Postřehy a aktuality
Právě hraju
Viděl jsem
Slyšel jsem
Četl jsem
Koupil jsem na iOS
Anketa
Login
Vyhledávání
Rubriky
Články
RSS
Nejčtenější
Co je Play Forever?
Herní impotence
Čas od času tu (ať už v mých příspěvcích nebo vašich komentářích) dojde na ono patetické "hry už nejsou co bývaly" - naposledy jsme si kupříkladu hromadně pobrečeli pod článkem o BioShocku. Prostřednictvím šéfredaktora Famitsu Koji Aizawy nabízím další příspěvek k diskuzi o tomto nepochopitelném "fenoménu". Aizawa píše pravidelné sloupky Something about Japan pro Edge, které mě zpravidla zaujmou hlavně díky jeho šílené fotografii (je na ní v zuřivé grimase a s obrovským mečem). Tentokrát ale myslím uhodil hřebíček na hlavičku a já se pokouším o volný překlad vybrané části. Ponechávám bez komentáře:
Herní impotence. V našem kontextu nejde o fyzickou nemoc, ale o duševní stav: při hraní nové hry se už nezapalují lýtka, nebouří se emoce a nefunguje klasická bezmoc, kdy si hra pohrává s vašimi reakcemi a odráží patetický odpor se slovy "HRAJ SI SE MNOU". Mnozí lidé si dokonce ani neuvědomují, že takovou nemocí trpí. Chladným a nekompromisním pohledem se podívají na hru a řeknou: "Jo, tohle je takové a makové, funguje to jako hra X a má to prvky ze hry Y," a tak dále, stále dokola. Nevidí hry jako něco vzrušujícího a dávno je pryč doba, kdy si byli ochotni odepřít spánek, jen aby si mohli... zahrát... ještě... aspoň... chvilku... Dokonce slýchávám i filmové nadšence, kteří trpí filmovou impotencí a bědují: "Všechno co vidím, je tak nudné!"
Čím to je? Opravdu nevím, ale zkusím si tipnout: lidé postižení herní impotencí jsou zpravidla nadšenci a tzv. hardcore hráči. "Běžní" lidé si vyzkouší možná čtyři nebo pět her za rok a zajdou pětkrát nebo šestkrát do kina. Ale co ti, kteří dohrají rok co rok tucty her a vidí dva filmy týdně? To jsou naše oběti - předávkovaní bohatým a tučným obsahem až do úplného přecpání. Takoví agresivní konzumenti jsou jedním z největších problémů našeho průmyslu. Z pohledu herní branže je stále obtížnější tyto přesycené zákazníky uspokojit. Samotní postižení mají zase prázdný život - napadlo je někdy, jaká smysl měly všechny ty roky, kdy se naplno oddávali hrám nebo filmům?
Lidská rasa existuje možná 200 tisíc let. Trvalo 199,991 let, než se objevil patent na Viagru. Budeme muset čekat stejně dlouho na něco, co v naší hlavě zařídí, aby nám věci připadaly zase svěží? Najdeme někdy lék?
