Half-Life
Valve Software

Half-Life využívá dva roky starý a dávno překonaný engine prvního dílu Quaka, přesto drží krok s o generaci staršími technologiemi Unreal a Lith (např. Blood 2). Za dva roky s ním kouzelníci z Valve Software provedli učiněné divy - odstranili sice konzoli a přidali ošklivé rozhraní, na druhou stranu však jejich kouzla patří mezi absolutní špičku. Copperfield by zbledl před umělou inteligencí nepřátel, optimalizací rychlostí a vizuální kvalitou neakcelerované verze či vylepšenými modely postav. Pravda, abych byl úplně férový, v nízkých rozlišeních je zub času trochu znát, to je však vzhledem ke hře nepodstatné - Half-Life totiž není o vizuální dokonalosti, nýbrž o bezmezné hratelnosti, závislosti a zábavě. S herním průmyslem to zas tak špatné není, syndrom "ještě hodinu a půjdu spát" má leckterá hra, ale v sedm hodin ráno, když máte jít do školy či zaměstnání? Nevím, nevím ...

Podstatnou zásluhu na hratelnosti má pochopitelně příběh. Uvedený stručný nástin snad může působit tuctově, hra však příběh skvěle prezentuje. Zatímco v Sinu je nám předkládán způsobem jaksi filmovým, Half-Life působí naopak poněkud osobně - hráč se vžívá do role Gordona Freemena a přijímá jeho úkol za vlastní. Na počátku přijíždí do výzkumné laboratoře Black Mesa, přičemž prvních deset minut nikoho nezastřelí, dokonce ani nevezme do ruky zbraň - jen se pomalu seznamuje s okolím. Teprve po chybě v experimentu dojde k velkému třesku, který způsobí v dosud panensky čistém prostředí laboratoře slušný poprask. Po pár metrech nachází na zemi páčidlo, se kterým krok za krokem pokračuje vstříc nebezpečným nástrahám laboratoře, základny CIA a na samotném závěru dokonce i oné cizí dimenze. V souvislosti s příběhem je třeba pochválit scénáristy, kteří dokázali vytvořit jedinečné a napínavé drama, ve kterém má strach poměrně velký prostor, obzvláště když hrajete ve dvě ráno, se sluchátky na uších a velkým monitorem. Řekl bych, že právě toto je největší přednost Half-Life, vždyť už sama existence příběhu je v 3D hrách poměrně čerstvou zkušeností a přítomnost kvalitního, dramatického a hororového příběhu, navíc tak dokonale spojeného s podstatou hry, je jednoduše geniální a předbíhá konkurenci o celé pokolení.

Herní čas je na současné poměry více než kvalitní, samotný rozsah úrovní je sice standardní, v mnoha případech je však postup ve hře komplikovanější, takže se často dlouhé minuty zdržíte. V souvislosti s levely však musím zmínit, že zde v podstatě nejsou - v programu pochopitelně rozdělení existuje, při hraní však nic nepostřehnete, prostě se v jistém okamžiku objeví na obrazovce nápis "loading" a po vteřině pokračujete na stejném místě dále (příjemná změna po dlouhých minutách vyčkávání u Sinu). I to samozřejmě přidává na atraktivitě, neboť hra působí komplexně a dělení v mysli hráče je čistě v rámci příběhu - základna Black Mesa, obsazená přehrada, cizí dimenze a podobně.

Ani skvělý příběh a obstojné grafické zpracování však naštěstí stále ještě na kvalitní hru nestačí. Ještě o třídu důležitější je hratelnost a zábava. Dnes jsem přesvědčen, že "obyčejná" 3D akce typu Doom či Quake (omlouvám se, kamarádi:-) má prostor jen v multiplayeru - splácat několik pěkných textur, tucet monster a navrhnout pár levelů dnes dokáže leckdo a pokud se autoři hodlají prosadit ve velké konkurenci klasických her pro jednoho hráče, musí nabídnout něco více než střílení, skákání a umírání. Valve Software tak v případě Half-Life činí ukázkově - svůj díl hratelnosti odvádí již zmínění příběh, hlavní část balvanu s nápisem "gameplay" však podpírá scénář, jež je ideálním spojením akce, logických problémů a adventure. Z akce tu je samozřejmě likvidace potvůrek a členů speciálních jednotek, logika nastupuje při překonávání nejrůznějších překážek (té je nejméně a působí spíše jako příjemné rozptýlení od zbytku) a adventura přichází už při pouhé snaze o nalezení cesty dále. Je zajímavé, že z hlediska interaktivity je na tom hra velmi bídně. Vedle zbraní prakticky neexistuje předmět, který by šel sebrat a namísto klíčů a identifikačních karet tak nastupují tlačítka a uzávěry. Kupodivu jsem si toho všiml až nyní při psaní recenze, což je další důkaz úžasné návykovosti, navíc mnohdy postačí skvěle jazykově vybavení vědci a ochranka, která často uzamčené dveře otevře či alespoň poradí jak dál. Speciálně ochranka navíc často vypomáhá i asistencí ve střelbě, což přijde vhod. Inteligence nepřátel je v tento okamžik na první příčce, ve většině atributů překonává Unreal, kde bylo navíc monster daleko méně než zde. Potvory z jiného světa se chovají ještě poměrně ležérně, čističi ze CIA a speciální ninja jednotky (díky bože, že jich tam moc není) jsou však opravdu excelentní a jejich propracovanost sahá dokonce až k týmové spolupráci. Ještě štěstí, že na ně máme poměrně slušnou výbavičku. Z hlediska zbraní hra působí do značné míry realisticky. Není to sice Rainbow Six, kde jeden výstřel znamená automatickou smrt, vše je skloubeno s hratelností, vždyť realita často není žádná legrace. Raketomet má kapacitu maximálně pět raket a nabíjí se dlouhé sekundy, stejně tak bubínkový revolver - a podobných příkladů je více.

Half-Life je projekt, který má jen velmi málo špatných či jen sporných vlastností. Na rozdíl od Sinu navíc neobsahuje takřka žádné chyby a byl tedy vydán s rozvahou až tehdy, kdy byl definitivně hotov. Nejen proto je však lepší - má ještě skvělou atmosféru a dlouhotrvající hratelnost. Myslíte-li to s hrami vážně, neměl by ujít vaší pozornosti.

Hodnocení:95%

Bludr
04-03-1999 | 23:00
Převzato z časopisu GameStar