Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

UA Games je jakési sdružení, jehož cílem je vyvíjet a podporovat tvorbu uživatelsky přístupných (odtud UA - user accesible) her, které mohou zaujmout prakticky kohokoliv a hráčům nekladou žádné překážky. UAG mají za sebou už tři projekty (UA-Chess, Access Invaders a Terrestrial Invaders, kromě hraní rozhodně doporučuji přečíst i příslušné stránky, kde se detailně píše o přístupnosti daného konceptu a konkrétních designových rozhodnutích), se čtvrtým se rozhodli jít trochu jinou cestou a podle očekávání s ním také získali podstatně větší publicitu.

Hra se jmenuje Game Over! (k downloadu je verze pro Windows, Linux i Mac) a jejím cílem je přesný opak výše uvedeného - autoři chtěli vytvořit první uživatelsky nepřístupnou hru, která hráčům hází klacky pod nohy a brání mu, aby si hraní jakkoliv vychutnal. Game Over! je prakticky nehratelná hříčka (designově i graficky ale vychází z Terrestrial Invaders, takže pokud si "totéž" chcete zahrát v docela příjemné verzi, sáhněte sem), jejím smyslem je samozřejmě určitá satira a reflexe ostatních her - najednou si snadno uvědomíte jak debilní mohou některé nápady být a jak otravné určité relativně obvyklé herní prvky jsou. V tomto smyslu je hra určena samozřejmě především samotným vývojářům (a myslím, že nejen jednoduchých casual a indie her), kterým konkrétně doporučuje, čemu se vyhnout. Běžní hráči se u Game Over! naopak docela slušně zasmějí - je to skutečně vynikající nápad!

Celkem je těch pravidel 21. Nebudu nic prozrazovat, jen naznačím, že abyste se vůbec dostali do hry, budete muset stisknout zároveň Ctrl + Shift + Enter + Page Up + F3 + F12 + pravou šipku. Jen si to zkuste...

Zpátky z Malmö. Sídlí tu Massive Entertainment, kde se po sérii Ground Control pracuje na World in Conflict. Pro mě to byla pikantní prezentace v tom, že se strategiím programově vyhýbám - letos jsem u nich souhrnně strávil tak dvě tři hodinky a článek o World in Conflict bude můj patrně vůbec první článek o realtime strategii. Trochu hrůzná představa, naštěstí jde o hodně akčně koncipovanou RTS, která zcela ignoruje budování i resource management, soustředí se na boj a je z ní mimo jiné zřetelně cítit inspirace Battlefieldem. Na druhou stranu je třeba uznat, že je na designu hry evidentní i vliv série Ground Control a rozhodně to není od věci - svého času to byla hodně úspěšná hra (pro jistotu připomínám notoricky známý fakt - první díl si můžete zdarma stáhnout z internetu). Vzhledem k akčnímu pojetí mě to hodně bavilo, překvapivě se mi dařilo a ani v multiplayeru jsem se necítil být jen do počtu. Mám sice pár výhrad a sporných dojmů, ale zrovna tahle přístupnost je ve spojení s přitažlivostí pro hardcore stratégy hodně zajímavá.

Kanceláře Massive v centru Malmö jsou sympatické a neobvykle útulné. Je to ostatně vidět i z fotografie - zaměstnanci mají k dispozici kuchyň, ve studiu ráno snídají a s úderem deváté hodiny mají pravidelnou poradu. Šéf Martin Walfisz k tomu se smíchem poznamenal, že to byl jediný způsob, jak dostat tak brzo všechny vývojáře do práce. Massive mimochodem také pracují metodou Scrum, byť podle jejich slov značně upravenou. Na způsobu práce a metodách vývoje mě zaujal ještě značný důraz na testování, kdy už prototyp ve fázi předprodukce (tj. ještě před schválením vývoje ze strany Vivendi) zkoušeli ve třech focus group testech v New Yorku, Londýně a Frankfurtu. Později v tom pokračovali a zuřivé testování vlastně probíhá prakticky nepřetržitě. Fandové žánru mi jistě potvrdí, že je něco takového u RTS dvojnásob potěšující.

Do příštího SCORE (pro vás vlastně až přespříštího) připravujeme velký článek o budoucnosti počítačových her. Je to dost komplexní téma, jehož seriózní zpracování není vůbec snadné. Jen si zkuste představit, jak bude vypadat celovečerní film nebo hudební nahrávka z roku 2017 - i na něco takového potřebujete dosti slušnou představivost. Ve hrách je ale ještě mnohem více proměných - jak se budou hry ovládat, jak se budou zobrazovat, jak to bude s online funkcí a jak se samotnou hratelností? A to hovoříme o deseti letech. Jak budou ale hry vypadat za dvacet nebo dokonce za padesát let? Tady už jsou zkušenosti nebo přehled k ničemu, jde jen o fantazii.

Rozhodil jsem sítě a pozeptal se pár "autorit" z herní branže. Roy Taylor z Nvidie mi například napsal (úryvek z rozhovoru): "Nebudou existovat žánry jako je FPS, RTS nebo MMO - vše bude propojeno do jednoho herního zážitku, který je možné hrát různými způsoby. Můžete se například připojit do válečné hry, kde pomáháte celou bitvu strategicky řídit, můžete se sami účastnit boje, můžete plnit nějaký tajný úkol v roli nějaké rozvědky nebo můžete zůstat doma a ve stylu Sims přežívat válku s pravidelnými zprávami z fronty." Roy zjevně na rozdíl ode mě s fantazií potíže nemá. A co vy? Co budeme hrát za deset, dvacet nebo padesát let? Poraďte!

Přiznám se, že jsem si tenhle Xboxový indie hit nekoupil a na konzoli jsem hrál jen čtyřminutové demo - teď už ale zhruba týden Geometry Wars: Retro Evolved hraju kvůli recenzi na PC a můžu říct, že si to docela užívám. Proti Flow na PS3 je to alespoň hra, byť po vzoru starých arkádovek Asteroids nebo Tempest postavená výhradně na skillu a boji o high score. Zatímco zpočátku jsem byl nadšený za 50 tisíc, teď už se dostanu na nějakých 300 tisíc a i když mi to zatím připadá nereálné, rád bych jednou překonal vysněný milion. Z hlediska herního času v tom vzhledem k násobičům skóre zas takový rozdíl není - po pár minutách začínají body naskakovat rychle, podobně ale stoupá i nebezpečí a i když to na první pohled vypadá jako primitivní arkádová střílečka, je v tom rozhodně více taktiky a strategie, než třeba v Jets´N´Guns (viz třeba tenhle FAQ). U hry každopádně nestrávíte souhrnou hodinu, ale spíše dílčí pětiminutovky v průběhu dne. A to se mi líbí.

Co se týče PC verze, samozřejmě je třeba vzít v potaz existenci více než desítky velmi slušných neoficiálních klonů (viz přehledný seznam s obrázky), přičemž nejlepší Grid Wars si se svou předlohou v kvalitě skutečně nezadá. Geometry Wars ale stojí doslova pakatel (8 dolarů) a originál je originál - máte-li analogový ovladač s dvěma páčkami (osobně jsem spokojeně hrál s připojeným Xbox 360 ovladačem), pak zkuste minimálně demoverzi (s klávesnicí nebo myší se o to raději vůbec nepokoušejte). Celé to má menší háček - Microsoft zešílel a pro instalaci a spuštění hry nesmyslně vyžaduje operační systém Windows Vista, aniž by k tomu existoval jediný rozumný důvod. Pikantní na tom je, že pirátská verze toto skandální omezení nemá - odhaduji, že piráti při crackování jednoduše vyřadili funkci kontroly OS. Trochu jsem si při tomhle zjištění zavzpomínal, matně si totiž vybavuji, že v 8-bitové éře piráti občas hry dokonce i zdokonalili, například o režim pro dva hráče (pokud si vybavíte konkrétní případ, do komentářů s ním, já mám paměť děravou).

V každém případě bych byl rád, kdyby se na PC objevilo podobných indie her více - stále totiž převládá představa, že indie = casual a tedy hra určená pro příležitostné hráče. Příklad Live Arcade a PS3 Store dokazuje, že lze se stahovatelnými hrami oslovit i hardcore segment. Ne že by takové hry na PC neexistovaly vůbec (Mr. Robot, New Star Soccer nebo už zmíněný Jets´N´Guns), ale mohlo by být i lépe. Mnohem lépe.

Nikoliv, přátelé, tohle nebude o mě, já momentálně sedím doma na zadku a jsem zavalen prací. Cestování mám jinak moc rád a i když sám z pohodlnosti obvykle nepraktikuji jeho "baťůžkářskou" variantu s velmi omezeným rozpočtem, velmi rád o podobných cestách čtu. Dobrodruhů tohoto druhu není vůbec málo, s malým zavazadlem a takřka bez peněz už svět objel kdekdo (klobouk dolů před všemi) a leckdo už o tom také napsal knihu, tahle parta lidí na to šla ale jinak - postavili si repliku jisté plachetnice ze 16. století a pět let s ní brázdili svět. V úterý jsem čirou náhodou vyslechl rozhovor na Radiožurnálu (zvukový archiv tohoto konkrétního pořadu Světem křížem krážem ve formátu mp3 najdete tady) a okamžitě jsem si přes web objednal nádhernou knihu. A protože jsem záhy zjistil, že autor bydlí nedaleko, mohl jsem si jí osobně vyzvednout a teď už jsem někde v půlce. Čte se to jedním dechem a je to opravdu fantastický příběh. Vřele doporučuji, přidávám link na starší článek v Reflexu a dodávám, že na webu najdete i informace o přednáškách s promítáním filmu.

Některé obrázky vydají za tisíce slov (klikněte pro větší verzi). Nový Ratchet & Clank vypadá neskutečně nadupaně a vzhledem ke skvělému renomé této plošinovkové série je to pro mě rozhodně jedna z pěti nejočekávanějších her na PlayStation 3. Insomniac se po slabším Resistance vrací k žánru, ve kterém jsou momentálně jasně nejlepší na světě a kromě fantastického zpracování také značně inovují hratelnost, navíc se zřetelným příklonem ke kořenům série (více viz oficiální stránky a preview na 1Up). Samé dobré zprávy.

Chci se krátce vrátit k týden starému oznámení oficiální olympijské hry s Mariem a Sonicem v hlavní roli (exkluzivně pro Wii). Upřímě se na ní těším a jsem zvědav na sestavu disciplín - pevně doufám, že bude bohatá, rozmanitá a chytře zvolená. Myslím že by to na Wii mohla být hodně slušná zábava. Zaznamenal jsem kdesi výsměšné poznámky na téma termínu vydání. Olympiáda začíná až v srpnu a vydávat hru letos o vánocích je prý předčasné. Uznávám, že osm měsíců není málo, ale stále je to lepší, než hru vydat zhruba tři týdny před úvodním ceremoniálem, jak se to tuším "podařilo" oficiálním hrám Sydney 2000, Salt Lake 2002, Athens 2004 a Torino 2006. Po skončení olympiády se hry okamžitě přemístily do zlevněných regálů a šest týdnů je zkrátka na solidní prodejní výsledek málo. Mario & Sonic at the Olympic Games bude i díky tomu mnohem kvalitnější - nebude to sotva průměrná rychlokvaška vytvořená výhradně kvůli třítýdennímu šílenství a místo toho přijde na trh v období, kdy nás ještě olympiáda příliš netankuje a chceme kvalitní hry.

Každopádně se musím přiznat, že mám pro sportovní hry tohoto druhu (olympijské, atletické... zkrátka kompiláty různých disciplín) docela slabost. Začalo to kdysi dávno automatovým Track & Fieldem, a pak už to byla nekonečná jízda - namátkou zmíním ještě další automatovky Gold Medalist nebo 88 Games, na 8-bitech Decathelon, Winter Games a Summer Games, na PC pak Summer Challenge a Winter Challenge, Espana 92 a Carl Lewis Challenge (tyhle dvě byly opravdu hodně bídné, ale nepamatuju si, že by mi to tehdy vadilo). Z konzolových titulů si vybavuji Winter Heat na Saturnu, Virtua Athlete na Dreamcastu, International Track & Field na PlayStation nebo výtečný ESPN International Track & Field na PS2 (s dokonale vyřešeným skokem o tyči). A bylo toho určitě mnohem víc!

Těžko říct, co přesně mě na tomto specifickém žánru bavilo a baví. Snad to, že to bývá díky množství disciplín dost rozmanitý zážitek, snad díky té (dnes už poněkud přežité) honbě za co nejlepším výsledkem a rekordy, možná také proto, že to je svého druhu sportovní výkon - jak určitě víte, v řadě disciplín šlo jednoduše o co možná nejrychlejší mačkání tlačítek. Zní to primitivně, ale je to věda a tak jako ve skutečném sportu i tohle chtělo trénink a kreativní přístup. Na multiplayerové boje v redakci Oficiálního PlayStation magazínu jen těžko někdy zapomenu - někdo si vystačil s prstem, jiný obětoval kloub, další to zkoušeli s tužkou nebo takzvaně "přes tričko". Raději nepočítám, kolik DualShocků tehdy padlo za oběť. Zuřivého mačkání tlačítek se sice na Wii asi nedočkám, ale jinak myslím, že by to mohl být v jistém smyslu hodně podobný nezapomenutelný zážitek.