Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Je půlka listopadu a my jsme tak přesně uprostřed z pohledu hráče zdaleka nejsilnějšího měsíce roku. Už pouhý line-up tohoto týdne hravě překoná prakticky jakýkoliv jiný měsíc. Letmé srovnání line-upu loňského listopadu s letošním je důstojné a žádný ústup ze slávy se nekoná, vlastně spíš naopak. Všichni tři výrobci konzolí hlásí razantní nárůst prodeje a někteří ani nestíhají vyrábět zásoby, FIFA překonala prodejnost jakéhokoliv předchozího dílu (milion prodaných kusů v UK za pouhých pět týdnů, o měsíc rychleji než kdy dřív!), zažíváme obrovský boom casual a online her, vzniká tu nová sebevědomá herní platforma v podobě iPhone, pomalu postupuje i konsolidace trhu (námluvy Take-Two v podání EA sice nevyšly, ale co není může ještě být, nedávno se objevily spekulace o zájmu Warnerů o Eidos...), zkrátka dost důvodů k sebejistotě, že se ekonomická krize herní branži vyhne obloukem.

Opravdu je ale důvod k optimismu? Co třeba poklesy hodnoty akcií některých firem včetně těch největších jako je Nintendo, EA, Activision Blizzard a Ubisoft? Co razantní propouštění u EA? Nebo existenční problémy Midway? Nejsem ekonom, ale opravdu bych se přikláněl spíše k optimismu - poklesy akcií byly iracionální ve všech oborech, krachy firem jako Midway jsou běžnou součástí zmíněné konsolidace (při pohledu na jejich hry za poslední dva roky se nelze divit) a EA? Dobrá, poslední finanční výsledky byly zpackané, ale myslím že to v pohodě ustojí a my si budeme brzy naplno vychutnávat plody jejich programu EA Partners, o kterém bychom ještě před pár lety mohli leda tak snít.

Zajímavá je nicméně otázka, zda spotřebitelé ve své snaze ušetřit nějakým způsobem omezní nákupy her nebo konzolí. Není přece zábava to první, co jde při šetření z domu? Myslím, že ne. Kromě toho je to dnes navzdory všeobecnému názoru poměrně levné povyražení, obzvláště ve srovnání s jinými formami zábavy. Racionální úvaha ale někdy není to, čím se ekonomika v krizi řídí (viz zmíněné propady akcií, během dne mnohdy o 15 i více procent), a tak to bude příští rok ještě zajímavé. Už dnes je ale jisté, že nás znovu čekají hodně atraktivní hry. A nejen v listopadu.

A zase to PR, marketing a hype. Naposledy jsem málem spadl ze židle při přečtení tohoto článku, kde zástupce Activisionu označil za nejlepší střílečku letošní vánoční sezóny Call of Duty: World at War. Inu, je to jeho práce, ale přeci jen by v tomhle případě byla na místě jistá zdrženlivost. Za pár dní by totiž mohl být pro smích. O co jde - všeobecně se má třetí díl Call of Duty za slabší. Někdo tvrdí, že to bylo fází vydání v počátcích next-genu, znalci ale nižší kvalitu přičítají vývojáři Treyarchu, kteří mají historicky na svědomí spíše druhořadé konzolové hry s licencí (jen před pár dny koneckonců vyšly jejich další dvě hry, Quantum of Solace a Spider-Man: Web of Shadows). Na Call of Duty sice zjevně dostávají více prostředků než na své běžné hry, ale chybí jim schopnosti, takže na kvalitu Infinity Ward přes veškerou snahu nedosáhnou. Je to myslím docela neprůstřelná úvaha a kdo čekal při pohledu na logo Call of Duty něco víc, bude zklamaný (viz recenze na Tiscali), stejně jako bude s největší pravděpodobností zklamaný v budoucnu u všech dalších dílů vyvíjených mimo Infinity Ward.

Tady by mohl smutný příběh skončit - Activision chce svou úspěšnou značku řádně podojit, ale nemá na to víc než jednoho kvalitního vývojáře, který logicky nezvládá chrlit špičkový díl rok co rok. Najímá tedy dalšího a doufá, že si toho hráči nevšimnou a nízká kvalita se provalí až už bude pozdě. Nic nového pod sluncem, Activision se chová logicky (a údajně v tomto střídání bude pokračovat i v dalších letech) a my už jsme na podobné habaďůry taky docela zvyklí (ne že bych je tím chtěl jakkoliv omlouvat). Zajímavá je ale otázka: co na to Infinity Ward? Firma, která má na svědomí první, druhý a čtvrtý díl a které teď kdosi kazí jejich vypiplané dítko, nadto na jejich enginu? Rádi asi nebudou...

A taky že ne! Když se producent Activisionu v rozhovoru o novém Call of Duty dopustil drobné (a nutno uznat že poměrně neškodné) invektivy vůči Modern Warfare, jeden zaměstnanec Infinity Ward to nevydýchal a opřel se do něj na svém blogu. Zmíněný producent už v onom rozhovoru sám diplomaticky zmínil, že Activision těží z interní konkurence mezi oběma vývojářskými studii, ale téhle PR formulce by snad věřil jenom hlupák.

Jen pro pořádek - britský PlayStation World chystá exkluzivní cover recenzi World at War a tvrdí, že "Treyarch překonali Infinity Ward". Na mém názoru to nic nemění, ale stojí za připomenutí, že jde zatím o předpoklad. Nejen že jsem nové Call of Duty nehrál, ale dokonce jsem z jistých důvodů ještě ani nedohrál Modern Warfare. Na nápravě obojeho pracuju, ale skutečně netuším, co by se muselo stát, abych se mýlil a COD5 bylo lepší než COD4. Nebo alespoň stejně dobré. Pokud se tak stane, rád svůj omyl přiznám!

Simulátor jízdy autobusem v poušti? To musel vymyslet génius! A taky že jo, jmenují se Penn a Teller a je to populární americká dvojice komediálních kouzelníků (byl jsem zrovna letos v Las Vegas na jejich show a musím říct, že jsou fakt skvělí). Kouzelníků, kterým není nic svaté, ze všeho a z každého si dělají srandu a ještě vám při tom nechají zmizet z kapsy peněženku. Že to je trochu podivný materiál pro hru? Inu, v polovině 90. let se děly různé věci a Pen a Teller skutečně chystali svojí vlastní hru Smoke and Mirrors, která byla v podstatě plná komediálních gagů, skrytých vtípků a miniher, sloužících výhradně k zesměšnění vašich kámošů. Více o nich v detailním popisu na Wikipedii, kde se ostatně také dozvíte, že hra bohužel nikdy nevyšla.

Naštěstí se ale dochovala prakticky hotová betaverze na Segu CD (hledejte na torrentech) a díky emulátoru si všichni výše zmíněnou šílenost můžeme vyzkoušet. A ten Desert Bus? To je samozřejmě vrcholná část celé hry! Posuďte sami, volný překlad z Wikipedie: "Cílem je řídit autobus z Tusconu v Arizoně do Las Vegas v Nevadě, a to v reálném čase a při maximální rychlosti 45 mil za hodinu. Cesta zabere zhruba 8 hodin čistého času a nelze jí žádným způsobem přerušit. Silnice je naprosto rovná a nejezdí po ní žádná auta. Autobus lehce zatáčí doprava, takže není možné zatížit tlačítko a věnovat se něčemu jinému. Pokud autobus vyjede z trati, je odstaven a odtažen zpátky do Tusconu (opět v reálném čase!). Pokud se hráč úspěšně dostane do Las Vegas, získá jeden bod a je mu nabídnuta šance jet zpátky do Tusconu (rozhodnutí musí učinit během několika vteřin, jinak hra končí). Takto je možné pokračovat dokola."

Musím uznat, že mě to hodně pobavilo (viz také intro) a dokonce to ani nemusím zkoušet na vlastní kůži. Je to zjevná nadsázka, ale co si budeme povídat, některé seriózní hry se v hratelnosti Desert Busu snadno "vyrovnají" - slyšel jsem například o šílencích do leteckých simulátorů, kteří o víkendech na svých počítačích "podnikají" transkontinentální lety se vším všudy. Jak se dalo čekat, krátce po zveřejnění hry se z ní stal kultovní kousek, hráči se na internetu předhánějí v získaném skóre a pořádají se charitativní maratóny. Ale to už dnes asi nikoho nepřekvapí. Máte-li adepta na nejnudnější hru všech dob, který by mohl Desert Busu úspěšně konkurovat, sem s ním...

Ne, fakt jsem nezůstal vzhůru jen kvůli vydání pitomé casual hry! Pche, mám tu i jiný věci na práci. Jenže, ona to není kdejaká blbá casualovka, ono je to pokračování Bejeweled. Hry, která na počátku tohoto tisíciletí spustila šílenství kolem "match three" konceptu a vlastně se do značné míry podepsala i na vzestupu casual her jako takových. Ty totiž v roce 2001 prakticky neexistovaly a v tehdy "garážovém" PopCapu museli leccos (včetně například stanovení ceny) vymýšlet za pochodu - více o tom v zajímavém Making of. O sedm let, jedno oficiální pokračování, desítky klonů a stovky hodin mého života strávených u těchto her později, přichází PopCap s údajně revolučním pokračováním, kterému se prý má podařit to, o co se všichni řadu let marně snažili. O vylepšení dokonalého konceptu. Z pohledu fanouška logických rychlíků, znalce Tetrisu a věrného příznivce Bejeweled je to sice naivní pokus, ale... co kdyby?

A tak tu sedím před monitorem ve tři ráno a sleduju přímý přenos z velkolepého odhalení ze Seattlu. Za půl hodiny si Bejeweled Twist stáhnu a podobně naivně doufám, že o půl hodiny později půjdu spát. Tak uvidíme...

Update: Staženo, rozehráno, vyzkoušeno, zakoupeno. Inovace Bejeweled Twist (mimochodem, vývoj stál přes milion dolarů, trval přes čtyři roky a jádro týmu mělo 12 členů - na casual podmínky neskutečné) spočívá v tom, že místo proházování dvou kostek točíte čtyři kostky po směru hodinových ručiček - těžko vysvětlit, nutno zkusit, stahujte odsud (45 MB). Na první pohled ovládání není tak intuitivní a hra se už neovládá téměř podvědomě (což bylo něco, co mohl match three hrám závidět snad i Tetris), nicméně časem se to do značné míry podá a vzhledem k tomu, že můžete otáčet i "naprázdno" (tj. nemusíte na každý pohyb spojit tři kostky stejné barvy), není to takový problém. Navíc je tu řada dalších drobných vylepšení (speciální uzamčené a hlavně vybuchující kostky), šikovně navržené režimy a nespočet kosmetických úprav, o prvotřídní production value (u PopCapu obvyklé) nemluvě. Změna pro změnu? Těžko říct, asi ano. Na jednu stranu tohle rozhodně není tak přímočaře geniální jako klasický Bejeweled. Na druhou stranu už byl match three koncept notně vyčpělý a tohle se zdá být poměrně důstojný nástupce. Ale nechci předbíhat, uvidíme co s tím udělá pár dní hraní.

PS: Na tiskovce padla docela zajímavá čísla. Pokud jsem něco nepopletl, tak navzdory faktu, že poslední díl Bejeweled vyšel už před čtyřmi lety (pravda, velká část lukrativních portů později), tvoří toto IP kolem 40% veškerého obratu firmy, který má letos činit zhruba 170 milionů dolarů. Slušnej vejvar, když uvážíme, že autory před lety s prvním dílem vyhodil server Pogo s tím, že to vlastně není vůbec hra a MSNBC nabídla za práva směšných 1500 dolarů.

Konec analyzování screenshotů, konec čtení dlouhých preview, nastal čas trailerů. Je to povrchní? Možná, ale znáte lepší způsob, jak si během dvou minut udělat relativně ucelenou představu o hře? Sám začínám mít trailery v posledních měsících (i díky iPodu a jeho mobilitě) stále raději. Koneckonců i proto, že už mi někdy jde z těch všudypřítomných informací hlava kolem a u her, na které se opravdu těším, mám tendenci ono pečlivě plánované dávkování informací ("v březnu zveřejníme detaily o hlavní postavě, v dubnu oznámíme informace o multiplayeru, v květnu vydáme první gameplay videa, v červnu necháme novináře zahrát první level, v červenci šokujeme odhalením vedlejší postavy, v srpnu vydáme demo...") záměrně přehlížet. K rozhodnutí, zda si onu hru zahrát či ne, jej beztak nepotřebuju a některé věci je opravdu lepší nevědět. Ale klasické trailery? Ty neublíží. Většinou.

Proč o tom píšu? Scott Miller z 3D Realms je velký vtipálek - minulý týden mě pobavil svými dvěma komentáři k filmu Max Payne, dnes jsem narazil na jeho nedávné přiznání, že prý trailer na Duke Nukem Forever (ten starý, z roku 2001) scénu po scéně vytvořili podle traileru na Phantom Menace. Chvilku jsem se snažil, ale žádnou souvislost jsem neobjevil, pokud někdo budete mít lepší oko, určitě dejte vědět! Nic proti inspiraci filmovým řemeslem, jenže tu je pár drobných rozdílů, které je zbytečné popisovat, protože o nich ví každé malé dítě. Zkrátka, díky bohu za herní trailery, které používají poměrně neotřelé a netradiční postupy. Například (ale nejen!) humor. A pokud vás navíc navnadí na danou hru, je všechno v nejlepším pořádku, ať už mají jakoukoliv strukturu a ať už jsou jakkoliv (ne)podobné filmovým ukázkám. A že se k tomu znovu vracím, ten boží trailer na Duke Nukem Trilogy, ten jste, Scotte, stříhali podle čeho?

Tak jako před dvěma lety s Mad World se i pro druhý díl Gears of War podařilo vytvořit fantastický reklamní spot. Znovu samozřejmě po vzoru machinima filmečků kompletně v Unreal Enginu a s podmanivou hudbou (tentokrát Devotchka - How It Ends, možná si jí pamatujete z traileru na Everything is Illuminated). Za projektem stojí režisér Joseph Kosinski a doporučuju vám shlédnout jeho web, kde najdete také další spot na Gears of Wars 2, Rendezvous (přímý link na mov). Ten na webu koluje podstatně méně a líbí se mi snad ještě víc (ten hlas... kam se hrabe Moravec). Každopádně, z The Last Day běží mráz po zádech a i když tu není vystřelena jediná kulka, přesto máte chuť si tuhle střílečku okamžitě koupit. Koneckonců, špatná hra to určitě nebude, o to se zase postaral CliffyB.