Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Také někdy trháte noviny? Nemyslím ze vzteku, ale protože jste si přečetli zajímavý článek a nechcete o něj přijít. Stalo se mi to dnes při večeři v KFC - vykuchal jsem Hospodářské noviny (psst!), kde jsem narazil na článek Kamila Fily, publicisty a studenta filmových věd. Filu jsem pro sebe "objevil" v roce 2003, kdy jsem náhodou narazil na jeho skvělý článek (vlastně celý seriál článků), ve kterém mi s úchvatnou přesvědčivostí objasnil trilogii Matrix tak, jak jí zamýšleli Wachowští (pochopitelně nejde o nic víc než o teorii, ale teorii skutečně zajímavou). Celkem mne zaujala i jeho nedávná "analýza" Jana Rejžka. Dnes publikoval článek s názvem Zdejší filmaři: rozbředlí a ubití, pod který bych se klidně podepsal. Ne proto, že má stejný názor jako já (viz tento můj dřívější příspěvek), ale proto, že mnohem lépe než já argumentoval a vůbec popsal ten naprosto šílený stav české kinematografie. Klikněte a přečtěte si to. Dozvíte se mj., že:

Jediný vzkaz, který pro zdejší filmaře mladá kritika (vytrénovaná internetem a/nebo vysokou školou) má, je: čtěte zahraniční literaturu a koukejte se na to, co se natáčí v celé Asii, Mexiku, Francii, Maďarsku, jinak se z toho srabu nevyhrabete.

Jenomže zdejší filmaři neposlouchají, protože jsou ubití televizní praxí a/nebo ovlivnění studiem na FAMU. V té momentálně panují dva navzájem nesmiřitelné kulty, jejichž boj filmaře natolik vyčerpává, že už nevěnují pozornost ničemu dalšímu. Trend hezkého, hladivého filmu plného člověčiny a trend dokumentaristů-esejistů, kteří "myslí filmem" a každoročně slaví svůj svátek na festivalu v Jihlavě. Vše ostatní, co vypadává z nastíněné dvojí ideologie FAMU, se už neskládá v žádný silnější trend. Jsou tu jen jednotlivci, solitéři. Mondénní režiséři jako David Ondříček (Samotáři, Jedna ruka netleská) a Filip Renč (Rebelové, Román pro ženy), dále Vladimír Michálek (Je třeba zabít Sekala, Anděl-Exit, Babí léto), nevyhraněný a bez osobního rukopisu, Petr Zelenka (Knoflíkáři, Příběhy obyčejného šílenství), stále hůře recyklující svou rádoby nezávislost, či "boží prosťáček" Bohdan Sláma (Divoké včely), který věří, že lze natáčet nekonečně dlouho, stříhat a stříhat a ono z toho ve finále vyleze "umění života".

Je to trapné, že musel přijít slovenský režisér Martin Šulík, aby nám svým Slunečním státem ukázal, že lze natočit film kompaktní, neblábolivý, nevykalkulovaný, neobrušující ostré hrany, a přitom kupodivu lidový a přístupný.

Vorlíčku a Macourku, vraťte se! Svěráku a Smoljaku, pište!

Pod vedením Martina Kallera byl dnes spuštěn nový web GamePro, který si určitě zaslouží (na rozdíl od jiných "sranda" projektů, které se objevují jako houby po dešti, aby záhy stejně potichu zmizely) vaši pozornost. Ani ne tak proto, že jeho provoz zaštiťuje IDG (a má tedy mnohem lepší šanci na úspěch než nadšenecké weby), jako spíše proto, že je věnovaný herním konzolím všech platforem. A něco takového tu zatím citelně chybělo, i když třeba konzolová sekce Bonuswebu špatná rozhodně není. Martinovi i ostatním autorům přeji hodně sil a doufám, že mají s projektem ještě velké plány - zatím to na mě totiž moc velký dojem nedělá. Když nic jiného, za pozornost v každém případě stojí skvělý článek o nakupování v zahraničí!

Včera jsem vyrazil na Válku světů, abych nakonec (vzhledem k obrovským frontám a mé stále větší nechuti riskovat, že bude v plném sále přítomen debil - asi není třeba nic vysvětlovat, jejich vynalézavost v tom, jakými způsoby zkazit zážitek ostatním, je neuvěřitelná) skončil na Jarmuschově snímku Kafe a cigára (místy nudné, místy inspirativní, místy i geniální). Mám to tedy stále před sebou a docela se těším - líbila se Fukovi, líbila se Spáčilové, takže to snad nemůže být špatné! Co na Válku světů říkáte vy?

Faktem je, že je letošní léto opět napěchované skvělými filmy - 14.7. Batman Begins, 21.7. Sin City, 4.8. Fantastic Four, 1.9. The Island a mezi tím prakticky každý týden alespoň jeden další snímek, který bych rád viděl ještě v kině (namátkou The Jacket, Noční hlídka, nebo Unleashed). Uf! Pravda je ale taková, že po dnešku považuju za největšího adepta na titul film roku King Kong. Objevil se totiž oficiální trailer (a tady pak i dva hi-resové snímky), který se mi hodně zamlouvá a vzhledem k osvědčeným kvalitám Petera Jacksona (a mé velké slabosti pro charismatického Jacka Blacka) se domnívám, že to zkrátka nemůže být nic jiného než absolutní špička. 15. prosince!

Venku je příliš hezky na to, abych tady ztrácel čas, sorry! Užívám si zasloužené volno - bez počítače, bez her, bez internetu. Ale k jedné události minulého týdne se vrátit musím. Sice se zpožděním, ale co. Sonic mi k mým rovněž nedávným narozeninám nepopřál vůbec, takže může být rád, že jsem si já vzpomněl na jeho. Jenže upřímně, na to moc zapomenout nejde! Kolik dalších tak zásadních herních postaviček existuje? Odpověď známe všichni - jedna jediná. A ne, nebudu ho tentokrát jmenovat, protože 23. června oslavil své 14. narozeniny právě Sonic!

Mohl se psát rok 1993 nebo 1994 a já si hodně užíval 2D plošinovky, zpravidla ty sharewarové třeba od Apogee. Monster Bash, Commander Keen, Cosmo´s Cosmic - pamatuje si na ně ještě vůbec někdo kromě mě? Zhruba někdy v té době jsem si do počítače pořídil svou první zvukovou kartu a všechny dohrané hry rozehrál znovu - potřeboval jsem vědět jak zní. A po letech absolutní hluchoty (to v lepším případě, v tom horším se z PC speakeru ozývaly hodně nepříjemné zvuky) zněly samozřejmě skvěle. Hezká vzpomínka. Někdy v té době se mi ale do ruky také poprvé dostal kamarádův Master System (8-bitová konzole Segy), mj. s hrou Sonic the Hedgehog (je to trochu paradox, ale hra vyšla nejprve na 16-bitovém Mega Drive a teprve po obrovském úspěchu byla konvertovaná na starší Master System - navíc šlo o dvě odlišné hry, takže pokud jste dohráli MD verzi, vyplatí se najít i verzi pro MS). Nebudu to protahovat, hrál jsem jí samozřejmě několik týdnů dokola. Neskutečně rychlá plošinovka se svižnou a stylovou grafikou i špetkou velmi nenápadně přimíchaných puzzle prvků. Zakrátko jsem Sonica zakusil i na 16-bitu a zůstal mu věrný i v dalších dílech a mnoha jiných hrách, které později na různé platformy včetně PC vyšly. Dokonce jsem si koupil skvělou retro kolekci Sonic Mega Collection, přestože samozřejmě můžete velmi snadno veškeré staré hry emulovat na PC.

Není vůbec překvapením, že řada lidí právě o Sonicovi mluví jako o hře, která je přesvědčila, že i na konzolích mohou existovat špičkové hry. Ať už jste byli PCčkáři nebo Amigisté, Sonic nás tehdy všechny postavil do jedné řady - tak moc byl tehdy napřed. Jak si první setkání vybavujete vy? Každopádně happy birthday - tady je jakási oficiální "tribute" stránka v podání Segy, doporučuji však spíše tuhle neoficiální fan-stránku!

Update 28/6: Shodou okolností český McDonald´s právě teď nabízí v Happy Meal sérii šesti digitálních her od Segy, většinou s postavami právě ze Sonica. Jaký další důkaz o jeho proslulosti potřebujete?

Zatímco někteří (včetně mě) neustále přemýšlí, jak ke hrám přitáhnout přítelkyni a jen v nejtajnějších snech si u her představují své rodiče, Boston Globe přináší zprávu o 79-leté Američance Doris Self, která nejenže ve svém požehnaném věku zarputile paří hrací automaty, ale (a teď se raději podržte) v roce 1984 (tedy ve svých 58 letech) vytvořila světový rekord v automatové hře Q*Bert. Doris o rekord později přišla, ale právě letos se jej na speciální akci pořádané asociací Twin Galaxies pokusila vrátit do svých rukou. Sice neúspěšně, ale soudě podle reportu na oficiálním serveru asociace jí to příliš nevadí - prý to zkusí zase za rok, vždyť jí ještě není ani osmdesát! Dle stejného článku je v současné době nejstarším rekordmanem jistý John Lawton, který světový rekord ve hře Depthcharge ustanovil ve svých 72 letech.

Úžasné. O Twin Galaxies jsem tu psal už vloni a myslím, že ani teď to není naposled - tenhle fenomén si zaslouží mnohem více. Pokud jde o mne, ve svých čerstvých 28 letech cítím poměrně značný pokles herních schopností, zejména pokud jde o reflexy a přesnost (i když může jít jednoduše o nedostatek tréninku, protože věnovat několik týdnů jediné hře je dnes už příliš velký luxus). Jak na tom budu v 58-mi, natož v 79-ti, na to raději nechci myslet!

Při psaní recenze na Area 51 (mimochodem, lehce nadprůměrná FPS) jsem kvůli vložené tabulce vzpomínal a pátral po zajímavých hrách s tématikou UFO nebo mimozemšťanů a u dvou takových her jsem narazil ne velmi zajímavé kuriozitky - nelze se nepodělit. První hrou s touto tematikou, na kterou jsem si vzpomněl (ano, dokonce ještě před sérií UFO), byl slavný automat Space Invaders, jehož symbol mi ostatně zkrášluje i tyto stránky. Space Invaders vyšel už v roce 1978 a společně s Pac-Manem a Pongem je jednou z nejznámějších her vůbec a myslím, že nebudu přehánět když řeknu, že se staly ikonami herního průmyslu.

Space Invaders byl ve své době tak úspěšný, že během prvního roku po svém vydání zaznamenal obrat ve výši několika stovek milionů dolarů (což bylo v té době zatraceně hodně). Většinu této částky do hry "investovala" mládež a mánie byla natolik masivní, že v té době děti a teenageři údajně v mnohem větší míře žebrali na ulici o čtvrťáky. Fenomén měl za následek také protesty dospělých, kterým se nelíbil negativní vliv na děti. Zajímavé ovšem je, že si nestěžovali na násilný charakter hry, ale na skutečnost, že hru nelze dohrát a hráč může jen oddálit porážku. Kritici se domnívali, že hra učí poraženectví a dokonce se objevily názory, že šlo o záměr japonských výrobců hry (v té době panovala mezi zeměmi obrovská ekonomická rivalita), kteří chtěli podkopat soutěživý duch americké mládeže (více o tom na Wikipedii). Směšné, co? V Japonsku na tom ovšem nebyli o moc lépe a podle stránky na serverku KLOV (link viz výše) tu dokonce obrovská popularita (prý se otevírali celé herny věnované výhradně Space Invaders) způsobila nedostatek mincí, takže Japonsko muselo jejich výrobu zečtyřnásobit!

Druhým titulem s tématikou UFO, jehož historie je snad ještě kouzelnější (a osud přesně opačný), je ET Mimozemšťan vytvořený v roce 1983 pro tehdejší nejpopulárnější konzoli Atari 2600. ET je všeobecně považovaný za nejhorší hru všech dob. Hru přitom pro Atari vytvořil úspěšný designér Howard Warshaw, autor Yar´s Revenge, která je naopak považovaná za jednu z nejlepších her na Atari 2600. Problém byl v termínu - aby se hra včas dostala na vánoční trh, měl Warshaw na její dokončení pouhé dva měsíce (některé zdroje hovoří dokonce o čtyř nebo šesti týdnech). Atari vzhledem k úspěchu filmu očekávalo od ET obrovský úspěch a rozhodlo se za licenci zaplatit tehdy nevídaných 20 milionů dolarů (Wikipedie pro srovnání uvádí, že Wing Commander z roku 1990 stál pouhý milion a ačkoliv šlo o úspěšnou hru, bez pomoci pokračování a datadisků by ani on neměl šanci vydělat). A teď přijde můj nejoblíbenější "fakt" - Atari prý vyrobilo více kusů her, než v té době existovalo konzolí Atari 2600. Tomu říkám víra v úspěch! Hra se nicméně prodávala velmi špatně a velká část lidí, kteří si hru koupila, jí pak navíc vrátila zpátky. Atari se pokusilo neúspěch zamaskovat tím, že pohřbilo skladové zásoby v poušti v Novém Mexiku, ale to už byl průšvih na světě, bankrot Atari v dohledu a potažmo se blížil i proslulý krach videoher v roce 1983. Kouzelné příběhy, co?

Jedna z novinek psaná pro nové SCORE se hodí i sem a byla by škoda jí nevyužít - je to koneckonců relativně aktuální téma. Odbory dokáží být nepříjemné na celém světě a před pár týdny se rozhodly na herní branži vystrčit své ostré růžky dvě americké asociace sdružující herce - konkrétně Screen Actors Guild a American Federation of Television and Radio Artists. Celá kauza se táhne již několik měsíců, přesněji od doby, kdy skončila dlouholetá smlouva mezi herními vydavateli a hereckými svazy. Odbory se nyní rozhodly, že by měli herci participovat na stoupajících ziscích herní branže, a začaly požadovat systém, který je běžný ve filmové a televizní branži ? u úspěšných her (prý nad 400 tisíc prodaných kusů) by se měly platit hercům podíly ze zisku. Vydavatelé her trvali na pokračování současného systému jednorázových odměn a odbory začaly záhy hlasitě hovořit o stávkách.

Na první pohled to tak možná nevypadá, ale špičkoví herci se na výplatních páskách herních vydavatelů objevují stále častěji ? jen v sérii Grand Theft Auto jsme mohli slyšet Samuela L Jacksona, Dennise Hoppera nebo Petera Fondu, dobrým příkladem budiž i chystaný Godfather, kde kromě již zesnulého Marlona Branda svým herním postavám namluví hlasy mj. James Caan a Robert Duvall. Ač je z pohledu samotných herců podobný požadavek relativně oprávněný (podíly ze zisku jsou ve filmovém průmyslu běžné), z pohledu herní branže je naprosto šílený. ?Postavím se za herce, ale nejprve by tantiémy museli získat samotní vývojáři,? řekl Mark Long, šéf týmu Zombie Studios. ?Jsou to blázni, pokud si myslí, že si zaslouží podíly za půldenní práci. Vývojáři dřou na jednom projektu dva roky.? Podobně se k požadavku staví (viz příspěvek na jeho blogu) i slavný herní designér Ron Gilbert: ?Proč by měli herci dostat podíl a vývojáři nikoliv? Hollywood funguje na systému bonusů, ze kterého dostane svůj podíl každý. Herní branže funguje na naprosto odlišném ekonomickém modelu.? Zástupci hereckých svazů naopak tvrdí, že jsou peníze placené dle dosavadní smlouvy směšné (běžná cena za hodinové nahrávání byla prý 275 dolarů, což se samozřejmě netýká hvězd, jejichž smlouvy jsou podstatně výhodnější) a zároveň soudí, že dopad podařeného dabingu na kvalitu hry je zásadní, a tak je požadavek na podíl zcela oprávněný. Další informace naleznete třeba v článku z Wired.

Po pravdě řečeno, nelze s tím příliš nesouhlasit, ale v situaci, kdy má herní branže obrovské potíže s férovým jednáním s vlastními vývojáři (viz nedávné zprávy o neplacených přesčasech), je podobný požadavek doslova nestoudný. Nakonec to zřejmě uznaly i odbory, když přistoupily na kompromis, a podepsání dohody oznámily shodou okolností v den, kdy mělo původně dojít k hlasování o podpoře stávky mezi členy obou organizací. Válka byla zažehnána, nová smlouva bude platit tři a půl roku a je v ní zakotveno postupné zvýšení ceny za práci herců až o 36%. Není to ale paradoxně špatně? Kdyby totiž pravidlo začalo platit pro herce, neodvratně by něco podobného muselo čekat i vývojáře, nebo ne? Jenže za těmi bohužel nestojí tak silné odbory.

Jedním ze "svatých grálů" herního designu je Tetris - nejeden vývojář touží po vynalezení konceptu, který se mu svou jednoduchostí a návykovostí vyrovná. Osobně si myslím, že už tu pár podobně zábavných logických her bylo a sám za sebe stavím například Bejewelled (respektive Zoo Keeper na NDS) téměř na stejnou úroveň (mnohými je podobně oceňován Bust-A-Move, ale ten mne bůhvíproč nikdy tak nebavil). Jedním z úspěšných projektů let minulých byla hra Devil Dice, která vyšla už v roce 1998 na PlayStation pod záštitou japonské Sony (existuje i PALová verze) a v mnoha recenzích byla s Tetrisem srovnávána - koncept otáčení 3D kostek a řazení stejných symbolů vedle sebe (musíte vedle sebe umístit čtyři čtyřky, pět pětek atd.) je od klasických rychlíků dostatečně odlišný, ale zároveň má něco z jejich instantní hratelnosti. Řekněme taková kombinace Tetrisu a Rubikovy kostky. Devil Dice vyšel bohužel pouze na PS1, ale Lewey Geselowitz vytvořil amatérskou PC verzi (k dispozici je i port pro Pocket PC) s trefně modifikovaným názvem Evil Dice. Je ZNAČNĚ zjednodušená a obsahuje jen jednoduchý režim "získej co nejvíce bodů za tři minuty", ale ten koncept je tak geniální, že i s takovým málem to na titul Indie hra týdne s přehledem stačí. Faktem ale je, že by si takový koncept zasloužil trochu pozornější "zacházení" a od věci by nebyla verze s různými režimy, obtížnostmi či úrovněmi (a třeba i multiplayerem, který v původní verzi mimochodem byl). Hodně by se mi líbila nejen na PC, ale také na Nintendo DS, kam by se skvěle hodila. Co takový Capcom, který zrovna vloni vydal vynikající Bombastic postavený na stejném konceptu? Nebyla by v rukávu konverze?

Z dalších indie her doporučuji tři roky starou humornou adventuru Eye of the Kraken, kterou před pár týdny kanadský nezávislý tým Absurdus vydal jako freeware. Za peníze to sice nestálo, ale zadarmo už to za pozornost stojí! Více v recenzi na Bonuswebu (starší hodnocení ještě odpovídá komerčnímu statutu), tamtéž si můžete plnou verzi stáhnout (pozor, přes 150 MB).multiplayerové FPS Nexuiz zaměřené na old-skoolový deathmatch (je zcela zdarma a běží na technologii Darkplaces, která vychází z Quake 1), v souvislosti s vydáním San Andreas stojí za zmínku Steer Madness o "aktivistovi" za práva zvířat, tradiční japonskou vnímavost a smysl pro grafický styl znovu dokazuje arkádová střílečka Normltest a abych vyjmenoval (skoro) všechny žánry, zmíním i podařené RTS Titan Assault od Goldbotu (na rozdíl od ostatních her jde o komerční projekt, ale demo je velké, takže se nenechte odradit). A aby vám to v práci při čtvrtku nebo pátku uteklo, co takhle zkusit ještě dvě skvělé flashovky? Arkádová "postřehovka" Poom (můj rekord 37 odrazů) i kroužení dodávkou Thump s nebývale přesnou fyzikou (easy je moc snadné a hard zas příliš těžké) snad zaujme i vás!