Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Wii Fit se u nás doma po třech týdnech zapíná už jen sporadicky (viz moje kritika). Kromě občasného zvážení bývá jedinou výjimkou slalom (jeho lehčí varianta), ve kterém se přes e-mail trumfujeme s jistým sjezdařem z českého Nintenda. Michale, teď je míč zase na tvojí straně! Podotýkám, že 18.78 už je skutečně vynikající čas, i když tam je ještě zhruba půlvteřinová teoretická rezerva na zlepšení. Viz video na Youtube, kde mám ovšem pochybnosti ohledně regulérnosti výkonu (při použití opory je sjezd podstatně snazší). Za čas přítelkyně naproti tomu ručím. Chudák holka, zase po letech si něco zahrála.

PS: Můj rekord je někde kolem 24 vteřin. Slabé, vím. Ve Family Ski (vychází za dva týdny) to snad bude o něco lepší. Musím si ale zvykat na novou konkurenci.

Phil Harrison v rozhovoru pro Videogaming247: "I think the single-player, disconnected console game is probably in its dotage. Now, that doesn’t mean that those games aren’t relevant going forwards, but they will be enhanced by community features being embedded in them, or downloadable content becoming an inherent part of the experience, or some kind of user-generated content will be part of the experience. All of the things we see in other games, the things that we can point to in compelling games." No nevím, jsem v tomhle směru dost skeptický. Možná jsem se dneska probudil s cynickou náladou, ale přijde mi to, jako kdyby Ota Černý tvrdil, že fotbal jak ho známe končí - že začne hřiště snímat šedesáti kamerami, do televizního přenosu zařadí hlas rozhodčího a hráčům bude měřit tep. Fajn věc, pomyslím si, ale bude to pořád jenom fotbal. A když budou hrát borci na hřišti tužku, sebelepší Otův vynález (nebo Mírův komentář) to nezachrání.

Phil Harrison zřejmě neslyšel o BioShocku. Já jo, já ho vloni s nadšením dohrál a zvolil si ho svojí nejoblíbenější hrou roku. Nepochopte mě špatně, nemám nic proti komunitním funkcím nebo stahovatelnému obsahu, ale je to jen třešnička na dortu. Vím, že Atari v tomhle není zdaleka samo a řada vydavatelů má strach pustit na trh ryze single-playerovou hru zcela bez multiplayeru, ale BioShock je důkazem, že to jde a že to hráčům nechybí. A není zdaleka jediný, co takové Uncharted? Pro mě je alfou a omegou příběh, design a hratelnost jako taková. Pokud tohle nedokážete udělat dobře, jděte si se svým online obsahem k šípku, pane Harrisone. A ano, s Alone in the Dark Vám držím palce (ještě před pár měsící jsem byl skeptický, ale gameplay videa z posledních týdnů mě zaujala)...

Jsem mimochodem docela zvědavý na tu novou strategii Atari. Phil Harrison už dříve prohlásil, že firma po vydání Alone in the Dark udělá za svou minulostí tlustou čáru, skončí s velkorozpočtovými projekty a single-playerovými hrami s výrazným příběhem. Asi sem nebyl sám, kdo při pohledu na tu zprávu nevěřícně zakoulel očima. Je pravdou, že Atari nějaký pořádný průvan ve vlastních řadách potřebujete. Nicméně tohle smrdí, taky to cítíte? Představuji si Harrisona jak přišel poprvé do Atari, našel firmu v dezolátním stavu a bez kvalitních vývojářů schopných navrhnout špičkovou single-playerovou hru (o penězích nemluvě). Řešení? Jak snadné - budeme tvrdit, že jsou špičkové single-playerové hry mrtvé!

Retro poklad! Po půl roce znovu oprašuji dávno zapomenutou rubriku, ve které vzpomínám na dávno zapomenuté hry. Takové hry, o kterých toho na internetu moc nenajdete, které nejsou oslavovány a na které bohužel sedá prach! Tentokrát jsem si při hraní Toki Tori na WiiWare (je to mrška těžká, dává mi zabrat) vzpomněl si na jeden úžasný klon Lost Vikings, který vydal Monolith už v roce 1999. V rámci jejich her do jisté míry pochopitelně zapadl (Blood, No One Lives Forever, Aliens vs. Predator 2 a nejnověji F.E.A.R., to jsou těžké kalibry), ale to neznamená, že je to špatná hra. Naopak, Gruntz byla hra vynikající a zejména unikátní - klasickou lost-vikingovskou premisu kombinování schopností jednotlivých členů týmu totiž dovádí k dokonalosti obrovskou nabídkou power-upů, předmětů, překážek či pastí, přičemž hra používá pohled shora. Ten jí už z podstaty radikálně odlišuje od klasických klonů Lost Vikings, největším trumfem je ale ovládání myší inspirované realtime strategiemi. Víc dodávat netřeba, do jisté míry infantilní námět odlehčuje parádní humor a pro šílence je tu neskutečně chytlavý bojový multiplayer, který už toho ale s jinak docela tuhou puzzle hratelností nemá mnoho společného.

Kdyby Gruntz někdo optimalizoval pro současné Windows, nemusel by na hratelnost ani grafiku vůbec sáhnout a udělal by s tím jako s indie casual projektem díru do světa. Takhle asi nezbývá než si to sehnat pokoutně (já naštěstí opatroval jako oko v hlavě CD z GameStaru 15 s plnou verzí), nebo zkusit alespoň demo (viz link na oficiální stránky). Je to sice klišé, ale po tuctu odehraných úrovních si nemůžu pomoct - tahle hra za těch deset let neztratila ani pixel svého kouzla. Upřímně, o kolika hrách tohle můžeme říct?

Mistři retro remaků Retrospec se pár let po fantastickém portu Head Over Heels konečně vrací do ráje 8bitových "isometrovek" - sice ani tentokrát nesáhli po Knight Lore (je mi záhadou, proč tahle klasika stále nemá kloudný remake), alespoň se ale pustili do jeho nástupce, Alien 8. Ultimate ho vydali o rok později (v roce 1985) a i když je to tématicky úplně něco jiného (místo vlkodlaka tu ovládáte robota), herní koncept je s Knight Lore prakticky totožný. Jde prostě o isometrickou plošinovku, víc tu toho k vysvětlování není. Nová freewarová verze Alien 8 má sice vizuální kvalitou daleko od pixelového skvostu Head Over Heels a herně zase neobstojí proti Mr. Robotovi, nicméně přesto je to i dnes solidně zábavné. Což samozřejmě hodně závisí na ročníku vašeho narození. A na tom, zda zapomenete na možnost, že byste to snad mohli dohrát - Alien 8 je ještě složitější a méně lineárnější než Knight Lore.

Mimochodem, pokud máte vývojářské ambice, zkuste si pohrát s Isomotem - tenhle engine byl vytvořen na míru isometrickým hrám a Alien 8 je jeho první vlaštovka. Tak teď už fakt chci ten Knight Lore (Retrospec na něm pracují a dle dnešního záznamu v project logu se konečně blíží dokončení)!

Jako malý kluk jsem si rád pročítal ilustrované knížky ze série Už vím proč..., které dětem zábavnou formou vysvětlovaly často velmi složitá témata. Dozvěděl jsem se tam například jak funguje auto, proč prší a padají blesky, nebo jak se vaří pivo. Samé užitečné věci, ale o počítačových hrách nikdy ani ň. A vidíte, právě o nich byla podobná ilustrovaná kniha Usborne Guide to Computer and Video Games: How They Work and How to Win, která vyšla už v roce 1982 ve Velké Británii. Tehdy mi bylo pět let a kdyby se mi dostala do ruky (lhostejno zda v angličtině), nepochybně by se okamžitě stala mojí biblí a urychlila můj "vývoj" o řadu let. Scany najdete na serveru Pointless Museum a i dnes, o čtvrt století později, je to výborné, místy samozřejmě nechtěně zábavné, ale většinou kupodivu stále poučné (!) čtení s nádhernými ilustracemi. Jak hraje počítač šachy? Jaké budou hry v budoucnosti? Jak počítač ví, co má dělat? Učiněný poklad!

"Letos si štáb dal záležet a vybral hodně barvitou skupinu lidí, najdeme zde třeba 52letou babičku Terri, prostoduchou blondýnku Brigitte, zedníka Roryho, vesnickou zvěrolékařku Alice, potomka původních obyvatel Dixie, 1 metr vysokou liliputánku Rimu, studenta práv Bena, ovšem zatím nejvýraznější postavou je hubený Travis, jehož zvláštností je jeho nezvykle vysoko posazený hlas (jeho fistuli ve změti hlasů ostatních soutěžících identifikujete opravdu snadno)."

Nikdy bych nečekal, že sem budu psát o reality show, ale po přečtení tohoto příspěvku na Panáčkovi (mimochodem skvělý blog) si nemůžu pomoct. Inu, nebudu si tady honit triko a tvrdit, že jsem české reality show nikdy nesledoval. Lhal bych. Jsem na tom asi jako většina - náruživý divák první řady Vyvolených, který odmítl všechno co následovalo jako trapný plagiát bez nápadu. Nicméně když si tak čtu tenhle výčet účastníků australského Big Brothera, mám na takovou reality chuť! S podobnou partičkou bych to více než nadšeně sledoval i u nás. Považte - mladý rom, 60letý děda/komunista, chudá studentka odněkud z Karviné, profesionální fotbalista, lesbická feministka, uhrovitý student Matfyzu, úspěšná manažerka ve středním věku, vysokoškolský profesor a...ehm, herní novinář (o jednom ideálním adeptovi bych věděl)... no řekněte sami, kdyby to ještě produkce řádně okořenila nečekanými twisty a nápaditými úkoly (viz odkaz), nekoukali byste se?

Podle čeho se rozhodujete, za co utratíte své peníze? Přemýšlejte o tom, alespoň malou chvilku. Jakkoliv je vliv reklamy v podstatě neměřitelný (některé odvážné odhady dokonce tvrdí, že má reklama pouze 10% účinnost - ať už to znamená cokoliv, přesto to inzerentům stojí za to), nejrůznější výzkumy potvrzují jisté nasycení (jinými slovy: reklama je všude) a zdůrazňují rostoucí význam tzv. "world of mouth" marketingu. Tedy zjednodušeně řečeno - doporučení samotných zákazníků. Zkrátka šeptanda (detailně na Wikipedii). Samozřejmě to neznamená, že firmy prodávající zboží a poskytující služby rezignovaně odevzdaly svůj osud do našich rukou. Nikoliv, šeptandu se snaží aktivně a mnoha různými způsoby ovlivnit, mnohdy daleko za hranicí etiky.

Že se tak zhusta děje i u nás je samozřejmé. Existují první seriózní výzkumy, první odhalené případy a existuje samozřejmě Radek Hulán, který si na tom založil živnost. Na tom by ale ještě nebylo nic špatného - můžeme si o tom myslet své, ale takový člověk je soukromou osobou a jeho činnost je v souladu se zákonem. U zadavatelů už ovšem můžeme spekulovat minimálně o otázce etiky - v případu zmíněného falešného blogu odhalené PR agentury a zadavatel nejprve zapírali, aby nyní skandálně odmítali připustit, že podobný způsob propagace není v pořádku. A budou v tom pokračovat, dokud to jen půjde...

Zpátky k otázce - dáte na názor přátel? Nebo dokonce na doporučení cizích lidí z oblíbených internetových diskuzí? Jsou pro vás názory ostatních lidí (recenze teď stranou) relevantnější než například inzerce? Zcela jistě ano, nebo si to alespoň myslíte. Otázkou ovšem je, jestli i za tím nadšeným doporučením na fórech není člověk, jehož taková činnost živí. Nejde už totiž jen o falešné blogy (vzpomínáte na fiasko Sony s jeho netradiční PSP kampaní?), ale i o obyčejné diskuzní příspěvky. Herní byznys byl vždycky extrémně kompetitivní a výrobci konzolí odnepaměti dokázali příznivce ke svým produktům citově připoutat, ale to co se s rozvojem internetu rozpoutalo v poslední generaci konzolí, nad tím zůstává rozum stát. Osobně ani na vteřinu nepochybuji, že na tom mají nemalou zásluhu samotní výrobci konzolí a jejich guerillový marketing. Jak rafinovaně to funguje, si můžete přečíst v tomhle starším článku v magazínu The Escapist, kde získali výpověď jednoho z těch vykutálených tajných "prodavačů". Takže příště až budete surfovat internetem, mějte se na pozoru. Ať už jde o neškodné vtipné video na YouTube, osobní blogísek s autentickými názory nebo o seriózní dojmy z hraní na fórech, možná za tím je něco něco úplně jiného. A je jedno, jestli je na konci URL com nebo cz.

S nemalým zpožděním se Nintendo právě dnes připojuje ke své konkurenci a spouští vedle online prodeje retro her také službu stahování malých originálních titulů. Říká jí WiiWare a podle vyjádření Nintenda je to velká šance především pro nezávislé vývojáře - v tiskovkách padají slova jako "riziko" nebo "inovace" a kromě technického schvalování prý vydavatel nijak neovlivňuje obsah her. Což je na první pohled sympatická příležitost, ale teprve čas ukáže, nakolik je to skutečná výhoda a nakolik jen blábol. Kapacita nabídky je jistě omezená, takže nějaká forma výběru nepochybně probíhat musí, na druhou stranu je pravdou, že jsou náklady na vývoj proti XBLA a PSN nesrovnatelně nižší. Nintendo každopádně jak známo příliš nešťourá ani do obsahu "velkých" a začíná za to být v poslední době kritizováno - nejsem už zdaleka sám, kdo vzpomíná na jejich památný Seal of Quality. Ale to je na jiný příspěvek.

Přehled prvních osmi titulů (šest je k dispozici už dnes, dva zbylé přijdou na řadu později) najdete kupříkladu na Eurogameru. A jako kdovíjak velká šance pro nezávislé vývojáře to zatím nevypadá - Final Fantasy Crystal Chronicles od Square Enix, Dr. Mario od Nintenda, dále tituly od Hudsonu a Gameloftu, samá velká jména. Nic proti, je to dobrý mix a já budu jen rád, pokud Nintendo vytvoří nějakou menší plošinovku přímo pro WiiWare. Spíše jsem zklamán (nikoliv překvapen) cenovou politikou, hry stojí s výjimkou ještě dražšího Final Fantasy zpravidla 8 až 10 Euro, zatímco u konkurence je tomu často trochu méně. Sice o chlup, ale u titulů jako Super Stardust HD nebo Geometry Wars to potěší dvojnásob. Všechno je ale otázkou úhlu pohledu - pro člověka zvyklého platit za casual věci na PC dvacet dolarů, to je vlastně láce.

Z první WiiWare nabídky jsem vybral Toki Tori (oficiální stránky, wikipedia), což je příjemný mix Lemmings a Lost Vikings. Zatím se bavím, i když to není nic převratného. Každopádně se Nintendo musí hodně snažit. Má co dohánět - nabídka online her je u Microsoftu i Sony špičková.

PS: Podrobné recenze najdete na specializovaném serveru WiiWare World.