Postřehy a aktuality
Právě hraju
Viděl jsem
Slyšel jsem
Četl jsem
Koupil jsem na iOS
Anketa
Login
Vyhledávání
Rubriky
Články
RSS
Nejčtenější
Co je Play Forever?
Když už paměť neslouží...
Mám takový problém. Problém, který zcela jistě vůbec netrápí harcore hráče (tohle označení se mi z různých důvodů stále víc zajídá, ale budiž, tady ho potřebuju). Ti spustí hru a v podstatě jí hrají až dokud je nepřestane bavit, nebo jí nedohrajou. Pět, deset nebo padesát hodin? Neřeší. Mě je ovšem přes třicet let, mám spoustu jiných zájmů a povinností, vedu poměrně sociální život a nemám naprosto nejmenší šanci ani chuť (až na řídké víkendové výjimky a recenzentské povinnosti) věnovat jedné hře víc než dvě tři hodiny času denně. Co hůř, velmi často se mi stává, že se prostě ke hrám několik dní v kuse vůbec nedostanu. A pak je zle.
Jakkoliv tu totiž průběžně básním o nejrůznějších freewarovkách, casual hrách, flashovkách a indie projektech (a výše zmíněné s tím pochopitelně hodně souvisí, to jistě vysvětlovat nemusím), "velké" hry stále miluju. A i když si je chci užít, často prostě při nejlepší vůli nemůžu. Hážou mi klacky pod nohy, zjevně jim totiž "vadí", že nejsem ten výše zmíněný hardcore hráč a nevěnuju se jim celé odpoledne, večer i noc, případně celý víkend. Holky jedny žárlivý, nedokážou pochopit, že si chci zajít do kina, na večeři s přáteli, přečíst si nějakou knihu, pustit si v televizi fotbal, popřípadě se ožrat a pak půl dne nadávat na kocovinu.
Příklad za všechny - před měsícem jsem se pustil do Zeldy na DS (Phantom Hourglass, pro zvědavé). Prima hra, už trochu postarší, ale věděl jsem, že jí můžu rozehrát až ve chvíli, kdy budu mít před sebou několik volnějších dní, do kterých těch cca dvacet hodin hratelnosti s radostí napěchuju. A tak jsem si - já naivka - počkal až usednu na Ruzyni do letadla. Struktura hry je následující - na poměrně rozsáhlé mapě postupně navštěvujete jednotlivé ostrovy a dungeony, přesouváte se lodí a komunikujete s postavami. O svém dalším cíli se dozvíte někdy v náznacích, jindy poměrně konkrétně - je to přece adventura, tak vás nevede za ručičku, tak to má být. Problém nastává, když přístroj vypnete a druhý den se chcete vrátit. Jste v koncích, přešlapujete v přístavu a netušíte kam dál. Díkybohu je tu věštkyně, která vám pomůže. Haleluja! A tak za ní pět či deset minut plujete, dozvíte se správnou odpověď (v lepším případě, v horším vám to naznačí v nějakou fourasovské hádance) a pak dalších deset minut plujete na správné místo. Nevím jak vy, ale já skutečně nehodlám věnovat dvacet minut tomu, abych se dostal "zpátky do hry", tedy na místo, kde se konečně začnu znovu bavit. A tak jsem Zeldu nahradil něčím zábavnějším/jednodušším, brzy zapomněl na ovládání i příběh a jen si tišě slibuju, že se k ní někdy vrátím. Což je nepravděpodobné - a tak zábavná je to přitom hra!
Netvrdím, že je třeba hry zjednodušit. To ani náhodou! Jen je třeba nějakým způsobem umožnit hráčům, aby se rychle dostali zpátky do hry - kdykoliv ho nechat znovu zahrát tutorial, shrnout mu nenápadně příběh a taktně mu naznačit, co má právě teď uprostřed toho černočerného lesa vůbec dělat. Tento problém se týká velké části her, z principu ale samozřejmě převážně těch rozsáhlých a nelineárních, s otevřeným světem. Jsem v půlce GTA IV a i když mě to hodně bavilo, nemám moc chuť to znovu po třech měsících pouštět, učit se ovládání a dostávat se do příběhu. Jsem v páté misi World in Conflict, odehrál jsem dvě hodiny z Clear Sky... a mohl bych pokračovat (ve výčtu, ne ve hraní). Těžko chtít od Konami, abych se po půl roce vrátil k Pro Evu a válel jako "zamlada". Pochopil bych, že to jde ztuha po měsíci. Ale druhý den? Nechci jednodušší hry. Chci tolerantnější hry! A nebo prášek na sklerózu, který by fakt fungoval.
