Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Se stand-up comedy jsem se poprvé setkal před lety v americké televizi. Je to skvělá komediální disciplína, při níž stojí komik sám s mikrofonem před publikem, které má pobavit svým monologem. Někteří komici používají rekvizity nebo převleky, ale není to podmínkou - tou je vyprávět nějaký vtipný příběh nebo humornou historku. Když pominu skutečnost, že je stand-up comedy ústředním motivem mého oblíbeného Formanova filmu Muž na měsíci, několik let jsem se s touto formou humoru setkával jen v televizi při cestách do Severní Ameriky, kde zpravidla před velký zaplněný sál předstoupila nějaká komediální hvězda jako je Robin Williams, Eddie Murphy, Jim Carrey nebo v poslední době zejména Chris Rock a předvedla nějaké úžasné sólo (leccos je k vidění na YouTube - třeba tady, tady nebo tady). Skutečnou podstatu stand-up comedy jsem ale pochopil až naživo - na malé show v Las Vegas a před pár měsíci v zapadlém baru v Seattlu, kde byl dokonce tzv. "open-mic" režim, kdy se celý večer střídají u mikrofonu amatérští komici z ulice (resp. přímo z publika) s nadějí, že diváky zaujmou a stanou se z nich stejné celebrity jako výše zmíněné hvězdy.

Podstata samozřejmě spočívá v kontaktu s publikem. Při tomto představení totiž neexistuje pověstná divadelní čtvrtá zeď, publikum je aktivně zataženo "do hry" a očekává se jeho hlasitá reakce. Komik je pod obrovským tlakem a musí často improvizovat, protože diváci, kteří nedostanou svůj očekávaný přísun zábavy, nelítostně projevují také nezájem nebo nespokojenost (přičemž s počtem vypitých piv stoupají i nároky). Je to opravdu skvělý pocit - sedět v malém baru, usrkávat pivo a pozorovat jak se na pódiu střídají amatérští baviči. Někdy se mohou přetrhnout a stejně uslyší jen trapné ticho, jindy jim stačí otevřít pusu a každé slovo zaručeně rozhýbe bránice všech návštěvníků včetně personálu (dobře to ilustruje úvodní scéna z Muže na měsíci). Jen za cenu vypitých piv obvykle uslyšíte více humoru než v nějaké skvělé filmové komedii.

Abych se ale dostal k pointě - moc mi u nás tenhle druh představení chybí a nejen v televizi, ale hlavně naživo v nějakém baru. Myslím, že jsme jako národ docela veselé kopy a mohlo by to být hodně zajímavé. V současné době se tu stand-up comedy zabývá jen HBO a jeho projekt Na stojáka, kde vedle známých herců a komiků vystupují i lidé z ulice. Musím přiznat, že jsem byl z pořadu poměrně rozpačitý a jen velmi malá část scének mě pobavila (hodně jich najdete na YouTube), ale včera jsem navštívil poslední letošní konkurz v pražském baru Retro a musím znovu konstatovat, že tohle je zkrátka věc, kterou je nutné vidět naživo. Pár exhibicionistů, hodně trapných momentů, ale také několik skvělých vtipů, originálních nápadů a opravdu zábavných lidí. Koneckonců, divák není ten, kdo nese kůži na trh a z barové stoličky se svým způsobem můžete smát i těm trapným okamžikům. A pivo u toho taky chutná líp...

Přiznám se, že jsem o téhle hře před vydáním neslyšel - možná jsem prošel kolem dema na E3 nebo očima přelétl titulek preview v nějakém časopise, ale nikdy mě to nezaujalo do té míry, abych se pídil po detailech (v češtině třeba na Hrej nebo nZone). A přitom je proč, Dementium: The Ward je first-person akce říznutá survival hororem, která má hutnou atmosféru a vychází - podržte se něčeho - na DS! Dementium vypadá na poměry DS nečekaně dobře a je to velmi pravděpodobně zatím nejkrvavější hra na tuto platformu. Je úctyhodné, jakou "silenthillovskou" atmosféru se autorům (malému studiu Renegade Kid) podařilo na dvojici malých displejů realizovat a je to ještě úctyhodnější vzhledem k tomu, že se to navíc dobře hraje - možná bych uvítal trochu více logických překážek, ale například ovládání je nečekaně podařené.

Je tu ale jeden háček v podobně jedné z nejšílenějších designových chyb v herní historii (zkuste to trumfnout). Čert vem respawnování všech nepřátel kromě bossů, ale způsob jakým tato hra ukládá pozici vážně nepoberu - autosave sice funguje při vstupu do každé nové místnosti, ale to zřejmě slouží pouze pro případ, kdy hraní hry sami ukončíte. Když totiž zemřete, ať chcete nebo ne, vracíte se na začátek celé kapitoly! Vzhledem k jejich solidní délce (20 minut žádný problém) a nepříjemným bossům na konci je to trestuhodné a maximálně frustrující řešení. Dementium je fajn hra, ale nervy mám jen jedny, takže jí nedohraju.

K oficiálnímu vydání Super Mario Galaxy dojde až příští pátek, mě se díky bohu dostal do rukou už teď, takže na to může padnout volný víkend. Dokonce jsem se konečně donutil koupit komponentní HDTV kabel a i když hra běží tak jako všechny ostatní hry na Wii jen ve 480p, nevypadá díky vynikající výtvarné stylizaci hry vůbec špatně. A první dojmy? Inu, velká spokojenost. Detailně se k tomu jistě dostanu po dohrání, alespoň tedy pár vět k té základní "sférické" hratelnosti. Pokud to nevíte, Mario Galaxy se odehrává ve vesmíru, Mario cestuje mezi malými planetkami v nejrůznějších galaxiích a... podívejte se raději na tohle krátké video, ať víte o čem mluvím.

Takže znovu: jaký je první dojem? Ten úplně první je ve skutečnosti trochu zmatečný. Prvních pár minut se na malých planetkách cítíte dezorientovaně, možná budete mít i malou závrať a rozhodně budete mít až trochu nepříjemný pocit ohromné svobody. Dosud jsme se pohybovali v dobře známém 3D prostředí, tady ale můžete pobíhat po planetce kolem dokola doslova donekonečna, o nádherném "supermanovském" přelétávání z planety na planetu nemluvě. Po pár minutách si každopádně na gravitaci a trochu netradiční prostředí zvyknete a především si velmi brzy zvyknete na kameru. Právě ona je dost možná hlavní důvod, proč se Mario Galaxy odehrává na malých planetkách - ze zřejmých důvodů tu totiž v tomto žánru zcela obvyklé až samozřejmé problémy s kamerou byly téměř odstraněny (bohužel ne vždy lze přemístit kameru za záda Maria, občas je z různých důvodů pevně stanovená). Já s kamerou v third-person hrách nikdy neměl velké potíže, drobné komplikace se zpravidla ztratily tak rychle, jako se objevily, vyřešilo to pár nadávek a jen velmi zřídka mi to vysloveně otrávilo dojem ze hry. Nicméně dobře vím, že s tím má řada hráčů zásadní problém a tohle je velmi šikovné řešení. Mimochodem, v této souvislosti se před měsícem vyjádřili lidé z Insomniacu s tvrzením (viz hned první otázka), že si Nintendo tenhle nápad "vypůjčilo" z jejich série Ratchet & Clank (viz třeba tohle video). Že jsou podobné hádky o prvenství pošetilé, je jedna věc, ale tady se navíc dobře ví, že si Miyamoto s myšlenkou vytvoření sférických světů (s cílem zbavit se zmíněných problémů s kamerou) pohrával už krátce po dokončení Maria 64 v roce 1999, nemluvě o tom, že zmíněné díly Ratcheta & Clanka předběhla i slavná prezentace experimentálního Mario 128, který byl základem pro vznik Mario Galaxy. Takže ano, Ratchet byl sice na trhu první, ale o inspiraci, vypůjčení nebo dokonce ukradení nápadu rozhodně nemůže být řeč.

Každopádně, po prvních úrovních jsem ze hry nadšený - už v první hodině narazíte na hezkých pár originálních myšlenek, každá planeta je trochu jiná a já jsem opravdu zvědavý, co mě ještě čeká. Mám rozhodně pocit, že by se mohl Super Mario 64 konečně dočkat důstojného nástupce. Ostatně, většina dosavadních recenzí se shoduje, že se Galaxy legendární 64ce minimálně vyrovnává. Uvidíme!

Tomb Raider s chlapem. Tohle otřepané srovnání se sice objevilo v prakticky každém článku nebo novince o Uncharted, ale má to svůj dobrý důvod. Uncharted totiž v podstatě opravdu je "Tomb Raider s chlapem". Při hraní sem si ale vzpomněl i na pár dalších her (Flashback, Heart of Darkness nebo samozřejmě sérii Jak & Daxter) a Uncharted je navíc v jistých ohledech dost svébytný projekt, takže by bylo trochu nefér nazývat jej pouhým klonem Tomb Raideru. A i když upřímně řečeno ani on není sám o sobě skutečným killer titulem, kvůli kterému by stálo za to investovat do PS3, je další z řady skvělých her. A jestli ne jen kvůli Uncharted, pak kvůli Uncharted, Ratchetovi, Haze, Resistance a Heavenly Sword (plus těch několik dalších exkluzivních titulů, které jsem líný vyjmenovávat) už to za to při sympatické ceně rozhodně stojí. Zkrátka, konec stížnostem na nedostatek her, tři až pět titulů si na PS3 od letošních vánoc najde každý, kdo si je najít chce. Bylo na čase.

Zpátky k Uncharted (viz také oficiální stránky nebo Wikipedia): nevím přesně co jsem čekal, ale faktem je, že mě podíl akce a explorace docela překvapil - je to totiž zhruba půl na půl. Aby tuhle míru střílení hra unesla, musela nabídnout mnohem více než poměrně omezenou formu akce z Tomb Raidera. Díky umělé inteligenci, perfektně vytuněné obtížnosti, systému zbraní a vůbec základní herní mechanice soubojů se to podařilo na jedničku. Ale postupně - AI není revoluční, spíše jde o kolekci dobře nastavených pravidel (hodně se kryj, v pravou chvíli hoď granát, ve správnou chvíli vyběhni, spolupracuj tak a tak s ostatními, jo a hodně se kryj), díky kterým ani na nejnižší obtížnost nemůžete na nepřítele naběhnout a skolit ho hurá stylem. Musíte se zkrátka chovat stejně jako oni (ano, hlavně se krýt), takže souboje hodně připomínají Gears of War. Vedle granátů lze nést jen dvě základní zbraně - jednu lehkou (zpravidla různé druhy pistolí) a jednu větší (brokovnice, granátomety, ale především nejrůznější kulomety). Každá má své přednosti, ale při jejich volbě bude rozhodující munice, které tu rozhodně není nazbyt. Akční segmenty Uncharted mě velmi příjemně překvapily, je to velká zábava, byť místy v závislosti na zvolené obtížnosti trochu frustrující.

Z oné průzkumné složky už tak bezmezně nadšený nejsem, i když z povděkem kvituji rozhodnutí nesnažit se vymýšlet komplikované hádanky masivních rozměrů (což je jeden z trademarků série Tomb Raider - psal jsem zde) a poskytnout místo toho hráči velmi plynulý zážitek, který je spíše než samotným průzkumem poháněn příběhem. Skutečné hádanky tu spočtete na prstech jedné ruky a i ty vyřešíte během několika minut. To je pro mě osobně v podstatě přednost, ovšem zbytek je klasické přeskakování přes římsy, řetězy, liány a sloupy na miliardu různých způsobů. A i když je to díky plynulým pohybům sympatického hlavního hrdinu docela dlouho švanda, ke konci už to začíná být trochu stereotypní (obzvláště když odhalíte určité nedostatky v kolizním systému nebo v kameře). Výborná honička v autě nebo originální jízda na vodním skůtru proti proudu horské říčky jsou navíc důkazem, že to může být i rozmanité - jen bych si takových meziher představoval ještě trochu víc.

Ještě krátce ke skvělému příběhu. Ten samozřejmě není "skvělý jako Bioshock", je to úplně jiná kategorie - hollywoodská a komediální. Uncharted se hodně přirovnával k Indymu, já bůh ví proč při hraní vzpomínal spíše na Honbu za diamantem (pamatujete?). Každopádne sedí oboje a hra z kvalitního scénáře a dobře napsaných dialogů hodně těží, obzvláště když je dokáže dobře prodat technickou stránkou - a teď myslím vedle nádherného prostředí především věrohodné postavy, zjevně zahrané v motion capture profesionálními herci. V tomto směru opravdu díky bohu za next-gen - hratelnost jako taková by s jistými kompromisy teoreticky mohla existovat i na PS2, ale právě ty neuvěřitelně realistické pohyby a grimasy činí zážitek mnohem intenzivnějším. Uncharted jsem si tedy užil. Není to sice hra roku, ale báječná zábava na bezmála deset hodin určitě. A za další díly bych se rozhodně nezlobil, naopak.

A mimochodem, co sakra dělá Jason Rubin, spoluzakladatel Naughty Dogu a jeden z hlavních mozků série Crash Bandicoot a Jak & Daxter? Před třemi lety se trhnul a rozjel mj. komiksový projekt Iron and the Maiden. Tenhle rozhovor na GameTapu leccos osvětlí, já bych byl moc rád, kdyby se vrátil ke hrám.

Po čase zase doporučení jedné seriálové novinky. I když ona to vlastně tak docela novinka není. Když jsem tu psal před pár týdny o nových podzimních seriálech v americké televizi, optimisticky jsem se těšil na nové lahůdky. Realita je ovšem odlišná - poctivě jsem se podíval na prakticky všechny premiéry a i když jich několik sleduji dodnes, většinou vlastně ani nevím proč (Journeyman a Bionic Woman) a o jejich kvalitě nemám valné mínění. Určitou přízeň jsem si vybudoval jen k Dirty Sexy Money, ale i ten mě vlastně zklamal a "žeru" ho jen kvůli excelentnímu Donaldu Sutherlandovi. Cane, Chuck, Reaper, Life, K-Ville a Big Shots zkrátka diplomaticky řečeno nezaujaly (Pushing Daisies si nechávám v záloze, ty jsou prý fajn).

Tím staronovým tipem je Californication. Podobně jako Dirty Sexy Money i tenhle seriál staví na charismatické hlavní roli, přidává ale i něco navrch. Davida Duchovnyho jsem dvakrát v lásce neměl (fenomén Akta X prošuměl vedle mě, i když jsem jednu nebo dvě série absolvoval), ale sarkastického spisovatele Hanka Moodyho trpícího tvůrčí a v určitém smyslu i životní krizí hraje fantasticky. Jenže to hlavní co komediální Californication odděluje od stáda obyčejných seriálů jsou mistrně napsané dialogy, takže je to skutečně vtipné a nepředvídatelné. Navíc měli producenti zjevně koule - opravdu nevím jak běžné jsou v americké televizi seriály, kde se hlavní hrdina s nahou partnerkou nejprve zhulí, načež souloží, aby se nakonec pozvracel. První série s tuctem dílů skončila před týdnem a zrovna v těchto dnech jej začíná vysílat i HBO. Doporučuji!

Když jsem o Portalu psal minule, měl jsem radost z nových amatérských map, které začínají postupně vznikat. Bohužel, objevuje se jich podstatně méně, než by bylo zdrávo a jejich kvalita je velmi kolísavá (na obranu komunity je třeba uznat, že stále nevyšlo Portal SDK). Opět to dokazuje, jak geniální byla původní myšlenka (a teď je celkem jedno jestli máme na mysli Portal nebo původní Narbacular Drop). Je zdá se dost obtížné navrhnout lokaci tak, aby nebyla frustrující (tj. aby existovaly indicie k řešení a aby realizace řešení nebyla tzv. "milimetrová") a aby pokud možno přinesla něco nového. S tím ale počítám budou mít zkušenosti vlastně všichni tvůrci logických her. Vždycky mě zajímalo, jak se asi navrhují levely do her jako je Fish Fillets, Puzznic nebo třeba Quadrax. Ale k věci, tady je pět bonusových map do Portalu, které mě zatím zaujaly. Máte-li nějaký vlastní tip, napište! Zdroje už jsem psal minule: servery Portal Maps, Thinking with Portals, Portal Cake, nebo Steam fóra...

Ren Test 2: Včera prolétlo internetem a nejen proto, že je autorem designér Bethesdy - tohle je momentálně asi nejlepší kousek. Jde o mapu na první pohled těžkou, ve skutečnosti to ale není až na třetí část s koulí tak hrozné. Vynikající nápad s otáčející se místností.

Lost Chamber Zero: Na serveru ThinkingWithPortals získala pozitivní recenzi - já bych to tolik nepřeceňoval, ale je to solidní mapa. Přeskakování lávy je možná trochu iritující a není tu vlastně nic nového pod sluncem, ale je to dobře vyvážené a poměrně zábavné.

Portal Party: Sedm menších místností po sobě. Nedostal jsem se bohužel až na konec, velká čtvercová místnost se třemi bednami) mi odolala, ale to předtím stálo za pokus. I tady najdete zajímavý nápad v podobě "házení" bedny skrze portály. Vcelku pobavilo.

Cube: Na první pohled velmi obtížná mapa s bednou a jednou obrovskou místností s množstvím tlačítek, existuje ale řada různých způsobů, jak jí úspěšně dokončit (na YouTube je řada videí, ale doporučuji nekoukat před hraním). Skvělá záležitost, tady se opravdu vyřádíte!

Ren Test 1: První mapa Daryla Brignera z Bethesdy (viz výše) také stojí za vyzkoušení, i ona ale patří mezi ty obtížnější a kuličku budete asi chvílemi dost proklínat. Mimochodem, obě Darylovy mapy jsou technicky bezchybné, což se o ostatních většinou říci nedá.

PSP verze Crazy Taxi si z nějakého důvodu recenzenty nezískala - na Gamerankings má průměr 66%, v jediné české recenzi na Hrej dostala 6/10. A mě se přesto líbí! Asi proto, že jsem cílová skupina téhle hry, nadšený fanoušek starých dílů na Dreamcastu (viz moje pradávná recenze na Bonuswebu) a jeden z mála lidí, který v téhle sérii vidí mnohem více než "nenáročnou zábavu, která vás udrží ve svých kolech kolem dvaceti minut bez jakýchkoliv nároků na intelektuální aktivitu" (konec citace z Hrej). Arkádový režim začínáte s cca minutou a půl času a díky bonusům za absolvovaná rita napoprvé vydržíte tak tři až pět minut. Věru žádná hloubka, ale když se do toho ponoříte, odhalíte nečekaně propracovaný design a po pár dnech tréninku budete schopní hrát jednu hru i přes půl hodiny, absolvovat v prvním dílu regulerní kolečka (málokdo ví, že je mapa města navržena do kruhu) a doslova a do písmene "čistit" ulice od zákazníků. Celkem chápu odstup dnešní generace, hry postavené na překonávání skóre se už prostě nenosí, ale Crazy Taxi je pro nás, pamětníky. Mimoto, ten multiplayerový režim s dvěma taxíky v jednom městě, to je velká švanda! Jen mě štve, že zmizely licence na skutečné destinace (KFC, Levi´s, FILA) a na původní hudbu - věci od Bad Religion nebo The Offspring jsem nikdy neposlouchal, ale sem to sedlo parádně.

A ještě jedna související poznámka. PSP hry stojí v Americe 20 až 30 dolarů, nové nejočekávanější tituly výjimečně 40. Za Crazy Taxi tam tedy vysolíte cca 600 korun, zatímco u nás tisícikorunu. Když jsem to viděl, chtělo se mi brečet, naštěstí jsem se rychle vzpamatoval a udělal pořádný nákup - podobné a často ještě větší rozdíly panují i v cenách her na jiné platformy. Ale to je na jiný příběh...

Od minulé indie hry týdne (skvělý Hurrican) uběhly už tři měsíce - skvělých her je tolik, že na nezávislou scénu nezbývá moc času a do konce roku se to asi nezmění. Nicméně na Minervu (před pár týdny konečně vyšla poslední část první kapitoly) jsem si čas udělal. Na začátku je nutné konstatovat, že Minerva ve skutečnosti není hra, nýbrž modifikace pro Half-Life 2: Episode One. Už ani nevím, kdy jsem naposledy spustil nějaký mod, i když v éře prvních dvou dílů Quaka jsem si se singleplayerovými levely užil své. V posledních letech to s nimi není dvakrát slavné, což přičítám především mnohem vyšším nárokům na čas a schopnosti - vytvořit pěkný level je dnes zkrátka mnohonásobně složitější než před nějakými osmi lety. Na Minervě jako by tahle evoluce nebyla vůbec znát a stejně jako "staré dobré" singlovky i tuto modifikaci vytvořil z velké části jeden autor, Adam Foster. I když je pravdou, že mu to trvalo přes dva roky...

Minerva je zasazena do světa Half-Life a formou bryskně napsaných zpráv (viz screenshot) vypráví jakýsi vedlejší příběh. Největší devizou Minervy nicméně není hratelnost (ta je řekněme solidní, s několika skvělými momenty a řadou logických překážek), nýbrž špičková atmosféra, za kterou stojí vedle příběhu především vynikající výtvarná stránka a také skvělá hudba (zejména zhaytee-absconditus.mp3, najdete ho v instalaci). Minerva vydrží podle zákysů zhruba hodinu až dvě (nápověda občas není dost zřetelná, ale to patří k věci) a důrazně doporučuji hrát alespoň na střední obtížnost. Stahujte z homepage, více info na blogu autora nebo Wikipedii. Je to opravdu povedený kousek a pokud mi Doug Lombardi nekecal, když odhadl, že kolem poloviny ze zaměstnanců Valve pochází z modařské komunity, Adam už teď bydlí v Seattlu.

A teď by mě zajímalo, kde je konec Neilu Mankemu! Tenhle modařský bůh se na přelomu tisíciletí blýskl skvělou trilogií They Hunger zombie modů pro Half-Life a já už se dlouho nemůžu dočkat jeho komerčního pokračování They Hunger: Lost Souls, kolem něhož je v poslední době podezřelé ticho (viz homepage). Snad to dopadne!