Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Konečně jsem našel dost času na to, abych se s vámi podělil o své dojmy z Wii, se kterým už se po půl roce roce konečně nesetkávám jen prostřednictvím demo stojanů na herních výstavách, ale přímo ve svém obýváku. Což díkybohu konečně přineslo odpovědi na některé důležité otázky: Jak zábavné ty hry ve skutečnosti budou - nebude to jen krátkodobé opojení následované nepříjemným vystřízlivěním? Opravdu to bude tak zábavné pro laiky - jak se Wii ujme u mé jinak hrami naprosto nezaujaté přítelkyně? Co to náročnější ovládání - budu schopen hrát bez potíží v kuse několik hodin? A jak přesné ono ovládání vlastně bude?

Dopadlo to nad očekávání dobře. Vezmu to od konce - ovládání je dokonale přesné, což je dobře zřetelné zejména při ovládání v menu. Ovládání ukazatele na obrazovce pohybem ovladače sice není úplně nejpřirozenější pohyb (například ovládání stylusem na DS je z podstaty přesnější), ale v rámci možností není problém rychle kliknout i na velmi malé tlačítko - obzvláště po krátkém "tréninku". Na opravdovou zatěžkávací zkoušku si sice počkám na Trauma Center (simulátor operací založený právě na milimetrově přesném ovládání - viz videa), ale zatím jsem spokojen. Co se týče schopnosti hrát v kuse, tady je důležité říci něco, co jsem v nejrůznějších recenzích a premiérových speciálech trochu postrádal - nemusíte stát před obrazovkou, můžete sedět nebo i ležet na gauči, mít ovladač pohodlně opřený třeba o koleno a většinu ovládacích "manévrů" provést nepatrným pohybem, který vás nijak neunaví. Jsou pochopitelně i komplikovanější formy ovládání, ale představa, že pro opravdový forhend budete muset předvést ukázkový dlouhý a technický úder (jak se samozřejmě děje v promo videích), je mylná. Unavit se například u Wii Sports podle mého názoru nejde a rád bych viděl kohokoliv, kdo se u této hry propotí, jak jsem se kdesi dočetl. Brzy zkrátka pochopíte nuance ovládání a naučíte se, že pro dobrý úder v tenisu není vůbec nutné dlouze máchnout - postačí rychlý, krátký a především dobře načasovaný pohyb v zápěstí. Což není myšleno jako kritika, jen konstatování. Na kvalitě herního zážitku to příliš nemění, což může potvrdit i moje přítelkyně, která mi v čase náročné uzávěrky posílala do redakce nadšené zprávy o tom, jak dala svůj první par, pak birdie a nakonec jak zvládla všechny jamky v domácím rekordu. Prima, tak to na ty ženské vážně funguje! Dám vědět co na Wii říkají rodiče.

Zbývá to nejpodstatnější - co hry? Wii Sports je třeba posuzovat v kontextu toho, že je zdarma s konzolí a nejde tedy o plnohodnotnou hru. Jistě, Super Mario World kdysi ke SNESu také dávali zadarmo a jaký to byl nářez, v posledních generacích ovšem bundlování hry nebylo s výjimkou nějakých speciálních edicí zvykem a jsem rád, že se k tomu někdo vrátil. I když Wii Sports potěší v multiplayeru a lehce znuděného hráče dokáže překvapivě zabavit na řadu hodin i v singleplayeru, je to ve skutečnosti jen taková hříčka a většina her zůstává jaksi na půli cesty. Dobře je to vidět na golfu, který je pro mne neskutečně zábavný, ale zasloužil by si mnohem propracovanější a věrnější zpracování. Po pár úderech je zkrátka zřejmé, že má Wii obrovský potenciál a až vyjde skutečný simulátor (ať už to bude Super Swing nebo později Tiger Woods), zatočí se myslím hlava nejednomu skutečnému golfistovi. K dalším hrám se snad dostanu v dalších příspěvcích, ale přiznám se, že jsem toho zatím moc nenahrál - rozhodně se ale nemůžu dočkat prvních seriózních simulací a vynalézavých projektů. Nebudu psát tak jako ostatní, že "jsem zvědav jak se Nintendu podaří využít potenciálu Wii", protože jsem (třeba i díky příkladu DS) bytostně přesvědčen, že je to jen otázka času.

Ne všechno je ale důvodem k nadšení. Tak třeba cena Wii je s ohledem na nutnou investici do drahých ovladačů (o HDTV kabelu nemluvě) ve skutečnosti téměř na úrovni Xboxu 360. Co se týče "last-gen" grafiky, není to velký problém u "stylizovaných" her nebo těch, kde je forma zřetelně odsunuta na vedlejší kolej hratelností, ale třeba takové Call of Duty může být pro člověka znalého možností hi-end PC nebo Xboxu 360 docela problém - u CRT televizí je to asi fuk, u HDTV bych ale měl jisté obavy (a říkám to jako člověk, který opravdu na grafiku příliš nehledí). Také mě štve přístup Nintenda k internetové podpoře v České republice, i když tady prozatím postačí změnit nastavení země. Mimochodem, teprve dnes (po čtyřech dnech od premiéry) se mi podařilo úspěšně připojit na internet, dosud Wii hlásilo podivný error (se kterým jsem nebyl zdaleka sám).

Celkový dojem je samozřejmě pozitivní, Wii je teď u nás doma středem pozornosti a vypadá to, že nejen u nás. Jsem zvědavý, kdy bude u nás uspokojena dodávka, počet do ČR dodaných kusů je podle mých informací dosti tristní. Další zásilka prý přijde před vánoci, tak si svůj dárek nezapomeňte včas zajistit - dobré zkušenosti mám s GameHouse (přijímají rezervace), v nouzi jistě pomůže i osobní domluva s někým v JRC, kde prý dostávají poměrně slušné příděly.

Nad freewarovou produkcí zůstává někdy rozum stát - měsíc starý Bloodmasters je jedním z těch případů. Kvalita zpracování tohoto titulu je vysoká a zaslouží si obdiv i pro svou dotaženost a vyladěnost, což u her zdarma nebývá vůbec zvykem. Bloodmasters je, velmi zjednodušeně řečeno, Quake s pohledem zhora. Jde o výhradně multiplayerový projekt s jednoduchým a přehledným rozhraním pro vyhledávání internetových her, takže jste během pár vteřin ve hře. A to mě baví - potřebuji-li se odreagovat, několikaminutová session v Bloodmasters zpravidla vydatně uspokojí.

Koneckonců, jednoduché je i samotné hraní. Tlačítky se pohybujete, myší míříte. Po vzoru stříleček se všude válí ammo, zbraně, energie či power-upy, hrát lze několik různých režimů (deathmatch, týmový deathmatch, capture the flag, scavenger..) a celé se to odehrává v sedmi různých mapách (poměrně malých). A to je tak nějak vše. Hratelnost je na jedné straně arkádová, na straně druhé si stále drží svůj díl taktiky a ocení hráče se skillem. Pokud nenarazíte na nějaké vytrénované borce nebo puberťáky (nebo pokud nenarazíte na prázdné servery, což se mi v noci bohužel zatím stává), budete nadšení!

Rád bych viděl podobným stylem zpracovanou single-playerovou hru. Bylo by to jistě náročné na design, ale ta představa je hodně lákavá. Kdo ví, třeba časem autoři (kteří rozhodně nejsou žádní břídilové) něco podobného vytvoří. Za to bych i zaplatil.

Pozorní čtenáři už vědí, že nabídka ElectroWorldu z minulého příspěvku dávno není platná - už několik hodin po zveřejnění zprávy nebyl GBA Micro k dostání nejen online, ale ani přímo ve většině kamenných obchodů ElectroWorldu. Škoda, ale na situaci to nic nemění, i když je DS ještě zajímavější volbou (a mj. i zpětně kompatibilní), GBA si stále zaslouží pozornost a může být velmi vhodným dárkem pro nenáročného hráče nebo pro někoho, koho chcete uvést do světa her. Slib z minulého příspěvku plním a zveřejňuji svůj žebříček (přesněji řečeno abecední seznam, následujících deset her už si nedovolím rozdělit podle pořadí) nejlepších her pro Game Boy Advance. Jak bylo řečeno, z hlediska nových her lze GBA označit za mrtvou platformu. Zpětný katalog je ovšem ohromně bohatý a podle mého názoru platformě chybí snad jediná věc - kvalitní Tetris (mezi Tetris DX pro GBC a Tetris DS bohužel nenajdete slušný titul pro GBA, protože licenci nemělo v rukou Nintendo). Jinak je to plejáda úžasných her pro fandy plošinovek, stříleček, RPG her i strategií. Zde je tedy moje volba.

Castlevania: Aria of Sorrow: Prvotřídní vampírská akční adventure s takovou dávkou RPG, kterou jsem ještě schopen zkousnout. Špičkové zpracování, vymazlená hratelnost a především na poměry GBA her neskutečný příběh.

Kuru Kuru Kururin: Hra s velmi těžko popsatelným unikátním konceptem (snad pomůže video reklamy) - malou tyčku ovládáte skrze stále složitější bludiště. Svým způsobem "závodní" arkáda, která rozhodně stojí za pokus. Špička.

Lost Vikings: Srdcovka. Dohrál jsem je už na PC, ale na GBA jsem si je dal znovu. Báječná logická plošinovka, ve které kombinujete různé schopnosti tří vikingů. Zkuste demo na webu, Blizzard mimochodem na GBA vydal i Blackthorne!

Mario Golf: Advance Tour: Přežijete-li pár překážek jako třeba zdlouhavý začátek (zdravím Tukana), dočkáte se neuvěřitelně propracovaného golfu, který má to nejlepší z arkády, RPG (!) i simulace. Za pozornost stojí i Mario Tennis.

Mario vs. Donkey Kong: Vynikající předchůdce nedávno vydané DS verze - báječná kombinace plošinovky a logické hry. Stále o chlup horší než původní Donkey Kong na GB, ale přesto výborná a nápaditá zábava. Dá vám zabrat!

Metroid Fusion: Učiněný poklad! Akční plošinovka s propracovaným designem a intenzivním příběhem - pokud vám nevoní infantilní postavičky Nintenda, tohle je ta pravá volba. Pokračování Zero Mission (NES port) je jen o chlub horší.

Ninja Cop: Asi největší outsider v žebříčku, ale nemůžu si pomoci. Velký hit to není, ale vzalo mě to. Skvělá poctivá plošinovka zaměřená na akci, která mi hodně připoměla automatovky Shinobi nebo Rolling Thunder.

Super Mario World: Sáhnete-li po jakémkoliv dílu Maria, chybu neuděláte (díky názvům je v tom zmatek, ale na GBA vyšly pokud vím čtyři klasické Mario plošinovky). Tenhle, který byl vlajkovou hrou SNES, je ale jasně nejlepší.

Wario Land 4: Z celé desítky moje asi nejmilejší hra. Že mám rád plošinovky víte dávno (koneckonců viz tenhle seznam), tahle ale hráče nutí přemýšlet mnohem více než jiné - můžu ji hrát dokola a nikdy se nenabažím. A i ten Wario je machr!

Warioware: Prvotina série. Originál byl překonán (nejen DS verzí, ale i GBA pokračováním se zabudovaným senzorem pohybu), ale nezapomenut. Geniální kompilace dvou set kratičkých pětivteřinových miniher. Vlastně spíš mikroher.

Podotýkám, že jde o můj osobní seznam, takže v něm nenajdete řadu žánrů, které mi nejsou příliš blízké. Zajímavých her je skutečně nespočet - Golden Sun, Mario & Luigi, různé díly Zeldy, Advance Wars, různé verze Pokémonů, Fire Emblem, Final Fantasy Tactics, Harvest Moon, Gunstar Future Heroes, Astro Boy, Boktai a tak dále a tak dále a to nemluvím ani o ještě starších hrách pro GBC nebo dokonce GB, které v některých případech také ještě mají co říci. Doplnit mě můžete třeba v komentářích, jako vhodný zdroj informací doporučuji třeba Editors? Choice na IGN (hry hodnocené známkou 8 a více), případně tamní recenze jako takové - seřaďte podle hodnocení, data, žánru, jak je libo...

Náhodný pohled do online shopu Electro Worldu odhalil velmi zajímavou nabídku - ke koupi je za vynikající cenu Game Boy Micro! Stříbrná verze vás přijde na pouhých 999 korun, za ostatní varianty zaplatíte 1490 korun. Upřímně doporučuji, jde o miniaturní verzi GBA (detailně jsem o ní psal tady), na kterou existuje katalog stovek skvělých her, takže pokud ještě nemáte žádnou přenosnou konzoli a operujete s omezeným rozpočtem (popřípadě jste orientování na retro), jděte do toho. O moc levnější už to asi nikdy nebude, je celkem zřejmé, že to je dotovaná cena, oficiální je koneckonců o dva tisíce vyšší!

Shodou okolností jsem právě před pár dny smutně koukal na seznam chystaných GBA her. Bylo tam přesně nula těch, které by mě zajímaly. Nintendo a další velké firmy svou pozornost obrátily na DS a je to vzhledem k prodejům docela logické. Přesto je to pohled tristní (samé licence a povětšinou dětské hry) a alespoň minimální podporu by si GBA ještě zasloužilo. Jinak to ale nepovažuji za velký problém, není ostatně moc konzolí, které se mohou pochlubit tak zajímavou databází her a pro nového majitele je GBA doslova rájem - dohrát jen ty nejzajímavější hry mu potrvá několik let. Nízká cena a absence jakýchkoliv zajímavých novinek je dobrou příležitostí k bilanci, v příštím příspěvku zmíním své nejoblíbenější GBA hry.

Včera jsem dohrál českou FPS Alpha Prime. Mám hodně rozporuplné pocity, nepamatuji hru s tak rozdílnou kvalitou - něco si zaslouží potlesk a uznání, jiné věci jsou naopak k smíchu. Je to o to pikantnější, že můžu pochválit to, co se obvykle ve skromných českých podmínkách považuje za náročnější část vývoje. Alpha Prime totiž naprosto skvostně vypadá a technologie a grafika je opravdu povedená. Ve srovnání s AAA konkurencí (F.E.A.R. nebo Prey) sice stále trochu ztrácí (ale řeknete-li u české hry "trochu" a vezmete-li v potaz neuvěřitelně malý vývojářský tým, je to stále pochvala), ruskou a vůbec "béčkovou" konkurenci, se kterou bude asi srovnávána spíše, naopak zřetelně převyšuje (i když, jak mi správně připomněl Moolker, takový Übersoldier byl také skvělý).

O to větší škoda je, že Alpha Prime tak docela neobstála herně. Je to plagiát, jehož designéři (kteří byli patrně proti grafikům a programátorům v menšině) vzali všechny myslitelné i nemyslitelné ingredience z jiných her a uvařili podle vlastní receptury střílečku, jejíž výsledek je herně bohužel trochu nemastný a neslaný. Částečně to zachraňuje nebývale kvalitní příběh. Tedy, nebývale, on zas tak geniální není, je ale docela chytře napsaný - hlavní hrdina (nemůžu si pomoci, ale připomíná mi Klementa Gottwalda) v průběhu hry komunikuje s několika postavami, přičemž se nemůže na nikoho úplně spolehnout a nikdy neví na čem přesně je. Takže vás zkrátka zajímá, jak to celé dopadne. A teď největší výhrada, kterou mohu díky blogu napsat zcela otevřeně - Alpha Prime je kurevsky obtížná hra! Nevím co si přesně Black Element představuje pod slovem "jednoduchý" (podotýkám, že jsem hrál údajně finální verzi), ale dokonce i na nejnižší obtížnost máte potíže s municí (to na začátku) a s přesilou velmi efektivních nepřátel (to později), což v kombinaci s nedostatkem zdraví (lékárny byly patrně rozmístěny náhodně - někde jich je relativní dostatek, jinde nenarazíte deset minut na žádnou) působí obrovské potíže. Dnes chci ještě pro zajímavost vyzkoušet vysokou obtížnost, snad to přežiju ve zdraví. Držte palce.

Možná jsem to napsal příliš nelítostně - Alpha Prime je ve skutečnosti zábavná hra, o poznání lepší než zástupy ruské FPS produkce. O to větší je to právě škoda. Když už se autorům podařilo vytvořit tak kvalitní engine s tak pěknou grafikou, zasloužil by si podobnou pozornost i design. Na YouTube jsem zkusmo nahrál tři gameplay videa - první ukazuje kraťoučkou ukázku interaktivity, druhé prezentuje zajímavou přestřelku a třetí zase jeden z mála zajímavých příkladů "hackování" ve hře, kdy hrdina na okamžik ovládá transportní vozík. Nevím čím to je, ale kvalita obrazu je tragická - buď jde YouTube do kytek, nebo dělám něco špatně (zdroj přitom vypadá dobře). Poraďte!

Hovořil jsem před pár dny s kamarádem, velkým filmovým fandou a sběratelem DVD. Je i příležitostným hráčem a pozastavil se nad tím, proč prý počítačové hry nemají bonusový materál, který je už dlouhá léta naprosto běžnou součástí DVD filmů a je dokonce v mnoha případech schopen prodat i jinak docela průměrný film (což potvrdil on a tvrdím to i já). Po krátké diskuzi jsme došli k závěru, že hry ve skutečnosti bonusy mají. Jen by jich a) mohlo být mnohem více a b) měli by je umět lépe "prodat". Posuďte sami.

Vystřižené nebo nepoužité scény: Hned na úvod z hlediska použití ve hrách nejproblematičtější část. To co je u filmu velmi vítaným zpestřením každého DVD, to se u hry zpracovává poměrně komplikovaně. Mám za to, že se o nepoužití rozpracované herní části (nějaké mise, questu, lokace apod.) rozhodne daleko předtím, než je co ukazovat, takže pak existuje pouze nějaký ten náčrtek, artwork, textura nebo dokonce jen část design dokumentu a to už patří úplně jinam. A když už nakonec je co ukazovat (věřím například, že u některých FPS her mohou existovat nepoužité multiplayerové úrovně, které prostě neprošly sítem "kontroly kvality"), je to v nepoužitelné podobě. Zatímco totiž filmovou scénu není problém ukázat v hrubém nezpracovaném stavu (tj. bez triků a dalších úprav), nepoužitou část hry by bylo většinou nutné do hratelného stavu více či méně komplikovaně upravovat. A tady si každý rozmyslí takovou investici, nemluvě o tom, že se daný segment může hodit do placeného pokračování, datadisku, nebo nějakého rozšíření.

Alternativní konce: Zde už je to lepší a hry tu mají proti filmům dokonce navrch - alternativní konce jsou nedílnou součástí designu řady žánrů, z poslední doby zmíním například Splinter Cell: Double Agent. Osobně takovým počinům fandím, u filmu často dva různé konce výrazně změní výsledný dojem, u hry zase kromě zajímavějšího příběhu dostanete prodlouženou hratelnost a důvod k opakovanému hraní. Dodám ještě, že u her nemusí jít vůbec o alternativní konce, ale nejrůznější křižovatky (např. Gears of War).

Film o filmu: Zhruba půlhodinový reklamní snímek o natáčení se automaticky točí prakticky u všech filmů (často jich je hned několik - jeden s herci, další o speciálních efektech a podobně), u her je to stále trochu výjimečné. I tady se sice poměrně běžně tento typ propagace používá, obvykle je ale s předstihem prezentován v médiích, často na pokračování formou rozhovorů, kterým se říká "developer diaries" (zde třeba viz Assassins Creed). Je velká škoda, že se ani tato videa s výjimkou pár speciálních edicí většinou neobjeví na médiu s hrou (i když je to někdy pochopitelné - nezřídka vývojáři naslibují nesplnitelné a často jde místo o názor daného vývojáře o velmi rafinovaně napsané PR). I když to na první pohled tak nevypadá, není levné natočit kvalitní dokument o tvorbě hry, u AAA produktů by ale něco podobného mělo být běžné.

Galerie: Sem řadím všechny ty artworky, návrhy, kresby, storyboardy, plakáty, ale vlastně i texty včetně design dokumentu. Ten sice, patrně z konkurenčních důvodů, jen zřídka někdo uvolní (výjimkou je naprosto skvostný design dokument Dooma se všemi věcmi, které autoři plánovali dva roky před vydáním hry), jinak je ale galerie docela běžnou součástí mnoha her. Netuším proč, ale mám pocit, že je častěji využívají tvůrci konzolových her, kam jsou chytře implementovány jako motivační faktor. Celkem běžné jsou hry, kde na nějaké základně hrdina může vstoupit do jakéhosi muzea a na zdech si prohlédnout postupně odemknuté obrázky. Jinak ale kresbičky a artworky většina vývojářů uvolňuje dávno před dokončením hry, opět v naději, že jí to pomůže při propagaci (příklad).

Komentáře: I když asi většina čtenářu dobře ví o co jde, stručně vysvětlím - u filmového DVD si zapnete speciální zvukovou stopu, kde vám pak při pohledu na film režisér (scénárista, herec, producent nebo i všichni dohromady) komentuje různé scény. Osobně právě tohle považuji za nejzajímavější část filmového DVD - často je to ohromně zajímavé, poučné a mnohdy i zábavné. U her jsme něco podobného až donedávna neznali, několik titulů ale podobnou funkci už má, konkrétně třeba Star Wars: Battle for Naboo v podání Factor 5 (už v roce 2000 na N64!), na PC třeba Chronicles of Riddick nebo Half-Life 2: Episode One (zde, zde a zde se můžete podívat jak dobře to tam funguje - na zhruba stovce míst ve hře najdete speciální ikonku a po aktivaci se spustí speciální zvuková stopa). Stále je to ale velmi výjimečná featura a je pikantní, že jednou z mála chystaných her s komentářem vývojáře má být multiplayerový (!!!) Team Fortress 2.

Existuje asi ještě několik dalších kategorií, ale i u nich je výsledek podobný - zdroje tu jsou a možnosti jak implementovat bonusy do svých her vývojáři a hlavně vydavatelé evidentně mají, nejen jako volně přístupné bonusy, ale třeba i jako součást herního systému (už jsem zmínil motivační faktor - například ve Sly Racoon šlo za výborný výkon v každé úrovni odemknout komentář tvůrců). Je to ale stále vzácné, zejména ta pracnější forma, kdy tvůrci prozradí něco o vývoji formou dokumentu, komentáře nebo videa. A to je škoda. Osobně mám za to, že by se spousta zvídavých hráčů o vývoji ráda něco dozvěděla (ne že by tu možnost vůbec neměli, viz například unikátní série článků Postmortem, ale to je zase jiný příběh), jenže jak to tak vidím, dost možná je to názor mylný - podle statistik Valve si komentář zmíněné HL2:E1 zapnulo pouze necelých 16% hráčů a to tedy není mnoho.

Když to tedy nejde zadarmo, tak si musíme připlatit a i to bych u mnoha her udělal s radostí. Speciální edice jsou u her stejně běžné jako u filmů, vedle různých drobných dárkových předmětů a nádherných kovových obalů by to ale chtělo i další bonusy, třeba právě ve formě komentáře nebo "making of" videa. Vývojáři a vydavatelé by měli pochopit, že tady nejde jen o zisk, ale o "vzdělání" hráčů - mohou jim vysvětlit, proč určité věci udělali tak, jak je udělali a díky tomu bude na oplátku jejich práce lépe doceněna. A to za to stojí, nebo ne?