Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Ačkoliv jsem v poslední době vůči Nintendu poměrně kritický a jeho vánoční line-up ani po E3 nevypadá nijak zvlášť skvostně (především tedy z pohledu hardcore hráče), v několika uplynulých dnech a týdnech se na něj u mě doma rozhodně neprášilo. Potenciál Wii MotionPlus (pro připomenutí: maličký přídavek k Wii ovladači, který výrazně zpřesní detekci jeho pohybu) pilně testuju na trojici her Grand Slam Tennis, Tiger Woods PGA Tour 10 a Wii Sports Resort (chystám se k nim vyjádřit v průběhu týdne ve vlastním příspěvku, teď snad jen naznačím, že jsem minimálně s prvníma dvěma hrami navýsost spokojen), neunikla mi ale ani FPS The Conduit, kterou jsem v sobotu pokořil a pořádně vyzkoušel i multiplayer.

Hodnotit tuhle hru je nutné ze dvou zcela odlišných úhlů pohledu - z pohledu člověka znalého stříleček na PC a konzolích, kterého příliš nezajímá, že hra na poměry Wii vypadá naprosto skvostně. Pro něj je to stále jenom 480p a i když vypadá o něco lépe než poslední FPS na PS2, proti současné konkurenci je o několik světelných let pozadu. Tohoto člověka nezaujme ani převážně koridorová hratelnost, absence nápaditých designových prvků a otřepaný příběh. Pro takového hráče má The Conduit hodnotu jen jako kuriozitka se zajímavým ovládáním (mimochodem do posledního tlačítka libovolně překonfigurovatelným - tohle by si naopak měli zapsat všichni konzoloví vývojáři za uši!), které je co do přesnosti a rychlosti někde na půli cesty mezi klasickým gamepadem a počítačovou myší. Bohužel, tvůrci nevyužili jedinečné možnosti podpory zmínšného MotionPlus (který na rozdíl od původního Wiimote rozlišuje lineární pohyb od detekce akcelerometru, což je - jak uživatelé počítačových myší dobře vědí - naprosto zásadní vlastnost) vydaného v podobném termínu, a tak to rozhodně není tak přesné, jak by mohlo být. Tady musím podotknout, že mi to nijak zásadně nevadilo (zvlášť když jsem si všechno dle vlastní potřeby přenastavil) a The Conduit jsem si celkem užil, nicméně si troufám tvrdit, že budu spíše výjimkou.

Z pohledu člověka, který má doma jen Wii a ještě ke všemu je hráč hardcore her, to je ovšem úplně jiná káva! Pro něj to bude jedna z nejlepších stříleček, které kdy hrál, s trochou štěstí srovnatelná i s dosud nedotknutelným Metroid Prime. Tenhle člověk se navíc rozpláče štěstím u multiplayeru, který nejen že tu je, ale je vynikající a disponuje hned třinácti různými režimy! The Conduit usvědčuje ze lži Shigeru Miyamota, který na E3 tvrdil, že New Super Mario Bros nemůže mít multiplayer, "protože se na obrazovce děje moc věcí a Wii by to nezvládla." Prdlajs! The Conduit může proti sobě hrát až tucet lidí a to s většinou funkcí, které dobře známe z jiných platforem (včetně například voice chatu), až na drobné výjimky povětšinou bez lagu. A na obrazovce se toho děje dost, to mi věřte!

Kdyby nic jiného, už kvůli tomuhle zostuzení Nintenda a jeho ubohé online podpory má existence The Conduit smysl (jakkoliv jsem dost skeptický k tomu, že by se mohlo cokoliv změnit). A to rozhodně není jeho jediný smysl a zmíněný druhý typ člověka by se o tom měl přesvědčit na vlastní kůži. Osobně jsem - jakkoliv jde ve srovnání s PC střílečkami o chudého příbuzného - spokojen a o to víc se těším na blížící se reedici trilogie Metroid Prime. Zvlášť, pokud bude podporovat MotionPlus...

Jestliže se toto herní léto nese ve znamení nějakého trendu, pak je to návrat 2D plošinovek. Microsoft své "Summer of Arcade" (tradiční letní kampaň, kdy je nedostatek nových AAA her kompenzován atraktivními premiérami na Live Arcade) včera odstartoval vydáním Splosion Mana, kterého bude záhy následovat Shadow Complex (pokud jste ho ještě neviděli, napravte to) a jen před pár týdny navíc vyšla (vedle PS3 i na PC, viz demoverze) hodně pozitivně hodnocená Trine. Já osobně jsem za tenhle trend nesmírně rád, 2D plošinovky jsem nadšeně sjížděl od konce 80. let a z jejich přesunu do undergroundu (i na DS a PSP jich v posledních letech bylo minimum) jsem byl smutný, jakkoliv to možná při hraní Dooma a Call of Duty někdy nevypadalo. Tahle trojice (a klidně k ní můžeme přidat například i Braid) navíc dokazuje, že to není pouhá hra na retro strunu, ale že lze i tady stále inovovat.

Splosion Mana vám nejlépe představí video na oficiálních stránkách (nebo lépe úplnou nahrávkou devátého a desátého levelu, ale to už je pro někoho možná spoiler), ale v kostce jde o to, že je z vás následkem nepovedeného experimentu jakýsi ohnivý chlapík, jehož jedinou schopností je explodovat. S touhle schopností musíte uniknout z laboratoře, což ovšem neznamená proskákat pár místnosti a zlikvidovat při tom nějaké ty ďábelské vědce, nýbrž překonat rafinované překážky a nástrahy. Ve výsledku je tak Splosion Man hodně svěží 2D plošinovka s výraznými logickými prvky vyžadující postřeh, důvtip a především správný timing. Zkuste demo, za 800 bodů je to skvělá záležitost, která vám vydrží minimálně dva večery (případně mnohem víc, pokud zkusíte multiplayer) - líbila se mi rozmanitost designu misí (teprve ve třetí epizodě autoři rezignovali na inovace, ale v prvních třiceti úrovních v podstatě vždy narazíte na nějakou novou překážku), cool atmosféra plná humoru (viz tahle obrazovka po dokončení hry) a oceňuju šikovně řešenou obtížnost (když desetkrát umřete na stejném checkpointu, můžete se posunout do další úrovně, kterou ovšem hrajete s ostudnou mašlí kolem pasu), na druhou stranu místy trochu vadila kamera (snažící se v některých okamžicích zpřehlednit situaci, bohužel s opačným výsledkem). Palec nahoru!

Na Steam fórech jistý dobrák s nadbytkem volného času vytvořil wallpapery ze všech Achievement ikonek v Team Fortress 2. To znamená přes dvě stovky různých (pro fanoušky hry náležitě ikonických) motivů naservírovaných přímo pod nos v mnoha různých proporcích a rozlišeních. Já říkám nářez, tohle mi vystačí minimálně na rok! Příznivce realističtějších tapet možná potěší tady.

Zase po čase tu přetiskuji jeden článeček ze SCORE, ať není sekce Články tak mrtvá. Zvolil jsem vcelku aktuální téma o bezplatných masivních multipalyerových online hrách, které jsou sice zadarmo, ale v rukou šikovných vývojářů a obchodníků (v našem případě tvůrců Puzzle Pirates, kteří se na Gamasutře pochlubili svými příjmy z mikrotransakcí, jež jsou prakticky jediným příjmem z jejich "bezplatné" hry) mohou vydělat velmi slušné peníze. Článek Zadarmo, a přesto se ziskem najdete tady (pod něj také směřujte případné komentáře).

Před pár dny jsem se na Twitteru podivil, že české herní weby zcela ignorovaly DSkovou hru Scribblenauts, která přitom získala řadu prestižních hodnocení "Best of E3" (mj. na GameSpotu, GameSpy či IGN). Server Hry na cesty (věnují se výhradně hrám na handheldy a mobily) vzápětí přispěchal s "prvním pohledem", ale mám trochu pocit, že ne zcela pochopili, z čeho ti zahraniční novináři vlastně byli tak na větvi. Takže alespoň krátce dodávám (na základě článku na Wikipedii a několika jiných zdrojů), že tu jde o ohromnou svobodu v řešení překážek či úkolů, která vyplývá z možnosti vyvolávání prakticky jakéhokoliv předmětu pomocí stylusu. Jistě, databáze předmětů nebude bezedná a zcela určitě si nebudete moci vytvořit vagínu, nicméně autoři slibují 10 tisíc "slov" a dojmy různých lidí, kteří si hru na E3 vyzkoušeli (viz tato pěkná sumarizace), jsou docela výmluvné...

Typickým příkladem je okamžik, kdy máte sebrat hvězdičku, která je ukryta mimo váš dosah na stromě. Vy můžete tuhle primitivní situaci řešit tak, že strom zapálíte, můžete jej samozřejmě porazit pomocí sekery, ale třeba také vyvoláním bobra. Nabízí se ovšem i mírumilovné řešení - prostě si ke stromu postavit žebřík, případně hvězdu shodit míčem. Na Wikipedii také popisují situaci, kdy se kdosi rozhodl porazit robotické zombies (nezničitelné konvenčními zbraněmi) tak, že se vrátil v čase zpátky (pomocí napsání spojení "time machine"), aby tam získal dinosaura a s ním roboty ušlapal.

Takže další hra, která se nebojí postavit celou svojí hratelnost na fantazii hráče! Musím říct, že tohle samo o sobě ještě není záruka úspěchu (viz Crayon Physics, kde jsem snad 90% úkolů snadno vyřešil způsobem, se kterým autor zjevně nepočítal), nicméně z mnoha dalších důvodů (tady už viz onen článek v češtině) vypadá tenhle projekt hodně nadějně a sleduju jej s velkým zájmem.

PS: Zde najdete výčet slov, které ve hře jsou a které tam naopak chybí.

Před pár lety jsem v Las Vegas vyhrál nějaký ten dolar na ruletě a místo abych s nimi odjel (což je dost naivní představa, nakonec to tam stejně vždycky narvete zpátky, třeba na letišti v automatu při čekání na odlet), rozhodl jsem se je utratit za show, kterých tam v každém hotelu běží nonstop hned několik. Na taneční kreace moc nejsem, takže jsem zvolil stand-up comedy a taky Davida Copperfielda. Bylo to docela zajímavé - zatímco při jeho návštěvě Prahy šlo o ostře sledovanou show s masivním PR a drahými vstupenkami, v Las Vegas slavný kouzelník vystupuje s výjimkou svých turné dvakrát denně sedm dní v týdnu. Zklamaný jsem rozhodně nebyl, Copperfield má charisma a show to byla vtipná a zábavná, ale přeci jen z toho byla cítit rutina. Kdosi mi tam ale poradil Penna & Tellera a to už bylo jiné kafíčko.

Tahle dvojice je u nás prakticky neznámá, ve své zemi jsou ale celebritami už bezmála tři dekády. Bodují svým charismatem, svérázným pojetím show (menší Teller je mim a prakticky nemluví) a paradoxně také tím, že se namísto velkolepých kreací Copperfielda soustředí na menší kouzla, často notoricky známá, která ovšem dokonale nacvičí a často také divákům vysvětlují jejich provedení (což, jak uznáte, iluzionisté často nečiní). Sympatičtí jsou mi i svým velmi otevřeným ateismem, což je v americkém showbyznysu hodně odvážné. Dost slov, mrkněte na YouTube - třeba tady, tady nebo tady. Je toho tam mnohem víc, případně si sežeňtě televizní pořady Off the Deep End nebo třídílný seriál Magic and Mystery Tour. Šikulové!

Ve své bohaté kariéře se Penn & Teller nevyhnuli ani videohrám. Jednak v polovině devadesátých let plánovali hru pro Sega CD, která nakonec nevyšla, nicméně betaverze se zejména díky části Desert Bus stala kultovní (viz článek zde) no a včera si v rámci své dokumentární série Bullshit vzali na paškál kontroverzní téma násilí ve hrách. Seriál Bullshit se letos "dožil" už sedmé série a komediální dvojice v ní (zcela bez použití magie a kouzel) zábavným způsobem vysvětluje jisté více či méně zažité omyly, nadpřirozené jevy nebo pseudovědecká tvrzení. Došlo už nejen na profláklé konspirační teorie kolem 11. září nebo UFO, ale třeba i na nesmyslné diety nebo balenou vodu a samozřejmě i na Boha a bibli. Nestahuji každý díl, vybírám si podle tématu, ale většinou to bývá přes určitý cynismus a předpojatost hodně zajímavé - jako by Penn & Teller ani nebyli Američané; nebojí se hájit marihuanu, postavit se za homosexuály, zesměšňovat recyklování a podporovat jadernou energetiku (snad jen scientologům se podle Wikipedie vyhýbají, škoda).

Díl věnovaný násilí ve videohrách (stahujte z obvyklých zdrojů) rozhodně není adeptem na Pulitzerovu cenu za vyváženost, není to ani seriózní studie s nějakými novými poznatky k tématu a místy mi přišla dokonce příliš jednostranná (jsem rozhodně na straně her, to ale neznamená, že jednou svého osmiletého syna nechám hrát Manhunta), ale rozhodně to stojí za shlédnutí, už kvůli emotivní pointě. Schválně, co myslíte, že udělá devítiletý fanoušek stříleček, když dostane do ruky opravdovou automatickou pušku?