Postřehy a aktuality
Právě hraju
Viděl jsem
Slyšel jsem
Četl jsem
Koupil jsem na iOS
Anketa
Login
Vyhledávání
Rubriky
Články
RSS
Nejčtenější
Co je Play Forever?
Konzole | Středa 13.10.2004, 21:32
Tak trochu jiné hry
Během několika posledních týdnů či měsíců vyšlo na GC a PS2 pár výjimečných (nebo možná lépe "úchylných") titulů. Asi nejsou žádným překvapením pro ty, kdo konzolovou scénu nějaký čas pozorně sledují, protože podobné záležitosti se v obchodech objevují už řadu let. Nicméně počítačoví hráči o nich možná dosud netušili.Je trochu paradoxem, že je "svobodné" PC absencí kreativity svázáno stejně jako konzole. Je to snad menším trhem? Možná. Faktem ale je, že na počítačích jsou skutečně zásadně originální hry doménou víceméně výhradně jen nezávislých vývojářů nejrůznějšího shareware a opravdu vynalézavé nápady vznikají výhradně na konzolích, o kterých se jinak v kruzích PCčkářů často hovoří jako o pekelné komerci. Jistě za to do určité míry může "úchylné" Japonsko, ale hlavní důvod bude asi ještě trochu jinde. Zatímco na PC jsou totiž karty víceméně rozdány, na konzolích trh rok od roku roste a vydavatelé (v čele s výrobci konzolí) se velmi aktivně snaží ke hrám dostat i příležitostné hráče jakéhokoliv věku či pohlaví, o nejrůznějších zájmech nemluvě. Ti takový Deus Ex jako svou první hru moc nezkousnou, ale skvěle se pobaví u nějaké jednoduché hudební hry, načež se možná (po pár letech) propracují i k takovému Metal Gear Solidu. Pochopitelně, že tahle moje teorie je trochu děravá, protože většina oněch herních "paniců" (o mase ani nemluvě) sáhne spíše po licenci typu Shrek 2 nebo Harry Potter (a proč také ne, většinou už to nejsou vůbec špatné hry), ale ono tu nejde tak docela o to, dostat se do prodejního žebříčku. Motivace pro vývoj podobných neobvyklých her je podobná jako u produkce filmů typu Ztraceno v překladu nebo Láska je kurva - zaujmout, pobavit, zviditelnit a pokud možno neprodělat.
Dalším paradoxem ovšem je, že všechny tyto kreativní projekty vedle zmíněných příležitostných hráčů zajímají i opačný extrém - hardcore hráče. Ti jsou často otevření novým myšlenkám a herním konceptům, třeba už proto, že jsou po mnoha letech herních zkušeností znuděni stále stejnými střílečkami. A ačkoliv i oni mají své vlastní hardcore hry (např. Viewtiful Joe a Gradius V), vítají jakoukoliv změnu a rádi zkusí cokoliv, co se vymyká. Zde jsou čtyři příklady takových her - dva aktuální z produkce Nintenda na GameCube, dva starší, ale nezapomenutelné na PlayStation 2. Už abych tu mohl přikládat i obrázky, zrovna tady by bodly.
- Donkey Konga (oficiální stránky, Namco/Nintendo) - Hudební hry jsou už dávno nedílnou součástí videoher a právě tady často vznikají zmíněné úchylnosti. Ono kouzlo často spočívá v ovládání, kdy se nepoužívá běžný joypad. K tanečním hrám potřebujete podložku, na automatech existují třeba simulátory kytary a před lety byla hodně populární hra Samba de Amigo pro Dreamcast, kde jste místo DualShocku ""máchali"" rumbakoulemi. Součástí Donkey Konga jsou dva spojené bubínky, na které bubnujete do rytmu dle příkazů na obrazovce (levý, pravý, oba najednou, tlesknutí). Koncept je zpracován ve stylu opičí série Donkey Kong a je zaměřen na děti. Dokážu si však představit, že ve více hráčích to je úžasná zábava třeba i pro skupinu třicátníků.
- Wario Ware Inc. (oficiální stránky, Nintendo) - Všechno podstatné o téhle hře najdete v recenzi na Bonuswebu. Wario Ware je složen z více než dvou stovek miniher, jež trvají několik málo vteřin. Cílem je tu tedy během zlomku okamžiku zjistit, co je v dané minihře úkolem (často jde o bizarní věci, třeba se trefit s prstem do nosní dírky) a pak to stiskem jediného tlačítka nebo nějaké velmi jednoduché kombinace stejně rychle provést. Původně hra vyšla na GBA, kam se hodí mnohem více, ale i na GC má díky skvělému multiplayeru své místo (sluší se dodat, že se prodává za poloviční cenu). Wario Ware je každopádně typický příklad japonské vynalézavosti - koho by napadlo udělat hru ze stovek třívteřinových miniher?
- Vib Ribbon (oficiální stránky, Sony) - Hra od vizionáře Masayi Matsuury, tvůrce kultovní série Parappa the Rapper. Vib Ribbon vyšel už před čtyřmi lety na PSone, ale díky svému konceptu je i dnes stále stejně atraktivní. I Vib Ribbon je postaven na hudbě a jeho hratelnost je podobná všem ostatním hrám tohoto typu - je zkrátka třeba v pravý okamžik mačkat správná tlačítka. Genialita tohoto titulu ovše spočívá ve vizualizaci - černé pozadí, bílá linka, po ní poskakuje zajíc a díky vašim stiskům tlačítek překonává překážky. Druhý trumf spočívá v tom, že se překážky objevují na základě audio tracků a kromě naprosto úchvatného soundtracku tak můžete do mechaniky vložit jakékoliv hudební CD počínaje Metallicou a konče třeba mluveným slovem Felixe Holzmanna. Těžko to popsat, tohle se musí vidět - další info najdete v rozsáhlé vzpomínkové recenzi na Bonuswebu.
- Rez (oficiální stránky, Sega) - Také Rez pochází z Japonska a jeho koncept spočívá v interakci s hudbou. Na první pohled je to klasická střílečka, která je výjimečná zejména díky úchvatné psychedelické grafice, ovšem neuvěřitelné je na ní spíše fenomenální propojení se soundtrackem, kdy máte pocit, že při hraní (a znovu připomínám, že jde při tom všem o střílečku) hudbu sami tvoříte. Interaktivní soundtrack už ve hrách známe dávno, nikdy ale nebyl realizován tímto kouzelným způsobem. Pro více informací opět čtěte recenzi na Bonuswebu, která je celkem trefná, byť rozhodně nesouhlasím s tvrzením, že je hra krátká (má nespočet odemykatelných režimů a bonusů, což asi autorovi ušlo).
