Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Tento příspěvek (viz obrázek - autor v roce 1993 diskutuje, jak obtížné je stáhnout demo Doomu) na Redditu mi způsobil záchvat nostalgie. Mám totiž dost podobné zkušenosti. Předně, hype jak ho dnes známe, v roce 1993 jednoduše neexistoval. Právě vzniklé Score věnovalo novinkám a preview pár stránek a nalejme si čistého vína, nebyly to nejpopulárnější rubriky. Ve skutečnosti tak tehdy nikdo moc netušil, co se chystá - hry prostě přicházely a byly buď dobré, nebo špatné (přiznávám, že se mi po tomhle stavu trochu stýská). Doom byl v tomto směru velmi vzácnou výjimkou a tak nějak se o něm vědělo. Wolfenstein byl nesmírně populární a zvěst o revolučním pokračování se šířila i bez přičinění médií poměrně úspěšně.

V roce 1993 už internet samozřejmě existoval a v plenkách byl i web, ale do masového rozšíření ještě zbývaly světelné roky. Já se jako teenager setkal s webem poprvé někdy v letech 1995 nebo 1996, o tři roky dřív jsem ještě předpotopním modemem spokojeně vytáčel telefonní čísla BBSek, jednotlivých počítačů umožňujících vzdálený přístup k nejrůznějšímu obsahu pomocí textového interface (nepamětníky si dovoluji odkázat na tento článek). Na jedné z nich jsem si shareware epizodu Dooma stáhl - ty necelé tři MB byly doma za nějaké tři hodiny, pokud ovšem těsně před koncem rodiče nezvedli telefonní sluchátko a přenos nepřerušili. Stávalo se to. Plnou verzi jsem si o pár dní později přinesl na disketách, samozřejmě v pirátské verzi (ARJ!) - ač už tu tehdy bylo možné koupit Doom oficiálně (Apogee zastupovala pražská firma Jimaz), učinil tak málokdo. Používání nelegálních kopií bylo tehdy tak standardní, jako je dnes běžná jízda autem rychlostí 60 km/h v obci. Dooma jsem si legalizoval až o pár let později pořízením id Anthology, speciální kolekce, která má v mé sbírce výjimečné místo - dávno už jí neberu tak vážně, hodně her jsem rozdal nebo prodal, ale id Anthology navždy zůstane na exkluzivním místě na poličcce nad monitorem. Srdcová záležitost.

Jak se mi Doom líbil a jak jsem mu záhy beznadějně propadl, to je na jiný příspěvek. Ještě bych ale rád vzpomenul na hardwarovou náročnost - dnes Doom běží na kdejakém mobilu, můj tehdejší počítač (nejspíš nějaká slaboučká 386ka) s ním ale dost zápasil. Hra umožňovala nastavení detailů (prostá volba high a low) i nastavení velikosti okna (až na směšný několikacentimetrový obdélníček uprostřed monitoru) a znal jsem spoustu lidí s mizerným počítačem, kteří si ho i tak užili, já ovšem rychle pochopil, jak zásadní okamžik to je a neváhal utratit všechny své úspory za nový kus hardware. Na následné nadšení ze svižné grafiky už si kupodivu nevzpomínám, zato si pamatuju, jak úžasně tehdy zněla nová zvukovka. Aby ne, do té doby mi u hraní chrčel jen PC speaker...

Ještě krátce k chystanému zlevnění 3DS. Nintendo velmi citlivě komunikuje (narážím zejména na Iwatův dopis) zlevnění handheldu s ohledem na stávající majitele, kteří mohou být oprávněně naštvaní, protože za stejný produkt zaplatili o dva či více tisíc korun. Zásadní je v tomto směru už zmíněná nabídka her zdarma (z GBA her mimochodem byly doplněny další dva tituly, oba vynikající - Super Mario Advance 4 a Kirby & The Amazing Mirror), ale i ona opatrná komunikace je na místě. Chápu to, sám jsem takhle před časem navždy zatratil Nokii, která uvolnila bezplatné GPS pro celou řadu mobilů, ovšem nikoliv ten můj - ač jde v podstatě o pozitivní zprávu, chápal jsem jí jako zradu. Jako když rodič koupí zmrzlinu jen dvěma ze tří svých dětí. Vysvětlení Nintenda resp. Iwaty je tedy na místě a řada firem (a jejich šéfů) by si z něj měla vzít příklad. Osobně jsem rozhodnutý 3DS za novou cenu koupit, otázkou je, zda okamžitě nebo až na podzim s pořádnými hrami.

Patřím k těm, kdo kritizují Kinect za nepřesnost, takže mě hodně zaujal článek Motion Control: Illusion of function na Destructoidu. Autor v něm přesvědčivě vysvětluje, proč je moje (a nejen moje) vysněná představa dokonale přesného ovládání nesmyslná: "Hlavní problém je, že zatímco virtuální meč kopíruje pohyby vaší ruky, naopak to nefunguje. Pokud se meč ve hře o něco zastaví (např. o meč někoho jiného, což je při souboji běžné), vaše ruka pokračuje." Není to objevné zjištění (stejný problém má samozřejmě Wii i Move), ale poučení je zřejmé - řešením není jen zpřesnit samotný Kinect, ale především s výše uvedeným problémem pracovat při designu hry, tak jako to ostatně přirozeně činí Sony a Nintendo (a ano, mají to díky tlačítkům snazší). Obávám se ovšem, že moje víra v to, že si někdy na Kinectu zahraju zábavnou hardcore hru, je po přečtení článku ještě menší než předtím.

Tip na blog - The Psychology of Video Games. Možná už jsem ho kdysi doporučoval, ale v tomhle případě se klidně budu opakovat. Najdete tu celou řadu zajímavých příspěvků, ve kterých psycholog Jamie Madigan analyzuje obecně i konkrétně design her, ale třeba i marketingové praktiky herní branže. Skvělá je například starší analýza Why we get nostalgic about good old games, výborné je též téma Psychology of Loot (link na PDF, článek otisklo GamePro).

Vedle dnešní (dle mého soudu poměrně bezvýznamné) zprávy o třídenním předčasném přístupu k vybraným hrám EA by mohla zapadnout zajímavější vize, kterou před týdnem přednesl šéf EA Sports na konferenci Develop - možnost pořídit si jednu licenci na hru a získat tak k ní přístup na jakékoliv platformě. Z řady důvodů je to sci-fi (zvláště pak z úst EA, viz trefný předposlední komentář pod článkem), ale jako hráči se mi ta představa samozřejmě zamlouvá a připadá mi logická. Ve světě kontrolovaných a pečlivě naplánovaných vydání (viz GoldenEye remake - nejprve na Wii, o rok později stejná hra na next-genech, proč asi?) a ve světě totální recyklace (dvacet let stará hry znovu a znovu neúnavně vydávané za peníze, na jakékoliv myslitelné platformě) je prostě něco špatně. Tohle by za nás definitivně mohl vyřešit cloud, ale chvíli to ještě potrvá.

Dávám si týden plošinovek! Hraju postupně Capsized, Ms. Splosion Man (XBLA), Insanely Twisted Planet Shadow (dnes vychází rovněž na XBLA) a Outland (PSN a XBLA), pustím se i do vylepšené verze VVVVVV (vyšla v rámci nového Humble Indie Bundle) a možná se ještě vrátím k Explodemonu (PSN, po vydání jsem odehrál tři úrovně a hru odložil, moc mě tehdy nezaujala), Rush 'n Attack: Ex-Patriot (PSN a XBLA, demíčko mě nenalákalo, ale je to česká hra, takže povinnost) a Super Meat Boy (odradila mě vysoká obtížnost). Je toho hodně, vynasnažím se pak sepsat dojmy...