Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

S poněkud nepochopitelným tříměsíčním zpožděním proti Severní Americe Nintendo konečně vydalo tuhle hru i v Evropě. Celým názvem se jmenuje Mario Vs. Donkey Kong: Minis March Again a jde v podstatě o "datadisk" ke hře, o které jsem tu básnil před dvěma lety. Vychází na DSiWare, stojí 800 bodů (tj. cca 200 korun) a stejně jako v případě předchůdce je i tohle vynikající logická hra "lemmingovského" typu s vynalézavými úrovněmi. Proti předchozímu dílu tu nenajdete žádné zásadní inovace (největší je fakt, že své postavičky už nemůžete přímo ovládat, což situaci trochu komplikuje) a jde v podstatě jen o kompilát nových levelů, ale vzhledem k ceně je poměr cena/výkon více než slušný - zpočátku to sice vypadá na pouhých 40 úrovní, ale nakonec jich postupně odemknete celou stovku a další desítky (amatérských, nebo přímo od Nintenda) si můžete stáhnout online. Editor už byl sice ve verzi před dvěma lety, tehdy ale služba moc nefungovala a kvalitních amatérských výtvorů bylo málo, zatímco teď jich tu je velmi slušné množství a za ty dvě stovky dostanete hodně velkou porci zábavy.

Krátká oficiální stránka je tady, máte-li nejnovější model DS (bez něj se samozřejmě k DSiWare nedostanete), nákup rozhodně doporučuji. Z mého pohledu je Minis March Again první "must have" aplikací na DSiWare, což je bezmála rok po jejím zprovoznění docela tristní, zvláště při pohledu na masivní úspěch Apple Storu a odvážný start PSP Minis. Zdejší hry se často ani nedají nazývat hrami, Nintendo se například nerozpakuje prodávat za 200 bodů kalkulačku nebo hodiny. Nyní sice ohlásilo určité obrození služby a její zpřístupnění menším vývojářům, na ohlášení atraktivních her ale stále čekám.

Nějak mě to letní blogování nebaví, ale slib je slib, tak těch pár "starých zpráv" přeci jen sepíšu. Tak předně, moc se nikde nepsalo o "malých" hrách. Zatímco Microsoft je tlačil na E3 (zejména Splosion Man a Shadow Complex, další budou následovat, viz Alien Breed Evolution), Sony své PSN hry prezentovala v nebývalém množství právě na GamesConu. Zombie arkáda Dead Nation (od tvůrců Super Stardustu HD, viz video) vypadala namakaně, ale herně je to dost povrchní. Mnohem nadšenější jsem byl z Pixeljunk Shooter (video) a tři nebo čtyři úrovně v prezentované verzi jsem si projel hned dvakrát. Hratelnost je poměrně rafinovaná a překvapilo mě, že náraz do zdi neznamená automaticky smrt. Velmi podobným projektem je Gravity Crash (video), který vyjde vedle PSN i na PSP (hezký článek o tvůrcích tady) - ten trochu připomíná Thrust, nadchnul mě o něco méně, ale rozhodně si ho zahraju.

Určitým zklamáním pak byl line-up Minis (levné hry pro PSP Go s cenou už od jednoho dolaru), kterými hodlá PSP konkurovat iPhonu. Nedělám si iluze, že by s touto aktivitou mohla Sony proti Apple výrazně uspět, ale rozhodně na to jde v jistých ohledech lépe. Škoda, že na GamesConu (zřejmě pod časovým tlakem) prezentovala ve hratelných verzích jen nezajímavé tituly jako Mahjongg, ačkoliv v ohlášených hrách rozhodně najdeme daleko slibnější projekty. Další byly od té doby oznámeny, a tak jsem na tuhle aktivitu hodně zvědav. Jinak jsem PSP Go konečně držel v prackách a jsem rád, že se nepotvrdily moje obavy ohledně nešťastného umístění D-padu. Přístroj je malý (a extrémně lehký!), takže na hlavní ovládání snadno dosáhnete, naopak ovšem trochu "skřípou" obě přední tlačítka, schovaná za vysunutým displejem.

Kromě velkých veřejnosti přístupných pavilonů bylo na Gamesconu centrum, kde novináři za zavřenými dveřmi hovořili s vývojáři a kde se také uzavíraly obchody, nebo se o to tisíce obchodníků alespoň snažilo. Vedle desítek stánků nejrůznějších obskurních asijských firem tu čněla zajímavá expozice Íránské herní asociace. Čtěte článek na Hrej nebo na BBC, rozhodně to je zajímavé téma - v propagačních materiálech je hrdě prezentovaná desítka her (úsměvný je popisek u technických parametrů: "This game is produced for playing on personal computers and is graphically adjustable.") a pozoruhodná je také zdejší existence zvláštního ratingového systému ESRA (už dříve o něm psala Gamasutra), který ovšem na rozdíl od námi dostupných hodnotících systémů sleduje závadnost obsahu her z pohledu islámské víry. Za vše hovoří jedna z ikonek, na které je uvedeno číslo "25+". Jiný kraj, jiný mrav.

Své herní asociace tu měla i řada dalších zemí a nepochybuji, že se z Kolína vrátily domů s řadou nových obchodních příležitostí. Je škoda, že u nás žádné podobné sdružení menších (i větších) vývojářů nefunguje. Neustále v různých článcích čtu o možnostech podpory ze strany Ministerstva průmyslu (třeba) a je škoda, že takovou příležitost nedokáží čeští vývojáři využít, zvláště když už si přitom v několika případech vyjednali finanční podporu z fondů Evropské Unie. Možná si to trochu idealizuju, ale takový společný stánek by myslím nebyl marný.

Ještě k českým (a také slovenským) vývojářům. Navenek to zatím není znát, ale v hojném počtu se vrhli na vývoj pro Nintendo DS. Částečně motivovaní snadným vývojem, částečně jistě i enormním úspěchem platformy. Jenže ten má i odvrácenou stranu, zejména vysokou míru pirátství a zahlcený trh, kdy uspějí z valné většiny jen hry samotného Nintenda nebo tituly s licencí. A tak sice není problém hru vytvořit, o to těžší je jí ale následně vydat a hlavně úspěšně prodat. Už před dvěma lety v Lipsku prezentovala Idea Games moc pěknou DS verzi Fish Fillets, ovšem bez odezvy, takže projekt potichu zanikl. Letos byl v Kolíně k vidění Lukáš Macura ze Cinemaxu, který mi vedle několika menších her pro DSiWare ukázal hodně zajímavou (a už snad i prakticky hotovou!) hru typu Tower Defense (viz fotka) - držím palce, aby se jí podařilo dostat ven. Vím ještě o několika dalších DS projektech vyvíjených v ČR a SR, včetně jednoho extrémně zajímavého, který určitě potěší hodně příznivců retroher. Vydavatele má, zdárně se blíží dokončení, víc ale zatím prozradit nemůžu.

Jako hráč stále preferuju PC, takže jsem byl zvědav na prezentaci Alana Wakea, kde samozřejmě nemohla nepadnout obligátní otázka na port, na kterou musela stejně samozřejmě následovat tradiční vyhýbavá odpověď: "v současné době všechny síly koncentrujeme na verzi pro Xbox". Osobně v PC verzi stále věřím, faktem ale je, že je Microsoft u svých vlastních first-party her na PC porty někdy až nečekaně skoupý, a to dokonce i u titulů, kde by to mělo smysl (Gears of War 2, Fable II, Too Human). Samotná prezentace byla slibná, proti ukázce z tiskovky Microsoftu na E3 nebyl zvolený segment hry zdaleka tak akční (za což jsem rád, věřte nebo ne) a hlavně celý ten příběh a jeho postavy působí na herní poměry neuvěřitelně věrohodně a autenticky. Je skvělé, že takových her přibývá (dále třeba Heavy Rain či druhé díly Uncharted a Mafie), ale pořád to je zatraceně málo!

A nakonec ještě postřeh z uzavřené předváděčky Rage. Zažil jsem už lecjaké prezentace, tahle bohužel patří mezi ty nejnudnější. Ona je totiž prezentace připravované hry jen tak dobrá, jak dobrý je člověk, který ji předvádí. Matt Hopper je určitě vynikající vývojář (ne nadarmo je hlavním designérem Rage), ovšem příroda mu nenadělila dostatečně silný hlas, natož charisma a schopnost zaujmout posluchače. A tak jsem neustále natahoval uši, abych mu vůbec rozuměl (se střídavými úspěchy) a kroutil hlavou nad tím, jak nezajímavě je možné hovořit o tak zajímavé hře. Rage je pro id Software hodně "revoluční" projekt, ale na poměry celé herní branže je design stále ještě docela konzervativní. Je také velmi dobře vidět, v čem mají id Software zkušenosti (vynikající technické zpracování, povedené zbraně, zábavné přestřelky) a s čím asi trochu bojují (v podstatě nudné závody, příběh, pseudo-otevřený svět). Každopádně jsem na výsledek hodně zvědav - může to dopadnout lecjak, ale jsem celkem optimista, zvláště s vědomím, že si teď id Software mohou nechat poradit od Bethesdy.

Z GamesComu jsem poctivě twitteroval, ale jakkoliv je Twitter geniální služba, do 140 znaků nenacpete o moc víc než jméno hry a nějaký ten superlativ. Takže s drobným zpožděním trochu detailní dojmy z výstavy, která je teď o dobré tři hodiny po dálnici dál (na Lipsko vzpomínám v nejlepším, z mého pohledu se v Kolíně zázemí prakticky nezměnilo - organizace byla v obou případech příkladně precizní, jak se na Německo sluší a patří) a co do významu se určitě může měřit i s americkou E3. Věční kverulanti kritizovali nedostatek nově ohlášených titulů, ale já myslím, že můžeme být spokojeni. Definitivně došlo na zlevnění PlayStation 3 a představení zmenšené verze (je fascinující, že se tak nejdražší konzolí stalo Wii), EA ohlásili Crysis 2 (byť myslím zbytečně opatrně), Peter "Slibotechna" Molyneux se pochlubil třetím dílem Fable (uchechtávající se novináři na tiskovce šeptem tipovali, kolik z vyřčeného se opravdu zrealizuje) a Blizzardi poprvé nechali nahlédnout pod pokličku Diabla III. Nejen novináře, ale kohokoliv, kdo byl ochoten vystát tříhodinovou (a místy i delší) frontu. Kolikrát se vám něco takového rok a půl před vydáním poštěstí?

Byly i věci, které zůstaly za očekáváním, samozřejmě. Především stánek Microsoftu - z třetiny obsazený novým Windows a s dominantní částí věnovanou karaoke hře Lips. To je daň zaměření výstavy na širokou veřejnost, Sony se s tím ale poprala daleko lépe (i když i tady nezanedbatelná část prostoru patřila SingStaru a kvízu Buzz) a zastínila i Nintendo, které oproti předchozím létům v Německu (kde má evropské sídlo) jen recyklovalo E3. GamesCom také stále "předstíral", že je trend hudebních her pořád "in". Byly všude a hráčům mé generace už se to myslím začíná trochu zajídat - nic proti DJ Hero, to je alespoň jakás takás inovace, ale nové a nové kompilace pro SingStar, pseudo pokračování Guitar Hero a samozvaný herní grál The Beatles: Rock Band mě opravdu nechávají chladným.

Teď trochu oklikou ke konkrétním prezentacím. Mám dlouhodobě problém s tím, že si nechci předem kazit dojem z hraní. Nejsem takový šílenec, abych zavíral oči před každým trailerem (ty herní ostatně bývají buď útržkovité, nebo nekonkrétní) a naštěstí mám milosrdnou paměť a dost zapomínám, ale opravdu mi hlava nebere, kdo se dobrovolně kouká na všechny ty videa typu "15 minut záběrů ze začátku hry". A tak cíleně ignoruji gameplay videa z her, na které se těším, obzvláště těch stavejících na poctivém příběhu. Bohužel se to moc neslučuje s mým zaměstnáním a ne vždy to vyjde, ale až do GamesComu jsem například neviděl ani vteřinu z Heavy Rainu. Pravda, byl bych radši, kdyby mi to vydrželo až do jarního vydání, ale v Kolíně jsem prostě neodolal, popadl gamepad a hodinu se s tím krátkým demem mazlil. Rozhodně jedna ze tří nejlepších her výstavy!

K tomu drobný postřeh - nesnadná situace s násilnými hrami v Německu je dobře známá, ale pokud jste nebyli v Kolíně (nebo v minulých letech v Lipsku), možná nevíte, že se stejné zákony vztahují i na prachsprostou prezentaci hry. "Závadné" tituly si mladiství nejen že nemohou koupit, ale dokonce na ně nesmí ani koukat, natož si je vyzkoušet. V praxi tak na výstavišti řada stánků disponovala uzavřeným prostorem s těmito hrami a posílené squadry zaměstnanců firem velmi důsledně kontrolovali věk návštěvníků (jen trochu jim to usnadňoval systém náramků, které si zájemci mohli na k tomu určených místech opatřit). Není divu, v případě porušení pravidel hrozily vysoké pokuty a snad i kriminál.

Stejně jako Heavy Rain jsem dosud úspěšně ignoroval i gameplay záběry z Mafie 2. Opravdu si tu zápletku nebo její část chcete nechat prozradit dopředu? Jasně, chápu - nechcete, ale nedokážete odolat. V Kolíně jsem taky neodolal. Na uzavřenou prezentaci jsem poslal kolegy (kromě možnosti klást otázky se mimochodem dost podobala veřejně přístupnému gameplay videu), sám jsem využil volnějšího odpoledne novinářského dne a vstoupil do 2K kina, netuše jaké peklo mě čeká uvnitř. Za deset let ježdění na výstavy už bych měl být na temné, uzavřené a zcela vydýchané místnosti zvyklý (kdo by si také stěžoval, když tam zpravidla jdete jen na půl hodiny, zatímco tu chudák vývojář dřepí celý den), ale tady jsem měl opravdu na krajíčku. Ještě horší byla dispozice kina, kdy jste už z druhé řady viděli na nízko umístěnou projekci jen s velkými obtížemi. Ukázka z Borderlands tak byla téměř nekonečná, ale pak přišlo zhruba desetiminutové německy komentované gameplay video z Mafie 2 a já rychle ožil. Jestliže mám jisté pochybnosti ohledně vývoje v 2K Czech, na hře toho zatím moc kritizovat nejde. Jen tak dál!

Definitivně jsem se mimochodem ujistil, že budu Mafii 2 hrát v originálním (tedy anglickém) znění. Uznávám vysokou kvalitu českého dabingu prvního dílu, ale přesto tvrdím, že byla anglická už tehdy mnohem lepší, ať už kvalitou dialogů nebo samotného namluvení. A pokud jste jako já fanoušek mafiánských filmů, nemusím jistě nic vysvětlovat - italský přízvuk v češtině při nejlepší vůli nezní autenticky a nadávky, to je kapitola sama pro sebe...

Vida, tradičně jsem se rozepsal, aniž bych vůbec něco řekl. Zbytek tedy zítra. Snad.

Pokud si myslíte, že je britský Edge nejexkluzivnější světový herní časopis, udělejte si pět kliků. A naučte se francouzsky - právě v téhle kulturně výjimečné zemi vznikl vpravdě výjimečný herní magazín. Ostatně, jinde něco takového asi ani vzniknout nemohlo. Amusement vychází pouze dvakrát ročně a spíše než herní časopis připomíná exkluzivní módní magazín, s nádhernými fotografiemi dokonalých modelek, které tu ovšem na rozdíl od fotek ve Vogue drží v ruce PSP. Těžko říct, jaká je v dnešní době rentabilita takového časopisu, francouzští kolegové, kterých jsem se na to na jakési herní akci ptal, jen kroutili hlavami (jedno číslo mimochodem stojí 9 euro, přes web dokonce 15) - podle internetových stránek ale za projektem stojí kreativní reklamní agentura, která se možná touto cestou chce jedinečným způsobem prezentovat a je zřejmé, že nejde o klasický komerční projekt cílený na běžného hráče. Na druhou stranu, není to zdaleka jen o umění - každé číslo má bezmála 200 stran, je nějak tematicky zaměřené a na jeho stranách už byli vyzpovídáni (a exkluzivně vyfoceni) například Peter Molyneux, Kaz Hirai nebo William Gibson.

Na oficiální web se určitě podívejte, je částečně v angličtině, ale hlavně tu v sekci Gallery najdete výběr několika nádherných fotoseriálů. Ony totiž nejsou jen o modelkách, však se podívejte na seriál Made of Myth, ze kterého se po právu rozplývají na serveru Offworld. Továrna na Tetris? Hezký nápad!

Na seriálech oceňuju mj. propracované příběhy a detailně vykreslené postavy, snad i proto nemám příliš v lásce seriály s uzavřeným příběhem v každém dílu. Nakonec mě někde na konci druhé série přestal bavit i House (jinak nepochybně jeden z nejlepších pořadů tohoto druhu) a nic na tom nezměnil ani vtipný a charismatický Hugh Laurie. Prostě mi to přišlo všechno na jedno brdo - beznadějný případ > první špatná diagnóza > hádka, beznaděj, zoufalé přemýšlení > náhodně nalezené geniální řešení. Změny ve vztazích, nové postavy nebo další drobný vývoj hlavní příběhové linky bohužel nebyly tak zajímavé, jak bych si přál a napětí se záhy vytratilo. A vidíte, jeden takový seriál teď přesto sleduju a těším se na září, kdy začne druhá série.

The Mentalist má s Housem vlastně lecos společného. Také jeho hlavní postava má charisma na rozdávání, je třeskutě vtipná (i když trochu jiným způsobem) a svým způsobem tajemná. Patrick Jane je bystrý chlapík s jedinečnými schopnostmi empatie, sugesce, hypnózy a manipulace. Je to takový novodobý Sherlock Holmes, který si všimne stop, jež ostatní přehlédnou, ale především pozná vraha (no, to možná přeháním...) podle rozestlané postele. Občas (jen občas!) je to trochu přitažené za vlasy, ale nikdy to nepřekročí hranici reality a případná nepatrná škobrtnutí snadno vyváží prostý fakt, že je to zábava. A o tu tu jde - zatímco totiž ostatní seriály typu CSI lákají diváka na striktně vědecký přístup a forenzní metody vyšetřování, Mentalista používá intuici a selský rozum a svých schopností si je velmi dobře vědom - Jane si hraje nejen se svými detektivními partnery, ale pochopitelně i s vrahy a vlastně i s diváky.

Americká televize s velkým úspěchem odvysílala na jaře první sérii, brzy bude následovat další a je celkem evidentní, že se pár let na obrazovkách udrží. Jestli si tak dlouho udrží i mojí pozornost fakt netuším (hlavní příběh, kdy Jane pátrá po vrahovi své rodiny, byl dosud řešen jen velmi povrchně), ale zatím je to hodně příjemný mainstreamový seriál na odreagování. U nás bude Mentalistu pokud vím vysílat Nova, jako vždy ale doporučuju originální znění s kvalitními českými titulky. Více na fanouškovské stránce.

Hledat v logických rychlících originalitu je dost naivní - jednak už bylo snad všechno vymyšleno a jednak je nesmírně obtížné v tomto "královském" žánru (alespoň tedy z pohledu designéra, tak to vidím já) přijít s nějakou skutečnou inovací. A vidíte, Blitz Games (jinak líheň převážně nezajímavých dětských a televizních licencí, ovšem kdysi dávno byli bratři Oliverové legendami - mj. vytvořili Dizzyho) to dokázali. Droplitz je geniální hra, která sice zdánlivě staví na základech Pipemanie (budujete potrubí), ovšem ve skutečnosti je to naprostý originál - potrubí vytváříte otáčením jednotlivých symbolů, snažíte se propojit cestu odshora až dolů, ideálně raději hned několik různých najednou. Možná to tak nevypadá, ale po týdnu hraní bych se Droplitz nerozpakoval zařadit mezi pět nejlepších rychlíků všech dob. Na Metacritic má aktuálně sice pouze 78%, já bych se spíš podepsal pod tuhle oslavnou recenzi.

"Drobným" handicapem Droplitzu je fakt, že na rozdíl od Tetrisu nebo Bejeweled není jeho hratelnost jaksi instantní a do hry budete muset investovat minimálně půl hodiny, než vám "začně svítat" a možná i celou hodinu, než jí propadnete. Snad i proto PC verze na Steamu nemá demo (na Live Arcade trial je, ale ovládání gamepadem pochopitelně není tak šikovné jako myší), osobně se však zaručuji, že těch 8 eur nebudete litovat (čímž nechci říct, že vám v opačném případě vrátím peníze, ale budete mi moci nadávat). V jistých aspektech (nutnost plánování a předvídání) mi Droplitz připomínal šachy, ale zároveň si zachovává onu chytlavou hratelnost charakteristickou pro tento typ her, takže se můžete dostat do "puzzle rauše", kdy s rozšířenými zorničkami zíráte na monitor a mozek podvědomě vydává příkazy. Jo, tyhle chvíle mám rád!

Příjemným bonusem je pak technické zpracování. Tady zjevně vděčíme za mnohé konzolovým verzím (vedle X360 a PS3 je v prodeji i na iPhone, kde to myslím musí fungovat parádně) a HD grafika a skvostná hudba Droplitzu je prvotřídní.

Některé studie jsou jen stěží uvěřitelné - v životě jsem za virtuální zboží (ve hrách, virtuálních světech a sociálních sítích) neutratil ani korunu a vidíte, přesto ho podle jedné studie v uplynulém roce alespoň jednou koupilo 12% všech Američanů včetně kojenců a důchodců, tedy přes 35 milionů lidí! Fajn, studie byla sponzorovaná společností, které se prodejem tohoto zboží sama zabývá (což samozřejmě smrdí, podobně jako když si politická strana objedná výzkum popularity), ale také další studie tvrdí, že si Američané s hrami jaksi tykají...

Pod touto už je podepsaná důvěryhodná výzkumná společnost NPD a navíc byla uskutečněna na nezanedbatelném vzorku 21 tisíc lidí (byť nešlo o vzorek reprezentativní jako ve výše zmíněném případě). Podle výsledků z americké populace (= cca 304 milionů lidí) tak či onak hraje 170 milionů, tedy 55% Spojených států! Jistě, může jít o příležitostné hráče, kteří si zahrají jednou za čas na iPhonu, ale těch dle článku na GameSpotu byla sotva pětina. Ještě úctyhodnější je pak počet PC hráčů (67 milionů), z nichž 17 milionů spadá do kategorie "Avid" a hraje přes 23 hodin týdně. Uf! Slušné číslo, ani já osobně už tři hodiny denně u her netrávím - ty časy jsou pryč.

Řekněme, že jde o věrohodnou studii s pravdivým výsledkem. Jak si ve srovnání s Amerikou vedeme my? Pokud by českých hráčů mělo být stejné procento v populaci, pak by tu muselo být celkově 5,7 milionu hráčů a více než půl milionu "Avid PC gamers". Tomu se samozřejmě můžeme jen zasmát. Na druhou stranu, herní časopisy tu svého času dohromady prodávaly přes 100 tisíc kusů měsíčně a unikátních návštěvníků nejnavštěvovanějších českých herních serverů je dnes ještě mnohem více. A řekl bych, že když už někdo utratí peníze za herní časopis nebo cíleně chodí na herní web, není to příležitostný hráč - takový hraje spíše na telefonu, Solitaire ve Windows, nebo flashovky na internetu a nemá potřebu si o hrách číst. 

Několik dalších indícií. Podle některých optimistických odhadů se v ČR prodalo až 200 tisíc PlayStation 2, v současné době se počet nových konzolí (Wii, Xbox 360 a PS3) může pohybovat někde pod hranicí sta tisíc. Letmý pohled na serverové statistiky populárního Travianu (jedné z mnoha casual online her) odhaluje počet hráčů na českých serverech kolem 80 tisíc (zdroj). Počítač u nás vlastní necelá polovina domácností, přístup k internetu má zhruba třetina (zdroj). Asi nejzajímavější by mohla být statistika obliby her na mobilních telefonech - podle zasvěcených lidí někdy vyzkoušela mobilní hru (třeba tu "zabudovanou" v přístroji) přibližně třetina všech majitelů mobilu (tedy řekněme dva miliony), pravidelně nebo občas je prý nakupuje zhruba 150 tisíc lidí. Možná by se daly najít nějaké další zajímavé výzkumy, ale myslím, že pro hrubý obrázek to stačí, všechny jsou ostatně dost zavádějící (spousta hráčů Travianu hraje na více serverech, spousta majitelů PS2 vlastní i PC a další konzole atd.). 

Nebudu to hrotit, zavřu oči a odhadnu to - za hráče (tj. lidi, který za posledních 12 měsíců hráli jakoukoliv videohru) se dá považovat přinejlepším 10% české populace, hardcore hráči se budou nejspíš počítat na desítky tisíc. Proti Spojeným státům tedy máme stále co dohánět. Ale upřímně, ne že by na tom nějak záleželo. Třeba piva zase vypijeme mnohem víc než oni!

Z hrůzou jsem zjistil, že jsem tu ještě přes dvě stručné zmínky patřičně nezpropagoval fantastickou knížku Rogue Leaders: The Story of LucasArts od Roba Smithe (dlouholetého šéfredaktora amerického PC Gameru). Musím to napravit, tohle je totiž opravdový skvost a určitě jedna z pěti nejlepších "herních" knížek vůbec. Zatímco publikací mapujících historii herní branže jako takové je poměrně hodně, takových, které se věnují jedné konkrétní epoše, firmě či fenoménu je méně (viz moje už starší, ale stále platná sumarizace). Podobně jako Masters of Doom sleduje osudy id Software, Rogue Leaders mapuje výhradně historii LucasArts. Činí tak sice méně beletristickou formou (ne nadarmo se o Masters of Doom spekulovalo jako o předloze k filmu, dokážu si to klidně představit), zato ale s bezprecedentní podporou samotné, obyčejně spíše tajnůstkářské společnosti, která autorovi poskytla přístup do zákulisí vzniku firmy a její slavné existence. Výsledkem tak jsou pozoruhodné (a často dosud nepublikované) informace, autentické rozhovory s lidmi, kteří před třiceti lety tvořili herní historii a v neposlední řadě také exkluzivní obrazové materiály, počínaje nejrůznějšími malůvkami, přes interní dokumenty (včetně dopisů George Lucase), až po hodnotné designové poznámky.

Osobně mám jako fanoušek adventur v oblibě především éru zhruba od poloviny 80. do poloviny 90. let, ovšem najdete tu i svědectví ze skutečně dřevních dob (kdy se firma ještě nazývala Lucasfilm Games a spolupracovala s Atari), nebo naopak pozdější "Star Wars" éry. V každém případě je to pro příznivce LucasArts naprosto povinná koupě. K dostání za necelých 40 dolarů (kdysi většina z nás všechny jejich hry hrála zadarmo, tak to teď touhle cestou můžeme trochu napravit) přes Amazon. Mimochodem, občas se mě někdo ptá, jak to s tím Amazonem přesně funguje - z americké pobočky objednávám obvykle několik knih najednou, nejlevnější forma poštovného pak například u čtyř knih přijde zhruba na dvacet dolarů a i když obchod slibuje dodání za 18 až 32 pracovních dní, nikdy jsem nečekal déle než dva týdny. Tak neváhejte, do toho! V posledním Score jsem (u příležitosti speciální edice Monkey Islandu a nového vydání starých adventur na Steamu) sepsal několik "historek" z knihy do krátkého tématu, tady je jeden z příběhů: 

Zájemců o práci v LucasArts bylo od samotného počátku habaděj a šéfové se v životopisech doslova topili. Tehdejší ředitel David Fox vzpomíná, že ho mezi nimi upoutal ten od Tima Schafera. Ten do Lucasfilmu místo obvyklého výčtu předchozích prací a zkušeností poslal ručně kreslený komiks vyprávějící příběh o tom, jak získá práci a je neskonale šťastný. Měl štěstí – firma tehdy nehledala herní programátory a vzhledem k relativní jednoduchosti SCUMMu se mělo za to, že je tyto schopnosti možné naučit téměř kohokoliv. Hledal se spíše humor a kreativita.

Tim Schafer si ale na svůj přijímací proces vzpomíná trochu jinak. „Nejdříve jsem měl připravený obyčejný životopis, ale pak jsem totálně pokazil pohovor přes telefon. David Fox se mě v telefonu zeptal, jestli jsem hrál nějaké jejich hry, a já odpověděl, že ano a mojí nejoblíbenější byl Ballblaster.“ David Fox mu odpověděl: „No, asi jste chtěl říct Ball Blazer. Ballblaster byl název pirátské verze.“ Mladičký Schafer skutečně hrál pirátskou verzi hry, a když mu Fox řekl, ať tedy pošle životopis a dopis popisující jeho ideální práci, rozhodl se, že už nemá co ztratit. „Tak jsem udělal dopis ve formě textové adventury s obrázky ve čtverečcích. Celé jsem to nakreslil na svém Atari 800,“ doplnil Schafer. Díky bohu, že nakonec práci dostal.

Rogue Leaders si vážně nenechte ujít. Za těch čtyřicet babek ostatně dostanete velikou knihu s tvrdou vazbou, kterou si rozhodně na pláž nevezmete a budete jí opatrovat v rukavičkách. Koneckonců, titulní strana (to z obrázku na Amazonu samozřejmě nepoznáte) je opatřena nádherným hologramem. Někdo byl zkrátka perfekcionista...

Herní branži oproti původním předpokladům (spoléhajícím na fakt, že jsou videohry velmi levnou formou zábavy) ekonomická krize zasáhla - viz například tento článek agentury AP. Skutečným důvodem zveřejnění tohoto článku je nicméně níže uvedený nádherný obrázek vytvořený pro akci 8bit & Beyond, která se bude konat za pár dní ve Philadelphii. Více o ní a celou řadu dalších krásných prací najdete na blogu pořadatele. Kde mám ten teleport?