Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Pátý díl nepravidelných neformálních rozhovorů s osobnostmi české herní branže (dříve jste si mohli poslechnout Tomáše Pluhaříka, Martina Klímu, Františka Fuku a Karla Papíka) přináší interview s člověkem z dosavadní sestavy široké veřejnosti možná nejméně známým, ovšem rozhodně stejně zajímavým. Nejsem si ostatně jist, jestli existuje jiný vývojář, který je podepsán jak pod Mafií, tak i pod Operací Flashpoint. Karel Matějka se (v různých fázích své kariéry jako grafik, programátor i designér!) podílel i na řadě dalších her (mj. i Hidden & Dangerous nebo Brány Skeldalu) a nyní pracuje (a spoluvlastní) Centauri Production, kde také před pár týdny dokončil adventuru Memento Mori. Karlovo poutavé sedmdesátiminutové vyprávění o své kariéře si můžete stáhnout zde (84 MB). Omluvte místy zhoršenou kvalitu zvuku, najít klidnou hospodu je nemožné. Díky bohu.

Tento indie tip je určen výhradně starším čtenářům, kteří si pamatují 8bitový hit Bruce Lee z roku 1984. Je to jedna z těch her, které lze dohrát za slabou půlhodinku a jež se lze naučit tak dokonale, že v ní neztratíte jediný život, přesto je ale můžete hrát stále dokola a skvěle se bavit (podobné je to mimochodem se Super Mario Land na Game Boye). Remake přináší několik různých grafických verzí včetně té originální (na obrázku níže vidíte moderní verzi) a pro šílence mj. i obtížný režim Survival. Stahujte odsud (30 MB).

Mimochodem, jde o účastníka soutěže Retro Remakes Competition 2008 s celou řadou dalších hodně zajímavých freeware remaků. Seznam účastníků byl včetně možnosti downloadu zveřejněn právě dnes, takže vybírejte...

Desátého prosince 1993, tedy přesně před patnácti lety, byl vydán Doom. Popsány o něm byly stohy papíru (například), takže se nebudu opakovat a volím osobní vzpomínku. Bylo mi tehdy šestnáct let, na stole jsem měl 386ku běžící na frekvenci 33 MHz, uvnitř úchvatné 4 MB RAM, harddisk o velikosti nějakých 120 MB (CD mechaniku jsem pochopitelně ještě zdaleka neměl) a před sebou malý CRT monitor. S filtrem, abych si nekazil oči! Typickým pracovním prostředím byl modrý Norton Commander, ale většinu času jsem beztak trávil hraním. A že bylo co - ve stejném roce vyšly hry jako Day of the Tentacle, Flashback, Frontier: Elite II, Lands of Lore, NHL Hockey, Simon the Sorcerer, Syndicate nebo třeba Lost Vikings. Chtěl bych vidět někoho, kdo by z nich dokázal vybrat jednu jedinou, nejlepší. To se mělo rozseknout až v prosinci. Desátého.

Tenkrát se toho o nových hrách příliš nenapsalo. Podíváte-li se na dobové herní časopisy, zjistíte, že hned za obsahem a úvodníkem často na čtvrté straně následovaly rovnou recenze. V prvním čísle Score se sice kraťoučká zmínka objevila, ale k dnešnímu hypu to mělo hodně daleko. O existenci nějakého Dooma většina lidí (zejména těch, co celý rok hráli Wolfenstein 3D) asi něco málo tušila, ale stejně se všichni zabývali hlavně současností. Ostatně, bez internetu to ani jinak nešlo. Jo, internet... měl jsem tehdy vedle monitoru ještě malou krabičku, modem o rychlosti 2400 baudů. Což znamená přenosovou rychlost 2,4 kb za vteřinu. Nekecám! Místo webu se tehdy "surfovalo" po tzv. BBSkách, což byl v podstatě počítač s vlastním telefonním číslem. Díky tomu jsem tehdy mohl Doom (resp. jeho první epizodu vydanou jako shareware) stáhnout hned druhý den po vydání - trvalo to celou noc, ale to nevadilo. Ráno měly nastat předčasné vánoce.

Nenastaly. Doom mi na mé mrzké konfiguraci běžel plynule pouze na nízké detaily a se zmenšeným oknem. Jo, dohrál jsem ho, několikrát, ale ty pravé herní orgie přišly až o pár měsíců později na novém Pentiu s 8 MB RAM a zvukovkou Sound Blaster AWE32 (ta hudba, to bylo něco!). To už jsem měl samozřejmě plnou verzi (pochopitelně kradenou, id Software jsem dluh splatil až o pár let později), stahoval si z BBSek amatérské úrovně (většinou tragické kvality) a byl známou firmou v jedné pražské herně, kde se hrál deathmatch. Majitelé mě museli mít rádi, trávil jsem tam celá odpoledne a utrácel všechny peníze. Záhy jsem všechny přehrával, ale jednou přišel starší chlapík a vyklepl mě. Hrál na myši. Rychle jsem se to naučil taky, brzy si našel spřízněné kámoše a místo herny hrál z domova přes modem. Pořád ten jeden jedinej level (to už byl venku Doom II), vždy pouze ve dvou. Hezky poctivě, několik hodin denně. Když nebyl soupeř, překonával jsem rychlostní rekordy na Ultra Violence a trénoval s brokovnicí proti Impům. Dooma jsem hrál snad i ve snu.

Možná celý rok nebo dva jsem nespustil žádnou jinou hru. Nebylo proč. Nezapomněl jsem na něj ale ani mnohem později. I po vydání Quaka, Duke Nukem 3D nebo Unreal Tournamentu jsme "staříkem Doomem" na nejrůznějších LAN party s velkým úspěchem prokládali nekonečné týmové bitky. Vlastně i letos, někdy před půl rokem, jsem si jeden vzpomínkový deathmatch v Entryway zahrál a oprášil staré herní návyky. Triky jako sbírání plazmy bez výtahu, wall run nebo zabíjení výstřelem z BFG poslaným do jiné místnosti než kde je nepřítel, se mi okamžitě dostaly pod kůži, jako bych hrál Dooma naposledy před týdnem.

Patnáct let je na počítačovou hru zatraceně dlouhá doba. Zub času byl k Doomu milosrdný, hra dodnes neztratila mnoho ze svého šarmu a herního charisma. Ale vzpomínky na to, co se kolem téhle hry dělo v polovině devadesátých let, ty bych nevyměnil za nic na světě. Těžko se tomu ještě něco vyrovná. IDDQD!

Shodou okolností na den přesně před třemi lety jsem tu doporučil deset knih s herní tématikou. Seznam je to stále platný a dodnes je to perla vedle perly, nicméně během těch tří let se samozřejmě objevilo několik dalších zajímavých publikací. Chcete-li tedy někomu (nebo ještě lépe sami sobě) udělat radost, máte nejvyšší čas na objednávku z Amazonu - pokud to stihnete dnes nebo zítra, měla by vám zásilka i při volbě nejlevnější metody zaslání dorazit včas před vánoci (vyzkoušeno na vlastní pěst před týdnem).

This Gaming Life - Kniha Jima Rossignola, freelancera v britských herních magazínech (zejména PC Gamer) a spoluautora populárního blogu RPS je jakousi osobní zpovědí hráče (tedy nikoliv akademika, to je tady asi nejzajímavější) o společenském vlivu počítačových her z různých úhlů pohledu a v různých místech světa. Podrobnější recenze například tady.

On the Edge: The Spectacular Rise and Fall of Commodore - Nikdy jsem nebyl náruživý amigista, ale příběh Commodore je v mnohých aspektech (kreativita, vizionářský přístup, nepochopitelné přehmaty) stejně zajímavý jako historie společnosti Apple. Kniha na více než 500 stranách (a rozsah to není zrovna ideální, klidně mohla být poloviční) sumarizuje historii Commodore na základě velmi cenných svědectví vývojářů i manažerů. Velká pozornost je kladena především na osobní počítače PET, VIC-20, C64, C128 či Amigu a následný kolaps. Pozor, začátkem příštího roku vyjde aktualizovaná edice, kde by neměla chybět ani zajímavá zpověd Jacka Tramiela. Radím vyčkat.

ZX Spectrum / Commodore 64 Book - V průběhu roku vyšly dvě knihy zaměřené výhradně na herní obsah dvou 8bitových velikánů. O první jsem psal podrobněji tady, obsah druhé je koncipován shodně - více než dvě stovky her sestavených chronologicky s krátkým popisem a několika obrázky na jedné stránce. K dostání jsou výhradě na webu malého vydavatelství s poměrně drahým poštovným (ZX verze je navíc beznadějně vyprodaná a teď si jí můžete pořídit pouze v dražší hardback edici), ale dárek pro fanoušky ZX nebo C64 je to nepochybně parádní!

Rogue Leaders: Story of LucasArts - Dle všech indicií už vyšla, na Amazonu (kde je oproti oficiálnímu obchodu nakladatele podstatně levnější) jí zatím nemají na skladě. Zjevně to bude unikátní kousek stavějící převážně na obrazových materiálech, navíc mapující historii extrémně atraktivního vývojáře, který přitom tradičně není zrovna z nejsdílnějších.

Arcade Mania - Pokud se zajímáte o japonskou herní kulturu, neměla by vám uniknout publikace, která západnímu světu představuje bláznivý svět japonských heren s jejich úchylnými hrami, náruživými hráči i vynalézavými vývojáři. Autorem je Brian Ashcraft, japonský reportér blogu Kotaku. Ještě jsem nečetl, ale dost se na ní těším.

Game Boys - Trochu povrchní, ale svým způsobem rozhodně zajímavá kniha zaměřená pro změnu na svět progamingu. Je psaná laikem (autorem je bývalý sportovní redaktor), což jí na některých místech docela devalvuje, ale i když je nejspíš určena v první řadě nehráčům (třeba právě fanouškům tradičního sportu), právě tahle forma (například místy působivý komentář zápasů) mě paradoxně občas docela pobavila.

Nemám Godfathera za nejlepší film všech dob, ale jedním z nejlepších pro mě rozhodně je, stejně jako kniha. Netušil jsem, že Mario Puzo napsal zajímavou zákulisní zpověď The Godfather Papers and Other Confessions (tady je vynikající úryvek), stejně jako jsem netušil, že knihy mohou být i nechutně drahé - jako The Godfather Family Album, nová exkluzivní kolekce fotografií z natáčení filmu od Taschenu (k mání v limitované edici za 500 Euro). Nu co už, nezbyde než v březnu zajet do Londýna na výstavu (viz závěr výše citovaného článku). Jak se sakra podaří vyhrabat takovouhle lahůdku po pětatřiceti letech?

A je tu další důkaz faktu, že jsou freewarové hry líhní originálních myšlenek a experimentálních konceptů. Nemusí jít přitom o zcela revoluční nápad, stačí jen zvolit trochu jiný přístup k něčemu notoricky známému. Cosmic Invaders je na první pohled další klon Space Invaders, ovšem je tu jeden "drobný" rozdíl - vůbec tu totiž nestřílíte! Místo toho stavíte obranné věže, které střílí samy, plně automaticky. Je jich několik druhů, můžete je za peníze vylepšovat, opravovat nebo třeba prodat a vyměňit za jiné. To vše se stejným cílem jako v původní hře, tedy zničit včas všechny raketky, které na vás nalétávají.  Jsou to stále Space Invaders, ovšem ve formě realtime strategie. Postupem času sice poznáte, že by si tenhle geniální nápad zasloužil propracovanější herní systém a možná by mu více slušela flashová varianta, ale... nenechte se odradit a určitě to vyzkoušejte!

PS: Původně hra vyšla už před rokem, teď autor vydal vylepšená verze.

Chcete vidět mladičkého Františka Fuku v době, kdy si na svém ZX Spectru počítal kalorické hodnoty jídel a ukládal telefonní seznam? V rámci pořadu České televize Retro a dílu věnovanému počítačům byl s Fuxoftem odvysílán krátký rozhovor a v něm úryvky z jakéhosi pradávného (a zjevně naprosto šíleného) vzdělávacího pořadu. Obrýlený František tam je vyobrazen jako inteligentní mladík, jehož každé slovo publikum konsternovaně hltá. Hned na úvod ostatně prohlásí, že "hry pomáhají rozvíjet nejen rychlost reakcí nebo postřeh, ale také logické myšlení," což okamžitě demonstruje na ukázce z Knight Lore. Jen si trochu přihřeju polívčičku - podstatně detailnější Fuxoftovy vzpomínky si můžete vyslechnout v mém rozhovoru z poloviny roku.