Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Ne tak docela, ale bylo to o fous. V průběhu posledních týdnů jsem se totiž na nátlak řady kolegů (a rovněž i na nátlak vlastní zvědavosti) rozhodl vyzkoušet World of Warcraft. Došlo k tomu v pátek krátce po uzávěrce - hrál jsem dlouho do noci, v sobotu pak hru nevypnul nějakých 18 hodin a skončil dnes před pátou ráno. Něco takového nepamatuju už zatraceně dlouho. Konečně jsem pochopil (i když asi ne úplně - jsem zatím koneckonců jenom na 13. levelu a neseznámil se zdaleka se vším) v čem je kouzlo MMORPG her. Od běžných "off-line" her se zas tak moc neliší (nebo alespoň WoW ne), probíhají ale v realtime čase a bez možnosti ukládání pozice za každým rohem. Přičtěte bezbřehé možnosti interakce a spolupráce s ostatními hráči, unikátní ekonomiku nebo široký herní potenciál tisíců různých questů, činností či vůbec náplně hry a je jasné, že mají proti klasickým hrám hodně trumfů.

Je to moje první MMORPG (pár hodin před lety v Ultimě Online nepočítám a krátkou epizodku v 2D onlinovce Maple Story raději také ne) a příznávám, že také jedno z vůbec prvních RPG. Na úvod jsem proto zvolil Warriora a zatím to opravdu nemá chybu, i když v posledních hodinách začíná řádně přituhovat a moje naprostá neznalost systémů kouzel a dalších principů RPG je trochu znát. O to úžasnější je ale pocit, když najednou narazíte na týpka z Dánska a tři hodiny s ním společně plníte questy. Člověk si nemá čas ani odskočit, raději ale nedomýšlím jak to bude vypadat na raidech s dvaceti dalšími čechy. V každém případě vřele doporučuji všem začátečníkům, které MMORPG svět Warcraftu láká - bavit vás to bude určitě královsky, otázkou je pouze zda máte dostatek času. Je to totiž do slova a do písmene droga.

V hraní pokračuji, v psaní bych rád také. Uvidíme co bude vítězit v nejbližších dnech.

U příležitosti GDC se v San Franciscu od středy do pátku souběžně konal i IGF, neboli Festival nezávislých her. Šlo již o sedmý ročník a za ta léta si stihl vydobít solidní prestiž na scéně nezávislých her i pozornost hráčské veřejnosti. Vedle řady přednášek a dalších doprovodných akcí se i letos vyhlašovaly nejlepší nezávislé hry. "Bojovalo" se ve dvou skupinách (ve Web/Downloadable soutěží hry do 15 MB velikosti, ostatní spadají do kategorie Open) a ze všech přihlášených titulů se v každé z nich nakonec o ocenění ucházelo deset nominovaných her - jejich seznam najdete třeba tady. Na serveru Gamasutra naleznete kompletní výsledky. V kategorii Open dominovaly Gish a Alien Hominid, v kategorii Web/Downloadable pak získal tři ceny Wik and the Fable of Souls. Výsledky jsou to docela zasloužené, opravdu jde asi o nejlepší indie hry uplynulého roku a už jsem je tu tuším všechny zmínil. V případě geniální Gish bych se jen stále dokola opakoval (hlavní designér a grafik prý při přebírání ceny z pódia požádal svou přítelkyni o ruku - úspěšně), Alien Hominid je skvělý příklad hvězdné kariéry, kdy se malému týmu podařilo úspěšnou flashovou hru portovat na PS2, GC i Xbox a Wik je zajímavá arkáda s unikátním ovládacím systémem (která mne ale, přiznávám, zase tak moc nebavila).

Za zmínku ale stojí i další ceny - Steer Madness získal ocenění za zvuk v kategorii Open (bohužel není k dispozici demo, takže jsem nezkoušel), Global Defense Network v kategorii Web/Downloadable, RocketBowl získal cenu za "technickou dokonalost" a starý známý N bodoval u publika. Vesměs zcela zaslouženě.

Doporučuji ale zkusit všechny nominované hry a vlastně se můžete porozhlédnout i v kompletním seznamu desítek přihlášených titulů. Když nic jiného, najdete tam zajímavý a mnohdy překvapivý údaj o době vývoje a nákladech, který je pro našince často hodně nepochopitelný. Každopádně berte tento článek jako odstartování pravidelných příspěvků - indie hrám se tu věnuji už celkem dlouho, od této chvíle se ale pokusím pravidelně každý týden vyhlásit "indie hru týdne" a zároveň vás informovat o všech novinkách, které jsem v této oblasti zaznamenal. Věřím, že to pro vás budou stejně zajímavé články jako všechny ostatní, ale pokud máte něco proti, samozřejmě se ozvěte...:-).

Tento článek jsem sliboval už několikrát, ale nějak to bohužel dosud nevyšlo. Dostal jsem se k němu až v den premiéry a snad bude pro vás určitou kompenzací jeho rekordní délka. Řeč bude o konzoli Nintendo DS, která se právě dnes dostává do prodeje v Evropě a tedy i u nás. Nejprve fakta. Pořídíte jí za 4990 korun, hry stojí od 1000 do 1500 korun - oficiální stránky českého Conquestu, který sem podobně jako dosud nový výrobek Nintenda dováží, najdete na www.nintendods.cz, webshop který ho prodává (na DS oproti doporučeným cenám sleva 500, na hry cca 150, což je slušné) se jmenuje Gamehouse. Až na pár výjimek (mrzí mě zejména absence Zoo Keeper, což je logická hra totožná se zde již mnohokrát zmiňovanou Bejeweled) jsou tu v prodeji všechny hry z evropského launche. Z konkrétně 11 her si dovoluji vyzdvihnout zejména Super Mario 64 DS, WarioWare Touched!, Project Rub, Mr Driller: Drill Spirits, Rayman DS a Asphalt Urban GT - k jejich kvalitě se ještě krátce vrátím.

Pokud jde o design DS, ve srovnání s PSP je na tom zhruba podobně jako běžná televize Panasonic a televize od Bang & Olufsen. DS má solidní a bezchybný design, ale není to takový "state of art" jako PSP, na to se raději připravte. Nemyslím, že na světě může existovat někdo, komu se design DS líbí více než design PSP a není to vůbec chyba DS - PSP je jen zkrátka příliš dobré. Je asi zbytečné dodávat, že se tento rozdíl samozřejmě promítá v cenovém rozdílu, i když Sony podstatně vyšší výrobní náklady do značné míry vymazala dotováním přístroje, zatímco Nintendo svůj DS nedotuje vůbec. A když už jsem se pustil do kritiky, rovnou zmíním o podstatně nižší výkon DS - zatímco u PSP se hovoří o výkonu "zhruba na úrovni PlayStation 2", DS se srovnává spíše s N64, tedy konzolí o celou generaci starší.

Jenže DS nebylo od samotného počátku myšlené jako nástupce Gameboye a tedy další "tradiční" přenosné herní zařízení. Nintendo DS od první tiskové zprávy koncipovalo jako revoluční herní přístroj, který má a) dva displeje z nichž ten spodní je dotekový, b) mikrofon pro ovládání her hlasem a c) podporu bezdrátových technologií a s tím související důraz na multiplayer. Pochopitelně, že v současné době nejvíce potenciálu skrývají dva displeje, ale ani zbylé dvě funkce bych nepodceňoval - právě včera prezident Nintenda Satoru Iwata zveřejnil plány na bezplatnou Wi-Fi službu pro majitele DS (zatím pouze v Americe a upřímně řečeno nevěřím, že by se něco takového dalo zrealizovat u nás) a především prezentoval zajímavé možnosti DS pokud jde o technologie rozpoznání hlasu (více viz tisková zpráva). Zkrátka a dobře, zatímco PSP vyznává tradiční cestu "lépe a více" (je ale třeba říci, že řada ohlášených PSP her vypadá nadějně), DS se vydalo relativně neprobádaným směrem a jde na to "jinak". Přiznávám, že je mi tento přístup sympatický, ačkoliv je nutné jedním dechem dodat, že ze současných her tuto "revoluci" potvrzuje jediný titul (WarioWare Touched!) a zbytek buď nepokrytě razí tradiční principy (např. The Urbz), nebo je spíše příslibem toho, čeho se můžeme od DS dočkat v budoucnosti.

Ještě ale na okamžik k přístroji - už to není tak skladný a sympatický přístroj jako GBA SP. Až vezmete poprvé DS do ruky, budete designem zřejmě trochu rozčarovaní, protože vám nafoukne náprsní kapsu u bundy ještě o něco více než PSP. Je ale třeba si znovu uvědomit, že DS není nástupce GBA a není tedy zdaleka tak snadno přenosný - ne snad pokud jde o obtížnost hry (právě naopak!), mám na mysli spíše fakt, že nutnost držet v ruce stylus a v druhé svírat přeci jen trochu rozměrnější DS, téměř zcela vylučuje nějaké "seriózní" hraní ve stoje, např. při čekání na autobus. DS si zkrátka nejlépe užijete pokud ho položíte na stůl, nebo ho budete mít alespoň vsedě na klíně. Nemyslím, že je to chyba, pokud tedy nepatříte mezi lidi, kteří budou rádi dávat na odiv svou výlučnost - pak raději sáhněte po PSP a chlubte se s ní na zastávce, ve výtahu i ve frontě. Vaše volba. Já jsem přesvědčen, že potenciál handheldů (jakkoliv zní přesný překlad tohoto výrazu) není jen v přenosnosti, ale i v přístupnosti. DS sice budete přenášet v tašce a těžko ho vytáhnete na ukrácení pár desítek vteřin, ale bude připraven kdykoliv budete mít trochu více času a zároveň i trochu klidu. Ať už při cestování v autě, na dovolené nebo o přestávce ve škole, v takový okamžik se naplno projeví herní přednosti DS.

Jak jsem už naznačil, počátky hratelnosti DS rozhodně nejsou tak pozitivní, jak se nám Nintendo snaží namluvit. Řada her má trochu problematické ovládání (Super Mario 64 DS a také demo Metroid Prime: Hunters, které je u hry zdarma přiloženo, se ovládají ne zrovna intuitivně a v lepším případě si na ně budete několik hodin zvykat) a je otázkou, zda Nintendo (natož third-party výrobci) vůbec někdy vyřeší ovládání podobných složitějších 3D her pomocí dotekového displeje tak, aby bylo intuitivní. U jednodušších her nicméně dotekový displej přináší daleko lepší možnosti než klasické tlačítkové ovládání, popřípadě je alespoň jeho použití mnohem rychlejší. WarioWare Touched! (další díl kompilace miniher) je pro DS jako stvořený, logické hry Mr. Driller, Project Rub, Polarium a Zoo Keeper jsou hodně podařené a také tituly jako Rayman, The Urbz a Spider-Man 2, ačkoliv nevyužívají dotekového displeje tak, jak by bylo možné, mají co nabídnout. Zároveň je tu ale pár velkých průšvihů - Pokémon Dash je nehratelné fiasko a Ping Pals nepochopitelně nenabízí prakticky nic navíc proti zabudovanému Pictochatu. Zkrátka, tak jako všude i na DS je třeba vybírat - není to mekka originality, ale pokud víte po čem sáhnout, může DS hodně co nabídnout právě "nám", hráčům znuděným dlouhými lety v podstatě stereotypní hratelnosti. V budoucnu vypadá pár titulů skutečně fantasticky (brzy vyjde Yoshi´s Touch & Go, nadějný je Pac ´n Roll, Kirby a Nintendogs a ve vývoji jsou i hry jako Castlevania, Advance Wars, Mario Kart nebo Animal Crossing, o tajemných projektech typu Another Code ani nemluvě) a musím říct, že mě line-up DS rajcuje o něco víc než PSP. Pokud budou vývojáři dostatečně šílení a nápadití, máme se nač těšit.

DS je tedy skvělá hračka - nečekejte od ní zázraky a "konečné řešení" upadající hratelnosti zatím nenabízí. Slaví ale několik dílčích úspěchů, budoucnost vypadá hodně zajímavě a také razí přeci jen trochu odlišný přístup. Pokud jste se v tom našli, DS doporučuji - pět tisíc korun není moc. Zde ale musím znovu kritizovat děsivý přístup Nintenda k Evropě - poté co si nedávno Iwata při návštěvě Paříže sypal popel na hlavu a poté co jsem se na základě několika rychlých releasů (Metroid Prime 2 vyšel prakticky současně tady i v Americe) těšil na zlepšení, nám Nintendo zasadilo nikoliv políček, ale pár ran bičem rovnou na holou. Pominu fakt, že přístroj v Evropě stojí 99 liber / 149 euro / 4990 korun, zatímco v Americe ho pořídíte za 149 dolarů (3200 korun) a v Austrálii 199 dolarů (3450 korun). Těžko však přehlédnout fakt, že hry v US stojí 30 (to většinou) až 40 dolarů (to zřídka), zatímco v Evropě většinou 30 (to zřídka) až 40 (to většinou) euro. Když uvážím absenci regionálního kódování a stále klesající kurz dolaru, nemůžu se dočkat návštěvy Ameriky - na jedné hře ušetříte i 500 korun!

Pro zájemce o další informace - oficiální evropská stránka, oficiální americká stránka, české dojmy na Doupěti, specializovaná sekce na IGN, recenze všech evropských launch her, velmi detailní téma o DS na GameSpotu a nakonec tradičně evropská reklama na DS.

Na konci srpna (je vůbec možné, že už můj blog běží přes půl roku?) jsem tu napsal příspěvek o Xybots a hodlal jsem z těchto vzpomínek na mé oblíbené retro hry udělat tradici. Nepodařilo se a teď to tedy zkouším podruhé - snad mi to vydrží. Jediným pravidlem je, že musí jít alespoň o pět let starou hru, musí pro mne být nějakým způsobem výjimečná a nezapomenutelná (znáte to, po pár letech tohle můžete říct o lecčems) a zejména musí jít o hru, která není všeobecně považovaná za kultovní a nebývá zařazována mezi nejlepší hry všech dob (vzpomínat tu na Dooma mi už totiž s prominutím připadá jako ztráta času). Tak uvidíme.

I na podruhé jsem sáhl do šuplíku s automatovými hrami, na které má člověk (nebo alespoň já) přeci jen trochu odlišné vzpomínky. Ona "automatová kultura" se totiž od domácího hraní značně liší - jednak má určité kouzlo hraní za peníze (o odlišné motivaci nemluvě) a samozřejmě je důležitý i společenský charakter takového hraní, kdy se snažíte být v dané hře lepší než ostatní, kteří vás neustále sledují přes rameno - nejde o to, kolik pětikorun máte v kapse, ale o to kolik podpisů máte v high-score žebříčku.

Moje druhá oblíbená automatová hra se jmenuje Shadow Dancer (viz automatový leták, historická stránka hry nebo fanouškovská stránka) a pokud mě pamět neklame, strávil jsem u ní dost možná celý rok. Každý den po škole jsem neomylně zamířil na Vyšehrad, kde byla v Paláci Kultury na tehdejší poměry nebývale velká a moderně zařízená herna (sem tam jste v nějakém obchoďáku narazili na jeden nebo dva automaty, v Praze bylo i pár specializovaných heren, ale nikde nebylo zhruba padesát nových automatů, tak jako tady). Shadow Dancer od Segy (vyšel v roce 1989), který je volným pokračováním Shinobi, měl geniální nápad - hlavní postava ninji měla psa, který pomohl vyřešit jakoukoliv komplikovanou situaci. Stačilo jej poslat na nebohého nepřítele a pokud šlo všechno jako po másle, bez rizika jej zlikvidovat. Ve čtyřech kolech hra měla celkem 15 úrovní, přičem každá byla zasazena do jiného prostředí a postupem času obsahovala stále zapeklitější situace.

Na Shadow Dancerovi byl ale nejlepší princip, který vás efektivně motivoval k stále lepším výkonům a vyšším bodovým ziskům. Za normálních okolností nebylo dohrání hry zas tak těžké - stačilo z dálky a z bezpečí každého nepřítele pacifikovat shurikeny a v případě sebemenších komplikací vyslat psa. Jenže pokud jste v celé úrovni nepoužili jedinou hvězdici a všechny soupeře zlikvidovali "na blízko" (v takovém případě ninja automaticky použil meč), získali jste stotisícový bonus. Dokázat tímto způsobem absolvovat některé z komplikovanějších úrovní (jejich variabilita byla na svou dobu také neuvěřitelná - mj. se odehrávaly na letišti,vrakovišti, ve vlaku, ve stoce nebo třeba u vodopádu) znamenalo pohybovat se opatrně krok za krokem, analyzovat prostředí a postupovat ve správný okamžik naprosto precizně. Nakonec jsem pokud vím s výjimkou poslední úrovně tímto způsobem dohrál všechny levely a je asi zbytečné dodávat kolik peněz mě to tehdy stálo. Těžko vyprávět, pokud jste to nehráli, nepochopíte. Hra byla portována na všechny domácí počítače počínaje ZX Spectrum a konče Amigou (16-bitové konverze byly relativně kvalitní) a vyzkoušet si jí pochopitelně můžete i na emulátoru MAME. Ale kouzlo té doby už asi nezažijete - koneckonců, váš počítač nemá zdířku pro vhazování pětikorun...

Během už více než třicetileté historie videoher se stala spousta velkých chyb, přehmatů a osudových omylů. Každý z nás je vidí jinak a nejrůznější události chápeme všichni trochu odlišně. Nedělal jsem si s tím velkou hlavu, zalovil v paměti a vybral deset takových zajímavých okamžiků. Nemusíte se mnou souhlasit (ostatně - jistě mi něco důležitého uniklo), ale pokud se tak stane (ať už byste změnili pořadí, nebo vás napadá jiný podstatnější omyl), napište to pod článek společně s vlastním názorem. Chybovat je lidské a kdo nic nedělá...

10. Bludr chce dát Unrealu 11

Možná je to jen moje vlastní trauma a všichni ostatní na to už dávno zapomněli. Ale před lety jsem opravdu chtěl udělit Unrealu jedenáct z deseti a teď tedy konečně nastal ten pravý čas uvést vše na pravou míru. Unreal si opravdu více než 10 nezaslouží. Díky, Karle!

9. Velký ovladač Xboxu

To není špatná vizitka Microsoftu ? ještě před pár lety byl mu leckterý analytik prorokoval, že se v seznamu jako je tento dostane s Xboxem na první místo. Místo toho udělali "jen" pro normální ruce nezvykle velký ovladač. Chybu rychle napravili, ale stejně by mě zajímalo - testoval tehdy Xbox vůbec někdo?

8. Konektivita GC a GBA

Ačkoliv má GameCube jiné a snad i zajímavější přednosti, Nintendo se ho snažilo (už od toho podle všeho upustilo) ?prodat? pomocí možnosti jeho propojení s Game Boy Advance. Pár her konektivitu využilo opravdu zajímavě, ale revoluce to přes všechno co se nám Nintendo snažilo vnutit rozhodně nebyla.

7. Cartridge v N64

A znovu Nintendo. Pomineme-li první místo tohoto žebříčku, které lze přejít s omluvou, že fakt nemohli něco takového tušit, v tomto případě je vina jednoznačná. Japonský gigant se rozhodl místo levnějších disků s větší kapacitou použít ve svém Nintendu 64 rychlejší, ale také podstatně dražší staromódní cartridge. Právě tady někde to s velkým N začalo jít z kopce.

6. Ludvík vydává Hráče

Tady to působí trochu zcestně, přiznávám, ale pro mě je to opravdu půvabná vzpomínka. O vydavateli Excaliburu se mezi českými herními novináři zcela vážně hovoří, že je mimozemšťan. Noviny s týdenní periodicitou? A o počítačových hrách? Vážně se někdo diví, že vydržel jen dvě čísla? Otázka je jasná - Mars nebo Venuše?

5. Daikatana a ION Storm

John Romero v roce 1996 opouští id Software a u nohou mu leží celý herní svět. O čtyři roky jeho nová hra konečně vychází a zanechává za sebou spoušť - rekordně negativní recenze, milionové dluhy, naštvané zaměstnance, podvedené hráče a dnes už i zkrachovalé vývojové studio. O značně pochroumaném Eidosu (který to rozdýchává dodnes) ani nemluvě. Romero se přesto usmívá, vždyť si našel životní lásku v Rumunsku! Gratulujeme...

4. Dreamcast

Průserových konzolí je celá řada a ačkoliv si oproti Dreamcastu mnohé zaslouží spíše opovržení (Jaguar, 3DO, Virtual Boy...), tohle byl další důležitý historický mezník - Sega končí s hardware. Dalo by se říci, že jedinou chybou Dreamcastu bylo, že předběhl čas. Přišel moc brzy, nabídl příliš dobrou grafiku a jako první zpřístupnil hru přes internet. Konkurence ho přesto brzy rozebrala do posledního šroubku.

3. N-Gage

Třetí místo je možná kruté, ale nemůžu si pomoct, tenhle přehmat byl hodně zbytečný. Fakt, že Nokia přichází s "herním telefonem" je celkem pochopitelný a jako nápad je to hodné potlesku. Proč ale při telefonování musíme vypadat jako idioti a proč trvá i těm nejrychlejším výměna hry více než minutu? Má to snad být slavný návrat do 8-bitové éry štelování kazeťáků? Nová verze je už sice mnohem lepší, ale přišla pozdě. Vedle DS, PSP a SP vypadá směšně.

2. Atari ukazuje záda Nintendu

V roce 1984 mělo Nintendo i přes japonský úspěch strach ze Severní Ameriky. Vážně uvažovalo o distribuci svého NESu s pomocí společnosti Atari, to se ale nakonec místo výhradních práv na konzoli Nintenda rozhodlo pro výrobu své vlastní konzole 7800. Nintendo se brzy rozhoupalo, založilo vlastní pobočku a revoluce byla na světě. Co na to Atari 7800? Že se ptáte!

1. Nintendo ruší partnerství se Sony

Lahůdka nakonec, i když už o ní pravděpodobně víte. V roce 1992 Sony připravovalo speciální CD-ROM periferii pro konzoli SNES. Nintendo o ní nějaký čas přemýšlelo, aby pak dalo poněkud nečekaně přednost podobnému zařízení od Philipsu. Nejen že se ani tato dohoda nedočkala realizace, ale Sony se brzy rozhodla, že to s hrami zkusí na vlastní pěst. A zbytek už znáte!

Začátek roku nepatří mezi čas, kdy vychází kvalitní hry, ale letošní březen lze označit za "druhé vánoce". Trochu tomu určitě napomáhají velikonoce (letos připadají na 27.3.), svátek, který je pro křesťany důležitější než vánoce - zatímco u nás s tím žádné komerční šílenství (jistě k velké nelibosti obchodníků) spojené není, na západě je to z hlediska prodeje her docela významné období, takže není divu, že se dočkáváme tři skutečně zásadních titulů, které zastiňují i předvánoční line-up. Přes význam vydání MGS3, RE4, GT4 (na PC bohužel nic zásadního, ale prvních dvou zmíněných bychom se snad mohli po nějakém tom čekání dočkat) je ale největší evropskou událostí launch Nintendo DS. Ten sem ze svého pravidelného měsíčního přehledu mnou očekávaných titulů vynechal, protože mu chci věnovat zvláštní prostor (do premiéry 11. března to určitě stihnu, slibuji).

• Metal Gear Solid 3: Snake Eater (PS2, 4.3.) - Tohle není moc třeba komentovat. První díl patří mezi nejlepší hry všech dob, dvojka se mi taky líbila (i když už mnohem méně) a trojka je z toho co jsem hrál z americké verze někde mezi. Což je hodně slibné! PALová verze bude mít řadu bonusů, takže i když už jste to třeba dohráli z NTSC, stojí to za úvahu.
• Oddworld Stranger´s Wrath (Xbox, 4.3.) - U EA se kreativita moc nenosí, ale tohle má být výjimka potvrzující pravidlo a navrch ještě solidní hra. Fanoušci starých Oddworldů budou asi zklamaní velkou změnou hratelnosti (videa vám prozradí více, ale je to taková plošinovková 3D akce), nicméně originálních prvků je tu stále habaděj (třeba unikátní zbraň).
• Gran Turismo 4 (PS2, 9.3.) - V Edge sice GT4 dostalo pouhých 7/10 (pikantní je, že o bod více dostalo PCčkové GTR) a argumenty byly docela rozumné (zbytečný B-Spec režim, stále bídné AI, stále bez poškození atd.), přesto je tohle povinnost pro všechny závodníky. Já sice tenhle žánr dvakrát nevyhledávám, ale čtvrtý díl mě celkem baví. Městské okruhy jsou fajn a stovky speciálů i sériových modelů taky, to holt jinde není.
• Resident Evil 4 (GC, 18.3.) - Přiznávám, že mě tahle série nikdy příliš nebavila, stejně jako celý hororový žánr, i když pár výjimek bylo a jsem za ně rád (Eternal Darkness například). Na čtvrtý díl se ale chystám, protože má fantastické recenze (i fantastické reklamy) a přichází prý s novým ovládáním (které mě dosud štvalo).
• Conker Live and Reloaded (Xbox, 18.3.) - Conker je jeden ze zapomenutých hitů Nintenda. Britský Rare hru vydal na N64, nicméně protože se tak stalo krátce před klinickou smrtí téhle platformy, hra se už k mnoha hráčům nedostala. V Rare si to uvědomili a předělali jí pro Xbox, navíc s velkou podporou multiplayeru. Ten mě zas tak moc neláká, ale single-playerovou část spadající do žánru "plošinovky pro dospělé" si rád zopakuji. Je sice poměrně krátká, ale zato excelentí a vtipná, což je dnes ve hrách vzácnost.

Z dalších her vypadá docela slušně Cold Fear, Project Snowblind, Brothers in Arms, Devil May Cry 3, Mario Party 6 (připomínám, že tentokrát s podporou mikrofonu), Rainbow Six 4, EyeToy: Monkey Mania a několik dalších. Zkrátka skvělý měsíc!

Jednopísmenný nadpis článku asi vypadá hloupě, jenže stejně se jmenuje i hra, o které bude řeč. A její název je asi tak jediná věc, kterou lze kritizovat. Mám rád plošinovky, protože (pokud se to udělá dobře) mají prakticky vše, co se mi na hrách jako takových líbí. Vyžadují logické myšlení, pohotovost, obratnost, důvtip, mají podmanivý příběh a hratelnost je zkrátka rozmanitá, plná stále odlišných výzev a vyšších cílů - jsou jednoduše zosobněním slova "fun", které jinak v posledních letech v herní branži zažilo nehoráznou inflaci. Mou nejoblíbenější plošinovkou je dodnes Banjo Kazooie z N64, kterému se ale Sony přibližuje stále těsněji se svými sériemi Jak & Daxter, Ratchet & Clank a Sly Racoon. No a proč to neříct na rovinu, na PC je v tomto směru zcela mrtvo.

N mě donutila zavzpomínat na dobu, kdy to na PC vypadalo naopak a kdy počítačům "vládly" 2D plošinovky z počátku 90. let, které jsem i já několik let (až do příchodu Doomu) bezmezně uctíval. Kromě nejrůznějších sharewarů od Apogee a Epicu nelze pominout ani Amigu a její konverze, ale to už bych se dostal někam, kam se teď dostat nechci, protože na to nemám dost času. Pravda, N nemá se zmíněnou érou 90. let pranic společného a sharewarovkám od Apogee se mnohem více podobá třeba takový Bud Redhead od nezávislých vývojářů Space Ewe Software (3 z 20 úrovní k dispozici zdarma v trial verzi). N (od Metanet Software, ovšem v tomto případě jde o úplný freeware) naopak přichází s něčím úplně novým - s plošinovkou, která je od A do Z postavená na skvělém fyzickém enginu. Je docela zvláštní, že podobná přednost není u indie projektů nijak vzácná a také hry jako Bridge Construction Set, BreakQuest, Gish nebo Elastomania (většinu už jsem tu dříve zmiňoval) stojí na kvalitní fyzice. V N ovládáte v miniaturních úrovních maličkého ninju, který se pohybuje zcela reálně, je schopen klouzat se po zdech a skákat v krkolomných kreacích. Sbíráte mince, otevíráte exit a to celé v 300 úrovních (na homepage jsou kromě Linuxového a Macového portu k dispozici další úrovně a dokonce i jejich editor). Při pohledu na screenshot to asi nijak úchvatně nevypadá, ale dejte tomu šanci a uvidíte sami. Nikdy bych nečekal jak pouhá fyzika dokáže "udělat" hru. A to, že je to celé zadarmo, to už je úplný zázrak.

Několik off-topic linků pro nedělní noc a začátek pracovního týdne. Začněme mou oblíbenou reklamou - brazilská agentura BBDO natočila další z dlouhé řady "fotbalových reklam" se slavnými fotbalisty v hlavní roli, tentokrát na Pepsi. Stahujte odsud (5 MB), je to bohužel v SWF formátu, který ale přehraje váš oblíbený browser (má-li tedy podporu shockwave). Není to nic extrémně originálního, ale hezky zpracované a s vtipnou pointou. Naproti tomu s velmi vynalézavým marketingem přišla 3M při prezentaci svého nerozbitného skla. Alternativní "záchodovou" verzi a pár pokusů o "zbohatnutí" najdete tady (malý pdf soubor). Zajímavé je, že ačkoliv je sklo údajně schopné "přežít" útok granátem, ve skutečnosti uvnitř byly pravé jen vrchní bankovky. Přesto si dovoluji zapochybovat nad úspěchem takové reklamy v České republice - vsadil bych balík peněz na to, že by vynalézaví češi takový reklamní panel pokořili během pár dní. A z reklamního soudku ještě tuhle retro kolekci 101 maďarských reklam z 80. let. Maďaři měli fištrón, tohle u nás nebylo!

Postupme k mému dalšímu mému koníčku - Constantine Keanu Reevese nevypadá nijak úchvatně, ale jeho další film A Scanner Darkly (nově k dispozici trailer) vypadá mnohem nadějněji! Kromě Reevese tu "hrají" Woody Harrelson nebo Winona Ryder a já jsem hodně zvědav jak se tahle adaptace Dickovy novely vydaří - vizuálně vypadá neskutečně (pár dalších informací v krátkém preview) a grafici z ní určitě patřičně učůrávají. Milovníky klasických popcornových filmů by mohl potěšit remake slavné sportovní komedie The Longest Yard z roku 1974. Čerstvě vydaný trailer nové verze napovídá, že by to mohl být  výjimečně remake podařený, i když si Adama Sandlera v roli "šéfa" mančaftu amerického fotbalu nedokažu moc představit.

Takže úspěšný vstup do dalšího týdne - a ať z té práce nezmagoříte (video, následně čtěte komentář tady)!