Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Tak už to prasklo. První info o PSP Go najdete tady, na Eurogameru pak osm hi-res obrázků. Cenu neznáme (prý má být vysoká), datum uvedení na trh taky ne, ale... jak se líbí? Z designu moc odvařený nejsem (vedle iPhone a iPodů obstojí jen těžko) a děsím se nešikovně umístěné analogové páčky - navíc jsem tajně doufal, že tu nakonec budou hned dvě. Naopak nadšený jsem kompaktní velikostí (vypadá o dost užší) při zachování velkého displeje.

Mimochodem, zvěstí kolem nových her a jiných odhalení před letošní E3 bylo tentokrát více než dost (řada z nich evidentně kontrolovaných) a Twitter se pod nimi doslova prohýbá. Přesto budou tiskovky určitě nesmírně zajímavé - Geoff Keighley ostatně napsal, že mají všichni tři výrobci konzolí v rukávu trumfy, které ještě nikdo "netrefil". Takže nezapomeňte, tiskovka Microsoftu je v pondělí v 19:30 našeho času, v úterý (jinak první den E3) následuje v 18 hodin Nintendo a o dvě hodiny později Sony (opět našeho času). Všechny by měly být živě přenášeny na Gametrailers (a zřejmě nejen tam). Nenechte si ujít!

Update: Velmi zajímavé srovnání velikosti nového PSP se starou verzí, s DS a také s iPhonem. A je prý i nezanedbatelně lehčí! Dále pozorným bloggerům neunikla podoba s Mylo.

Práce PR manažerů v herních firmách (a vlastně nejen tam) mě vždycky fascinovala. Vědí, ale nemůžou říct. Jsou placení za pozitivní zprávy, pranýřováni za ty negativní. Ne snad, že by museli nutně lhát, ale občas prostě neřeknou celou pravdu. Je to jejich práce. Zkuste se třeba zaměstnance PR zeptat na jeho pět nejoblíbenějších her všech dob. Schválně, kolik her své firmy se do výběru odváží dát? Tři, čtyři? Někteří i pět. Včera jsem se bavil představou Martina Zavřela (komunitního manažera 2K Czech), jak reaguje na dotazy ohledně mého tweetu. Co tak asi člověk na jeho pozici může napsat na dotaz typu „děje se u vás něco nekalého?“ Ten dotaz je samozřejmě povinný, stejně jako je předem jasná odpověď. Ať už je realita jakákoliv.

Martinovi se omlouvám, že jsem mu trochu znepříjemnil den a myslím, že nejen jemu dlužím vysvětlení. Předně, obvyklý pokus o zlehčení s poukazem na nějaké nespokojené či odejité (a tedy nedůvěryhodné) zaměstnance tu je zcela mimo mísu. Mým zdrojům jsem věřil včera a věřím jim i dnes. Tečka. Konkrétní být bohužel nemůžu, stejně jako nijak nerozvedu význam onoho tweetu. Snad jen, že jsem neměl na mysli existenci Mafie 2, spíše dlouhodobou budoucnost 2K Czech. Dovolte mi to trochu rozvést, tady už totiž nemusíte mít zdroje, stačí zdravý rozum...

Fanouškovské weby i herní servery na odklad hry reagovaly smířlivě dle logiky „dali jim půl roku navíc, dovolili jim hru vyšperkovat, projektu tedy plně důvěřují“. V rámci tohoto konkrétního projektu je to asi správná úvaha (pokud tedy hra nebyla ve stavu, že nebyl podzimní termín reálně splnitelný za žádných okolností – nad tím ale rozhodně nehodlám spekulovat a 2K Czech to pochopitelně popírají), ovšem pro mě je v tuhle chvíli daleko zásadnější úvaha nad další budoucností největšího českého studia. Fanoušci Mafie 2 mohou být v klidu, ale co my, kdo držíme palce českému hernímu vývoji v dlouhodobém horizontu?

Promítněte si vývoj Mafie 2 od jejího počátku, tedy takřka od dokončení prvního dílu v roce 2002. Dlouhá léta v utajení, první náznaky na sklonku roku 2006 s cílem vydat hru do konce 2007 (viz můj tehdejší rozhovor). Definitivní odhalení na Games Convention v roce 2007 a neoficiální plán vydání na konci 2008. Firmu kupují Take Two, ruší druhý projekt (čímž se tým zvětšuje a tedy celý vývoj i zdražuje), nový plán dokončení na podzim 2009 a nyní tedy další odklad. Pokud máte dobrou představivost a jste dobří v matematice, zkuste si vynásobit počet zaměstnanců nějakým přibližným průměrným platem a počtem měsíců.

Inu, všichni víme, že Mafie 2 není obyčejná střílečka a její vývoj je složitý, ale tohle má k bezproblémovému vývoji daleko. Je tedy na místě otázka (dvojnásob v období krize a enormně nákladného vývoje next-gen her) co dál a není vůbec jisté, zda s tím nějak souvisí případný prodejní úspěch hry, jakkoliv extrémní. Take Two si může jednoho krásného dne říci, že si vývoj třetího dílu lépe (resp. levněji a rychleji) zařídí v nějakém svém jiném studiu na druhém konci světa, pokusí se tam dostat klíčové talentované vývojáře a v Brně zavře krám. A nebo tu bude vyvíjet nějaký méně náročný projekt (ostatně, o jednom takovém v pražské pobočce jsem už cosi zaslechl), co já vím?

Zkrátka a dobře, jedna věc je budoucnost Mafie 2 a druhá věc je budoucnost 2K Czech – oboje spolu nesouvisí tak úzce, jak by se mohlo možná zdát. Přes to všechno jsem docela optimista. Za prvé, Take Two do Illusion Softworks nasypala zatraceně hodně peněz a vycouvat po dvou letech se zdá předčasné. Za druhé, Východní Evropa je v současné situaci poměrně atraktivní a konkurenceschopný region, zejména pokud jde o zdroj kvalitních vývojářů. A za třetí, do 2K Czech před půl rokem nastoupil nový šéf původem z Francie a co jsem měl možnost slyšet, je velmi šikovný a aktivní.

Takže tak. Nechci malovat čerta na zeď, ale nehodlám ani slepě adorovat „naše“ domácí studio a „naší“ domácí Mafii 2. Držme si odstup a nahlížejme na věci realisticky, to se dá přece dělat i se zatnutými palci. A pokud jde o ty eventuální události (pokud samozřejmě nějaké byly – ani já nejsem neomylný), o těch se holt dozvíme až za pár let. A nebo nikdy, to by možná bylo lepší...

O víkendu jsem konečně viděl Star Trek a i když jsem peněz za vstupenku nelitoval, byl jsem spíše zklamaný. Smířlivě to přičítám spíš naprosté neznalosti kontextu (zatímco Amerika zná Kirka stejně samozřejmě, jako zná běžný Čech třeba Mišpulína, já dosud neviděl ani minutu záběru z jakéhokoliv předchozího filmu nebo seriálu), ale přeci jen - tohle že má být jeden z největších letních filmových blockbusterů? A tak jsem se stejně jako vloni ponořil do distributorských plánů a tak jako vloni popřemýšlel, na co se teď vlastně mám těšit. Humorná odbočka k loňským tipům: Stalo se jsem po vší té negativní publicitě dodnes neviděl, Vall-I (ani nevím proč) taky ne, Hancock s Indym se mi pro změnu nijak zvlášť nelíbily. Každopádně, tohle je pět mých nejslibnějších letních premiér...

1. Veřejní nepřátelé (9.7.) - S obrovským náskokem na prvním místě nový snímek Michaela Manna. Pokud sledujete moje filmová hodnocení v pravém pruhu, víte, že jsem dal zatím jedinou stovku Nelítostnému souboji, ale zbožňuju prakticky všechny jeho filmy počínaje Thiefem až po Collateral. Veřejní nepřátelé (v originále Public Enemies, když už tu ty názvy matlám dohromady) je navíc gangsterka ze 30. let (napadá mě tady srovnání s jednou velmi úspěšnou českou hrou) a hraje v ní Johny Depp (jakkoliv asi spolu s Balem nedokážou vytvořit tak dokonale charismatické duo jako De Niro a Pacino v Heatu), takže tady opravdu nemám nejmenších obav.

2. Hanebný pancharti (27.8.) - Pokud se nemýlím, po pěti letech přichází řežijní "řadovka" Quentina Tarantina. Téma druhé světové války je sice notně vyčpělé (alespoň pro mě) a trailer vypadá docela nebezpečně, ale snad se to nezvrhne v další efektní šílenost. A i kdyby, přinejhorším to bude... ehm, něco mezi Černými barony a hrou Commandos. A přinejlepším? Inu, uvidíme, třeba obsazení je hodně slušné!

3. Piráti na vlnách (30.7.) - Britské komedie, to je zkrátka jistota. Tedy většinou - viz Láska nebeská, Notting Hill, Čtyři svatby a pohřeb atp. Všechny tři jmenované mají společného Richarda Curtise a jeho nový projekt (režie a scénář) tedy určitě stojí za pozornost. Trailer naznačuje méně romantiky a více humoru, ale jinak nepochybuju, že úspěšný recept bude zachován. Navíc s poměrně originálním námětem.

4. Pařba ve Vegas (18.6.) - Nevím proč, ale tenhle celkem tuctový film mi dokázal dokonale prodat pouhý trailer. A vlastně jen pár jeho vteřin s Mikem Tysonem. Ale budiž - pařby mám rád, Las Vegas jakbysmet (oboje dohromady ještě víc) a myslím, že tohle bude pohodová komedie bez zbytečné dávky romance. A bez zbytečných hvězd, chtělo by se dodat. Nicméně pravdou je, že nevím, jestli na tohle půjdu do kina, nebo "počkám na video" (jak se kdysi říkalo a dnes už to nedává smysl).

5. Transformers: Pomsta poražených (25.6.) - Ne že bych první díl nějak zbožňoval, ale byla to pohodová oddychovka, u které se hravě daly slupnout tři velké pixly popcornu. Aniž byste si toho všimli. Totéž (a nic víc) čekám i od pokračování.

Tak nám hudební hry překonaly v prodejích dlouho dominující sportovní žánr, psalo se vloni s velkou slávou. Firmy jako EA a zejména Activision na tom postavily svojí strategii, v obou případech s velkým úspěchem. Vítězná sestava se nemění a Activision v březnu ohlásili záměr vydat letos oproti loňsku dvojnásobný počet různých dílů Guitar Hero (místo 12 jich má být 24!). Novým trumfem má být DJ Hero s poněkud primitivně vypadající periferií. Odbočka: podstatu hratelnosti DJ Hero nedávno vysvětlili na Kotaku, hodně zajímavý je taky rozhovor s DJ Shadow, který na vývoji spolupracoval.

Zpět k pointě. Jsem sám, kdo je z tohoto žánru unaven? Osobně jsem měl (mám) hudební hry moc rád, zvlášť když stavěly (stavějí) na nějaké unikátní hratelnosti. Ať už to byl Vib Ribbon, FreQuency, Samba de Amigo, Donkey Kong Jungle Beat, Elite Beat Agents nebo i nedávno AudioSurf, každý z těchto projektů měl svojí svébytnou herní mechaniku (často včetně unikátního ovladače), zatímco současné hry řady Guitar Hero jsou převážně jen recyklací, vůbec ne nepodobnou tolik kritizovaným ročním updatům sportovních her od EA Sports. Totožná hratelnost, nový repertoár a šup s tím za padesát dolarů na pulty. O výdajích za "vylepšované" kytarové a jiné periferie raději nemluvě. Zvláštní, že to dosud nikomu nevadí a o Guitar Hero média i hardcore hráči píší stále téměř v superlativech. Odpověď na mou otázku je nicméně zřejmá - ne, nejsem zdaleka sám, kdo je unaven a příjmy z prodeje hudebních her v prvním čtvrtletí tohoto roku klesly o více než třetinu proti stejnému období roku loňského. Jak z odkazovaného článku vidno, uvědomují si to jak v EA, tak v Activisionu, kde dokonce najali chlapíka z Yahoo, který by se budoucností značky Guitar Hero měl intenzivně zabývat. Hodně štěstí.

Začátkem týdne jsem měl příležitost zahrát si Guitar Hero: Metallica a když si odmyslím ono zaujetí hudbou (tj. pokud jste fanoušek kapely, těžko se divit, že budete nadšení) a jistou chytlavost multiplayeru, byl to naprosto totožný zážitek jako před čtyřmi lety u prvního dílu. Není vůbec divu, že lze vedle tvrdého jádra pozorovat nasycenost hudebními hrami a jejich ústup z předních pozic v herních žebříčích. Nezastírám, že jsem jako příznivec kreativních her docela rád, protože tenhle stav logicky donutí Activision k inovacím, zvlášť když si zákazník může oblíbenou hudbu koupit online.

A zase ten PopCap! Po Bejeweled Twist nyní přichází s hrou, která je zdánlivě mnohem originálnější - v Plants vs. Zombies totiž hájíte svůj dům před nájezdy zombií, přičemž k tomu používáte poměrně nekonvenční zbraně. Viz název hry. Skutečnost je samozřejmě trochu jiná a i tady PopCap znovu chytře využil jistý herní fenomén a pozvedl ho na úplně jinou úroveň. Tím fenoménem je v tomto případě žánr Tower Defense (vedle nespočtu flashovek bych zmínil třeba Ninjatown pro DS nebo PixelJunk Monsters pro PS3), který ovšem teprve v podání PopCapu získává punc přístupné casual hry. Ostatně, když si odmyslím stařičký Rampart, nikdy jsem tomuto žánru nepřišel na chuť. Až teď! Plants vs. Zombies je báječná oddychovka, která má humorné zpracování (vedle obyčejných zombií na vás po pár levelech vystartuje zombie-oštěpař nebo zombie-čtyřbob, celkem jich je 26 druhů) a podivně chytlavou hratelnost. Není to vůbec puzzle (s výjimkou pár dílčích úkolů v režimu miniher), je to spíše logický rychlík, kde je ovšem důležitá precizní příprava a výběr vhodných bojových pomůcek před bojem. Když jsem tu kdysi volal po svěžích herních konceptech v casual branži, možná jsem neměl na mysli klon Tower Defense, ale je to rozhodně dobrý začátek a povedená hra s tradiční "popcapovskou" návykovostí. Takže kupujte, ideálně přes Steam, kde je to za 10 Euro (jinde za dvojnásobek) a navíc tam jsou achievementy.

Mimochodem, před pár měsíci se mi podařilo dostat do beta programu PopCapu, v němž s několika desítkami dalších hráčů testuji připravované hry. Je to zajímavá zkušenost - nemůžu se bohužel podělit o konkrétní dojmy z konkrétních her, nicméně pro tuto úzkou skupinu testerů tu PopCap nabízí k vyzkoušení i tituly, které zjevně nebudou dokončeny letos a jde téměř o prototypy. V tomto se PopCap od ostatních casual studií odlišuje - jeho "production value" je vysoko nad konkurencí a vývoj v jeho podání je až téměř nepochopitelně puntičkářský, ať už z pohledu technického zpracování, nebo co do herního designu. Plants vs. Zombies jsou toho názorným příkladem - dle tohoto rozhovoru byl projekt ve vývoji tři roky a na každou vydanou hru jich firma dvacet zahodí.

PS: Jen drobná výtka k tomu technickému zpracování. Je opravdu nutné v roce 2009 casual hru vyvíjet výhradně v rozlišení 800x600? Chybí tu jakékoliv vyšší rozlišení, o widescreenu nemluvě. Rozumím tomu, že je u kreslené grafiky podpora různých rozlišení možná složitější, než to vypadá, nicméně mi nezbývá, než hrát v malém okně - ve full screenu to vypadá strašlivě...

Možná jste přehlédli - komunitní server Game Artist vyhlásil výsledky soutěže, ve které bylo úkolem vytvořit libovolnou filmovou scénu v herním enginu. Zvítězil Blade Runner (použit byl CryEngine), na dalších místech se umístily výtvory z filmů Hook, X-Men 2, I Am Legend a Alien (tyto dva taktéž v CryEnginu, ba skvostné). Viz tato stránka s vyhlášením výsledků. Kouzelné na tom je, že jde o záběry z enginu (jakkoliv třeba šikovně naaranžované), takže by teoreticky mělo být možné v daných lokacích pohybovat. Blade Runner FPS? Jsem pro!

A zase po čase jedna zábavná kauzička z kuchyně herních recenzentů. Možná si vzpomínáte na hodně medializovanou kauzu kolem Driv3ra (sakra práce, já tenhle blog dělám už pět let?), o aktuálním případu jsem se zatím dočetl jen na jednom malém blogu. Ve stručnosti, o co jde: britský server Eurogamer otiskl velmi kritickou recenzi MMO hry Darkfall Online s výsledným hodnocením 2/10. Na to na svých fórech reagovali vývojáři, když napsali (kráceno): "Zkontrolovali jsme oba dva účty, které od nás Eurogamer obdržel k recenzi a zjistili jsme, že na jednom z nich byly odehrány zhruba tři minuty a na druhém méně než dvě hodiny. Většinu těchto dvou hodin hráč strávil tvorbou postav, zbytek zřejmě věnoval típání obrázků, které jsou u článku. Recenzent nikdy nestrávil online více než několik minut zároveň."

Vtipné, co dodávat? Snad ještě recenzentovu obhajobu, autor Ed Zitron (kdo ví, jestli má něco společného s Red Meatem?) totiž tvrdil, že s hrou (znovu připomínám, masivní multiplayerovou onlinovkou) strávil minimálně devět hodin! Panečku, to je argument jako řemen a docela mi připomněl pár dní starý rozhovor na Lupě, kde se chlapík z Atlasu bil v prsa, že je/bylo pět let před Centrem, které je sto let za opicemi. Ale to bych odbočil. Nutno totiž na druhou stranu uznat, že se Eurogamer k věci postavil docela čelem - jeho obsáhlá reakce je poměrně otevřená, redakce nijak nemaže, necenzuruje ani nezavírá diskuzi pod recenzí a pro jistotu nechala sepsat druhou recenzi známého Kierona Gillena. Jsem na ni hodně zvědav!

Pochyby nicméně zůstávají. Znovu se opakuje moje přesvědčení, že nejde až tak o médium, jako o konkrétní jméno. Herní časopis nebo web může mít velmi striktní pravidla nebo dokonce jakýsi etický kodex recenzenta a dlouhodobě jeho recenze můžete považovat za kvalitní a hodné respektu. Jenže selhání jednotlivce prostě nezabráníte, takže je lepší zaměřit se na konkrétní autory, kterým už (po četných osobních zkušenostech) věříte a jejichž vkus je vám blízký. Viz právě Eurogamer, který před lety Mafii ohodnotil 4/10. Znamená to, že tenhle zdroj už nikdy nebudete brát vážně? Inu, pokud se jmenujete Vávra nebo Vochozka, nikdo se vám asi divit nebude, ale ve skutečnosti by to byla škoda - píše tam řada špičkových autorů a jejich recenze často patří mezi to nejlepší, co si na internetu o hrách můžete přečíst. S tím ani (do smrti nedůvěryhodný, samozřejmě) Ed Zitron nic nezmůže. 

Vynikající článek o nejrůznějších chybách v umělé inteligenci najdete na serveru aigamedev.com. Je to přehlídka často velmi směšných situací, které se nevyhýbají ani těm nejúspěšnějším hrám (v seznamu nechybí Half-Life 2, Crysis, BioShock nebo Company of Heroes) a myslím, že se všichni shodneme na tom, že je všichni známe až příliš důvěrně. Bude někdy líp?

Před pár dny jsem byl v Londýně na akci, kde EA představila část svých her. Aniž by oznámila jakékoliv nové projekty (na to, řekl bych, dojde až na E3 nebo těsně před ní), Tim Schafer tu moc pěkně hovořil o Brütal Legend, Pandemic nechali snad vůbec poprvé nahlédnout pod pokličku Saboteura a nesmírně zajímavá byla i prezentace FIFA 10 - zatímco jindy EA střílí od boku svoje prodejní úspěchy, chlubí se novými licencemi a chvástá se vylepšeným motion capture, tady producent David Rutter půl hodiny sypal jedno konkrétní vylepšení hratelnosti za druhým. Nemůžu být konkrétnější (je vtipné, když na konci dubna posloucháte něco, co nesmíte zveřejnit až do začátku června), ale je vidět, že EA po loňském úspěchu neusnula na vavřínech. Stejně tak bylo na této prezentaci zřetelné, že to firma s tím nedávno vyhlášeným útokem na Wii myslela smrtelně vážně. Důkazem může být samostatně vyvíjený díl Need for Speed, prequel k Dead Space, Grand Slam Tennis, Tiger Woods PGA Tour 10 a samozřejmě i EA Sports Active, kterým se chce Peter Moore pustit do přímé konfrontace s Wii Fit (mimochodem, přesně rok po své evropské premiéře je znovu první na britském žebříčku prodejnosti - i přes vyšší prodejní cenu).

A právě u EA Sports Active se chci zastavit. Podrobné hands-on dojmy najdete na Eurogameru nebo se s hrou seznamte ve videu na Gametrailers, v kostce jde ale o virtuální posilovnu ve stylu "fitness hrou". Měl jsem šanci si jí na prezentaci na vlastní kůži vyzkoušet (foto) a s povděkem kvituju, že se EA podařilo postoupit o pořádný kus dál - počet druhů tréninku je výrazně vyšší i rozmanitější a zajímavější je také jejich podstatně větší důraz na aerobní aktivity (tj. pokud to vezmete opravdu od podlahy, můžete nejen zhubnout, ale taky si skutečně zlepšit formu a výdrž). Zatímco totiž Wii Fit přeci jen částečně vycházela z japonského pojetí pohybu a kladla větší důraz na klidnější aktivity jako je jóga (to jistě pramenilo i z podstaty balance boardu, na kterém není možné skákat), u EA Sports Active zasunete nunchak ovladače do speciálního držáku na noze a hra tak může sledovat pohyb horní i spodní části těla.

Přítelkyně se na to samozřejmě moc těší (já zase doufám, že jí dokážu získat pro Grand Slam Tennis), mě ale mrzí, že Active na celé čáře zklamala pokud jde o zpětnou vazbu. Za stejnou věc jsem tu před časem kritizoval Wii Fit a EA Sports Active v tomto směru nepostoupila ani o píď. Co víc, její využití podložky z Wii Fit je mizivé a při zadání vstupních informací tu i svojí váhu zadáváte ručně (sice se mi to moc nezdá, ale děvče, které mi hru prezentovalo, se dušovalo, že lze balance board využít jen u některých aktivit), takže nakonec veškerá zpětná vazba probíhá ve stylu vašeho skóre a počtu spálených kalorií. A to je výsledek velmi pofidérní, když uvážíte, že hra pracuje s nepřesnými daty (sami zadáváte svojí váhu, výšku, věk) a její "cvičební plán" je omezen na 30 dní. Wii Fit jsem kritizoval, že v balance boardu chybí měření tělesného tuku a EA Sports Active jde v tomhle směru vlastně ještě o krok zpátky.

Skoro bych to nazval trestuhodným nevyužitím skvělé příležitosti. Chápu, že to jsou další vstupní náklady (byť nijak zvlášť vysoké), ale až někdo jednou skutečně přijde s (alespoň volitelnou) periferií, který bude schopna hráči na začátku a na konci změřit kromě váhy i procento tuku v těle a při hraní kontrolovat jeho srdeční tep, myslím, že se posilovny skutečně budou moci začít bát o svojí klientelu.

Těším se na to. A ještě jedna, byť nijak vizionářská předpověď - není daleko doba, kdy se prosadí hry se skutečně efektivním výukovým nebo jiným přínosným elementem. Fitness je jedna věc, dalším typickým příkladem může být třeba vaření (viz dnešní zpráva z tohoto soudku), časem se u her budeme moci naučit na kytaru, řídit auto, hovořit cizím jazykem a podobně. V některých příkladech už to docela dobře funguje dnes (viz různé tituly na Nintendo DS), jinde si ještě pár let počkáme, až vývojáři zjistí, že mohou bez obav zvolit trochu serióznější přístup, byť třeba za cenu menšího důrazu na zábavu.

Svojí slavnou premiéru si odbyla už bezmála před desetiletím, oficiálně se přestala v Severní Americe a Evropě prodávat na konci roku 2002 a i v domácím Japonsku se ztratila z obchodů už před třemi lety. A vidíte, teď se z ničeho nic objevila v populárním webovém obchodě ThinkGeek, za cca 150 dolarů včetně poštovného (update: první zásilka už je pryč, další zásoby se čekají v půlce května). Je to tak, máte jedinečnou a dost možná poslední šanci koupit si jednu z nejlepších konzolí v historii herní branže, Dreamcast od Segy!

Jakkoliv Dreamcast nakonec dopadl tragicky a v podstatě ukončil existenci Segy jako výrobce herních konzolí, je to hardware, na který miliony hráčů vzpomínají jen v tom nejlepším. Včetně mě. Díky možnosti propojení s VGA monitorem v podstatě jako první nabídl HD grafiku. Jeho trumfem měl být v tehdejší době revoluční online multiplayer (ne že bych ho někdy vyzkoušel, ale považte, bavíme se tu o roku 2000!). Disponoval vynikající grafikou, řadou dalších technických lahůdek a ze všeho nejvíc samozřejmě vynikajícími hrami, kterými se (částečně díky arkádovému pojetí, částečně díky stylové grafice Segy) od konkurence hodně vymezoval. Na BonusWebu můžete najít některé moje předpotopní recenze (například Shenmue, Virtua Tennis nebo Crazy Taxi, kterému jsem tehdy dal 95% a dodnes se kvůli tomu kdykoliv s radostí porvu), stručný sumarizační článek zveřejnilo před časem Hrej.

Nedávno jsem ve sklepě oprášil starý Dreamcast, bohužel mě ale zradila optika. Teď mám konečně šanci si doplnit archiv a dohrát ty dva tři resty v čele se Shenmue II. Pokud vás tahle část herní historie zcela minula, asi si tu příležitost necháte ujít (koneckonců, velká část her se pak objevila i na PS2), ale jestliže jste u Dreamcastu, tak jako já, strávili část svého herního života, možná vám ta nabídka přijde taky vhod. A nebo si ty časy jenom připomeňte na YouTube.