Postřehy a aktuality
Právě hraju
Viděl jsem
Slyšel jsem
Četl jsem
Koupil jsem na iOS
Anketa
Login
Vyhledávání
Rubriky
Články
RSS
Nejčtenější
Co je Play Forever?
Wii Classic a Virtual Console
Ovladače (viz také speciální souhrn na Wikipedii) jsou přehlíženou součástí herních konzolí, přestože jsou klíčovým spojovacím článkem mezi hráčem a hrou. Jistě, diskutuje se o nich, ale nepřikládá se jim velký význam, což je myslím chyba. Vzpomínám si na ovladač k Dreamcastu, který byl pro mě velkou jizvou na kráse jinak fantastické konzole, vzpomínám si na zděšení z prvního pohledu na ovladač k N64, ze kterého se ovšem záhy (po pár minutách hraní) vyklubalo nadšení a vzpomínám samozřejmě i na své první joysticky, které jsem tak nekompromisně likvidoval kvedláním u nejrůznějších olympijských "simulací". Hodnocení gamepadů bude možná ještě subjektivnější než hodnocení her, ale dokončím, co jsem začal - DualShock (a nyní Sixaxis) považuji stejně jako gamepad ke GameCube za velmi slušné herní nádobíčko, přeci jen však nedosahují kvalit gamepadu k Xboxu 360 (asi už víte, že jej lze pomocí adaptéru připojit k PC). Na něm jen těžko hledám nějakou chybu.
Před pár dny jsem se konečně dostal k otestování Virtual Console a tedy si i jaksepatří osahal speciální Wii ovladač nazvaný jednoduše Classic. Ten sice evidentně vychází z ovladače pro GameCube, svou jednoduchostí ale zároveň připomíná i starý ovladač ke SNES. Classic má své nevýhody (fórová postranní tlačítka a klidně bych si připlatil za wireless, připojovat kabel k Wiimote je poněkud...hloupé), ale jinak jsem z něj nadšený. Mám rád jednoduchý design a Classic nejen skvěle vypadá, ale je navíc i funkční - počínaje hlavními tlačítky přes vynikající d-pad (díkybohu, že je docela velký) až po obě páčky (ty pro GC se mi zdály ještě o chlup bytelnější, ale i tak jsou mnohem lepší než má PS3). Zatím naprostá spokojenost, i když na definitivní verdikt to bude chtít ještě hezkých pár hodin testu.
Ještě pár vět k Virtual Console - začíná se nám pěkně rozjíždět! Počet her už přesáhl padesátku, každý týden pravidelně v pátek Nintendo přihazuje zhruba čtyři nové (a vůbec se mi nezdá, že by byla Evropa pozadu za US line-upem, skoro naopak) a Wii Points je možné už bez potíží koupit i u nás (např. na GameHouse, kde mají i velmi detailní článek jak na to), takže neváhejte a objednávejte. Svůj první kupón jsem utratil za Super Maria 64 a Super Castlevanii IV, mezi nejatraktivnější tituly patří i Legend of Zelda: Ocarina of Time, Gunstar Heroes, Super Mario World, Sonic The Hedgehog, Mario Kart 64 a další (viz třeba seznam recenzí na IGN seřazený dle hodnocení nebo tato specializovaná stránka).
Je asi na místě otázka, jak je to s poměrem cena/výkon. Při české ceně 699 korun za 2000 bodů rozhodně nelze ceny označit za nízké - za hru pro N64 (1000 bodů) zaplatíte 350 korun, za hru na SNES nebo MegaDrive (800 bodů) 280 korun, nejlevnější NES hry (500 bodů) stojí asi 175 korun. Jsem už celkem zvyklý na to, že v Evropě platíme za hry více než za oceánem (některé argumenty jako složitější logistika, vyšší daně, nutnost lokalizace atd. jsou docela pochopitelné), tohle je už ale trochu moc - v Severní Americe stojí stejný počet bodů pouhých 20 dolarů tedy o více než třetinu méně. 175 korun za 8-bitovou hru nebo 350 korun za skoro deset let starou hru je dost, i když jsou samozřejmě případy, kdy za tento peníz dostanete více než vrchovatou porci zábavy.
Jsem hodně zvědavý na konkrétní cenovou politiku Sony (tady je přibližné rozpětí, podle kterého se zdá, že bude dolarová cena jako obvykle přepočtená 1:1 na Euro). Na přijatelné americké ceny jsem si díky PlayStation Store rychle zvykl - nákup starých her nebo nových hříček za nějakých 60 až 140 korun může být impulzivní (tj. cena je tak nízká, že zboží koupíte bez ohledu na to, nakolik vás skutečně zajímá) a bylo by moc hezké něco takového jednou zažít i v Evropě. Teprve pak ostatně tento způsob prodeje starých her zaujme vedle pamětníků či hardcore maniaků i mladé nebo příležitostné hráče.
