných platformách včetně ostatních 8-bitů a samozřejmě i ST a Amigy. Tam už jsem Turricana hrál, stejně jako pokračování a snad se shodneme, že šlo o jeden z herních vrcholů počátku 90. let.

Nebudu chodit kolem horké kaše, německý amatérský tým Poke53280 (dle credits tvořený do značné míry dvěma osobami) už nějaký čas "vyhrožoval" freeware remakem Hurrican (mimochodem, tak se údajně jmenovalo vůbec první demo na C64). Ne že by se dosud neobjevil žádný Turrican remake (zejména ten o velikosti 32k, byť s jediným levelem, si zaslouží velkou poklonu), ovšem tohle byl podle příslibů a obrázků skutečně megalomanský projekt. Před pár týdny byl definitivně dokončen (viz oficiální stránky nebo české Hrej) a... splnil očekávanější i těch nejnáročnějších. Vezmu to stručně. Je zcela zdarma. Nejde o remake totožný s předlohou, ale spíše o poctu, což je určitě dobrá zpráva. Má 18 značně rozsáhlých úrovní a skvělý systém zbraní (tři režimy střelby, power-upy aj.). V přípravě je editor a komunita už teď chystá přesné remaky všech dílů Turricana. Předrenderované pozadí na první pohled sice nepůsobí zrovna autenticky, ale zvyknete si. Hudba rozhodně nedosahuje kvalit originálu, ale není špatná. Co je ovšem vůbec nejdůležitější, naprosto úžasně se to hraje! Hurricanu se podařilo rekonstruovat unikátní hratelnost slavného Turricana a je to nečekaně zábavná hra s fantastickou atmosférou.

Pamětníci her oné éry možná tuší, že to bude mít zádrhel v obtížnosti a taky že ano. I v tomto směru se autoři rozhodli vrátit o patnáct let zpátky a už třetí úroveň je opravdu hodně tuhá. Mezi levely sice můžete ukládat pozici a hra rozhodně nehraje nečestně, ovšem osobně si chci podobnou hru vychutnat přinejlepším na víkend a nemám čas jí věnovat měsíc. Díkybohu jsem narazil na šikovný trainer (no řekněte, která freewarovka se něčím podobným může pochlubit?) na verzi 1.0.0.3, díky které si hru dosyta užívám už třetí večer (používejte na vlastní nebezpečí a opatrně). Přiznávám, je to nesportovní, ale v tomto případě to jinak nejde. Hurrican nesporně patří mezi nejlepší bezplatné amatérské projekty. Doporučuji!

John McClane je zpátky! Vtipnější než Martin Riggs (Smrtonosná zbraň), drsnější než Harry Callahan (Dirty Harry) a charismatičtější než Frank Bullitt (ehm...Bullitt), Willisův hrdina je pro mě ze všech filmových poldů nejvíce "cool". Nic na tom nezmění ani slabší třetí díl. A čtvrtý. Die Hard 4.0 jsem dnes viděl a i když se kino zjevně docela bavilo, já byl spíše rozčarovaný. Čekal jsem návrat ke kořenům, dostal jsem megalomanskou akčňárnu, která s nimi nemá mnoho společného a podle hesla "bigger, better, more" se snaží trumfnout všechno ostatní ve svém žánru. Pravda, nedá se říci, že by byl McClane z formy - občas něco vtipného zahlásí a některé akční okamžiky také pobavily, ale bylo toho na můj vkus málo. Osobně jsem spíše než elegantní likvidaci vrtulníku nebo nerovný souboj se stíhačkou (oboje profláknul trailer) slyšel na decentnější okamžiky - jako třeba ultimátní likvidaci hlavního záporáka (nechci spoilovat). Tohle je ten pravý McClane, Yippee! Jenže se jeho pravá tvář ukáže zoufale málo. Zásadním problémem čtvrté Pasti je ale spíše než samotná zápletka její nelogičnost. Obvykle na podobné věci příliš nekoukám, ale tohle bylo na mě místy příliš a absurdnost některých okamžiků posouvala film do nechtěného žánru bláznivé komedie. A o podivné vizuální stránce (vůbec mi nesedla kamera a něco mi říká, že z režiséra také žádný filmařský génius nebude) raději nebudu začínat vůbec. Nicméně znovu opakuji - kino se bavilo a na MovieZone jsou taky nadšení, takže neztrácejte naději, možná to nesedlo jen mě. Dávám 5/10.

Mimochodem, hlavního záporáka hraje Timothy Olyphant, se kterým se za pár měsíců setkáme jako s Hitmanem. Shodou okolností se dnes objevil první miniaturní trailer, který mě jen utvrdil v tom, že se na tuto roli naprosto nehodí. Ve Smrtonosné pasti sice nepodává vůbec špatný výkon, ale - omluvte mou hrubost - ve srovnání s Vinem Dieselem je to necharismatický cucák. Tečka.

Update: FF dal 40%.

Festival Cannes Lions je neprestižnějším světovým festivalem reklamní branže (letos proběhl již 54. ročník), který se v Cannes koná pravidelně každý rok v červnu (tedy pár týdnů po slavném filmovém festivalu - s tím ovšem kromě místa konání nemá nic společného) a kde jsou mj. vyhlašovány nejlepší reklamní počiny v mnoha různých kategoriích. Už dříve jsem tu psal o ročnících 2004 a 2005, letošní festival skončil právě o víkendu a je tedy vhodná příležitost napsat pár slov i o něm. Dnes jen o vítězných reklamách na videohry (není jich moc), zítra se zaměřím i na ostatní druhy produktů a vyberu ty, které mě zaujaly nejvíce. A věřte, že je z čeho vybírat. Ostatně, všechny oceněné reklamy ve všech kategoriích si můžete už dnes sami prohlédnout na speciálních stránkách (pozor, veřejně přístupný bývá jen pár týdnů).

Co se týče her, na to, že herní branže ráda a nahlas tvrdí, že už konečně vstupuje do mainstreamu, propagace je stále úzce zaměřena na specifickou cílovou skupinu a není vůbec divu, že se mezi oceněnými počiny objevuje dosti výjimečně. Je asi na místě uznat, že z hlediska rozpočtu na marketing herní vydavatelé nemohou ani zdaleka konkurovat například automobilkám a nelze tedy čekat podobnou kvalitu provedení a prostor pro vynalézavý přístup, dobrou reklamu lze ale natočit i v omezeném rozpočtu a přitom drtivá většina těch herních opravdu nestojí za řeč. Osobně mám pocit, že se to postupem času zlepšuje, ale stále ne dost na to, aby se v Cannes objevilo více oceněných herních reklam.

Tradičně se tu díky svým přeci jen velkorysejším marketingovým rozpočtům objevují prakticky jen výrobci konzolí. Zatímco dosud to byla zejména Sony (ta letos PS3 v Evropě propagovala řemeslně špičkovou a snad i vtipnou reklamou, která ovšem postrádala pointu a vztah k propagovanému produktu), tento rok se pod jedinou herní reklamu oceněnou v kategorii televizních reklam podepsal Microsoft. Ten získal stříbrného lva za svůj Mad World v kategorii "Nejlepší použití hudby". Nutno podotknout, že zaslouženě a mě to těší o to více, že je reklama vytvořena výhradně z in-game záběrů. Mimochodem, ta zmínka o mainstreamu dostává ještě jeden rozměr - zlatého lva totiž získala Coca-Cola za svojí profláklou parodii na GTA. Pochopil jí myslím úplně každý a není tedy důvod držet se zkrátka.

V dalších kategoriích se přeci jen několik dalších oceněných herních reklam objevilo a získaly dokonce velmi prestižní ocenění. Titanového lva obdržela velmi podařená kampaň Xbox King Games, vytvořená pro Microsoft a Burger King. Microsoft na konci loňského roku vyprodukoval tři velmi jednoduché hry, které velmi levně prodával ve zmíněné fast-foodové síti. Dvě ze tří her ovšem nebyly vůbec špatné a není divu, že následoval pro obě strany masivní úspěch. Několik různých ocenění získal Microsoft také za svou velmi originální a interaktivní propagaci Blue Dragon přímo v ulicích Tokia, kde pomocí projektoru vysílal stíny lidí na obrovskou zeď. Celá myšlenka vtipně reflektovala jednu z hlavních vlastností hry, zaujala zástupy kolemjdoucích a kromě aktivních účastníků se do projektu mohli zapojit i lidé na internetu. Nejlépe vám tento unikátní projekt přiblíží toto video.

Zbytek už jen telegraficky - EA získala ocenění za web ke hře Burnout Dominator, Sony za vtipný print na PSP, opět Sony za nekonvenční formu propagace Gangs of London a Microsoft bodoval za chytré využití kina (něco podobného má mimochodem v plánu Nintendo s Wii).

PopCap po několika měsících konečně vydal novou hru (naposledy vyšel v březnu fantastický Peggle) a i když to je tentokrát trochu slabší, stále to snadno převyšuje drtivou většinu stereotypní casual produkce a bohatě stačí na titul indie hry "týdne". Tentokrát už dvacáté! Jmenuje se Venice a jde o docela originální počin, který se sice zjevně inspiruje různými úspěšnými koncepty arkádových logických rychlíků (Arkanoidem počínaje a Zumou konče), zároveň ovšem působí překvapivě svěžím dojmem. Což se cení. Zpracování se mi subjektivně zdá trochu horší než v případě Peggle nebo Talismanie, ale opět - ve srovnání s ostatními casual hrami je tu patrný náskok jedné třídy v podobě zřetelně vytříbeného rukopisu PopCapu.

Herní systém Venice (příběh hry je zasazen do Benátek) nejvíce připomíná Arkanoid - v dolní části obrazovky ovládáte gondolu a vystřelujete různé symboly, kterými musíte trefit odpovídající otvory v horní části. Zpočátku se to hraje hodně arkádově, později se věci trochu komplikují (power-upy, překážky, stále složitější herní pole) a nakonec je herní recept namixovaný zhruba stejně jako v Peggle - hlavu si sice příliš lámat nebudete, ale rozhodně to není primitivní arkáda a jde tu hodně o skill. Hodinové demo je tradičně zdarma, na nákup plné verze doporučuji pár dní vyčkat, dokud nebude Venice v prodeji přes Steam za dvacet dolarů místo dvaceti eur přes oficiální stránky PopCapu.

Četli jste to všude (původní zpráva): nechci předjímat výsledek případného odvolání Rockstaru, ale brutální Manhunt 2 se podle všeho nebude smět prodávat také ve Velké Británii. Osobně jsem zásadně proti jakékoliv cenzuře a zákazům, není-li s tvorbou daného produktu přímo spojena nějaká oběť (dětské porno, snuff či podobně - a ano, vím, že jsem si teď zadělal na hezkých pár návštěv z vyhledávačů), zároveň ale není snadné hájit hru jako je tahle. Obzvláště pokud o té hře něco víte a tušíte například, jak se bude ovládat verze pro Wii. Mám z her od Rockstaru takový nepříjemný pocit, protože se v tomto směru vynikají zbytku herní scény a konkrétně v tomto případě mě (navzdory dřívějším proklamacím BBFC o paradoxně menší závadnosti interaktivního násilí ve srovnání s běžnými záběry v televizi) zkrátka znepokojuje skutečnost, že je ono velmi brutální násilí hlavním cílem hry a že je hráč za něj odměňován. Chápu tedy výhrady lidí ke hrám tohoto typu,  přesto ale s rozhodnutím BBFC nesouhlasím a myslím, že by postačilo běžné omezení prodeje pouze pro plnoleté a jeho důsledné dodržování. My se v každém případě nemáme čeho bát - v naší "příkladně liberální" zemi mají naštěstí zodpovědné kruhy (jsou vůbec takové?) úplně jiné starosti a nejen že v České republice nebude hra zakázána, ale bez nejmenších potíží si jí kdekoliv bude moci pořídit i desetiletý fanoušek Rockstaru. Nemám z toho radost, ale to je na jiný příběh. V této souvislosti ještě doporučuji diskuzi pod novinkou na Tiscali, kde mě velmi překvapil nemalý počet názorů souhlasících s rozhodnutím BBFC.

A ještě jedna aktualitka k tématu: V Británii po čtyřech letech prodeje (!!) zakázali hru Law and Order kvůli jednomu neetickému obrázku. Který si navíc bez potíží můžete prohlédnout na uvedeném odkazu. Kam ten svět spěje?

Nepřirozené a místy až bolestivé ovládání. Chyby v grafice. Velmi krátká délka. Multiplayer pouze multicard a bez wifi. Citáty při nahrávání mezi úrovněmi (největší klišé válečných stříleček - už je znám všechny nazpaměť). Striktně naskriptovaná hratelnost s občasnými vadami. Dost podobné starší verzi na mobilní telefony. Existuje řada velmi vážných důvodů proč Brothers in Arms na DS nenávidět, ale z nějakého masochistického důvodu mě přesto bavili a s chutí jsem je dohrál. Podobně to měl autor recenze na Eurogameru (verdikt 6/10), který to ostatně definoval velmi trefně: "Flawed but fun."

DS verze Brothers in Arms za těch 1299 korun rozhodně nestojí, ale pokud už se vám z nějakého důvodu dostane do ruky, není to tragédie. Dohrajete jí ovšem za slabé tři hodinky (každá z třinácti singleplayerových misích ve třech kampaních v průměru zabere maximálně 15 minut) a celou tu dobu budete proklínat ovládání. Osobně jsem přesvědčen (a přiznávám, trh si žádá opak), že 3D hry na DS jednoduše nepatří - ne snad proto, že by musely nutně vypadat zle (BIA ve skutečnosti vypadá i přes četné chyby a obrovské pixely na texturách při detailním pohledu docela obstojně), ale protože se prostě nedají moc dobře ovládat. Brothers in Arms se inspirovali klasickým PC ovládáním - vlevo na d-padu ovládáte pohyb postavy, stylusem na dolním displeji pohled. Problémy jsou dva. Za prvé: levou rukou (hra mimochodem obsahuje i nastavení pro leváky) zároveň střílíte, pohybujete se a ještě navíc držíte přístroj. Věřte mi, bolí to! Za druhé: míření jakž takž funguje, ale otáčení na rozdíl od myši trvá celou věčnost (je třeba několikrát stylusem přejet přes displej).

Toliko zásadní výtky, tím co vás tlačí dopředu je trochu paradoxně zmíněná naskriptovaná hratelnost. Co by na velké obrazovce už neobstálo, tady působí epickým dojmem a mise jsou napěchované akcí a rozmanitými úkoly. Snad proto je Brothers in Arms první 3D hra, kterou jsem na DS nějak zásadně rozehrál, natož dohrál (to se nepodařilo ani u Metroid Prime: Hunters či u Super Maria 64). Asi to o něčem svědčí, ale přesto - ani tentokrát jsem nebyl přesvědčen o tom, že se 3D hry na DS mohou dostat do první ligy.