Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Sony má Pixeljunk Shooter, Microsoft v žánru podzemních stříleček (a jestli snad takový žánr neexistoval, tak teď už existuje!) kontruje hrou Insanely Twisted Shadow Planet, která má nejen velmi trefný název, ale hlavně fantasticky vypadá - líbí se mi snad ještě víc než zmíněný Shooter, byť v jinak nesmírně osobitém vizuálním stylu vidím jistou podobnost s Pataponem. Což je ovšem pochvala. Vyjde v blíže nespecifikovaném termínu na XBLA a později patrně i na PC. Více na oficiálních stránkách či na vývojářském blogu (vývoj má pod palcem nezávislé studio Fuelcell Games, hlavním vizionářem je zkušený animátor Michel Gagné), teď už se ale kochejte:

No jo, tak už jsem mu taky podlehl. Ač ani v nejmenším nepochybuju, že existuje řada lepších mobilních telefonů, iPhone má jednu věc, kterou v mých očích vrchovatě kompenzuje jakékoliv své technické nedostatky. Totiž AppStore. V herní branži je známou mantrou, že software rozhoduje - úspěch nezajistí sebelepší výkon nebo exkluzivní parametry konzole, dokonce ani cena není tak důležitá, jako jsou důležité samotné hry. iPhone je důkazem, že tenhle "zákon" platí i v oblasti mobilních telefonů a šíře nabídky užitečných aplikací je pro mě osobně hlavním trumfem přístroje.

Ano, správně jsem napsal "užitečných aplikací" (vlastní, často bezplatné, aplikace mívá každá větší sportovní událost, své mapy tu běžně mívají alpská lyžařská střediska, jízdní řády MHD, hodí se i utilitky z kategorie osobní finance, produktivita práce a mnohé další), s hrami je to totiž trochu složitější. Nejprve to, co se mi moc líbí - jestli jsem měl někdy pocit, že nakupuji hry impulzivně, tak právě na AppStore. A hodně mě to baví! Používám americký AppStore a místo platební karty (což by, myslím, ani nešlo) si v Americe kupuju stírací kupóny (sám či přes přátele, jde to ale samozřejmě i přes eBay - stačí když vám pak pošlou kód). Na iTunes účtu tak mám neustále nějakou sumičku, což samosebou taky trochu přidává pocitu "volnosti" při nákupní horečce (nezadáváte totiž číslo karty). Hry si vybírám opravdu impulzivně - během několika vteřin se rozhodnu na základě názvu hry, krátkého popisu a hlavně obrázků, ve vzácných případech v rychlosti mrknu na uživatelské recenze. Ničím se nezdržuju, hry dražší než dva či tři dolary jsem si koupil snad jen jednu nebo dvě (z důvodů, které popisuji níže). Trefím se a hraju aspoň půl hodiny? Výborně, to přece stačí. Sáhl jsem vedle a nedá se to hrát? Nevadí, dvacka mě nezabije a podpořil jsem partu nezávislých vývojářů.

Pravda je ale taková, že je v případě iPhone her těch přehmatů víc než tref do černého. Mám pro to dva důvody - jednak z nějakého podivného důvodu postrádám kvalitní zdroje informací (používám Wireless IGN a pár blogů jako je Finger Gaming, nebo Touch Arcade, ale dobrý tip na nich nacházím jen sporadicky) a jednak jsem prostě přesvědčen, že je u většiny žánrů velkým handicapem iPhonu jeho doteková obrazovka bez tlačítek. Vím, že spousta lidí přestala používat DS a PSP a plně akceptuju jejich argumenty, že je iPhone menší, že s sebou nechtějí tahat dva přístroje a že jsou tam hry levnější a je jich víc, ale pokud jde o herní kvalitu a intuitivnost ovládání, zůstávám zastáncem klasického D-padu a funkčních tlačítek. Hrát plošinovku nebo arkádu na dotekovém displeje, to je jako mít sex na seně. Tedy fajn, ale životní zážitek to nejspíš nebude ;).

Ale i když se při svých impulzivních nákupem často spálím, výjimky samozřejmě jsou a tímto slibuji, že vám tu čas od času jeden tip na jehlu v kupce herního iPhone sena představím. A aby to ani napoprvé nebylo úplně bez inspirace, pro začátek zkuste třeba Squareball (z toho jsem byl nadšený, ale psal o něm Igor Staněk a přijde mi zbytečné, to opakovat), Canabalt, Comet Racer, Dark Nebulu nebo Tumbledrop (vesměs profláklé hity, škoda slov)...

Jako velký zastánce prvního dílu (mnohými neprávem přehlíženého, byla to opravdu excelentní hra) jsem se na dvojku náramně těšil a měl ho ve svém soukromém žebříčku nejočekávanějších her první poloviny roku v pomyslné TOP 3. Jenže všechno je jinak - dvojka teď v prvních recenzích sbírá výtečná hodnocení, fanoušci jsou ze hry v diskuzích nadšeni (povětšinou zatím na základě dema, ale nepředpoklám, že se na tom něco změní) a já... já jsem zklamán, téměř až znechucen. To se čas od času stává každému a i když se osobně při hraní snažím špatné přehlížet pro to dobré, ne vždy tenhle optimistický přístup zabere.

Následující tedy berte jako velmi subjektivní dojmy a jakousi alternativu klasickým recenzím, jejichž autoři se hře jednak věnovali o poznání déle (já to opravdu více než tu hodinku nedokázal) a jednak si ke svému štěstí nevypracovali averzi k několika dalo by se říci nepodstatným aspektům, jež ale bohužel výrazně ovlivnily můj požitek z celé hry.

• Motion capture. Jsem poslední člověk, kterého zajímá zpracování hry ve smyslu technologií. Polygony nepočítám, FPS si neměřím, kvalitu grafiky posuzuju spíše podle vizuálního stylu - hry jako BioShock nebo Mafia II se mi do značné míry líbí víc než Crysis. Just Cause 2 vypadá famózně a dokonce i stylově, ale dojem mi hodně kazí nevěrohodně nasnímané postavy, tedy motion capture. Je to, jako kdyby v nějakém hollywoodském spektáklu hrál jednu z hlavních rolí Václav Vydra, nad tím se prostě nedokážu jen tak pousmát a přenést se přes to. Takže jakkoliv všechno kolem vypadá úžasně, při prvním headshotu mi nepřátelský voják vyskočil dva metry do vzduchu a udělal salto vzad, jak to znám z ruských stříleček od 1C. Fail! Ani pohyby hlavního hrdiny a postav v hraných animacích mimochodem nejsou kdovíjak realistické, ale ty bych přežil. Akrobatické kousky nepřátel u AAA hry, která se tváří seriózně, to opravdu ne.
• Příběh a dialogy. Hrál jsem teď v poslední době pár jiných her (narážím třeba na Uncharted 2) a tak nějak jsem si zvykl na určitou úroveň a "řemeslnost" příběhu. V Just Cause 2 jeho expozice funguje dost podivně - úvodní scéna ve vrtulníku jako by začala někde uprostřed dialogu, během několika vět se velmi stručně dozvíte pozadí konfliktu a dostanete úkol, mimochodem dost nezajímavý. Ke všemu ale nesedí "lip-synch" (časově!) a některé hlasy i jejich dialogy jsou vyloženě otravné a amatérské - přičítám to obrovskému rozsahu hry, ale když mi čtyři hlasy z prvních šesti namluvených postav připadaly neadekvátní, je něco špatně. Chápu, že Just Cause 2 nestaví (tak jako třeba GTA IV) na příběhu, ale proboha, píše se rok 2010, najmout kvalitního scénáristu a castingového manažera je snad u takto velkých projektů samozřejmé!
• Struktura misí. V úvodní misi jsem dostal za úkol ovládnout jakousi základnu. Je to docela zábava - zabijete pár stráží, pak pomocí háku přeskočíte zavřenou bránu, abyste ji z druhé strany otevřeli spolubojovníkům a na závěr kryjete hackera a sestřelíte vrtulník. Prima, poté jsem se přesunul na jiné místo a (shodou okolností?) přijal úkol od konkurenčního gangu. Že mu předcházel téměř stejný dialog s šéfem gangu mi bylo trochu zvláštní, ale že pak následovala také naprosto totožná mise (jen jsem místo základny bojoval o přístav), to jsem moc nechápal. Zřejmě opět daň za obrovský rozsah a otevřenost hry, ale tohle by se stávat nemělo.

Tak a je vymalováno! Mám ještě pár dalších výhrad, které jsem tak nějak posbíral při tom všeobecném naštvání - tragický model vozidel, které bylo těžké udržet na místě (mimochodem, je v těch prvních závodních úkolech vůbec nějaký time limit?), drobné problémy s ovládáním (konkrétně třeba při používání háku) nebo opakované mizení objektů přímo přede mnou (zastavíte auto, chcete ho ukrást a najednou je fuč). Pozitiva také byly, ale v té první hodině jich bylo tak málo, že jsem Just Cause 2 znechuceně vypnul. A i když mi to nedá a zítra to určitě zkusím znovu, teď z toho mám špatnou náladu. Možná je to mým složitým vztahem k sandboxovým hrám, možná tím, že při hraní víc a víc potřebuju příběh. Jenže už hezkých pár her oboje dokázalo na jedničku - Bully, GTA IV, Saboteur a nakonec i ten první díl Just Cause.

Těším se na vaše příspěvky, nenechte na mě ani nitku suchou. Vzato kolem a kolem, verdikt je ale zřejmý: Just Cause 2 patrně není hra pro mě. Vy si jí klidně užijte...

Pixelovou tvorbu švýcarského umělce Garyho Luckena skrytého pod značkou Army of Trolls jsem tu už několikrát adoroval, tady je další parádní plakát, který si můžete koupit za 25 dolarů (plus poštovné). Peníze jdou na dobročinné účely.

V minulém příspěvku jsem psal o nákupu herních kódů, teď z trochu jiného soudku, i když u nakupování ještě zůstaneme. Sám si PC hry pořizuju obvykle digitálně (a zdaleka nejen přes Steam, vybírám si dle ceny), konzolové hry pak často ze zahraničí (vedle levných britských web shopů zmíněných v podnětné diskuzi, díky za ni, často volím kanadský Video Games Plus), v našich kamenných obchodech jen sporadicky. Přesto je z profesionálního zájmu sleduju a už nějaký čas jsem chtěl napsat o jejich věrnostních akcích, kterými se jednotliví obchodníci snaží udržet zákazníky.

Motivací byl hlavně nový Gamescape (zatím jediný obchod v pražském centru Palladium), jehož věrnostní program lze jen těžko brát vážně - za každou utracenou korunu tady získáte bod, za každých tisíc bodů pak můžete uplatnit slevu 25 korun, u předobjednávek pak dvojnásobek. Systém je (možná záměrně?) prezentován zbytečně složitě, v praxi jde v podstatě o slevu ve výši 2,5%, v případě předobjednávek o 5% z běžné ceny. Je tam ještě pár dalších benefitů (bonus pro nové členy), ale celkově je tahle nabídka k smíchu. Prakticky stejný systém (kredity za nakoupené hry) má přitom Xzone, jenže jej prezentuje mnohem srozumitelněji a nabízí slevu ve výši 4%, což je při jejich nižších cenách (což na tomto místě nijak nehodnotím, to vyplývá z rozdílné podstaty podnikání obou subjektů, řeč je jen o věrnostních programech) nesrovnatelně atraktivnější. Nejlepším důkazem slabé nabídky Gamescape je pak pohled na dlouhá léta fungující Klub JRC, který mi připadá asi nejsrozumitelnější a zároveň i nejatraktivnější - množstevně neomezená sleva až do 15% (v e-shopu dokonce 20%!) podle útraty zákazníka v rámci jednoho roku.

Ale proč jsem se vůbec do tohoto příspěvku vůbec pustil - narazil jsem na pozoruhodnou nabídku olomouckého Xbox Centra (dosud pro mě neznámého, netuším tedy nic o jejich důvěryhodnosti i samotné nabídce), kde poskytují slevu na základě dosažených achievementů zákazníka! Jednak podle jejich celkové hodnoty, ale především podle achievementů, které jste získali u her, jež jste tu dříve koupili. Konkrétní hodnota slevy je až sebevražedně zajímavá (každá X360 má jak známo tisíc bodů, což znamená slevu až 250 korun, u starších a zlevněných her se tak můžete dostat na velmi atraktivní sumičku), ale hlavně tu oceňuji genialitu základní myšlenky "vydělejte si hraním na novou hru". Chválím!

OK, uznávám, že tímhle příspěvkem objevuji Ameriku (existence webů G2Play.net a Online Key Store je známá už minimálně rok), ale stejně mi to stojí za zmínku, zvláště když se třeba v komentářích dozvím relevantní zkušenosti některých z vás. O co jde - na těchto dvou webových obchodech (oba se sídlem v Singapuru) si můžete celou řadu her koupit za tak výhodné ceny, že se musíte nutně ptát, zda je to ještě legální. Nabídka obou webů je velmi podobná a ceny rovněž, obchod je uskutečněn prostřednictvím klíčů, které si následně registrujete na Steamu nebo EA Store, odkud pak hru přímo stahujete. Koupit tu jde ale i předplatné na online hry, případně kupóny na konzolové online služby všech tří konzolí (vše uplatnitelné v Evropě).

Úspora proti běžným cenám bývá průměrně třetinová, občas ale ušetříte i více než polovinu ceny a v nabídce bývají běžně i zcela nové hry. Aktuálně je tu v prodeji třeba Bad Company 2 (na Steamu dražší o 300 korun, na Xzone o 100), Left 4 Dead 2 (na Steamu dražší o 500 korun, na Xzone o 600), Aliens vs. Predator (na Steamu dražší o 600 korun, na Xzone o 400), ale třeba i dvouměsíční kód na evropské servery World of Warcraft (karta na Xzone dražší o 250 korun, platba převodem z účtu o 150) případně karta na 2100 bodů do evropského Xbox Live (na Alze dražší skoro o 300 korun). Ceny jsou orientační a bez záruky, nechytejte mne za slovo, výhodnost nabídky je ale myslím zcela evidentní.

Všeobecně se předpokládá, že tímto způsobem vynalézavý obchodník prodává do celého světa kódy určené pro trhy (typicky asijské), kde se hry prodávají za výrazně nižší ceny - v praxi tak jde vlastně o klasický šedý dovoz, jež tu běžně používají i někteří prodejci klasických krabicových her, kteří místo nákupu oficiálních verzí českého distributora využívají levnějších nabídek ze zahraničí, třeba z Polska. Zatímco tady se lze ohánět volným trhem v Evropské Unii, v případě Asie je situace složitější. Z Valve na přímý dotaz Bricktopa ze Slumu (vynikající web zaměřený na Steam) odepsali, že klíče nepocházejí od licencovaných prodejců, že nedoporučují jejich používání a že hrozí ban účtu na Steamu. V praxi ale zřejmě není jednoduché tyto kódy odlišit od "legitimních", případně jsou ve Valve ve skutečnosti benevolentní a k aktivnímu boji proti těmto obchodníkům (a potažmo jejich zákazníkům) zatím nepřistoupili, pouze se snaží omezit povědomí o G2Play.net například cenzurou diskuzí na Steamu.

Jediným mě známým příkladem deaktivace kódů (nikoliv celých Steam účtů!) byl nedávno Modern Warfare 2 (viz také velmi velmi zajímavá diskuze na blogu Steam Unpowered, kde jsou dva velmi kvalitní a vyčerpávající příspěvky pro a proti), tam ale singapurští obchodníci zareagovali zasíláním náhradních funkčních kódů, které nyní prodávají s označením "EU". Čert aby se v tom vyznal! Osobně mám za to, že pokud by opravdu šlo o ilegální zdroj, nikoliv Valve, ale jednotliví distributoři by po vzoru Activisionu rychle zareagovali a vyžádali si nápravu - odlišit levné kódy od běžných je přece triviální technický problém a částka, o kterou se tímto připravují, jistě není zanedbatelná. Fakt, že k tomu dosud nedošlo, je výmluvný, stejně jako leccos naznačuje skutečnost, že na webech můžete koupit levnější předplatné do evropských služeb.

Problém nevidím ani z morálního hlediska - provozovatel vám přece umožňuje aktivovat hru přes Steam nebo EA Download (tady předpokládám, že dokonce i v české mutaci, je-li k dispozici), no ne? Tedy, ne vždy! Na obou webech lze zakoupit i "holé" klíče ke hrám bez instalace, které zřejmě obchodník získal přímo z fyzických kopií. Možnost pořídit si oba díly BioShocku za 450 korun je jistě lákavá, ale v praxi dostanete pouze kód, ke kterému si budete muset stáhnout například pirátskou verzi hry nebo použít originálku kamaráda. Jistě, pořád je to lepší, než hrát zcela zadarmo s crackem, ale tohle za legitimní nákup určitě nepovažuju.

Osobně spokojeně využívám nákup bodů u výrobců konzolí a kdybych je hrál, nerozpakoval bych se ani u předplatného onlinovek. U klasických her a software (kamarád přes na G2Play.net úspěšně koupil a aktivoval i licenci Windows 7!) jsem zatím opatrnější a využil jsem nabídky jen u několika málo starších a velmi levných her, kde by mě případná ztráta nemrzela. Několik přátel a známých tu ale už rok bez potíží nakupuje i novinky a ani já v zásadě nevidím důvod, proč tuhle cestu nevyužít. Zvláště v situaci, kdy jsme v Evropě na Steamu často diskriminovaní nevýhodným přepočtem "jedno euro = jeden dolar". Každopádně si velmi rád vyslechnu váš názor a případně vlastní zkušenosti (zvláště ty negativní) s touto formou nákupu.

PlayStation 2 ve čtvrtek oslavila deset let od uvedení na trh v Japonsku. To nám to letí! Takové kulaté jubileum si zaslouží krátkou vzpomínku. Nebyla to moje první konzole (tou bylo, věřte nebo ne, Nintendo 64 s Mariem 64 - teprve pak jsem se zpětně dostal k NESu, Mega Drivu a ještě starším přístrojům) ani moje nejmilejší (tou je zase z různých důvodů, které nejsem schopen v krátké závorce popsat, jednoznačně Dreamcast), ale troufám si tvrdit, že je to herní konzole, u které jsem v souhrnu strávil zatím nejvíc času.

Flirtovat jsme spolu začali hned někdy zkraje roku 2000 (první hrou byl samozřejmě pátý Ridge Racer, tehdy ještě na zapůjčené japonské verzi PS2), nevyhnutný rozchod následoval v březnu roku 2007, krátce po poslední aférce s Canis Canem Edit (poslední velkou first-party hru, God of War II, už jsem hrál na PS3). Pak šla chuděra nemilosrdně do sklepa, odkud jsem jí vloni vybalil a předal spolu s částí herní sbírky jedné nemajetné rodině, jejíž dvanáctiletý syn byl bez jakékoliv herní konzole či PC ve svém kolektivu naprosto "out" (což neříkám proto, abych se pochlubil, ale abyste se nepohoršovali, proč jsem se jí zbavil). Sám na ní ale nikdy nezapomenu...

Vezmu to hala bala, jak to přijde na mysli. Vzpomínám si, že to byla první konzole, se kterou jsem se připojil k internetu - jistěže to bylo v situaci, kdy bylo online hraní na PC dávno normou, ale stejně jsem se tehdy při závodění v Burnoutu cítil výjimečně. Prvenství jsem s PS2 zažil i pokud jde o HD rozlišení - střílečka Black jistě nebyla marná, ale zážitkem se stala právě díky LCD televizi. Vzpomínám si také na svojí první E3 v roce 2001, kde se PS2 přetahovala s GameCubem, Xboxem i Dreamcastem - na monumentální Sony party v centru Los Angeles tenkrát zahráli Everclear, já ovšem celý koncert prostál u stojanu s třetím dílem Gran Turismo. Vzpomínám samozřejmě i na PSM2 a další časáky, které jsem kolem PS2 několik let dělal (malá ukázka, pokud tu snad jsou nějací pamětníci - třeba jednou zveřejním celý archiv), nejvíc mám tuhle éru spojenou s nervydrásajícími redakčními zápasy v Pro Evu, při nichž otevřeným oknem nejednou letěl ovladač ven na ulici. Vzpomínám taky na celou řadu parádních, ovšem naprosto šílených reklam Sony v čele s tou od Davida Lynche. A pamatuju si, že jsem se o svojí PS2 sice moc nestaral, ale přes prašné prostředí a časté přenášení mě nikdy nezradila. Slouží dodnes, i když při povodních měla v holešovické redakci namále.

Ze všeho nejvíc ale pochopitelně vzpomínám na desítky fantastických her, a taky na pár průměrných či těch vysloveně špatných. Těžko vyjmenovat všechny, bylo jich moc. Zážitky to byly emotivní (Ico), rytmické (Rez), úchylné (We Love Katamari), filmové (Metal Gear Solid 2), děsivé (God of War) i radostné (Ratchet & Clank) a ještě mnohé další. Díky za ně. Byla to skvělá konzole, která dnešní nové generaci nasadila věru vysokou laťku.

Jaké vzpomínky máte na PlayStation 2 vy?

Dnešní premiéru Bad Company 2 zastínily události kolem Call of Duty, troufám si ale tvrdit, že to EA ani příliš nevadí. Tohle nechtěné PR si v Activisionu opravdu za rámeček nedají a skoro bych řekl, že jim zprávy uškodí víc než včerejší ApocalyPS3 Sony. V kostce o co jde - ven prosákly informace o odchodu dvou šéfů studia Infinity Ward (Jasona Westa a Vince Zampelly), kteří jsou navíc podle pravidelného reportu Activisionu vyšetřovaní kvůli jakési neukázněnosti a porušení smlouvy. První je spíše k smíchu, ale to druhé je vážné obvinění, které bude mít nepochybně soudní dohru. Tohle všechno spustilo lavinu více či méně věrohodných informací o napětí mezi Infinity Ward a Activisionem (čtěte například tady), aby nakonec následovalo oficiální vyjádření Activisionu (viz tady). Mám k tomu dvě poznámky.

Fakt číslo jedna: Studio Infinity Ward je filiálkou Activisionu, úvahy některých fanoušků (podpořené nešťastně formulovaným zpravodajstvím - leccos už bylo upraveno, ale pořád to tak úplně nedává smysl), podle kterých snad měli IW za zády Activisionu vyjednávat o budoucnosti Call of Duty s jinými vydavateli, jsou tedy směšné. Je to asi jako kdyby hráči Arsenalu vyjednávali s novým majitelem a dohadovali se, že budou od příští sezóny čutat za něj. Navenek to tak může pro někoho vypadat logicky, tým přece tvoří hráči, ale je to samozřejmě nesmysl - učinit tak mohou jen sami za sebe v rámci svých smluv, ale nikoliv jako Arsenal. Podobně tedy soudím, že měli klíčoví lidé Infinity Ward v rámci nepěkných vztahů a omezení (viz jejich potyčka s Treyarchem) zaječí úmysly a například si jako skupina chtěli předem vyjednat svou slavnou budoucnost jinde.

Herní branže je o talentu, to je známá věc. Ví to i Bobby Kotick, který o tom před týdnem vyprávěl na DICE (jeho přednáška dnes dostala úplně jiný význam, najednou se u ní od srdce zasmějete), a tak je smluvní vztah Infinity Ward a Activisionu nepochybně opatřen celou řadou složitých dodatků. Klíčoví lidé z IW si například jistě domluvili zajímavé bonusy a podle některých zdrojů (viz odkazy výše) i určité tvůrčí podmínky (např. prý jako jediní mohli pracovat na Call of Duty v moderní éře), Activision po nich zase na oplátku chtěl úspěšné hry takříkajíc "bez řečí" a výše zmíněné logicky podmínil adekvátním pracovním závazkem. Teď zřejmě tento profesní vztah doznal nepřekonatelných trhlin a bude následovat rozvod - detaily asi nemá cenu předjímat, jistě se řadu šťavnatých informací brzy dozvíme a spousta z nich se třeba ani nebude zakládat na pravdě a bude vypuštěných ze strategických důvodů.

Fakt číslo dva: Na celé věci mě daleko víc zaujala totálně nezvládnutá reakce Activisionu, ve které firma potvrdila odchod zmíněné dvojice a rovnou ohlásila dvě nové Call of Duty hry - jednu pro rok 2011 od nespecifikovaného studia (to původně podle dvouletého plánu měla být hra od Infinity Ward a může/nemusí jí opravdu být) a dále akční adventuru (!!) Call of Duty od nového studia tvořeného lidmi, kteří byli podepsaní pod Dead Space. V tiskové zprávě jsou také termíny jako "new digital business models" či “high-margin digital online content” a nechybí ani zmínka o snaze prosadit se s Call of Duty v Asii, kde jak známo online hry frčí. Na jednu zprávu je toho až až.

Je zjevné, že tahle reakce není určena hráčům, nýbrž akcionářům. Ty je třeba přesvědčit, že má vrchnost v Activisionu všechno pod kontrolou a že bude přes "drobné" personální změny značka Call of Duty řádně prosperovat. Bude ale? World at War od Treyarchu nebyla špatná hra a podle VGChartz se jí na Xboxu 360 prodalo přes 6 milionů, ale to je o dva méně než prvního Modern Warfare a o čtyři méně než Modern Warfare 2. Lze tedy s úspěchem předpokládat, že výše zmíněné hry budou úspěšné, ale slávy her od Infinity Ward nedosáhnout, přičemž ti navíc někde jinde s nějakou jinou hrou mohou budoucí prodeje COD spolehlivě kanibalizovat. Hezky se to radí, další spolupráce byla možná opravdu nemožná, ale Activision měl udělat všechno pro to, aby talenty z IW udržel (podle některých informací se tak stalo a opravdu šlo jen o dva zmíněné - právě West je nicméně jednou z klíčových postav, když je v titulkách MW2 uvedený hned jako první) byť třeba na jiném projektu, nelitovat peněz a především měl celou situaci mnohem lépe komunikovat směrem k veřejnosti.

Co dál? Následující dny a týdny určitě odhalí leccos ze zajímavého vztahu a snad se dozvíme i nějaké pikantnosti (není to ostatně první zajímavá kauza kolem Call of Duty týkající se vztahu vývojáře a vydavatele - psal jsem tady). Záměry Activisionu mě po pravdě trochu děsí a obavy ze zahlcení trhu slavnou značkou jsou možná na místě, na druhou stranu tyhle "pokusy" nejsou zase tak výjimečné. Vždyť i v EA si třeba v posledních letech zašpásovali se značkou Battlefield a určitě nelze říct, že s tím byli neúspěšní, právě naopak. Spíše je mi líto náznaků, podle kterých se bude Activision snažit zpoplatnit celý multiplayer. Dovolím si ale trochu odvážnou myšlenku, spíše takový námět na diskuzi - byla by to opravdu taková nestoudnost? Znám několik hráčů, kteří mají v MW2 už teď nahráno přes 500 hodin a to je při poměru cena/výkon skoro tak levné, jako sex. Pokud by se zpoplatněním přišel adekvátní servis a třeba by existovala i nějaká "lite" verze pro příležitostné hráče, proč vlastně ne?

Obrázek sem dávám záměrně, abych jím okamžitě odradil všechny, kdo ke hraní potřebují načinčanou grafiku. VVVVVV je totiž retro jako řemen! Nový indie hit Terryho Cavanagha je celý postaven na primitivní herní mechanice - panáčkem pohybujete doleva a doprava, jediným akčním tlačítkem pak přepínáte gravitaci. To je všechno, ale už ve dvou demo úrovních (které si můžete zdarma zahrát ve formě flashovky na webu Kongregate) uvidíte, jak nosný nápad to ve skutečnosti je. Ne nadarmo si na hru v recenzi (!!) posvítil i Edge a nerozpakoval se jí udělit velmi lukrativní osmičku. Plnou verzi si můžete zakoupit na oficiálním webu (mimochodem, skvělé URL) za 299 korun (plus DPH), což nejspíš není na takovou hru úplně málo, ale osobně jsem investice nelitoval (skrblíci nechť počkají na slevu, však už víte, jak to chodí). Vynikající chiptunes hudbu lze sehnat tady.