Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Musím říct, že to byl výtečný, byť i docela náročný rok. Nová práce, několik nezapomenutelných okamžiků na cestách a hezká řádka výtečných her (k tomu se brzy vrátím). Co víc si přát? Vlastně ano - mám skvělou holku a zdravou rodinu. Doufám, že se i váš rok 2005 nesl v podobně pohodovém duchu. V každém případě přeji všem šťastný nový rok 2006, pokud možno ve zdraví, ve štěstí, s penězi a přitom bez stresu. O hry strach nemějte, těch bude dost!

Nejsem zrovna největší hokejový fanoušek široko daleko. Českou extraligu beru na vědomí až od semifinále play-off a naprosto chladným mne až do vyřazovacích kol nechává i olympiáda a MS. Totéž koneckonců platí také o herní sérii NHL, kterou jsem nespustil už dobrých pět let. Ale bylo tomu jinak! Prvním dvěma dílů (NHL Hockey 93 a NHL 95) jsem beznadějně propadl tak, jako se mi to už nikdy později nestalo u žádného jiného sportu včetně Pro Evo. Vzpomínám si, že jsem uhrál řadu nekonečných sezón (kompletních 82 zápasů plus celé play-off), všechny s Detroitem a oblíbencem Dinem Ciccarellim (bůhví proč). Před pár dny jsem obě hry znovu oprášil a musím s radostí konstatovat, že ze svého kouzla pranic neztratily. A protože zjevně nejsem zdaleka sám, kdo NHL 95 považuje za nejlepší díl dlouhé hokejové série, jistě se nebudete zlobit, když hru zařadím do své osobní síně slávy jako sedmý retro poklad!

U starých her je to už ohraná písnička - v jednoduchosti je síla! Obě první NHL se ovládají vedle kurzorových kláves pouhými dvěma tlačítky (alt + space), v jediném možném pohledu shora. To jsou základy. Jednoduché, ale dostatečně pevné na to, aby se na nich dala postavit neuvěřitelně zábavná a vlastně i propracovaná hra s veškerými možnostmi základního managementu (s oficiálními a na svou dobu troufám si říci revolučně propracovanými statistikami), kompletními pravidly a vynikajícími animacemi (s obrovským smyslem pro detail - viz diváci, rozbíjení plexi nebo rozhodčí) a špičkovým ozvučením. Geniální ovšem byla hlavně hratelnost, která podle mého názoru těžila hlavně z výtečně vyřešeného ovládání. A ony snadné góly v podobě přesných pasů před brankáře? Čert je vem, myslím že jen málo her se může 12 let po vydání pochlubit s takovou hratelností jako NHL Hockey 93 (NHL 95 byla kromě nového interface a vylepšené manažerské části až na nepatrné novinky víceméně stejná). Co si budeme namlouvat, většinou to s těmi retro hrami po letech není žádná sláva, ale tady se bavím dodnes královsky! Ostatně, zkuste si to sami - 93ku stáhnete třeba tady, 95ku zase tady, kde jsou i nějaké editory a aktualizované soupisky (nezkoušel jsem). Obě hry fungují bez problémů s DOSBoxem (u 95ky to chce jen trochu nastavování). Lahůdka...

Jako redaktor herního časopisu dávám pravidelně v sázku celý svůj majetek i život, stejně jako životy všech mých příbuzných. Říká se tomu Non-disclosure agreement (zkráceně NDA) - smlouva, kterou když podepíšete, nesmíte za žádnou cenu prozradit jisté tajné informace (trochu více na Wiki). Naposledy jsem například podepisoval asi osm podobných dokumentů jen proto, abych se dostal k review kódu King Konga. Nevím přesně co by mne čekalo, kdybych se někde například ožral a vykřikoval na náměstí obsah alternativních zakončení (kdo mě zná ví, že něco takového není vůbec nepravděpodobné), což bylo konkrétně u King Konga jedno ze zapovězených tajemství. Po těch letech už smlouvy zpravidla jen rychle prolétnu a podškrábnu, ale zřejmě by měla druhá strana opravdu právo vyvraždit celou mojí rodinu a získat veškerý její majetek. Takže raději mlčím a usmívám se - jen bůh totiž ví, proč nás firmy zvou na nejrůznější prezentace, platí nezanedbatelné náklady a pak nás nechají podepsat dokument a nařizují že tohle a tamto bezpodmínečně nesmíme prozradit, takže pak můžeme fakticky zveřejnit jen informace, které už jsou dávno na internetu. Ba ne, vím to také, chtějí nás uplatit, ale psst!

U nás se mezi herními magazíny často vtipkuje o plánech Illusion Softworks. Je to takové vděčné téma. Každý tuší pár střípků, občas někdo něco málo i ví, ale nikdy toho není dost na to, abychom se dozvěděli o projektech IS vše. Protože ten, kdo to ví (například zaměstnanec nebo i nějaký privilegovaný redaktor), má podepsané NDA a raději si to nechá pro sebe. Při anonymitě internetu ale obdivuji, že dosud skutečně nic neprosáklo - zřejmě tam zkrátka všichni drží za jeden provaz. Jako hráče mne to samozřejmě štve, o nové Mafii bych se rád dozvěděl víc!

Osobně jsem v tomto případě NDA nepodepisoval a jsem tomu rád (mohl bych se totiž někde například ožrat a...). Ostatně, obejdeme se i bez smluvně vázaných informací! Podívejte se třeba na stránky amerického patentového úřadu a zadejte do vyhledávače heslo "Illusion Softworks" (včetně uvozovek) - najdete mj. názvy Moscow Rhapsody a Age of Battles, přičemž oba mají navíc zaregistrované domény na jistého brněnského právníka. Kdo ví, třeba nám někdo v komentářích prozradí víc...

A je to tady - první drb o příštím GTA! Má vyjít na konci příštího roku na PS3, má se jmenovat Grand Theft Auto: London a odehrávat se prý bude v roce 1997. Engine je údajně hotov, hra je zhruba na 60%. Pominu-li fakt, že už série GTA jednou v Londýně byla (GTA: London 1969) a že byly všechny novodobé díly GTA umístěny do smyšlených měst (které se skutečnými městy pouze výrazně inspirovaly), nezní to nesmyslně. Rád bych ale připomněl ony zprvu vcelku racionální zvěsti u předchozích dílů, které se později ukázaly být zcela mimo mísu. Můj typ? Londýn nebo New York.

Zajímavý údaj z rozhovoru v posledním čísle Edge (Mark Cale hovoří o comebacku System 3): "Naše hry se prodávaly výjimečně dobře, vedli jsme žebříčky prodejnosti a získali řadu ocenění. Tak například hry Last Ninja 1 na C64 se v Evropě prodalo přes 5,7 milionů kusů. Počítače bylo prodáno celkem 21 milionů, takže Last Ninju vlastnil každý čtvrtý majitel. Co do prodaných kusů to byla nejúspěšnější hra na C64 vůbec." Že byl Last Ninja nejprodávanější mne nepřekvapuje, ale téměř 6 milionů kusů? To je hodně slušné!

Viděli jste film 40 let panic? Je vynikající, ale je tam také jedna zajímavá "bota" - Cal a Dave hrají nový díl Mortal Kombat (PS2, Xbox nebo GC) se starým ovladačem pro Nintendo 64. Usmát se a mávnout rukou, řeknete si. Máte pravdu, ale podobně nesmyslných referencí na videohry je ve filmu poměrně dost, nemyslíte? Vzpomínám třeba na "multiplayerovou" verzi Final Fantasy 8 v Charlieho andílcích. A proč vždycky hráč před kamerou zuřivě buší do všech tlačítek jako by hrál Track & Field?

• Introversion (Uplink a Darwinia) zveřejnili první obrázek ze své třetí hry, Defcon (něco málo o hře na Wikipedii). RTS volně inspirovaná slavným filmem War Games, hodně zaměřená na multiplayer. Hodně slibné!
• Po dlouhé době zase slušné remaky - Sir Fred je stařičká akční adventure ve stylu Dizzyho. PC verze je dařilá a sympatická, obtížnost ale tradičně šílená, takže jsem moc nepochodil. To Exolon DX od Retrospecu vypadá (a hraje se) mnohem lépe! Zkuste.
• Dost bych se divil, kdyby to Nintendo dříve či později nezastavilo, ale ve vývoji je docela zajímavý mod pro Half-Life 2, remake Goldeneye, skvělé FPS z N64. Venku už je překvapivě kvalitní hratelná alpha verze!

Dan Vávra se v minulém Levelu trochu cynicky, ale v zásadě trefně opřel do redaktorů herních časopisů. Doslova napsal: ?...nemůžou psát jen tak, co se jim zlíbí, ale musí řešit, jestli se to, co napíšou, bude líbit čtenářům.? Dobře tak pojmenoval jednu z našich bolístek. Píšeme pro lidi, kteří sice chtějí znát náš názor, ale zpravidla se chtějí jen utvrdit v tom, že je stejný jako ten jejich a že sami mají pravdu. Nechtějí, abychom z nich dělali voly a říkali jim, že je něco úplně jinak, než si dva roky mysleli. Názor by neměl by být příliš kontroverzní, ale zároveň ani zcela předvídatelný. Zkrátka něco mezi. Jenže tak či onak se často nevyhnutně dostáváte do docela schizofrenních situací ? třeba při čtení ohlasů, kdy vám dva čtenáři napíšou, že kvůli stejné recenzi odhlašují předplatné a přestávají váš časopis číst. Jeden protože jste hru nelítostně zkritizovali, druhý protože jste jí naopak trestuhodně přehodnotili a nevzali dostatečným způsobem v potaz její chyby. Všem se nezavděčíte a nakonec je tak lepší napsat prostě pravdu.

Dan pak na novinářích nenechal nit suchou, i když svou úvahu férově zakončil výstřelem do vlastních řad. Vztah redakce s výrobcem a vydavatelem s tím vším docela souvisí ? časopis totiž doprovází celou tvorbu hry od jejího ohlášení (novinka) přes vývoj (preview) až po dokončení (recenze). Časopis sám si tvoří své hrdiny a poražené, zpravidla na poměrně vratkých základech (dodané oficiální informace, obrázky, rozhovory...). Nedělá to ale jen pro vydavatele hry, to by bylo naivní. Dělá to hlavně pro sebe. Čím větší sláva kolem hry, tím větší sláva kolem dalšího čísla, kde se objeví rozsáhlé preview s velkým rozhovorem. A pak ještě větší sláva kolem exkluzivní recenze. Ne nadarmo ti nejobratnější PR manažeři rozhodují o exkluzivitách třeba rok dopředu. Vědí, že si bude časopis celý rok nahrávat na závěrečnou smeč. Není to nepodobné bulvárním médiím, kterým jsou slavní lidé zcela ukradení. Dělají to kvůli sobě! Naše (ne)výhoda (záleží na úhlu pohledu) je v tom, že nedokážeme vytvořit celebritu přes noc a z vody. Ony jsou ty základy totiž zase dost pevné na to, aby se nakonec poznalo, odkud vítr vane...viz třeba kauza Driv3rgate (úplně první příspěvek na mém blogu).

Vidím, že jsem se nechal trochu unést. Abych to shrnul ? není snad věci, která mne na herních časopisech štve více než preview a konkrétně fakt, že jsou téměř bez výjimky pozitivní. Vývojáři mnohdy slibují nemožné, ale novináři to velmi rádi předají dál, bez jakéhokoliv komentáře. Nevidím důvod, proč by i preview nemohly obsahovat určité objektivní hodnocení, názor a kritiku (pokud možno neopatřenou dodatkem ?věříme, že na tom ještě vývojáři patřičně zapracují?, obzvláště u takových her, které vyjdou za další měsíc). Koneckonců to není reklamní stránka.

Japonská videoherní kultura je pro "seriózní" hráče čím dál atraktivnější a i u nás stále stoupá počet lidí, kteří jejím specifikům přišli na chuť a neúnavně "konzumují" unikátní japonské hry (ne že by jich nebylo dost už od dob PCčkových her Knight of Xentar nebo Princess Maker 2 - ale o nich to tentokrát nebude). Je to úžasná země a zdaleka nejen pokud jde o videohry (v této souvislosti doporučuji vynikající blog Ztracen v Japonsku, deník dlouhé návštěvy v Japonsku s obrovským množstvích fantastických postřehů - číst od začátku, nejzajímavější je stará část z let 2002 až 2003).

Právě videohry jsou ale námětem mého dalšího článku. Toto starší téma ze SCORE nezachází příliš do hloubky, je záměrně trochu bulvární (viz název) a už asi i trochu neaktuální, snad to ale nebude vadit. Jako vždy ho najdete v sekci Články, přímý link je pak tady (komentáře jsou povoleny až přímo u něj).

Japonská videoherní kultura je pro "seriózní" hráče čím dál atraktivnější a i u nás stále stoupá počet lidí, kteří jejím specifikům přišli na chuť a neúnavně "konzumují" unikátní japonské hry (ne že by jich nebylo dost už od dob PCčkových her Knight of Xentar nebo Princess Maker 2 - ale o nich to tentokrát nebude). Je to úžasná země a zdaleka nejen pokud jde o videohry (v této souvislosti doporučuji vynikající blog Ztracen v Japonsku, deník dlouhé návštěvy v Japonsku s obrovským množstvích fantastických postřehů - číst od začátku, nejzajímavější je stará část z let 2002 až 2003), právě ty jsou ale námětem mého dalšího článku. Toto starší téma ze SCORE nezachází příliš do hloubky, je záměrně trochu bulvární (viz název) a už asi i trochu neaktuální, snad to ale nebude vadit.

Když už jsem tu včera zmínil SimCity, musím se vrátit k jen pár dní starému ohášení hry The Tower SP. Neznám přesně genezi hry SimTower, ale myslím že nevznikla v "laboratořích" Maxisu, ale v kuchyni japonského designéra Yoot Saita, který je také autorem slavné experimentální hry Seaman pro Dreamcast (zde čtěte jeden z řady zajímavých rozhovorů na internetu). Saito později vytvořil vynikající vylepšené pokračování (najdete ke stažení na The Underdogs!) a nyní tedy pod hlavičkou studia Vivarium chystá verzi pro Game Boy, která v březnu vyjde i v Americe v režii Segy. Prozatím jsou k vidění alespoň japonské oficiální stránky (doporučuji k shlédnutí promo video), tady pak najdete výcuc z americké tiskovky plus pár screenshotů.

Proč tolik povyku? Vedle SimCity je právě SimTower mojí nejoblíbenější hrou Sim série. Nebyl přehnaně složitý a byl orientovaný na byznys. Navíc na rozdíl od SimCity spíše z mikroekonomického hlediska, což mi vyhovovalo. Určitě nebudu sám, kdo se pozastaví nad platformou - stylus a dva displeje DS by byly pro tento typ hry vhodnější (koneckonců existuje i kvalitní PDA verze), ale to se přece říkalo i u RebelStar a ten se nakonec ovládá výborně. Takže pokud jde o mne, na The Tower SP se hodně těším! Ostatně, vůbec bych se nezlobil i za pokračování nebo alespoň nějaký indie remake na PC.

Konečně jsem si našel čas na prostudování informací o čtvrtém dílu Metal Gear Solidu - třeba na vynikající české fanouškovské stránce metalgearsolid.cz (pravidené novinky, scany, odkazy...), potažmo v rozhovoru v Game Informeru a jinde. Jsem sám, komu ta premisa války a dvou znepřátelených stran, mezi kterými bude Snake dle libosti přebíhat (tak trochu ve stylu gangů v GTA2) připadá geniální? Jsem sám, komu připadá, že bude hra díky stárnoucímu Snakovi (má snad být klon, jehož genetické hodiny tikají rychleji - stárnutí bude možné zvrátit speciálním sérem) ještě mnohem napínavější? No a o funkční ovladatelné "technologii" Metal Gear ani nemluvě. Pokud tohle bude pravda...

Milý Ježíšku, už máš asi fofr, ale kdybys to přeci stíhal - přál bych si tenhle hrací automat Mario Kart Arcade GP. Je pro dva a přijde tě na zhruba 450 tisíc. Zadarmo! Proti GameCube verzi tam jsou desítky nových tratí a předmětů - sice je to jenom pro dva, ale kdo ví, třeba pak přikoupím ještě jeden. Neboj, do obýváku ho už nějak nacpu!

SimCity znáte, ne? Původní díl z roku 1989 si nyní můžete díky Electronic Arts zahrát i ve svém browseru (tedy přesněji řečeno v Internet Exploreru) na stránce Classic Live. Je nutná registrace na serveru Maxisu, chvíli se to bude nahrávat a pár minut vám bude trvat, než se zorientujete, ale stojí to za to - pro web byla hra adekvátně upravena a dokonce tu jde i ukládat! Jsem vážně jediný, kdo má nejlepší vzpomínky právě na tenhle první díl? Mimochodem, víte, že existovala i verze pro ZX Spectrum? A vynikající?

- Co se stane když posadíte dva lidi, kteří znají v New Yorku každý roh, ale nemají ani nejmenší zkušenosti s hrami, ke hře, která toto město podle tvůrců věrně zpracovává?

- Videohry opět v Daily Show! Tentokrát se stal předmětem zesměšnění Xbox 360. Stahujte krátké video! Ze stejného soudku: po vzoru všeobecného satirického webu The Onion chce herními "zprávami" bodovat The Game Rag.

- Na webu Edge funguje vyhledávání hodnocení her ve všech více než 150 číslech tohoto prestižního časopisu. Do zemdlení tedy zadávejte názvy svých her a zjistěte jak se líbily redakci, ve které už 7 znamená velmi slušnou hru.

- Ve Velké Británii se válčí s cenami her, po Activisionu se přidali i v EA. K naší smůle se zatím vše odehrává jen na ulicích a weby stále nabízí víceméně běžné ceny. Povšimněte si prosím i čísla novinky v URL.

- Zajímavý článek o vývoji indie her od člověka nejpovolanějšího - James Gwertzman se v nejúspěšnějším indie studiu PopCap stará o byznys. Jen škoda, že se nepodělil o nějaká "čísla", osobně jsem přesvědčen, že Zuma a Bejeweled musejí svým autorů vydělávat miliony!

- Allard a Hirai (vysoce postavení zástupci Microsoftu a Sony) ve velkém rozhovoru o "next generation" konzolích. Zajímavý je především prvně jmenovaný, rozhovor totiž původně vyšel v Oficiálním PlayStation 2 Magazínu.

- Co se stane, když postavíte šílence do Virtua Fightera před EyeToy s hrou Sega Superstars (kde je jednou z 12 her právě bojovková minihra)? Tohle! A navrch ze stejného soudku ještě úctyhodná nahrávka jednoho japonského arkádového "pianisty".

Nejvyšší čas na další vzpomínku! Před pár dny jsem doma dělal po letech velký úklid a došlo i na dlouhou řadu krabic s originálkami - tentokrát jsem to ovšem vzal z gruntu a nespokojil se s odstraněním silného nánosu prachu. Jednou to zkrátka přijít muselo. Místo na všechny to rozměrné boxy prostě nemám (díkybohu za nové obaly velikostí DVD), a tak jsem z nich (až na pár velmi cenných nebo pro mne jinak důležitých výjimek) se slzami v očích vykuchal CD a obalů se nekompromisně zbavil. Materiálu do téhle rubriky tam je samozřejmě habaděj, pro tentokrát jsem nicméně vybral vynikající dvojici her Crusader. Připomínám, že koncept série "Retro poklad" je postaven na vzpomínkách na skvělé, ale méně známé a pozapomenuté hry. Uznávám, že No Remorse a No Regret do téhle kategorie tak docela nepatří. Z mého dosavadního výběru je jasně nejproslulejší, ale snad se shodneme, že byl nedoceněný a zdaleka nedosahuje slávy, kterou by si zasloužil.

Vydán byl před deseti lety v září 1995, tedy v době, když už jsme si plnými douškami užívali FPS her. Právě v tomto roce vyšel mj. Descent, Terminator: Future Shock nebo Dark Forces, necelý rok pak zbýval do dokončení her Duke Nukem 3D a Quake. Snad právě proto se na Crusadera tak rychle zapomenulo, ale pro mne (poblázněného Doomem, samozřejmě) tehdy znamenal učiněné zjevení. Bodoval v první řadě špičkovým příběhem, kterému hodně pomáhala komunikace jakýmsi video mailem - tady si asi všichni vzpomeneme na hrané FMV sekvence. Herecky možná mizerné, ale atmosféra se díky nim dala ze hry ždímat! Hratelnost měla do revoluce daleko, ale byla výborně vyladěná a v každé misi jste vedle nepřetržité brutální destrukce všech a všeho řešili vcelku rozmanité úkoly (vzpomínám například na všudypřítomné hlídací roboty, které bylo možné z terminálů ovládat). Zapomenout nesmím ani na vynikající isometrickou grafiku, kterou poháněl engine z Ultimy VIII. Origin Systems tehdy zkrátka byli ve špičkové formě - vůbec nevadilo, že druhý díl nepřinesl nic nového a naopak všichni litovali, že nebyla podle původního plánu dokončena trilogie (třetí díl se měl jmenovat No Mercy). Občas se o pokračování i dnes zaspekuluje (stejně jako se před pár lety vynořila zpráva o uvažovaném zfilmování), ale to už je asi jen zbožné přání věrných fanoušků. Nezbývá tedy než oprášit originální hry a pustit je v DOSBoxu. Ještě jsem to nezkoušel, ale mezi svátky to mám v plánu - prý to jde, byť s problémy. Jinak nezbyde než sehnat vzácnou PlayStation verzi!

Další linky - vzpomínka na Bonuswebu (už z roku 1999!), tradičně kvalitní záznam na Wikipedii, amatérská adventure Crusader: No Hope vyvíjená na motivy série, projekt Pentagram, který ma za cíl zprovoznit na moderních OS Ultimu VIII s řadou nových funkcí (do budoucna je v plánu také podpora obou Crusaderů) a nakonec to nejlepší - geniální kolekce hudby z No Remorse (3 MB, formát MOD - jedna perla vedle druhé).

Jmenuje se Lindbergh a na trh by se měl dostat podle všeho už v dubnu! Vrací se tedy Sega do segmentu domácích herních konzolí? Bohužel nikoliv, Lindbergh je pouze nový automatový standard, na kterém poběží mj. House of the Dead 4, After Burner Climax, Virtua Fighter 5 a Power Smash 3 známý v Evropě jako Virtua Tennis 3. Předchozí díly této arkádové tenisové simulace byly jedněmi z posledních coin-opů, které mne bavily (na Dreamcastu, PS2 i PC mimochodem vyšly vynikající konverze), a tak se na trojku hodně těším. Další obrázky (ve velkém rozlišení) najdete tady - automaty příští generace zkrátka klepou na dveře! Podle prvních zpráv je animace neskutečná a 3D modely úchvatné. A hra? No, myslím, že ta může klidně zůstat stejná jako dříve...

Star Wars jsem samozřejmě viděl, ale tím to skončilo. Některé díly se líbily více, jiné méně, rozhodně ale nepatřím mezi jejich věrné fanoušky. Přesto se tohle bezpochyby dostane do mé příští objednávky z Amazonu. Droidmaker je příběh George Lucase na pětiset stranách a myslím, že zajímavějších osudů v téhle branži moc nenajdete. Na blogu autora knihy bylo ještě před pár dny možné stáhnout si zdarma kapitolu věnovanou LucasArts a mohu tedy potvrdit, že jde o vynikajícím způsobem napsaný příběh s množstvých dosud neznámých informací (autor v Lucasfilmu sám řadu let pracoval) a unikátních fotografií. Další informace na homepage knihy.

Přes týden stará zpráva, ale dříve jsem se k tomu nedostal - jsou hry umění? Pro mne vrcholně nudné a zbytečné téma, které se v různých intervalech řeší už řadu let. Co se stalo tentokrát? Americký filmový kritik Roger Ebert hnul žlučí některým hráčům, když prohlásil, že hry na rozdíl od filmu či literatury ze své podstaty nemohou být uměním. Jeho argument (vzhledem k interaktivitě podle jeho názoru nemohou být jasně danou vizí jednoho autora) není úplně neprůstřelný, ale něco na tom je. Ostatně, ne nadarmo je většina her, o kterých se kdy mluvilo v souvislosti s uměním, striktně lineární. Dále se k tomu vyjádřil třeba Grumpy Gamer, překvapivě plodná diskuze následovala i článek na Doupěti. Naopak Next-Gen s Ebertem souhlasí.

Tomáš Krajča na svém blogu píše o problematičnosti akce Becherovka Game. Nejsem insider, ale mám k tomu také něco málo - amatérský vývoj vždycky byl a vždycky bude hlavně o nadšení a odměna za obrovské nasazení tvůrců her nemůže být nikdy adekvátní. Potíž Becherovky je ale v tom, že autory nutí spojit jejich hru s produktem pořadatele, čímž jim do určité míry brání v tvůrčím přístupu. A pak druhý, podle mého názoru ještě větší problém - opravdu nikomu nevadí, že je tu alkoholický nápoj zcela nepokrytě propagován v segmentu, který je atraktivní hlavně pro nezletilé (a ne, teď nemyslím vývojáře, ale hráče, kteří ty hry pak hrají a neustále mají před sebou reklamu na Becherovku)? Na závěr ještě jedna otázka (čte-li to tu někdo, kdo se účastnil slavnostního vyhlášení) - co se proboha děje na této fotce?

1UP Show je nový video pořad serveru 1UP. Skvělý! Technicky bych sice čekal více, ale mají přístup k zajímavým rozhovorům a amíci se dokáží odvázat, takže to bývá legrace. Tak třeba v šesté epizodě (reportáž z Xbox 360 Zero Hour party) vedle sebe stojí a o svých hrách mluví zástupci Bungie a Epicu. Že je Cliffy B zábavný chlapík víme už dávno, ale že se dokáže rozvázat i PR manažer Microsoftu Peter Moore, to jsem trochu nečekal. Marná sláva, když ho nejdříve necháte vypít pár piv, to se to pak dělá interview! Pobavil a získal body. Doporučuji.

• Proslulá unikátní flashovka Samorost se dočkala pokračování! A rovnou dvou kapitol (druhá je placená). Jak jistě dobře víte (koneckonců to vyplývá už z názvu), Samorost vytvořil Čech Jakub Dvorský pod hlavičkou Amanita Design. Dvojka je podle mého názoru minimálně stejně dobrá jako originál, jen po všech směrech větší.
• GameTunnel (server věnovaný indie hrám) rozjel vyhlašování nejlepších nezávislých her roku. Začal vyhlášením nepříliš zajímavého sportovního žánru - další vývoj sledujte sami (nová kategorie je zveřejněna vždy po dvou dnech).
• A zase jedna událost, která kolem českých herních webů prolétla zcela bez povšimnutí - v přípravě je OutRun 2006: Coast 2 Coast, geniální arkádové závody. Vyjdou v březnu 2006 na PS2, PSP a PC. Ano, i na PC!
• Adventury Sierry mne až na pár výjimek nebraly, ale tohle je skvělý precedens - Vivendi nakonec svolilo s nekomerčním vývojem pokračování King´s Quest a umožnilo pokračování tohoto amatérského projektu.
• Jistý psycholog prohlásil, že jsou hráči her lepší v řízení při telefonování z mobilu. Díky hraní jsou totiž úspěšnější při současném řešení několika různých úkolů najednou.
• Zmínil jsem Becherovku - z mne nepochopitelného důvodu vyhrála v kategorii flashových her naprosto šedá kopie Thrustu Rocket in Danger. Náladu si vylepšete flashovkou Hot Air, která do stejného konceptu přináší alespoň trochu originální myšlenku. A vypadá stokrát lépe.
• Máte rádi nějakou hru od Acclaimu (hloupá otázka...vím)? Tak si na ní kupte práva! Zjevně nejde o práva na pokračování, ale pouze na konkrétní titul, jenže i tak - představa vlastnit Rise of the Robots je hodně vzrušující. Nesložíme se?

S čísly mi to moc nejde a matematika byla vždycky mojí slabinou. Přesto jsem Sudoku docela propadl - nejprve v novinách, nyní naplno PSP verzi Go! Sudoku (grafický styl hry - a oficiálního webu - je moc sympatický), která vyšla před týdnem. Že se s každou hádankou potýkám přes půl hodiny, mi příliš nevadí. Není kam spěchat, čtyřminutový "high score" limit je beztak nad moje síly. Nicméně je otázkou, zda z téhle hry bude nadšený ještě někdo jiný než lidé z herních médií, kteří ji dostanou zadarmo. Obsahuje pouhou tisícovku tabulek a stojí stejně jako většina ostatních PSP her, tedy cca 1500 korun. Přitom  v knihkupectví vás dvě knihy po pětistovce hlavolamů přijdou dohromady na dvě stovky, na sudoku.com si za pár šupů můžete koupit generátor Sudoku, o nespočtu bezplatných aplikací (včetně homebrew pro PSP) ani nemluvě. Chápu-li to dobře, pointou Go! Sudoku má být možnost zdarma stahovat z internetu další tabulky (zmínka o tom mi mimochodem docela citelně chybí v recenzi na Bonuswebu), ale bude to stačit? Jsou věci, pro které je zkrátka papír jako stvořený...

Vánoce se nezadržitelně blíží a na objednávku z Amazonu je už nejvyšší čas! Doporučit vám několik knih s herní tematikou se chystám už hezkých pár měsíců, ale dostal jsem se k tomu až "za pět minut dvanáct" - alespoň teď mohu využít jako inspiraci téma v novém čísle Edge, kde se odborné herní literatuře také obšírně věnují. Termín "nejlepší" z titulku berte prosím s odstupem, bez velkých potíží by se dala sestavit druhá a možná i třetí desítka podobné kvality, knih totiž není vůbec málo. Snažil jsem se vybrat spíše rozmanitý seznam knížek, které jsem většinou sám četl a zaujaly mne - nepochybuji, že si mezi nimi své favority najdete i vy. Pro pořádek ještě dodávám, že žádná z knih nevyšla v češtině a uvedené linky míří na americký Amazon, i když snad všechny najdete i na britské pobočce (chcete-li ušetřit, některé jsou v prodeji i v paperbackové edici). Tak pojďme na to!

1000 Game Heroes - Z nakladatelství Taschen přichází kolekce tisícovky herních postav - kdo knihy od Taschena zná, ví co očekávat. Je to typický zástupce kategorie tzv. "coffee table" knih - takové publikace se nečtou souvisle a jen si je čas od času prolistujete. Ono také není obvykle moc co číst - kladou totiž důraz na obrázky. Na zhruba 600 stranách věru moc textu nenajdete, jsou tu ale stovky hezkých artworků, které tvoří jakýsi ucelený obraz videoher. Pro mne osobně to moc význam nemá (v artworcích se v herních časopisech doslova topíme) a vzhledem k tříletému stáří už je výběr docela zastaralý - autor navíc u mnohých her sáhl po prvním obrázku a utekly mu tak u některých titulů daleko hezčí artworky. Produkci Taschen lze zakoupit i v některých českých knihkupectvích a konkrétně tuto knihu jsem viděl prodávat v Praze na Václaváku.

Game Over - Jedna z mých nejoblíbenějších knížek! Podrobně se zabývá historií Nintenda od jejích dřevních dob na konci 19. století až do současnosti - osobně vlastním první edici, která končí někde v roce 1999, takže netuším jak se s další kapitolou popral Andy Eddy, ale myslím že to nejzajímavější se beztak odehrálo na konci 80. a na začátku 90. let. Nintendo je jedna z nejznámějších herních firem a v historii branže hrála naprosto klíčovou roli. Když si připočtete japonský původ, dostanete úžasný příběh s řadou insiderských informací. Autor měl možnost pohovořit s ředitelem Nintenda, o čemž se většině novinářů může jen zdát.

Half-Life 2: Raising the Bar - Vynikající kniha pro fanoušky obou dílů Half-Life. Jde o jakýsi oficiální "Making of...", takže se tu dočtete spoustu nepříliš známých a insiderských informací z kuchyně Valve včetně předmluvy z pera Gabe Newella. I tahle kniha je hodně postavená na obrázcích (screenshoty, artworky, náčrtky...), je tu ale i nemálo zajímavostí z vývoje a osobně mne zaujala třeba zmínka o věcech, které se do hry z různých důvodů nedostaly. Obsah se nicméně věnuje téměř bez výjimky designu hry, o technologii Source se v ní nedočtete prakticky nic. Mimochodem, podobného ražení je kniha Making of Doom 3.

Masters of Doom - Další moje oblíbené čtení. O id Software jsem věděl opravdu hodně, přesto jsem v téhle ucelené historii firmy našel velké množství zajímavých informací. David Kuschner knihu napsat poutavou lidskou formou, ale hlavní moc je samozřejmě v samotném příběhu partičky mladých talentovaných nadšenců, kteří během pár let dobyli svět počítačových her - o síle příběhu svědčí i fakt, že by snad měl být zfilmován!

Phoenix: The Fall & Rise of Videogames - Tuším vůbec první kniha, kterou jsem si před lety o hrách koupil (vlastním druhou edici z roku 1997, později byla vydána minimálně jedna aktualizovaná verze). Mám k ní určitou slabost, snad ale mohu objektivně říct, že jde o jednu z nejlepších knih mapujících historii videoher. Stáří vůbec nevadí, jde tu koneckonců hlavně o herní pravěk - autor rok po roku neúnavně sestavil ucelené dějiny a jak kdosi dobře napsal v recenzi na Amazonu: "nejde o podmanivě napsaný příběh, ale o historickou zprávu". Pokud tedy někde začít, pak tady. I když asi nebude k sehnání...

Power Up: How Japanese Video Games Gave the World an Extra Life  - Pokud vás přitahuje japonská kultura a konkrétně tamní zcela odlišný přístup k videohrám (ať už z hlediska tvorby, nebo jejich "spotřeby"), pak jste na správné adrese! Chris Kohler napsal velmi podrobnou (místy snad až příliš) knihu, ve které nejen mapuje historii japonské herní kultury, ale snaží se tak odpovědět na otázku, proč je zdejší produkce tak výjimečná, odlišná a úspěšná. Většinu nejúspěšnějších japonských designérů měl navíc šanci vyzpovídat a jeho rozhovory jsou svěží a hodně odlišné od těch, které jsou běžně k přečtení v herních publikacích.

Revolutionaries at Sony - Kovaní fanoušci PlayStation zřejmě dají místo Game Over přednost téhle knize. Revolutionaries at Sony je věnovaná poměrně komplikovanému zrodu PlayStation a na přebalu konkrétně stojí, že jde o "autorizovaný příběh Kena Kutaragiho". Dočtete se tu o složitém interním procesu prosazení produktu do výroby, o vývoji technologie a plánování marketingu. Historie Nintenda je možná zajímavější, ale tady jde o zajímavý osud zázraku jménem PlayStation. A ten není radno podceňovat. Problém jsem měl trochu s jazykem (zřejmě důsledek překladu z japonštiny), ale jinak se to čte jedním dechem! Kniha Opening the Xbox se v podobném duchu věnuje Xboxu - prý je také skvělá, ale zatím jsem ji nečetl.

Theory of Fun - Raph Koster je velmi respektovaným herním teoretikem, který má navíc bohaté zkušenosti se samotným designem her (konkrétně MMORPG žánru). Jeho kniha Theory of Fun se stala během pouhého roku od vydání doslova biblí herních designérů - snaží se totiž (v mých očích poměrně úspěšně) odpovědět na otázku "Co dělá hru zábavnou?". Přečtěte si přeloženou Kosterovu přednášku na stejné téma na blogu Pavla Dobrovského, v knize toho je ale podstatně více - zajímá-li vás tato problematika, pak nenajdete nic lepšího!

Trigger Happy: The Inner Life of Videogames - A ještě jedna publikace, která se zabývá hrami z teoretického hlediska a je trefně popisována jako "estetická historie videoher". Autor Trigger Happy napsal jakousi seriozní ódu na videohry a vznáší řadu akademických otázek (proč hry hrajeme, jsou hry umění, co dělá hru dobrou, kam se budou ubírat v budoucnu...). Je to kniha, která se nečte snadno, ale je napsána svěže, chytře a netradičně. Nesedne každému, ale pro přemýšlivé čtenáře je výborným doplňkem věcných dějepisných publikací.

Ultimate History of Videogames - Společně s Phoenix: The Fall & Rise of Videogames další nepostradatelný průvodce historií videoher! Obě knihy se docela dobře doplňují - zatímco Phoenix je dějepisná suchařina, tahle kniha je napsaná osobněji. Na jednu stranu tu možná nenajdete tolik informací, na stranu druhou se dočtete nespočet pikantních kuriozit. Na můj vkus je až příliš velká část věnovaná Atari a vůbec celé je to hodně "americké". Ne, nestěžuju si, kdybych vám měl doporučit jen jednu knihu z této desítky, možná by to byla zrovna tahle - ale přesto se těším, až se konečně někdo začne zabývat třeba i ZX Spectrum (něco je v plánu) a dalšími specifiky evropské historie videoher. Popsáno už bylo leccos, ale stále toho ještě hodně zbývá!

Na kterou hru se teď nejvíce těším? Mohl bych jmenovat Metal Gear Solid 4, Godfather nebo STALKER, ale už dávno jsem si odvykl těšit se na něco, co je vzdálenější než pár dnů či týdnů. Není to dobré na zdraví. Takže? Překvapivě asi na Sin Episodes. A není to znouzectnost způsobená tím, že už před vánoci všechny nejočekávanější hry vyšly. Právě naopak.

Sin se v roce 1998 zařadil po bok her, které i přes své nesporné kvality zapadly. Takových her není málo - jen si sami zkuste vzpomenout a určitě jich také pár vyjmenujete. Sin vyšel týden před Half-Life a protože nenabídl žádnou podstatnou revoluci a herně za ním přeci jen zaostal, jednoduše se na něj pozapomnělo (ostatně, důkazem budiž "šalamounské" řešení s hodnocením v recenzi na Bonuswebu). K určitému neúspěchu (i když ten byl určitě relativní, jinak by tehdy těžko vyšel datadisk Wages of Sin) jistě přispěla i zabugovanost, kterou nicméně poměrně rychle vyřešily opravné patche. V každém případě nesouhlasím s recenzí ve Score (6/10 tehdy udělil tuším Jan Eisler) a považuji Sin za jednu z nejlepších stříleček své doby. Vynikala zajímavým futuristickým příběhem s atraktivními postavami (i po sedmi letech si dodnes pamatuji základní zápletku a hlavní hrdiny), vynikajícím designem úrovní a podařeným deathmatchem. V určitých ohledech byla podobná proslulému Duke Nukemu 3D a vlastně není divu - řada z designérů firmy se rekrutovala právě z 3D Realms. Více v mé tehdejší recenzi.

Ne všichni se mnou jistě souhlasí, ale pokud si na Sin nevzpomínáte, brzy vám Ritual osvěží paměť. Jak už asi víte, přes Steam plánuje vydat vedle šestinásobného pokračování (ve formě postupně vydaných epizod) také remake původní hry v Source technologii - informace (například tenhle čerstvý rozhovor) jsou slibné a myslím, že bude spousta hráčů ze Sinu velmi příjemně překvapená. Já ne, historie Ritualu je mi dostatečně známá a tuším tedy, co dostanu. Nebude to revoluce, ale vynikající hra.

Mimochodem, viděl někdo film Sin z roku 2000? Jaký byl?

Před dvaceti lety jsme o ní psali Ježíškovi a naši rodiče jí horečně sháněli, kdekoliv se dalo. Většinou úspěšně, vzhledem k zemi původu to nebylo zas tak nedostatkové zboží. S radostí jsme pak zahazovali Rubikovu kostku a poznávali kouzlo elektronické zábavy. Nejste-li tady náhodou a čtete-li můj blog pravidelně, je docela možné, že jste i vy tehdy začínali podobně. Zastavte se na okamžik, zavzpomínejte si a zanechejte komentář se svým příběhem...

Jen velmi málo her se může pyšnit s tím co Lemmings. Stačí jednoduchý a zároveň unikátní nápad a na světě je klasika. Lumíci bez inteligence, kteří bez zaváhání skočí z útesu, aby se dole rozplácli jako maliny. Pokud jim tedy do ruky nevrazíte deštník. Na 16-bitech to fungovalo geniálně a nejrůznější spin-offy jako 3D verze nebo paintballová varianta se už originálu nevyrovnaly. Čerstvá PSP verze se naštěstí vrací ke kořenům a obsahuje kolekci všech původních úrovní, několika desítek nových a jako trumf i možnost editace a tvorby vlastních (což je ve spojení s Wi-Fi podporou a tedy možností jejich stahování z internetu docela neprůstřelný feature). Navíc je tu i multiplayer pro dva (PC verze ho neměla, ale na Amize a ST to šlo už tehdy) a další vychytávky. Původně jsem byl sice smutný z toho, že Lemmings nejsou na DS, kam by se hra díky ovládání stylusem hodila více, ale teď už mi to příliš nevadí. I na PSP se to ovládá překvapivě dobře a grafika je fakt kouzelná. Posuďte sami...

Velmi ranná preview verze mě dokázala odlákat nejen od Liberty City Stories (což je docela pikantní, když uvážíte historii autorů série GTA), ale hlavně od práce, které mám nad hlavu. Až v únoru vyjde, bacha na ní! Do té doby nastudujte podrobnou historii Lemmings na Wikipedii (věděli jste například, že byla ve vývoji automatová verze?), přečtěte si příběh vývoje hry přímo od jednoho z autorů, poslechněte si kultovní main theme, nebo zkuste Pingus, vynikající open-source klon na PC.