Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Zdá se, že to s Doomem dopadlo hůře, než předpokládali i největší pesimisté. Ačkoliv hráči jsou vcelku nadšení (moje pozitivní dojmy sdílí i Tiscali), filmoví kritici nenechali na filmu nit suchou a na serveru Rotten Tomatoes má Doom pouhých 18% tamního koeficientu "čerstvosti" (což je shnilé hodnocení), neboli srozumitelnější průměrné hodnocení v recenzích 3,9/10. Pravda, v kontextu s jinými filmy (Resident Evil Apocalypse má 20%, první Tomb Raider má 18% a Bollův Alone in the Dark má dokonce velmi zapáchající 1%) to vlastně není zas tak zlé, ale nemilosrdné je bohužel to podstatnější - výsledky filmu v kinech.

Za premiérový víkend Doom vydělal 15 milionů dolarů, což nebylo úplně špatné, ale výsledek rozhodně zůstal za očekáváním. Druhý týden už ale tržby podle prvních informací klesly o 70% na zhruba 4 miliony dolarů, což je velmi razantní, až neobvyklý pokles. Zjevně snímek zaujal skutečně pouze fanoušky počítačové hry, a to je pro filmový průmysl málo (zástupce Universalu přitom paradoxně zmínil čísla průzkumu, podle kterého bylo 69% diváků filmu muži 61% bylo mladších 25 let a "pouze" 59% předtím hrálo hru). Podle odhadů by celkové tržby nemusely dosáhnout ani 35 milionů dolarů, a to prosím natočení stálo nějakých 70 milionů! Tato částka je mi sice stále záhadou, a tak trochu pochybuji, že je pravdivá (film skutečně nevypadá tak nákladně), ale budiž. V každém případě je v této situaci nepravděpodobné, že bychom se dočkali pokračování, o kterém se spekulovalo a jistě to také trochu zkomplikuje cestu některých jiných her na stříbrné plátno. Velká studia zase ztratí ochotu riskovat, i když to těžko ovlivní produkci "velkých" filmů jako je Halo.

Pro pořádek - nic to nemění na tom, že vám snímek vřele doporučuji k shlédnutí! I kdybyste se nudili, můžete se inspirovat tímto seznamem deseti doporučených výkřiků, kterými můžete bavit znuděné diváky kolem vás...

Update pondělí: Carmackovo hodnocení filmu na Slashdotu.

U tématu minulých příspěvků ještě zůstaneme, ale začnu tentokrát z trochu jiného konce. Zdaleka nejsem bezmezným obdivovatelem Severní Ameriky, ale je fakt, že už jsem tam byl dostkrát na to, aby se mi tamní kultura, životní styl a společnost dostala pod kůži. Je pár věcí, kvůli kterým se upsal ďáblu jen proto, abych za nimi nemusel na druhý konec světa. Tak třeba vynikající síť fast-kaváren Starbucks. Nebo i u nás vcelku známý, ale bohužel už dávno neexistující GAP. A do třetice třeba oceán za barákem a zimní teploty kolem 15-ti stupňů Celsia. Jasně, na tyhle věci nemají ani ve všemocných USA monopol, ale víte jak to myslím. Pointa je, že tyhle věci prostě v České republice nejsou a nikdy nebudou. Tečka.

Čtvrtou věcí, na kterou se do Spojených států každý rok těším (a ano, už se pomalu propracovávám k tématu), jsou tzv. Daily Show. Jedná se o televizní pořady vysílané snad na všech celostátních televizních programech, které obvykle moderují velmi vtipní, charismatičtí a pohotoví moderátoři. Představte si Ebena kříženého s lepší částí z Mareše, Čtvrtníčka a Krause, vynásobte to milionem a budete mít zhruba představu jací jsou moderátoři jako Jon Stewart (Daily Show na Comedy Central) nebo Jay Leno (Tonight Show na NBC). Abych to ještě více přiblížil, formát je docela podobný pořadu u nás přeci jen docela Larry Kinga a z českých stanic se mu nejvíce blíží Krausovo vcelku povedené Uvolněte se, prosím.

Už se blížím k věci, ještě chvilku! Současným americkým "hrdinou" je právě Jon Stewart (více o něm v rozhovoru ve Wired) - vedle bezprostředních rozhovorů s celebritami totiž nachytává politiky na švestkách a zesměšňuje je před celým národem. Když ho vloni nešťastníci z konkurenční CNN pozvali do své show podobného formátu, během několika minut je rozebral a zesměšnil tak, že byl pořad záhy zrušen (video). Nedávno zase kritizoval americkou administrativu za pasivitu při přípravě na hurikán Katrina (video). Podobným způsobem baví americkou veřejnost několikrát týdně - to bych si nechal líbit! Jistě, řada věcí pro nás není moc pochopitelná, ale pak tu jsou ještě ty celebrity. Viz výběr tady, přičemž doporučuji (haleluja, už jsme doma!) ke shlédnutí zejména velmi vtipný rozhovor s Rockem, který přišel propagovat film Doom a vzal si s sebou na pomoc BFG. Nevím jestli Stewart skutečně sám hraje, nebo má jen schopný tým a kvalitní přípravu, ale u mě opět získal body.

Mám chuť vyhodit televizi z okna. Copak je tento formát opravdu nad lidské síly našich televizních stanic? Nezasloužíme si už konečně opravdu vtipné a zároveň inteligentní rozhovory s celebritami? A především - není čas, aby už konečně někdo nakopal zadky našim politikům, když lžou a přestal se k nim v diskuzních pořadech chovat jako submisivní prosťáček?

U příležitosti vydání Quake IV jsem také oprášil další ze svých starších článků, tématicky věnovaný id Software. Najdete jej v sekci Články, popřípadě přímo zde. Je to už bezmála tři roky starý článek (vyšel pochopitelně ve Score začátkem roku 2003) a když je to téma předpokládám notoricky známé, věřím, že si své čtenáře najde. Ostatně, ten fiktivní "scénář" se tehdy myslím docela povedl (možná by nebylo od věci napsat druhou část, hodně se od té doby změnilo). Bohužel se mi nepodařilo nalézt text po jazykové korektuře, takže zveřejňuji původní text, jistě s mnoha hrubkami. Na pečlivou opravu nemám bohužel čas, obzvláště ponižující chyby mi, prosím, bez soucitu zkritizujte v komentářích.

Konečně je za mnou! Do tří do rána jsem hrál včera v redakci Quake IV, ale stálo to za to - na tuhle hru prostě potřebujete kvalitní mašinu, protože graficky je to (ať so říká kdo chce co chce) skutečný fičák. Vizuální stylizace některých lokací (zejména těsně před koncem hry) je mistrovská a smysl pro detail vývojářů z Raven Software je úctyhodný. Třeba takové obyčejné aktivování mostu dokáží povýšit na mechanický koncert, nad kterým zůstává rozum stát.

Pokud jde o hratelnost, v očích mnoha hráčů je problém Quake IV v tom, že nenabízí žádnou zásadní novinku. To je bezpochyby pravda (i když ne, že by tu nebyly vůbec žádné změny). Je to ale řekl bych dosti naivní očekávání. Vždyť který čtvrtý díl filmu nabízí nějakou razantní inovaci a změnu? Tam už jde přece o tradice! Quake IV nabízí poctivou a vypiplanou hratelnost poplatnou svým kořenům - znalci série budou unešeni ze zbraní i z monster a myslím, že nejen oni. Všechno je stejné, ale přeci "trochu" jiné. Osobně musím dokonce říct (a berte to jako velkou pochvalu), že mě čtyřka bavila snad ještě více než fantastický druhý díl. Jistě, v kontextu s hrami jako je Half-Life 2, Far Cry nebo Call of Duty (na druhý díl se chystám právě teď) je to svým způsobem "omezená" zábava (zní to mnohem pejorativněji, než to teď myslím), ale svých 15 minut slávy si určitě zaslouží.

Oldskool. Kouzelný výraz, kterým se často ospravedlňuje něco, co silně zapáchá a nesnese ostré tempo nové doby. Právě Quake IV je ale typickým příkladem toho, jak by oldskoolová hra měla vypadat. Osobně jsem nikdy nepřišel na chuť hrám jako Painkiller nebo Serious Sam a přišlo mi směšné je označovat za oldskoolové, protože takové 3D akce nebyly snad nikdy (když už, tak mají daleko blíže ke starým arkádám typu Gauntlet). Teprve Quake IV pro mne povýšil termín "oldskoolová hratelnost" v 3D akčním žánru na něco, co mi nejen že nesnesitelně nezapáchá, ale naopak mi to velmi přitažlivě voní. Ruku v ruce totiž spojuje tradiční hratelnost s přitažlivou grafikou a dostatečným počtem zajímavých nových prvků. Máte-li pocit, že jsem neřekl dost (třeba o tom nečekaně zajímavém příběhu, nebo o tom, co mi na hře vadilo), nezbývá než si počkat na mojí recenzi v příštím Score.

U příležitosti vydání Quake IV (a vlastně i tak trochu u příležitosti premiéry filmu Doom) jsem oprášil další starší "feature", psaný pro Score už na konci roku 2002 (vyšel nakonec až v lednu 2003 ve Score 108). Je to, řek bych, takový standardní článek na téma, které už podle mého názoru každý průměrně pozorný čtenář musí znát nazpaměť (koneckonců jsem podobné téma psal už před dávnými lety hned do prvního mého Score) a některé informace jsou skutečně notoricky známé. Ale snad v tenhle "svátečný" okamžik někoho zaujme. I když, ten fiktivní "scénář" se myslím docela povedl. Posuďte sami...

Od víkendu marodím. Občas nezaškodí se pár dní válet v posteli, takže jsem byl docela rád. Až na tu nudu. Přečetl jsem autobiografii Borise Beckera (nudná a navíc bídně přeložená - pokud vás zajímá tenis, kupte si Serious Johna McEnroa - jedna z nejlepších autobiografií, které jsem kdy četl), přečetl jsem Power Up (vynikající výlet do japonské herní kultury) a přečetl jsem tři poslední Edge, na které jsem si dosud nenašel čas. Načež mě čtení přestalo bavit a rozhodl se něco si zahrát. Jenže na PC nemám co (Quake IV jedu v práci na nové mašině) a beztak bych měl ležet. Do postele jako stvořené PSP jsem nechal v redakci a ovladač od PS2 někomu půjčil. Tak co? Napadla mne spásná myšlenka. Ze skříně jsem vytáhl Nintendo 64! A funguje to. Brzy čekám zhoršení symptomů a podlehnutí nemoci zvané Nintendonitida...

Musím přiznat, že jsem se s původní verzí Space Invaders (kultovní hra od Taito z roku 1978, psal jsem o ní už dříve zde) seznámil až na PC díky emulátorům a automatovou verzi zakusil teprve před pár lety na nějaké výstavě. Ostatně, Československo nebylo v 80. letech zrovna zahlceno herními automaty a ani později v maringotkách nešlo o nejfrekventovanější titul. V každém případě musím říct, že hru respektuji a docela dobře chápu, proč byla tak úspěšná a proč v Japonsku způsobila nedostatek mincí - u toho automatu jsem tehdy vydržel snad hodinu. Shodou okolností právě nyní vychází kolekce retro her od Taito (je tam mj. i Elevator Action, moje další oblíbená arkáda, o Operation Wolf a Rainbow Islands nemluvě) a u té příležitosti časopis Edge vyzpovídal tvůrce Space Invaders, Tomohiro Nishikadu. Rozhovor s ním byl přetištěn i na internetu včetně fotografií původních nákresů designu. Ale o tom jsem tu psát nechtěl...

Psát chci o fenoménu nového typu pouličního umění, který už téměř před deseti lety vymyslel jistý francouz - z nařezaných dlaždic vytvořil známé logo Invadera ze hry a nalepil ho na několik set různých míst Paříže. Netušil, že tím vytvořil světový fenomén, protože ho brzy následovala řada dalších fanoušků z celého světa. Invader se tak postupně objevil mj. na Hollywoodské ceduli v Los Angeles a oficiální stránky registrují hodně přes dvacet měst snad na všech kontinentech. Když jsem před lety navštívil oficiální web, přišlo mi to jako vtipný nápad a bylo mi líto, že něco podobného není i u nás. Už nemusí, parta plzeňáků (říkají si Kali a LoW) se totiž postarala o invazi Invaderů ve svém šedivém městě - dočetl jsem se o tom minulý týden v příloze Lidových Novin (článek Vetřelci útočí), posléze si našel jejich stránky na space-invaders.wz.cz a se zájmem přečetl i zpověď o motivech a cílech projektu i průběhu akce. Respekt!

Nedokážu si představit, že by někdo Invadera nalepil na Národní divadlo, ale ve srovnání s graffiti (z inteligence některých jeho přívrženců je mi často na zvracení) je to neškodná alternativa a naprosto nevtíravé, neagresivní a anonymní umění. Myslím, že i Praha by si podobnou invazi z vesmíru zasloužila...

Jméno Neil Manke vám pravděpodobně známé není, pro mne je to ale svým způsobem celebrita - před mnoha lety tvořil excelentní modifikace pro Quake a posléze Half-Life (USS Darkstar nebo They Hunger - zde jsou ostatně moje tehdejší recenze), které byly kvalitou bezpochyby nad úrovní velké části tehdejší komerční produkce FPS žánru. Dnes chystá pod hlavičkou Black Widow Games komerční remake They Hunger pro HL2 a já ho budu rozhodně sledovat ostřížím zrakem. Distribuce prý zatím není vyřešena, ale vypadá to jako stvořené pro Steam.

Super Mario World pro SNES je všeobecně považovaný za nejlepší 2D plošinovku všech dob a s 20 miliony patří také mezi nejprodávanější hry vůbec. Chcete-li, můžete si teď zkusit navrhnout vlastní úrovně - díky editoru Lunar Magic! Stačí romka s hrou a vše je dětsky snadné. V této souvislosti bych rád také doporučil jeden z nejlepších freewarových remaků vůbec, Super Mario Twilight DX - jde sice o klasickou 2D plošinovku, amatérští autoři v ní ale použili několik prvků z proslulého Super Mario 64. Geniální! A zadarmo...

• Recenze na počítačovou hru v českých mainstreamových médiích, natožpak "alternativních"? Na první pohled nemyslitelné, nicméně minulý týden otiskl Respekt téměř celostránkovou recenzi na Fahrenheit (na internetu bohužel přístupná pouze pro předplatitele). Snad se blýská...
• V pátek měl v Severní Americe premiéru Doom. Tamní hodnocení nejsou (obvykle) tak pozitivní jako moje pocity, nicméně znovu opakuji - dejte filmu šanci! Asi jste zaznamenali, že se předběžně hovoří o pokračování a někteří herci už mají podepsané smlouvy.
• Mezinárodní asociace herních vývojářů vydala před pár dny svou další demografickou zprávu. Mezi vývojáři je 92% heterosexuálů, 88,5% mužů, průměrný věk 31 let a průměrná zkušenost v branži 5,4 let.. Nic nového pod sluncem, zaujala mne ale zmínka, že kdosi uvedl 37-leté zkušenosti s hrami.
• Hideo Kojima bloguje! Ano, elitní vývojář už nějaký ten pátek provozuje vlastní blog. Dosud jsem tomu nevěnoval pozornost, protože psal v rodném jazyce, nyní však existuje "oficiální" překlad do angličtiny (byť zatím jen části příspěvků). Obsah stojí za pozornost!
• Co hraju? Na PSP Burnout Legends, na PS2 The Warriors, na PC samozřejmě Quake IV. Některým kolegům se příliš nezamlouvá, mně samozřejmě moc. Ještě se k němu určitě vrátím, ale jeho oldskoolová hratelnost mi zatím dělá hodně dobře. Obzvláště ve srovnání se Serious Sam II.

Před několika dny Electronic Arts se vší slávou poslali do světa zprávu, že jim bude pomáhat Steven Spielberg! Média i veřejnost zareagovala adekvátně a novinku přijala poměrně chladně. Když nic jiného, zatím opravdu není nad čím se radovat a osobně se domnívám, že krok vyzní do prázdna. Tak předně nejde o první Spielbergovo zainteresování v herní branži. A nezačal špatně - i když už nehne prstem, navždy patří do herní síně slávy, protože v roce 1995 napsal námět na The Dig! Ve stejný rok jeho nové filmové studio DreamWorks založilo herní divizi a i tady to zpočátku vypadalo hodně nadějně (viz nezapomenutelný Neverhood). Brzy se ale všechno zvrhlo a DreamWorks v roce 1999 vydali na PlayStation Medal of Honor, pod kterým je jako autor konceptu podepsaný opět Spielberg (o rok dříve ostatně natočil Vojína Ryana). Nesnažím se tu naznačit, že šlo o špatnou hru, první dva díly byly na PS1 hodně podařené, ale rozhodně to nebylo v jakémkoliv smyslu invenční. V roce 2000 firmu DreamWorks od Spielberga a ostatních zakladatelů odkoupilo EA - režisér vydělal balík a spokojeně se vrátil ke svému filmu.

Střih o pět let později a Electronic Arts přichází s onou nadšenou zprávou, že tohoto matadora získali pro "spolupracováci s herními vývojáři ve studiu EA v Los Angeles na třech originálních titulech" (to je nutné zdůraznit, nepůjde tedy o hry podle jakýchkoliv Spielbergových filmů). Pro více informací doporučuji přečíst tuto novinku na GameSpotu a související rozhovor s producentem EA Neilem Youngem - z uvedeného vyplývá, že bude první projekt "vést" zkušený Doug Church (ten se sice podílel mj. na Thief a Deus Ex, tentokrát však má jít o něco zcela jiného), což není vůbec špatné. Na druhou stranu mi červík pochybností (no, spíše červ) vyskočil u téhle skvělé otázky:

GameSpot: Oznámili jste dnes tři projekty. Proč tři? Proč ne jen jednu - pak by se vidělo jak to jde?

Neil Young: Chtěli jsme mít šanci vybudovat opravdu široké portfolio.

Aha, tak portfolio! Hned jsme chytřejší! Možná to vypadá, že jsem předpojatý vůči EA nebo Spielbergovi, ale ve skutečnosti si jen myslím, že zatím opravdu není o čem se bavit, natož něčemu tleskat. Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko! Spielberg není zdaleka první ani poslední filmař, který se podílí na tvorbě her. Peter Jackson údajně významně spolupracuje s Michaelem Ancelem na novém King Kongu, dále si vybavuji zainteresování bratrů Wachovských, George Romera, Johna Woo a další. Mnoho z nich odvedlo skvělou práci, ale zatím žádný se nepostavil do čela revoluce herní branže. A Spielberg? Některé z jeho filmů mám hodně rád, jiné vůbec (pravda, těch moc není). Hlavně se ale domnívám, že je jeho největší síla v tradičním lineárním příběhu, což je myslím málo na to, aby inovoval film, natož hry. Jak tedy hodlá vytvořit špičkovou hru? A co dokáže přinést v oblasti hratelnosti? Možná se to od něj neočekává a znovu má za úkol jen vymyslet dobrý námět. Prima, pak ale znovu - proč ten humbuk a vlastní kancelář v EALA? Nejde vlastně nakonec jen o to, že EA bude moci na krabici napsat "Steven Spielberg´s..."?

V roce 2001 se automobilka BMW rozhodla investovat do velmi originální marketingové kampaně s cílem propagace svých nových modelů. Zadání bylo celkem jednoduché. ?Chceme absolutní režisérskou špičku. Ať tam jsou naše auta. Zbytek je nám fuk.? Výsledkem je série krátkých filmů, které jsou zdarma ke stažení na internetu, nebo si je můžete objednat na DVD. Možná máte pocit, že jde jen o trochu jiný model klasické reklamy, a nejste až tak daleko od pravdy. Reklama to samozřejmě je. Ovšem bez trapných sloganů a v podání opravdu kvalitních režisérů, scénáristů a koneckonců i herců nabývá netušených rozměrů a zavání prvotřídní filmovou kvalitou.

 

John Woo (Mission: Impossible II), Ang Lee (Hulk) nebo třeba Alejandro Gonzales Inarritu (Láska je kurva) nemají zapotřebí točit reklamu. Jenže naprostá tvůrčí svoboda, relativně vysoký rozpočet a neotřelá příležitost dokázaly zlákat i je. V průběhu dvou let (filmy byly na internet postupně uvedeny již v roce 2001 a 2002) tak mohlo vzniknout celkem osm krátkých šesti až devítiminutových filmů, jejichž jediným pojítkem je kromě nejrůznějších modelů vozů BMW hlavní postava, Clive Owen, v roli jakéhosi soukromého detektiva a výtečného řidiče. Cliva Owena známe z filmů Krupiér, Gosford Park nebo Sin City a podává tu vynikající výkon.

 

Osm filmů, osm různých příběhů a také osm naprosto odlišných režisérských rukopisů. Kromě tří zmíněných se na režisérskou židli usadili například i Guy Ritchie, John Frankenheimer či Joe Carnahan. Šestiminutový formát je velmi krátký na rozehrání nějaké opravdu zajímavé akční podívané s nápaditým příběhem, ale výsledek rozhodně stojí za uznání. Takřka vždy se dočkáte řemeslně velmi dobře zvládnutých automobilových honiček, obvykle i s nějakou tou přestřelkou a zpravidla také se zajímavou poiuntou. Mezi výjimečné okamžiky patří úniková jízda v BMW M5 Sedanu na palubě s Madonnou a za zvuku fantastické Song 2 od Blur nebo díl Powder Keg od zmíněného Inarritu, který se od ostatních filmů výrazně liší a slabším povahám z něj jistě zamrazí v zádech. Naprostou špičkou a neoddiskutovatelnou jedničkou je ovšem díl Beat the Devil od Tonyho Scotta, který jej na rozdíl od svých úspěšných filmů (Spy Game, Nepřítel státu nebo Poslední skaut) natočil jako jeden velký nadupaný videoklip. Nadupaný také herecky ? v roli ďábla je tu Gary Oldman, jeho parťáka hraje Danny Trejo a kromě cameo role Marilyna Mansona tu dostal velký prostor i proslulý soulový zpěvák James Brown. Tenhle díl si musíte stáhnout i v případě, že jste připojeni přes modem!

 

Tak. Výše uvedený text je z článku, který jsem před dvěma lety psal pro DVD Movie. Ano, před dvěma lety. Opakuji ho tu teď ze dvou důvodů. Jednak proto, že tohle mistrovské dílo určitě spoustě lidí uniklo a hlavně proto, že jsem se dnes dočetl, že BMW celý projekt The Hire již tento pátek stáhne ze svých stránek. Máte tedy poslední dva dny na to si všechny filmy postahovat, popřípadě objednat na DVD (pouze za náklady, konkrétně 8 dolarů). Stahujte, nebudete litovat! BMW už dva roky hovoří o nových filmech, zatím ale bohužel nebylo nic realizováno. Tak a kdo teď zavolá do Škodovky?

Mám rád hezké obrázky a fotky a otevřeně přiznávám, že jejich autorům nepokrytě závidím. Bohužel, umělecké nadání mi nebylo shůry dáno (kreslit neumím vůbec a fotografuji zpravidla metodou "vyfoť to stokrát a jednou to snad vyjde") a nezbývá tedy, než se jimi kochat. A závidět. V poslední době se jich pár nashromáždilo - začnu třeba dvěma nádhernými a stylovými kresbami (najdete tam i linky na homepage obou malířů), které si Sony objednala u příležitosti vydání PSP hry Wipeout Pure, aby z nich vybrala jednu, kterou pak použila v kampani. Opravdu těžký výběr. Stylové, byť tentokrát spíše nápadem, jsou také dvě (první, druhá) falešné reklamy na Game Boy SP. Je skutečně s podivem kolik podobných fake obrázků vzniká. Jen různých falešných návrhů konzole Revolution jsem viděl několik desítek a často přitom musely autora zaměstnat na několik dní. Ale dále. Starší, ale moc pěkné kresby spadající do kategorie "pixel art" tvoří parta Army Of Trolls - objevil jsem je, když před třemi lety nakreslili tento úchvatný cover art pro Edge a od té doby obdivovatelem tohoto stylu (viz také E-Boy, jehož dva velké plakáty mi visí na zdi). Nádhera.

A pak jsou tu fotky (byť obvykle upravené ve PhotoShopu) - nevím jestli nejde také o fake, ale tahle trojice "veteránských" reklam na PlayStation 2 vypadá vcelku věrohodně (tunel, bar, schody). Pointa v podobě symbolů tlačítek je sice už trochu ohraná, ale styl to má. Skoro takový jako starší fotky Dimitri Daniloffa pro PlayStation. I když, dá se tomu ještě říkat fotky?

Mimochodem, pokud sháníte pár hezkých wallpaperů s herní tématikou, pak doporučuji desktopgaming.com (to pro retro věci) nebo Hardcore Gamer (pro novější a zpravidla s oficiálními artworky), popřípadě v patřičné kategorii na deviantART, což je ostatně hlavní sídlo všech počítačových grafiků! Těším se v komentářích na vaše tipy...

Dalším starším článkem psaným pro SCORE (tenhle je už z poloviny roku 2004) je téma o sourozencích v herní branži a jmenuje se Bratři v triku. Uvědomil jsem si tehdy, že je jich překvapivě hodně, pokusil jsem se je "zdokumentovat" a hlavně najít odpověď na otázku, proč tomu vlastně je. Otázka zodpovězena pochopitelně nebyla - myslím, že nakonec půjde o běžný statistický vzorek, ale v každém případě je zajímavé, kolik sourozenců uspělo - v textu se dozvíte o sourozencích Smithových, Houserových, Darlingových a samozřejmě i Španělových (ne Carmacky tu vážně nečekejte). Je to takový standardní a zřejmě nepříliš atraktivní článek, někoho by ale snad zaujmout mohl. Připomínám jen, že se mezi napsáním článku a současností uběhlo hodně vody a některé údaje už tedy mohou být nepřesné. Čtěte!

Dalším starším článkem psaným pro SCORE (tenhle je už z poloviny roku 2004) je téma o sourozencích v herní branži. Uvědomil jsem si tehdy, že je jich překvapivě hodně, pokusil jsem se je "zdokumentovat" a hlavně najít odpověď na otázku, proč tomu je. Otázka zodpovězena pochopitelně nebyla - myslím nakonec, že půjde o běžný statistický vzorek, ale v každém případě je zajímavé, kolik sourozenců uspělo. Je to takový standardní a nepříliš atraktivní článek, ale někoho by snad zaujmout mohl. Připomínám jen, že se mezi napsáním článku a současností uběhlo hodně vody a některé údaje už tedy mohou být nepřesné.

Většina lidí kolem mne bere hry s pro mne nepochopitelným stoickým klidem, takže když jsem viděl tohle video (přímý link na download, cca 5 MB), tak nějak jsem s tím chlapíkem soucítil. Je to nahrávka hráče, který hraní bere špetku emotivněji, než by asi měl. Samozřejmě je tu eventualita, že vše jen předstírá, ale veškeré příznaky jeho vztekání odpovídají mým osobním zkušenostem (hrubé nadávky, okázalá gesta, výkřiky beznaděje, kopání do dveří apod.), takže si myslím, že jde o video autentické. Nemyslím, že bych byl cholerik, ale u hraní se vztekám častěji, než bych si přál. Obvykle ze dvou důvodů - kvůli prohře v multiplayeru (tady už to kvůli Pro Evu odneslo minimálně pět Dual Shocků) a nebo kvůli frustrujícím okamžikům (viz nedávné zamyšlení nad obtížností her), kdy by v případě přítomnosti autorů vážně hrozilo jejich verbální a fyzické napadení. Zajímalo by mne kolik infarktů už mají hry na svědomí. Jak se vztekáte vy? Dokážete se při hraní ovládat?

Uf! Tenhle týden bych potřeboval, aby měl každý den alespoň 48 hodin, nicméně včera jsem si nemohl odpustit projekci filmu Doom, který Bonton pustil několika málo novinářům včetně redakce Score. Nechci moc předbíhat - jednak kvůli spoilerům (překvapivě by se toho dalo vyzradit vcelku dost) a jednak kvůli recenzi, která vyjde v časopise (a vlastně ani nevím, jestli už o filmu mohu veřejně mluvit). Nicméně snad můžu prozradit, že jsem byl velmi příjemně překvapený a zbýval mi jen malý kousek k "nadšení".

Nejdříve to "špatné". První akce se dočkáte skoro až po čtyřiceti minutách a obecně jí je ve filmu málo (spíše než o střílení je totiž o napětí), což se projevilo také na počtu monster - proti očekávání tu není celá plejáda příšer, ale snad jen dva druhy (mimochodem, Pinky byl do příběhu začleněn vážně velmi zajímavým způsobem). Druhým problémem je, že pokud čekáte věrnou filmovou variantu hry Doom, neboli film, který vzdá hold své herní předloze, pak budete pravděpodobně hrubě zklamaní - v tomto směru vás potěší asi jen zhruba desetiminutová pasáž ke konci filmu (pochopitelně včetně "first-person" scény, ale k té se ještě vrátím). A když už tu nějaké další odkazy najdete, pak spíše na třetí díl. Nic to však nemění na tom, že je to povedený film se solidním příběhem (možná trochu více než by se slušelo podobným prvnímu Resident Evilu) a lehce překvapivým koncem (jistí členové jednotky nejsou takoví hrdinové, za jaké je máte). Hodně sympatický mi byl nepříliš známý Karl Urban a na své poměry docela komplikovanou roli solidně zvládl i The Rock.

No a pak je tu ta "first-person" scéna (mimochodem, točil jí jiný režisér než zbytek filmu). Vzhledem k tomu, že jsem tu na ní před časem házel špínu, je to trochu paradoxní, ale napodruhé jsem z ní byl unešený. Nevím jak se to seběhlo - snad to bylo kvalitní projekcí, snad tím jaký význam měla v příběhu, nebo nejspíše tím, jak skvěle jí celý film gradoval. Sice mohla být ještě o špetku rychlejší, ale každopádně jsem si jí užíval. Jen by mne zajímalo, co si u ní pomyslí člověk nezasažený hrami.

Psal jsem to narychlo a je to asi trochu páté přes deváté, ale snad z toho je cítit můj názor - Doom rozhodně není filmem století, ale jako hráče a fanouška Doomu mne více než pobavil. Ze srdce mi spadl velký kámen a já si do kina zajdu určitě ještě jednou. Více informací na oficiálních stránkách, na IMDB a na stránkách Bontonfilmu. Česká premiéra je 3. listopadu (prý v 15 kopiích, což je vcelku dost) a já jsem fakt hodně zvědavý, jak se bude líbit! Nejen fanouškům hry, čtenářům blogu, ale také americkému publiku...

Blíží se hlavní herní sezóna, takže neuplyne dne, aby nebyla dokončena alespoň jedna nová hra, ale tahle je přeci jen trochu výjimečná. Alespoň tedy pro mne! Tak nějak sice tuším, že to nebude tak dobré jako Half-Life 2 nebo Far Cry, ale přesto doufám a čekám prvotřídní střílečku - jsem rád, že se id vrátil k single-playeru a jsem ještě raději, že vývoj svěřil právě Ravenu. U Quake jsem strávil léta zábavy a zdá se, že s ním ještě nejsem zdaleka u konce. Když jsem tak četl tu krátkou tiskovou zprávu, během vteřiny mi hlavou prolétly vzpomínky na zábavnou dřinu na staré Quake-CZ, nadšení z hraní first-person stříleček a nekritické uctívání všeho spojeného s id Software, které hraničilo až s náboženstvím. A za pár týdnů se tohle všechno vrátí!

Když jsme u toho - současná www.quake.cz se zdá být v povolaných rukou velkého nadšence. Adam Konrád (říká si Napalm) vypadá na slušného šílence zapáleného podobně jako kdysi já do stříleček i samotného id Software (viz také jeho www.chainsaw.cz). Vzpomínám si, že mi začátkem roku napsal kvůli jisté záležitosti a při pohledu na jeho sajtu jsem narazil na fotku (viz tady, druhá zprava nahoře), kde byl vyfocený s Toddem Hollensheadem. Když jsem se ho v šoku dotázal, jak toho docílil, odpověděl: "Je to zábavné: překládal jsem nějaké interview s Timem Willitsem. Na konci se zmínil, že se byli podívat v Praze na natáčení Doomu. To mě trošku naštvalo, protože o tom nikde nepsal...tak jsem mailnul Toddovi Hollensheadovi, že je škoda, že nikomu nedali vědět, že jedou do Prahy, že bych je pozval na pivo. Ještě ten večer odpověděl, že je sranda, že mu to píšu dneska, protože je zrovna v Praze a zítra odlétá. Okamžitě navrhl setkání a já do toho prostě šel. Dali jsme řeč a podepsal mi Making of Doom 3."

Parádní story. Má to někdo štěstí a odvahu - to já bych se před lety své bohy nedokázal obtěžovat ani mailem, natož nabídkou piva. Závidím...a jak!

Na základě několika doporučení jsem neodolal a celý víkend strávil sledováním první série seriálu Lost, který je momentálně hitem americké stanice ABC (získal Emmy, boří rekordy sledovanosti a rekordní je i co do nákladů na natáčení). Na první pohled není ničím originální - na tropickém ostrově havaruje letadlo, pár desítek lidí pád přežije a snaží se zachránit. Brzy ovšem zjistí, že to není tak docela obyčejný ostrov, že tu nejsou sami, všichni mají cosi společného a že tu chtě nechtě budou muset nějaký čas vydržet. Seriály nesleduji příliš často (naposledy Sex ve městě, Sopranos a Odpočívej v pokoji, ale všechno jsem později vzdal) a raději než se sebelepším patnáctihodinovým maratonem se spokojím s běžným filmem milosrdné délky, tady jsem ale podlehl. A řeknu vám, nebylo to těžké. Zaujalo mne hlavně postupné odhalování osudů jednotlivých trosečníků a pak samozřejmě i záhady, kterých se tu ve třiadvaceti epizodách první série objevilo více než dost (spíše než Robinsona Crusoe to nakonec připomíná Akta X).

A to je také největší problém - zatímco se objevuje tisíc různých otázek, odpovědi dostáváme jen na několik málo z nich, navíc vesměs těch nepodstatných. Nezměnil to ani závěr série a já si hodně rozmyslím, zda budu podobným způsobem ztrácet čas i u druhé části. Je to skvěle natočené, má to atmosféru, napínavý příběh a zajímavé postavy (to v první řadě!), ale nehodlám na řešení čekat do osmé série. Pokud máte ale dostatek času, jděte do toho! Několik odkazů. Lost samozřejmě seženete na internetu i s českými titulky, ale běží také na kabelovce AXN. Oficiální stránka je tady, české fanouškovské sajty tady nebo tady (nejsou ale příliš vhodné pokud jste ještě seriál neviděli), diskuze pak tady. Máte-li za sebou první sérii, náznaky děje z pokračování (druhá série se právě rozjíždí) najdete zde - jde sice většinou neškodné špeky, ale citlivé povahy by je mohly považovat za spoilery, takže pozor. Totéž platí pro komentáře. Rád se podělím o názory a teorie, ale každý takový příspěvek prosím označte předmětem "spoiler".

Next-gen. Kouzelné slovo, mezi vývojáři v posledních měsících nekriticky populární, byť vyslovované s jistými obavami (vzhledem k neustálé nejistotě ohledně razantně stoupajících nákladů a stále absenci definitivní podoby PS3). Nemohu se ubránit dojmu, že je jeho význam trochu přeceňován a mnozí tvůrci her a jejich vydavatelé udělají stejnou chybu jako při minulém přechodu na novou generaci. EA před lety přiznala, že přesun z PSone na PS2 příliš uspěchala a "nechala na stole stovky milionů dolarů". Možná je to odhad trochu přehnaný, ale faktem je, že čísla hovoří jasně - hráči vlastní desítky milionů konzolí PS2, Xbox a GameCube. To jsou desítky milionů (odhadem tak 150) potenciálních zákazníků. Kolik lidí bude mít letos o vánocích Xbox 360? Přesto těch pár milionů potenciálních kupců nových next-gen her jakoby vítězilo. Opět jako by tu rozhodoval menšinový hlas hardcore hráčů, kteří se nemohou nové generace dočkat a mají z ultra-realistické grafiky poluce (i když to se splněním slibů dopadne stejně jako minule). Osobně se na ně také těším, ale nedělá mi problém hrát hry i na PS2. Hnus to není a k dobrému požitku potřebuji něco jiného než miliony polygonů. Netvrdím, že by měla být evoluce zpomalena a vývoj next-gen her zcela odložen, ale pohled na vydavatelské plány PS2 a Xboxu pro příští rok je tristní - jakoby už to všichni vzdali. Těžit z toho bude PC. Konverze (kterých je stále více a poslední rok už konečně začínají být kvalitní a dotažené) už nebude brzdit zastaralé jádro Xboxu, ale díky schopnostech jeho nástupce naplno využijí kvalit PC. Přeci jen nějaký čas potrvá, než počítače novým konzolím znovu utečou.

Stáhnul jsem si pár shaky cam videí z Project Gotham Racing 3 (mimochodem, dost blbý název pro tak špičkovou závodní sérii) a musím uznat, že ty jemné detaily mají něco do sebe. Diváci, šmouhy na oknech, kouř z výfuku - to všechno vypadá opravdu úžasně. Ale bude to proto lepší hra?