Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Nedávná reakce na úvahu Dana Vávry mne donutila k zamyšlení nad renomé, které mají redaktoři herních časopisů a webů mezi výrobci her a jejich vydavateli. Ne, že by na tom nějak zásadně záleželo ? dobrý vztah je prima věc, ale když vás nenávidí, je to do určité míry důkaz, že děláte něco dobře. Rozeslal jsem ale otázku několika ?kolegům z branže? na druhou stranu barikády (jména z pochopitelných důvodů nezveřejním) a jak jsem je dostal zpátky, tak je bez jakéhokoliv komentáře a téměř bez úpravy (jen s vyřazením méně zajímavých pasáží) předávám k posouzení vám. Pokud k tomu má kdokoliv co říci, připojte svůj názor (klidně i anonymní) do komentářů...

1. Podle mého názoru jsou česká herní média velmi kvalitní, většinu recenzí na zahraničních serverech pokládám za dost odbyté a často i špatně nastylizované. V průměrné české recenzi se recenzent věnuje opravdu zevrubně grafice, hratelnosti, atd. Ty zahraniční mi přijdou často plytké, nedozvím se v nich moc konkrétních informaci. Na českých médiích mě mrzí, že místo, aby českým projektům fandili, tak je často spíše shazují. Myslím, že tady se projevuje typická česká vlastnost, a to závist.
2. Typické pro zahraniční recenze je, že autoři zcela propadají marketingu. Když jim někdo řekne, že hra je boží, tak je pro ně boží. Stádnost je typická hlavně pro americká média, jejich názor je velmi snadné zcela zásadně ovlivnit marketingovou masírkou. V českém médiu se skoro nestane, aby autor citoval text z tiskové zprávy, v zahraničních je to zcela typické například i pro preview.
3. Myslím, že charakteristickým rysem českého herního novináře (a v míře větší než malé i "normálního" novináře) je čirý amatérismus. Jeho povolání není něčím, k čemu se rozhodl nebo co si zvolil, ale něco, co se mu přihodilo. Většinou nemá žádné formální vzdělání ani v oboru (tj. počítačových hrách - kde by ho také vzal), ani profesní (tj. jak psát, čtenář může být rád, když autor ovládá pravopis). Dále se vyznačuje leností. Ta se projevuje jak při hodnocení her (většinou nepřímo opisováním jiných recenzí, jako používáním klišé a frází, ze kterých recenze sestavuje jako domeček z kostek Lega), tak při takzvané investigativní práci.
4. Zahraniční novináři se vyznačují podlézavostí vůči těm "nahoře" a arogancí vůči těm "dole". To jsem dobře pozoroval na E3: pokud jsem ukazoval hru nějakým nešťastníkům z drobného místního webu, viseli mi na rtech a zapisovali si každé slovo, protože do větších a lépe střežených stánků se vůbec nedostali. Naproti tomu chlapci z míst jako je PC Gamer nebo Gamespot vždy přišli o deset minut později, sdělili mi, že musí odejít o deset minut dřív, a pak si během mé presentace pročítali svoje poznámky. Jedna však měli společné: nechápali ani slovo z toho, co jsem jim říkal.
5. Myslím si, že na to až na pár výjimek všichni docela kašlou, nikdo nedohráva hry, články se kopírujou... Vzniká málo původních materiálů. V ČR je jenom pár herních novinářů, kteří mají nějaký názor na herní byznys nebo vývoj a dokážou o tom něco rozumného psát. Obecně chybí novinář většího formátu, někdo jako například Koubský v IT. Ale je to mladé odvětví, asi chci hodně.

Co mají Oliver Stone, Martin Scorsese, Brian De Palma a Stanley Kubrick společného s Uwe Bollem? Jsou to legendy! Ano, Uwe Boll (který mimochodem právě tuto čtveřici označil za své vzory) sice stále čeká na svůj první dobrý film, ale už dávno se dokázal nesmazatelně zapsat do historie kinematografie. Jako neúnavný režisér naprosto děsivých filmů vytvořených podle herní předlohy. Jako režisér, který je i přes tragické recenze schopen tvrdit, že natočil špičkový film a svádět neúspěch na "hloupé diváky". Jako režisér s naprosto směšnou angličtinou (viz rozhovory tady, tady, tady, ale hlavně tady). A nebo jako režisér, který si sám provozuje fanouškovské stránky. O víkendu měl v USA premiéru jeho nový snímek Bloodrayne a byl přijat podobně chladně (tedy alespoň to tvrdí zasvěcení prognostici, definitivní čísla budou známy v pondělí) jako již dříve Alone in the Dark či House of the Dead (mimochodem, všechny tři najdete v první čtyřicítce nejhorších filmů podle IMDB). Myslíte, že ho to zastavilo? Ani nápad! Potvrzeny jsou filmy Dungeon Siege, Hunter: The Reckoning, Postal, Far Cry a Fear Effect, pravidelně se navíc objevují jeho šílená prohlášení, ze kterých mi běhá mráz po zádech - naposledy třeba o jeho touze natočit Metal Gear Solid a snaze získat práva na Half-Life. Je to záhada - kde ten člověk proboha bere peníze?

Nejsem filmový odborník, ale podle všeho se zdá, že jeho filmy ve skutečnosti nemusí být tak neúspěšné, jak to na první pohled vypadá. Podle Bollova tvrzení je prý Alone in the Dark v zisku - stál sice 17 milionů dolarů a v kinech vydělal pouhých 6, něco málo ale snímek nastřádal mimo Severní Ameriku a údajně se mu posléze docela dařilo na DVD, kdy v půjčovnách a prodejnách vydělal přes 30 milionů. Neznám přesnou situaci s rozpočtem a uvedená čísla (která Boll zmínil v rozhovoru) nemusí být pravdivá, nicméně je poměrně pochopitelné, že ubohý výsledek z amerických kin neznamená automaticky neúspěch. Podle záznamu ve Wikipedii je ale skutečný důvod mnohem prozaičtější - Uwe Boll prý točí špatné filmy zcela záměrně! Dle německých daňových zákonů si totiž mohou firmy za neúspěšné filmy odepsat nezanedbatelnou částku z daní. Od roku 2006 bylo toto pravidlo zrušeno a my bychom tak mohli mít od Bolla pokoj. Jenže všechny ohlášené filmy prý spadají pod stará pravidla, takže si ještě pár let počkáme!

Na závěr jeden kouzelný citát Uwe Bolla: "Fakt, že točím filmy není výsledkem vitaminu B. Je to výsledek mé práce, mé disciplíny a mého talentu."

Jim Rossignol na svém blogu přetiskl článek, který byl před časem otištěn v britském PC Gameru. Jde o vynikající reportáž z Jižní Koreje, hlavní světové metropole počítačových her, kde je sedm let starý Starcraft doslova národním sportem. Naprostá lahůdka, vybírám několik jedinečných faktů. Hlavní hvězda Lee Yunyeol vyhrál vloni celkem 200 tisíc dolarů. Každý dvacátý korejec hrál nějakou MMO hru, téměř 2,5 milionu je hraje pravidelně. Existuje tu pět herních kabelových TV stanic (jedna výhradně o Starcraftu), dva novinové týdeníky a čtyři herní časopisy o 400 stranách. Ráj!

Jay is Games je vynikající blog o flashových hrách a můj oblíbený zdroj nejlepších her, které si můžete zahrát v okně svého browseru. Pokud ho neznáte, šup s ním do oblíbených - začátkem roku přinesl seznam dvaceti nejlepších flashových her z roku 2005. Nenajdete v něm žádnou slabou hříčku a je to správné místo, kde s objevováním kouzla internetových miniher začít. Je zajímavé, jak populární jsou na internetu hry adventure typu a kolik se jich do zmíněného výběru dostalo. Osobně jsem se nejvíce pobavil u Death in Sakkara, detektivního dramatu zasazeného do 20. let minulého století. K dispozici jsou čtyři epizody a díky produkci BBC i nadání studia Preloaded jde o výjimečný kousek!

Philips na CESu představil prototyp nazvaný Entertaible, třicetipalcový dotekový LCD displej, který se zdá být docela zajímavým konceptem zejména pokud jde o novou formu počítačových her. Komentáře hovoří o možném využití v komerčních prostorách (kavárny, restaurace, kasina), nabízí se ale i domácí využití například při hraní elektronické formy deskových her. Vypadá to hodně zajímavě, doufejme v uvedení do výroby. Naopak tenhle nový Commodore handheld je poněkud podivný - je hezké, že na něm lze hrát staré C64 hry, ale k čemu ten 20GB hard disk?

• Letošní Oskary bude moderovat můj oblíbený Jon Stewart (píší o tom třeba tady). Tak to se možná letos na přenos vůbec poprvé podívám...
• Že je Nintendo DS platforma pro děti? Ani náhodou, už za pár týdnů vyjde třeba Age of Empires - obrázky vypadají fantasticky, feature list slibně. DS verze bude tahová, s podporou multiplayeru pro 4 přes Wi-Fi. A když jsme u DS, Famitsu spekuluje, že se velmi brzy objeví facelift! Doufám, že ve stylu GBA SP!
• Na Google Video lze shlédnout hodinový pořad Inside Nintendo, který natočila BBC. Firma je v něm sice vykreslena dosti negativně, je tu ale k vidění řada zajímavých informací včetně rozhovorů (mj. i Miyamoto).
• Cameron Crowe opět nezklamal! Elizabethtown se mi i přes občasnou přeslazenost líbil a zařadil se po bok ostatních skvělých snímků tohoto režiséra, který mne zatím ještě nezklamal. Vřele doporučuji, jen nečekejte kvality Jerry Maguire!

O svátcích jsem měl poměrně dost volného času a nostalgická vánoční atmosféra se postarala o to, že jsem ho místo novým hrám věnoval vzpomínkám na staré oblíbené fláky. Výsledkem je, že jsem trochu pohnul se svým seriálem Retro poklad - už třetí hrou v krátké době je plošinovka Superfrog od Team 17. Vyšla v roce 1993 na Amize, o rok později pak i ve verzi pro PC a CD32. V čem že je unikátní? Vlastně v ničem - v té době už měly plošinovky "pár týdnů" vrchol popularity za sebou, Superfrog byl ale po všech směrech solidní a poctivou hrou s kvalitní hratelností (šest tématicky odlišných světů po čtyřech úrovních), vynikající hudbou (zde si jí lze stáhnout v mp3) a podařenou stylovou grafikou s na svou dobu hodně slušným scrollingem. Hlavní roli získal žabák Superfrog (měl cameo i v některých pozdějších dílech Worms), který se za pomoci léčivého nápoje Lucozade (product placement existoval už na počátku 90. let a tehdy to byla dokonce móda, viz Zool či Cool Spot) vydal zachránit svou princeznu. Hratelnost nebyla nijak převratná (snad kromě nápadité automatové minihry mezi úrovněmi, kde jste mohli vyhrát kromě bodů i kód k úrovni), nějak to ale všechno perfektně zapadlo dohromady. Nemohu říct, že by mě to bavilo více než Sonic a Mario, rozhodně však Superfrog patří do stejné ligy, a už to z něj dělá jednu z nejlepších počítačových plošinovek. Team 17 se v minulosti několikrát zmínil o plánovaném pokračování a údajně prý i na něčem pracuje. Taková PSP verze třeba i ve 3D by nebyla vůbec špatná, podle mých zdrojů ale tým chystá pokračování Alien Breed (a na to si tedy rozhodně stěžovat nebudu...), takže si zřejmě počkáme.

Více informací o hře naleznete na informačně velmi bohaté fan stránce, teď už zbývá jen to nejdůležitější - zahrát si to! Superfrog zestárnul, ale nijak fatálně a i po dvanácti letech se hraje skvěle a na poměry her své doby dokonce není ani přehnaně obtížný (až na to, že PC verze patrně nejde dohrát kvůli příliš dlouhé řadě jehel těsně před koncem hry v úrovni 6-4). Port pro PC (stahujte třeba tady) funguje s Dosboxem bez potíží, doporučuji však spíše původní Amiga verzi, která má navrch intro, mnohem plynulejší scrolling a lze jí dokončit (CD32 port je s původní verzí pro Amigu prakticky totožný). A až tu princeznu zachráníte a budete chtít víc, vřele doporučuji třeba vynikající indie plošinovku Bud Redhead (už jsem jí tu zmiňoval), jehož autoři se Superfrogem zjevně inspirovali a kvalitou se mu docela přiblížili. Ať žije 2D!

Snad ještě není příliš pozdě! Ve 42. čísle "intelektuálního" filmového časopisu Cinepur si redakce jako hlavní téma vybrala vzájemný vliv filmu a počítačových her. Onoho sprostého slova v minulé větě se tentokrát nebojte - výsledkem je nějakých dvacet stránek a řada různých inspirativních a zajímavých článků. Cinepur není v běžné distribuci (koupíte ho tady) a vzhledem k tomu, že je to dvouměsíčník a toto číslo je označeno jako listopadové, raději si pospěšte (i když opozdilci si mohou koupit starší výtisky)!

Upřímně řečeno, nejsem velkým fandou strohých černobílých časopisů s mizivou "production value" a totálním zaměřením na texty. Jednak nejsem pro tento druh seriozních magazínů dostatečně inteligentní a jednak se mi nezdá, když mi chce někdo vysvětlovat, jak mám chápat některá méně srozumitelná filmová díla (kterým často rozumět prostě nelze, popřípadě tak musí učinit každý po svém) - což se i v tomto čísle děje zcela běžně. Můj vnitřní alarm se ozval i při pohledu na jména autorů tématu, která s herní scénou nemají nic společného. Ale přesto jsem z tématu docela nadšený, našel jsem tam spoustu podnětných názorů a myslím, že nejsem a nebudu zdaleka sám. Jeden z článků si můžete ostatně přečíst hned teď na internetu - je o Machinima filmech, snímcích natáčených v herním prostředí. Jinak jsem rád, že autoři nesklouzli k dalšímu zbytečnému zhodnocení licencí, které si obě branže s úsměvem přehazují, ale zabývali se obsahovou podobností. Zaujala mne například poměrně detailní analýza inspirací filmu hrami - například u snímků Lola běží o život či Kill Bill (ale třeba i zmínka o slavném českém interaktivním experimentu Kinoautomat, který byl později rozvinut v seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka). Je tu i (možná trochu naivní) článek o nezávislých hrách a zajímavá anketa s českými vývojáři.

Takže - zajímavé čtení! Pokud jste ovšem smíření, že budete muset některé věty číst třikrát...

Nejen mezi dnešní mladou generací (nikdy bych nečekal, že tenhle výraz někdy použiju) je s trochou nadsázky vžitá představa, že opravdová zábava začala až s vynálezem videoher. I nám dnes možná časy bez nich připadají trochu smutné, ale přiznejme si - i naši otcové a dědové se bavili královsky! Nevěděli co je joystick, přesto neměli zdaleka nudné dětství. Před koncem roku byl internet zahlcen nejrůznějšími bilančními žebříčky. Herní časopisy vyhlašovaly nejlepší hry roku 2005, rádia hrála nejlepší hudbu, jinde se zase sázelo na budoucnost a tipovalo se nejlepší cokoliv v roce 2006. Já raději zmíním žebříček TV Cream (jinak retro server věnovaný televizním seriálům z 60. až 80. let) se stovkou nejlepších hraček všech dob. Jasně, dostal se tam i Game & Watch a na druhém místě je počítač, jinak je to ale stará dobrá zábava bez vztekání se nad vysokým pingem nebo nízkým frameratem. Z podobného soudku jsem ještě našel seznam deseti nejoblíbenějších hraček uplynulých sto let (vždy jednu pro konkrétní desetiletí) ze serveru MSNBC. Takže... vzpomínejte!

Ono to samozřejmě není jen o našich otcích a dědech - řadu hraček zná také naše generace a dokonce i dnešní děti. A při pohledu na žebříčky je docela zřejmé, že to tak ještě dlouho zůstane. Jistě, některé jsou k popukání a dnešní děti by nad nimi ohrnuly nos, jiné však i po padesáti letech (opět s trochou nadsázky) strčí konzole příští generace do kapsy. Může to být třeba Rubikova kostka, autodráha, vodní pistole, auto na vysílačku nebo nejrůznější stavebnice (vzpomínáte na geniální Merkur?)... není jich zrovna málo. Je tu ale jedna velká skupina typově podobných hraček, které mají proti počítačovým hrám jeden nezanedbatelný trumf a mohou jim díky tomu podle mého názoru dodnes docela dobře konkurovat. Samozřemě - stolní hry! Kolik času jste strávili u Monopolů nebo u její české varianty Dostihy a Sázky (shodou okolností právě před pár dny vyšela vynikající česká freewarová verze Dostihy 2005)? Kolik nekonečných večerů jste vytěžili z relativně primitivních logických her typu Mastermind popřípadě složitějších jako Scrabble? A samozřejmě, o kolik let vás "okradlo" Dračí doupě? Deskové, karetní, figurkové, RPG, to je fuk, druhů je hodně. Ona výhoda pochopitelně spočívá v sociální interakci. V tom, že skupina lidí sedí u jednoho stolu a zábavu společně sdílí. Myslím, že vysvětovat sílu skupinové hry nemusím, je to samozřejmě hodně podobné multiplayeru. Jenže multiplayer na počítačích je už v dnešní podobě svým způsobem omezený. A nejen na internetu, kde hrajete proti cizím lidem, které obvykle neznáte - dokonce i když hrajete v jedné herně, je interakce zpravidla omezena na výkřiky. Vaše oči jsou neustále zabořené do monitoru. Jde přece o hodně, tak proč se rozptylovat - emoce tu nemají místo.

Byly časy, kdy jsme si něčeho podobného (nazývejme to pracovně třeba "emotivní multipalyer") v hojné míře užívali i na počítačích a extrémní případy typu Micro Machines nebo Atomic Bomberman (ve čtyřech zároveň na jednom počítači a bez rozdělené obrazovky) nebyly výjimkou. Dnes už je i split-screen velkou vzácností a lokální multiplayer je doménou téměř výhradně sportovních her. Je to velká škoda a moc mi tenhle typ her chybí. Na konzolích je situace naštěstí o něco lepší, ale přesto - hrát ve čtyřech třeba Osadníky z Katanu, to je hodně těžký kalibr. A je to dobře. Možná vás to překvapí, ale popularita některých stolních her si u nás nezadá i s nejlepšími videohrami a nejúspěšnější z nich mizí z obchodů po tisících. Proč asi.

PS: Má někdo osobní zkušenosti s deskovými hrami vytvořenými na motivy počítačových her (Doom, Civilizace, Warcraft aj.)? Jaké jsou?

Musím říct, že to byl výtečný, byť i docela náročný rok. Nová práce, několik nezapomenutelných okamžiků na cestách a hezká řádka výtečných her (k tomu se brzy vrátím). Co víc si přát? Vlastně ano - mám skvělou holku a zdravou rodinu. Doufám, že se i váš rok 2005 nesl v podobně pohodovém duchu. V každém případě přeji všem šťastný nový rok 2006, pokud možno ve zdraví, ve štěstí, s penězi a přitom bez stresu. O hry strach nemějte, těch bude dost!

Nejsem zrovna největší hokejový fanoušek široko daleko. Českou extraligu beru na vědomí až od semifinále play-off a naprosto chladným mne až do vyřazovacích kol nechává i olympiáda a MS. Totéž koneckonců platí také o herní sérii NHL, kterou jsem nespustil už dobrých pět let. Ale bylo tomu jinak! Prvním dvěma dílů (NHL Hockey 93 a NHL 95) jsem beznadějně propadl tak, jako se mi to už nikdy později nestalo u žádného jiného sportu včetně Pro Evo. Vzpomínám si, že jsem uhrál řadu nekonečných sezón (kompletních 82 zápasů plus celé play-off), všechny s Detroitem a oblíbencem Dinem Ciccarellim (bůhví proč). Před pár dny jsem obě hry znovu oprášil a musím s radostí konstatovat, že ze svého kouzla pranic neztratily. A protože zjevně nejsem zdaleka sám, kdo NHL 95 považuje za nejlepší díl dlouhé hokejové série, jistě se nebudete zlobit, když hru zařadím do své osobní síně slávy jako sedmý retro poklad!

U starých her je to už ohraná písnička - v jednoduchosti je síla! Obě první NHL se ovládají vedle kurzorových kláves pouhými dvěma tlačítky (alt + space), v jediném možném pohledu shora. To jsou základy. Jednoduché, ale dostatečně pevné na to, aby se na nich dala postavit neuvěřitelně zábavná a vlastně i propracovaná hra s veškerými možnostmi základního managementu (s oficiálními a na svou dobu troufám si říci revolučně propracovanými statistikami), kompletními pravidly a vynikajícími animacemi (s obrovským smyslem pro detail - viz diváci, rozbíjení plexi nebo rozhodčí) a špičkovým ozvučením. Geniální ovšem byla hlavně hratelnost, která podle mého názoru těžila hlavně z výtečně vyřešeného ovládání. A ony snadné góly v podobě přesných pasů před brankáře? Čert je vem, myslím že jen málo her se může 12 let po vydání pochlubit s takovou hratelností jako NHL Hockey 93 (NHL 95 byla kromě nového interface a vylepšené manažerské části až na nepatrné novinky víceméně stejná). Co si budeme namlouvat, většinou to s těmi retro hrami po letech není žádná sláva, ale tady se bavím dodnes královsky! Ostatně, zkuste si to sami - 93ku stáhnete třeba tady, 95ku zase tady, kde jsou i nějaké editory a aktualizované soupisky (nezkoušel jsem). Obě hry fungují bez problémů s DOSBoxem (u 95ky to chce jen trochu nastavování). Lahůdka...