Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Poslední epizodu Sopranos jsem viděl už před několika týdny, ale zatím ze mě nevyprchala ani špetka vzrušení - stále si dokola pouštím své oblíbené scény (včetně té závěrečné, o které po premiéře vloni v červnu hovořila celá Amerika), pročítám si dodatečně nejrůznější internetové zdroje nebo rozhovory s tvůrci a divím se, jak málo populární tenhle seriál u nás je. Je to proto, že se nevěnuje nějakému cool tématu jako je útěk z vězení nebo válka superhrdinů? Mafiánská tématika přitom bývá oblíbená a je vlastně i důvodem, proč jsem na Sopranos sám začal koukat (koneckonců, do mého soukromého filmového TOP 10 patří Kmotr, Zjizvená tvář i Mafiáni). Jenže ono je to mnohem víc než obyčejný gangsterský seriál!

Sopranos mafii "povyšují" na obyčejné řemeslo. Je to seriál o lidech, jejich rodinách a běžných problémech. Zamilujete si je, ale přesto ani na okamžik nebudete pochybovat, že jsou zločinci. Dejte tomu šanci a udělejte si obrázek sami, pro mě to je srdcová záležitost, které se v míře nadšení při sledování vyrovná snad jen Lost a 24 a v jakémsi uměleckém dojmu je nepochybně ještě výše - tak vysoko, jak asi televizní zábava vůbec může být. Skvěle napsané, skvěle zahrané, skvěle natočené, s nespočtem silných momentů, chytrého humoru a kvalitní hudby. Sopranos osobně "zazlívám" jediné - vynikající James Gandolfini se rolí Tonyho Soprana proflákl a jen těžko bude v Hollywoodu shánět práci, kterou by si zasloužil. Chápu to, kdekoliv bych ho viděl, měl bych před očima Tonyho v županu, jak po ránu vykrádá vlastní ledničku.

Produkce HBO je zkrátka zárukou prvotřídní kvality (viz už dříve vychválený Entourage). Mimochodem, před pár týdny začala americká HBO pětkrát týdně vysílat seriál In Treatment, ve kterém Gabriel Byrne v roli psychoterapeuta pomáhá čtyřem pacientům, aby pak pátý den navštívil svojí terapeutku. Je to velmi minimalistická záležitost postavená výhradně na dialogu dvou lidí, ovšem emocí tu je více než v kdejakém epickém spektáklu. Vřele doporučuju, možná se k tomu ještě vrátím.

Na nový díl Alone in the Dark se vcelku těším, i když je to spíše takové chladné očekávání. Struktura inspirovaná televizními seriály (úrovně ve stylu epizod, tedy s vlastním vývojem příběhu a zvraty na konci) mi přijde vcelku zajímavá, ale rozhodně to samo o sobě neudělá ze hry hit. Myslím, že to nakonec bude vcelku normální akční adventure, rozhodně podstatně akčnější než předchozí díly série (jak je dnes ostatně zvykem). V rozhovoru v Oficiálním Xbox Magazínu mě nicméně jedna pasáž hodně zaujala: "Chceme, aby hru mohl dokončit každý, takže jsme jako jednu z našich novinek přidali možnost přeskakovat herní sekce s použitím menu podobného těm u DVD přehrávačů. Vždy ovšem za jistou cenu a achievementy jsou jedním ze způsobů jak odměnit hráče, kteří přeskakovat nebudou."

Na první pohled docela nevinná poznámka, ve skutečnosti je to ale hodně odvážné rozhodnutí. Nejprve jsem si říkal, že se vývojáři zbláznili a že to je další krok k naprosté degeneraci počítačových her. Jenže čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se mi ta myšlenka zamlouvá - není to nápad vhodný do úplně každé hry a nemělo by to vývojáře odradit od snahy co možná nejlépe obtížnost vyladit, ale jinak si takovou funkci v mnoha hrách dokážu dost dobře představit. Neumím spočítat, kolikrát už jsem byl donucen přestat hrát nějakou zajímavou a zábavnou hru kvůli nějaké obtížné pasáži, kterou jsem nebyl schopen odehrát (z poslední doby si vybavuju třeba GTA San Andreas nebo Tomb Raider Anniversary). Rád bych slyšel jediný důvod, proč bych neměl dostat možnost přeskočit například obtížného bosse v půlce hry - za hru jsem si zaplatil a je na mém rozhodnutí, jak s ní naložím. Pokud jsem tak pošetilý a během minuty přeskočím až k finálnímu souboji, pak je to jen můj problém.

Je tu samozřejmě několik méně kontroverzních řešení - řada her (například Bioshock) umožňuje změnit obtížnost v průběhu hraní, jiné zase (například Resident Evil 4) náročnost překážky při každém dalším pokusu postupně snižují. Šikovné, ale ani jedna varianta ale nezaručuje, že si s tím poradí každý a pokud alespoň trochu tušíte, jak diametrálně odlišné může být hraní nějakého teenagera, který u her tráví pět hodin denně a zaneprázdněného čtyřicátníka, který si na ně udělá čas dvě tři hodiny týdně, pak určitě oprávněnost funkce přeskakování chápete. Koneckonců, není to nic proti ničemu - těm kdo mají s obtížnosti her problémy to pomůže, ostatním to může být fuk. Co myslíte vy, je to dobrý nápad, nebo je to špatný nápad?

Japonské studio Level-5 nepatří mezi elitní vývojáře, ale jeho hry jsou mezi fajnšmekry ceněny poměrně vysoko (např. Rogue Galaxy nebo Dark Cloud). Dosud to byly většinou RPG, na DS ale v Japonsku vloni Nintendo vydalo jejich kouzelnou kreslenou puzzle adventuru Professor Layton and the Curious Village. Teď došlo i na USA a... bylo na čase, Layton je pro mne osobně totiž bez debaty jedna z nejlepších DS her. Kawashimův Brain Training byl skvělý koncept, mám ty hry hodně rád, ale pro mozek to není nic jiného než jakési škádlení. Brain Training měl řadu (oficiálních i neoficiálních) následovníků, které se svezly na vlně zájmu o trochu pochybné trénování mozku a stavěly na naprosto stejných principech. Je s podivem, že nikoho nenapadlo udělat kolekci skutečných rébusů a seriózních hádanek, které by byly uzpůsobeny pro dotekový displej.

Až Level-5. Cynik by mohl namítnout, že si ty rébusy může levněji a v mnohem větším počtu (ve hře jich je 120, další lze stahovat přes internet - k dohrání hry jsem vyluštil stovku a trvalo mi to přes 11 hodin, což je velmi solidní herní doba) koupit v knížce. Jistě, stejně jako si můžete na papíře koupit Sudoku. Rébusy v Laytonovi můžete řešit (zpravidla) stylusem, je tu chytrý systém nápovědy (tři stupně pro každou hádanku) a navíc je to celé zabalené do poutavého detektivního příběhu, o nádherné kreslené grafice nemluvě. Adventure část (dá-li se to tak vůbec nazvat) je tu "degradována" víceméně pouze na prostředek k vyprávění příběhu, vedle cestování po tajemné vesničce do značné míry skutečně jen luštíte rébusy. Jejich obtížnost, zaměření i námět jsou hodně rozmanité - některé budete pravděpodobně znát (převoz vlků a oveček přes řeku nebo přelévání vody mezi různě velkými sklenicemi), ale většinu ostatních nikoliv. Obvykle je do řešení nějakým způsobem zapojen stylus, ale není to pravidlem a některé hádanky jsou čistě textové. Jedna ukázka, ať máte představu. Mladá dívka vám sdělí: "Pozítří mi bude 22, ale minulý rok na Nový rok mi bylo ještě 19." Kdy přesně má narozeniny? A ještě druhá, pro pobavení.

Professor Layton je plánovaný jako trilogie (dvojka už v Japonsku vyšla) a já se dalších dílů nemůžu dočkat. Kvalitních herních hlavolamů není nikdy dost a tohle je pro milovníky rébusů naprostá povinnost. Vydání v Evropě je bohužel zatím nejisté, ale odhaduji, že Nintendo po prodejním úspěchu v Severní Americe nebude dlouho váhat.

Jen taková maličkost pro všeobecné pobavení - napsal jsem ve volném čase pro jisté vydavatelství jistý článek (abychom se vyhnuli případným spekulacím, článek ani vydavatelství nemá nic společného s hrami). Kolegy z branže to patrně nepřekvapí, ale ostatní možná ano. Obvykle v takovém případě podepisujeme smlouvu, ve které se vzdáváme veškerých práv na cokoliv a předáváme příslušnému vydavateli exkluzivní a časově neomezenou "licenci" na autorské dílo. Často je to hodně podivná smlouva, ale zřejmě nijak nevybočuje z běžného vztahu jednotlivce a velké společnosti. Zkrátka, patří to k věci. Tentokrát jsem se nicméně ve smlouvě dočetl následující: "Licence je poskytována bez množstevního omezení, pro území celého světa a vesmíru a pro celou dobu trvání majetkových práv k dílu." Inu, podepsal sem, ale vrtá mi to hlavou - co to sakra znamená? Co to je za zadní vrátka? Je to snad běžná právnická klauzule nebo byl právník fanda sci-fi?

K chytré, výstižné a unikátní neziskové kampani "Meet the World" (šířené řetězovými e-maily) od mladého brazilského copywritera Icaro Dorii není třeba nic dodávat, na místě je snad jen se nad ní zamyslet. Klikněte pro větší verzi, další vlajky i podrobnější detaily o projektu hledejte tady. Nalezeno na FFFFound.

Už dávno před Guitar Hero si hráči na konzolích mohli u her podupávat do rytmu a nemyslím teď nutně taneční sérii Dance Dance Revolution. PaRappa the Rapper, Vib Ribbon, Rez, Amplitude, Frequency nebo Elite Beat Agents představují svébytný žánr a lze je do značné míry označit i za úspěšné a populární. Na PC je situace trochu odlišná, ale začíná se blýskat na lepší časy - nedávno vznikl PC port Lumines a nyní přichází i Audiosurf, nezávislý projekt Dylana Fitterera, který jej přes Steam prodává za pouhých deset dolarů, přičemž v ceně zdarma získáte soundtrack k Orange Boxu!

Princip je jednoduchý - Audiosurf funguje s jakoukoliv vaší hudbou, ať už originálním hudebním diskem nebo mp3 souborem. Hra data během pár vteřin analyzuje a předloží vám unikátní level, ve kterém létáte raketkou, tak trochu ve stylu Wipeoutu. V létání ovšem nic složitého nehledejte, cílem je z cesty sbírat barevné kostičky a tak trochu jako v stařičkém Klaxu je sestavovat do skupin různých tvarů, načež zmizí. Upřímně, nic světoborného to není a konzolové hry jako Frequency se mohou při pohledu na Audiosurf v klidu z uctivého odstupu potutelně usmívat. Nicméně je to příjemná arkáda na poslech vaší oblíbené hudby a s trochou (dosud skrytého) nadšení pro hudební žánr tomu můžete nepěkně propadnout. Orange Box se k tomu sice vůbec nehodí (zkuste raději nějakou elektroniku nebo rock, i když to samozřejmě funguje s čímkoliv, třeba i mluveným slovem), ale zase z Audiosurfu při zmíněné ceně činí neodolatelnou nabídku. A pokud snad stejně odoláváte, zkuste alespoň demo z oficiálních stránek. Jen víc takových her na PC!

Před pár týdny došlo v produkci Game Page k poměrně nenápadné, ale velmi důležité změně. Novým dramaturgem pořadu se stal Ondřej Broukal, kterého znáte jako jednoho z moderátorů pořadu (dříve tuším recenzoval v GameStaru a také produkuje recenze pro Tiscali). Tato personální výměna by měla mít za následek proměnu pořadu Game Page a i když nelze čekat okamžité a radikální změny (hovoříme tu přece o České televizi), myslím, že můžeme být optimisté. Koneckonců, Ondřej hrám rozumí a to je velká změna proti jeho předchůdci.

Game Page si změny zaslouží, není to příliš kvalitní pořad, byť ve svém věku nejsem jeho cílovou skupinou. Možná víc než cokoliv jiného mě na něm irituje naprosto tragická grafika (ani ne tak virtuální studio jako předpotopní titulky) a často neuvěřitelně laciné a trapné prostředí. Když jsem byl v Game Page jako host naposledy (hovořit se mělo o nejočekávanějších hrách nového roku), točilo se před starou CRT televizí na níž běžela titulní obrazovka z Mario Galaxy, přičemž šlo o jakýsi sklad kostýmů, takže za námi stály stojany s hadry (takhle to vypadalo). Skvělé prostředí pro herní pořad z roku 2008! Do zákulisí nevidím, ale mám takový dojem, že je Game Page v rámci České televizi zapsaný jako ten "směšně levný pořad, který ale sleduje čtvrt milionu diváků, což je dobrý a navíc nám to ušetří peníze na něco jinýho, takže si to dělejte jak chcete, nám je to fuk." Je otázkou, co se dá změnit z pozice dramaturga, pokud se něco nestane s tímto přístupem. Jisté totiž je, že Česká televize kvalitní pořady dělat umí - jen musí chtít. S Ondřejem jsem si před pár dny vyměnil několik e-mailů a v příštím SCORE vyjde rozhovor - změn naznačil celou řadu, ale bylo znát, že v rámci ČT není snadné cokoliv prosadit a on samozřejmě není neomezeným pánem Game Page. Uvidíme, držím palce.

Tvůrci Game Page by se měli snažit o to víc, že už to není jediný televizní pořad o hrách. Hudební stanice Óčko před dvěma týdny poprvé odvysílala týdeník Cheat. Viděl jsem první dva díly a zatím jsem vcelku spokojen. Minimálně grafika je o šest světelných let před Game Page. Nápad natáčet vstupy dvěma kamerami je prima, jen mi to neustálé problikávání a nejrůznější rušivé efekty trhají oči. Počítám, že na vině je opět můj požehnaný věk, který nemá nic společného s běžným divákem herního pořadu - těm ten zmatečný klipový střih určitě připadá cool. Moderátoři jsou zatím trochu nemastní, ale to se jistě časem podá, nemám s tím problém. Snad se také ještě něco udělá s obsahem - ukázky mobilních her jsou v takovém pořadu absurdní (nicméně vazbu na sponzora chápu), vedle tradičních recenzí a preview by to chtělo třeba svižné video novinky (na rozdíl od Game Page tu Cheat může díky své flexibilitě nabídnout určitou aktuálnost), reportáže, rozhovory a podobně.

Za nejlepší nápad nicméně považuju zřejmou inspiraci ve Špatném vlivu, starém britském pořadu o hrách, který v 90. letech běžel nějaký čas i na Nově (bohužel s ročním zpožděním, o zaměření na u nás tehdy mizivě rozšířené konzole nemluvě). Odtud tvůrci Cheatu vykradli fantastického Nam Rooda a vytvořili vedlejší postavu Rudu Retrofila, která vede jakýsi retro koutek - kopie sice není zdaleka tak zábavná jako originál (na postavu nadutého znalce a šíleného pamětníka je příliš mladý), ale stejně mě Ruda svým výstupem docela pobavil. Asi hlavně proto, že jsem si zase po letech božího Nam Rooda vybavil. Můžete i vy - tenhle uživatel zatím hodil na YouTube celou třetí sérii Špatného vlivu, podívat se můžete i přímo na krátký klip jednoho Nam Roodova vstupu. Nesmějete se? Inu, to byla 90. léta a můj věk tehdy odpovídal průměrnému věku diváka herního pořadu.

A ještě maličkost - dnešní videorecenze Mario Galaxy na Tiscali mi odhalila existenci zbrusu nového projektu GameTV, za kterým stojí opět Ondřej Broukal. Je to zjevně česká verze GameVideos nebo GameTrailers. Zda časem nabídne nějaký původní obsah s českým komentářem je otázkou (soudě dle videorecenze a zatím prázdné rubriky Showtime předpokládám, že ano), ovšem už jen šikovná možnost zapnout si u videí české titulky je hodně užitečná - ty navíc fungují externě nezávisle na videu (podpora klasických formátů sub/srt), což výrazně zjednodušuje provoz (není nutné zdlouhavě renderovat každé video) a navíc to umožňuje zapojení uživatelů do překladu. Hodně zajímavý projekt, šup s tím do bookmarků.

Tip pro retro maniaky, konkrétně příznivce ZX Spectrum. Už zhruba před rokem vyšla kniha The ZX Spectrum Book: 1982 to 199X, jako svou první publikaci jí vydalo malé vydavatelství Hiive. Já se rozhoupal až teď a mohu tedy z vlastní zkušenosti doporučit. Text se věnuje výhradně hrám - co strana, to detailní informace o jednom dobovém titulu (klikněte na velký obrázek pro příklad, her je v knize přes 200 a jsou řazeny chronologicky, další podrobnosti a ukázky na výše zmíněném webu) včetně obrázků a dalších relevantních údajů. Trochu mi chyběly podrobnosti o samotném počítači, pár stránek k jeho historii a vývoji, ale nedá se svítit. Cynik namítne, že tu není nic, co by se nedalo poměrně snadno nalézt na internetu, ale pravověrní fanoušci 8-bitové éry jistě pochopí, že investice nelituju - už kvůli té nádherné obálce! Nic na tom nemění ani dosti vysoká cena cca 900 korun včetně poštovného (bůhví proč se zasílá z USA). Kupujte, dokud jsou, prý už zbývá posledních pár kusů!

Těsně před dokončením je mimochodem stejně koncipovaná kniha o C64 (v prodeji od konce února) a do budoucna vydavatelství Hiive Books zřejmě plánuje díl věnovaný Amize a ST.