Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Pokud herní svět na internetu pozorně sledujete už několik let, jistě vám neuniklo, že se v posledních letech poměrně razantně proměnil. Nehodlám vzpomínat na památné servery jako HappyPuppy (díkybohu v propadlišti dějin) nebo Avault (díkybohu nedávno znovu oživený), řeč je o blozích, které před nějakými třemi lety začaly útočit na pozice velkých herních serverů a od té doby jejich význam spolehlivě roste. Dobře jsem to kolem sebe viděl i letos na E3, kdy měli autoři hlavních blogů velký respekt u vystavovatelů a skoro jsem měl místy pocit, že pro ně byli důležitější, než redaktoři zavedených serverů jako je GameSpot nebo IGN. V čem je pointa? Zatímco tradiční herní servery více či méně stroze informují o událostech, herní blogy k tomu navíc přidávají vlastní názor, často nekompromisní a značně subjektivní. To má pro vydavatele velký význam, protože i když blogy zatím stále nemohou velkým serverům konkurovat návštěvností, plní roli jakýchsi ?opinion makerů? a v tomto smyslu mohou být (a myslím, že i jsou) velmi vlivné. Navíc jsou podle mého názoru alespoň do určité míry snadněji ovlivnitelné (navzdory tvrzení některých z nich) a pozornost se tedy vydavatelům bohatě vyplatí.

Občas mě tento trend irituje. Na jednu stranu mám totiž blogy rád. Vyjadřují názory jednoho konkrétního člověka, který něčemu rozumí nebo třeba jen píše zajímavě (například Wonderland). Jindy zase mohou být výsledkem práce skupinky nadšenců zaměřených na nějaký konkrétní obor, který herní masmédia nemají šanci tak detailně pokrýt (kupříkladu GamePolitics nebo Jay is Games). Potud vše v nejlepším pořádku, horší je to ale s obřími ?blogy?, které mají často velké množství autorů, vytrácí se z nich osobní kouzlo a stávají se místy tendenčním bulvárem s velmi kolísavou kvalitou.

První na ráně jsou samozřejmě Kotaku a Joystiq ? v obou případech jde o komerční projekty, které jsou součástí větších weblogových sítí (což mi ale rozhodně nevadí, říkám to jen jako zajímavost). Oceňuji na nich flexibilitu, aktuálnost a někdy dokonce i ten uvolněný styl psaní, velmi mi ale vadí bulvární a fušerské pojetí některých článků a co je ještě horší, nekonzistentní obsah různé kvality kdy je například neexistující informace vydávána za zprávu dne (zejména v případě Kotaku). Zmíněné blogy trpí tím, že je tvoří rozsáhlý tým lidí, ale zároveň je to také jejich záchrana ? mají i dobré autory a kvůli nim stále stojí za to je číst. A navíc ještě nejsou zdaleka nejhorší ? takový Destructoid s více než dvěma miliony návštěvníků měsíčně (možná za to může jejich podivná strategie navyšování návštěvnosti) je už úplný brak a rozhodně v tom není sám. Nemusím souhlasit se vším co čtu a od blogů ani neočekávám vyvážené zpravodajství. Klidně může jít o jednostranně zaměřenou fanouškovskou stránku, očekávám od ní ale respekt k ostatním a především pochopení věci. V tom ostatně vnímám jeden z velkých přínosů blogů - když si přečtete názor, se kterým sice nesouhlasíte, ale můžete si ho vážit, akceptovat ho a obohatit se jím.

Co vy? Čtete blogy? Jaké? Štvou vás? Proč je máte rádi a proč ne?

Dnes trochu jinak. Seriál o zapomenutých retro pokladech pokračuje tentokrát nikoliv hrou, nýbrž starými herními novinami. Přečtěte si můj starší článek o historii české herní žurnalistiky a dozvíte se, že to byly velmi svérázné časy. Časy palácových převratů, vzpour a těžko uvěřitelných obálek (například ta s obrovským nápisem "Excalibur bude státním časopisem?" přes celou stránku), ale také časy, kdy vám roční předplatné ve skutečnosti vydrželo dva a půl roku. Mezi těmito husarskými kousky (a že jich bylo...) však alespoň podle mého názoru vysoko ční záměr vydávat jednou měsíčně herní noviny tvořené z velké části samotnými hráči a obsahem zaměřené zejména na majitele 8-bitů. Samozřejmě netuším, co v lednu 1993 Martina Ludvíka vedlo k vydávání dalšího herního titulu. Částečně ho pravděpodobně zaujal levný tisk, částečně za tím možná vězí ta jeho slavná teorie vnitřní konkurence. Faktem je, že šestnáctistránkový Hráč vyšel všehovšudy dvakrát a jak se v úvodníku prvního čísla oslavoval skvělý nový projekt, tak už v druhém vydavatel smutně avizoval konec s kouzelným zdůvodněním - obchodníci prý Hráče nechtěli, protože byl černobílý. Martin Ludvík ovšem nelenil a ihned oznámil vznik dalšího titulu s názvem PC Formát, ze kterého se pak pokud vím stal Level.

Tohle ale neměl v žádném případě být výsměch. Právě naopak, má to být vzpomínka na tu úžasnou dobu, kdy byla grafika Wolfensteina označena za "téměř dokonalou iluzi trojrozměrného prostoru" (citace z druhého čísla Hráče) a kdy hry ještě za něco stály. Nebo si to tedy alespoň myslíme. Protože se scany Excaliburu už nějaký čas na internetu válí (třeba tady a najdete tam i první dvě Score), nepředpokládám že bude někomu vadit, když po bezmála patnácti letech zveřejním scany Hráče, prozatím kompletní první číslo (za pomoc s naskenováním děkuju Dimikovi). Stahujte, čtěte a vzpomínejte...

Dnešní odložení GTA IV mě přiznám se trochu překvapilo a v prvním okamžiku i hodně mrzelo, záhy ale negativní pocity zmizely a zjevně nejsem sám - pozitivně reagovala i herní branže (jak by ne, když největší favorit předvánoční bitvy vyvěsil bílou vlajku a přenechal ostatním své zisky) a poměrně klidně to kupodivu přijala i veřejnost. Důvod? Stačí se podívat na seznamy chystaných her. Jistě, podzim a vánoce jsou hlavní herní sezónou každým rokem, ovšem letos se mi zdá počet velkých her výrazně vyšší než v posledních letech. Udělal jsem si menší inventuru a pohled na ní mě upřímně děsí.

Super Mario Galaxy, Half-Life 2: Episode Two, Bioshock, Unreal Tournament III, Zelda Phantom Hourglass, Crysis, Project Gotham Racing 4, Ratchet and Clank Future, Uncharted: Drakes Fortune, Mario & Sonic at the Olympic Games, God of War: Chain of Olympus, Syphon Filter: Logan´s Shadow a The Simpsons Game - to je (tak trochu z prstu v rychlosti vycucaná) třináctka her, u kterých mám pocit, že je musím mít stůj co stůj okamžitě po vydání a na které se opravdu hodně těším. Dalších zhruba dvacet (!) titulů mě také eminentně zajímá, ale nějaký ten týden navíc bez nich asi vydržím. A pak je tu ještě pár dalších her, které jsou také hodně očekávané, ale jdou trochu mimo můj zájem (kupříkladu Hellgate London). Jistě, něco se patrně odloží (například ta Zelda to v Evropě letos nestihne), ale pro jednoho hráče je to šílený objem zábavy...

Pointa? Dobře ti tak, když máš všechny konzole a ještě počítač navrch, řekne jeden. No co, tak si půlku necháš na jaro, řekne druhý. Kdybys za ně měl platit, tak to nebude tak horké, dodá třetí. Ano, to je patrně pravda. Já chtěl jen říct, že mi těch zajímavých her připadá letos výrazně více než jindy. Co vám? A čím to je?

Stihl jsem to na poslední chvíli, zde je vybraný wallpaper pro poslední červencový den - jmenuje se "Planet Earth - Inversed". A jako bonus druhý wallpaper, který jsem měl na notebooku po E3, kde jsem byl nadšený z nového Maria na Wii. A jako druhý bonus pro příznivce hezkých wallpaperů jedna stránka s desítkami odkazů na kvalitní wallpaperové servery. Pokud jsem se vám s vlastním výběrem netrefil do vkusu, sami si najděte svůj šálek kávy...

Na Flickr jsem hodil zhruba čtyřicet fotek z letošní cesty po Americe. Předem varuji, jsem mizerný fotograf, ale třeba to někoho zaujme. Set najdete tady, browsujte od poslední (nejstarší) fotky k první. Víc k tomu tady nemá moc cenu psát, jakýs takýs popis jsem se snažil napsat přímo k fotkám a kdyby vás snad něco zajímalo, zeptejte se v komentářích. Jinak nový účet využiju jako hlavní fotoarchiv blogu, na account se dostanete i po kliknutí na sekci Fotogalerie - průběžně tam budou přibývat různé snímky. Vlastní nativní systém byl byl samozřejmě v určitém smyslu (design?) přijatelnější, ale Flickr je opravdu šikovný web se spoustou prima featurek. Například jsem si docela vyhrál s mapou a všechny fotky jsem pracně umístil přesně na místo, kde jsem je vyfotil.

Schválně si na mapě Flickru zkuste najít nějaká svá oblíbená místa, možná budete překvapeni, kolik fotek najdete. Svět je malý - našel jsem si chalupu kam jezdím a nejbližší fotky byly zhruba půl kilometru od ní. Jakousi skálu tam slézal Luke...

"Je to příběh o obyčejnym klukovi z Queens, kterej se přes noc stal hollywoodskou hvězdou. Bydlí v luxusní vile, chodí na večírky, spí s herečkama a fanynkama a má u sebe tři starý kámoše, aby ho drželi nohama na zemi." Dobrých tipů na seriál není nikdy dost a tohle doporučení kamaráda znělo vcelku zajímavě. Jak to tak bývá, o pět dní a bezmála padesát dílů později netrpělivě vyhlížím nedělní premiéru nového dílu aktuální čtvrté série. Seriál se jmenuje Entourage a pro HBO jej produkuje Mark Wahlberg, který jej údajně (nebo tedy alespoň v počátcích) do určité míry vytvořil na základě vlastních zážitků. Entourage vysílá HBO pod názvem Vincentův svět i u nás, jinak ale pokud vím nejsou na internetu k dispozici české titulky - pokud nevládnete angličtinou, musíte vydržet do podzimu, kdy mají vyjít první dvě série na DVD.

Entourage si mě získal z několika důvodů - hlavním trumfem je rozhodně postava Ari Golda (na snímku druhý zleva), mocného agenta s pozoruhodným temperamentem. Prostřednictvím Ariho divák nahlédne pod pokličku showbyznysu (podepisování smluv, hledání scénářů, jednání se studii ap), což je sám o sobě dost atraktivní námět, ovšem sarkastického agenta je plná obrazovka (jeden příklad za všechny) a vůbec není divu, že vloni získal jeho představitel za tuto roli Emmy. Skvěle funguje i čtveřice hlavních hrdinů, mezi nimiž se zase Entourage zase stává spíše jakýmsi "Sexem ve městě pro chlapy" a protože se vysílá po desáté večer, slovník je hodně autentický. Třešničkou na dortu jsou cameo role řady skutečných celebrit, kteří hrají v seriálu sami sebe a často nejde o malé role - mým favoritem je zatím Val Kilmer, zahlédnout tu můžete také Jamese Camerona, Snoop Dogga nebo Scarlett Johansonovou, ale i Hugha Hefnera.

Pokud ještě váháte, přečtěte si pozitivní recenzi na MovieZone, pak zkuste na vlastní oči alespoň tři nebo čtyři díly (mají netradičně po 25 minutách) a... vítejte v klubu!

Všude dobře, doma nejlíp. Jen me zrovna netěší ten zdlouhavý proces, kdy se čtením desítek oblíbených serverů dva týdny dozadu dostávám zpátky do obrazu. Než se tím prokoušu, jeden reklamní "kvíz" v podobě billboardu na PlayStation 3. Co vidíte? No tak, podívejte se pořádně! Stále nic? Nápověda - výkon a zábava. Tak či onak, jako wallpaper to není špatné...