Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Celý týden budu v čudu. Bioshock jsem dohrál už ve středu, ale nestihl jsem o něm bohužel nic napsat - částečně kvůli GC, částečně kvůli tomu jak komplikovaná to je hra a kolik toho mám na srdci. Na můj názor si tedy musíte ještě počkat a myslím, že to nebude vůbec na škodu. U téhle hry je škoda každé předem přečtené věty, čím méně budete vědět, tím lépe. Pokud vás Bioshock teprve čeká, vyhněte se jakýmkoliv textům, byť třeba vypadají neškodně.

Anyway, beru s sebou PSP i NDS a jen tak pro zajímavost, tohle je výběr her, které balím do kufru - skoro samé staré resty, na které jsem zatím neměl čas. Ideální na dovolenou! Za týden se dozvíte, co mě vzalo, co jsem dohrál a co jsem znechuceně zahodil jako žabku do moře. Mimochodem, neměla by být hlavní sezóna PSP a DS her místo tradičních vánoc spíše o prázdninách, kdy lidé jezdí na dovolené? Na podzim vyjdou skvělé hry, ale nevím nevím, jestli si je v konkurenci velkých her stihnu letos koupit - mnohem víc by se mi hodily teď v srpnu...

Brain Age 2 (DS) - Beru hlavně kvůli Sudoku, ale krátký trénink na okysličení mozku rozhodně každý den zvládnu. Těžko něčím překvapí či zklame.
Chili Con Carnage (PSP) - Total Overdose se mi líbilo, ale nebyl na to tehdy čas. Tahle lineárnější handheld verze by mohla myslím spolehlivě zabodovat.
Godfather (PSP) - Původní Godfather se mi naopak nelíbil vůbec, ale z nějakého důvodu (láska k filmu?) jsem na PSP port docela zvědavý. Snad potěší.
Glory Days 2 (DS) - Málo známá lahůdka pro fanjšmekry, kteří si pamatují stařičký Choplifter. Recenze jsou rozporuplné, ale já tomu přesto hodně věřím.
GTA Vice City Stories (PSP) - Další ostudný dluh. LCS jsem si užil vrchovatě, tohle bůhví proč stále odkládám. Ale týden je na to skoro málo, nebo ne?
Ratchet & Clank: Size Matters (PSP) - Mám solidně rozehrané, ale navzdory skvělým ohlasům ostatních mě to za srdce nevzalo. Dostane druhou šanci.
Scumm VM (DS) - Zaručená jistota pro případ, že zklame všechno ostatní! Monkey Island 2, Indy 4, Day of the Tentacle, Simon 2 a Kyrandia to jistí!
Theme Park (DS) - Sim City mě na DS příliš neoslovilo, tohle bylo na první pohled (stihl jsem jen tutorial) o poznání zajímavější. Ideální k bazénu.

Tak je to tady. První místo, kam jsem na Games Convention ve středu ráno okamžitě po registraci zamířil, byl stánek 2K Games a malé "kino" s "weltpremiere" traileru Mafie 2. Co na tom, že jsem díky německému dabingu nerozuměl ani slovo (je sobota večer a já stále napjatě očekávám slibované vydání anglické HD verze), konečně je to oficiální! Vtipné na tom je, že lidé z herní branže o vývoji Mafie 2 věděli řadu let a já osobně jsem jí zhruba před rokem dokonce viděl v běhu (a myslím, že jsem rozhodně nebyl sám). Jenže NDA je mrcha (psal jsem o tom tady) a člověk, který nechce přijít o ledvinu a veškerý majetek navrch, prostě musí držet jazyk za zuby. Takže v tomhle směru je to úleva a konečně s tím můžeme ven: Mafie 2 existuje!

Na Games Convention toho jinak nebylo zas tak moc zajímavého k vidění (obzvláště ve srovnání s E3), takže lze spolehlivě říci, že bylo odhalení Mafie 2 jedním z vrcholů výstavy a možná tím vůbec největším. Spíše než trailer to je teaser a spíše než ukázka ze hry je to jakési poselství, že hra konečně existuje. Obsah traileru pro mě osobně sděluje (resp. spíše potvrzuje, dalo se to čekat) především skutečnost, že staví na stejných základech jako díl první - tedy na hratelnosti kombinující klasickou akci s honičkami v autech a především filmovém způsobu vyprávění příběhu (pro mě to hlavní, čím jednička zabodovala). Pro 2K a Illusion Softworks teaser vyrobilo australské studio Plastic Wax, které se na podobné zakázky specializuje (je to mimochodem v herním průmyslu zcela běžná praxe). Tady stojí za zmínku dodat, že i když jde o grafiku ze hry, pro účely traileru byly podle mého názoru modely a textury upraveny do vyššího rozlišení (opět běžný postup). Vypadá to skutečně fantasticky, ale trochu bych brzdil nadšení - je příliš brzy na to říci, jak bude Mafie 2 nakonec vypadat přímo při hraní. Na druhou stranu, co vypadá dnes neskutečně, to může být za rok realita.

Informace, které 2K zveřejnila (stručná tisková zpráva, pět obrázků a trailer) jsou velmi omezené a podle mého odhadu se do konce tohoto roku žádných dalších detailů nedočkáme. Pokud bych si měl vsadit, očekávám vydání za rok v září 2008, ale upřímně řečeno, vůbec bych se nedivil, kdybychom se Mafie 2 nakonec dočkali až v roce 2009. Každopádně musím říct, že mě teď moc baví pročítat zahraniční fóra a názory obyčejných hráčů. Je hezké, že ani po pěti letech (evropská verze vyšla mimochodem takřka na den přesně před pěti lety, 23. srpna 2002!) na Mafii nezapomněli a z jejího pokračování jsou nadšení. Snad si to přečtou i v 2K - z Illusion Softworks strach nemám, jen pevně doufám, že vydavatel tentokrát věnuje hře adekvátní pozornost. Začít by mohli třeba vydáním anglické verze traileru.

PS: Několik mých fotek z GC 2007 najdete na Flickru...

Video Game Charz je patrně nejvěrohodnější server věnovaný prodejností her a konzolí, který můžete nalézt, aniž byste byli ochotni platit velké peníze za skutečně seriózní a ověřené výsledky. Tento týden je takřka s jistotou poslední, kdy co do souhrnných celosvětových prodejů na prvním místě naleznete Xbox 360 (vede o 29 tisíc) - od příštího týdne jej předstihne Wii a minimálně do konce letošního roku to tak zůstane, bez ohledu na úspěch Halo 3.

V bitvě tří výrobců konzolí se snažím být nestranný a koneckonců u všech tří účastníků boje vidím z pohledu hráče zřetelné výhody. Vím, že je to pro běžného hráče možná trochu zbytečný luxus, ale je příjemné, mít je všechny. Přesto jsem ve skrytu duše za tuhle zprávu rád. Po éře N64 a GameCube už nad Nintendem leckdo lámal hůl, navzdory tomu, že ani jedna z těchto konzolí nebyla pro Nintendo ztrátová - v konkurenci PlayStation zkrátka drtivě prohrály. Kdo by býval v roce 2004 na E3 (Sony představilo nádherné PSP a Nintendo onen ošklivý prototyp DS) řekl, že to dopadne tak, jak to dopadne (aktuální celosvětový podíl NDS 68%, PSP 32%)? Já tedy ne a řekněme si upřímně, ani ohlášení Wii na tom zas tak moc nezměnilo. O dva roky později Wii předhání Xbox 360 a prodává se ho dva a půlkrát více než PS3.

Nejúžasnější je ale na téhle generaci konzolí skutečnost, že může stále kterýkoliv z účastníků bitvy vyhrát. Nintendo, Microsoft ani Sony ještě nevytáhly z rukávu všechny své trumfy a dopadnout to může jakkoliv. A fakt, že tenhle souboj nemá jasných vítězů ani předem jistých outsiderů, je pro nás hráče nesmírně pozitivní.

Víkend se nese výhradně ve znamení Bioshocku a upřímně - nepamatuji tak zajímavý víkend! Obvykle hry po okraj napěchované nejrůznějšími nápady dříve či později nějak zklamou, ale tohle (zatím) funguje spolehlivěji než švýcarské hodinky. A navrch to art deko, zatraceně - takhle nádherně a s grácií navrženou hru jsem snad ještě nehrál! Jsem vrcholně spokojen. Brzy napíšu více.

Nový Medal of Honor klepe na dveře a pro mě je už minulostí. První recenzi najdete v příštím Score a já tu tedy nemůžu vystřílet celý zásobník, alespoň ale velmi krátce - od Airborne jsem nečekal totéž co třeba od Crysis, ale dle různých indicií jsem očekával hodně podařenou střílečku, která bude mít svou kvalitou mnohem blíže k skvělému Allied Assault než k jen solidnímu Pacific Assault. Inu, nakonec je to bohužel naopak - Airborne je kvalitní střílečka, nicméně trpí jedním obrovským problémem. Za šest (přinejlepším osm) hodin jí dohrajete. Nepotřebuji hrát nekonečné epické příběhy a poměrně často tu obhajuji kratší hry, tohle je ale příliš i na mě.

Onen výsadkářský aspekt hodnotím velmi pozitivně, ale opět - EA se snažila působit dojmem, že to bude revoluce žánru a že díky možnosti volby místa dopadu bude každý nový pokus zcela odlišný. To rozhodně není pravda, ve skutečnosti dostáváte jen příležitost volby pořadí řešení zadaných úkolů, byť se samozřejmě na základě různého místa seskoku i ono řešení do jisté míry liší. Nicméně obsah je stále stejný i podruhé, potřetí a podesáté. Toliko tedy jen velmi stručně. Medal of Honor: Airborne jsem si jinak z mnoha důvodů užil, hratelnost a zpracování je vynikající, jen je zkrátka třeba hodit za hlavu hype a překousnout délku. Více v recenzi popřípadě v demu, které vyjde už za necelý týden.

Německá pobočka reklamní agentury Saatchi & Saatchi přišla s pozoruhodným nápadem, který umístila... ehm, na pánské záchodky ve frankfurtských barech, klubech a kavárnách! Je to místo, které si o vynalézavou reklamu říká samo a nutno přiznat, že i v pražských barech lze občas na nějakou tu nápaditou reklamu narazit. Ovšem teprve Saatchi se do toho vrchli naplno a vyvinuli velmi jednoduchou závodní počítačovou hru postavenou na unikátním ovládání pomocí interaktivního pisoáru. Interaktivní toaleta, no nezní to úžasně? Podívejte se na Piss Screen sami - svůj vůz ovládáte močením! Pointu si z krátkého videa na stránkách (k dispozici je i simulace hry v browseru a blog o vývoji záměru) jistě dokážete domyslet sami, jen trochu pochybuji o efektivitě celého nápadu. Budiž, za volant si pak asi sedne málokdo, ale zato hned každý začně pořádně chlastat.

Mimochodem, tak mě napadá, že o záchodové reklamě nepíšu poprvé...

Když člověk za měsíc shlédne tři až čtyři desítky herních trailerů, po pár týdnech nezbytně rezignuje na kvalitu prezentované hry a začne oceňovat jakýkoliv alespoň trochu úspěšný vtípek a jakýkoliv pokus o originální přístup k tvorbě traileru (v poslední době si vybavuji například trailer na Bad Company). Invenci zkrátka oceníte i na videu a je to mimochodem docela dobrá indicie toho, zda má daný vývojář smysl pro humor, dobré nápady a zda má také dostatek nadšení na to, aby věnoval drahocenný čas na něco z jeho pohledu tak zbytečného a podřadného, jako je propagační trailer. Klikněte na obrázek pro další příklad.

Tenhle trailer (zde je link na verzi v nižší kvalitě) své tvůrce zaměstnal jistě mnohonásobně více než nějaký obyčejný trailer, ale proto o něm nepíšu. Vybral jsem si ho proto, že je originální a také že mi dal (nejen díky geniální hudbě) vzpomenout na úžasný seriál, který jsem v první polovině devadesátých let tak žral. Magnum (Wiki nebo český článek) byl ve své době špičkový krimi seriál a vůbec nevadilo, že se u nás vysílal až více než deset let po svém vzniku. Já vím, zase ty moje seriály! Dnes už jsme každopádně trochu jinde, ale z nostalgie jsem si stáhl pár dílů (bohužel bez dabingu) a dalo se to odkoukat i dnes. Jo a na World in Conflict se taky vcelku těším...

Pokud herní svět na internetu pozorně sledujete už několik let, jistě vám neuniklo, že se v posledních letech poměrně razantně proměnil. Nehodlám vzpomínat na památné servery jako HappyPuppy (díkybohu v propadlišti dějin) nebo Avault (díkybohu nedávno znovu oživený), řeč je o blozích, které před nějakými třemi lety začaly útočit na pozice velkých herních serverů a od té doby jejich význam spolehlivě roste. Dobře jsem to kolem sebe viděl i letos na E3, kdy měli autoři hlavních blogů velký respekt u vystavovatelů a skoro jsem měl místy pocit, že pro ně byli důležitější, než redaktoři zavedených serverů jako je GameSpot nebo IGN. V čem je pointa? Zatímco tradiční herní servery více či méně stroze informují o událostech, herní blogy k tomu navíc přidávají vlastní názor, často nekompromisní a značně subjektivní. To má pro vydavatele velký význam, protože i když blogy zatím stále nemohou velkým serverům konkurovat návštěvností, plní roli jakýchsi ?opinion makerů? a v tomto smyslu mohou být (a myslím, že i jsou) velmi vlivné. Navíc jsou podle mého názoru alespoň do určité míry snadněji ovlivnitelné (navzdory tvrzení některých z nich) a pozornost se tedy vydavatelům bohatě vyplatí.

Občas mě tento trend irituje. Na jednu stranu mám totiž blogy rád. Vyjadřují názory jednoho konkrétního člověka, který něčemu rozumí nebo třeba jen píše zajímavě (například Wonderland). Jindy zase mohou být výsledkem práce skupinky nadšenců zaměřených na nějaký konkrétní obor, který herní masmédia nemají šanci tak detailně pokrýt (kupříkladu GamePolitics nebo Jay is Games). Potud vše v nejlepším pořádku, horší je to ale s obřími ?blogy?, které mají často velké množství autorů, vytrácí se z nich osobní kouzlo a stávají se místy tendenčním bulvárem s velmi kolísavou kvalitou.

První na ráně jsou samozřejmě Kotaku a Joystiq ? v obou případech jde o komerční projekty, které jsou součástí větších weblogových sítí (což mi ale rozhodně nevadí, říkám to jen jako zajímavost). Oceňuji na nich flexibilitu, aktuálnost a někdy dokonce i ten uvolněný styl psaní, velmi mi ale vadí bulvární a fušerské pojetí některých článků a co je ještě horší, nekonzistentní obsah různé kvality kdy je například neexistující informace vydávána za zprávu dne (zejména v případě Kotaku). Zmíněné blogy trpí tím, že je tvoří rozsáhlý tým lidí, ale zároveň je to také jejich záchrana ? mají i dobré autory a kvůli nim stále stojí za to je číst. A navíc ještě nejsou zdaleka nejhorší ? takový Destructoid s více než dvěma miliony návštěvníků měsíčně (možná za to může jejich podivná strategie navyšování návštěvnosti) je už úplný brak a rozhodně v tom není sám. Nemusím souhlasit se vším co čtu a od blogů ani neočekávám vyvážené zpravodajství. Klidně může jít o jednostranně zaměřenou fanouškovskou stránku, očekávám od ní ale respekt k ostatním a především pochopení věci. V tom ostatně vnímám jeden z velkých přínosů blogů - když si přečtete názor, se kterým sice nesouhlasíte, ale můžete si ho vážit, akceptovat ho a obohatit se jím.

Co vy? Čtete blogy? Jaké? Štvou vás? Proč je máte rádi a proč ne?

Dnes trochu jinak. Seriál o zapomenutých retro pokladech pokračuje tentokrát nikoliv hrou, nýbrž starými herními novinami. Přečtěte si můj starší článek o historii české herní žurnalistiky a dozvíte se, že to byly velmi svérázné časy. Časy palácových převratů, vzpour a těžko uvěřitelných obálek (například ta s obrovským nápisem "Excalibur bude státním časopisem?" přes celou stránku), ale také časy, kdy vám roční předplatné ve skutečnosti vydrželo dva a půl roku. Mezi těmito husarskými kousky (a že jich bylo...) však alespoň podle mého názoru vysoko ční záměr vydávat jednou měsíčně herní noviny tvořené z velké části samotnými hráči a obsahem zaměřené zejména na majitele 8-bitů. Samozřejmě netuším, co v lednu 1993 Martina Ludvíka vedlo k vydávání dalšího herního titulu. Částečně ho pravděpodobně zaujal levný tisk, částečně za tím možná vězí ta jeho slavná teorie vnitřní konkurence. Faktem je, že šestnáctistránkový Hráč vyšel všehovšudy dvakrát a jak se v úvodníku prvního čísla oslavoval skvělý nový projekt, tak už v druhém vydavatel smutně avizoval konec s kouzelným zdůvodněním - obchodníci prý Hráče nechtěli, protože byl černobílý. Martin Ludvík ovšem nelenil a ihned oznámil vznik dalšího titulu s názvem PC Formát, ze kterého se pak pokud vím stal Level.

Tohle ale neměl v žádném případě být výsměch. Právě naopak, má to být vzpomínka na tu úžasnou dobu, kdy byla grafika Wolfensteina označena za "téměř dokonalou iluzi trojrozměrného prostoru" (citace z druhého čísla Hráče) a kdy hry ještě za něco stály. Nebo si to tedy alespoň myslíme. Protože se scany Excaliburu už nějaký čas na internetu válí (třeba tady a najdete tam i první dvě Score), nepředpokládám že bude někomu vadit, když po bezmála patnácti letech zveřejním scany Hráče, prozatím kompletní první číslo (za pomoc s naskenováním děkuju Dimikovi). Stahujte, čtěte a vzpomínejte...

Dnešní odložení GTA IV mě přiznám se trochu překvapilo a v prvním okamžiku i hodně mrzelo, záhy ale negativní pocity zmizely a zjevně nejsem sám - pozitivně reagovala i herní branže (jak by ne, když největší favorit předvánoční bitvy vyvěsil bílou vlajku a přenechal ostatním své zisky) a poměrně klidně to kupodivu přijala i veřejnost. Důvod? Stačí se podívat na seznamy chystaných her. Jistě, podzim a vánoce jsou hlavní herní sezónou každým rokem, ovšem letos se mi zdá počet velkých her výrazně vyšší než v posledních letech. Udělal jsem si menší inventuru a pohled na ní mě upřímně děsí.

Super Mario Galaxy, Half-Life 2: Episode Two, Bioshock, Unreal Tournament III, Zelda Phantom Hourglass, Crysis, Project Gotham Racing 4, Ratchet and Clank Future, Uncharted: Drakes Fortune, Mario & Sonic at the Olympic Games, God of War: Chain of Olympus, Syphon Filter: Logan´s Shadow a The Simpsons Game - to je (tak trochu z prstu v rychlosti vycucaná) třináctka her, u kterých mám pocit, že je musím mít stůj co stůj okamžitě po vydání a na které se opravdu hodně těším. Dalších zhruba dvacet (!) titulů mě také eminentně zajímá, ale nějaký ten týden navíc bez nich asi vydržím. A pak je tu ještě pár dalších her, které jsou také hodně očekávané, ale jdou trochu mimo můj zájem (kupříkladu Hellgate London). Jistě, něco se patrně odloží (například ta Zelda to v Evropě letos nestihne), ale pro jednoho hráče je to šílený objem zábavy...

Pointa? Dobře ti tak, když máš všechny konzole a ještě počítač navrch, řekne jeden. No co, tak si půlku necháš na jaro, řekne druhý. Kdybys za ně měl platit, tak to nebude tak horké, dodá třetí. Ano, to je patrně pravda. Já chtěl jen říct, že mi těch zajímavých her připadá letos výrazně více než jindy. Co vám? A čím to je?