Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Pozoruhodný projekt inicioval jistý Shael Riley, když napsal na diskuzní fóra OC ReMix nevinný příspěvek popisující realistický příběh Maria v Mushroom Kingdom, konkrétně z první hry Super Mario Bros. Pointa je ve slově "realistický" - Super Mario je v Rileyově příběhu obyčejný vystrašený instalatér, který je vržen do prostředí plného podivných míst a bizarních příšer. Příběh si okamžitě získal popularitu (není divu, každý kdo má jen trochu představivosti musí uznat, že to má velký potenciál) a co víc, okamžitě vznikla nadšená komunita (oficiální fórum a oficiální wiki), která hru hodlá pod názvem I, Mario zrealizovat.

Je to (obzvláště pro amatéry) nadlidský úkol a nečekám, že by se realizace tohoto survival hororu podařila, zatím se ale pracuje na návrhu příběhu a designu a na papíře se to čte hodně pěkně - ono opravdu stačí trochu fantazie. Jak Riley říká v rozhovoru: "Představte si, že jdete skrz úroveň 1-1 ve 3D third-person pohledu, přičemž jsou Mario a jeho nepřátelé zpracováni jako realistické příšery, který dýchají, krvácejí a řvou, když je zraníte?"

Jen věřím, že se nebudou inspirovat filmem Super Mario Bros, kde spojení herní předlohy s realismem dopadlo špatně. Představoval bych si to spíše ve stylu Jana Švankmajera...

Na světě existuje sto milionů majitelů PlayStation 2 a jen o něco méně lidí vlastní Xbox, přičemž nepochybuji, že nezanedbatelná část z nich svou konzoli stále používá. Srovnejte s majiteli Xboxu 360, kteří se stále počítají v jednotkách milionů, přidejte vlastníky Wii a PS3, kterých je shodně nula a vyjde vám nepochopitelný poměr. Nové a kvalitní hry na staré konzole vycházejí už jen sporadicky, pozornost médií i vydavatelů je místo toho upřena takřka výhradně na next-gen. Z pohledu výrobců konzolí to je pochopitelné - chtějí své novinky prodat za každou cenu, staré konzole donekonečna "tlačit" nelze. Také média se chovají podle očekávání - píší nové zprávy a věnují se budoucnosti. Ale proč vydavatelé kašlou na tak široce rozšířenou platformu a bezhlavě vrhají všechny své síly někam, kde mají jen omezený okruh zákazníků? Sony i někteří third-party vydavatelé (například Electronic Arts) před lety přiznali, že přesun na next-gen (tehdy PS2) probíhá zbytečně zbrkle a že se tak připravují o miliony dolarů. Přesto se stejné chyby dopouštějí znovu.

Ptal jsem se na to několika různých vývojářů a kromě pár vcelku rozumných odpovědí (například tvůrci Kane & Lynch otevřeně přiznávají, že nejde o omezené možnosti starých konzolí, ale že je prý nebezpečné vydávat nový franchise na staré platformě) většinou jen nesměle kroutili hlavami. Upřímně doufám, že nejde jen o zaslepenou touhu vývojářů pracovat na špičkových technologiích a že v tom je nějaký ekonomický háček, který mi uniká. Chápu, že milionové investice do vývoje a marketingu zbrusu nové AAA hry na PS2 mohou být více než riskantní, ale je trochu podivné, že kromě osvědčených sérií typu Need for Speed nebo Splinter Cell nevychází prakticky nic pozoruhodného a line-up pro příští rok vypadá vysloveně tragicky. U Xboxu je to rok po premiéře nástupce alespoň trochu pochopitelné, u PS2 už podstatně méně.

Pravda, Sony se na druhou stranu alespoň trochu poučila a na rozdíl od beznadějně mrtvého GameCube a skomírajícího Xboxu, které už opravdu není důvod nechávat zapojené k televizi, chystá ještě minimálně jednu first-party hru, kterou si zahraju s velkou chutí. Kromě God of War II si navíc hodlám vyzkoušet také Canis Canem Edit, pár dalších her jako Final Fantasy XII nebo Disgaea 2 jistě potěší fandy RPG, tím to ale také končí a příští rok si toho moc nezahrajeme. Nepochybuji, že vyjde FIFA 08 a možná i 09, ovšem to je trochu málo. Dobrá, já mám své PC, svůj Xbox 360 a patrně budu časem mít i Wii a PS3. Co mají ale říkat ty miliony příležitostných hráčů? PlayStation 2 si koupili před rokem či dvěma a čekají, že s ní ještě rok nebo dva vyžijí. Nic proti budgetům, ale...

Někdy mám pocit, že si i výrobci konzolí své plány cucají z prstu. Těžko jinak pochopit, proč Microsoft od 27. ledna letošního roku (Dead or Alive 4) dlouhých 210 dní nevydal v Evropě jedinou first-party hru pro Xbox 360. Představa, že budou podporovat (zdůrazňuji, že podporovat v tomto případě znamená zároveň vydělávat peníze) své starší, ale stále populární konzole, je pak asi opravdu naivní.

Když jsem měl kdysi dávno ambici vytvořit vlastní úroveň v Doomu (dlouho mi to nevydrželo, stačilo poprvé spustit editor a bylo jasné, že je to nad mé síly), netoužil jsem kupodivu po navržení nějaké geniální deathmatchové arény. Chtěl jsem si do hry převést svou školu nebo dům, kde jsem bydlel. Tenhle ujetý nápad (zjevně jsem ho nedostal zdaleka sám, pár takových úrovní jsem zkusil a všechny měly jedno společné - nedaly se hrát) povznesl na zajímavou úroveň student architektury Kasperg, který do Half-Life 2 navrhl mapu Falling Water. Nelze v ní hrát multiplayer a nenarazíte tam na žádné příšery, je to prostě dům. Jenže skutečný dům, který navrhl přímo nad vodopádem v lese poblíž Pittsburghu slavný architekt Frank Lloyd Wright. Zajímá-li vás architektura, projděte se jím, je to moc pěkná stavba (podotýkám, že pochází z roku 1935, ale vypadá v podstatě současně), i když jak to tak bývá, není zrovna praktická a bydlet bych tam asi nedokázal.

Není to zdaleka jediný případ, kdy se hry a herní technologie používají k podobným účelům, jen se to prostě velmi často vůbec nedozvíme. Tak třeba Unreal Engine - ačkoliv je tato technologie určena primárně pro hry, byla a je s úspěchem využívána v mnoha nesouvisejících odvětvích počínaje tréninkovými simulacemi pro armádu přes tvorbu storyboardů při natáčení filmu až třeba právě po návrh 3D modelů nákupních center či dokonce ropných plošin. Pro tyto a řadu dalších oborů je Unreal Engine velmi užitečný a zároveň i - ano, je to tak - levný.

Pochopitelně neříkám nic nového ani převratného, podobných případů jsou desítky či stovky. Já jen, že až zase bude někdo kolem vás moralizovat o užitečnosti videoher, můžete mu účinně zavřít ústa i něčím jiným než tím, že jsou zábavné a že léčí Alzhaimera...

Jack Nicholson, Matt Damon, Leonardo DiCaprio, Alec Baldwin, Mark Wahlberg, Martin Sheen - tak hvězdné obsazení není běžné ani v těch největších hollywoodských blockbusterech. Jenže já se jim ani nedivím; když za vámi přijde s tak špičkovým materiálem natolik geniální režisér jakým Martin Scorsese bezpochyby je, těžko odmítnout. A musím přiznat, že jsem se v kině díky téhle policajtské kriminálce po několika hubených měsících zase skvěle bavil. The Departed je výjimkou z pravidla, že remake nikdy nemůže dosáhnout kvalit originálu. Hongkongská Volavka byla vynikající, ale Skrytá identita ji v mých očích přeskočila o celou třídu. A to přesto, že je Volavka jen pár let stará a že bylo nutné film zasadit do zcela odlišného prostředí. Vyšlo to skvěle, příběh (snad až na pár chvilek na počátku filmu a na scény věnující se vztahu postavy Matta Damona) funguje fantasticky, je plný nezapomenutelných hlášek a hlavně má vynikající atmosféru. Akčních scén tu není mnoho, ale srdce mi neustále bušilo tak, jako by na plátně právě zuřila šílená přestřelka a explodovaly cisterny. Nevím jak toho Scorsese dosáhl, ale je to génius (mimochodem, myslím, že je to jeho nejlepší film od Casina).

Vlastně vím. Přesněji řečeno znám alespoň jednu zásadní ingredienci, díky které je pro mě The Departed zatím nejlepším filmem roku - herecké obsazení. Všichni, které jsem zmínil si zaslouží potlesk, Nicholson, Baldwin a hlavně DiCaprio navrch alespoň nominaci na Oskara. Snad se nám konečně blýská na lepší časy - zítra jdu na Ďábla, co nosí Pradu (já vím... ale pro Streep mám zkrátka slabost), pak nás čekají Potomci lidí, Casino Royale, Borat...

Před dvěma měsíci jsem se tu rozplýval nad preview verzí Killzone Liberation, akční hry pro PSP. Psal jsem, že jde konečně o hru, která na jedné straně splňuje specifické požadavky handheldových her (zejména pokud jde o ovládání), na straně druhé ale využívá vynikající výkon PSP. Jinak řečeno, je to "velká malá hra" - vypadá jako z  PS2, zároveň je ale upravená pro potřeby PSP. Na této charakteristice se s review kódem příliš nezměnilo. Jen to moje nadšení trochu polevilo...

A přitom vlastně tak docela přesně nevím proč. Killzone Liberation je rozhodně špičková hra, jedna z nejlepších pro PSP. Dobře se ovládá, má podmanivou gameplay (rozhodně nečekejte obyčejnou střílečku), jakýs takýs příběh a vynikající grafiku. Jenže to nešlo tak "po másle", jak bych si představoval. Na jedné straně jsem sice nadšeně spolupracoval s parťáky a jednoduchým způsobem jim rozdával příkazy, užil jsem si jízdu v tanku nebo na člunu, na straně druhé byl základní princip krytí/střelba po čase už docela otřepaný, nemluvě o vysoké obtížnosti, kdy jsem i na nastavení Easy dost trpěl (předpokládám, že tohle ještě do finální verze autoři vyladí).

Nakonec se to ale nějak podalo a Killzone (více viz oficiální web) byl pokořen! Zkrátka, poctivá osmička. Na PSP velmi solidní kousek...

Smutná zpráva pro všechny videoherní "importéry", kteří se nebáli sáhnout po asijském online obchodu a dostat se tak k nejrůznějším specialitkám, o úspoře tisíců korun nemluvě. Lik-Sang končí! S okamžitou platností se provozovatelé obchodu rozhodli službu zrušit pod tlakem Sony, která několika žalobami proti Lik-Sangu napadla možnost prodávat zboží (konkrétně PSP) z Asie do Evropy. Lik-Sang se rozloučil stylově a do Sony si v tiskovce rýpl, když špičky evropské pobočky Sony obvinil z pokrytectví - řadu měsíců před první žalobou si totiž někteří lidé z vedení SCEE objednali svou Sony PSP právě z Lik-Sangu.

Je trochu podivné, proč Lik-Sang jednoduše nevyřadí z nabídky PSP a nepokračuje v provozu a prodeji stovek dalších zajímavých položek (možná tvořila PSP významnou část obratu), ale budiž, patrně k tomu mají své důvody (stejně jako zjevně mají své "důvody" pro zveřejnění soukromých informací o svých zákaznících). Jak se píše v tiskovce - tato zpráva patrně potěší velké obchodní řetězce, ale všichni ostatní tímto dnem o něco přicházejí. RIP!

Update 25/10: Reakci Sony najdete tady.

Už třetí dohraná hra za sebou je na handheldech. Má to samozřejmě své důvody a to, že jsem právě na cestách, je ten nejmenší. Ale o tom jindy. Tenhle třetí díl parádní logické plošinovky jsem dohrál během pouhých dvou dní - první vyšel už na černobílý Game Boy (pod jednoduchým názvem Donkey Kong) a nutno podotknout, že byl zdaleka nejlepší. Ani druhý díl (GBA) a tato čerstvá novinka (v Evropě vyjde podle všeho až začátkem příštího roku) ale naštěstí nezůstaly příliš pozadu a rozhodně mají co nabídnout. Třeba skvělou a neotřelou kombinaci dvou žánrů.

March of the Minis, jak zní podtitul hry, díky dotekové obrazovce přichází s novým ovládáním a vlastně i zcela inovovaným konceptem hry. Zatímco jste v předchozích dvou dílech ovládali (většinou) jen Maria, nyní je postaviček více (postavičky Maria totiž z továrny na hračky ukradl Donkey Kong a je třeba je zachránit), což situaci sice lehce komplikuje, ale také to přináší ze zřejmých důvodů (kooperace postav) jisté výhody. Druhá změna vychází z ovládání - tak trochu po vzoru Lemmings totiž nad svými postavami nemáte přímou kontrolu, nýbrž jim pouze zadáváte příkazy (podotýkám, že výhradně pomocí stylusu) jdi doleva, vyskoč, zastav se, přepni tlačítko a podobně. Díky dotekové obrazovce je to vcelku jednoduché i hodně originální a občasný zmatek jsem snadno přežil.

Mario vs Donkey Kong 2 má vedle bossů a miniher (oboje je bohužel značně stereotypní) osm světů po devíti úrovních. Dohrajete je poměrně rychle - nejsou příliš obtížné, ale zároveň ani snadné a hlave ne frustrující. Mohlo by jich být více, tenhle nedostatek má ale patrně kompenzovat editor úrovní, který v kombinaci s stahováním přes wifi nabízí skutečně unikátní životnost - jen jsem to bohužel zatím nemohl vyzkoušet a pevně doufám, že někdo v Nintendu pracuje na oddělování zrna od plev a řadí hráči vytvořené úrovně podle obtížnosti a hlavně kvality.

Jak člověk vstoupí do nové úrovně, přepadá ho při pohledu na všechny ty přepínače, tlačítka, žebříky, překážky, nepřátele, propasti, dveře a trampolíny stísněný pocit. Moc se mu do toho nechce, jenže to pak trochu promyslí, dá se do "práce" a nakonec to jde docela snadno. Další postřeh se týká nových "funkcí" hry (různé prvky hratelnosti jako druh pohybu, překážky atd.), které hra představuje až téměř do samotného konce - většinou se raději hru co nejdříve "naučím" se vším všudy a pak hraji, tady mi ale nepříliš běžný prvek neustálého přidávání novinek ani příliš nevadil. Takže spokojenost, doporučuji. A teď? Teď je čas na Killzone Liberation!

Update 24/10: Dostal jsem se k vyzkoušení amatérských levelů a zatím to vypadá na fiasko. Do DS si můžete uložit 24 úrovní, což je slušné číslo, nicméně samotné Nintendo nabízí pouhé čtyři ubohoučké levely, které zdaleka nedosahují úrovně originálních misí. Měsíc po vydání hry bych čekal trochu lepší servis. Druhou variantou je pres "friend code" měnit levely s přáteli, ale tak se k dobrým úrovním dostanete jen těžko (pokud něco máte, napište, rád je vyzkouším - mým vlastním designem bych se zatím raději nechlubil). Chtělo by to lepší podporu Nintenda ve správě uživatelských úrovní (vybrat alespoň pár desítek nejlepších...) a samozřejmě by bylo záhodno zveřejnit nějaké "oficiální", které se třeba nevešly do hlavní hry.

Každý nějakého známe. Šílence, který musí mít svůj očekávaný produkt stůj co stůj v den, kdy se dostane do prodeje, nejlépe první minutu po otevření obchodu, kde je kvůli tomu schopen čekat celou noc a často i mnohem déle. Nemusí jít zdaleka jen o hry (vzpomenu třeba několikatýdení bivakování před kinem při čekání na premiéru Star Wars) a nejde ve skutečnosti ani tak o snahu co nejdřívějšího nákupu, jako spíše o ochotu utratit za produkt takřka jakékoliv peníze. V každém případě herní branže na těchto "early adopters" (jak se jim odborně říká) docela hodně staví - jen si vzpomeňte na jakýkoliv launch nové konzole nebo i ostře sledované hry. V médiích se objevují nekonečné fronty před obchody (už dávno nejsou doménou jen Japonska), které následují oslavné tiskové zprávy o rekordních prodejích. A co je možná nejdůležitější, herní konzole snad ještě více než jiná spotřební elektronika podléhají významným cenovým změnám a během pouhých 12 měsíců jsou často zlevněny o několik desítek procent, což mnohdy znamená stovky dolarů. Neříkám tu nic objevného - "early adopters" (existuje nějaká česká alternativa?) je běžně používaný marketingový výraz charakterizující první skupinu lidí, která si nový produkt pořizuje. Jsou to nadšenci a vizionáři, které postupně následují další odborně pojmenované skupiny, které pro lepší pochopení můžeme nazývat pragmatiky, konzervativci a skeptiky (ti následují na úplný závěr). Jinak řečeno - zatímco jsou "early adopters" spíše výkladní skříní a starají se o rozjezd produktu (zapomněl jsem ještě poznamenat, že plní velmi důležitou roli rozšíření povědomí o produktu mezi obyčejné uživatele), teprve se zájem běžných zákazníků začíná skutečný zisk.

Omlouvám se za tuhle trochu nudnou lekci z marketingu (více o ní třeba na Wikipedii), neměl jsem v úmyslu poučovat, koneckonců v tomto oboru zdaleka nejsem odborník - chtěl jsem spíše říct svůj názor na konzolové premiéry. Tak tedy, i když se tu možná snažím vypadat jako fanatický hráč, v životě jsem si nekoupil žádnou konzoli v den premiéry. Souvisí to jednak s tím, že se tu zatím počet konzolových premiér dá spočítat na prstech jedné ruky, dále s tím, že díky své práci přijdu k řadě z novinek zdarma, ale předvším myslím tím, že prostě nevidím důvod, proč si je hned v první den pořizovat. Za prvé kvůli ceně (asi bych se dost vztekal, kdybych si koupil Xbox a za dva měsíce zjistil, že je náhle o 5 tisíc levnější - to se skutečně stalo), za druhé kvůli spolehlivosti (první modely bývají často notoricky poruchové) a za třetí s ohledem na často bídný výběr her. To, jak se daná platforma osvědčí, se totiž ukáže až tak za rok a mnohdy ještě později.

Co víc, z pragmatika se ze mě stává stále větší konzervativec a místy dokonce začínám být i skeptický - do kina zásadně nechodím na premiéry, ale co možná nejpozději, aby tam se mnou sedělo co nejméně lidí. Mnohdy si počkám na vydání na video a aby toho nebylo málo, občas už se mi stalo i u her, že jsem si nevzrušeně počkal na budgetové vydání. Novým telefonům se vyhýbám jako čert kříži a jsem rád, že ovládám svou stařičkou Nokii (před pár dny mě humanitně zaměřený bratr překvapil sdělením, že mají užitečnou funkci nazvanou Peněženka). A současné konzole? Pokud bych za ně měl platit, osobně bych v případě Xboxu 360 počkal alespoň do příštího jara (ono to beztak bez HDTV nemá smysl), u Wii by patrně byl pádným důvodem k pořízení až Super Mario Galaxy a v případě PS3 by to byla otázka přinejlepším příštích vánoc, spíše však ještě déle. Do doby, až bude konzole alespoň trochu levnější, vzniknou minimálně tři atraktivní first-party tituly (atraktivní pro mě) a pokud možno se i vyřeší budoucnost Blu-ray standardu. Jinak řečeno, platí pro mě do puntíku ještě jedna definice už zmíněného rozdělení zákazníků - zatímco skupině "early adopters" jde o technologie a výkon (je to svého druhu fetiš), posléze chtějí zákazníci už výhradně pohodlí a řešení. Já také...

Kam patříte vy? O jakých konzolích z chystané trojice uvažujete a kdy si je eventuelně plánujete pořídit? A jak často stojíte ve frontě?

Zajímavá pětiminutová exkurze do studia Polyphony Digital (tvůrci série Gran Turismo). Tak nějak mi to zapadá do známého japonského pracovního modelu: vysát zaměstnance co to jde a udržet je v práci 90 hodin týdně i za cenu mizivé produktivity (kdesi jsem četl, že zaměstnanec v Japonsku neopouští firmu dříve, než tak učiní jeho boss, i když má práci hotovou a bude u svého stolu nečinně sedět). Čímž mimochodem rozhodně nechci napadat kvality Gran Turisma! V Polyphony je posilovna, knihovna, sprcha i malý hotel. My si v redakci musíme vystačit s mikrovlnkou, i když uznávám, že při nekonečných uzávěrkách docela rádi vzpomínáme na sprchu - tu bohužel "odnesla" povodeň.

Pokud používáte službu UPC Direct (satelitní vysílání), můžete si nově zahrát digitální hry. První tři tituly se jmenují Sudoku, Honba za diamantem a Zamotaný traktor. Obzvláště poslední kousek bych si docela rád zkusil, ale bohužel mám jen starý přístroj - hry fungují pouze s novým přijímačem Philips DSR 4101. Patříte-li mezi nové zákazníky UPC a vlastníte tento model, dejte určitě vědět jak to vypadá, popřípadě pošlete krátkou recenzi Zamotaného traktoru.

Pro retro fetišisty zaměřené na herní média a vlastně i na historii počítačových her vůbec, je určen vynikající archiv (kvalitní pdf!) první stovky čísel nejstaršího herního magazínu, Computer Gaming World (konkrétně jde o ročníky 1981 až 1989). Více o historii tohoto amerického časopisu, který má aktuálně na stáncích své poslední číslo (přejmenovává se na "Games for Windows: The Official Magazine") pak hledejte na serveru CGW Museum. 25 let je 25 let! Blahopřeji a RIP!

• V Londýně před pár dny Philips prezentoval na akci Simplicity prototypy svých nových potenciálních produktů (tady je seznam i s fotkami). Větišnou jde o velmi nápadité hračky, určitě se podívejte!
• Luxor, asi nejúspěšnější klon Zuma Deluxe se dočkal po několika "datadiscích" ostrého pokračování. Luxor 2 se pochopitelně nepokouší inovovat základní koncept, ale pár novinek tu je v čele s hodně solidní grafikou. Casual segment se zkrátka prezentuje stále stoupající kvalitou production value!
• Definitivně jsem se rozhodl, že ze sebe nenechám dělat vola a ukončuji sledování Prison Breaku, jehož scénáristé dokázali během několika málo dílů beznadějně zešílet. Náhrada? Z nových seriálů zaujalo Jericho a Heroes.

Existuje celkem slušná šance, že tuhle špičkovou freeware hru dávno znáte. Já na ní před pár dny po nějakém čase znovu narazil v okamžiku, kdy jsem pro SCORE připravoval článek o klonech Boulder Dashe, geniální stařičké "logické bludišťovky" z 8-bitů. Věřte, že jich je zatraceně hodně (lépe už je na tom snad jenom Arkanoid) a věřte také, že Rocks ´n´ Diamonds (homepage) je z nich zdaleka nejlepší. Graficky to je řekněme dostačující (i když třeba takový Rox vypadá podstatně lépe), body získává něčím jiným - je do něj zabudovaný velmi šikovný editor, díky němuž je celkově k dispozici neuvěřitelných 50 tisíc úrovní včetně všech oficiálních levelů z Boulder Dashe, Emerald Mine (populární klon z Amigy) a Supaplexu (populární klon z PC, ve kterém jsem já osobně nikdy nepřešel přes druhý level). Plus řada dalších kolekcí a samozřejmě nespočet amatérských pokusů místy pochybné, ale jindy i vynikající kvality.

Takže pokud vás Boulder Dash bavil, Rocks ´n´ Diamonds vám vřele doporučuji. Koncept hratelnosti příliš nezestárnul a vzhledem ke komplexnosti balíku úrovní vám to vydrží na stovky hodin (existuje mimochodem i verze pro PocketPC). Příznivcům originálu musím doporučit vynikající a stále aktivní web bd-fans.com, kde najdou užitečné informace o historii Boulder Dash (včetně rozhovoru s původními tvůrci!) a detailní údaje o pokračováních, portech a klonech.

Většina novinářů či odborné veřejnosti se s PlayStation 3 (včetně hratelných verzí her) seznámila už v květnu na E3, ale budiž - hoši z britského neoficiálního PS3 magazínu PSM3 měli před pár dny to velké štěstí, že je navštívili hodní pánové ze Sony a umožnili jim pohrát si s patrně finální verzí PlayStation 3. Výsledek si můžete prohlédnout a přečíst na oficiálním redakčním blogu, kde budou podle všeho další dojmy přibývat v následujících dnech (snad se budou týkat i konkrétně Motorstormu a Resistance). Víme tedy už, že PS3 skutečně existuje. Víme také, že je ovladač lehčí, než se čekalo a že je jeho "nakláněcí" systém velmi citlivý. Víme rovněž, že je konzole nečekaně tichá, ale zároveň i hodně těžká. A víme i to, že se všechno hodně rychle nahrává a že je rozhraní hodně podobné tomu v PSP, což je dokonce prokázáno videem na YouTube. A ještě něco víme. Že se prý zvědavý kolega z Xbox magazínu při pohledu na hru rozbrečel...

Tak už to zkrátka v britských herních magazínech chodí. V tom o Xboxu plivou špínu na PlayStation, v tom o Nintendu oslavují jen a pouze Maria a v tom o PlayStation zase nadřazeně kritizují cokoliv, co na sobě nemá značku Sony. Že sedí ve vedlejších kancelářích a nezřídka dokonce mnozí autoři píší do různých (v uvedeném významu konkurenčních) časopisů, je celkem jedno. Je to jenom sport. To v Americe je to trochu jiná káva - tam si může redaktorka Oficiálního PlayStation magazínu bez potíží dovolit napsat, že si o vánocích místo PS3 koupí Xbox 360.

V novém vydání Edge se objevila pozoruhodná zmínka o zajímavé přednášce (zde je její transcript) na letošním festivalu EIEF v Edinburgu. Nadpis tohoto příspěvku se vám možná zdá krajně nesmyslný - jistě, něco podobného by v našich podmínkách možné nebylo, nicméně ve Velké Británii skutečně tamní komunikační regulátor (Ofcom) vážně uvažuje o konceptu veřejnoprávních her. Úvaha je to jednoduchá - když může společnost přispívat na televizi, rádio či na nejrůznější internetové projekty, proč by se nemohlo stejně dít i v případě počítačových her? Jen si tu situaci představte - po vzoru BBC (nebo České televize, chcete-li) by se případní vývojáři nemuseli vůbec ohlížet na komerční hledisko a hry by vyvíjeli s cílem veřejného prospěchu. Na první pokus to možná zní trochu šíleně, ve skutečnosti to je ale hodně lákavá představa s ohromným potenciálem.

Podobný projekt je samozřejmě i ve Velké Británii v plenkách a do eventuální realizace zbývá několik let - Ofcom stále neví jakou podobu by měl projekt mít, nicméně je údajně otevřen všemu počínaje malými hrami v prohlížeči a konče vývojem na next-gen konzole. Hezky se to poslouchá a ještě lépe se o tom sní. Rozhodně však nic podobného nelze v nejbližších letech čekat v České republice, kde mimochodem dodnes na vysokých školách neexistuje jediný výukový program určený pro budoucí herní vývojáře. Ve zmíněné Velké Británii je jich (opět podle nového Edge) přes sto a všechny jsou skutečně specializované konkrétně na vývoj her.