Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Díky bohu, také vývojáři dokáží konsolidovat síly a vrhnout se do boje proti stále mocnějším a nenažranějším vydavatelům. Nebo to tak alespoň na první pohled vypadá. Na úvod fakta - zhruba před půl rokem se investiční společnost Elevation (tvořená mj. zpěvákem U2 Bonem a bývalým prezidentem EA Johnem Riccitiellem) snažila získat Eidos. K odkoupení nakonec nedošlo, protože v SCi nabídli podstatně více peněz, nicméně v Elevation nám zhruba po roce dokázali, že nešlo o náhodu a herní branže je jejich hlavním cílem. O jejich čerstvých záměrech informoval před pár dny GameSpot - Elevation spojují pod jednu střechu dva velké vývojáře BioWare (Jade Empire, Baldur´s Gate) a Pandemic (Full Spectrum Warrior, SW Battlefront). Čísla jsou zajímavá - celkem 450 vývojářů ve třech studiích bude tvořit největší nezávislé vývojové studio na světě (jeho nový web) a celková hodnota transakce činí 300 milionů dolarů. Panejo!

A to je tak vše co se momentálně ví, o plánech ani slovo. Je dost předčasné v téhle situaci nějak spekulovat, ale přesto - nejsem velkým optimistou. Selský rozum mi říká, že se společnosti nespojují, pokud se nepotýkají s problémy. I když se tu hovoří o nezávislém studiu, ve skutečnosti majitelé obou firem o nezávislost vstupem Elevation do značné míry přišli a jméno bývalého prezidenta Electronic Arts mne o nevinných záměrech zrovna nepřesvědčuje. Ostatně, cílem venture kapitálu není nic jiného než zhodnocení investice v horizontu 3 až 5 let (to jen v Illusion Softworks se to nějak nedaří...ehm), takže představa, že tu chce někdo nezištně zachránit stovky vývojářů od ďábelských vydavatelských gigantů, je mylná. Z krátkodobého pohledu podobná spojení vypadají atraktivně, po čase už to ale většinou bledne. Jen si vezměte jakoukoliv akvizici nezávislého vývojáře - zpravidla jde jen o získání jejich duševního vlastnictví (a ano, uvědomuji si, že tohle je trochu jiný případ, berte to jen jako poznámku na okraj).

Tápu i z pohledu hráče. Obě firmy se specializují na zcela odlišný žánr a z tvůrčího hlediska si, řekl bych, nemají moc v čem pomoci. Spolupráce ve formě společného vývoje next-gen technologií a sdílení know-how?  Snad - to je ostatně to jediné, o čem se holedbají v rozhovoru pro 1Up. Zde také potvrdili, že budou nadále pracovat na vlastních projektech a hodlají i v budoucnu spolupracovat se současnými vydavateli, THQ a Microsoftem. Tak nevím. Obzvláště BioWare se mi jevil jako jeden z posledních schopných vývojářských týmů, který opravdu ví co dělá, ale tohle vypadá jako krok zpátky. Pokud šlo o řešení finančních komplikací, pak to chápu. Ale ryze strategická fůze? Nevím. Když nic jiného, snad jim ty peníze umožní vytvořit nové IP a svobodně dokončit celou hru bez tlaku vydavatele. Ale taková svoboda je někdy pořádně zrádná.

"Hraju jen když věnuji dvacet minut testování novým přístrojům od konkurence. Ve svém volném čase videohry vůbec nehraju. O víkendech opravuju věci v domě, zahradničím nebo hraju na kytaru. Cvičím, plavu, venčím psa a chodím na výlety." Poznáte, který herní vývojář tohle řekl? Vynikající rozhovor se Shigeru Miyamotem.

Simpsons je jedním z mála televizních programů, kvůli kterým pravidelně usedám k televizi. EA získala práva na hry a soudě podle vyjádření ve Variety se na tvorbě příběhu a dialozích budou podílet tři scénáristé původního kresleného seriálu. Z toho vyplývá, že by to konečně nemusela být trapná závodní hra nestydatě kopírující Crazy Taxi, ale nějaká akční adventura. Zbývá jen otázka grafiky, protože Simpsonovy si renderované představit nedokážu. Nebo spíše nechci.

Hrám stále citelně chybí alespoň trochu respektované, ale zároveň i mediálně dostatečně atraktivní ceny. V Británii to zkouší největší vydavatelství herních časopisů Future už několik let s Golden Joystick (letošní vítězové), v Americe se zase snaží už třetím rokem televizní stanice Spike udělat show z Video Game Awards (letošní nominace). Jenže co je to platné, když v prvním případě vyhraje Resident Evil 4 cenu pro "nejlepší hru vytvořenou podle filmu" (cenu pro "nejočekávanější vánoční hru" zase vyhrála Zelda, která ovšem vyjde příští rok v březnu) a v druhém jsou v různých kategoriích nominovány hry, které ještě ani nejsou na trhu (a v několika případech pravděpodobně nebudou ani při vyhlášení vítězů).

• Akci entermultimediale.2 jsem bohužel o půl roku prokaučoval - program byl hodně bohatý a já doufám, že se něco podobného bude konat i příští rok. Prostudujte uvedený program a nebo zavzpomínejte na staré české 8-bitové hry.
• Konečně jsem domů pořídil Nintendogs. Původně sobě, ale nakonec DSko skončilo u přítelkyně. Vynikající záležitost! Zpočátku jsem sice dost tápal, ale štěňata se vám rychle dostanou pod kůži. Zkuste, alespoň na pár minut někde v obchodě.
• Jsem vážně jediný, kdo si myslí, že předělávat Sensible Soccer není vůbec dobrý nápad? Dokážu si představit stovky her z Amigy, u kterých bych za remake vraždil, ale nový díl Sensi v podání Codemasters? Proboha...
• Horory jinak vůbec nemusím, ale oba díly Final Destination se mi líbily hodně (i když je fakt, že to asi nebude typický horor). V přípravě je další pokračování a trailer slibuje stejně zajímavou podívanou.
• Sony v Evropě v únoru 2006 znovu vydá hru ICO, jednu z nejlepších her pro PlayStation 2, která paradoxně zároveň patří mezi nejhůře prodávané. Pokud jste nehráli, určitě si únor zakroužkujte v kalendáři!
• Ještě jeden tip na vynikající flashovku Twin Spin 3 od Globz.
• A na úplný závěr pár fotek. Tady komentář není nutný...

Zdá se, že to s Doomem dopadlo hůře, než předpokládali i největší pesimisté. Ačkoliv hráči jsou vcelku nadšení (moje pozitivní dojmy sdílí i Tiscali), filmoví kritici nenechali na filmu nit suchou a na serveru Rotten Tomatoes má Doom pouhých 18% tamního koeficientu "čerstvosti" (což je shnilé hodnocení), neboli srozumitelnější průměrné hodnocení v recenzích 3,9/10. Pravda, v kontextu s jinými filmy (Resident Evil Apocalypse má 20%, první Tomb Raider má 18% a Bollův Alone in the Dark má dokonce velmi zapáchající 1%) to vlastně není zas tak zlé, ale nemilosrdné je bohužel to podstatnější - výsledky filmu v kinech.

Za premiérový víkend Doom vydělal 15 milionů dolarů, což nebylo úplně špatné, ale výsledek rozhodně zůstal za očekáváním. Druhý týden už ale tržby podle prvních informací klesly o 70% na zhruba 4 miliony dolarů, což je velmi razantní, až neobvyklý pokles. Zjevně snímek zaujal skutečně pouze fanoušky počítačové hry, a to je pro filmový průmysl málo (zástupce Universalu přitom paradoxně zmínil čísla průzkumu, podle kterého bylo 69% diváků filmu muži 61% bylo mladších 25 let a "pouze" 59% předtím hrálo hru). Podle odhadů by celkové tržby nemusely dosáhnout ani 35 milionů dolarů, a to prosím natočení stálo nějakých 70 milionů! Tato částka je mi sice stále záhadou, a tak trochu pochybuji, že je pravdivá (film skutečně nevypadá tak nákladně), ale budiž. V každém případě je v této situaci nepravděpodobné, že bychom se dočkali pokračování, o kterém se spekulovalo a jistě to také trochu zkomplikuje cestu některých jiných her na stříbrné plátno. Velká studia zase ztratí ochotu riskovat, i když to těžko ovlivní produkci "velkých" filmů jako je Halo.

Pro pořádek - nic to nemění na tom, že vám snímek vřele doporučuji k shlédnutí! I kdybyste se nudili, můžete se inspirovat tímto seznamem deseti doporučených výkřiků, kterými můžete bavit znuděné diváky kolem vás...

Update pondělí: Carmackovo hodnocení filmu na Slashdotu.

U tématu minulých příspěvků ještě zůstaneme, ale začnu tentokrát z trochu jiného konce. Zdaleka nejsem bezmezným obdivovatelem Severní Ameriky, ale je fakt, že už jsem tam byl dostkrát na to, aby se mi tamní kultura, životní styl a společnost dostala pod kůži. Je pár věcí, kvůli kterým se upsal ďáblu jen proto, abych za nimi nemusel na druhý konec světa. Tak třeba vynikající síť fast-kaváren Starbucks. Nebo i u nás vcelku známý, ale bohužel už dávno neexistující GAP. A do třetice třeba oceán za barákem a zimní teploty kolem 15-ti stupňů Celsia. Jasně, na tyhle věci nemají ani ve všemocných USA monopol, ale víte jak to myslím. Pointa je, že tyhle věci prostě v České republice nejsou a nikdy nebudou. Tečka.

Čtvrtou věcí, na kterou se do Spojených států každý rok těším (a ano, už se pomalu propracovávám k tématu), jsou tzv. Daily Show. Jedná se o televizní pořady vysílané snad na všech celostátních televizních programech, které obvykle moderují velmi vtipní, charismatičtí a pohotoví moderátoři. Představte si Ebena kříženého s lepší částí z Mareše, Čtvrtníčka a Krause, vynásobte to milionem a budete mít zhruba představu jací jsou moderátoři jako Jon Stewart (Daily Show na Comedy Central) nebo Jay Leno (Tonight Show na NBC). Abych to ještě více přiblížil, formát je docela podobný pořadu u nás přeci jen docela Larry Kinga a z českých stanic se mu nejvíce blíží Krausovo vcelku povedené Uvolněte se, prosím.

Už se blížím k věci, ještě chvilku! Současným americkým "hrdinou" je právě Jon Stewart (více o něm v rozhovoru ve Wired) - vedle bezprostředních rozhovorů s celebritami totiž nachytává politiky na švestkách a zesměšňuje je před celým národem. Když ho vloni nešťastníci z konkurenční CNN pozvali do své show podobného formátu, během několika minut je rozebral a zesměšnil tak, že byl pořad záhy zrušen (video). Nedávno zase kritizoval americkou administrativu za pasivitu při přípravě na hurikán Katrina (video). Podobným způsobem baví americkou veřejnost několikrát týdně - to bych si nechal líbit! Jistě, řada věcí pro nás není moc pochopitelná, ale pak tu jsou ještě ty celebrity. Viz výběr tady, přičemž doporučuji (haleluja, už jsme doma!) ke shlédnutí zejména velmi vtipný rozhovor s Rockem, který přišel propagovat film Doom a vzal si s sebou na pomoc BFG. Nevím jestli Stewart skutečně sám hraje, nebo má jen schopný tým a kvalitní přípravu, ale u mě opět získal body.

Mám chuť vyhodit televizi z okna. Copak je tento formát opravdu nad lidské síly našich televizních stanic? Nezasloužíme si už konečně opravdu vtipné a zároveň inteligentní rozhovory s celebritami? A především - není čas, aby už konečně někdo nakopal zadky našim politikům, když lžou a přestal se k nim v diskuzních pořadech chovat jako submisivní prosťáček?

U příležitosti vydání Quake IV jsem také oprášil další ze svých starších článků, tématicky věnovaný id Software. Najdete jej v sekci Články, popřípadě přímo zde. Je to už bezmála tři roky starý článek (vyšel pochopitelně ve Score začátkem roku 2003) a když je to téma předpokládám notoricky známé, věřím, že si své čtenáře najde. Ostatně, ten fiktivní "scénář" se tehdy myslím docela povedl (možná by nebylo od věci napsat druhou část, hodně se od té doby změnilo). Bohužel se mi nepodařilo nalézt text po jazykové korektuře, takže zveřejňuji původní text, jistě s mnoha hrubkami. Na pečlivou opravu nemám bohužel čas, obzvláště ponižující chyby mi, prosím, bez soucitu zkritizujte v komentářích.

Konečně je za mnou! Do tří do rána jsem hrál včera v redakci Quake IV, ale stálo to za to - na tuhle hru prostě potřebujete kvalitní mašinu, protože graficky je to (ať so říká kdo chce co chce) skutečný fičák. Vizuální stylizace některých lokací (zejména těsně před koncem hry) je mistrovská a smysl pro detail vývojářů z Raven Software je úctyhodný. Třeba takové obyčejné aktivování mostu dokáží povýšit na mechanický koncert, nad kterým zůstává rozum stát.

Pokud jde o hratelnost, v očích mnoha hráčů je problém Quake IV v tom, že nenabízí žádnou zásadní novinku. To je bezpochyby pravda (i když ne, že by tu nebyly vůbec žádné změny). Je to ale řekl bych dosti naivní očekávání. Vždyť který čtvrtý díl filmu nabízí nějakou razantní inovaci a změnu? Tam už jde přece o tradice! Quake IV nabízí poctivou a vypiplanou hratelnost poplatnou svým kořenům - znalci série budou unešeni ze zbraní i z monster a myslím, že nejen oni. Všechno je stejné, ale přeci "trochu" jiné. Osobně musím dokonce říct (a berte to jako velkou pochvalu), že mě čtyřka bavila snad ještě více než fantastický druhý díl. Jistě, v kontextu s hrami jako je Half-Life 2, Far Cry nebo Call of Duty (na druhý díl se chystám právě teď) je to svým způsobem "omezená" zábava (zní to mnohem pejorativněji, než to teď myslím), ale svých 15 minut slávy si určitě zaslouží.

Oldskool. Kouzelný výraz, kterým se často ospravedlňuje něco, co silně zapáchá a nesnese ostré tempo nové doby. Právě Quake IV je ale typickým příkladem toho, jak by oldskoolová hra měla vypadat. Osobně jsem nikdy nepřišel na chuť hrám jako Painkiller nebo Serious Sam a přišlo mi směšné je označovat za oldskoolové, protože takové 3D akce nebyly snad nikdy (když už, tak mají daleko blíže ke starým arkádám typu Gauntlet). Teprve Quake IV pro mne povýšil termín "oldskoolová hratelnost" v 3D akčním žánru na něco, co mi nejen že nesnesitelně nezapáchá, ale naopak mi to velmi přitažlivě voní. Ruku v ruce totiž spojuje tradiční hratelnost s přitažlivou grafikou a dostatečným počtem zajímavých nových prvků. Máte-li pocit, že jsem neřekl dost (třeba o tom nečekaně zajímavém příběhu, nebo o tom, co mi na hře vadilo), nezbývá než si počkat na mojí recenzi v příštím Score.

Od víkendu marodím. Občas nezaškodí se pár dní válet v posteli, takže jsem byl docela rád. Až na tu nudu. Přečetl jsem autobiografii Borise Beckera (nudná a navíc bídně přeložená - pokud vás zajímá tenis, kupte si Serious Johna McEnroa - jedna z nejlepších autobiografií, které jsem kdy četl), přečetl jsem Power Up (vynikající výlet do japonské herní kultury) a přečetl jsem tři poslední Edge, na které jsem si dosud nenašel čas. Načež mě čtení přestalo bavit a rozhodl se něco si zahrát. Jenže na PC nemám co (Quake IV jedu v práci na nové mašině) a beztak bych měl ležet. Do postele jako stvořené PSP jsem nechal v redakci a ovladač od PS2 někomu půjčil. Tak co? Napadla mne spásná myšlenka. Ze skříně jsem vytáhl Nintendo 64! A funguje to. Brzy čekám zhoršení symptomů a podlehnutí nemoci zvané Nintendonitida...

Musím přiznat, že jsem se s původní verzí Space Invaders (kultovní hra od Taito z roku 1978, psal jsem o ní už dříve zde) seznámil až na PC díky emulátorům a automatovou verzi zakusil teprve před pár lety na nějaké výstavě. Ostatně, Československo nebylo v 80. letech zrovna zahlceno herními automaty a ani později v maringotkách nešlo o nejfrekventovanější titul. V každém případě musím říct, že hru respektuji a docela dobře chápu, proč byla tak úspěšná a proč v Japonsku způsobila nedostatek mincí - u toho automatu jsem tehdy vydržel snad hodinu. Shodou okolností právě nyní vychází kolekce retro her od Taito (je tam mj. i Elevator Action, moje další oblíbená arkáda, o Operation Wolf a Rainbow Islands nemluvě) a u té příležitosti časopis Edge vyzpovídal tvůrce Space Invaders, Tomohiro Nishikadu. Rozhovor s ním byl přetištěn i na internetu včetně fotografií původních nákresů designu. Ale o tom jsem tu psát nechtěl...

Psát chci o fenoménu nového typu pouličního umění, který už téměř před deseti lety vymyslel jistý francouz - z nařezaných dlaždic vytvořil známé logo Invadera ze hry a nalepil ho na několik set různých míst Paříže. Netušil, že tím vytvořil světový fenomén, protože ho brzy následovala řada dalších fanoušků z celého světa. Invader se tak postupně objevil mj. na Hollywoodské ceduli v Los Angeles a oficiální stránky registrují hodně přes dvacet měst snad na všech kontinentech. Když jsem před lety navštívil oficiální web, přišlo mi to jako vtipný nápad a bylo mi líto, že něco podobného není i u nás. Už nemusí, parta plzeňáků (říkají si Kali a LoW) se totiž postarala o invazi Invaderů ve svém šedivém městě - dočetl jsem se o tom minulý týden v příloze Lidových Novin (článek Vetřelci útočí), posléze si našel jejich stránky na space-invaders.wz.cz a se zájmem přečetl i zpověď o motivech a cílech projektu i průběhu akce. Respekt!

Nedokážu si představit, že by někdo Invadera nalepil na Národní divadlo, ale ve srovnání s graffiti (z inteligence některých jeho přívrženců je mi často na zvracení) je to neškodná alternativa a naprosto nevtíravé, neagresivní a anonymní umění. Myslím, že i Praha by si podobnou invazi z vesmíru zasloužila...