Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

K Warheadu těžko dodat něco chytrého - je to zkrátka standalone datadisk pro ty, kterým se líbilo původní Crysis. Mě se původní Crysis líbilo náramně a líbil se mi i Warhead. Je to už sice podstatně větší "koridorovka" než Crysis nebo původní Far Cry, ale pokud hrajete na obtížnost Realistic (a to byste tedy měli), jen tak se prostřílet chumlem korejců prostě nelze a musíte improvizovat. Právě to je pro mě stále největší deviza Crysis Warhead, ačkoliv tu v tomhle směru nic převratného nezažijete. Je to prostě chutný nášup pro hladové fanoušky uvařený podle stejného receptu.

Docela mě potěšil i příběh - koncept alternativního děje z pohledu jiného vojáka byl asi lehce svazující, ale i když tu nejsou žádné vysloveně kulervoucí momenty, fantazie autorům nechyběla a odrazilo se to i na zápletce, která dokonce nepostrádá ani emotivní momenty a vtipné dialogy ("I am british, you muppet!"). V rámci her rozhodně lepší průměr a upřímně řečeno, víc než klasické pokračování by mě momentálně bohatě uspokojil další datadisk z pohledu Propheta.

Jak těžké nebo naopak snadné by hry měly být? Co člověk, to názor, každý bychom si to představovali trochu jinak a chudák vývojář se v tom má vyznat. Měl by udělat hru, která bude bavit nejen úplného začátečníka, ale i ostříleného harcovníka. Skutečnost bývá ovšem trochu jiná - se stále stoupající popularitou her bohužel začínají dominovat příležitostní hráči a tomu se přizpůsobuje i náročnost her. Je to ale nutné? Po dlouhé době přetiskuji další téma psané původně pro SCORE. Uznávám, že je to poněkud otřepaný námět, ale text bude snad alespoň trochu inspirativní. Komentáře prosím pod článek.

Tohle je úžasná kolekce padesáti koncertních plakátů z několika posledních let. Srovnejte s tím, co u nás (alespoň tedy v Praze) ilegálně ve třiceti vrstvách vlaje na sloupech, v podchodech a zastávkách. Slov netřeba, jen tip: pokud se vám nějaký plakát líbí, na webu autora (viz linky) toho zpravidla najdete víc.

Zhruba po čtyřech měsících jsem si opět zapnul Wii, vyšel totiž nový díl mé oblíbené plošinovkové série Wario Land (homepage, povedené YouTube promo) - naprosto geniální hry na GBC a GBA (jedné z nejlepších), nyní poněkud překvapivě i na Wii, ovšem díkybohu ve starém 2D aranžmá, tedy se zaměřením na oldskool hráče. S tím nemám nejmenší problém, animace jsou kouzelné a grafika prostředí detailní (navíc co level, to zcela nová lokace!), horší už je to s designem. Wario nikdy nebyl svižnou "hopsačkou", vždycky to bylo hodně logické, pátrací, hledací a chytré. Právě to jsem měl ostatně na sérii nejraději. Shake Dimension v tomhle trendu sice pokračuje (mrkněte na gameplay footage), ale level design je prostě o třídu horší - hru místo in-house týmu Nintenda vyvíjelo malé nezkušené externí studio a v některých aspektech herní mechaniky autoři zjevně trochu tápali. Do hry například přidali originální koncept, kdy na konci úrovně osvobodíte zajatce, načež musíte v časovém limitu (tj. co nejrychleji) proběhnout zpátky na start. Zajímavý nápad, pomyslíte si, ale hře vůbec nijak nepomáhá, naopak je díky tomu design trochu zmatečný. Podobně to autoři prokaučovali s obtížností, která je na jednu stranu hodně benevolentní (v průběhu hry stoupá jen velmi pozvolna), na stranu druhou dva tři poslední bossové dají hodně zabrat.

Když jsem se tedy po zhruba šesti hodinách (a podotýkám, že minimálně jedna padla na final bosse - sráč jeden!) dostal k závěrečným titulkům, uznal jsem že mě to docela slušně bavilo, ale že zároveň nemám nejmenší chuť potýkat se s bonusy, hledat skryté úrovně, nervovat se u dalších bossů a plnit speciální úkoly (je tu toho pro zájemce více než dost). Navíc by mi bylo na místě Nintenda trochu žinantní požadovat za tuhle hru plnou palbu, obzvláště v době, kdy si můžete koupit za zlomek peněz hry jako Braid nebo Bionic Commando Rearmed. V obou případech lepší, to zcela bez diskuze. Wario Ware by to prostě více "slušelo" na Wii Ware.

A tak se Wii po příjemném víkendu zase vrátilo do skříně a padá na něj prach. Do konce roku už mě z jeho line-upu nezajímá vůbec nic (možná si ze zájmu vyzkouším Wii Music a třeba najdu konečně čas na Metroid Prime 3, ale tuším, že spíš ne) a tak se nezbývá než zeptat: co se to v Nintendu zatraceně děje? Jeho vývojáři jsou v poslední době neuvěřitelně pasivní a skoro to vypadá, jako by nenápadně vyvíjeli hry pro nástupce Wii (minimálně HDTV a HDD by si zasloužil). Kdo ví, možná na něj dojde už na konci října (i když se spekuluje spíše o novém DS). Nebo alespoň na ty tajně vyvíjené hry. A teď už zase ke Crysis Warhead...

Tady je každé slovo zbytečné - vyšlo pokračování loňského casual hitu Peggle s názvem Peggle Nights. Neobsahuje žádné novinky v hratelnosti, jde jen o kolekci nových úrovní, ale stejně za těch dvacet amerických babek stojí (což ovšem znamená počkat do října, až bude hra v prodeji na Steamu - na stránkách PopCapu by vás to přišlo na dvacet evropských). K tématu: Making of Peggle.

Ještě někdy před rokem bych si sám sebe nedokázal představit jako vlastníka čehokoliv od Apple. Chápal jsem jejich produkty jako objekty touhy, rozuměl jsem jejich komerčnímu úspěchu, promyšlený čistý design se mi samotnému hodně líbil a úspěch firmy s vizionářských Stevem Jobsem (jeho keynoty je radost sledovat) jsem respektoval, nicméně doma jsem ty věci jako kovaný PCčkář zvyklý na otevřenou architekturu (pokud jde o software i hardware) a ústrky Microsoftu (ale zároveň i jeho a nejen jeho standardy využívané všude kolem mě) prostě nechtěl. Cenový argument do značné míry padl vzhledem k mým návštěvám Ameriky (kde je Apple minimálně o polovinu levnější), nesmělý zájem pak vznikl na jaře tohoto roku, kdy jsem se rozhodl začít pravidelně běhat a rozhodl si k tomu konečně pořídit mp3 přehrávač.

V první fázi jsem o iPodu vůbec neuvažoval, pak jsem si ale všiml produktu Nike Plus a bylo vymalováno. Tahle úžasná hračka - malý pedometer umístěný do boty - ve spolupráci s iPodem a webovým rozhraním zvládá skvělé věci a pro začátečníka je fantastickou motivací. Víc o tom brzy ve speciální příspěvku o běhání, nicméně právě tohle mě přesvědčilo k pořízení malého iPodu Nano. Pár týdnů jsem válčil s iTunes (to opravdu není nejintuitivnější a "nejsvobodnější" program - nesčetněkrát jsem ho proklínal), ale nakonec jsem tomu přišel na chuť a teď si ho nemůžu vynachválit a používám ho skoro častěji než torrenty. 17 korun za písničku? 50 za půjčení filmu? Sranda.

Fascinovat mě ale začaly především podcasty, u kterých mi to běhání "utíká" tak nějak rychleji - oceňuju především Český rozhlas, který na svůj web (a prostřednictvím importu i do iTunes) umisťuje zvukový archiv svých pořadů (skvělé jsou například aktuální rozhovory Host Radiožurnálu, večerní Nad věcí nebo cestovatelské Světem křížem krážem), vybrat si ale můžete z nekonečné nabídky stovek (!!) herních podcastů počínaje Hrej přes GFW Radio, PC Gamer, Retronauts až třeba po Game Theory. A to jsem ještě nemluvil o video podcastech jako je Boing Boing TV, Comedy Central Stand-Up, X-Play´s Daily, Best Week Ever, Diggnation nebo samozřejmě 1UP Show. Ať už jste z jakéhokoliv oboru a ať už je váš zájem jakýkoliv, je to bezedná studna informací, i když to konkrétně s českými podcasty zatím není žádná sláva. Máte-li nějaký tip na zajímavý podcast z jakéhokoliv oboru (český dvojnásob!), sem s ním!

Možná namítnete, že tohle všechno můžete mít i bez iPodu, ať už na počítači nebo na kdejakém mp3 přehrávači. Můžete. Netvrdím, že je Apple a jeho iPod právě na tohle nejlepší (i když název "podcast" leccos naznačuje), jen tvrdím, že já osobně jsem právě s ním objevil tuhle úžasnou dimenzi internetu, která je mimochodem jako stvořená na cesty - sebelepší rozhovor nebo i video podcast si doma na počítači prostě nepustím (a předpokládám, že stejně i vy nakládáte se zvukovými nahrávkami, které sem dávám - byť bohužel nemám tušení, jak z nich vytvořit import do iTunes). A možnost labužnicky se přehrabovat v nových podcastech, mazat ty nezajímavé (rozhovor s Martinem Stropnickým, děkuji pěkně) a vybírat ty zajímavé, načež si je všechny nahrát do té maličké krabičky a vyběhnout s ní do lesa... snad mě trochu chápete.

Tohle je zkrátka můj život s Applem. Půl roku po prvním iPodu jsem přítelkyni koupil druhý, vážně uvažuju o nákupu iTouche (displej Nana je přeci jen příliš malý) a taky jsem si koupil MacBook Air. Možná to byl do jisté míry impulsivní nákup, ale ani tohoto rozhodnutí zatím po měsíci nelituju. Ostatně, historie se opakuje - původně jsem na něj chtěl okamžitě instalovat Visty, ale během pár dní jsem si na Mac OS zvykl a teď už na něj nedám dopustit. O tom ale zase jindy.

Ještě poslední dozvuk GDS - Jarek Kolář v rámci své přednášky pustil jedno zajímavé "making of" video z éry vývoje Vietcongu 2, které pokud se nepletu nikdy nebylo publikované (a pokud ano, pak upadlo v zapomnění). Pterodon tato videa produkoval půl roku od ledna do června 2004 a během tří až pěti minut v nich každý měsíc poměrně konkrétně shrnul činnosti, kterým se v daném období věnoval - je to zajímavé a poučné, jen je škoda, že s tím pak sekli a videodeníček utnuli téměř rok před dokončením hry. Jarek mi všechna videa laskavě poskytl a já je obratem publikoval na YouTube ve snaze uchovat tyto cenné informace pro budoucí generace. Nebo tak nějak, znáte to. První díl z ledna 2004 vidíte níže, další najdete tady: únor/březen, duben, květen a červen.