Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Nemám teď moc času, ale tenhle rozhovor hodit do placu musím - vyšel v posledním čísle Edge a teď ho v rámci spolupráce přetiskl web Next-Gen.biz. Zpovídaným je Warren Spector, slavný autor System Shocku, Wing Commanderu, Ultimy Underworld, Thiefa a především Deus Exu. Spector před půl rokem zahájil spolupráci s Disneyem (lépe řečeno mu prodal svou firmu a teď pro něj pracuje) a rozhovor se tomu docela hodně věnuje - žádné konkrétní informace tu nejsou, jen pár náznaků ohledně jeho nadšení pro Disneyovy grotesky, konkrétně i u nás oblíbené Duck Tales. A hlavně hodně zajímavé názory. Spector do jedné věty (no, skoro) skvěle shrnul názor na Manhunt 2 ("Ta hra je nepodstatná, hloupá a zbytečná. Ale to si myslím i o spoustě filmů a nemusím na ně koukat nebo je dělat. A hrát. Pro tyhle věci zjevně existuje publikum a já nevěřím, že by mohly napáchat nějakou škodu, tedy kromě zhrubnutí kultury, což se děje i díky násilným hloupým filmům a násilné hloupé hudbě."), uctivě chválí Mass Effect za jeho realistické ztvárnění postav a věnuje se i tématu závislosti vývojářů na obchodnících a výhodách práce ve velké nebo naopak malé firmě. Zkrátka, nezbytné čtení.

Na druhou stranu, tak trochu kontroverzní myšlenka k diskuzi - spousta herních celebrit mezi vývojáři možná až příliš ráda poskytuje rozhovory. Poslední Spectorův velký projekt byl první Deus Ex před osmi lety. Pod jeho pokračováním (beztak slabším) a pod Thief: Deadly Shadows je (podle Mobygames) podepsaný jen jako "studio director". Nechci tím snižovat jeho schopnosti a zásluhy, ale je v herní branži veřejným tajemstvím, že se řada vývojářských celebrit ve skutečnosti na vývoji svých her nepodílí zásadním způsobem. Spector toho má za sebou opravdu hodně, o to raději bych ale viděl něco dalšího. Osm let je příliš.

PS: Ještě dodatek, zase protiargument. Ono ve skutečnosti někdy opravdu stačí, když nějaký zkušený vizionářský génius na vývoj dohlíží a je jakýmsi gejzírem nápadů a konzultantem designérů. Z vlastní zkušenosti se ostatně domnívám, že tvůrčí jedinec obvykle není dobrý v organizaci práce a vedení týmu. Takhle nějak to je možná se Shigeru Miyamotem, který vystupuje jako hlavní mozek her Nintenda a skoro mám místy pocit, že je to jeho PR maskot. Spousta lidí se asi domnívá, že tenhle génius sám ve vlastní hlavě kompletně vymýšlí všechny ty jejich úžasné hry (a Nintendo tuhle představu pochopitelně nijak neuvádí na pravou míru), ve skutečnosti je ale podle dostupných materiálů spíše konzultantem vývoje first-party her, který dokáže ze skvělého nápadu udělat nápad geniální a pomoci inspirací. Například pod Super Mario Galaxy je podepsán pouze jako autor "konceptu herního deisgnu" a skutečnými designéry a producenty "jeho her" už je řadu let někdo úplně jiný (viz rozhovor, shodou okolností opět z Edge). Je to asi v pořádku, otázkou pak ale zůstává, nakolik je na místě zbožné uctívání těchto lidí v médiích. To mimochodem kdysi dávno vtipně glosoval i u nás často medalizovaný Dan Vávra, který sám sebe označil jak Sagvana Tofiho české herní branže...

Vždycky mě dopálí, když jsou hráči počítačových her nazýváni gamblery. Gambler je karbaník nebo hazardní hráč, nejde mu jen o radost a zábavu. Ale u mně to vlastně celkem sedí - občas si totiž výherní automaty zahraju. Dnes už jen jako povyražení (většinou v podnapilém stavu), před dávnými lety (paradoxně na prahu plnoletosti, tehdy se to tak nekontrolovalo) ale poměrně často. Když tak nad tím přemýšlím, možná v tom faktor zábavy nějakou roli přeci jen hraje, protože mě osobně "vyléčily" nové moderní automaty, které jsou proti těm starým děsivě nudné. Dnes už prostě jen mačkáte tlačítko a čekáte na tři stejné symboly. Nikdy samozřejmě nešlo automaty nijak ovlivlit a skill nehrál roli, ale hráč měl před dávnými lety na přístroji větší výběr možností a hazard byl zkrátka rozmanitější. Jen si představte, že by na ruletě nebyly čísla, ale pouze barvy - i to by byla nuda. A tak jsem je zkrátka přestal hrát.

Nedávno jsem narazil na server, kde se fanoušci výherních automatů (ano, i takoví lidé existují) zabývají emulací. Je to překvapivé, ale podobně jako MAME emuluje prakticky všechny staré hrací automaty, existují i emulátory přístrojů výherních - viz server FruitEmu. Jen to bez peněz není taková "zábava", samozřejmě.

Také jsem na stránkách českého odborného serveru Trh zábavy našel unikátní seriál čerpající z vzácné knížky Výherní automaty, kde se tenhle byznys probírá od píky počínaje historickými informacemi z konce 19. století (včetně úžasných fotografií) a konče fakty o počátcích automatového hazardu u nás. Úryvky z knihy na pokračování (je rozdělena na cca 25 dílů) začínají tady a bohužel je tam místy dost velký zmatek a občas nefungují odkazy na další pokračování. Poprvé a podruhé v takové situaci stačí změnit v URL hodnotu 1000 na 1100 resp. na 1200, potřetí (u titulku "Z evropské mapy výrobců výherních automatů: Jac van Ham Nizozemí") použijte tento odkaz, počtvrté (u titulku "Poznámka přímo patentová") přeskočte sem, popáté (to už jsme v etapě 1990-2000 a titulek zní "Nahoru a dolů") se na další díl dostanete tudy a pak už se můžete konečně bez problému pročíst až do konce. Je to nepříjemná obstrukce, ale pokud jste ve forbesech také utopili nějakou tu korunu, možná vás to bude zaujme. Koneckonců, s hrami to tak trochu souvisí. Vybral jsem několik pasáží, pokud to nemáte čas číst celé. Klikněte na titulek nebo odkaz na Celý článek.

V poslední době od různých lidí často slýchám, že televizi nesledují, popřípadě ji vůbec nemají. Je to "in". Já se bez mučení přiznávám k opaku. Na skutečné televizi se sice dívám jen na sportovní přenosy a zpravodajství, ale když vezmu v potaz pořady, které si stahuju z internetu, řekl bych, že jsem podstatně větší konzument televizní zábavy než běžný český "Novák". A vůbec teď nemyslím seriály a filmy, mluvím o nejrůznějších talk show, dokumentech a reality show. Navykl jsem si je sledovat na počítači jako kulisu k práci a je to docela nebezpečný koníček, kterému věnuji (jistě, je to kulisa, ale stejně...) několik hodin denně. Nehodlám marnit váš čas vyjmenováváním oblíbených pořadů, beztak vás to nezajímá, ale neodpustím si krátkou agitku.

Reality show je žánr, kterým lidé často opovrhují, zpravidla z neznalosti. On jde totiž i ten hloupý Big Brother udělat podstatně atraktivněji, než se tak dělo u nás a stačila by průměrně inteligentní a vynalézavá produkce - ne nadarmo ve Velké Británii a USA vloni skončily už osmé série. A pak, i v tomhle "pokleslém" žánru existuje řada fantastických pořadů se skvostným konceptem nebo třeba jen charismatickým moderátorem. S velkým zaujetím sleduji nejrůznější dokumentárně pojaté reality show jako například Dirty Jobs, Mythbusters nebo Kitchen Nightmares, ale také klasičtější reality jako Kid Nation nebo The Apprentice. Vyprávět bych o nich mohl dlouho, ale je to ztráta času - buď tím opovrhujete, nebo vás to zaujalo, zjistíte si detaily na Wikipedii a eventuálně zkusíte jeden díl. Popřípadě alespoň sledujte Panáčka, nadšeně a erudovaně psaný blog.

Ale k věci. Patrně se shodneme na tom, že české reality show za moc nestojí (i když ta dnešní na ČT24 se celkem povedla). S jednou výjimkou - nikdy bych nevěřil, že to napíšu, ale musím pochválit skvělé Peklo s Landou, které vzniká v produkci Stream.cz. Daniel Landa na mém žebříčku nejneoblíbenějších osob zaujímá jedno z předních míst, a tak jsem k tomuhle projektu přistupoval s velkým despektem a považoval ho za další z nekonečného zástupu sraček, kterými nás neúnavně zásobuje. Jenže Peklo je jiné. Podařené! Snad i proto, že v něm Landa nehraje hlavní roli a ani na sebe nestrhává pozornost. Ta po právu patří pěti "soutěžícím", obyčejným ztroskotancům, kteří se chtějí dostat zpátky do života pomocí (někdy více, někdy méně) extrémního tréninku. Hlavní zásluhu má ale podle mého názoru režisérka Miriam Landová, pod jejíž citlivou taktovou vzniká nečekaně emotivní, svižný a zábavný sestřih. Miriam má výborné pozorovací schopnosti a často i v podstatě nudnou realitu dokáže zaznamenat v poutavém dokumentárním stylu. Peklo má momenty slabé i velmi silné, občas tvůrce podezíráte ze zaujatosti a kalkulu, ale tak už to u tohoto žánru bývá. A ano, nemalou část atraktivity přičítám internetovému formátu, kdy si krátké sotva čtvrthodinové díly můžete pustit kdy sami chcete. Peklo s Landou je pořad typu "love or hate". Pro mě osobně je důkazem, že i u nás může vzniknout zajímavá reality show. Díky bohu.

Můj skeptický názor na Duke Nukem Forever už znáte a i přes dnešní "upřesnění" uvažovaného data vydání stále odhaduju, že to 3D Realms nakonec letos nestihnou. Aby bylo jasno, doufám, že to stihnou a ještě více doufám, že se z toho vyklube špičková hra. Pravda je ale taková, že se momentálně daleko víc těším na stahovatelnou verzi Duke Nukem 3D v rámci Live Arcade. Jeho existenci ve výše linkovaném článku potvrdil Scott Miller a když jsem si to přečetl, poskočil jsem na židli, protože se mi najednou vrátily všechny ty úžasné vzpomínky, které s hrou mám.

Miller specifikoval, že by hru rádi vydali ještě letos a že bude remake podporovat online žebříčky, achievementy, ale hlavně online multiplayer včetně coopu! Upřímně, nic jiného ke štěstí nepotřebuju, obzvláště kdyby navíc Duke Nukem 3D na Xboxu 360 běhal v jakž takž aktualizované HD grafice (alespoň tak jako Doom). Online žebříčky pomohou s adrenalinem v single-playeru (mám s nimi dobré zkušenosti z Doomu, kde jsou vynikající motivací), hlavně ale existence multiplayeru na nové platformě pomůže znovu se vrátit do oblíbených úrovní a decimovat soupeře Shrinkerem. Občas (zhruba jednou za dva roky) si starého Duka prolétnu na PC, což je díky skvělému XP portu s hi-res texturami (JFDuke3D) hodně příjemný zážitek - s multiplayerem je to ale bez lidí trochu potíž. Tady jich budou najednou zástupy.

Znám pár adeptů na tuhle čestnou funkci, ale hrát 10 hodin denně a dohrávat všechno včetně Contra 4 na Hard (btw, pokud jste to hráli, kam jste se dostali?) nestačí, stejně jako šílené investice do obrovských sbírek a utrácení nesmyslných částek za nejrůznější herní relikvie. Je třeba víc - co třeba známý kutil Ben Heck s jeho mobilními verzemi konzolí (zrovna před pár dny jsem ve zprávičkách linkoval jeho nejnovější kousek, Xbox 360 Elite ve formě notebooku)? Ano, ten by to mohl být. A nebo Peter Hirschberg, který si doma (resp. ve velké stodole u svého domu, speciálně postavené pro tento účel) vytvořil regulérní hernu jako vystřiženou z 80. let. Pěkný článek o něm napsal Washington Post, ale podívat se musíte hlavně na jeho vlastní stránky s úžasnou fotogalerií (zajímavý je také blog s historií stavby). Peterova herna obsahuje přes 60 automatů, které si (pokud si to vyžádal jejich stav) sám rekonstruoval do prvotřídního stavu, takže vás už pouhé fotografie přenesou o dvacet let zpátky. Dobová stylová dekorace i hudební kulisa, stařičké přístroje na rozměnění dolarů - všechno je jak má být. Jo, Peter Hirschberg by tím největším a nejšílenějším herním fanouškem klidně mohl být. Nějací další adepti?

Roba Sheridana jsem objevil vloni o vánocích díky jeho fantastickému vánočnímu přání s kouzelným názvem Presents Opening Children. Rob je art director Nine Inch Nails a také velmi nadaný ilustrátor s úžasnou imaginací - viz jeho portfolio, účet na Flickru a především skvělý SketchBlog. Sheridanův nový wallpaper se jmenuje Headache (k dispozici je i widescreen verze) a autor k němu dodává: "tohle jsem já po přílišném hraní Q-Berta." Ten pocit znám.

Tomáš Pluhařík v českých vývojářských kruzích rozhodně není neznámou postavou, znát jej můžete i pod přezdívkou Sep. V Illusion Softworks se podílel na Hidden & Dangerous (první díl, datadisk a do jisté míry i pokračování, v průběhu jehož vývoje musel firmu po neshodách opustit), posléze v pražském studiu Mindware vedl vývoj her Cold War a Painkiller Overdose (plus samozřejmě projekty, které tam nebyly dokončeny). Tomáš je pro své nekompromisní a často kontroverzní názory mnohými považovaný za jakéhosi enfant terribla českého vývoje, zároveň je však na místě zmínit i jeho zásluhy v oblasti osvěty a podpory nezávislých vývojářů (viz například projekt Storm Mill, jeho aktivity na GDS nebo současné přednášení na berlínské univerzitě atp.). Z pohledu mého profesního zaměření tedy velmi pozoruhodný "objekt zájmu", a tak když jsem se před pár týdny dozvěděl o jeho záměru opustit po bezmála deseti letech herní branži (byť jako konzultant s Mindware nadále spolupracuje), požádal jsem ho o rozhovor.

Vznikl z toho myslím docela zajímavý formát v podobě velmi neformální diskuze u večeře. Bezmála padesátiminutový rozhovor je mi velmi líto prznit přepisem a jakkoliv jej upravovat, nabízím ho tedy ve formě mp3 ke stažení/přehrání ZDE (cca 53 MB). Tomáš v něm velmi poutavě vypráví o svých začátcích v Illusionu Softworks, o strastiplném boji o přežití v Mindware, jednotlivých projektech, největších chybách, nejrůznějších pikantnostech, názorech na (nejen českou) herní branži nebo velmi komplikovaném vztahu s vydavatelem - včetně zajímavých věcí, které zatím nikde na internetu dostupné nejsou. Konkrétně jde zejména dosud zcela neznámý nedokončený projekt Mindware (vyvíjený souběžně s Voodoo Nights, Tomáš o něm mluví jako o "Heroes" a zmiňuje podobu s KotORem) a také o předběžnou dohodu na vývoji plnohodnotného pokračování Painkillera, kterou si ovšem Jowood později pikantně podmínil odkupem studia, což se naštěstí Mindware podařilo ustát a v současné době vyvíjejí zcela jiný (zatím tajný) projekt.

Jako bonus si samozřejmě vyslechnete nějaké to mlaskání a pár rušivých okamžiků, ale to už zkrátka k dobré večeři a autentickému záznamu patří. Považujte to za start nového nepravidelného seriálu, rád bych v tomto modelu pokračoval i s jinými osobnostmi.

Konečně. Po nějakých dvěstěpadesáti dnech půstu se Lost ve velkém stylu vrátil a premiéra čtvrté série je minulostí. Dobrá, možná to nebylo v tak velkém stylu jako start druhé série (Desmondův parádní budíček), ale stejně jsem nadšený. Horší zpráva je, že už tím pádem máme celou osminu série za sebou, ale čert to vem. Jak už to bývá, ani tenhle nový díl na mnoho otázek neodpověděl a bude kvůli tomu možná předmětem kritiky. Mě je to celkem fuk, já na tuhle hru přistoupil už dávno a užívám si každou vteřinu. A ano, nemalá část zábavy pramení právě z hledání odpovědi na vznesené otázky (následují spoilery z epizody 401): proč se Desmond nepřidal k Lockově skupině? Jaké šílené prášky si sakra zapomněl vzít Hurley? A především, kdo jsou zbylí tři přeživší letu Oceanic 815, kteří se dostali z ostrova? A znamená ten Charlieho vzkaz "they need you", že ostatní stále žijí a šestice, které se říká Oceanic 6 je nechala na ostrově? Tak zase za týden.

PS: Existuje optimista, který od herní verze Lostu čeká, že bude povedená?