Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Na Slashdotu se objevila zajímavá diskuze ohledně životnosti her, která navazuje na příspěvek v mém oblíbeném blogu The Video Game Ombudsman (viz už první příspěvek mého blogu o Driv3rovi). Dan House z Rockstaru totiž prohlásil, že GTA San Andreas bude mít 150 hodin hratelnosti. Pominu-li fakt, že to vůbec neznamená, že budete tuto dobu potřebovat k dohrání hry (San Andreas bude zřejmě koncipováno stejně jako předchozí díly, tedy zhruba dvacítkou základních misí a nespočtem nejrůznějších dodatečných misí a nepovinné hratelnosti), je to v každém případě zajímavé číslo.

Byly časy (a hry), kdy jsem dlouhé měsíce věnoval jedné jediné hře. Nikdo nedokáže spočítat hodiny, které jsem kdysi strávil u Doomu nebo Quaka - rozhodně to šlo do tisíců. Některé z těchto hodin byly zábavnější než jiné, obecně však lze říci, že jsem si to užil od počátku až do konce. Jenže časy se změnily, já si později našel i řadu jiných zájmů (nemluvě o přítelkyni) a den má pro mne příliš málo hodin. Musím pečlivě volit jak s volným časem naložím a na hry mi (nemuvě teď o práci) zbývá přinejlepším hodinka nebo dvě denně. Což přináší dva problémy:

1. Prakticky si neužiji hry s výrazným příběhem a složitou hratelností, protože ty vyžadují stálejší pozornost a hraní rozkouskované po hodinách do řady dnů (navíc s občasnými několikadenními přestávkami) není v jejich případě ideální. Stačí tři dny a já se musím znovu dostat do příběhu (kvůli tomu jsem například nedohrál docela zábavný Broken Sword), stačí týden přestávky a u složitějších her zapomínám třeba i ovládání.

2. Hraní jediné hry po dobu měsíce mi připadá jako luxus, který si nemohu dovolit. Neustále na mou pozornost čeká dlouhá fronta her, které bych si měl zahrát (a pokud možno dohrát, protože jsem typ hráče "sběratel trofejí" a nedohraná hra je pro mne jako nedokoukaný film - v hlavě zůstává jako rest, který jednou musím dohnat) a nemám na to čas. Představa, že bych mohl propadnout třeba Everquestu, je pro mne noční můrou.

Z těchto dvou bodů je vám asi jasné, které hry mám nejraději. Buď ty, které dohraji za víkend nebo maximálně týden, ale úžasně si je užiji (Metal Gear Solid, Call of Duty, Mafia), nebo ty, ke kterým se mohu bez obav kdykoliv vrátit a zahrát si je třeba jen na půl hodiny (Pro Evo 3, Burnout 2 nebo třeba starší pinball Balls of Steel). Je to hodně subjektivní otázka a určitě nebudu typický případ, už proto, že za hry málokdy platím (vlastně jen za GC a GBA, PS2 dostávám většinou zdarma, na PC si zpravidla půjčuji) a při tolika platformách mám hodně z čeho vybírat. Student, který si za měsíc s odřenýma ušima vydělá na jednu hru, by se se mnou zřejmě do krve pohádal, ale v každém případě si myslím, že by honba za maximální životností neměla být pro vývojáře v žádném případě prioritou.

150 hodin je možná extrém, ale není to nic neobvyklého, obzvláště u RPG. Důležitější však je, jakých 150 hodin to je. Opět je to velmi subjektivní, ale skutečně málokterá podobně dlouhá hra mne svým single-playerem dokáže uchvátit po tak dlouhou dobu. Jistě se mi to párkrát stalo (především u plošinovek, perfektní Banjo Kazooie mohl mít přes 50 hodin, Ratchet & Clank 2 ještě o něco více), ale daleko častěji mne podobná hra přestane dříve či později bavit. A nevím jak to cítite vy, ale 20 hodin skvělé zábavy je lepší než 20 hodin skvělé zábavy následovaných třeba jen pětihodinovou nudou, kdy chcete hru dokončit. Jistě, všechno má své hranice (před pár dny jsme dohrál Spider-Mana 2 na PC, který nebyl zas tak beznadějný, ale dvě a půl hodiny čistého času jsou při obvyklé ceně přeci jen "trochu" málo), ale spíše než o kvantitě by mělo jít o kvalitě. Opět se nabízí paralela s filmy (i když uznávám, že určitý rozdíl tu je) - někdy to funguje, jindy ne. Na jedné straně může být úžasná režisérská verze Apokalypsy (203 minut!), na straně druhé Costnerův Pošťák (177 minut). A pozastavil se někdo u Telefonní budky Colina Farella, že byl film jen 81 minut dlouhý?

Abych se ale ještě vrátil ke Grand Theft Autu, to je hra v tomto směru asi ideálně navržená. Chcete-li, dohrajete jí za 20 hodin a pokud vás baví, můžete si další desítky hodin vychutnávat i všechny postranní mise a ""sběratelské" úkoly. Jistě je tu nějaké nutné minimum, 10 hodin skutečně kvalitní hratelnosti je asi nejnižší únosná hranice například u akčních her, ale jde o to najít nějaký rozumný kompromis a nemyslím, že by byl pro vývojáře nadlidský úkol. Ostatně, tahle velkohubá prohlášení jsou často pouze snahou přilákat pozornost. Není to tak dávno co Martin Edmonson z Reflection sliboval do Driv3ra více než 30 misí (nakonec jich bylo 25) a ohledně životnosti se tuším zmínil o nějakých 40-50 hodinách (nakonec to bylo sotva 15, přičemž velkou část z toho zabrala jedna obtížná mise před koncem). Snad bude lépe.

Tak nám v červenci slaví 25. narozeniny Walkman od Sony. Gratuluji! Samozřejmě je to hodně důležitý mezník, mě ale daleko více těší už 15. výročí od premiéry Game Boye (shodou okolností rovněž v červenci). Zatímco slovo "walkman" se vžilo jako univerzální označení pro všechna přenosná hudební zařízení, Game Boy podobný vstup do slovníků nezažil. Důvod je jednoduchý - Game Boy totiž neměl prakticky po celých 15 let žádnou konkurenci. O Atari Lynx, Sega Nomad, Neo Geo Pocket nemá cenu vůbec hovořit (ostatní, ještě zoufalejší, pokusy pak nebudu ani zmiňovat), jediným alespoň trochu důstojným soupeřem tak byl na počátku 90. let Game Gear od Segy. O příčinách jasného vítězství Nintenda v téhle bitvě byly popsány už stohy papíru a nebudu se k nim vracet. Podstatné je, že se první černobílý model model držel na trhu úctyhodných sedm let, další dva roky se prodávala zmenšená verze Pocket a teprve od roku 1989 barevný GameBoy Color (ovšem se stále stejnou 8-bitovou technologií)! Až v roce 2001, po neuvěřitelných 12 letech, Nintendo přišlo se skutečným nástupcem, GameBoy Advance. A dál už historii pravděpodobně znáte.

V této souvislosti stojí za zmínku letošní E3, kde byly ohlášeny hned dvě nové přenosné herní konzole (Evropu čeká launch kolem příštích velikonoc) a dá se tedy v tomto segmentu po dlouhých 15 letech očekávat velký třesk. Sony přišla s PlayStation Portable (PSP), Nintendo s DS. Pravděpodobně jste o nic už slyšeli, takže jen stručně. PSP bude bezpochyby těžit ze značky PlayStation, která má v herní branži stejnou hodnotu jako Coca Cola mezi nápoji. Nepůjde však zřejmě o masový produkt, ale o hodně exkluzivní přístroj s řadou zajímavých možností (přehrávání filmů, technologie zhruba na úrovni PS2, neuvěřitelně kvalitní displej, bezdrátový multiplayer atd.) a tedy cenou určenou zpočátku spíše než pro masy pro tzv. ""early adopters"", tedy zákazníky, kteří kupují každou novou hračku bez ohledu na cenu. Než se PSP dostane do mainstreamu, bude to asi pár let trvat. Česká Sony doufá, že bude cena už od počátku 9990,- korun, což není vůbec beznadějné a zároveň to při nabízených funkcích není zas tak přehnané.

Nintendo vsadilo naopak na masy už od počátku a spekuluje se, že by jejich DS mohl stát při Japonské premiéře ekvivalent 140 Euro, což by při obvykle vyšších cenách Nintenda v Evropě mohlo znamenat 4990,- korun, tedy stejně jako v případě GBA SP (byť k němu nyní v ČR dostanete dvě hry zdarma). A to není špatné. Co za to? Hlavním specifikem DS jsou dva displeje, na kterých budou zobrazovány odlišné informace (např. jeden pro hru, druhý pro statistiky). Nintendo v poslední době hodně hovoří o tom, jak je herní branže neoriginální a zastydlá a holedbá se svou snahou to změnit - revoluční koncept chystá ve svém nástupci GameCube (ostatně, jeho pracovní název je zatím Revolution), prvním pokusem bude právě DS. Jeden z displejů má být totiž dotekový, což umožní ovládání hry stylusem a je pravda, že už se objevilo několik informací o skutečně unikátních hrách. Když k tomu všemu připočteme podporu bezdrátového multiplayeru, ani Nintendo DS není nezajímavé, ačkoliv výkonem se PSP nemůže ani zdaleka rovnat (je jen o něco málo výkonější než N64).

Zajímavé také je, jak chápe Sony a Nintendo krok konkurence. Nintendo se tradičně snaží konfrontaci vyhnout a buď tvrdí, že o PSP nevědí (Shigeru Miyamoto na E3 na otázku co říká na PSP odpověděl: "Ještě jsme ho neviděl. Jen na internetu."), nebo hovoří o naprosto odlišném konceptu obou zařízení. Asi nejzajímavější komentář PSP z tábora Nintenda udělal současný jeho prezident, Satoru Iwata.

Iwata: Zábavní zboží nemusí být nutně lepší jen proto, že je vybavené nejmodernější technologií. Herní vývojáři dělají hry příliš komplikované pro běžné hráče, protože jsou přesvědčeni, že jsou pokročilé technologie atraktivní samy o sobě. Myslím, že zákazníci budou brát Nintendo DS a PSP velmi odlišně. A stejně jako GameCube nesoutěží s PSX, Nintendo DS nepůjde do boje proti PSP.

Mnohem zajímavější je vyjádření Phila Harrisona, šéfa vývoje SCEE. Ten si v rozhovoru pro britský Edge nebral vůbec servítky a prohlásil, že jde o "jerk-off reaction" (přeložitelné snad jako ""dávicí reflex"") na PSP.

Edge: Co si myslíte o Nintendu DS? Překvapila vás funkce dotekového displeje?
Harrison: Jsem překvapený, čekal jsem, že bude Nintendo chytřejší. Je to krátkodobá výhoda.
Edge: Takže DS nevidíte jako konkurenci PSP?
Harrison: Je to velmi odlišný produkt zaměřený na velmi odlišné zákazníky.
Edge: Někteří tvrdí, že Nintendo riskuje existující zákazníky svého GBA, co si o tom myslíte?
Harrison: Tuto otázku musíte položit Nintendu a pokusit se pochopit proč přišli takhle zareagovali na PSP.
Edge: Myslíte, že je DS reakce na PSP?
Harrison: Jsem o tom přesvědčen.

No a na závěr ještě několika větami k mému názoru na obě hračky. Časy, kdy jsem musel mít co nejdříve každou novou konzoli už jsou naštěstí pryč - PSP si pravděpodobně za 10 tisíc korun nekoupím, DS až poté, co budou opravdu zajímavé hry (což se asi stane poměrně záhy). Pokud jde o úspěch na trhu, tak trochu sdílím názor obou firem, že jde o dva odlišné produkty. Sony s PlayStation neudělala mnoho chyb, ale nikde není psáno, že i s PSP překoná snadno všechny překážky (i když z hlediska marketingu a kvality her asi žádné přehmaty čekat nemůžeme). Nintendo má naopak v posledních letech jisté obtíže a jejich DS považuji vzhledem k specifické koncepci za trochu riskantnější krok a ačkoliv bude cena příznivá, obavy z vytvoření konkurence svému GBA SP nepovažuji za úplně plané (navzdory tomu, že Nintendo údajně pracuje i na skutečném nástupci GBA). A nic na tom nezmění ani zástupy nekritických fandů Nintenda, kdy na E3 byla fronta na shlédnutí PSP zhruba čtvrthodinová, zatímco před stánkem Nintenda se na DS stála několikasetmetrová fronta. Přesto doufám, že se oba produkty prosadí a rozproudí krev přenosné zábavy.

Na Tiscali Games dnes byla zveřejněna moje recenze na Driv3ra. Jak už asi dobře víte, Driv3r si vzápětí po vydání vysloužil docela kontroverzní hodnocení a komentáře. Atari na jedné straně s velkou pompou oznámilo, že do obchodů na celém světě pustilo 2,5 milionů kusů a hra je koneckonců celkem úspěšná. Drží se na špici prodejních žebříčků a překonal jí zatím pouze Spider-Man 2. Jenže ono teď o prázdninách příliš kvalitních her nevychází - celkem by mě zajímalo jak by si Driv3r vedl v listopadu proti GTA San Andreas, Halo 2, The Sims 2, Gran Turismu 4 a dalším nejočekávanějším titulům.

Na straně druhé se ale na GameRankings průměrné hodnocení pochybuje stále lehce přes 60% (čemuž mimochodem odpovídá i moje hodnocení na Tiscali, pokud jste příliš líní, abyste recenzi četli). Vtipné je, že první exkluzivní recenze se objevila v britském časopisu PSM2 (recenze byla přetisknuta na serveru GameRadar, který provozuje stejné vydavatelství), který jí nadělil 90%. A to je přeci jen trochu silná káva, i když podobně podivně, byť přesně naopak, se k hodnocení postavili v EuroGameru, kde udělili 3/10.

Objevily se zaručené informace o uplacené recenzi a především se začalo nahlas hovořit o tom, jak jsou podobné úlety v herních časopisech britského vydavatelství Future (mj. i PC Gamer a Oficiální PS2 Magazín) na pořadu dne (resp. měsíce). Herní časopisy od Future pravidelně čtu a shodou okolností jsem (předtím než jsme se rozhodli vydávat PLAY) byl šéfredaktorem české mutace onoho kontroverzního PSM2. Pravda je taková, že každý z jejich časopisů směřuje k jiným čtenářům a je na ně perfektně zacílen. Na jedné straně jsou neoficiální konzolové časopisy jako právě PSM2, NGC nebo Xbox Gamer, určené nekritickým fandům jedné platformy, kteří neradi čtou o tom, jak se dlouho očekávaná hra nepovedla (protože fakt, že se tři roky těšili na něco, co za to nestálo, dělá hlupáky z nich samotných) a naopak si rádi přečtou o neúspěchu konkurenční konzole (z doby vydávání české mutace PSM2 si pamatuji na občasné úlety v anglickém originálu). Uprostřed je relativně seriózní PC Gamer, který si vypracoval slušné renomé a na opačné straně je pak prestižní Edge, kde naopak čtenáři očekávají jednu sekeru za druhou a hra s hodnocením 6/10 už je velmi dobrá. S jeho výjimkou však všechny britské herní časopisy operují s exkluzivními recenzemi, které jsou podle mého názoru zcela běžně vyměňovány za vysoká hodnocení. Je veřejným tajemstvím, že podobnou strategii využíval i Rockstar v případě GTA Vice City (ačkoliv to hra nepotřebovala) - jistý holandský herní žurnalista se kdysi veřejně pochlubil s tím, jak Rockstar požadoval za exkluzivní recenzi 95% a posléze dokonce podle hodnocení svých her (ne)prodával daným časopisům reklamu. Z tohoto pohledu je velmi zajímavý článek na serveru Spong, kde najdete vyjádření jistého redaktora časopisů Future k zmíněné recenzi Driv3ra (mimochodem, šlo o vyjádření na fórech GamesRadar, které ale bylo vzápětí smazáno):

"Vzhledem k dlouhému období mezi uzávěrkou a vydáním časopisů a vzhledem k tomu, že šlo o exkluzivní recenzi, nebyl recenzovaný kód finální. Byli jsme informováni o některých chybách ve hře a byli jsme ujištěni, že budou do vydání hry odstraněny. Nemůžu komentovat, zda byly opraveny nebo ne..."

Pro hráče, který čte časopisy se záměrem rozhodnout se nad koupí hry, to není pěkné čtení. Zároveň však můžu s čistým svědomím říci, že jsem za svou dlouhou kariéru v českých herních časopisech nic podobného nezažil. Jistě, i čeští distributoři touží po vysokém hodnocení, ale neprosazují jej žádnými podobnými způsoby. Ovšem celá situace mi nemůže nepřipomínat stav českých PC časopisů před nějakými pěti lety, kdy takřka neuběhl měsíc, aby se Level a Score mezi sebou nehádali na téma zda ta či ona hra byla recenzována z bety nebo pirátské verze, popřípadě kdo měl to či ono slíbeno exkluzivně a konkurence to porušila. Postupem času (s odchodem některých problémových osob ze scény) se to ovšem samo uklidnilo a myslím, že dnes můžeme být s úrovní hodnocení v českých časopisech více než spokojeni.

Na závěr ale ještě jeden námět k zamyšlení. Jsem přesvědčen, že názor na hru se může u dvou lidí lišit opravdu radikálně a z podstaty věci jsou hry ještě daleko subjektivnější než film či hudba. Takže, ačkoliv jsem Driv3ra dohrál a napsat recenzi tak, jak jsem jí napsal, klidně si dokáži představit, že je to pro někoho hra roku- někdo je méně náročný a pro zábavu dokáže přehlédnout sebevětší bugy, někdo vyžaduje hru naprosto bezchybnou, jiný třeba vůbec nehrál GTA a nemá tedy možnost srovnávat. A vlastně, proč by se Driv3r nemohl někomu líbit více než Vice City? Koneckonců, na našem serveru playmag.cz k dnešnímu dni v anketě plných 50% čtenářů udělilo Driv3ru jedničku.