Postřehy a aktuality
Právě hraju
Viděl jsem
Slyšel jsem
Četl jsem
Koupil jsem na iOS
Anketa
Login
Vyhledávání
Rubriky
Články
RSS
Nejčtenější
Co je Play Forever?
Zdejší filmaři II.
Také někdy trháte noviny? Nemyslím ze vzteku, ale protože jste si přečetli zajímavý článek a nechcete o něj přijít. Stalo se mi to dnes při večeři v KFC - vykuchal jsem Hospodářské noviny (psst!), kde jsem narazil na článek Kamila Fily, publicisty a studenta filmových věd. Filu jsem pro sebe "objevil" v roce 2003, kdy jsem náhodou narazil na jeho skvělý článek (vlastně celý seriál článků), ve kterém mi s úchvatnou přesvědčivostí objasnil trilogii Matrix tak, jak jí zamýšleli Wachowští (pochopitelně nejde o nic víc než o teorii, ale teorii skutečně zajímavou). Celkem mne zaujala i jeho nedávná "analýza" Jana Rejžka. Dnes publikoval článek s názvem Zdejší filmaři: rozbředlí a ubití, pod který bych se klidně podepsal. Ne proto, že má stejný názor jako já (viz tento můj dřívější příspěvek), ale proto, že mnohem lépe než já argumentoval a vůbec popsal ten naprosto šílený stav české kinematografie. Klikněte a přečtěte si to. Dozvíte se mj., že:
Jediný vzkaz, který pro zdejší filmaře mladá kritika (vytrénovaná internetem a/nebo vysokou školou) má, je: čtěte zahraniční literaturu a koukejte se na to, co se natáčí v celé Asii, Mexiku, Francii, Maďarsku, jinak se z toho srabu nevyhrabete.
Jenomže zdejší filmaři neposlouchají, protože jsou ubití televizní praxí a/nebo ovlivnění studiem na FAMU. V té momentálně panují dva navzájem nesmiřitelné kulty, jejichž boj filmaře natolik vyčerpává, že už nevěnují pozornost ničemu dalšímu. Trend hezkého, hladivého filmu plného člověčiny a trend dokumentaristů-esejistů, kteří "myslí filmem" a každoročně slaví svůj svátek na festivalu v Jihlavě. Vše ostatní, co vypadává z nastíněné dvojí ideologie FAMU, se už neskládá v žádný silnější trend. Jsou tu jen jednotlivci, solitéři. Mondénní režiséři jako David Ondříček (Samotáři, Jedna ruka netleská) a Filip Renč (Rebelové, Román pro ženy), dále Vladimír Michálek (Je třeba zabít Sekala, Anděl-Exit, Babí léto), nevyhraněný a bez osobního rukopisu, Petr Zelenka (Knoflíkáři, Příběhy obyčejného šílenství), stále hůře recyklující svou rádoby nezávislost, či "boží prosťáček" Bohdan Sláma (Divoké včely), který věří, že lze natáčet nekonečně dlouho, stříhat a stříhat a ono z toho ve finále vyleze "umění života".
Je to trapné, že musel přijít slovenský režisér Martin Šulík, aby nám svým Slunečním státem ukázal, že lze natočit film kompaktní, neblábolivý, nevykalkulovaný, neobrušující ostré hrany, a přitom kupodivu lidový a přístupný.
Vorlíčku a Macourku, vraťte se! Svěráku a Smoljaku, pište!
